Chci dosáhnout mistrovství, myši proto půjdou do plynu

Snaha být v něčem dobrý, je mocnou hnací silou našich životů. Ať již jde o sport, vědu, umění, vaření či jinou profesi, dosažení mistrovství v jakékoli činnosti člověka naplní pocity radosti a uspokojení. Tím intenzivnějšími, oč náročnější úkol jde. Hltáme životopisy lidí, kteří dokázali výjimečné věci. Schopní lidé nás inspirují a obdivujeme je.

Usilování o profesní dokonalost se však lehce může zvrtnout do opomenutí, že nejde o jedinou morální hodnotu. Notorickým příkladem je Manhattanský projekt – vytvoření první jaderné zbraně. Richard Feynman vznik tunelového uvažování u členů týmu popsal názorně: „pustili jsme se do toho z dobrých důvodů. Pak začnete velice tvrdě pracovat, abyste dosáhli toho, co chcete a přináší vám to radost. Jste nadšeni a přestanete přemýšlet. Prostě přestanete.“ Po bombardování Nagasaki, které bylo po Hiroshimě považováno už za zbytečnou demonstraci síly, mnoho vědců podílejících se na projektu propadlo pocitům viny, zmaru a depresím z toho, k čemu jejich práce nakonec vedla. Roky se věnovali řešení nadlidsky složitých výpočtů a fyzikálním experimentům, možné morální dopady je jednoduše nenapadli coby proměnné k úvaze.

Podobných a ne natolik extrémních příkladů je přehršel; snaha dosáhnout něčeho výjimečného, ukázat své přednosti často zničí rodinné vztahy, dá vzniknout šikaně a teroru podřízených či kolegů. Dělat „dobrou práci“ mnohdy znamená prodávat škodlivé či nekvalitní zboží či pomáhat zločincům.

Dokaž si, jak jsi chytrý

Do jaké míry je ochoten člověk potlačit nebo i zcela zapomenout na morálku, usiluje-li o demonstrování svých schopností, otestovali nově němečtí experimentální ekonomové Armin Falk a Nora Szechová (pdf) v poměrně unikátním experimentu. Využili ustálené praxe, při níž výzkumné univerzity musejí vybíjet laboratorní myši. Jde o zvířata, která byla vyšlechtěna pro specifický výzkum, nicméně z různých důvodů se pro něj ukázala nevhodná. Jelikož univerzity nemají prostory ani finance nechat zvířata jen tak dožít, aniž by je využili, zabíjejí je. Falk a Szechová – i proto, aby část myší zachránili – navrhli experiment, v němž si studenti mohli potvrdit, jak jsou inteligentní nebo zachránit život myši.

Účastníci experimentu hráli o život laboratorních myší.

Všichni studenti-účastníci experimentu nejprve získali paušální odměnu za účast, bez ohledu jak si poté v experimentu povedou. První skupina účastníků experimentu se dozvěděla, že jejich úkolem je vyplnit 52 otázek inteligenčního testu a na jeho konci se dozví své IQ a jak si vedli vůči ostatním. Přečetli si zprávu o důležitosti IQ pro studijní i profesní úspěch. Úkol měl studenty motivovat dosáhnout nejlepšího možného výsledku – všichni si koneckonců chceme dokazovat, jak jsme chytří. Druhá skupina dostala za úkol vyplnit jeden dotazník s 52 otázkami a opět se na konci dozvědět, jak si v něm vedli. Ve skutečnosti šlo o naprosto stejný inteligenční test, nicméně úkol byl zarámován coby prosté dotazníkové šetření, takže účastníci nemuseli cítit tak velké ambice vyniknout.

Výkon poloviny studentů v obou skupinách byl jen prostě změřen. Výkon druhé poloviny měl navíc i hlubší morální rozměr. Každému z nich byla „přiřazena“ jedna myš a před začátkem řešení úkolu si přečetli:

„V sázce je mladá, zdravá myš. Spolu s několika dalšími žije v malé skupince. Její očekávaná doba dožití jsou 2 roky. Čím více správných odpovědí dosáhnete, tím vyšší bude pravděpodobnost, že myš bude zplynována. Za každou správnou odpověď se tato pravděpodobnost zvýší o 0,9 procentního bodu. Maximální pravděpodobnost – zodpovíte-li všechny otázky správně – je 46,8 %. Budete-li se ve všech odpovědích mýlit, s jistotou necháme myš dožít.“

Myší paradigma

Účastníkům bylo poté vysvětleno, jak myš zemře a viděli instruktážní video ukazující celý proces. Na videu čtyři myši živě pobíhají po hermeticky uzavřené kleci. Do klece začne proudit plyn. Pohyb myší se zpomalí. Za chvíli se zcela přestanou hýbat. Je vidět, jak silně jim buší srdce. Tlukot se zpomaluje a ony umírají. V kleci jsou ještě 10 minut ponechány a pak jsou jejich těla odnesena... Pakliže by myš byla ušetřena, oběma ekonomy jí byla zafinancována „strava a byt“ než by zemřela z přirozených příčin.

Výsledky pokusu potvrdily, že skupina studentů, která usilovala o změření svého IQ, dosáhla lepších výsledků (průměrně 35 bodů) než skupina vyplňující „jen dotazník“ (ti měli 29 bodů). O 22 % lepší výkon ve stejném testu, jen je-li zarámován coby inteligenční, dokazuje, jak velký efekt na výkon má motivace vyniknout. Rovněž i vyšlo, že účastníci, jejichž správné výsledky znamenaly možné zabití myši, dopadli hůře – častěji odpovídali „já nevím“. Mnozí se tak snažili myš zachránit. Nicméně u skupiny vyplňující inteligenční test byl tento pokles mnohem slabší. Bez ohledu na drastický, nezvratný důsledek – zabití vnímajícího, inteligentního tvora – se snažili dosáhnout vysokého skóre. Snaha vyniknout jim jednoduše zakalila pohled na jejich morální přešlapy.


Psáno pro Vesmír (a můj článek pro časopis Society (pdf); o využití morálního myšího paradigma jsem psal již dříve).

Životní cyklus nečestných finančních poradců

Finanční poradci jsou univerzálně považováni za jednu z nejméně důvěryhodných profesí. Zákazníci je podezřívají, že usilují jen o velikost svých provizí a nikoliv o kvalitní služby či rady. Přesto zhruba polovina domácností nějakých služeb finančního poradenství využívá. Časté případy hospodářských problémů – jako kupř. finanční krize roku 2008, je rovněž dávána do souvislosti s hamižností, sebestředností a krátkodobými zájmy finančních firem. Dokonce i prezident Americké asociace financí, Luigi Zingales, prohlásil, „bojím se, že se ve finančním sektoru podvody staly jeho předností, nikoliv problémem.“

Na druhé straně, v každé profesi existují čestní a zkažení lidé a dosud neexistovala studie, která by dokázala, zda a jak moc je sektor financí nečestností prorostlý. Až dosud. Mark Egan, Gregor Matvos a Amit Seru (pdf) nashromáždili profesní historii na 1,2 milionu amerických finančních poradců a z veřejných zdrojů zjišťovali, zda byli obviněni, stíháni, zda na ně klienti podali stížnosti či zda byli vyšetřováni pro nekalé praktiky. Ačkoliv zjistili jen „prokázané“ případy, výzkumníci uzavírají, že nějaký přečin provedl průměrně jeden z třinácti poradců. Průměrné zaplacené odškodné pak činilo zhruba 1 milion Kč.

Přečiny jsou přitom koncentrovány u určitých osob. Zhruba třetina nečestných poradců má až pětinásobnou pravděpodobnost, že podvede klienta, než jejich kolegové. Říkáte-li si, jak je možné, že v profesi stále působí, odpovědí je, že ačkoliv firmy podvodné poradce standardně propouštějí, zhruba polovina z nich si najde do jednoho roku práci v jiné finanční firmě. K určitému potrestání sice dojde, obvykle pracují pro méně prestižní společnost a mají menší odměny, na trhu však zůstanou. Dochází i k třídění dle kvality-čestnosti firem. Na finančním trhu existují firmy, kde téměř každý sedmý zaměstnanec měl problémy s etikou a firmy, kde se to dá říci jen o jediném zaměstnanci ze sta. Zůstává finální otázka, jak to, že nečestné firmy na trhu přežívají?

Procentní zastoupení finančních poradců s nějakým přečinem v jednotlivých okresech USA. V sytě červených okresech byl potrestán více než každý devátý poradce. Jde zejména o regiony, v nichž žijí starší, méně vzdělaní lidé.

Důvodem je nejspíše nízká finanční sofistikovanost mnohých občanů. Zejména zbohatlíci či starší, méně vzdělaní lidé neověřují hodnověrnost finančních firem či konkrétních poradců a nechají se mnohdy přesvědčit k zdánlivě výhodným nabídkám. Přesně v tomto segmentu se nečestným firmám nejvíce daří. Výzkum uzavírá, že ačkoliv tržní síly nečestnost trestají, bez větší finanční gramotnosti klientů a jasnější transparentnosti výkonu poradců toho mnoho nesvedou.


Psáno pro Vesmír.

Když se nedaří, ovládne naše životy bolest

Nezaměstnaní užívají mnohem více léků proti bolesti. Nejde o šokující poznání; patrně jsou nemocní a i proto mají problémy najít si práci. Eileen Chou, Bidhan Parmar a Adam Galinsky (pdf) však zaspekulovali, že samotná ekonomická nejistota může vyvolávat intenzivnější pocity fyzického nepohodlí a bolesti. Existují totiž důkazy, že stejné funkční oblasti mozku, které zpracovávají fyzickou bolest, zpracovávají i psychickou (obojí bolest totiž dokáže snížit ibuprofen). Předpovídali tedy, že bojí-li se někdo o svou budoucnost, je-li stresován hrozbou ztráty příjmu, pak tento psychologický neklid může vyvolat nárůst pocitů fyzické bolesti či větší citlivost na bolestivé podněty.

Výzkumníci nejprve ověřili, že v regionech s vyšší nezaměstnaností se skutečně užívá mnohem více léků proti bolesti. Poté využili dotazníku, v němž jedna skupina respondentů měla zavzpomínat na situace, kdy trpěli finanční nouzí. Druhá skupina naopak měla v paměti zalovit vzpomínky, kdy se cítili zajištění. Poté lidé z obou skupin uváděli, jaké pocity prožívají, mj. i jakou aktuálně cítí fyzickou bolest. Potvrdilo se, že vzpomínky na finanční problémy vyvolaly nárůst všeobecného bolení.

V další studii byli studenti placeni za to, zda vydrží mít ruku ponořenou do vody „teplé“ 1 °C. Nejprve si vodu jen zkusili. Poté byla jedna skupina studentů manipulována do pocitu, že mohou mít problémy na trhu práce – výzkumníci jim dali přečíst novinovou zprávu tvrdící, že absolventi ne-zrovna-prestižních univerzit často končí s minimální mzdou a odkázali je na rating univerzit, kde jejich vysoká škola byla až na 23. místě. Druhá skupina studentů si přečetla podobnou zprávu, byli však odkázání na jiný rating univerzit, kde naopak jejich fakulta dopadla druhá. Nato měli dát opět ruku do ledové vody, na jak dlouho jim přijde zvládnutelné. Potvrdilo se očekávané, studenti s vědomím, že mohou skončit v chabě placeném zaměstnání, vydrželi mít ruku ve vodě mnohem kratší dobu – nevydrželi tu bolest.

Změna doby (v sekundách), po kterou vydrželi mít studenti ruku ve vodě o teplotě 1 °C po přečtení manipulace, že mohou mít problémy najít si práci („High Insecurity“), resp. nebudou mít problémy („Low Insecurity“). Vůči prvnímu pokusu vystresovaní studenti vydrželi mnohem kratší dobu, naopak u klidných studentů se doba nezměnila.

Výzkum potvrdil, že nemají-li lidé kontrolu na svým životem, protože jsou nezaměstnaní, bez finanční stability či prožívají stres z budoucnosti, zintenzivní se jejich vnímání fyzické bolesti. Cítí větší nepohodlí a doslova trpí. Jejich životní spokojenost dále klesá, někdy možná natolik, že jsou i méně motivovaní k akci, která by jim dala lepší perspektivu.


Psáno pro Vesmír.

Přestěhováním za lepší vzdělání, vyšší příjmy a blahobyt

V letech 1994 až 1998 bylo přes čtyři tisíce rodin žijících v chudinských ghettech amerických měst Baltimore, Boston, Chicago, Los Angeles a New York zařazeno do experimentu „přestěhování se za příležitostí“. Experiment byl vlastně jednoduchou loterií, v níž vylosované domácnosti vyhrály poukaz, který jim dotoval vyšší nájemné v lepších a bohatších čtvrtích. Bylo tak možné sledovat, jak opuštění prostředí prodchnuté bídou, kriminalitou a špatnými vzory chování změní vyhlídky členů domácností, které dosáhnou na lepší bydlení vůči rodinám, které vylosovány nebyly a povšechně zůstaly chudinských čtvrtích.

Američtí ekonomové Raj Chetty, Nathaniel Hendren a Lawrence Katz (pdf) v nové studii využívající data z experimentu přestěhování se za příležitostí a daňových záznamů zjistili, že ze změny bydliště extrémně profitovaly zejména mladé děti – dnes již mladí dospělí. Těm, kterým bylo v době přestěhování do 13 let, nyní vydělávají až o třetinu více než jejich méně šťastní vrstevníci. Jde přitom zejména o důsledek jejich delšího a kvalitnějšího vzdělání, než na které dosáhli zůstavivší v ghettu. Naproti tomu u starších dětí, teenagerů, podobný efekt nenastal, ba naopak. Bylo-li dítě již v pubertě, přestěhování u něj již nepodnítilo změny v chování, inspiraci, co dělat se životem či změnu identity, spíše jej vytrhlo ze skupiny jeho kamarádů či party. Podobně se nepodařilo identifikovat zlepšení ekonomické situace přestěhovaných dospělých-rodičů.

Rozdíl v současných příjmech v minulosti přestěhovaných dětí vůči vrstevníkům, kteří zůstali v ghettu (0). Jak patrno u dětí do 13 let (modrá linka) přestěhování vedlo k razantnímu zvýšení příjmů, naproti tomu u mladých mezi 13 až 18 lety (červená linka) mělo přestěhování spíše negativní efekt na jejich budoucí příjmy.

Souhrnně přesto studie uzavírá, že experiment se daňovým poplatníkům dlouhodobě vyplatí. Dotované nájemné bude více než splaceno vyššími daňovými odvody více vydělávajících a vzdělanějších občanů, kteří by jinak byli na sociálních dávkách. Výsledky, že změna prostředí má enormní vliv na perspektivy dětí, ale nikoliv už mládeže či dospělých, navíc varují, že boj proti chudobě či nezaměstnanosti začíná mnohem, mnohem dříve než na úřadech práce.


Psáno pro Vesmír.

Podívám se a vidím...

Pokud čtete tento sloupek na veřejnosti, podívejte se na člověka ve své blízkosti a ohodnoťte, jak vám přijde atraktivní. Opravdu, zkuste to. Stačí pár okamžiků, abyste došli k nějakému podobnému hodnocení: „Pohledná žena, dlouhé vlasy, pěkné křivky... nadprůměrně hezká.“ Nebo: „Urostlý chlap, ale trochu sešlý a má pupek, spíše podprůměr.“

Nyní zkuste ohodnotit svoji atraktivitu. Jste-li jako většina lidí, zvážíte, jste-li vyspalí, či nikoliv a je-li to na vás vidět. Zamyslíte se, jak vypadají vaše vlasy, pleť. Uvědomíte si, že váha vám už léta roste, ač se snažíte hubnout, navíc na sobě nemáte zrovna nejlepší oblečení... Protože toho o sobě víte maximum, bude vaše sebehodnocení velice zevrubné a promítnete do něj i své touhy. Vykreslíte spíše komplexní momentku.

Není proto s podivem, že jsme extrémně nepřesní v odhadech, jak nás druzí posuzují. Dle jedné ze studií neexistuje téměř žádná souvislost mezi tím, jak člověk hodnotí svůj vzhled a jak je jeho vzhled hodnocen druhými. Zatímco ostatní posoudí pár našich nejvýraznějších znaků, my u sebe zvážíme i sebemenší detail. Neurotizujeme se pak maličkostmi. I extrémně půvabná slečna se může označit za nehezkou, protože „má bříško a pupínek na tváři“.

Dle psychologů Tala Eyala a Nicholase Epleyho (pdf) je podobná chyba uvažování obecným lidským znakem a netýká se samozřejmě jen rychlého hodnocení vzhledu. I bystrost, důvěryhodnost, emoční stabilitu, vlastně jakýkoliv charakterový rys vnímáme u ostatních abstraktněji a povrchněji. A oni tak hodnotí nás. Pakliže vás trápí, že se vám v práci nepovedla prezentace a kolegové si všimli vaší nejistoty; nebo se cítíte zle, protože vaše historky u oběda byly trapné a všichni si teď myslí, že jste podivín, nezoufejte. Tato barvitá kakofonie pocitů je jen ve vaší mysli. Ostatní si nejspíše ničeho z toho nevšimli. Sami byli totiž zaměřeni na sebe.

Přeceňování intenzity, s jakou si myslíme, že jsme vnímáni druhými, potvrdil už klasický experiment psychologů Thomase Giloviche, Victorie Husted Medvecové a Kennetha Savitského (pdf). Vyžadovali, aby univerzitní studenti nosili tričko s trapným potiskem (asi jako kdybyste vysokoškoláka z UK navlékli do trička s Michalem Davidem). Poté měli dotyční uvést, kolik procent spolužáků jejich módní faux pas zaznamenalo a bude jimi opovrhovat. Domnívali se, že minimálně každý druhý si všimnout musel. Když se však výzkumníci zeptali ostatních, zjistili, že to zaznamenala sotva pětina.

Předpovědi účastníků dalšího experimentu od Giloviche a kolegů. Měli stanovit, kolik procent lidí si všimne, koho mají zobrazeného na tričku ("Predicted") a skutečný podíl lidí, kteří byli schopni identifikovat osobu na tričku ("Actual"; v tomto experimentu byli použiti Martin Luther King, Jr., Bob Marley a Jerry Seinfeld).

Teorie Eyala a Epleyho zároveň ukazuje, že chceme-li lépe pochopit druhé, musíme zavrhnout svůj obecný dojem z nich a soustředit se na jejich gestikulaci či neautomatizované reakce – co u nich vyvolá úsměv, jak reagují v časové tísni, jak se změní, mluví-li k podřízenému, či nadřízenému, nebo neznámému člověku. Mění-li se způsob jejich oblékání. Zda či jak ruší domluvené schůzky. Posuzujeme-li druhé v této složité textuře, nahlédneme, že jsme se ve svých známých či kolezích velmi pletli. V dobrém i zlém.

Sloupek byl inspirován knihou The Confidence Game: Why We Fall for It . . . Every Time od: Maria Konnikova, kterou v roce 2016 vydalo nakladatelství Viking.

Psáno pro Lidové noviny (redigováno).

Ženy berou méně, čelí předsudkům

Rozdíly v platech mezi ženami a muži lze samozřejmě vysvětlit jejich preferencemi v rozložení času mezi zaměstnáním a rodinou či péčí o potomstvo.

Aktuální příběh primářky, jejíž poloviční plat vůči mužským kolegům dle Krajského soudu v Brně není diskriminací, protože si mj. o přidání "neříkala", je však příkladem, jak genderové předpojatosti způsobují platové znevýhodňování žen.

Ilustrativní jsou výsledky experimentu Debory Smallové a kolegů (pdf). Účastníkům svého pokusu nejprve slíbili odměnu ve výši "3 až 10 dolarů" za nesouvisející úkol. Leč po konci experimentu jim individuálně vypláceli jen tři dolary. Nijak přitom nezmínili původní slib ani možnost vyjednávání. Účastníkům nedávali žádnou zpětnou vazbu, jak si v experimentu vedli. Jen sledovali, kdo se ozve. O více peněz si řekl každý čtvrtý muž, ale jen 3 procenta žen. Když jsme podobný experiment zkoušeli na českých studentech ekonomických fakult, výsledky byly téměř identické.

Nespočet terénních studií ukazuje, že realita je stejná: při nástupu o své mzdě vyjednává většina mužů, ale jen naprosté minimum žen. I po absolvování vůbec nejsoutěživějších studijních programů MBA vyjednává o své nástupní mzdě jen šestina žen. Muži si i poté o přidání v zaměstnání bez obalu říkají, ženy spíše věří, že jejich schopnosti budou ve firmách rozpoznány a odměněny, k čemuž ale mnohdy nedojde.

Motivovaný čtenář se dozví více v knize Women Don't Ask: Negotiation and the Gender Divide od: Linda Babcock a Sara Laschever, kterou v roce 2003 vydalo nakladatelství Princeton University Press.

Říkáte-li si, že řešení je snadné − prostě přimějme ženy, ať jsou průraznější −, mýlíte se. Zvažte, zda byste najali uchazeče o místo, který na pohovoru prohlásí:

"Užívám si stresující situace. Byl jsem editorem školních novin a každý týden jsem musel připravovat sloupek pod časovým presem…, ale vždycky jsem to zvládl, a to tak dobře, že mnohdy jsem překvapil sám sebe. Nadřízení si toho také všímali a mými výkony byli nadšeni."

Dle studie od Laurie Rudmanové a Petera Glicka (pdf) většina lidí takového člověka hodnotí jako velmi sebevědomého a kompetentního a nabídla by mu práci. Když jim však byl stejný text předložen v ženském rodě (zkuste si to!), žadatelka byla hodnocena spíše jako nesympatická a nevhodná na danou pracovní pozici. Tento dvojí standard ukazuje, že ženy nemohou být více asertivní − jsou pak považovány za zlé a "neženské". Nastává Hlava 22: ženy berou nižší plat i kvůli ne­ochotě o platu vyjednávat, když si však − stejně jako muži − o přidání řeknou, jsou považovány za protivné a namyšlené a kariérní vyhlídky se jim ještě zhorší.

Dalším oblíbeným argumentem pro mzdovou nerovnost je, že dívky a ženy v nejlépe placených, ale mentálně či psychicky vytíženějších oborech, jako jsou matematické disciplíny, technika či management, nedosahují kvalit mužů. Prostým pohledem na výsledky školních či odborných testů spatříme skutečně mnohem horší skóre žen. Důvodem ale není odlišnost ženského intelektu, ale právě předsudky o nevhodnosti těchto oborů pro ženy. Tedy rodinné, společenské, školní a firemní klima, které systematicky shazuje jejich motivaci i píli.

Velké rozdíly v testech totiž nastávají jen v zemích, kde vůči schopnostem žen panují předsudky (pdf), tam, kde mají horší podmínky na trhu práce či při vstupu do politiky, prostě kde ve společnosti vítězí mužský šovinismus (typicky v Turecku či v Itálii). Ve státech s genderovou rovností jsou ženy v matematice stejně schopné jako muži (či dokonce lepší, jako třeba v Thajsku či v Irsku).

Podíl žen v nejlepších amerických orchestrech od 50. let. V 70. letech začaly působit slepé komise a zastoupení žen se narovnalo.

Téměř každá studie, jež narovná podmínky, nalezne, že dříve vnímané superiorní postavení mužů mizí. Třeba nejlepší hudební hráči byli vždy muži. Být schopen fyzické výdrže, komplexní techniky, mít výjimečný talent, vše chtělo celého muže. Po většinu století bývala i v orchestrech desetina, nanejvýše pětina hráček. Jakmile však hráči začali být najímáni tzv. slepou komisí, tj. uchazeče o místo jen poslouchala, ale neviděla, zastoupení žen vylétlo na poměrné zastoupení (pdf). Opět se ukázalo, že výjimečnost mužů byla jen klamná iluze, v níž lidé viděli či slyšeli to, co předem očekávali, nikoliv pochmurnou skutečnost.

Bez obalu řečeno, kdo podporuje či bagatelizuje mzdovou či kariérní nerovnost pohlaví, přímo podporuje lidskou omezenost, obrovskou nespravedlnost a zbytečné plýtvání talenty.

Článek byl inspirován knihou Friend & Foe: When to Cooperate, When to Compete, and How to Succeed at Both od: Adam Galinsky a Maurice Schweitzer, kterou v roce 2015 vydalo nakladatelství Crown Business.

Psáno pro Hospodářské noviny.

Jsou spotřebitelé krátkozrací?

Mnoho svých nákupů nespotřebováváme okamžitě, ale až v nějakém bodě v budoucnosti. Racionální spotřebitel by při nákupu proto neměl být ovlivněn prchlivými emocemi či momentálními okolnostmi, ale měl by zvažovat, jak si spotřebu užije jeho budoucí já. Většina z nás se tak nechová, kupř. jsme-li hladoví, nakupujme v obchodě potravin jako kdybychom se doma připravovali na obležení. Množství zkaženého a vyhozeného jídla je pak enormní.

Lukas Buchheim a Thomas Kolaska (pdf) otestovali, zda se tato „spotřební krátkozrakost“ projevuje i při nákupech, u nichž je jasné, že k spotřebě dojde za zcela jiných podmínek, než aktuálně panují – při předprodeji lístků v letním kině. Vybrali obří letní kino v Mnichově, v němž se až 60 % lístků prodává v on-line předprodeji, a to i mnoho dní před promítáním. Kino promítá za každého počasí, peníze se proto nevracejí. Jelikož užitek ze sledování filmu je extrémně závislý na počasí v době promítání, nákup lístku v předprodeji by měla ovlivňovat spíše předpověď než aktuální počasí.

Obrázek letního kina v Mnichově.

Buchheim a Kolaska však zjistili, že spotřebitelé se řídí spíše momentálním počasí: je-li hezky a slunečno, lidé nakupují lístky, aby si je pak ani nevyzvedli, protože si je mnohdy koupili na dny, kdy byla předpovězena a pak i skutečně přišla bouřka. Studie ukazuje, jak lehce podléháme zdánlivě úžasné nabídce, abychom pak hořce litovali, že jsme si ji lépe nepromysleli.


Psáno pro Vesmír.

Jak na šikanu?

Konfliktní situace (nejen) mezi středoškoláky nejsou vzácností. Šikana, pomluvy, ať již osobně či on-line, a někdy i přímé násilí ničí školní atmosféru po celém světě. Elizabeth Paluck, Hana Shepherd a Peter Anonow (pdf) proto spojili dosavadní poznatky proti nežádoucímu chování žáků a uskutečnili jeden z největších experimentů proti šikaně v dějinách amerického školství.

Především uznali, že žáci berou dospělé jako autority, nikoliv coby rádce či vzory každodenního jednání. V desítkách škol proto vybrali 20 až 30 studentů, kteří prošli zácvikem, jak bojovat proti šikaně – poté jim však byla dána plná volnost ve formě, jak kampaň pojmou. Sami identifikovali, jaké jsou rizikové situace na jejich škole, sami vytvářeli design plakátů a sloganů proti šikaně. Svým spolužákům, kteří vystoupili proti nevhodnému chování, rozdávali náramky označující, že zabránili útoku atp.

Experiment je cenný i proto, že obsahuje informace od všech žáků ze zapojených škol o tom, s kým tráví svůj čas. Bylo tak možné vyhodnotit, jak se „protišikanózní osvěta“ rozlévá mezi sítí vzájemně si blízkých lidí. Výzkumníci rovněž identifikovali podobné školy, v nichž k intervencím nedocházelo a sloužily k porovnání, zda experiment proti šikaně sníží počet konfliktů.

Síť vztahů mezi žáky na školách: “Treatment Schools” jsou ty, v nichž proběhla popsaná protišikanózní kampaň, “Control Schools” slouží k porovnání. Barva sítě znamená průměrnou intenzitu konfliktních událostí mezi žáky, od modré ukazující absenci problémů až k oranžové, která značí hodně konfliktů na dané škole. Červené body značí studenty, kteří byli v daném roce potrestáni za šikanu (čím větší bod, tím více trestů, od jednoho po třináct). Jak patrno z poklesu oranžové, kampaň omezila výskyt konfliktů mezi žáky.

Souhrnně bylo zjištěno, že ve školách, kde kampaň proběhla, došlo až k třetinovému poklesu případů šikany. K největšímu poklesu došlo na těch školách, kde byli do kampaně zapojeni studenti, kteří měli širokou a hustou síť známých, kamarádů či přátel – nepřekvapivě byli právě tito žáci schopni předat protišikanózní normy nejefektivněji. Výzkum ukazuje, že na značnou změnu chování stačí zacílit na pár vlivných jedinců, kteří rychle ustanoví normy, jak by se ostatní měli chovat.


Psáno pro Vesmír.

Sport, alkohol a znásilnění

Významné sportovní události jsou často příležitostí, aby se fanoušci, skalní i občasní, sešli v hospodách, klubech či na domácích večírcích. Fandí, baví se a zapíjejí výhry nebo prohry. Sportovní zápasy tak v určitých dnech vyvolávají intenzivnější setkávání lidí a větší spotřebu alkoholu. Jason Lindo, Peter Siminski a Isaac Swensen (pdf) si proto položili otázku, zda větší nabuzenost a při/opilost lidí povede i k rozšíření sexuálních napadení.

Sebrali data o nahlášených znásilněních a dalších zločinech a propojili je s daty o zápasech americké univerzitní fotbalové ligy. Předpokládali, že ve dnech zápasů bude v univerzitních kampusech více večírků, více popíjení... a více znásilnění než v jiné, podobné dny. Přesně to i nalezli – ve dnech zápasů narůstá znásilnění mladých žen o 28 %. Jelikož se lidé více a déle „baví“ při výhrách domácích, roste zejména při nich počet znásilnění – stejně jako se zvyšuje počet zatčených za řízení pod vlivem alkoholu, rušení nočního klidu či vandalství. Zjištění podporující, že za sexuálními (a dalšími) zločiny stojí především alkohol.

Prohry, překvapivě, k záplavě opilosti tolik nevedou a kriminalitu proto spíše neovlivňují – až na jednu podstatnou výjimku, kterou je domácí násilí (pdf). Prohraje-li a to obzvláště nečekaně (jak se ze sázkařských kurzů zdá) domácí tým, muži doma týrají ženy mnohem více.

Nárůst násilí na partnerovi (osa y) a sázkařské očekávání, jak hra dopadne (osa x, "predicted win" - očekávaná výhra, "predicted close" - vyrovnané šance a "predicted loss" - očekávaná prohra), když domácí prohrají. Graf ukazuje, že když se očekává, že domácí tým vyhraje a ve skutečnosti prohraje, násilí na partnerce je nejvyšší.

Psáno pro Vesmír.

Chvála stínů a pochybností

Začněme jednoduchou slovní úlohou. Já vím, evokuje to hodinu základní školy, ale vydržte: Řízek s bramborami a pivo stojí dohromady 120,- korun. Řízek s bramborami stojí o 100,- korun více než pivo. Kolik stojí pivo?

Většina lidí, pochopitelně, odpoví 20,- korun. Leč rychlé přepočtení ukáže, že většina se mýlí. Kdyby pivo stálo 20,- korun, pak by řízek s bramborami musely stát 120,- korun (musejí stát o 100,- korun více než pivo), což nemůže být pravda, jelikož vše dohromady stojí 120,- korun. Správná odpověď je pivo za 10,- korun a řízek s bramborami za 110,- korun – jedině pak se ceny liší o stokorunu a vše dohromady stojí sto dvacet korun. Pakliže jste podlehli chybné odpovědi, nezoufejte. Americký ekonom Shane Frederick řadu podobných otázek (pdf) vymyslel tak, aby sváděly k intuitivně chybným odpovědím. Chtěl ukázat, že i v ryze logických, matematických úlohách rozhodování lidí vedou spíše intuitivní tušení než promyšlené úvahy.

Kromě podlehnutí zdánlivě správné, byť chybné, odpovědi je Frederikův test důležitý, i protože ukazuje, jak chybné intuitivní volby mohou dlouhodobě setrvávat. Všichni, kdož odpověděli chybných „20,- korun za pivo“ si bez stínu pochybnosti byli jisti, že odpovídají správně! Nebylo-li by upozornění, šli by dále životem mysleje si, že autor sloupku je školomet kladoucí primitivní otázky (jasně, to si mohou myslet tak jako tak). Intuice je skvělá věc, neměla by být ale ponechána o samotě, bez kritického uvažování.

Nedávno jsem svým studentům tvrdil, že rok 2015 byl pro člověka nejlepším časem historie a letošek jej nejspíše překoná. Tvrdošíjně nesouhlasili: „Nevidíte války, teroristické útoky, růst násilí od Sýrie po Paříž? Uprchlickou krizi? ...“ Na těchto debatách fascinuje, že každý okamžitě přijde s hotovým názorem a poté začne uvádět jen příklady, které jeho názor podporují. Kritické myšlení ale nespočívá na argumentaci tím, co se nejsnadněji objeví v mysli. Úvodní příklad s pivem za 20,- korun dokazuje, že v mysli se intuitivně objevují názory, které jsou pravdě-podobné, nikoliv pravdivé. Zamyslí-li se kdokoli nad stavem světa, jeho mysl rychle zaplaví emoční, rozrušující zprávy, které viděl či slyšel. Skutečnost však není tak barvitá a plná neštěstí, jak ji malují média, sousedé či politici.

Jaká je skutečnost, nahlížená třeba údaji Světové zdravotnické organizace (xls)? I přes medializované hrůzy roku 2015 počet obětí válek ve světě setrvale klesá. Terorismus zůstává strašnou hrozbou, leč nezpůsobuje ani 2 % násilných smrtí. Spočteme-li pak ve světě všechny násilné příčiny úmrtí, hromadné i individuální, zjistíme, že zodpovídají za jediné procento všech smrtí a co především, tento poměr setrvale klesá. (Větším zabijákem je dnes už i rakovina střev a konečníku a dvojnásobně více než všichni vrazi, vojáci a teroristé dohromady zabíjejí dopravní nehody.) 

Více o důvodech univerzálního poklesu násilí v lidských společenství lze nalézt v knize The Better Angels of Our Nature: Why Violence Has Declined od: Steven Pinker, kterou v roce 2012 vydalo nakladatelství Penguin Books.

I další ukazatele kvality života se zlepšují: roste průměrná doba dožití, mizí infekční nemoci, klesá dětská úmrtnost, nejmenší podíl lidí v dějinách žije v chudobě, průměrně naopak rychle bohatneme (globálně i klesá příjmová nerovnost (pdf)). Díky kvalitní výživě a lepšímu zdraví se lidé stávají chytřejší, IQ průměrného člověka desetiletí roste. Ač si o stylu politiky můžeme myslet cokoliv, ve světě dnes existuje nejvíce demokratických voleb a voličům odpovědných režimů vůbec. Roste tolerance k menšinám. Nežijeme – samozřejmě – v ráji, máme se však prokazatelně nejlépe v lidské historii.

Lev Nikolajevič Tolstoj napsal, že „nejobtížnější téma muže být vysvětleno i úplnému hlupákovi, pakliže si na něj dosud nevytvořil žádný názor; avšak i ta nejjednodušší věc nebude moci být vysvětlena tomu nejchytřejšímu člověku, pakliže si je pevně jist, že ji – bez stínu pochybnosti – pochopil.“ Vždy ve svých názorech hledejme stíny, mnohdy se v nich skrývá ostřejší a pravdivější obraz světa. 


Psáno pro Lidové noviny.