Hořkosladká nevědomost

Oč méně o nějakém problému lidé vědí, o to rychleji a rezolutněji s ním bývají hotovi. Pár střípků: Když jsem známým vyprávěl o studii, podle níž vysoušeče na toaletách slouží jako vysavače škodlivých bakterií z místnosti, které pak nastřílejí přímo na naše ruce, kamarád rozhodně oponoval. „Nebylo by dovoleno je instalovat, navíc jsem neslyšel, že by byly tak škodlivé.“ – „Když o negativech nevíš, je to důkaz, že jsou bezpečné?“ – „Informace jsem si k tomu sice nehledal, ale jsem si téměř jist, že ta studie nemůže mít pravdu.“ Jindy zase můžete potkat v obchodě aktivistku, která vás bude přesvědčovat, abyste si nebrali plastikovou tašku, protože látkové jsou šetrnější. Když se zmíníte, že pěstování a zpracování bavlny může mít větší nároky na energie i vodu než produkce plastu (pdf), se zlou se potážete. Dozvíte se, že to tak v žádném případě být nemůže. Třebaže jinak vzdělaní a inteligentní lidé o určitém problému nevědí mnoho, evidentně jim nečiní problém bít se do roztrhání těla za své momentální – ničím nepodložené – přesvědčení.

Psychologie nabízí hned několik vysvětlení, proč se lidé vyhledávání informací aktivně vyhýbají. Předně se nechtějí vmanipulovat do situace, která by od nich vyžadovala nepreferovanou akci. „Ani to nechci vědět,“ je například obvyklá reakce kuřáků na otázku, zda tuší, co s jejich organismem dělají cigarety. Některá manželství zase praktikují pravidlo „neptej se a neodpovím ti“. Lidé si jednoduše chtějí dopřát tabák, případně žít v přesvědčení, že jejich manželství funguje. Informace by je nutily k akci, o kterou nestojí.

Dále preferujeme nedozvědět se fakta, jež mohou ohrozit obraz, který jsme si o sobě utvořili. Někteří kolegové na fakultě například nesledují studentské hodnocení výuky (no dobře, já často také ne). Jsou-li se svou prací spokojeni, nechtějí se dozvědět, že studenti je považují za neschopné. A láska? Tu biologie chápe jako ultimátní nástroj, jak (alespoň krátkodobě) založit rodinu pomocí systematického ignorování informací. Zamilovaní téměř nedbají o druhé a na svém miláčkovi spatřují jen pozitiva. Bez tohoto filtrování informací by se totiž většina vztahů brzy rozpadla, protože každou chvíli narazíte na někoho, kdo může být „lepší“ než váš stávající partner. Stejně tak v politice je bezelstná schopnost ignorovat informace u straníka nejžádanější ctností, protože tím vedení strany demonstruje, že je loajálním, stabilním členem, kterého nezvyklá kdejaká nepohodlná informace. Jsme odsouzeni ignorovat nepříjemné informace, které by nám v delší perspektivě mohly pomoci?

Americké ekonomky Kaitlin Woolleyová a Jane Risenová v sérii studií ukázaly (pdf), že ano. Naděje ale zůstává. V jedné studii se ptaly osob, které mezitím na oslavě snědly několik předkrmů, večeři a měly několik drinků, zda chtějí i místní famózní čokoládové dorty a zda si přejí znát jejich kalorickou hodnotu. Skoro dvě třetiny participantů informace o kaloriích odmítly – chtěly hřešit a o obětech nevědět. Ekonomky jim ovšem informace o kaloriích nakonec stejně vnutily. Ti, kdo se dozvěděli, že by snědli mimořádnou kalorickou bombu, pak s větší pravděpodobností od objednávky ustoupili. Poučení? Pravda nakonec umí nad nevědomostí zvítězit. Jen se jí musí pomoci, aby dostala sluchu.

Knihu The Elephant in the Brain: Hidden Motives in Everyday Life od: Kevin Simler a Robin Hanson vydalo letos nakladatelstsví Oxford University Press. Hlouběji argumentuje, proč komunikace a diskuze mezi lidmi často neslouží k informování se... a její recenze se snad na blogu brzy objeví.

Psáno pro Lidové noviny.