Firmy pro utužení kolektivu utrácejí za teambuildingy, tréninky, kouče a programy duševního zdraví. Přitom jedna z nejstarších technologií spolupráce stojí na stole: společné jídlo.
Má dokonce odborný název – komensalita, tedy jedení u společného stolu (v latině předpona „com-“ označuje něco, co lidé sdílejí, a „mensa“ znamená „stůl“; „mensalis“ označuje to, co se na něm nachází). Bohužel z pracovního života mizí. Podle amerických dat jí 62 procent zaměstnanců oběd o samotě u pracovního stolu. Rozdíly mezi zeměmi jsou ale značné, protože v Británii obědvá v práci sama přibližně polovina zaměstnanců, v Itálii jen asi pětina.
Nejde o nostalgii po závodní jídelně. Experimenty ukazují, že i překvapivě malé detaily toho, jak jíme, mění naše vzájemné chování. Dvojice cizích lidí, které před vyjednáváním jedly stejné občerstvení, si více důvěřovaly a snáze se dohodly než dvojice s rozdílným jídlem. Sdílení pokrmu podporuje pocit provázanosti. V jiném experimentu vyřešili lidé svůj konflikt rychleji, když jedli ze společných misek a talířů, než když měl každý vlastní porci. Společná konzumace zřejmě vytváří jakousi synchronizaci, a když děláme ve stejnou chvíli totéž a dělíme se o stejný zdroj, musíme vědomě i nevědomě koordinovat své chování – a tato koordinace se přelévá i do následné spolupráce a pochopení.
Podobně je tomu mimo laboratoř. Studie amerických hasičů ukázala, jak silně souviselo pravidelné společné vaření a stolování s větší spoluprací a lepším výkonem jednotek. Hasiči uváděli vyšší pracovní spokojenost a ti, kteří jedli společně, byli ochotnější pomáhat kolegům i nad rámec formálních povinností. Kuchyně na stanici byla místem skutečného vzniku týmu, či spíše přátelství.
Jídlo sloužilo ke koordinaci lidí dávno před vznikem personálního oddělení. Hostiny upevňovaly skupinovou identitu, skoro každé náboženství využívá společnou konzumaci jídla jako důležitý rituál, dokonce i mezinárodní vztahy znají pojem „kulinářská diplomacie“. Jedna tradovaná historka připisuje slavnému francouzskému kuchaři Antoninu Carêmovi, že jeho okázalé hostiny po Napoleonově pádu pomáhaly mírnit napětí mezi evropskými státníky.
I nejslavnější formální večeře na univerzitách v Oxfordu a Cambridgi (představte si jídelní halu z kouzelnické školy v Bradavicích) přežívají právě proto, že pompézní rituál pomáhá udržovat společnou identitu instituce a její důležitost.
To ale neznamená, že ředitel každé organizace má zítra nařídit společný guláš pro všechny. Komensalita vztahy hlavně zesiluje, než aby je vytvářela. V dobře fungujícím týmu podporuje důvěru, v rozhádaném může pouze prodloužit dobu, po kterou musejí lidé sedět vedle někoho, koho nesnášejí. A povinný neformální oběd dokáže zničit neformálnost i dobrovolnost.
 |
| Názorný příklad, kdy manažer pozve podřízené na neformální večeři k sobě domů, ale účast je v podstatě vynucená a neformální setkání se zvrhne v napětí a trapnou atmosféru, výstižně ilustruje epizoda Divoký večírek z televizního seriálu Kancl. |
Praktické doporučení je proto prosté. Firmy by měly dát lidem čas, místo a občas i peníze na společné jídlo – a pak jim do něj příliš nemluvit.
Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes. Text vychází z mého článku pro odborný časopis Organizational Dynamics.
