Kampaně na podporu duševního zdraví mohou snižovat stigma, zvyšovat ochotu vyhledat odbornou pomoc a naučit lidi poznat, kdy už nejde o běžný stres či pochyby. Pro zaměstnance, který trpí úzkostmi a své potíže v práci považuje za osobní selhání, může být informace o vyhoření krokem k léčbě. U dospívajícího, jenž žije třeba ve strachu mluvit před vrstevníky, může terapie fóbii překonat. Existuje nespočet výzkumů ukazujících, že programy na podporu duševního zdraví, terapie, koučink či psychiatrická pomoc v průměru zachraňují životy. Důležité je však ono „v průměru“, protože popularizace duševních nemocí může někdy způsobit více škody než užitku.
Když začneme řešit skutečný problém, který nám neumožňuje plně žít, je to cesta ke zlepšení. Když si někdo začne přepisovat běžné životní obtíže jako příznaky vážné poruchy, jeho cesta směřuje úplně jinam. Z trémy se rázem stane úzkostná porucha, ze špatného týdne deprese, z únavy ve světě přehlceném stimuly porucha pozornosti (či ADHD). Toto sebe-diagnostikování zvýší pozornost k tělu a emocím, pozornost zesílí příznaky a silnější příznaky pak potvrzují původní domněnku, že se děje skutečně něco vážného.
 |
| Kampaně zaměřené na zvyšování povědomí o duševním zdraví mohou mít u různých lidí různé dopady. Například jedna osoba může v kampani rozpoznat své příznaky, uvědomit si, že má depresi, a vyhledat pomoc, která její příznaky zmírní nebo odstraní; tedy pozitivní výsledek. Druhá osoba může v kampani rovněž rozpoznat své příznaky a uvědomit si, že má depresi, ale nemusí se dostat k lékaři; v takovém případě jde o výsledek nejpíše považování za zhoršení stavu (minimálně krátkodobě). Třetí osoba, která prožívá zhoršenou náladu, ale depresi nemá, může mylně dospět k závěru, že depresí trpí; tato nepřesná sebediagnóza může zhoršit její příznaky nebo oslabit její pocit, že může svou náladu sama ovlivnit; tedy zjevně negativní výsledek. Převzato z přehledového článku Foulkes et al. (2026). |
Názorný důkaz přináší studie psycholožky Dashy Sandry a kolegů, jež pozvali účastníky výzkumu, předem prověřené tak, aby neměli ADHD, na workshop o této poruše. Další skupině dodala stejné informace o ADHD, ale navíc poučení i o tzv. nocebo efektu – tedy právě výše uvedené varování, že lidé mají tendenci mylně si přiřazovat příznaky, o kterých se právě dozvěděli. Po workshopu o ADHD si účastníci dvakrát častěji diagnostikovali tuto poruchu, přestože jejich skutečné příznaky se nezměnily. Skupina varovaná před nocebo efektem vykazovala falešnou sebediagnózu podstatně méně. Špatná osvěta dokázala ze zdravých lidí udělat lidi přesvědčené, že trpí vážnou vrozenou poruchou.
Že nejde o kuriózní situaci, dokládá britský školní program zaměřený na duševní zdraví dětí. Výzkum na více než dvanácti tisících žáků zjistil, že rok po osvětové intervenci měli více projevů úzkosti a smutku než před ní. Když se dospívajícím opakovalo, že duševní problémy je nutné léčit, část z nich začala běžný stres vnímat jako patologii a přemítání o „poruše“ jim zničilo prožívání radosti.
Z uvedeného nevyplývá, že máme o duševním zdraví mlčet. Znamená to, že špatná osvěta či poradenství mohou patologizovat nepohodu či smůlu, které někdy zažívá každý. Zejména dětství a dospívání jsou období emočních výkyvů. Když v takovém věku dáme mladým lidem jen slovník diagnóz, místo způsobů zvládání emocí, řešení konfliktů či nejistot, dáváme jim návod, jak si zničit život. Mít někdy nepříjemné emoce je normální, mnohé potíže jsou proměnlivé a léčitelné a diagnóza není osobní identita. A pokud osvěta zvýší poptávku po pomoci, musí existovat reálná pomoc, ne roční čekací lhůty. Jinak společnost učí jen lidi pojmenovat utrpení, ale nezajistí, aby se žilo lépe.
Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.
