Tip na víkend: Superprognózy, Umění a věda předpovědí

Spadne kurz eura do konce roku pod 27 korun? Objeví se během nastávající zimy chřipková epidemie, kvůli níž v Česku zemře více než 5000 lidí? Bude Miloš Zeman kandidovat v příštích prezidentských volbách? Jak to vše odhadnout? Zejména tím, že nebudete poslouchat vlastně žádné komentátory a experty v médiích. Philip Tetlock a Dan Gardner ve své knize Superprognózy, Umění a věda předpovědí vyhodnocují nejrozsáhlejší experiment v dějinách lidstva zaměřený na odhalení schopností a postupů, jak úspěšně předpovídat (a vlastně i jak dobře přemýšlet).

Knihu Superforecasting: The Art and Science of Prediction od: Philip Tetlock a Dan Gardner vydalo letos nakladatelství Crown.

Projekt financovaný mj. americkou zpravodajskou komunitou ukázal, že od obvyklých mluvících hlav v televizi se lidé se schopnostmi nejpřesněji předpovídat (tzv. superprediktoři) liší téměř ve všem – upravují své názory, vyjeví-li se nové, relevantní informace. Nechají se přesvědčit, vidí-li, že myšlenky někoho jiného přesněji sedí na dostupná fakta. Nejsou dogmatičtí a fatalističtí, svůj světonázor si neustále „testují“ – hledají mnoho perspektiv, jak zkoumaný problém vidět. Zohledňují informace z mnoha velmi různorodých zdrojů a jsou schopni probabilistického myšlení, tj. události pro ně nejsou jen jisté, nejisté a „možné“, ale dokáží svůj odhad „možnosti“ konkrétněji kalibrovat, tedy stanovit, že nějaká událost může nastat třeba s 25% nebo 33% pravděpodobností.

I když se odfiltruje, že úspěšné trefování se do budoucnosti může být způsobeno i ryzí náhodou, superprediktoři dokáží konzistentně a dlouhodobě předpovídat budoucí jevy i s mnohem vyšším úspěchem než zpravodajci mající unikátní, tajné informace. Tetlockova a Gardnerova kniha učí, jak být schopní jako oni.


Psáno pro Lidové noviny.

Dá se věřit ekonomickému výzkumu?

Velkým tématem vědy posledních let je nereplikovatelnost publikovaného poznání. To jest, závěry, ke kterým vědecké studie – i velmi vlivné a slavné – dospěly, se jednoduše nedaří ověřit, pakliže stejné experimenty či stejné analýzy dat jsou provedeny odlišnými vědci.

Největší krizí patrně prochází psychologie, v níž se až dvě třetiny (pdf) výsledků nedaří potvrdit. Nicméně i v lékařství či biologii je situace podobná. Důvodů, proč replikace nevycházejí, je mnoho. Od existence prostého podvádění – slavným případem je nizozemský psycholog Diederik Stapel, který si data a výsledky svých experimentů vymýšlel a až 55 jeho studií muselo být staženo. Přes publikační zkreslení – tj. publikují se výsledky experimentů, které „vyšly“, nicméně po světě mohlo být provedeno několik stejných experimentů, které „nevyšly“ a protože výzkumníci vědí, že negativní výsledky mají nižší šanci být publikovány, raději je vůbec nezveřejní. Dochází k tomu, že jen „pozitivní“ výsledky spatří světlo světa, přičemž mohly vyjít jen náhodou. Výsledky experimentů rovněž ovlivňuje nekonečná šíře faktorů, od vlastností skupin účastníků, po místo, kde jsou prováděny, denní doba, roční období atd. a není proto zcela překvapivé, že někdy, někde, na někom jiném stejná procedura nevyjde úplně stejně. Konečně, výzkumníci mají rovněž volnou ruku, jak data analyzují, takže mohou zkusit tolik přístupů, až dojdou k výsledkům, které chtějí.

Stapel o svých podvodech vydal v roce 2012 knihu Ontsporing, "Vykolejení", zde je anglický překlad (pdf). Předmluva začíná: "Zahnul jsem špatně, ztratil cestu, naboural a shořel... Nebyla to zábava. Měl jsem se dobře, ale stal jsem se netrpělivým, přehnaně ambiciózním a lehkovážným... Myslel jsem, že mi pomůže, když si zkrátím cestu jednou malou odbočkou, ale nakonec jsem stále častěji a častěji jel v úplně špatném pruhu, až jsem nakonec vůbec nebyl na cestě... Dokud mé podvody nebyly odhaleny, žil jsem celkem normálním, běžným, šťastným životem... Zničil jsem si ho, ale ani to není úplně nejhorší,... protože moje lehkomyslnost zasáhla všechny důležité osoby mého života."

I ekonomie pamatuje několik skandálů s vymyšlenými daty či chybně provedenými výpočty, nicméně obecně se zdá, že netrpí krizí replikace. Je to dáno i tím, že velká část ekonomického výzkumu je prováděna na reálných hospodářských datech, která se nedají (až tak) manipulovat. Replikace (či spíše reprodukce) pak spočívá v tom, že stejná data vyhodnotí někdo jiný a dá se celkem očekávat, že dospěje k podobným výsledkům (vhodných metod analýzy dat je mnoho, takže nějaké odchylky ve výsledcích se dají očekávat). Málokdo čekal, že by zde bylo ukryto nějaké velké překvapení.

Andrew Chang a Phillip Li (pdf) se o podobnou replikaci beztak pokusili. Z náhodně vybraných 67 studií z nejlepších ekonomických časopisů se jim však podařilo ověřit jen 33 % výsledků – tak málo proto, že nebyli schopni dohledat původní data (ačkoliv by měla být dostupná). Kontaktovali proto původní autory a s jejich pomocí se snažili reprodukovat jejich metody analýz. Přesto byli schopni potvrdit jen 49 % výsledků. Jak uvedeno, hlavním důvodem pro neověřitelnost výsledků je, že nejsou dostupná data, z kterých autoři vycházeli. Dalším důvodem ale je, že i když data a postupy byly k dispozici, stejně se nepodařilo dosáhnout stejných výsledků, jaké byly zveřejněny.

Závěry Changovi a Liho studie ukazují, že ekonomický výzkum má problém – není zřejmé, jak se k polovině jeho poznatků dospělo a tedy zda jsou či nejsou pravdivé. Řešení jsou přitom prostá, transparentně zveřejňovat data a nejlépe i předem zveřejnit hypotézy, které jsou testovány a způsoby, jak budou testovány.


Psáno pro Vesmír.

Jak ne/zlepšit prospěch žáků

Mnoho rodičů, škol i pedagogických odborníků má obavy, že žáci dnes nejsou natolik motivovaní studovat, jejich znalosti i schopnosti se zhoršují a vůbec studijní morálka se vytrácí. Celosvětově bylo navrženo nespočet opatření, jak tento trend zvrátit. Leonardo Bursztyn a Robert Jensen (pdf) se ve své studii zaměřili na opatření jednoho státu USA, který pro určité středoškolské kurzy ve svých více než 100 školách zavedl soutěžní prostředí. Žáci řeší v některých předmětech standardizované testy na počítačích, výsledky jsou okamžitě zpracovány a zveřejněny – jména nejlepších žáků z třídy, školy i celého systému jsou vyvěšeny při vstupu do testovacího programu. Očekávalo se, že se v žácích probudí soutěživost, nárůst píle a více snahy. Výsledek byl však zcela opačný.

Po zavedení uvedených „stupňů vítězů“ se zhoršil prospěch průměrně o 24 procent, přičemž dříve nejlepší žáci se zhoršili až o 40 %. Bylo rovněž zjevné, že propad v testech je důsledkem jejich nižší snahy – žáci zodpovídali méně otázek (než že by je zodpovídali špatně) a méně využívali studijní podpory. Horší žáci se v testech se zveřejňovanými výsledky sice zlepšili, ale nijak výrazně.

Průměrný počet správných odpovědí denně pro čtvrtinu nejlepších žáků. Červená linka značí, kdy bylo zavedeno zveřejňování "stupňů vítězů". Jak patrno, úspěšnost žáků poté výrazně propadla.

Tento přirozený experiment názorně dokázal, že pro žáky je extrémně důležité, jak je vnímají spolužáci. Vědí, že image šprta jim na popularitě nepřidá a mnozí jsou proto ochotni obětovat svůj dobrý prospěch, aby za něho nebyli považováni. Tomuto vysvětlení nahrávají i výsledky dalších opatření, které školy zavedly. Nabídly žákům dodatečné příležitosti k on-line učení, testování a zkoušení. V některých třídách se museli k této příležitosti zapsat žáci veřejně, v jiných bylo přihlašování soukromé. Opět se ukázalo, že více studia preferovali žáci ve třídách, kde se o jejich „snaze navíc“ nevědělo. Ve výběrových třídách, do kterých chodili nejnadanější děti – jež naopak prospěch vnímají jako cestu k popularitě – se k práci navíc přihlásilo více žáků při veřejném oznámení.

Vedle toho, že studie měří, jak obrovský vliv na prospěch dítěte mají jeho spolužáci, ukazuje i, jak důležité je opatření nejprve testovat, než se zavedou ve velkém rozsahu. I intuitivně správná opatření někdy mohou vést spíše k prohloubení problému než k jeho řešení.


Psáno pro Vesmír.

Partneři v zločinu: Jak spolupráce dá vzniknout korupci

Budou se lidé chovat čestněji, když se rozhodují sami nebo když je do rozhodování zainteresováno více lidí? Chci-li podvádět, třeba okrádat zaměstnavatele, pak zapojení kolegy může nést rizika. Může mne udat, bude na mne vědět informace, které může v budoucnu zneužít. Na druhou stranu si můžeme vzájemně hlídat záda, ujišťovat se, že zaměstnavatel je beztak vydřiduch, takže neděláme nic špatného a odpovědnost za zločin bude rozdělena. Ori Weisel a Shaul Shalvi (pdf) vytvořili unikátní experiment, který měl pomoci nahlédnout, které motivy v podobných situacích převáží.

V naprosté anonymitě kancelářského boxu první hráč hodil kostkou. Číslo, které mu padlo, uvedl do počítače. Výsledek na monitoru viděl druhý hráč, sedící v jiném boxu, a nyní měl on hodit kostkou a reportovat svůj výsledek. Oba hráči přitom věděli, že odměnu si odnesou jen tehdy, budou-li se jejich čísla shodovat. Pakliže oba hodí „šestku“, získají oba po 6 eurech, hodí-li oba „jedničku“, získají po 1 euru atp. Nicméně, hodí-li různá čísla, nikdo nedostane nic. Takto se mělo sehrát 20 kol. Experiment umožňuje, aby podváděl jak první hráč (uvádí vyšší body, než mu padly) i druhý hráč (uvádí tolik bodů, kolik padlo prvnímu hráči a ne kolik hodil on). Jelikož pravděpodobnost, že se jejich hody shodnou je 1/6 a kol bylo 20, vydělat mohli teoreticky jen při 3,3 případech. Průměrně pak měli naházet 3,5 bodů.

Vlevo vidíte simulaci, jak by teoreticky měly kostky padat, kombinace všech bodů jsou rovnoměrně rozloženy. Vpravo vidíte realitu experimentu, jak patrno, nejen že mnohem častěji docházelo k shodám, rovněž vyšší čísla „padala“ častěji.

Přes 250 dvojic sehrálo tento experiment a hráči průměrně v 16 případech uváděli, že jim padaly stejné body (pětkrát častěji než bylo teoreticky možné). Průměrně jim pak – prý – padalo 5 bodů. Rovněž se ukázalo, že naznačoval-li první hráč ochotu podvádět – třeba tak, že psal skoro samé šestky, druhý hráč tento signál téměř vždy zachytil a začal dorovnávat stejné body. Stali se z nich partneři v zločinu. Experiment byl i různě modifikován; třeba odměna pro druhého hráče byla v každém kole fixní, bez ohledu na hozená čísla. I když se za těchto podmínek hráči chovali čestněji, k podvodům beztak docházelo. Výsledky studie v souhrnu ukazují, že je-li jeden člověk druhým „pozván k podvodu“, mnozí toto volání vyslyší, zejména jsou-li zájmy podvodníků ve shodě a lze hodně vydělat. Vidí-li druhá strana ochotu se podrazů účastnit, začne pak podvádět bezostyšně.

Výsledky několika typických párů hráčů. První pár (A): oba bezostyšně podvádějí, "padají" jim samé šestky. V druhém páru hráčů (B) první hráč podvádí, "hází" samé šestky, nicméně druhý hráč se nenechává svést a pravdivě stanovuje, co mu padlo. Třetí situace (C) je obrácena, tentokráte první hráč pravdivě uvádí své hody a druhý hráč je nečestně vždy dorovnává.

Psáno pro Vesmír.

Jak přimět lidi, aby jedli zdravě?

Úmrtí na nemoci spojené s obezitou a chybnou životosprávou v následujících letech sesadí z trůnu dosavadní jedničku v zabíjení – kouření tabáku. Co dělat, aby i těchto smrtí bylo co nejméně? Medicína se soustředí na léčení konkrétních nemocí, ať už jde o oběhové problémy, cukrovku či rakovinu, a ultimátní příčinu – obvykle – neřeší. Koneckonců lékaři nemohou pacienty nutit do zdravé stravy či aktivního pohybu. Opatření pro zlepšení zdraví tedy musí vycházet odjinud a vyvolat změnu, jak často lidé sportují či jaké jídlo si kupují.

John List s kolegy (pdf) se zaměřili na volbu potravin a jali se zjistit, jaká opatření přimějí člověka zlepšit své stravování. Najali 222 dobrovolníků a více než půl roku sledovali jejich nákupy potravin. Rozdělili je zároveň do 3 skupin, na nichž byly otestovány intervence na zvýšení spotřeby zdravějších potravin. První skupina účastníků dostávala před nákupem informace, jakou zeleninu či ovoce nakoupit, jak je zpracovat a jak jsou důležité pro správnou funkci těla. Druhou skupinu experimentátoři manipulovali penězi – kdykoliv si dobrovolník koupil alespoň 5 větších kousků zeleniny či ovoce, získal darem navíc jeden dolar. Třetí skupina obdržela obé, jak informace, tak peněžní odměny. Poslední skupina nezískala nic a sloužila jako kontrolní vzorek, vůči kterému byly intervence porovnávány.

Podoba některých letáčků, které účastníci experimentu dostávali. První, "Incentives", upozorňuje, že nakoupí-li spotřebitel nad 5 kusů zeleniny či ovoce, dostane 1 $ odměny. Druhý letáček, "Information", upozorňuje, že jezení ovoce je zdravé a radí, že dají-li si lidé misku ovoce na stůl, pult či do lednice, svačinku budou mít vždy po ruce.

Bylo zjištěno, že samotné i podpůrné poskytování informací o prospěšnosti zeleniny či receptů na její zpracování má jen velmi malý dopad na nakupování spotřebitelů. Peněžní odměna, byť malá, měla naopak obrovský efekt – zdvojnásobila množství nakupovaného ovoce či zeleniny (z průměrných 1,6 kusů nakupovaných kontrolní skupinou na 3,4 kusy). Efekt navíc přetrval i po konci experimentu. Lidé odměňovaní penězi se naučili kupovat zeleninu a vytvořený zvyk jim zůstal, i když experiment skončil a žádné odměny již nezískávali. Experiment (nejen) organizacím usilujícím o zlepšení zdraví obyvatel ukazuje, že je možné poměrně jednoduše a levně vytvořit automatické chování, které bude ku prospěchu lidem usilujícím o zdravý životní styl.


Psáno pro Vesmír.

Rozvoj podnikatelství i jako důsledek souboje o ženy

Přehršel studií již zjistilo, že při výběru partnera ženy preferují bohatství, příjem a inteligenci. Naproti tomu muži se spíše zaměřují na fyzickou atraktivitu žen. Z tohoto prostého zjištění se dá předpovědět, že roste-li poměr pohlaví – v populaci je více mužů než žen – ženy mají při volbě partnera větší moc. Muži jsou pak nuceni dosahovat většího bohatství či příjmu, aby vůči konkurentům obstáli a alespoň nějakou ženu pro sebe získali. Podobné předpovědi se však v realitě těžce dokazují, protože poměr pohlaví je obvykle velmi vyrovnaný.

Simon Chang a Xiaobo Zhang (pdf) však využili přirozeného experimentu na Tchaj-wanu. Po porážce Čankajškova Kuomintangu v pevninské Číně se tam koncem 40. let uchýlilo na milion příznivců strany, zejména mladých vojáků. Rázem se tchaj-wanský poměr pohlaví u mladých dospělých vychýlil a na 100 žen připadalo 152 mužů. I když zprvu měli vojáci zakázáno se ženit (neměli se usazovat, ale být připraveni na invazi zpět do Číny), zákaz byl koncem 50. let zrušen.

Graf ukazuje vývoj primárního poměru pohlaví (poměr mužů a žen ve věku 15 až 49 let), plná linka, a pětiletý klouzavý průměr růstu počtu nově zakládaných firem na Tchaj-wanu, přerušovaná linka.

I když Chang a Zhang odfiltrovali různé alternativní vysvětlení, třeba, že více mužů znamená větší nabídku práce či masivní přísun financí přivezených armádou atp., potvrdili, že s vzrůstem poměru pohlaví docházelo i k zvyšování pravděpodobnosti, že muži budou pracovat na řídících a manažerských pozicích. Zároveň se s obdobím vysokého poměru pohlaví váže i intenzivnější podnikatelství měřené třeba počtem nově zakládaných firem. Za svůj současný statut velmi bohaté ekonomiky tak Tchaj-wan možná vděčí překvapivému faktoru – intenzivnějšímu boji mužů o nevěsty v 60. letech minulého století.


Psáno pro Vesmír.

Jak moc přeplácíme „značkové“ výrobky?

Spotřebitelé jsou při výběru téměř jakéhokoli zboží zavaleni jeho nesčetnými variantami. Časové i mentální náklady na vyhledávání, porovnání a rozhodování, který výrobek je „nejlepší“, jsou ochromující. Spotřebitelé tak mohou být lehce zmateni a vlivem reklamy, manipulace či neznalosti kupovat i výrobky méně kvalitní či předražené. Zda je tomu tak obecně, je však složité rozhodnout. Vezměme za příklad volně prodejné léky, třeba ibuprofen. I když účinná látka je vždy identická, je nabízena pod různými názvy léků, jejichž ceny se mohou lišit i násobně. Leč někdo kupuje dražší ibuprofen, protože preferuje nějaké jeho neaktivní přísady, spolehlivost, bezpečnost nebo má prostě dobrý pocit ze známého balení. Nelze od stolu říci, že tyto jeho důvody jsou „špatné“, stejně jako nelze říci, že – třeba – jablko je univerzálně lepší než pomeranč. Lidé prostě mají různé preference, co u výrobku chtějí.

Jak tedy stanovit, že nějaké koupě jsou „objektivně“ horší než jiné? Bart Bronnenberg s kolegy (pdf) zvolili přístup, při němž zkoumali nákupy tzv. informovaných spotřebitelů. Lidí, jejichž vzdělání a profese je vybavují detailnějšími informacemi o určitých výrobcích, a dá se očekávat, že jejich volby budou velmi fundované. Přitom mohou mít naprosto stejné preference, co od výrobku chtějí, jako každý jiný.

Bronnenberg s kolegy ukázali, že lékaři a lékárnici pochopitelně znají, že mnoho léků má stejné složení, ale radikálně odlišné ceny. V porovnání s běžnými, i co do příjmu či vzdělání srovnatelnými domácnostmi, proto kupují zhruba o čtvrtinu častěji spíše levné, obecné druhy léků, než jejich dražší „značkové“ alternativy. Kdyby všichni spotřebitelé nakupovali jako lékaři či lékárníci, ušetřili by až pětinu výdajů na léčiva.

Pravděpodobnost koupě obecného, levnějšího léku (kupř. generika prodávaného lékárnickým řetězcem), v závislosti na tom, zda spotřebil zná jeho aktivní látku. Pakliže spotřebitel zná, že kupř. mnohé léky proti bolesti (červeně) mají stejnou účinnou látku, kupuje levnější z nich. Body ukazují pravděpodobnosti koupě levného generika a úsečky jsou 95 % intervaly spolehlivosti.

Podobně třeba i šéfkuchaři restaurací u srovnatelných potravin (jako je sůl, cukry, prášky do pečiva ad.) mají mnohem větší pravděpodobnost, že budou kupovat základní, levné druhy a nenechají se obalamutit ke koupi dražších alternativ. Nicméně zjištění u nich neplatí univerzálně, často kupují stejně jako běžné domácnosti a u mnohých potravin, jako třeba jogurty či sycené nápoje, kupují dražší značky.

Výzkum uzavírá, že i sofistikovaní spotřebitelé se nechávají lehce oklamat a při nákupech zbytečně přeplácejí. Zároveň nabízí i cestu, jak své rozhodování zlepšit: víte, kam chodí na oběd zaměstnanci hygieny či ČOI? V jakém autě jezdí automechanici? Na kterých školách studují potomci profesorů?...


Psáno pro Vesmír.

Stojí za společenským pokrokem spíže?

Proč v některých regionech příchod zemědělství umožnil rozkvět komplexních civilizací, zatímco jinde se, co do změny společenské struktury, nestalo vlastně nic. Egypt s rozmachem pěstování obilí v nilském údolí vytvořil stát, jehož komplikovanost vlády a památky obdivujeme dosud. Zatímco v Nové Guinei – kde zemědělství objevili ve stejné době – žádný státní útvar nevznikl a většina lidí žije v malých, prostých osadách. Proč i v posledních staletích země, které sice mají nejúrodnější půdu (mnohdy kolem obratníků) hospodářsky strádají, zatímco v méně úrodných končinách (třeba ve skalnaté Evropě) lidé žijí v blahobytu?

Joram Mayshar s kolegy (pdf) přišel s inovativní odpovědí – může za to schopnost pěstovaných plodin být skladovány. V úrodných subtropických a tropických zemích totiž rostou plodiny, které mohou být sklízeny během celého roku, navíc obsahují mnoho vody (různé ovoce, hlízy a kořenová zelenina), proto rychle podléhají hnilobě. Jednoduše zde není třeba a není ani možno potraviny skladovat. Lidé mohou být soběstační a nemají motivaci produkovat zásoby či nadbytek, popř. ten je hned spotřebován rostoucí populací.

Na druhé straně, obilí se sklízí jen jednou do roka, i dlouhé období je možné jej skladovat a zabezpečuje kalorický příjem člověka po celý rok. Vlastnosti, které však motivují i krádeže, jež pro domácnost mohou být fatální. Vznikne proto tlak na koncentraci lidí do vesnic a objevení se „elit“, které zajišťují ochranu. Bez ohledu, zda se své role ujmou násilím či se zemědělci domluví a svěří někomu ze svého středu vedení, neproduktivní třída elit získá moc a sílu danit. Jelikož jsou nato závislé na produktivitě poddaných, podporují rozvoj zvyků, zákonů či technologií, které produktivitu zvyšují. Společnost se začne dále hierarchizovat a její členové specializovat.

Mayshar s kolegy své předpovědi potvrdili na datech o úrodnosti různých světových regionů a etnografického atlasu, který obsahuje údaje o 1267 světových etnicích za posledních několik staletí. V regionech, kde se více daří neskladovatelným plodinám, tam je lidé i více pěstují a i proto je jejich společnost „nerozvinutá“. Tam, kde se více daří obilí či rýži, tam jsou více pěstovány ony (a skladovány) a komplexita a hierarchizace společnosti roste. Hobbes měl tedy pravdu; aby lidé nebyli okradatelní kýmkoliv, souhlasili s okrádáním „svým“ panovníkem. Vznikl stát.

Pěstování plodin v různých společnostech v předkoloniálním období. Modrá značí obilniny, červená hlízy a kořenovou zeleninu, žlutá ovoce, zelená zeleninu a světle šedá znační, že společnost se systematickému zemědělství nevěnovala. Čím lépe byla plodina skladovatelná, tím komplexnější společnost vznikla.

Psáno pro Vesmír.

Přijímáním uprchlíků k blahobytu

Přistěhovalci kradou domácím lidem práci, zatímco zneužívají sociální podpory, zvyšují kriminalitu a ohrožují místní způsob života. Toť v kostce obavy před imigranty, starosti zcela relevantní, intuitivní a pochopitelné. Strach z cizinců je v lidské přirozenosti usazen hluboce. Nicméně stejně tak je přirozené si myslet, že Slunce obíhá Zemi. Zkusme „přistěhovaleckou intuici“ ověřit na faktech, která k tématu společenské vědy znají.

Americko-dánská studie Giovanni Periho a Mette Foged (pdf) využila Dánska coby přirozeného experimentu o dopadu přistěhovalců na zaměstnanost tuzemců. Dánové totiž v 80. a 90. letech minulého století uprchlickou vlnu z Jugoslávie, Afghánistánu a Somálska náhodně rozlili do svých různých okresů. Vybrali skupinu přistěhovalců stejné národnosti a bez ohledu na místní podmínky jí nabídli roční ubytování v okrese, kde se zrovna uvolnily ubytovací kapacity. Někdy i v oblastech s vysokou nezaměstnaností a nízkou průměrnou kvalifikací obyvatelstva. Samozřejmě vyvstaly obavy, že přistěhovalci (mající nízké vzdělání) nahradí Dány, vzroste nezaměstnanost nejnáchylnějších skupin a dojde ke střetům.

Růst uprchlické komunity v Dánsku od roku 1995 v tisících osob. Modří jsou obyvatelé bývalé Jugoslávie, zelení Afghánci, červení Somálci, oranžoví Iráčané a linka ukazuje Východoevropany.

Ačkoliv imigranti skutečně začali pracovat na nízkopříjmových místech v obchodě či v manuálních službách a „vyšoupli“ z nich domácí, vyvolali zároveň přesun tuzemců do lépe placených řídících pozic a nemanuálních služeb. Dlouhodobým důsledkem je, že rodilí Dánové díky migrační vlně mají lépe placenou a méně náročnou práci (pravdou avšak také je, že pro starší pracovníky efekt moc neplatil a spíše předčasně odcházeli do důchodu).

Graf ukazuje nárůst komplexity zaměstnání (povýšení kupř. z manuální na řídící pozici) u nízkokvalifikovaných Dánů poté, co jejich okres zažil příliv imigrantů (v letech; 0 značí rok 1994). Čárkované linky jsou 95% intervaly spolehlivosti.

Graf ukazuje nárůst hodinové mzdy u nízkokvalifikovaných Dánů poté, co jejich okres zažil příliv imigrantů (v letech; 0 značí rok 1994). Čárkované linky jsou 95% intervaly spolehlivosti.

K stejnému závěru dospěla i americká studie Davida Carda (pdf), která analyzovala kubánskou emigraci na Floridu, poté co Fidel Castro v dubnu 1980 prohlásil, že kdo chce do USA, nechť si odpluje. Následujícího půl roku z přístavu Mariel vyrazilo na 125 tisíc Kubánců a většina se usadila hned v Miami. Ačkoliv masa uprchlíků představovala 7 % ekonomicky aktivního obyvatelstva města (asi jako kdyby jen do Prahy přijelo na 50 tisíc uprchlíků), zaplnili prázdná či nechtěná místa a pomohli rozvoji zemědělství, ubytovacího a potravinářského průmyslu či se uchytili v řemeslech. Nebyl zjištěn naprosto žádný negativní dopad na zaměstnanost či mzdy obyvatel Miami.

Uprchlíci přitom neobsazují jen druhořadá zaměstnání. Kvůli nutnosti být aktivní, inovativní a s velkou vůlí v nové domovině prorazit, se oni či jejich děti často stávají výraznými podnikateli – prozkoumáme-li původ zakladatelů největších technologických společností dneška, Amazonu, Apple, eBay, Facebooku, Google, Oracle či Uberu, odhalíme, že u všech jde o první či druhou generaci přistěhovaleckých rodin. Přistěhovalci doslova vyvolávají rozmach ekonomiky (pdf).

Dopad uprchlíků na místní kriminalitu není natolik jednoznačný. Vlivná studie od Briana Bella a kolegů (pdf) na datech z Velké Británie kupříkladu ukazuje, že ačkoliv nijak neovlivňují násilnou kriminalitu (a to ani kriminalitu Britů proti nim), lze vysledovat, že s jejich příchodem roste v regionu majetková kriminalita. Nicméně detailní pohled napoví, že tato zločinnost je nejspíše důsledkem regulace či zákazu pracovat. Omezí-li se analýza jen na přistěhovalce, kteří mohli získat v Británii zaměstnání (jako třeba Východoevropané po vstupu do EU), naopak zjistíme, že jejich příchod následuje pokles celkové kriminality. Problémy způsobovali lidé, kterým nebylo umožněno, aby se o sebe postarali sami a „nezbývalo“ jim než překročit zákony. Studie nepřekvapivě uzavírá, že pakliže by se jim místo zákazů naopak poskytly jazykové a kvalifikační kurzy, zločinnost by nijak neovlivnili.

Přesto lze předpovědět, že máme před sebou budoucnost, v níž přistěhovalec či jeho potomek zabije Čecha. Událost, kterou si xenofobové nenechají ujít. Vnímejme ji v kontextu nespočtu ohrožení, která jsou řádově nebezpečnější. Třeba jen v roce 2013 se zabilo 11 lidí na žebřících. Za poslední desetiletí mají na svědomí dokonce přes stovku úmrtí. Petici proti nim nevidět, volání po vládní politice zajišťující bezpečné slézání šprušlí neslyšet, nikdo nepřichází se zákazy jejich prodeje a doporučeními sahat jen tam, kam se ze země dosáhne. Opatření, která by jistě zvýšila bezpečnost. Mnozí snad přesto cítíme, že některým neštěstím se prostě vyhnout nedá. Usilovně bojovat proti každému, byť nicotnému riziku, není návodem na šťastný, ani na naplněný život.

Mnoho důsledků přijímání přistěhovalců je složité předpovědět, jelikož závisí na specifických detailech imigrační politiky. Švédsko poskytuje imigrantům štědrou sociální výpomoc, čímž jim však snižuje motivaci hledat si práci, zlepšovat své jazykové schopnosti či kvalifikaci. Snadno tak vznikají ghetta a asimilace klopýtá. Ve Spojených státech (pdf) jsou imigranti více odkázáni na sebe, intenzivně se proto zapojují do pracovního trhu – jsou v práci déle, mají více zaměstnání a rychleji se proto i učí jazyk a integrují se do společnosti (byť si udržují i část vlastní kultury).

I když budeme ignorovat etické normy o pomoci člověku, který prchá kvůli bídě, hladu, válce či tyranovi, prostý ekonomický kalkul radí, že přijímání uprchlíků pro zemi znamená růst blahobytu jejích občanů. Češi by měli uprchlickou krizi využít a nikoliv se jí bát a uchylovat se k apokalyptickým vizím.


Psáno pro Hospodářské noviny.

Zapomenuté zapomínání

Proveďme si spolu jednoduchý experiment. Představte si, že jste na uznávané univerzitě. Výzkumník vám nabízí volbu: buď vám pošle 11. ledna příštího roku automaticky 100 korun, nebo vám pošle 500 korun – ale jen když mu mezi 5. až 10. lednem 2016 napíšete e-mail, v němž si o peníze řeknete. Když zapomenete, nezískáte nic. Říkáte si patrně, jak hloupé pokusy se v experimentální ekonomii provádějí. Druhá nabídka je přece o tolik lepší! Stačí si úkol zapamatovat nebo poznamenat a pětinásobná odměna je vaše.

Podobně uvažovala i drtivá většina účastníků, kteří se tohoto pokusu Keitha Ericsona (pdf) z Harvardu účastnila. Do půlnoci 10. ledna se však o peníze přihlásilo jen 53 % z nich. Ostatní o peníze přišli. V okamžiku volby jednoduše podlehli nadměrné sebedůvěře, že si zapamatují nutnost napsat e-mail.

Tyto studie nejsou samoúčelné, jsou cíleny na mapování, nakolik spotřebitelé přeceňují svou paměť a jak je toho možné využít v obchodě. Experiment je vlastně zobecněním praxe slevových poukazů. Snad všichni obchodníci svým zákazníkům poskytují věrnostní slevové kupóny nebo korunové poukázky na slevu za minulé nákupy jako třeba Tesco či dokonce i hotové peníze zpět, několik dní po nákupu, jako nedávno Samsung. Tyto nabídky spotřebitele mnohdy přesvědčí, aby právě v daném obchodě či od daného výrobce nakupovali. Vždyť od něho doslova získají část peněz zpět! Posiluje se jejich loajalita a utrácejí v obchodě častěji. Obchodníci si podobnou štědrost mohou dovolit, protože vědí, že řada těchto poukázek zůstane nevyužita. Mnozí zákazníci kupóny zašantročí, zapomenou je do obchodu přinést či na ně zapomenou zcela.

Firmy nesázejí jen zapomnětlivost či roztržitost svých klientů, ale i na jejich naivitu a slabou sebekontrolu. Ti z vás, kteří nedávno začali své tělo mučit ve fitness centru, se jistě podivovali nad nemravně předraženou cenou jednotlivého vstupu a zároveň ohromnou výhodností měsíčních či ročních permanentek. Průměrné fitko v Praze si cenní jednotlivý vstup na 120 korun, nicméně měsíční kupón přijde na pětistovku. Každý, kdo začíná cvičit, »ví«, že alespoň jednu návštěvu týdně zvládne. Měsíční kupón je jasná volba (a když bude chodit ob den, přijde jej vstupné toliko na něco přes třicet korun). A roční, to je ještě výhodnější.

Ti z vás, kteří chodí do fitka delší dobu – respektive ti, co již nechodí – pointu znají. Co se zdálo zprvu coby výhodná volba, nakonec není. Chuť chodit cvičit vybledla, v naplánovaných „cvičících“ večerech se objevil tu večírek, tu návštěva rodičů, jindy nachlazení nebo nutnost dokončení věcí do práce. Byli jste nakonec rádi, že jste fitness centrum navštívili alespoň párkrát. Studie Stefana DellaVigny a Ulrike Malmendier (pdf), v které sledovali frekvenci chození přes 8 tisíc klientů několika fitness center v USA, skutečně potvrzuje, že zákazníci, kteří zvolili měsíční kupóny zaplatili nakonec o 40 % více než kdyby si platili „dražší“ jednotlivé vstupy. Znovu a znovu přecenili četnost, s jakou budou cvičit. Právě proto fitness centra mohou lákat na tak zdánlivě velmi výhodné permanentky.

Závislost různých cen měsíčních permanentek a průměrné ceny za návštěvu, zatímco jednotlivý vstup stojí 10 dolarů. Pakliže permanentky stály v průměru více než 53 dolarů už za průměrnou návštěvu klienti platili více než by platili za jednotlivý vstup. Chodili jednoduše mnohem méně než očekávali, když si štědrou permanentku kupovali.

V marketingu se podobné strategie pro firmy příhodně popisují nějak takto: „Je třeba upéct velký koláč, nechat si dobré kusy pro sebe a zbylé kousky servírovat zákazníkům tak, aby vypadaly větší.“ Pamatujte tedy, že při nakupování míváte příliš velké oči.


Psáno pro Lidové noviny.