O srážkách, noční temnotě a sexu

Co byste podnikali, kdyby večer nešla elektřina? Venku naprostá tma, žádná televize, nefungující počítač, osvětlení svíčkami, v zorném poli jen křivky partnera/ky... od slavného 13 hodinového výpadku elektřiny v New Yorku roku 1965 se traduje, že podobné události vedou k nárůstu porodnosti. Lidé nemaje jak jinak trávit čas, volí postelovou zábavu a voilà za tři čtvrtě roku je jich více. Nikdy se však nepodařilo potvrdit, zda jde o pravdu – počet porodů celoročně kolísá a i kdyby byl efekt skutečný, „navíc“ narozených dětí prostě není tolik, aby se v celkové míře porodnosti projevily.

Ekonomové z Londýnské ekonomické školy, Thiemo Fetzer, Oliver Pardo a Amar Shanghavi (pdf), využili dlouhodobého výpadku elektřiny v Kolumbii. Kvůli klimatickému jevu El Nino bylo v roce 1992 v Jižní Americe extrémně málo srážek a jelikož jsou kolumbijské elektrárny z 80 % vodní, důsledkem byl celoroční nedostatek elektřiny. Výpadky však byly v různých regionech odlišně intenzivní a dlouhé, šlo tedy pozorovat, zda tam, kde byli ve tmě častěji, se později narodí i více dětí (jen zhruba třetina Kolumbijců používá nějaký druh antikoncepce).

K sledování výpadků energie v jednotlivých regionech Kolumbie byly použity noční satelitní snímky, vlevo vidíte stav v roce 1992, vpravo o rok později, kdy již byla situace lepší.

Výsledky studie ukazují, že elektrickým výpadkům lze přiznat asi o 10 tisíc více narozených dětí, což značí přibližně o 1,6 % nárůst roční porodnosti – není to mnoho, ale efekt se konečně podařilo potvrdit. Autoři navíc dokázali zjistit, že se nejedná jen o „urychlení“ pořízení si rodiny – tj. že dvojice plánovala pořídit si dítě později, ale kvůli výpadku přišlo dříve – došlo k setrvalému a dlouhodobému nárůstu populace. Dětí je v postižených regionech prostě více.

Efekt se týká zejména mladších matek, žen ve věku kolem 15 až 30 let. Ze studie i vyplývá, že událost má v dlouhém období dosti nepříznivé dopady; ženy s neplánovaným těhotenstvím kvůli výpadku elektřiny později již nedosáhnou na vyšší vzdělání, jsou spíše samoživitelky, v nízkopříjmové domácnosti. Levná zábava tak nakonec vyústila ve významné náklady.

Doporučuji proto se místo sexu dnes večer věnovat jeho nejbližšímu substitutu a to se o sexu bavit – postačí-li vám tedy za partnera elektronický dotazník (kolegové z laboratoře všem respondentům velmi děkují). 


Psáno pro Vesmír a Osel.cz.

Přátelé nás znají tak dobře, že odhadnou, kdy zemřeme

Způsoby, jakými člověk žije, ovlivní, kdy zemře – jistě ne moc šokující sdělení; na pravdivosti mu to ale neubírá. Víme-li, že někdo se stresuje kdejakou hloupostí, je neorganizovaný nebo snadno podlehne vábení neřestí, neočekáváme, že se dožije pravnoučat. Dlouhověkost očekáváme u kliďase, nikoliv neurotika. Lidé jsou zároveň mistři v odhadování charakteru druhých. Zeptáte-li se na povahu vám neznámého člověka lidí, kteří jej znají, obvykle se na jeho základních charakteristikách dokonale shodnou (ne vždy, pochopitelně). Joshua Jackson s kolegy (pdf) si tedy položili otázku, zda přátelé, majíce dokonalý vhled do naší povahy, tím i fakticky vědí, kdy zemřeme. K odpovědi využili studii, která běží po více než tři čtvrtě století.

Mezi roky 1935 až 1938 bylo naverbováno 300 novomanželů do výzkumu, který měl sledovat, jak osobnostní charakteristiky jednotlivců ovlivní jejich cestu životem. O každém účastníkovi studie bylo v počátku také zjištěno, co si o něm myslí jeho bližní. Nakolik je oblíbený nebo spíše tichý, pečlivý a upřímný či nespolehlivý, je-li neurotický, inteligentní či zda se bojí nových věcí. Jelikož u většiny participantů už je známo i datum úmrtí, lze určit, jak přesně přátelé určili jejich dlouhověkost podporující či znemožňující povahové rysy.

Muži, kteří byli známými v průměru označeni za svědomité, otevřené novým věcem či kultivované se dožili mnohem více let (a naopak nespolehliví chaoti umírají mnohem dříve). Třeba u extroverze či obecně emoční stability však vliv na délku dožití identifikován nebyl. U žen k dlouhověkosti naopak vedlo, byly-li označovány za emočně stabilní a coby přívětivé. Výsledky jsou totožné, i když se u odfiltrují charakteristiky jako vzdělání, příjem či inteligence.

Míra dožití (osa y) a věk (osa x) lidí dle toho, za jak svědomité byli označeni. Delší tečkovaná čára udává ty spíše nesvědomité (směrodatná odchylka pod průměrem), kratší tečkovaná svědomitější (směrodatná odchylka nad průměrem).

Participanti svou povahu uváděli rovněž, tyto údaje však nebyly natolik přesné v předpovědi doby jejich dožití. Souhrn mínění přátel je přesnějším vhledem do předností i slabin člověka, než jakého je on sám schopen.


Psáno pro Vesmír.

Twitter: Lež a nenávist zemřou na infarkt

Hlavním zabijákem lidstva jsou oběhová onemocnění. Kouření, nedostatek pohybu, obezita patří mezi jejich notorické spouštěče. Nicméně za poslední léta bylo uděláno mnoho, aby se jejich smrtelnost zmírnila. Na významu tak mohou nabývat „měkčí“ faktory – chronický stres, frustrace a deprese, které rovněž vedou k vysokému tlaku a fyziologickým změnám ústícím v oběhové nemoci. Naopak podporující okolí, „mít rameno, kde se vyplakat“ a smysluplný život mají přesně opačný, uklidňují a ubezpečující efekt.

Problémem je, že nikdo neví, jak významné tyto faktory jsou – informace o vlivu psychické ne/pohody na srdeční onemocnění jsou fragmentované, od lidí navštěvující terapie či odpovídající v dotazníkových šetřeních, která mají omezenou vypovídající hodnotu. Johannes Eichstaedt s kolegy (pdf) se proto zaměřili na slovní analýzu tweetů pocházejících od uživatelů z různých okresů. Předpokládali, že tak dokáží zachytit „duši“ regionu, kterou pak porovnají s údaji o četnosti umírání na srdeční onemocnění tamtéž.

Potvrdili, že čím frekventovaněji uživatelé na Twitteru píší slova spjatá se zlobou a nesnášenlivostí (obvykle vulgarismy), špatnými vztahy („nesnáším“), obecně s negativními emocemi, tím více se v regionu, kde bydlí, umírá na srdeční onemocnění. Slova značící pozitivní emoce („úžasné“, „skvělé“) a zejména zaujetí a smysl („příležitost“, „cíl“) mají opačný efekt, i když ne tak silný. Když odfiltrovali ostatní faktory, které by mohly ovlivnit výsledky (v některých regionech mohou žít chudší, méně vzdělaní obyvatelé, u kterých bude rozšíření nemocí i frustrace větší), závěry vyšly zhruba stejně.

První mapa ukazuje reálné statistiky, jak se v některých okresech USA umírá na oběhová onemocnění (percentily), druhá mapa ukazuje předpověď úmrtnosti založenou jen na datech z Twiterru. Jak patrno, odhad je velmi přesný.

I když lze studii vytknout, že výsledky mohou být taženy jinými proměnnými (třeba nezaměstnaností v regionu, různým věkem uživatelů, atp.), analýza slov z Twitteru dokáže předpovídat úmrtnost lépe než standardní faktory jako příjem, vzdělání, nezdravý životní styl či rasa. Mimochodem, slovo „milovat“ se častěji pojilo s věcmi než s lidmi.


Psáno pro Vesmír.

‚Cizáci propouštějí naše lidi‘ čili o objektivnosti médií

Kriticky uvažující člověk by nikdy neměl brát zprávy doslova, objektivnost zpravodajství neexistuje. Příkladem, čtete nyní tento text a neexistuje přitom žádný „objektivní“ důvod, zda se zrovna problém objektivnosti médií stal důležitějším, ohrožujícím či zajímavějším. Určování agendy, čili „o čem se píše“, tak může být mocnou manipulací médií, kterouž usměrňují omezenou pozornost občanů.

Guido Friebel a Matthias Heinz (pdf) se v SRN zaměřili na prokázání, zda místní tisk znevýhodňuje zahraniční firmy, třeba tím, že častěji a detailněji píše o jejich negativních stránkách. Nashromáždili případy, v nichž se domácí a zahraniční firmy zbavovaly zaměstnanců a novinové zprávy, které o propouštění psaly (jedním z jejich ukazatelů byl počet slov článku na každého propuštěného zaměstnance). Zatímco neplatí, že by média referovala o zahraničních firmách či jimi vytvářených pracovních místech více, pakliže zahraniční firma začne propouštět, noviny jsou toho plné. O domácích firmách se píše v podstatě stále stejně, bez ohledu na počet propuštěných.

První část grafu ukazuje, kolik slov napíší noviny o propuštěném zaměstnanci, jedná-li se o domácí firmy ("Domestic"), druhá část ukazuje totéž pro zahraniční firmy ("Foreign") dle intenzity aktuální nezaměstnanosti (měřeno dle kvintilů měr nezaměstnanosti).

Překvapivě se nepotvrdilo, že by za nerovným přístupem k „cizákům“ stály zájmy některých novinářů či majitelů médií. Předpojatí byli vlastně všichni, což napovídá, že spíše nadbíhají poptávce čtenářů, kteří chtějí číst více o „nespravedlivostech“ zahraničních firem než o jejich přínosech.

Studie tak i ukazuje, že výhody globalizace máme tendenci brát za dané (více příležitostí k práci, ale i více zboží, jejich variant, za nižší ceny) a ani už je možná nevnímáme, zatímco negativa nás přitahují a nadzvedávají. Místo vytvoření objektivního názoru si prostě chceme potvrdit vlastní předsudky.


Psáno pro Vesmír.

Jak na násilnou kriminalitu? Letními brigádami

Všechny vlády světa se snaží omezit násilnou kriminalitu preventivními i represivními opatřeními, málokdy však zdárně. Třeba ve Spojených státech je každý den napadeno a zraněno na šest tisíc obyvatel, pachateli jsou v drtivé většině mladí muži, obvykle nízko vzdělaní a nezaměstnaní. V Chicagu se proto rozhodli řešit zločinnost letními brigádami pro rizikovou mládež. Plánem bylo umožnit středoškolákům získat nejen praxi, tolik ceněnou na trhu práce. Rovněž je, doslova, zaměstnat a omezit příležitosti, aby něco provedli.

Program letních brigád nabízel 8 týdnů částečného úvazku za minimální mzdu. Náhodně vybraní studenti středních škol pracovali jako asistenti radních, pomáhali v kancelářích, někteří zahradničili ve veřejných parcích. Studenti měli přiřazeného mentora, který je provedl peripetiemi zaměstnání a učil je praktické schopnosti a znalosti dané organizace. Někteří studenti prošli i terapií, která jim pomáhala porozumět a ovládat jejich touhy, myšlenky či fobie. Program měl jednoduše mladým lidem ukázat, že poctivá práce je smysluplná a mohou se v ní realizovat, místo aby podlehli svodům gangů či vandalství.

Když Sara Heller (pdf) dopad programu vyhodnotila, prokázala, že „brigádníci“ byli zapleteni v násilné kriminalitě o 43 % méně než srovnatelní středoškoláci, kteří náhodou do programu vybráni nebyli. U jiných druhů trestných činů nebyl efekt prokázán. Snížení násilné kriminality však bylo trvalé, minimálně po celý další rok, což napovídá, že program jen „neodklidil“ potenciální násilníky z ulic, ale že – alespoň částečně – omezil skutečné příčiny vedoucí k násilí. Brigády naučily problematickou mládež lépe zvládat sociální interakce, takže se méně uchylovala k násilí.

Sloupce ukazují průměrný počet zatčení pro skupinu brigádníků (šedé sloupce) a skupinu srovnatelné mládeže (bílé sloupce) u násilné kriminality („Violent“), u majetkové kriminality („Property“), kvůli drogám („Drug“) a ostatních trestných činů („Other“). Sloupce níže ukazují rozdíly mezi skupinami. Jak patrno, jediný statisticky významný dopad programu je pokles násilné kriminality.

Odborně navržený, dobře cílený a extrémně levný program vedl k razantnímu snížení nejhorší kriminality a podpoře znevýhodněných lidí – přesně takto by měla vypadat sociální politika vždy.


Psáno pro Vesmír.

Jsou lichváři dobrodinci národa? Ani ne...

Úrokové míry spotřebních úvěrů jsou v řadě zemí intenzivně regulovány a historie zákonů proti lichvě sahá alespoň do středověku. Nakolik tyto zákazy zlepšují náš život se však ekonomická teorie neshodne.

Na jedné straně stojí argument, že potřebují-li půjčit rizikoví lidé, kteří jsou známí nesplácením závazků či nemají zástavu, pak věřitel jednoduše musí vyžadovat značný úrok. Z vysokého zisku z jednoho úvěru bude krýt své škody z nesplácení jiných. Zakáže-li stát vysoké úroky, věřitel podobné úvěry vůbec poskytovat nebude a některým skupinám obyvatel se znemožní jakýkoliv úvěr získat. Ti v určitou chvíli nemusí mít na jídlo či na zdravotní péči a obrátí se na černý trh lichvářů, kde zaplatí ještě více, či k ještě horším alternativám.

Zastánci opačné teorie tvrdí, že mnozí se chováme impulzivně a v zápalu chtění bezmyšlenkovitě podepíšeme i vysoko úročený úvěr, který postupně zkonzumuje všechny naše příjmy. Regulace velikosti úroků nás chrání, abychom za chybu doslova nezaplatili vším, co máme.

Brian Melzer (pdf) se podíval, co na teorie říkají data a zaměřil se na tzv. výplatní úvěry (či půjčky do výplaty). Jde o službu, při níž si okamžitě, „na občanku“, můžete půjčit zhruba 5 až 30 tisíc korun. Leč do týdne, maximálně do měsíce vše musíte splatit (při své výplatě). Neplatíte úroky, ale „poplatky“, zhruba 15,- až 20,- korun za každou půjčenou stovku. Nezdá se to mnoho, rychlý přepočet ale ukáže, že kdybyste si půjčili stokorunu na rok (dvaapadesátkrát, po týdnu) za rok zaplatíte fakticky až 1040% úrok.

Melzer využil toho, že některé státy USA výplatní úvěry zakazují, jinde jsou ale dovoleny. Jinak podobní zákazníci to mají k nejbližšímu poskytovateli úvěrů různě daleko – někteří si mohou půjčit raz, dva, jiní by museli jet pro tento úvěr celý den.

Jak různá dostupnost rychlých spotřebních úvěrů ovlivní blahobyt lidí? Melzerova analýza ukazuje, že dost negativně. Čím snadněji nízkopříjmová domácnost může získat výplatní úvěr, tím vyšší nashromáždí dluh. Mnoho spotřebitelů nemá ani na splátky, půjčuje si proto stále rostoucí sumy u stále více poskytovatelů, až se dopracují k osobnímu bankrotu. I ti „šťastnější“ často odkládají zdravotní vyšetření či zubní prohlídky, protože na ně jednoduše nemají. Nesplácí účty za nájem, elektřinu, vodu či plyn.


Psáno pro Vesmír.

Absurdní protipirátská kalkulačka českých soudů

Rohlíky prodávám kus za 2,- koruny, když stanovím cenu 200,- korun, vydělám deset tisíc procent navíc! Obchodní úvaha je natolik absurdní, že ji nikdo nemůže brát vážně; zjevně až na české soudy nižší instance při stanovení škody za nelegální sdílení filmů či hudby.

Zopakujme poslední případ: městský soud při stanovení škody vycházel z prostého násobku počtu stažení filmu a ceny originálního nosiče a došel k horentní sumě. Pachatel byl odsouzen k miliónovým pokutám a mnohaleté podmínce. Nejvyšší soud rozsudek, naštěstí, zvrátil s argumentem, že umožnit stažení filmu nevypovídá zhola nic o počtu nekoupených nosičů, resp. škodě distributorům.

Stažení filmu či hudby je téměř zadarmo, právě proto je poptávka (počet stažení) tak obrovská. Naopak, čím dražší je věc, tím menší množství lidé poptávají; nákladnější věci si dopřáváme vzácně či vůbec ne. I kdyby tedy filmy nebyly ilegálně sdíleny, mnoho spotřebitelů by si je jednoduše nekoupilo. Upřednostnili by jinou zábavu.

Kalkulace skutečné škody je složité cvičení v ekonomické kontrafaktické („co by kdyby“) analýze (pdf). Je třeba určit, kolik spotřebitelů, kteří by byli ochotni si film koupit na DVD si jej nekoupilo právě proto, že jej mohli zadarmo stáhnout. Nejjednodušší je zeptat se spotřebitelů. Mezinárodní šetření ukazují, že zhruba 40 % z nich kvůli ilegálnímu stahování nekupuje DVD či nechodí do kina (8 % naopak uvedlo, že chodí do kina více). Dotazníková šetření jsou ale známa svou extrémní nevěrohodností.

Pro kalkulaci ušlých prodejů proto američtí ekonomové Brett Danaher a Michael Smith (pdf) využili odstřihnutí Megaupload.com, do roku 2012 jednoho z nejvýznamnějších serverů na sdílení ilegálních souborů. Megaupload.com byl v různých zemích odlišně populární, dalo se tedy ověřit, zda tam, kde byl server skoro monopolem a po odstřihnutí nebylo alternativ, se zvýšil elektronický prodej filmů. K nárůstu tržeb filmových distributorů skutečně došlo, na úrovni 6 - 9 %.

Alternativně lze využít řízeného reálného experimentu. Polští ekonomové v čele s Michałem Krawczykem (pdf) se takto zaměřili na ilegální sdílení elektronických knih. Vybrali soubor desítek publikací různých žánrů a zjistili, jsou-li sdíleny on-line. Náhodně vybranou polovinu knih nechali svému osudu, zbytek intenzivně kontrolovali. Každý den žádali servery, aby ilegální soubory odstranily, takže efektivně dosáhli stavu, že tyto knihy nebyly on-line dostupné. Poté porovnali vývoj skutečných prodejů knih z první (ilegálně sdílené) i druhé (nesdílené) skupiny. Bez ohledu na oblíbenost knihy či žánr, nenalezli mezi skupinami žádný rozdíl. Nelegálně sdílené knihy nijak neovlivnily velikost tradičního prodeje (lidé si knihy často stahují, aby si je prohlédli a když se jim líbí, koupí si originál; či naopak knihu doma mají, ale chtějí i elektronickou verzi).

Jak patrno, mezi lety 2002 až 2004 se obrátil do té doby desetiletí rostoucí trend příjmů filmových studií a distributorů. Tato léta jsou charakterizována nástupem torrentů a severů na sdílení ilegálního obsahu. Pokles příjmů však není nijak dramatický (růžová linka ukazuje příjmy ze vstupného kin, nachová z půjčování VHS a DVD, modrá jsou prodeje hudby, červená prodeje DVD a modrá prodeje VHS a DVD, vše v milionech amerických dolarů). Převzato ze Zentner (2010).

Ilegální sdílení filmů, hudby či knih distributorům výdělky bezesporu snižuje, spíše však v jednotkách až desítkách procent stahovaných souborů. Celá patálie ale ukazuje na jiné, důležitější úskalí – a to, že české státní organizace, nejen soudy, často zcela ignorují, že existuje cosi jako společenské vědy, v nichž je nashromážděna úžasná hora znalostí, včetně řešení problémů, v kterých rozhodují.


Psáno pro iHNed.cz.

LN: Kniha roku 2014 (tak-nějak)

Každoroční anketu Lidových novin o knihu roku jsem letos nestihl (loni ano), alespoň tedy představím své možné cizojazyčné kandidáty. (Obligátní varování: výběr je zatížen tím, že jsem ani zdaleka nestihl přečíst, co jsem plánoval...)

Stávají se rychle zmatení. Známé se jim mění v cizí a děsící. Jsou často mrzutí, frustrovaní jednoduchými úkoly, které jim dříve nečinili obtíže. Po čase nepoznávají vzdáleného souseda a nevzpomínají si, kde nechali klíče či kost. Ano kost. Popis není o pacientech s propukající Alzheimerovou nemocí, ale o Alfovi, demencí trpícímu psovi patřícímu Philu Weinsteinovi, profesoru neurochirurgie. Jednoho z průvodců Laurel Braitman po světě mentálních nemocí zvířat. Její vlastní pes se pokusil o sebevraždu, vyústění to stavů strachů a úzkostí, jimiž trpěl již v době, kdy se ho po předchozích majitelích ujala. Knihu Animal Madness je snadné odsoudit pro planý antropomorfismus. Výzkum emocí zvířat, zejména savců, však přesvědčivě ukazuje, že zvířata emoce mají. Není to zcela překvapivé, většina psychoaktivních látek je testována na zvířatech, protože mají podobné fyziologické i neuronální procesy jako lidé. U příběhů zvířat v zoo, Tipa, šíleného slona či Guse, depresivního medvěda, budete truchlit. Jen vzácně kniha rozradostní. (Když lochtáte myši, smějí se, jejich řehtání ale kvůli vysoké frekvenci zvuku neslyšíme.)

Knihu Animal Madness: How Anxious Dogs, Compulsive Parrots, and Elephants in Recovery Help Us Understand Ourselves od: Laurel Braitman vydal letos Simon & Schuster.

Jste-li konzervativní a přitahuje vás stará-dobrá lidská úzkost, zvolte My Age of Anxiety od Scotta Stossela, editora vlivného amerického magazínu The Atlantic a jednoho z nejuznávanějších komentátorů současných Spojených států. Ze svatby, nejočekávanější události svého života, si pamatuje jen třes rukou, nutkání zvracet, saunově-intenzivní pocení a omdlení. Kniha je jeho snahou se pochopit. Proč a jak vznikají útoky paniky, strachu a obav, pocity, s kterými Stossel bojuje od dětství a každý sedmý až desátý člověk právě v tuto chvíli. S výsekem psychiatrického a psychologického výzkumu nabízí kniha i řešení, od sedativ a vodky, po trénink houževnatosti a odolnosti.

Knihu My Age of Anxiety: Fear, Hope, Dread, and the Search for Peace of Mind od Scotta Stossela vydal letos Knopf.

Na život máme jediný pokus, proč si jej sami kazit úzkostmi? Všichni zestárneme a zemřeme – a téměř nikdo na to nebude připraven. My, naše rodiny, lékaři, všichni budeme chtít se smrtí bojovat, i když se smysl života promění v zajištění funkce orgánů, ztrátu důstojnosti a zbytečné utrpení. Atul Gawande, publicista a chirurg, se v knize Being Mortal zamýšlí nad končícím bytím a nepřipravenosti zdravotnictví řešit extrémně složité otázky o kvalitě nejen života, ale i umírání.

Knihu Being Mortal: Medicine and What Matters in the End od Atula Gawandeho vydal letos Metropolitan Books.

Christian Rudder je zakladatelem OKCupid, svého času jedné z nejpopulárnějších on-line seznamek. O statisících svých klientů ví vše (co byli ochotni svěřit). Od četnosti sprchování, po oblíbenost alkoholu nebo politické ideologie. Firma ale také zaznamenává, kdo si vybírá koho, kdy i jak (chat v seznamce zachycuje, co klient píše, maže, co z minulosti kopíruje; systém vkládání identifikuje stáří a případné úpravy fotek). Rudderova kniha Dataclysm je počátečním vhledem do analýzy těchto „velkých dat“. Potvrzuje tušené (muži venkoncem jakéhokoliv věku preferují dvacítky; ženy jsou extrémně vybíravé – toliko jednoho muže z šesti označily za „nadprůměrného“, přestože v seznamce byly spíše atraktivnější partie) i překvapuje nečekaným. Firma OKCupid na svých klientech navíc prováděla experimenty, ač cílené na zlepšení poskytovaných služeb, nakonec daly nahlédnout do propastného rozdílu, co o sobě říkáme a co skutečně vyžadujeme (i když se vzhled neobjevuje na prvních místech, co na partnerovi chceme, jakmile seznamka odstranila na chvíli profilové fotografie, ochota se seznámit téměř vymizela).

Knihu Dataclysm: Who We Are (When We Think No One's Looking) od Christiana Ruddera a vydal letos Crown.

Nezanechá-li ve vás tato kniha úžas nad budoucností sociálních věd, ale jste vyděšeni, co vše o vás firmy vědí, raději se vyhněte Dragnet Nation od Julie Angwin. Reportérka Wall Street Journal představuje svět bez soukromí. Svět, v němž existují databáze uchovávající údaje o tom, kam jezdíte (na většině silnic jsou policejní kamery, v mobilech je GPS), jak často chodíte (jsou tam i gyroskopy), kde, co a kdy nakupujete (věrnostní karty obchodů), koho nesnášíte a milujete, s kým spolupracujete a komu škodíte (e-mailoví klienti a Facebook), kam plánujete dovolenou či sledujete-li porno (Google), že zrovna využíváte kontokorentu a unikátně i utrácíte za hotely v městě svého bydliště (finanční společnosti). Všechna tato data jsou skladována, analyzována a někdy i přeprodávána nejvyšším nabídkám. Stejně jako tato minirecenze je i kniha bombastická a tendenční, snaha Angwinové zkusit uprchnout ze společnosti Velkého bratra ji však činí stravitelnou.

Knihu Dragnet Nation: A Quest for Privacy, Security, and Freedom in a World of Relentless Surveillance od Julia Angwin vydal letos Times Books.

Velkými daty (a zdaleka nejen jimi) se zabývá i Robert Litan v Trillion Dollar Economists. Nejnázornější a nejinspirativnější letošní knize mapující, proč ekonomie sedí na piedestalu mezi společenskými vědami. Od nových metod analýzy dat, po pokusy experimentální ekonomie odkrývající determinanty lidského individuálního i skupinového rozhodování, po inovace, jak řídit organizace, stát a jeho finance.

Knihu Trillion Dollar Economists: How Economists and Their Ideas have Transformed Business od Roberta Litana vydal letos Wiley.

Čtení je vhodné doplnit o Creativity, Inc. autobiografický příběh Eda Catmulla, jehož životní cíl – natočit první počítačem plně animovaný film – jej dovedl k vytvoření firmy s obdivuhodným podnikatelským a kreativním nábojem. Ač jde o „business“ knihu typickou mnohdy otravným oslavujícím patosem, Catmull je i upřímný ve svých špatných rozhodnutích a pádech. Způsoby, jak je využil k osobnímu i firemnímu rozvoji, by měly být průvodcem každého manažera.

Knihu Creativity, Inc.: Overcoming the Unseen Forces That Stand in the Way of True Inspiration od Eda Catmulla vydal letos Random House.

Nekonečné fronty v posledním termínu, frustrovaní občané i úředníci, zbytečná penále za dlužné daně, odvolávání, narůstající administrativní náklady... Jak přimět poplatníky, aby podávali svá přiznání, resp. zaplatili své daně, včas? Ve Velké Británii finanční úřady zkoušely nejrůznější formy upozornění. Rozesílaly varování před pokutami či velikostí dlužných daní, slibovaly rychlejší vyřízení při časném podání. K žádnému zlepšení nedošlo. Nato vyzkoušely doporučení sociálních psychologů – lidé chtějí následovat druhé. Do informačního dopisu byla vnesena jediná věta, v níž byli adresáti informováni, že většina lidí již daně zaplatila. Efekt byl ohromující, výběr se zvedl o více než polovinu. Mág marketingu a psychologie přesvědčování Robert Cialdinini spolu s dvěma spoluautory nabízí v 52 superkrátkých kapitolách knihy The small BIG jednoduché manipulace, které mohou mít obrovský dopad na chování lidí; od zvýšení příspěvků na charitu, po nastolení důvěry při vyjednávání (pošlete e-mail s vtipem), po zefektivnění porad (informace je nutné rozeslat před poradou, pak budou sloužit k rozhodování, místo aby čas věnoval vysvětlování).

Knihu The small BIG: small changes that spark big influence od Steva J. Martina, Noaha Goldsteina a Roberta Cialdiniho vydal letos Grand Central Publishing.

Jste-li alergičtí na instantní, triviální rady, jak řešit komplikované problémy a nevadí-li vám se pachtit v abstraktnějších hlubinách lidské mysli, fakticky identická je loňská kniha Intuition Pumps od nejvlivnějšího současného filosofa mysli, Daniel Dennetta (nabízí 77 myšlenkových nástrojů na dvojnásobném rozsahu).

Knihu Intuition Pumps And Other Tools for Thinking od Daniela C. Dennetta vydal W. W. Norton & Company v roce 2013.

Vhodnou alternativou je i letošní kniha Risk Savvy od Gerda Gigerenzera. Ač jinak zavilý bojovník proti odsuzování lidské mysli jako iracionální, emoční a zkratkovité, ve své nové knize představuje tragické důsledky všeobecné statistické negramotnosti, jak mezi prostými občany, tak u profesionálů (lékařů, finančníků či státních úředníků a politiků).

Knihu Risk Savvy, How to Make Good Decisions od Gerda Gigerenzera vydal letos Viking Adult.

Psáno pro Lidové noviny (knihy seřazeny, aby oslí můstky mezi nimi navazovaly, nikoliv dle kvality).

Proč jsou děti na Ostravsku hloupější aneb Cena inverze

Ve znečištěných, smogem zamořených městech prospívají žáci mnohem hůře. Důvodem nabíledni může být tamní odlišná skladba obyvatelstva. Lidé vzdělaní, s vyšším příjmem a rozhledem jsou obvykle schopni a ochotni za kvalitnější prostředí a bydlení připlatit. V zamořených oblastech proto setrvávají spíše chudé, méně vzdělané domácnosti. Je-li inteligence silně dědičná, na podprůměrné třídy je zaděláno. Schopnější učitelé budou také vyhledávat spíše zdravější města, než aby se za mrzký peníz dusili v „problémových“ třídách.

Na druhé straně stojí vliv zničeného životního prostředí na zdraví a tedy i na uvažování, vzpomínání či soustředění dětí. Je známo, že zejména popílek, ale i smog obecně zhoršují dýchání a funkci oběhového i nervového systému (srdce i mozek jsou extrémně závislé na přísunu kyslíku). Lidé se zhoršeným krevním oběhem jsou pak náchylní k srdečním a mozkovým příhodám. Nebylo by proto překvapující, kdyby si znečištěné ovzduší vzalo daň i na schopnosti pracovat či studovat.

Victor Lavy, Avraham Ebenstein a Sefi Roth (pdf) se jali uzel různých příčin rozetnout. Chopili se výsledků izraelských maturit, které jsou specifické řadou standardizovaných testů, které studenti musejí skládat v průběhu celého středoškolského studia. Pravidelně podstupují státní testy z osmi předmětů a na konci studia ještě jednu baterii testů, jak státních, tak specifických pro svou školu. Poté se vše zprůměruje a dosáhne-li student určené hranice, prospěl. Jelikož jsou testy hromadné, podstupované vždy na dané škole a rozprostřené v průběhu několika let, je možné sledovat, zda se výkon studenta horší, skládá-li zkoušky, když panuje zrovna inverze či smogová situace.

Měřící stanice kvality ovzduší (body) a hlavní města (fialově), z nichž pocházejí data o studentech.

Potvrdilo se, že zhorší-li se někde znečištění ovzduší prachem či oxidem uhelnatým, výkon žáků se systematicky zhoršuje. Zejména při velkém kontaminaci, třeba prachové bouři, jsou výsledky studentů velmi chabé. Mírné znečištění velkého efektu nemá.

Negativní dopad oxidu uhelnatého, který vzniká hlavně coby automobilové emise, pak narůstá v průběhu dne – s tím jak houstne doprava, zvyšuje se i jeho koncentrace. Žáci mající smůlu, že skládají zkoušku odpoledne, jsou pak znečištěným vzduchem postiženi nejvíce. Jak dopadají astmatici není asi třeba rozvádět. Závěr je přímočarý, země, která se nestará o kvalitu svého ovzduší, má hloupé občany.


Psáno pro Vesmír.

Jak moc jsou lidé ovlivnitelní médii?

Vliv médií na smýšlení a rozhodování lidí je bezesporu značný, přesto je poměrně nesnadné tento efekt potvrdit. Čteme, posloucháme a sledujeme totiž média, která máme rádi – což obvykle znamená, že podporují naše již existující názory a zájmy. Vydavatelé proto mohou spíše nadbíhat předsudkům svých sledujících, než aby byli nutně tvůrci jejich světonázoru a ovlivňovali jejich chování.

David Yanagizawa-Drott (pdf) si na prokázání vlivu médií vybral extrémní příklad politické propagandy – rwandskou genocidu, při níž vládnoucí majorita Hutuů vyvraždila zhruba půl až milión členů etnika Tutsiů a umírněných soukmenovců. Na zabíjení se podílela nejen armáda a místní milice, ale i běžní Hutuové. Za silou odpovědnou, aby se tolik obyčejných lidí chopilo mačet a rozsekali své sousedy, bývá obviňováno mj. i rwandské veřejné rádio. Jeho propagandistické vysílání útočilo na Tutsie, obviňovalo je ze snahy o převrat a úpadek země. Rétorika moderátorů velela k odplevelení země od švábů a signalizovala, že vražda a krádež majetku Tutsiů nebude státem jakkoli postihována.

Jelikož je rwandská geografie členitá, Yanagizawa-Drott mohl využít velmi rozmanité kvality signálu rozhlasu a stanovit, zda tam, kde byl slyšet vždy a jasně, bylo vraždění intenzivnější než v oblastech, kam se signál „náhodou“ nedostal.

Podíl lidí ve vesnicích majících v dané oblasti dobrý příjem propagandistického rozhlasu. Červené body jsou vysílače.

Potvrdil, že stíhaných za násilí v době genocidy je razantně více v oblastech majících dobré pokrytí rozhlasem. Jeho vysílání rovněž dokázalo zintenzivnit nábory milicí a stmelilo a nabudilo jejich členy. Potvrdilo se rovněž, že ve vesnicích, v nichž žila méně vzdělaná populace, byl vliv propagandy nejsilnější. Z analýzy vyplývá, že zhruba 10 % pachatelů zvěrstev se jich účastnilo jen a pouze kvůli vlivu rozhlasu.

Celkový počet stíhaných osob za násilí v době genocidy v jednotlivých oblastech Rwandy (k bílým místům neexistují data).

Psáno pro Vesmír.