VŠE o… morálce hostů v restauracích

Na jaře štamgasti podrželi své oblíbené restaurace: objednávali donášky, předpláceli si pivo a kupovali dárkové certifikáty. Nicméně, co morálka běžných hostů? Jak se zachovají, mohou-li restauraci pomoci či uškodit? 

Spolu s Jakubem Procházkou a Yulií Fedoseevou, kolegy z Masarykovy univerzity v Brně, jsme čestnost restauračních hostů otestovali terénním experimentem. Design našeho pokusu byl jednoduchý. Domluvili jsme se s číšníky a servírkami, aby některým hostům platícím v hotovosti vraceli více, než byla správná suma – o dvacet nebo i o sto korun navíc. Příkladem, stál-li oběd 180 korun a zákazník platil dvoustovkou, "omylem" mu bylo vráceno čtyřicet, v jiných případech až sto dvacet korun. Zajímalo nás, zda hosté upozorní na přeplatek a zda budou čestní spíše u menšího, či u velkého přeplacení vrácených peněz. 

Pakliže by lidem šlo jen o peníze, měli by méně často vracet velký přeplatek. Rozhodli-li se pro nečestné chování, je pak lepší z něho vytřískat více, že? Navíc nečestnost nemůže vést k žádné sankci. I kdyby se číšník později dovtípil, že někomu vrátil příliš, nečestný host může zcela uvěřitelně tvrdit, že si špatně vrácených peněz také nevšiml. 

Na druhé straně, málokdo se chce považovat za někoho, kdo okrádá druhé. Obrat číšníka o dvacku si lze jednoduše omluvit – třeba přinesl jídlo pozdě, nemuselo být chutné, záchody také nejsou nejčistší… Nakonec se mohlo až zdát, že přeplatek je zasloužený. 

U velkého přeplatku už tato racionalizace tak lehká není. Lidé by se museli považovat za zloděje. Chtějí-li si tedy uchovat sebeúctu a považovat se za mravné, měli by častěji upozorňovat na velké přeplatky. 

Výsledky našeho experimentu jsou veskrze samé dobré zprávy. Většina, 70 procent hostů, vrátila obdržený přeplatek. Také se potvrdilo, že lidé se chtějí považovat za mravné, protože velký přeplatek vrátili čtyři hosté z pěti. Naopak malý přeplatek si skoro polovina hostů odnesla. Zde může čtenář namítnout, že dvacky navíc si prostě nevšimli, zatímco stovka navíc už přehlédnout nelze – a může mít pravdu. 

Přesto se nezdá, že odlišná pozornost k velkému a malému přeplatku je rozhodujícím faktorem, proč hosté vraceli spíše větší přeplatky. S kolegy jsme rovněž zaznamenávali, zda host byl jednorázový, či dlouhodobý. Dá se totiž očekávat, že štamgasti své restauraci, číšníkům a servírkám věří a na vrácené peníze se obvykle ani nepodívají – u nich by míra "přehlédnutí" přeplatku měla být větší. Bylo tomu ale právě naopak. Všichni zákazníci, které číšníci znali, vrátili velký přeplatek, naopak jen 71 procent jednorázových hostů byla čestných.

Spousta poznatků o podvádění a proč často podvodníkům projde je v knize The Confidence Game, Why We Fall for It... Every Time od: Maria Konnikova, kterou v roce 2016 vydalo nakladatelství Viking.

Dále se potvrdilo, že spolehnout se na běžnou zdvořilost lze s větší pravděpodobností u dam než u pánů. Muži sice platili v restauracích častěji než ženy, ale přeplatek číšníkovi sebrali mnohem častěji. Když byl stejný experiment proveden v Izraeli, vyšla zjištění velice podobně. Jen Izraelci byli obecně méně čestní. Většina si šekely navíc nechala. Štamgasti a ženy se však stejně jako v našem pokusu chovali mravněji.

Naše zjištění dodávají optimismu, že většina lidí se podnicích a místech, kam chodí ráda, chová čestně a morálně, i když je to něco stojí. 

 

Psáno pro Hospodářské noviny.

Sport, alkohol a znásilnění

Významné sportovní události jsou často příležitostí, aby se fanoušci, skalní i občasní, sešli v hospodách, klubech či na domácích večírcích. Fandí, baví se a zapíjejí výhry nebo prohry. Sportovní zápasy tak v určitých dnech vyvolávají intenzivnější setkávání lidí a větší spotřebu alkoholu. Jason Lindo, Peter Siminski a Isaac Swensen (pdf) si proto položili otázku, zda větší nabuzenost a při/opilost lidí povede i k rozšíření sexuálních napadení.

Sebrali data o nahlášených znásilněních a dalších zločinech a propojili je s daty o zápasech americké univerzitní fotbalové ligy. Předpokládali, že ve dnech zápasů bude v univerzitních kampusech více večírků, více popíjení... a více znásilnění než v jiné, podobné dny. Přesně to i nalezli – ve dnech zápasů narůstá znásilnění mladých žen o 28 %. Jelikož se lidé více a déle „baví“ při výhrách domácích, roste zejména při nich počet znásilnění – stejně jako se zvyšuje počet zatčených za řízení pod vlivem alkoholu, rušení nočního klidu či vandalství. Zjištění podporující, že za sexuálními (a dalšími) zločiny stojí především alkohol.

Prohry, překvapivě, k záplavě opilosti tolik nevedou a kriminalitu proto spíše neovlivňují – až na jednu podstatnou výjimku, kterou je domácí násilí (pdf). Prohraje-li a to obzvláště nečekaně (jak se ze sázkařských kurzů zdá) domácí tým, muži doma týrají ženy mnohem více.

Nárůst násilí na partnerovi (osa y) a sázkařské očekávání, jak hra dopadne (osa x, "predicted win" - očekávaná výhra, "predicted close" - vyrovnané šance a "predicted loss" - očekávaná prohra), když domácí prohrají. Graf ukazuje, že když se očekává, že domácí tým vyhraje a ve skutečnosti prohraje, násilí na partnerce je nejvyšší.

Psáno pro Vesmír.

Kolik dáte za „luxus“?

Až si v restauraci otevřete menu, podíváte se na horní třetinu pravé stránky. Se značnou pravděpodobností právě tam bude nejdražší položka. Bude následovat mrknutí vlevo nahoru, příhodně se tam nacházejí předkrmy, o nichž jste do této chvíle ani neuvažovali. Poté váš zrak sjíždí níže a skenuje alternativy.

Rozložení položek na jídelním lístku není náhodné, obchodně zdatní restauratéři jím nenásilně manipulují, co si host dá. Zhruba třetina z nás totiž zvolí, co je na lístku první. Primární vjem dále rovněž ovlivňuje, jak posuzujeme alternativy. Přestože argentinský steak za pět set korun odmítnete coby předražený, svíčková za dvě stě, umístěná níže, se pak už nemusí zdát drahá. Pakliže by však byla první, asi byste si ji nedali – cena je přece jen vysoká. A pětistovku za steak byste pak už vnímali jako obscénní a zvolili kuřecí soté za něco málo nad sto korun.

Lidé vnímají spíše kontrasty než absolutní úrovně. Schopnost manipulovat tím, vůči čemu spotřebitel posuzuje, kolik by měl zaplatit, je proto mocným nástrojem. V klasické studii autorů Joela Hubera a Christophera Puta (pdf) si zákazníci vybírali mezi různými druhy piv – ta se lišila cenou i kvalitou (nabídka obsahovala hodnocení profesionálních degustátorů). Některá piva vyšší kvality byla za 60 korun, jiná byla hodnocena hůře a stála 40 korun. Zhruba dvě třetiny zákazníků si vybraly dražší piva. Stačilo však do nabídky přidat piva za 80 korun, hodnocená jen o málo lépe, a složení nákupů se dramaticky změnilo. Desetina zákazníků zvolila nejdražší pivo, ovšem zbylých 90 % to za 60 korun. Nikdo si nekoupil nejlevnější. K ovlivnění, které pivo si většina zákazníků koupí, stačilo přidat nabídku, kterou sice málokdo chtěl, ale která posunula vnímání „běžné“ ceny.

Leč na manipulace s cenami jsou zákazníci velmi citliví. Užitečnější jsou subtilnější nástroje. Zvažte situaci: ležíte na rozpálené pláži a už přes hodinu přemýšlíte, jak úžasné by bylo chlazené pivo. Váš kamarád se zvedne. Musí si odběhnout do nedalekého luxusního hotelu. Nabízí, že vám odtamtud lahev piva přinese, ale jelikož se dá očekávat, že bude drahé, chce znát maximální cenu, kterou jste ochotni zaplatit. Kolik byste nejvýše obětovali? Otázka vychází z průzkumu amerického ekonoma Richarda Thalera (pdf), který zkoumal, zda ochota platit je závislá na intenzitě chuti zboží získat, nebo zákazníkům peněženku otevírají i jiné faktory. V jednom ze šetření získal průměrnou odpověď 65 korun za lahev. Když však příběh pro jiné respondenty pozměnil a místo „luxusního hotelu“ stálo „malý supermarket“, málokdo byl ochoten zaplatit více než 35 korun. Lidé měli stejnou „chuť na pivo“, konzumace by vždy probíhala na pláži, v obou alternativách by šlo o naprosto identický zážitek, až na očekávání „kolik by pivo mohlo stát“ – a zmínka o luxusním místě přiměla zákazníky ochotně připlatit až o 80 % více. Restaurace se proto vždy snaží vytvořit zdání luxusu.

Richard Thaler o svém výzkumu, který podnítil vznik oboru, který je dnes nazýván behaviorální ekonomií, napsal knihu Misbehaving: The Making of Behavioral Economics. Letos ji vydalo nakladatelství W. W. Norton & Company.

Zákazníci jsou rovněž ochotni platit více za cizojazyčně nazvaná jídla. Předkrm Caprese tak stojí mnohem více než složením totožný talíř mozzarelly, rajčat a bazalky. Na druhé straně však platí, že květnatý popis živěji evokující pokrm přiměje zákazníky hodnotit pokrm jako kvalitnější. „Dozlatova upečené kuřecí kousky s ručně trhaným salátem“ tak oceňují více než „kuřecí salát“. Hosté jsou i spokojenější, volí-li jídla s odkazem na rodinné příslušníky. Třeba „babiččin domácí koláč“. Přitom zjevně v restaurační kuchyni zástupy babiček nenajdeme. Přesto dle jedné studie (pdf) obdobné položky v menu vedou k prodejům vyšším zhruba o čtvrtinu. Všechny zmiňované triky nemusí být nutně zlovolné – koneckonců se díky nim zákazníci cítí subjektivně spokojeněji. Platí zkrátka za to, co (si myslí, že) dostávají.


Psáno pro Lidové noviny (redigováno).

Měly by restaurace při dešti zavírat?

Kvalitu restaurace ovlivňuje plejáda vlivů, od chutnosti a variací jídel a jejich cen, přes vstřícnost obsluhy, po rysy ostatních hostů, lokaci podniku či jeho vybavení či výzdoby. Jednotlivé faktory jsou pro různé hosty odlišně důležité, navíc i stejní zákazníci mohou – dle aktuální nálady – někdy upřednostňovat výborné jídlo a jindy spíše klid a nehlučné okolo-sedící.

Saeideh Bakhshi s kolegy (pdf) využili existenci obrovského množství dat z on-line hodnocení 840 tisíc restaurací z 32 tisíc amerických měst, které v průběhu deseti let získaly dohromady přes milión recenzí od klientů, a podívali se, co tvoří zlatý grál dokonalé restaurace.

Většina zjištění analýzy je vesměs intuitivních: levné restaurace bývají obvykle hodnoceny jako nekvalitní; podniky, z nichž si zákazníci často jídlo odnášejí, rovněž nedopadají nejlépe; hospody v centrech měst nedopadají také nejlépe (asi proto, že mohou vždy odchytávat jednorázové turisty, takže si nemusí nutně budovat dobrou reputaci pro štamgasty).

Na Bakhshiových výsledcích však nejvíce zarazí obří vliv počasí. V deštivých, zamračených nebo naopak extrémně teplých dnech získávají restaurace mnohem horší hodnocení a to bez ohledu na všechny ostatní proměnné. Je známo, že počasí značně dokáže ovlivnit náladu lidí. Rovněž se ví, že lidé ve špatné náladě jsou kritičtější a více zaměření na detaily. Takže vlastně ani mnoho nepřekvapí, že sejdou-li se oba vlivy, rating restaurací (a patrně nejen jich) trpí.


Psáno pro Vesmír.

Alkohol a nehody mladých

Kolem 2,5 miliónu smrtí je celosvětově přisuzováno alkoholu. Zejména u mládeže a mladých dospělých je jeho konzumace spjata s řadou fatálních jevů. Od kriminality, dopravních nehod a zranění přes sexuálně přenosné nemoci, nechtěná těhotenství po zhoršení prospěchu na školách a dlouhodobého omezení vyhlídek na pracovním trhu.

V posledních letech v Evropě narůstá míra hospitalizace lidí mezi 10 až 24 lety věku kvůli intoxikaci alkoholem (důsledek to módy tzv. "rychlého opití" (binge drinking)) a vlády se snaží problém tu lépe, tu hůře řešit (neefektivní je třeba univerzální zákaz prodeje alkoholu po určité hodině; zákazníci restaurací se totiž snaží "dostat do nálady", aby uzavírku stihli a po dané hodině tedy vypadne do ulic najednou horda opilců).

V roce 2010 se německé Bádensko-Württembersko pokusilo omezit rizikovou spotřebu zákazem prodeje alkoholu mezi 22:00 a 5:00 hodinou jen v mimo-restauračních zařízeních (pokuta zve až na 5 tisíc Euro). Cílem bylo omezit spontánní nákupy alkoholu v pozdních hodinách, které většinou provádějí již podnapilí.

Mladí lidé jsou obvykle hotovostně omezeni, takže nakupovat alkohol v (dražších) barech nemohou až v takovém množství. Dle práce Jana Marcuse a Thomase Siedlera (pdf) byl dopad regulace pozitivní, došlo k poklesu hospitalizace dětí i mladých dospělých o zhruba 8 až 9 %, zejména u dívek (nicméně absolutně je efekt významnější u mužů, kteří se do nemocnice kvůli alkoholu dostávají podstatně častěji).

Dopad zákazu prodeje alkoholu na hospitalizaci kvůli alkoholu dle jednotlivých věkových skupin; pro šestnácti- až čtyřiadvacetileté je efekt signifikantní. Nejsilnější vliv je u skupiny 17-19 let, tedy u lidí, kteří už mohou legálně pít alkohol a chodit do barů.

Psáno pro Vesmír.

Nejúčinnější diety nejsou o jídle

UPOZORNĚNÍ: Vědecké práce Briana Wansinka, na které je níže odkazováno, byly často provedeny nedbale. Chybami trpěl sběr dat i jejich analýza, a proto by jeho výsledky neměly být brány jako hodnověrné. Více o této kontroverzi se lze dočíst třeba zde.

Chcete-li zhubnout, nezaměřujte se na jídlo, ale na okolnosti, které stolování provázejí. Ty totiž rozhodujícím způsobem ovlivní, jestli jíme přiměřeně, nebo nadmíru. Jenže právě tyhle okolnosti si zpravidla vůbec neuvědomujeme.

V souvislosti s jídlem existuje více rituálů než v jiných oblastech našeho života. Bez nich by nám totiž tolik nechutnalo. Někdo si jablko musí rozkrájet, jiný kulaté sušenky rozdělí a sní nejprve náplň, další ryby nejí, ale u svíček štědrovečerní tabule si na kaprovi pochutnal.

Chuť nemusí pramenit toliko z kvality jídla, ale i z okolností, za kterých je konzumováno. Exaktní ověření, že rituály skutečně zlepšují vychutnání jídla, nedávno provedla psycholožka Kathleen D. Vohsová z Minnesotské univerzity s kolegy (pdf). V jednom pokusu bylo první skupině participantů řečeno, že budou ochutnávat čokoládu, nicméně musí ji nejprve vzít celou do rukou, rozlomit vedví, poté rozbalit první polovinu, sníst ji, až pak rozbalit druhou část a pochutnat si na ní. Členové druhé skupiny žádné podobné prostocviky provádět nemuseli a čokoládu prostě rozbalili a snědli.

Lidem v první, "ritualizované" skupině přišel zážitek z ochutnávky mnohem radostnější, čokoláda se jim zamlouvala více a také si ji i delší dobu vychutnávali. Nakonec by za ni byli i ochotni více zaplatit. Rituály vedou k většímu zapojení mysli do budoucí konzumace, lidé se na ni intenzivněji zaměří a hlouběji ji prožijí. Další Vohsové pokusy vedly vždy ke stejným výsledkům, jakkoliv byl rituál nesmyslný (v jednom případě měli před snědením mrkve participanti zaklepat na stůl, zhluboka se nadýchnout a zavřít oči), provedl-li rituál přímo spotřebitel (a ne jen někdo poblíž), užil si svého jídla více.

Leč, jak se to vše týká diet? Vliv rituálů na prožitek chuti je vrcholem behaviorálně-psychologického výzkumu konzumace potravy, který ukazuje (pdf), že lidé se nepřejídají nutně proto, že mají hlad nebo proto, že se nemohou ovládnout či že jí "nezdravé" jídlo. Profesor Brian Wansink, americký behaviorální vědec z Cornellovy univerzity, který se výzkumem faktorů ovlivňujících čeho a kolik sníme, proslavil, začíná svoji knihu Nezřízené labužnictví nekompromisně: "Všichni jedí tolik, kolik jedí, především kvůli tomu, co nás obklopuje… Nepřejídáme se z hladu, ale kvůli rodině a přátelům, obalům a talířům, názvům a číselným údajům, cenovkám a osvětlení,… tvarům a vůním, rozptýlení a samotě nebo příborníkům a nádobám."

 I přes nepříliš zdařilý předklad jde o publikaci v Česku neprávem opomenutou.

Bezedný talíř

Asi bychom se shodli, že jíme, dokud máme hlad. Wansink s kolegy ale dokázal, že nic takového fyziologicky nemůže platit. Už jen proto, že než si naše tělo a mozek uvědomí, že jsme sytí, potřebují nato alespoň 20 minut. Za tu dobu lze sníst znovu celý oběd. Ve skutečnosti rozhodnutí, kolik jídla sníme, padne ještě před tím, než polkneme první sousto. Nejčastějším ukazatelem konce jídla a sytosti je totiž prázdný talíř nebo "snězení všeho kromě přílohy" či odchod ostatních stolovníků, jednoduše – nějaký vizuální podnět. Rozhodování přitom nemusí probíhat vědomě, ba naopak, až když dojíme porci, "najednou" se automaticky cítíme i sytí. Co by se stalo, kdyby se jídlo třeba neznatelně doplňovalo a pohled na snědené by byl maten?

Wansinkův tým (pdf) proto pozval účastníky výzkumu na ochutnávku polévky. Hosté usedli ke stolům s vrchovatými talíři a dali se do jídla a společenské konverzace. Hluboké talíře některých subjektů ovšem byly výjimečné. Zespoda byly trubkou připevněny k nádržce s polévkou a jak stolovníci jedli, nepostřehnutelně jim pomalu další znovu přitékala. Po 20 minutách byl pokus přerušen. Výzkumníci požádali účastníky experimentu, aby odhadli, kolik kalorií asi snědli. Zároveň zvážili zbytky polévky v talířích (a objem, který dotekl). Skupina s normálními talíři snědla asi 1/4 litru polévky. Skupina s bezednými talíři snědla o 73 % více, 4 dcl polévky (byli však i tací, jež snědli přes litr). Přesto v obou skupinách všichni odhadovali, že snědli kolem 120 kalorií a udávali, že se cítí stejně sytí.

Šedé sloupce ukazují spotřebované kalorie, tmavé sloupce ukazují odhad subjektů, kolik asi snědly. První dva sloupce se týkají subjektů, které jedly z normálních misek. Druhé dva sloupce vypovídají o subjektech, kterým polévka neznatelně dotékala.

Nebezpečí velkých porcí

Další experimenty potvrdily očekávané. Dá-li se jídlo na menší talíře, lidé jej snědí a cítí se sytí stejně jako jedlíci, kteří snědli mnohem více jídla, ale z mnohem větších talířů. Jedí-li lidé z větších balení, sní více, než mají-li balení menší, přitom se cítí všichni stejně plní (v zásadě vůbec nerozpoznáme, sníme-li o 20 % více či méně jídla "než obvykle"). Velikost jednotlivých pokrmů v restauracích i v domácnostech přitom setrvale roste. Ilustrativní je studie (pdf), která analyzovala mohutnost porcí na obrazech Poslední večeře Ježíše Krista vytvořených za poslední tisíciletí (dlouhodobé a přesné údaje o velikostech porcí v průběhu věků totiž nejsou dostupné). Vyšlo najevo, že velikost jídel se zvětšila o 69 %, velikost chleba o 23 % a velikost talířů o 66 %.

Relativní velikost porcí zobrazených na obrazech Poslední večeře Ježíše Krista namalovaných v průběhu milénia.

Platí potom i pravidlo, že cokoliv ukazuje, kolik jsme toho již pozřeli, snižuje potřebu dále jíst. V jednom takovém experimentu mohli studenti sníst tolik kuřecích křidélek, kolik si zamanuli. Jedněm byly kosti pravidelně odklízeny, u druhé skupiny se naopak hromadily na stole. Subjekty této skupiny snědly o 28 % méně než členové skupiny první.

Orientují-li se při jídle lidé dle vizuálních podnětů, ovlivňuje je pochopitelně hlavně objem jídla. Kalorie totiž nejsou vidět a do jisté míry ani cítit. Stačí, když se vizuálně zvětší porce, a spotřebitelé se hned budou cítit více sytí. Nejhlubší studnicí moudrosti pro lidi toužící zhubnout je proto restaurační průmysl, který nejlépe ví, jak jídlo nafouknout – voda, vzduch či vlákniny (obloha) – aby se zákazník cítil spokojeně najeden, aniž by toho ve skutečnosti tolik snědl. (Věřte, že třeba stačí do mléčného koktejlu vehnat intenzivnějším mixováním více vzduchu, koktejl nabyde na objemu, i když není energeticky vydatnější – to však spotřebitelé, kteří se orientují dle pohledu, nepoznají. A cítí se zasyceni větší měrou, než když koktejl nebyl nadýchaný.)

Diety

Naprostá většina lidí, kteří zhubli díky jakékoliv dietě, nabere svou váhu zpět. Dokonce se zdá, že platí přímá úměra – čím rychleji zhubnou, tím kvapněji i naberou. Většina diet nefunguje proto, že jsou založeny na odříkání potravin, které nám chutnají a které snadno můžeme mít. Nemůže-li člověk utišit chuť po oblíbeném jídle, bude na něj více myslet. Stačí pak jakákoliv záminka, rodinné setkání, nepřítomnost "něčeho jiného" v ledničce či krátkodobý neúspěch v hubnutí a lidé se rychle a s větší intenzitou k oblíbeným jídlům vracejí.

Wansink proto uzavírá, že účinná je jen ta dieta, o níž nevíme, že ji držíme. Ovlivníme-li cíleně své prostředí, postupně budeme jíst méně a týden po týdnu po troškách hubnout (dietologové se přitom shodují, že jde o jedinou zdravou a dlouhodobě udržitelnou metodu; pohříchu většina lidí chce zhubnout rychle – ti by si měli přečíst odstavec výše znovu). Způsobů, jak upravit okolí k nižší konzumaci, je přehršel. Chce-li kdokoliv zhubnout, měl by obzvláště snížit počet svých rozhodnutí, zda bude či nebude jíst. Během dne v současnosti učiníme až 200 voleb, jestli vůbec a co pozřeme (zvažte, že kdykoliv procházíte kolem mísy s oříšky, rozhodujete se, zda si vezmete, či ne; pětkráte odoláte, po šesté již třeba ne). Velké množství potravin, resp. vysoce kalorické, "nezdravé" jídlo, by proto nikdy nemělo být viditelné a na dosah ruky. Stačí jen krátký pohled na jídlo (či jeho obal nebo místo, kde je uchováváno) a nejen, že na něj dostaneme chuť, slinivka již začne vylučovat inzulin zpracovávající cukr v krvi, aby se tělo připravilo na příjem jídla. Začneme mít hlad, aniž bychom se potraviny byť jen dotkli (je pak i dokázáno, že lidé procházející při příchodu domů kuchyní, jedí více než ti, kteří jí projít nemusejí).

I když neušetříte pár korun nákupem ve velkém a nebudete mít pro každou příležitost něco ve spíži (ano, to může být někdy bolestivé), určitě se vám pořizování menších balení vrátí v nižších zdravotních nákladech a hezčí postavě. A to nejen v jídle, ale i v pití – u něho však funguje další finta.

Všichni trpíme tzv. horizontálně-vertikálním klamem, přeceňujeme výšku a šířku podceňujeme. Tj. stejný objem tekutiny ve vysoké sklenici považujeme za "objemnější" než v široké sklenici. Wansink s kolegy mimochodem ukázali, že klamem trpí i profesionální barmani, kteří by oko na nalévaný objem bezesporu měli mít. Když je výzkumníci požádali (pdf), ať nalijí z lahve "panáka" (4 cl) do neoznačené vysoké sklenice, barmani se téměř trefili. Naopak tomu bylo, když měli naplnit širokou sklenici. Do ní nalili o 37 % více (5,8 cl). Výzkum na barmanech zároveň ukazuje, že i když iluzi známe, beztak nás ovládá. Nelze si tedy jen říkat, "do té široké sklenice budu lít méně," je třeba koupit si rovnou sklenice úzké.

Úskalí rozmanitosti

Krátkodobě diety fungují, jelikož jsou téměř bez rozdílu založeny na jednoduché myšlence – jezte jen omezený výčet potravin. Je vcelku jedno jakých, ale pouze ony. S nevelkými možnostmi, co jíst, se "dovolenými" potravinami snadno přejíme, znechutíme si je a začneme jíst obecně méně.

Dlouhodobě však strádání vydržet nelze. Z poznání přesto vyplývá důležité varování – při značné rozmanitosti nabídky potravin máme tendenci pořídit si a ochutnat více věcí a sníme tedy větší množství kalorií. Pravidelnost je tak silná, že platí třeba i u bonbonů: mají-li bonbony v pytlíku více barev, lidé jich sní více, než když mají jednu barvu či jen pár odstínů.

Faktorů ovlivňujících konzumaci jídla je mnoho a na každého z nás budou asi fungovat s odlišnou intenzitou (při psaní článku jsem sám několikrát vstal a šel jsem si pro čokoládu či oříšky – stačilo o nich jen psát a mysl si k nim začala hledat cestu i v realitě; naštěstí jsem to předjímal, takže nic z toho se u nás doma nevyskytovalo a v lednici byla připravena mrkev k chroupání; takže jsem pro oříšky šel až do večerky na rohu).

Z výzkumů však přesvědčivě vyplývá, že některé prostředí je náchylné způsobovat obezitu. Lidé by to měli přijmout a ovlivňovat okolí namísto toho, aby sami byli tvarováni jím. Uvědomit si zároveň, že dlouhodobě zhubnout nelze hned (psychologové vědí, že odpoutat se od zažitého zvyku vyžaduje minimálně 28 dnů (spíše až 2 či 3 měsíce); takže narušit pravidlo "dám si kávu s cukrem při únavě" pravidlem "půjdu se na chvíli projít ven, cítím-li se zmožen" bude alespoň měsíc bolestivé, ale pak už si na sladkou kávu ani nevzpomeneme).

Život by neměl být sebemrskačství, strádání či věčné vážení co jíst a co nikoliv. Wansink svou knihu Nezřízené labužnictví uzavírá tím, že hubnutí nesmí být sprint, ale „pomalá, plynulá chůze, která začíná odstraněním nechtěných podnětů k jídlu, přebudováním domova, kanceláře, někdy i obsahu přihrádky v autě… a tyto pohodlné kroky vám v konečném součtu odeberou až jeden kilogram měsíčně." Nezdá se to mnoho, ale za rok jste o 12 kg hubenější. Jen vzpomeňte na minulý únor, rok uběhl rychle, že.


Psáno pro Psychologie Dnes.

O nepoctivosti, malé i velké (Reportáž z restaurace)

Drobné, každodenní podvádění je všudypřítomné. Odhaduje se, že asi za polovinou ukradených věcí z prodejen stojí zaměstnanci, po jednom si dlouhodobě odnášející drobné i dražší zboží. Pojištěnci pravidelně nadsazují hodnoty zničeného zboží a někdy si škodu zcela vymýšlejí, aby získali vysoké pojistné plnění. Řada lidí si dokola kupuje oblečení, v mysli již s plánem jej ve zkušební době vrátit a dostat plnou cenu zpět. Nicméně z nahodilých příběhů "finanční černé kroniky" lze jen těžce zjistit, jaký typ lidí zlotřilosti páchá, resp. co způsobí, že se člověk najednou uchýlí ke krádeži a jindy ne.

Ekonomové Ofer H. Azar, Shira Yosef a Michael Bar-Eli (pdf) z Ben-Gurionovi univerzity v Izraeli se proto rozhodli prozkoumat nečestné chování systematicky. Potřebovali značně variabilní prostředí, v němž se pohybuje celá paleta lidí, někdy sami, jindy s druhými, někdy v pokušení získat větší sumu, v jiných příkladech menší, muži i ženy, mladí i staří. Volba proto nemohla padnout jinam, než na rušnou hospodu. Ve vybrané, zaměřené na hamburgery, bývalo vždy kolem 150 až 200 hostů, kterým výzkumníci-inkognito po jejich úhradě vraceli nadměrně vysoké "drobné". V restauraci bylo zažito, že host zaplatil v bankovkách a číšník mu poté přinesl rozdíl vůči útratě, z těchto peněz pak eventuálně dostal zpět spropitné. Výzkumný tým však k penězům vraceným hostům přidávali v přepočtu 60 nebo až 200 korun navíc, což při nejčastější útratě mezi 250-350 korunami byla poměrně značná suma. Cílem bylo zjistit, kolik hostů se poctivě ozve, že jim bylo vráceno příliš.

Restaurace je navíc známá tím, že číšníci s návštěvníky konverzují, takže se přirozeně ptali i na spokojenost s jídlem, prostředím či zda se host řadí mezi pravidelné zákazníky. Výzkumníky bylo zaznamenáváno složení "stolu", zda obsluhuje číšník či servírka, zda dochází k platbám individuálně či dohromady, obsah účtu nebo kolik alkoholu bylo spotřebováno. Byly poznamenány i všechny neobvyklé situace, jako zpoždění dodání jídla či mimořádně rozčílený zákazník, ať už byl důvod jeho zlosti jakýkoliv. S takto detailními údaji se pak ekonomové jali detailně ověřit, kdy a jací hosté čestně peníze vrátí a kdy s nimi v kapse odejdou.

Dohled nepomáhá, blízkost k lidem a pocit slušného člověka ano

Pouhých 33 % zákazníků se ozvalo a nadměrné drobné vrátilo, i přestože naprostá většina (89 %) byla v restauraci maximálně spokojena. Nejčestnějšími byli, celkem očekávatelně, štamgasti či návštěvníci s věrnostní kartou. Do restaurace chodí často, obsluhující personál znají a on je, šizení blízkého člověka není časté. Taktéž by se číšník mohl o přeplatku eventuálně dozvědět, a kdyby host peníze nevrátil, dobré vztahy by vzaly za své.

Co se týče velikosti částky, z těch, co dostali navíc 60 korun, se jich jen 16 % ozvalo a peníze vrátilo. Na druhé straně, z lidí, kteří si mohli ponechat 200 korun, je vrátila celá polovina. Zdá se, že neodevzdat pár korun, si před sebou dokážeme jednoduše zdůvodnit. Třeba, že někdy "jídlo za tolik nestálo" či "restaurace také šidí" a stále se můžeme považovat za ušlechtilého člověka. Zatímco ukrást několik stovek, pak už je problematické, chceme-li na sebe nadále nahlížet jako na česné. Zjištění tímto názorně potvrdilo teorii morálky coby sebeúcty. Všichni se chceme považovat za morální jedince. Malicherné krádeže (bobulka vína v obchodě, balík papírů v kanceláři) či nedůstojné chování (opisování při testu, pomluva kolegy) nemusejí rozložit naši morální integritu, pokud si je dokážeme zdůvodnit, dejme tomu, že recipročně reagujeme na dřívější či domnělé přešlapy protistrany ("supermarkety jsou předražené", "zaměstnavatel moc neplatí", "na kolegu dřou ostatní"). Ovšem jakmile se vhodné vysvětlení, racionalizace, bezprostředně nenabízejí, k nemorálnímu chování se neuchýlíme. Jedině, že zisk z nečestnosti je velký tak, že kompenzuje i ztrátu sebeúcty. A to dvě stovky nejsou.

Detailnější vysvětlení, jak si racionalizujeme ne/morální jednání, s řadou ilustračních pokusů, lze nalézt v knize Dana Arielyho, která loni vyšla česky jako Jak drahá je nepoctivost, Proč každému lžeme, hlavně sami sobě.

Ale zpět k experimentu, u něhož je důležité upozornit na jednu obtíž: hosté si menších částek vrácených navíc jednoduše nemuseli všimnout, takže závěr "silnější morálka u větších přešlapů" nemusí platit. Tato alternativa se však zdá nepravděpodobná, i proto, že především hosté, kteří utráceli málo, resp. si objednávali zlevněné polední menu, byli ti, co spíše peníze navíc nevrátili. Přitom u menší útraty rozdíl spíše vynikne. (Pozn.: Hostům je přinesen na podnosu účet a oni vloží bankovky, mají tedy jasnou představu, kolik by jim mělo být vráceno. Navíc již mají patrně rozmyšleno, jak vysoké spropitné zanechají číšníkům a servírkám a jaký obnos si vezmou zpět (vezmou-li si jej vůbec). Když tedy dostanou vráceny drobné, nevšimnout si pár desítek korun navíc, je sice jistě možné, ale nezdá se, že by takové sumy lidé ignorovali obecně.)

Dále bylo očekáváno, že sedí-li u stolu více lidí, resp. se o útratu dělí, vyšší dohled, sociální tlak chcete-li, způsobí vyšší čestnost. Poněkud překvapivě se však ukázalo, že poměr vrácených peněz byl stejný, seděl-li u stolu člověk sám nebo když byli hosté dva.

Komplikovaný vliv pohlaví

Mužské stoly vracely nejméně, ryze ženské stoly byly mnohem čestnější. Především věrné zákaznice vracely téměř vždy, dámy jednoduše vždy a všude usilují o dobrou pověst. U mixovaných stolů, když platil povětšinou muž, byla poctivost nízká, stejně jako u ryze mužských stolů. I když se naopak předpokládalo, že muž bude chtít ženě imponovat a ostentativně vrátí přeplatek, vůbec k tomu nedocházelo. Muži peníze navíc zatajili či se zjevně domnívají, že ženám imponuje i nečestné využití příležitosti lehce zbohatnout.

Zajímavé je, že vliv pohlaví se téměř obrací u večeří. V podvečerních hodinách byly čistě mužské stoly poctivější, zatímco zákaznice se naopak stávaly spíše nečestnými. Důvod této proměny není zcela zřejmý, leč lze zaspekulovat za podpory pár pozorování, že muži mívají během večeře lepší náladu a berou ji obvykle jako zábavu. Zatímco večeřící ženy byly spíše zaměstnankyně či podnikatelky, unavené po celodenní práci. Naproti tomu obědvající ženy bývaly spíše hospodyně pobývající přes den doma a oběd v restauraci pro ně znamenal příjemné povyražení. Zdá se proto, že právě ona špatná nálada, rozmrzelost přiměje člověka chovat se hanebně.

Ženy, patrně i díky větší empatii, jednoznačně nadržovaly servírkám, zatímco číšníky na nadměrnou hotovost téměř neupozorňovaly. Muži se, opět poněkud překvapivě, chovali k obsluhujícím pánům i dámám zcela stejně.

Fascinují je i zjištění, že všichni hosté, kteří byli v experimentu sledováni, tedy i ti, již nepřiznali přeplatek, dávali obsluze slušné spropitné. Vina z nedání dýška působí intenzivně a bezprostředně čelíc obsluhujícímu, zatajení peněz nikoliv. Být trošku, ovšem viditelně, štědrý, zatímco si odklánět mnohem více do vlastí kapsy, proto bylo nejčastější strategií hostů.


Psáno pro Vesmír.

Jen je nechte, ať se baví

Nejnavštěvovanější filmy posledních třiceti let téměř vždy (dle jednoho žebříčku 94 % z nich) obsahují alespoň jednu násilnou scénu, v níž postava někoho zraní či zabije. Ztrojnásobilo se užívání střelných zbraní. Nepřekvapují proto obavy, že filmy pomáhají vychovat generace necitlivých lidí, kteří i mimořádnou agresivitu berou jako součást života. Řada psychologických studií skutečně nalezla, že sledující násilných scén jsou chvíli nato méně empatičtí a snadněji se uchylují k násilí. Jistým "problémem" však je, že kriminalita a násilí obecně ve světě spíše klesá. Jak si tyto protichůdné závěry vysvětlit?

Růst násilných scén vždy v 30 nejnavštěvovanějších filmech promítaných mezi léty 1950 a 2012 (čárkovaná čára; tučná křivka je trend a šedá 95% konfidenční intervaly) dle Bushman et al. (2013).

S jedním z vysvětlení přišli Gordon Dahl a Stefano DellaVigna (pdf), když zjistili, že ve dnech premiér nejbrutálnějších filmů klesá počet násilných trestných činů i obtěžování. Přitom k poklesu kriminality dochází právě večer, mezi šestou a půlnocí, kdy v kinech tyto filmy běží a ještě intenzivnější je mizení násilností po půlnoci. Potenciální výtržníci, zejména mladí muži, totiž sedí v kině, takže nemohou nic páchat. Současně proto nejsou v hospodách či barech a nepřekvapí tak, že kriminalita poklesne i v noci či k ránu, kdy v ní často hraje roli alkohol (a v kině jej konzumovat nelze). Výrostkům stačí dát "hry" a společnost má klid.


Psáno pro Psychologie Dnes.

Blízkost hříchu

Všichni asi známe situaci, když si nakoupíme čokolády, půl kila sušené šunky či pytlíky brambůrků s tím, že nám vydrží měsíc. Byvše již ve spíži či lednici na dosah ruky, spořádáme všechno hned v den (respektive v noci) koupě. Kdybychom pamlsky doma neměli a dostali na ně chuť, téměř jistě bychom se je však koupit nevydali. Za čas a námahu by to nestálo.

Nicméně co ti z nás, kteří to mají z domova k obchodům, kde lze nakoupit "hříšné" zboží, blízko, budou snáze podléhat? Finská epidemioložka, Jaana I. Halonenová, se na tyto studie specializuje. Třeba u alkoholu potvrdila (pdf), že lidé bydlící blíže obchodům s pivem a lihovinami pijí více než ti, kteří to k nim mají dále. Lidé, kteří se přestěhovali a najednou bydlí u barů, začnou pít také více (přitom se nezdá, že by se alkoholici sestěhovávali k hospodám).

U kuřáků je tomu podobně (pdf), bydlí-li poblíž obchodu s cigaretami (do 500 m), mají podstatně menší šanci, že s kouřením přestanou než ti, kteří by se pro cigarety museli vydat dále. Stejně tak i osoby žijící poblíž fastfoodů mají tendenci do nich chodit častěji, a nabrat tak snáze na hmotnosti. Věk hojnosti je k sebevůli prostě nemilosrdný.


Psáno pro Psychologie Dnes.

Sněz co zmůžeš a zaplať pak

„Sněz-co-zmůžeš“ restaurace i v Česku získávají na popularitě. Jejich podnikatelský model je vcelku prostý: možností neomezené konzumace jídla přilákat velké množství zákazníků a docílit vysokého obratu. Vysoké náklady na potraviny pak vyvažovat úsporami na zaměstnancích (zákazníci se obsluhují sami) a nápoji prodávanými se značnou marží.

Jelikož se obvykle za fixní cenu vstupu mohou strávníci nato oddávat bezmeznému obžerství, jsou zejména v USA sněz-co-zmůžešové obviňováni za epidemii obezity. Zákazníci totiž chtějí za své peníze získat maximum, takže se pravidelně přejídají. Sborově ignorují výchozí ekonomickou zákonitost, utopené náklady. Peníze byly vydány, takže by následnou spotřebu již neměly ovlivňovat. Každý by měl při sytosti přestat a v klidu se oddat trávení. Pohříchu většina hostů končí až s pálením žáhy a mají problém i vstát od stolu. A Češi bezesporu patří k národům, které v podobném stolování vynikají.

Co s tím a přitom zachovat spotřebitelskou atraktivitu těchto typů restaurací? Někdy k pošťouchnutí stačí opravdu málo, třeba změnit dobu placení.

Izraelští ekonomové pod vedením Gideona Yaniva (pfd) uspořádali experiment, v němž jedna skupina zákazníků sněz-co-zmůžešové sushi restaurace platila standardně před jídlem, druhá až při odchodu. Jinak byly podmínky pro obě skupiny identické, stejný výběr pití, jídla (hlavně pikantní tuňákové maki a lososové maki s avokádem, mimochodem), stejné prostředí.

Nejen, že členové druhé skupiny, platících až po jídle, snědli o 15 % sushi méně. Oceňovali i lepší zacházení, jelikož nebyli „nuceni“ platit při vstupu, což se může zdát jako projev nedůvěry restaurace, zda zákazník zaplatí. Nebyli hnáni touhou jíst tolik, aby se to „vyplatilo“. Když se cítili nasyceni, jednoduše vstali, zaplatili a spokojení odešli.

Úspěch ve svádění? Záleží na počasí

Existuje nespočet „zaručených“ návodů, jak svést ženu. V poslední době se objevuje i přístup forenzního svádění. Tedy na základě systematického, experimentálního přístupu na mnoha a mnoha pokusných subjektech ověřit, jaké techniky a za jakých podmínek skutečně fungují.

Celebritou oboru je, jak jinak, francouzský psycholog, Nicolas Guéguen, z Jihobretaňské univerzity. Jeho nedávná studie (pdf) se zabývala vlivem počasí. Jelikož je známo, že při slunečném počasí jsou lidé šťastnější, ochotnější vyjít druhým vstříc a obecně lépe naladěni, chtěl potvrdit, zda se mužům za hezčího počasí daří svádět ženy efektivněji.

Nejprve ustanovil panel několika žen, aby vybraly z jeho mužských asistentů ty nejatraktivnější. Každý z vybraných pomocníků se poté naučil standardizovaný postup: na ulici přistoupit k mladé ženě, představit se fiktivním jménem, krátce jí polichotit, jak velmi krásná je a požádat, zda by se s ní mohl sejít. Jelikož však musí běžet do práce, poprosil ji o její telefonní číslo s tím, že jí zavolá a pozve na skleničku. 

V květnu a červnu Guéguenovi pomocníci oslovili naučenou frází 500 mladých žen ve dvou francouzských městech. Zaznamenávána byla teplota, oblačnost (za deště a velkých změn teplot se experiment nekonal) a počet svěřených telefonních čísel. Za jasného počasí vyšlo mladíkům vstříc přes 22 % žen, bylo-li zataženo necelých 14 %.

V navazující studii s kolegy Jacquesem Fisher-Lokou a Lubomirem Lamym Guéguen (pdf) doplnil, jak náramný vliv má i samotné lichocení. „Dobrý den. Omlouvám se, jestli Vás obtěžuji. Napadlo mě ale, že bychom mohli zajít společně na skleničku, máte-li chvilku čas.“ Mladý pomocník výzkumného týmu oslovoval touto větou desítky mladých francouzských slečen a žen. Jeho bezprostřední pozvánku na rande však akceptovalo toliko 9 % z nich. Nicméně, bylo-li k oslovení dodáno prosté, „Dobrý den. Víte, jste překrásná ...“ ač jinak byla fráze totožná, dopadl experiment zcela odlišně. Ať již se cítily lépe či vnímaly neočekávaného nápadníka sympatičtěji, po tomto oslovení souhlasila téměř čtvrtina žen, že s ním na skleničku zajde.

Mimochodem, i ekonomický výzkum komplimentů zřetelně ukazuje, že lichocení je sice okatá, přesto velmi efektivní technika na zlepšení nálady zákazníků. Číšníci chválící hostům volbu jejich menu nato dostávají průměrně o 3,1 % větší spropitné. Podobně i kadeřnice, které ostentativně obdivují vlasy svých zákaznic, získávají mnohem větší dýška než jejich méně chválící kolegyně.

 

V další své studii Guéguen (pdf) zkoumal u úspěchu při svádění vliv vůně. Navázal na výzkum Roberta Barona (pdf) z Oklahomské státní univerzity, jenž slavně demonstroval, že příjemné vůně – stejně jako počasí – v lidech podněcují dobrou náladu a především pak vstřícnost. 

Baron sledoval ochotu zákazníků velkého obchodního domu pomáhat podle toho, vedle jak „voňavého“ obchodu procházejí. Terénní experimenty se konaly na prostranstvích před příjemně vonícími pekárnou a pražírnou kávy a nebo před obchody s oblečením, bez nějaké specifické vůně. Jednomu z jeho asistentů náhodně „padalo“ psací pero a bylo sledováno, kolik lidí jej sebere a vrátí majiteli. V jiný čas pak druhý asistent přistupoval k zákazníkům s prosbou o rozměnění bankovky. Vliv příjemné vůně na vstřícnost kolemjdoucích byl obrovský, zejména u žen. Před pekárnami pomohlo rozměnit peníze 61 % z nich, u „obchodů bez vůně“ jen 17 %. 

Guéguen znovu využil metodu „žádání o telefonní číslo“ a ve shodě s výsledky popsanými výše prokázal, že u těch částí obchodních domů, kde je příjemná vůně (pekárny, kavárny) dokáží muži získat telefonní číslo od dam s mnohem větší pravděpodobností než v blízkosti „nevonících“ obchodů (banky, obchody s oděvy či s hudbou).

Dnes již existuje přehršel podobných studií: úspěšnější jsou muži poněkud drzejší; dotkne-li se muž letmo paže ženy, je jeho návrhům potom více nakloněna; dívky se nechají snáze sbalit, hraje-li v pozadí romantická hudba. Význam má dokonce i tak zdánlivě nepodstatná věc, jako je teplota nápoje při prvním setkání. 

Američtí psychologové Lawrence Williams a John Bargh (pdf) nejprve „jakoby mimochodem“ přiměli subjekty pozvané na experiment, aby jim chvíli podržely buď horkou nebo ledovou kávu. Poté, během experimentu, měli jeho účastníci odhadnout osobnostní kvality stejného, jim neznámého člověka. Ti, kteří drželi teplý nápoj, hodnotili bližního jako více „vřelého“, „horoucího“. Naopak lidé před tím držící ledovou kávu vnímali druhého více jako „chladného“ či „studeného“. Efekt vyplývá ze zákonitostí vývojové psychologie. Od narození vyžadujeme a toužíme po blízkosti (nejčastěji) matky, příjemný pocit jistoty a bezpečí je proto podmíněně vždy i hřejivý. Fyzické, tělesné teplo proto máme spojeno s psychickou vřelostí a pohodou patrně nejen metaforicky (jak může koneckonců dosvědčit kdokoliv, dá-li si teplou koupel). 

Jiewen Hong a Yacheng Sun (pdf) z Hongkongské univerzity vědy a technologií, resp. Coloradské univerzity dokonce prokázali, že psychologický mechanismus „vřelost-teplo“ pracuje i opačným směrem, tedy, že cítíme-li chlad, budeme více vyhledávat srdečnost a horoucnost. Hung a Sun zvolili poněkud neortodoxní přístup a pro potvrzení své hypotézy přepokládali, že je-li zrovna venku nevlídně, studeně, budou lidé vyhledávat spíše srdečné, romantické filmy. 

Analýza návštěvnosti kin 10 evropských zemí překvapivě skutečně ukázala, že s každým poklesem venkovní teploty rostou útraty na lístky za romantické filmy. Zákonitost, která u žádného jiného žánru – komedií, akčních filmů, thrillerů či dramat – nalezena nebyla. I navazující laboratorní experiment výsledky potvrdil.  Oba psychologové opět manipulovali 2 skupiny subjektů: jedněm dali horký a druhým ledový čaj. Nechali je poté vyjádřit preference ohledně dlouhé řady filmů. Potvrdilo se, že držící ledový nápoj hodnotili romantické filmy jako oblíbenější než členové skupiny, která pila horký čaj. 

Ač by se z úvodu tohoto článku dalo vysoudit, ani při špatném počasí není úspěch u randění vždy ztracen. (A generace mladých lidí tuto znalost beztak již dávno rozpoznala.)

Psáno pro Psychologie Dnes.

Důsledky monitorování zaměstnanců

Řada lidí se práci v zaměstnání vyhýbá, seč může. V ekonomii dané chování spadá pod problém "pána a správce": existují-li nedokonalé, asymetrické informace, jinak spolupracující strany raději upřednostňují své zájmy než zájmy společné. Náklady na detailní sledování zaměstnanců by byly jednoduše příliš vysoké (navíc vzniká problém, kdo bude sledovat sledující), takže jisté úrovně "ulejvání" či zneužívání firemních prostředků se společnosti vyhnout nemohou. Ty proto motivují zaměstnance, ať již výkonově-penězi, tak se snaží, aby je práce bavila, vnitřně odměňovala a brali cíle firmy za své - prostě, aby je nenapadlo podvádět. V mnohých oborech to však tak snadno udělat nelze.

Lamar Pierce, Daniel Snow a Andrew McAfee (pdf) však ukázali, že technologický pokrok může přinést i zde řešení. Využili k tomu postupnou, dvouletou implementaci komplexního restauračního software, který zpracovává objednávky, vydávání jídel z kuchyně či úhrady účtů, do 392 restaurací v 38 amerických státech. Software je i do jisté míry schopen detekovat zpronevěry zaměstnanců. Ty se pohybují od odnášení či nepřiznané konzumace potravin a pití po řadu technik odklánění úhrad hostů do kapes číšníků.

Průměrný týdenní obrat restaurací v týdnech před a po (červená úsečka) uvedení IT monitoringu.

Tým ekonomů zjistil, že IT monitoring upozorňující na možnou zpronevěru sníží četnost zlodějin o 22 %. Po jeho implementaci především „naroste“ prodej alkoholu, asi o 11 %, nejčastější to zdroj okrádání restaurací zaměstnanci (a také nevýznamnější zdroj jejich zisku). Hlavní přínos monitorování nicméně tkví v produktivní změně chování zaměstnanců – zvýší svoji snahu. V amerických reáliích totiž číšníci a servírky dostávají jen minimální fixní mzdu a případně podíl z útraty "svého" stolu, většinu příjmu získávají však ze spropitného (o které se pak dělí s dalšími, neobsluhujícími, zaměstnanci). Nemohou-li již tolik "ždímat" restauraci, orientují svoji snahu už jen na lepší práci či motivují hosty k objednávání dražších či více jídel a nápojů. Celkový obrat restaurací vzrostl zhruba až o 7 %, jakož se i zvýšila průměrná úroveň spropitného.

Studie zároveň ukazuje, že důvodem je přímo zlepšení práce číšníků, servírek a barmanů a nikoliv jejich jiné složení, tedy že by po zavedení monitorování velmi nečestní či neschopní zaměstnanci odešli či byli vyhozeni (i když se zdá, že implementace software také přiměla "známé zloděje", aby sami změnili působiště). Výzkum tak rovněž dokazuje, jak velký vliv na úspěch firmy má její pracovní kultura a nastavená pravidla a nikoliv mít jen ty správné lidi.

Ve zkratce ...

Samuel A. Swift s kolegy (pdf) experimentálně zjistili, že posuzujeme ostatní dle výsledků, kterých dosáhli, bohužel nikoliv za jakých podmínek. Takže třeba studenti s lepšími známkami z benevolentnějších univerzit či pracovníci z lehčích provozů jsou hodnoceni jako schopnější a mají vyšší šanci na vzestup.

Učebnice jsou studentům venkoncem k ničemu, jde-li o výsledky ve standardizovaných testech, tvrdí Maria Kuecken a Marie-Anne Valfort (pdf) na základě dat z 11 subsaharských zemí.

Na jakém tvaru talířků by měly restaurace nechávat účty hostům? Nicolas Guéguen (pdf) zkusil vedle standardního kruhu i srdcovité a čtvercové a potvrdil, že hosté na srdci nechávají spropitné častěji a zároveň vyšší.

Sean P. Salter, Franklin G. Mixon Jr. a Ernest W. King (pdf) naznačují, že hezčí realitní agenti vydělávají více – dosáhnou vyšších cen byť i za cenu méně častých prodejů.

Paolo Campana a Federico Varese (pdf) si přečetli policejní odposlechy ruské a italské mafie a zjistili, že nejvíce si důvěřují rodinně spříznění padouši, nepřekvapivě, ještě více si však věří gangsteři, kteří spolu spáchali násilný zločin.

"Vraždy, které mohly být vyřízeny jedním nebo dvěma muži, byly místo toho prováděny všemi nejdůvěryhodnějšími "vojáky". U každého se očekávalo, že vystřelí alespoň jednu kulku a to i v případě, že oběť již byla mrtvá. Jeden za všechny a všichni za jednoho. Augusto [kmotr] požadoval plnou účast, i když to bylo zbytečné… Každý pachatel se stává "rukojmím" všech ostatních, nemá pak motivaci je zradit či udat." (str. 279, vnitřní citace vynechány).