Krutí a rozumní

Nedávno se mi při nezdařené obhajobě seminárního projektu rozbrečela studentka. Stane-li se něco takového, jde vždy o pedagogovu chybu. Studenty samozřejmě učíme, že kritika se netýká jich osobně, ale vždy jen předložené práce – připomínky mají vítat a využívat jich, nikoliv se bát. Kritizuje-li někdo vaši průběžnou práci, fakticky ji zlepšuje. Kdy jindy se stane, že pro vás někdo prospěšně a zadarmo pracuje? Kde jinde než na univerzitní půdě je příležitost uvědomit si všechny možné chyby v uvažování?

Studentku ale chápu. Téměř univerzálně se semestry skládají z částí určených k zapamatování a poté z přezkušování. Chyby jsou vždy selháním. Část „využití znalostí“ – nová, kreativní, reálná aplikace naučeného – ve výuce obvykle chybí. V praxi ale málokdy existují jednoznačná zadání, dokonalé informace a jediný správný postup. Je důležitější vědět, jak udělat chyby rychle a lacino. Pohříchu kritika je (zejména) ve školství brána jako nástroj hodnocení, nikoliv rozvoje. Studenti netouží poučovat se z chyb, kteréž je skutečně učí profesně pracovat. Naopak, vybudují si přirozený obranný mechanismus chyby omlouvat či – jak je pro náš druh ještě přirozenější – svést vinu na kritizujícího. Má komplexy, postranní úmysly, nimrá se v detailech. Potvrdilo se to i v úvodním případě, když jsem při odchodu z učebny zaslechl „von chtěl jen vypadat chytře“. Proč by ale kdokoliv chtěl působit inteligentněji negativitou? Útočných odsudků a zlostných elegií je plný internet – a nikdo neoceňuje jejich chytrou vybroušenost. Nemusí to tak ale být vždy.

V jedné pozapomenuté studii dokázala americká sociální psycholožka Teresa Amabileová (pdf), že pesimismus zní hodnověrně, zatímco optimismus působí povrchně. Nechala několik skupin studentů ohodnotit dvě knižní recenze a odhadnout charakter jejich autorů. Obě však napsal tentýž člověk. První recenze byla pozitivní, v duchu: Povídka má neuvěřitelný dopad. Ačkoliv se zabývá prvotními věcmi, životem, láskou, smrtí, činí tak s brutální silou, vybuchujícím nadšením a naprosto úžasným stylem. Další recenze nebyla zrovna přívětivá, četla se zhruba takto: Postavy jsou bizarní, aniž by byly zajímavé. Příběh je nesmyslný, nelogický, kniha vůbec působí, jako kdyby byla napsána náhodou.

U skupiny studentů hodnotících kvalitu, stylistiku či přesvědčivost textu jednoznačně vyhrála pozitivní recenze. Druhá skupina, zaměřená na osobnost autora, „negativistovi“ přisoudila vyšší inteligenci i schopnosti. 

Hodnocení pozitivního recenzenta ("Positive Reviewer") a negativního recenzenta ("Negative Reviewer") studenty, co do jeho chytrosti ("Intelligence"), schopností ("Competence"), laskavosti ("Kindness"), spravedlnosti ("Fairness") a sympatičnosti ("Likeability") na škále 0 až 40 (vyšší číslo znamená více dané vlastnosti).

Slíbil jsem si být napříště pozitivnější. I když mohu na studenty působit slabomyslněji, budou se snad více soustřeďovat na to, co říkám, než na mě. Uvažuji však i nad dalším přístupem, který formuloval jeden kolega: Studenti jsou nepřipravení, jejich práce vědomě odbyté. Taková laxnost v zaměstnání s sebou nese tvrdší daň než uštěpačné komentáře učitele. Studenti by si na krutost měli spíše zvykat... To poslední působí rozumně, že?


Psáno pro Lidové noviny (redigováno).

Za kolik zraňovat druhé?

Nebudu čtenáře frustrovat příběhy každodenního sobectví a bezcitnosti, každý si asi snadno nějaké vybaví. Přesto jsme zároveň i živočišným druhem, jehož členové se dokáží do druhých extrémně vcítit a být jim nápomocní. Slavný popis obětavé nátury lidstva pochází, trochu paradoxně, od zakladatele ekonomie, Adama Smithe: „Získávat nespravedlivé výhody na úkor druhých či jejich obětí, je pro každého člověka nepřirozené, více než smrt, více než chudoba, bolest, než všechna neštěstí, které ho mohou potkat.“

Molly Crockett s kolegy (pdf) se tedy jala ověřit, kolik stojí, aby lidé překonali nechuť druhým ubližovat a upřednostnili svůj vlastní zájem. Účastníci jejich experimentu byli nejprve hodem mince rozděleni do dvou skupin. Členové první, sledované, skupiny poté v sérii rozhodnutí určovali, zda jsou ochotni obdržet menší elektrický šok, za který dostanou malou odměnu nebo větší šok přinášející mnohem větší odměnu. Věděli přitom, že v polovině případů elektřina nebude proudit do nich, ale do nějakého anonymního člena druhé skupiny. Peníze získávali vždy jen oni, ať už bolest nesli nebo byla způsobována druhým. Bylo tak možné jednoduše ověřit, zda zvolí větší bolest pro druhé (a větší peníze pro sebe) nebo se slitují a větší šoky budou uvalovat toliko na sebe.

Výsledky experimentu jsou k lidstvu shovívavé (alespoň tedy k Britům, kteří se jej účastnili). Kromě účastníků, u nichž byli později identifikovány znaky psychopatie, lidé bolestivější šoky uvalovali spíše na sebe. V případech, v nichž hrozilo, že opravdu velký šok dostane bližní, raději preferovali nižší odměnu, čímž snížili velikost šoku pro druhého (psychopatickým osobnostem byla intenzita bolesti i zda dopadá na ně či na druhé v podstatě lhostejná, zajímal je jen výdělek).

Míra vyhýbání se velkým elektrickým šokům, první sloupec ("self") značí u rozhodujícího, druhý sloupec ("other") pro druhého, trpícího. Jak patrno, rozhodující více zvažoval bolest druhých než svoji.

Poněkud překvapivě se prokázalo, že čím byl člověk altruističtější, tím déle mu rozhodnutí trvalo. V etických dilematech přitom obvykle cítíme, co je „správně“ a co „špatně“ hned – delší úvaha spíše značí, že se pokoušíme morální cit obejít. Hrozí-li však trýznění druhých, byť malé, zamýšlíme se hlouběji nad svou odpovědností. Jeden účastník závěry elegantně potvrdil, „Vím, že bych ten šok klidně zvládl, ale nebyl jsem jistý u toho druhého a nechtěl jsem být vůči němu krutý." Zjištění tím podporují výzkum ukazující, že si více vážíme lidí bezprostředně pomáhajících než váhajících. Leč odsuzujeme ty, jež kvapně ubližují, nicméně chápeme, přistoupí-li někdo k poškození druhého po rozmyslu. Chcete-li někomu ubližovat, zvažte to.


Psáno pro Vesmír.

Důvěra ve stát a Habsburg nad námi

Může naše životy ovlivňovat již století neexistující státní útvar a jeho instituce? Třeba v Česku mnohé státní i městské úřady začínají pracovat už od sedmé či osmé hodiny. Proč? Tak ranní úřední hodiny skoro v žádné jiné světové zemi nenajdeme. Legendárním důvodem je velmi brzké vstávání císaře Františka Josefa I., jehož biorytmu se přizpůsobila celá rakousko-uherská státní správa. V Česku tento systém přetrval i přes několik změn režimů.

Habsburská monarchie držela i poměrně vysoký byrokratický standard, úředníci byli kultivovaní a vzdělaní. Vůči státní správě srovnatelných říší, jako třeba ruské či turecké, byli vzorem úřednické efektivity. Sascha Becker, Katrin Boeckh, Christa Hainz a Ludger Woessmann (pdf) se proto podívali, zda se obyvatelé současných středo- a východoevropských států odlišují v důvěře ve státní moc, pakliže žijí v regionech, které před stoletími patřili habsburskému impériu. Využili toho, že na území bývalého Rakousko-Uherska nyní existuje 17 různých národních států, přičemž pouze některé jejich části patřili Habsburkům, zatímco jiné nikoliv (jak je patrno z mapky níže).

Tučná linka ukazuje hranice největšího rozmachu Habsburské monarchie, čárkovaná linka hranice říše v roce 1900. Body označují všechna města, odkud pocházeli respondenti studie. Analýza se zaměřila zejména na černé „hraniční“ body, tj. města jednoho státu, z nichž některá se nacházela v Rakousku-Uhersku a druhá nikoliv.

I přes velmi bouřlivé zvraty ve střední Evropě 20. století potvrdili, že obyvatelé území monarchie, která od roku 1918 neexistuje, jsou dnes trochu jiní než jejich spoluobčané. Více důvěřují soudům i policii. S jejich vyšší důvěrou v tyto instituce se pojí i upřímnější víra, že úředníky není nezbytné uplácet. Nejintenzivnější efekt byl nalezen u soudců, u dopravních policistů je vliv ale skoro mizivý. Podobně i zástupci firem, které podnikají v „bývalém“ Rakousku-Uhersku, udávají, že soudy jsou více nestranné a spravedlivé než jejich kolegové o pár desítek kilometrů vzdálených městech stejného státu.

Lokální kultura a zažité vzorce chování dokázaly přečkat dvě světové války, komunismus, i jeho zvrat. Zjištění mohou být i výstrahou. Setkávají-li se občané u státních zaměstnanců dlouhodobě se zkorumpovaností, neschopností či hloupostí, vzniklá nedůvěra ve stát přetrvá po další generace.


Psáno pro Vesmír.

Posouvají nás kolegové?

Psát, že nás spolupracovníci inspirují, je natolik triviální, že to hraničí s urážkou čtenáře. Přesto ve sféře organizačního výzkumu neexistuje mnoho studií, které by dokázaly přesně určit, jak silně, jak dlouho a zda vůbec kolegové ovlivňují, jak děláme svou práci.

Důvodem je hlavně nemožnost ve firmách experimentovat – mít několik týmů srovnatelných pracovníků dělajících podobné, měřitelné úkony a do některých skupin nově zařadit člověka inteligentnějšího, do jiné zaměstnance s úžasnými zkušenostmi, do jiné extroverta a pak sledovat, zda a jak se mění chování ostatních. Ve firmách je takové zkoumání nemožné. Každý tým má různorodou agendu, zaměstnanci provádějí mnoho specifických úkolů, navíc velmi špatně měřitelných, manažeři často a zásadně mění podmínky práce... Při změnách tolika faktorů zároveň, je téměř nemožné vysoudit, jak kvality jednoho pracovníka ovlivňují druhé.

Casey Ichniowski a Anne Preston (pdf) si proto pro svůj výzkum vybrali firmu, kde se podmínky natolik nemění – fotbalový tým. Produktivitu pracovníka-hráče lze jednoduše měřit, hráči zároveň pracují v několika různých týmech najednou – svůj klub a národní družstvo – a často i přecházejí mezi různými kluby. Existuje proto obrovské množství informací o „produktivitě“ lidí i firem, v nichž panují různé kombinace charakteristik pracovníků a jejich týmů. Pravidla hry se přitom téměř nemění. Využit byl i přelomový soudní verdikt, který umožnil hrát v evropských fotbalových soutěžích cizincům, což vyústilo ve skokový nárůst nabídky nových hráčů.

Procentní podíl zahraničních hráčů v pěti vrcholných evropských soutěžích. V roce 1995 Evropský soudní dvůr radikálně omezil bariéry vstupu pro cizince do evropských fotbalových soutěží.

Potvrdilo se, že fotbalisté se od sebe velmi intenzivně učí. Noví hráči ve výborných týmech se začnou zlepšovat mnohem rychleji než stávající kolegové, získají komplikovanější techniku, úspěšněji přihrávají a zvyšuje se jim pravděpodobnost úspěšných střel na branku. Touto svoji expertizou pak ovlivní i kolegy na jiném pracovišti. Kupříkladu, stane-li se nováček národního týmu členem excelentního evropského klubu, zvýší poté i výkon ostatních hráčů národního týmu – což ukazuje nejen zřejmou pravdu, že týmy s lepšími fotbalisty hrají lépe, ale hlavně, že jednotliví fotbalisté své umění zlepší, stane-li se jejich kolegou někdo schopný, s novými zkušenostmi či technikou. Jinak řečeno, stejný hráč přispěje k produktivitě národního týmu více, stane-li se i členem excelentního evropského klubu, než když jím nebyl (přestože byl stále velmi schopný).

Interview s hráči tyto závěry venkoncem potvrzují: „Přímo před sebou vidíte, jak se dělá skutečný fotbal. Spoluhráči jsou učitelé, kteří hrají před vašima očima.“ Nepřekvapí ani, jak se firma vyvíjí, nenabírá-li či se dokonce zbavuje svých talentů.


Psáno pro Vesmír.

Důležitost schopného řídi

Některé školy opouštějí sebevědomí, kriticky uvažující a sečtělí žáci, zatímco jinde produkují znalostmi opovrhující individua, která nejsou schopna stvořit rozvitou větu. Co vlastně ovlivňuje kvalitu vzdělávání na školách? Nicholas Bloom, Renata Lemos, Raffaella Sadun a John Van Reenen (pdf) se při zkoumání proměnlivosti kvality vzdělání zaměřili na důležitost ředitelů, resp. způsobů, jak své školy spravují. Vyzpovídali jich 1800, ze škol v 8 zemích a zároveň zjistili maximum informací o povaze a složení žáků a vývoji jejich prospěchu. Potvrdili, celkem pochopitelně, že kvalita škol se liší jak mezi zeměmi, tak intenzivně i uvnitř zemí a velký podíl na tom mají právě ředitelé škol.

Bez ohledu na charakteristiky žáků či lokalitu školy, platí, že má-li ředitel více volnosti – ve vytváření osnov či přijímání učitelů – je jeho škola mnohem lépe vedena než školy direktivně řízené státem či obcí (v kterýžto případech mohou za jmenováním ředitele stát jiné než jeho profesní a manažerské schopnosti). Samostatnější ředitelé jsou bezprostředněji odpovědní za zdary či neúspěchy svých studentů, jsou proto motivovanější zlepšovat fungování škol. Jejich instituce mají mnohem propracovanější dlouhodobé plány.

Čím se vůbec vyznačuje dobrý ředitel? Ničím zcela překvapivým, co bychom od dobrého manažera přirozeně neočekávali. Zaměřuje se na hodnocení práce učitelů, dobré odměňuje a povyšuje, horší motivuje k zlepšení, nenechává problémy „vyhnít“, ale řeší je v počátku. Sbírá a průběžně vyhodnocuje informace o výkonech žáků, zjištění diskutuje s učiteli a přijímají spolu adekvátní opatření. Dobří ředitelé stanovují optimistické, ambiciózní cíle, kterých mají jejich školy dosáhnout. Velmi dobří ředitelé dokonce dokáží své školy pozvednout na roveň ústavů, které si své žáky vybírají selektivně dle prospěchu (ekvivalent gymnázií v Česku).

Sice nelze vyloučit, že školy, které jsou kvalitní, přitáhnou jak dobré ředitele, tak výborné žáky, takže uvedená studie přeceňuje vliv řízení školy na lepší vzdělanost žáků. Přesto názorně ukazuje, že diskuze o počtu žáků ve třídách, velikosti výdajů či vzdělání učitelů se mohou míjet účinkem. Na nefungující škole, bez vize a odpovědného ředitele jakkoliv vysoké či nízké normativy kvalitu nepřinesou.

Průměrné hodnoty indexu kvality ředitelů při vedení lidí (šedé sloupce, "People") a řízení samotných organizací (modré sloupce, "Non-People") v jednotlivých analyzovaných státech.

Psáno pro Vesmír.

Salámová metoda zla

Začněme myšlenkovým experimentem: když jste se před měsíci doslechli, že vás kolega v práci očerňuje, nechali jste to být. Koneckonců se firemní šuškandy účastníte také, často a kdo ví, v jakém kontextu to bylo řečeno. Od kamaráda z práce se však dozvíte, že stejný člověk před ním pravidelně tají důležité schůzky. Stěžujete-li si spolu šéfovi, odbyde vás. Jde prý jen o maličkosti. Později ověřujete dokumenty, na kterých s daným "kolegou" spolupracujete, rozpoznáte, že v nich chybějí důležité údaje či jsou přibarveny, aby vypadal lépe. Někdy text obsahuje ryzí lži. Upozorníte opět nadřízeného, ten na váš e-mail nereaguje. Na chodbě vás pak odchytí a žoviálně ubezpečí, že daný kolega je sice svérázný a někdy křivák, ale jinak se zdá být schopný. Při oslavě blížícího se konce projektu, začne tento "kolega" vulgárně urážet další spolupracovníky, jež si dovolili zmínit jeho chyby. Celá věc skončí rvačkou. Jak šéf s takovým člověkem naloží?

Dojde-li k tomuto, ne zcela netypickému vývoji, je odpovědí "nijak". Jistě, v příběhu chybí mnoho informací, kolega-podrazák může mít na šéfa indiskrétní informace či je kontaktem na důležitého zákazníka. Co ale mohlo rozhodnout o jeho nepotrestání, je porušování etiky krok za krokem. Kdybychom začali popisem, jak zaměstnanec křičí nadávky, fyzicky napadá druhé a ničí pověst firmy, kompetentní šéf by asi s vyhazovem neváhal. Ovšem při postupné erozi morálních zásad se najednou ani trestuhodné přečiny nezdají být zlé.

Naši tendenci akceptovat stále horší nemorálnosti, jsou-li servírovány plátek po plátku, potvrdili američtí ekonomové Francesca Gino a Max Bazerman (pdf) i v experimentální hře. Jednorázově najatým pracovníkům, "sčítačům", řekli, aby spočítali hodnotu mincí nashromážděných v mnoha kasičkách a sumy referovali "auditorům". Ti kasičky také shlédli a částky schvalovali. Stanoveno bylo i rozmezí akceptované chyby – každý se mohl o trochu splést. Za každou schválenou kasičku získal odměnu jak sčítač, tak jeho auditor. Odměna byla pro všechny stanovena procentem ze sečtené sumy. Pakliže auditoři sumu neschválili, žádnou odměnu nikdo neobdržel. Auditorům navíc hrozila náhodná kontrola – některé schválené součty se znovu přepočítaly, a když se zjistilo, že akceptovali chybnou sumu, čelili pokutě.

V uvedeném systému odměňování je skryto zjevné nebezpečí – sčítač je motivován nadhodnocovat součty mincí a auditor stejně tak, oba pak totiž získají vyšší odměnu. Gino a Bazerman navíc zmanipulovali částky posílané auditorům – jedné skupině přicházely stále rostoucí součty, i když mincí v kasičkách bylo více-či-méně stejně. Druhá skupina auditorů dlouho viděla odpovídající sumy, v jedné chvíli se však sumy rapidně zvedly – i když mincí bylo stále podobně, sčítači náhle začali hlásit o 40 % vyšší součty. Sledováno bylo, v které skupině auditorů převáží morální rozhořčení "ne, to už je moc přehnané" a kdy naopak přimhouří oko a schválí i zjevně přestřelenou sumu.

Odpověď již znáte, auditoři, kteří kontrolovali postupně rostoucí sumy, sice některé tu a tam odmítli, většinu ale schválili, i přestože ke konci už byly extrémně nadhodnocené. Naopak auditoři z druhé skupiny, jež znenadání narazili na přestřelené sumy, je univerzálně odmítli. Všichni auditoři měli zprvu stejné morální přesvědčení, stejné motivace i práci, přesto první se dopracovali k schvalování velkých podvodů – stačilo jen zprvu omluvit "malou" lež.

Stejný efekt nastává i u možných "pachatelů". Řada podobných experimentů (pdf) potvrdila, že jen málokdo je ochoten k velkému podvodu ("Abrupt Change"). Nicméně mnohým nevadí trošku podvést, pak ještě více a nakonec jsou pachateli obrovských podrazů ("Gradual Change").

Psáno pro Lidové noviny.

Do dobrého i zlého, do bohatství i chudoby...

Životní partner vás změní. Ovlivní, kde bydlíte, co jíte, jak se oblékáte, s kým se bavíte i to, že v neděli večer pohříchu nesledujete vrcholný sci-fi film, ale přízemní romantickou komedii. Dopad vlivu partnera na kariéru však systematicky natolik sledován nebyl. Převládající sociálně-ekonomický model obecně předpokládá, že každý z partnerů se v rámci domácnosti specializuje na nějakou činnost a dává prostor druhému uspět v jiné – historicky se ženy stávaly experty na domácí práce, aby muži mohli vynikat v zaměstnání či podnikání. I proto ženatí vydělávají více než svobodní. Nicméně subtilních vlivů existuje jistě mnohem více – je-li třeba manžel neurotik, žena jej nejenže musí neustále ujišťovat a kontrolovat, což se promítne nejen do stresu doma, ale i do obtížnosti excelovat v práci. Nakonec i ona může utonout v neurózách.

Brittany Solomon a Joshua Jackson (pdf) zpracovali australské reprezentativní šetření o pracovní historii a osobnostních charakteristikách tisíců zaměstnanců a u většiny z nich i jejich partnerů. Analýza nejprve potvrdila známé – extraverze a svědomitost se pojí s vyššími platy a rychlejším povýšením. Neurotici práci univerzálně nesnáší. Naopak vřelí, přívětiví lidé jsou v zaměstnání sice spokojení, ale neberou tolik a kariéra je mine – jednoduše nemají ostré lokty či preferenci působit na kompetitivních pozicích.

Ukázalo se rovněž, že mít za partnera svědomitého člověka je extrémně výhodné – stará-li se v páru někdo o platby, hlídá-li schůzky a výročí, plánuje dovolené a rekonstrukce, druhý má klid mysli i více času pro kariéru. Efekt přitom platí pro muže tak pro ženy. Zároveň se zdá, že se organizovanost postupně přeleje i na druhého, původně chaotičtějšího člena domácnosti. Oba pak dosáhnou na větší spokojenost ve svém vztahu, což dále zlepšuje i jejich pracovní vyhlídky.

Svědomitost nepatří mezi první (desítku) vlastností, které nás na druhých přitahují. Vztah s pečlivým, organizovaným člověkem zní jako recept na mdlý a nevýrazný život bez spontaneity – ve skutečnosti však takoví partneři nejlépe zajistí osobní i pracovní prosperitu.


Psáno pro Vesmír (Pozn.: efekty osobnostních charakteristik však nejsou zrovna velké, kupř. vzdělání má na příjem či povýšení člověka řádově větší vliv.)

Vymírající duch podnikatelství

Mobil s datovými službami či kvalitní a dostupné monitory, na kterých čtete tento text, a nespočet dalších výrobků se vám dostalo díky podnikavosti průmyslníků a obchodníků. Mužů a žen ochotných vkročit do nejistoty a nabídnout nové způsoby, jak uspokojit potřeby zákazníků, rozjet firmu a zachovat ji v konkurenci ostatních. Mnohým se to nezdaří. Více než polovina nově založených firem se nedočká svého 3. výročí. Úspěšní ale dají vzniknout organizacím, které radikálně zlepší blahobyt svých zaměstnanců, zákazníků, neřku-li celých států. Jak však ekonomika "produkuje" podnikatele? Proč v některých státech lidé, kteří narazí na nevyužitou obchodní šanci, založí firmu snažící se příležitosti využít, zatímco jinde se remcá a většina obyvatelstva vidí svoji budoucnost v zaměstnání, na sociálních dávkách či v penzi?

Faktorů je pochopitelně celá řada, od historické zkušenosti, jistoty majetkových práv po mezilidskou důvěru. James Liang, Hui Wang a Edward Lazear (pdf) se zaměřili na demografickou strukturu obyvatelstva. Stát se podnikatelem totiž vyžaduje jak ochotu riskovat, mít nové nápady a být vynalézavý, tak jisté obchodní nadání – kontakty, znalosti o provozu firem a řízení lidí či právní přehled. Ač jsou mladí lidé obecně kreativnější, nemají potřebné obchodní schopnosti, naopak starší této moudrosti dosáhli, ale preferují spíše zažité způsoby a myšlení už nemají natolik flexibilní. Předpokladem rozvoje podnikatelství jsou tedy příležitosti pro získání praxe a – dokud je člověk ještě relativně mlád – ochota podnikat na vlastní pěst.

Fungování tohoto mechanismus je závislé na věkové struktuře obyvatelstva. V populacích s větším podílem starších je většina manažerských pozic obsazena právě jimi. Mladí nemohou brzy získat adekvátní odpovědnost ani zkušenosti a podnikatelství zamrzá.

Míra podnikatelství v závislosti na věku.

Ilustrativním příkladem je kontrast mezi USA (relativně mladší populace) a Japonskem (průměrně starší) – polovina největších amerických technologických firem vznikla nejdříve v 80. letech 20. století a zakladatelům bylo průměrně 28 let. V Japonsku za posledních 40 let nevznikla žádná velká technologická společnost. V USA je podíl nových podnikatelů na dospělé populaci 4,9 %, v Japonsku necelá dvě procenta. I analýza zbytku globálních dat potvrdila, že ve stárnoucích státech podnikatelé vymírají. V Česku nyní připadá na jednu ženu 1,4 porodů; průměrný věk roste a s každou generací se Češi smrsknou o třetinu. Duch podnikatelství nejspíše s nimi.

Míra podnikatelství a věku mezi zeměmi s různým mediánovým věkem. Čárkovaná čára značí "mladé" země, v nichž je mediánový věk < 37 let, plná linka je pro středně staré země s mediánovým věkem 37-41 let a tečkovaná čára jsou "staré" země s mediánovým věkem > 41 let. Česko za pár let spadne právě mezi tyto staré země.

 Psáno pro Vesmír.

Proč raubíř z poslední lavice neskončí špatně

Důležitost vzdělání na šťastný život netřeba mnoho rozvádět. Vzdělaní lidé mají mnohem vyšší příjmy, zažívají méně stresu, jelikož lépe rozumí světu kolem, jsou zdravější. Nakolik děkovat škole za blahobyt však není tak lehké zodpovědět. V osobním životě i v zaměstnání nezávisí jen na školních znalostech či schopnostech, mnohdy jsou důležitější jiné vlastnosti – schopnost vytyčit si cíl a splnit ho nerozptylován rušivými příjemnostmi, umět mluvit a jednat s druhými, být zvídavý, myslet nevázán minulostí a zažitými pravidly, ale přicházet na nečekaná spojení, nebo mít odvahu vystoupit proti autoritě. Jenomže poslední charakteristiky u dítěte zrovna učitelé moc neocení. Žáci, kteří rádi baví ostatní, neustále se na něco ptají či oponují, ničí kantorům osnovu výuky, takže jim odsekávají či je přímo potrestají za vyrušování. Tito studenti školu začnou nesnášet a na vzdělání zanevřou či jej předčasně opustí.

Nicholas Papageorge, Victor Ronda a Yu Zheng (pdf) se podívali, jak takové děti dopadnou – využili rozsáhlé britské šetření obsahující informace, zda měli žáci ve škole "problémy". Ty zhruba rozdělili do dvou kategorií – na děti, které byly neklidné, porušovaly pravidla a občas útočily na dospělé i spolužáky. Druhá skupina byly děti tiché, stydlivé, neochotné účastnit se společných her a úkolů, někdy depresivní. Jelikož uvedené šetření probíhá po mnoho desetiletí, lze zjistit, jak si děti vedou dnes, už jako dospělí.

Rebelové sice skutečně nedosáhnou na tak vysoké vzdělání, nicméně kolem třicítky mají vyšší příjmy než srovnatelní, klidnější spolužáci. Zároveň jsou ochotni pracovat i mnohem více hodin. Častěji přitom žijí s dlouhodobou partnerkou či manželkou. Rebelek se to pohříchu moc netýká, i když mívají práci, jejich mzdy jsou v průměru nižší – afektované ženy s nižším vzděláním pracovní trh zjevně tolik neoceňuje. Též mají nižší pravděpodobnost, že žijí s trvalým partnerem. Nejhůře jsou na tom však zakřiknuté děti – jsou méně zaměstnávány, odnášejí si průměrně mnohem nižší mzdy, přičemž je tento negativní efekt silnější u žen.

Velikost příjmů v závislosti na míře rebelství (externalizace) v rozdělení na děti chytřejší (plná linka) a méně nadané (přerušovaná linka). První sloupec se týká mužů a druhý žen, ve věku 33 let.

Výzkum ukazuje, že nejen "schopnost naučit se", ale i jiné osobností znaky jsou v reálném životě odměňovány a školy by "živější" žáky – alespoň tedy chlapce – neměli trestat, ale měly by jim vyjít vstříc. Studie dokazuje, že individualističtější přístupy u těchto dětí radikálně zvýší dosažené vzdělání a ještě dále zlepší jejich postavení na pracovním trhu.


Psáno pro Vesmír.

Nepředvídané náklady úžasných zážitků

Zažít koncert Rolling Stones, získat titul na Harvardu, navštívit Tibet či Himaláje nebo si dát Kobe steak. Splněné sny, na které jen nemnozí dosáhnou. Šťastlivci, jimž se to podaří, se ze vzpomínek jistě budou těšit po mnoho let, ne-li celý život. Takto vzácné zážitky zaujmou posluchače při lecjaké události a udělají z řečníka večírkovou celebritu. Nebo ne?

Společenská dynamika není vždy přímočará. Málokdo chce být tím, kdo jen poslouchá o životních úspěších druhých. Lidé mají přirozenou tendenci se porovnávat, závidět a často se rovnou rozzlobit (nemůžete-li někoho dohnat, můžete jej pomluvit či ponížit – což je obvykle snazší). Zda v konkrétní situaci převáží motiv závisti nebo upřímného zájmu, je těžké předpovědět. Gus Cooney, Daniel Gilbert a Timothy Wilson (pdf) proto uskutečnili v USA experiment, v němž jedna skupina subjektů sledovala zajímavý, poutavý film. Členové druhé, mnohem větší skupiny se naopak museli nudit u videa o krajině. Po skončení filmů byli první pozitivně naladěni, druzí spíše rozladěni.

Nato byli všichni účastníci pokusu posazeni do společné místnosti a měli chvíli nezávazně konverzovat. Z následných testů psychické pohody vyplynulo, že lidé, kteří se koukali na zábavný film se po rozmluvě cítili mnohem hůře. Udávali, že si s ostatními tolik "nesedli". Mimořádné zážitky nás učiní šťastnějšími – což však ostatní neodpouštějí a dávají to zjevně najevo.

Lidé "společenské náklady výjimečnosti" navíc systematicky podceňují. Když se výzkumníci ptali nezávislých hodnotitelů, jak se členové první skupiny asi cítili po sledování filmů a po konverzaci, všichni se domnívali, že budou obecně šťastnější. Po konverzaci ale nebyli. Podobný vývoj pochopitelně nemusí nastat vždy, výzkum však naznačuje, že v prostředí obyčejnosti výjimečnost rychle zhořkne.

Bílé sloupce symbolizují diváky zábavného filmu, tmavé sloupce ty, kteří sledovali nudný film. Nejdříve sloupce před konverzací ("Before Social Interaction") a pak po konverzaci ("After Social Interaction"). Jak skutečné ("Actual Feelings"), tak druhými odhadované pocity ("Predicted Feelings") po sledovaném filmu byli lepší u skupiny, která viděla dobrý film. Jakmile se však mezi sebou všichni začali bavit, skutečné pocity diváků lepšího filmy propadly, ačkoliv bylo odhadováno, že zůstanou lepší.

Psáno pro Vesmír (Pozn.: Výzkum je spíše diskuzním příspěvkem, protože důvodů, proč "skupina mimořádných zážitků" skončila nešťastná, je nespočet (ostrakizace kvůli nerovnosti v zacházení, protežování výzkumníky, status minority, pocity viny, atd.). Rovněž se dá s úspěchem pochybovat o replikovatelnosti výsledků – i když zrovna v Česku by byly závěry asi stejné.)