Krutí a rozumní

Nedávno se mi při nezdařené obhajobě seminárního projektu rozbrečela studentka. Stane-li se něco takového, jde vždy o pedagogovu chybu. Studenty samozřejmě učíme, že kritika se netýká jich osobně, ale vždy jen předložené práce – připomínky mají vítat a využívat jich, nikoliv se bát. Kritizuje-li někdo vaši průběžnou práci, fakticky ji zlepšuje. Kdy jindy se stane, že pro vás někdo prospěšně a zadarmo pracuje? Kde jinde než na univerzitní půdě je příležitost uvědomit si všechny možné chyby v uvažování?

Studentku ale chápu. Téměř univerzálně se semestry skládají z částí určených k zapamatování a poté z přezkušování. Chyby jsou vždy selháním. Část „využití znalostí“ – nová, kreativní, reálná aplikace naučeného – ve výuce obvykle chybí. V praxi ale málokdy existují jednoznačná zadání, dokonalé informace a jediný správný postup. Je důležitější vědět, jak udělat chyby rychle a lacino. Pohříchu kritika je (zejména) ve školství brána jako nástroj hodnocení, nikoliv rozvoje. Studenti netouží poučovat se z chyb, kteréž je skutečně učí profesně pracovat. Naopak, vybudují si přirozený obranný mechanismus chyby omlouvat či – jak je pro náš druh ještě přirozenější – svést vinu na kritizujícího. Má komplexy, postranní úmysly, nimrá se v detailech. Potvrdilo se to i v úvodním případě, když jsem při odchodu z učebny zaslechl „von chtěl jen vypadat chytře“. Proč by ale kdokoliv chtěl působit inteligentněji negativitou? Útočných odsudků a zlostných elegií je plný internet – a nikdo neoceňuje jejich chytrou vybroušenost. Nemusí to tak ale být vždy.

V jedné pozapomenuté studii dokázala americká sociální psycholožka Teresa Amabileová (pdf), že pesimismus zní hodnověrně, zatímco optimismus působí povrchně. Nechala několik skupin studentů ohodnotit dvě knižní recenze a odhadnout charakter jejich autorů. Obě však napsal tentýž člověk. První recenze byla pozitivní, v duchu: Povídka má neuvěřitelný dopad. Ačkoliv se zabývá prvotními věcmi, životem, láskou, smrtí, činí tak s brutální silou, vybuchujícím nadšením a naprosto úžasným stylem. Další recenze nebyla zrovna přívětivá, četla se zhruba takto: Postavy jsou bizarní, aniž by byly zajímavé. Příběh je nesmyslný, nelogický, kniha vůbec působí, jako kdyby byla napsána náhodou.

U skupiny studentů hodnotících kvalitu, stylistiku či přesvědčivost textu jednoznačně vyhrála pozitivní recenze. Druhá skupina, zaměřená na osobnost autora, „negativistovi“ přisoudila vyšší inteligenci i schopnosti. 

Hodnocení pozitivního recenzenta ("Positive Reviewer") a negativního recenzenta ("Negative Reviewer") studenty, co do jeho chytrosti ("Intelligence"), schopností ("Competence"), laskavosti ("Kindness"), spravedlnosti ("Fairness") a sympatičnosti ("Likeability") na škále 0 až 40 (vyšší číslo znamená více dané vlastnosti).

Slíbil jsem si být napříště pozitivnější. I když mohu na studenty působit slabomyslněji, budou se snad více soustřeďovat na to, co říkám, než na mě. Uvažuji však i nad dalším přístupem, který formuloval jeden kolega: Studenti jsou nepřipravení, jejich práce vědomě odbyté. Taková laxnost v zaměstnání s sebou nese tvrdší daň než uštěpačné komentáře učitele. Studenti by si na krutost měli spíše zvykat... To poslední působí rozumně, že?


Psáno pro Lidové noviny (redigováno).

Za kolik zraňovat druhé?

Nebudu čtenáře frustrovat příběhy každodenního sobectví a bezcitnosti, každý si asi snadno nějaké vybaví. Přesto jsme zároveň i živočišným druhem, jehož členové se dokáží do druhých extrémně vcítit a být jim nápomocní. Slavný popis obětavé nátury lidstva pochází, trochu paradoxně, od zakladatele ekonomie, Adama Smithe: „Získávat nespravedlivé výhody na úkor druhých či jejich obětí, je pro každého člověka nepřirozené, více než smrt, více než chudoba, bolest, než všechna neštěstí, které ho mohou potkat.“

Molly Crockett s kolegy (pdf) se tedy jala ověřit, kolik stojí, aby lidé překonali nechuť druhým ubližovat a upřednostnili svůj vlastní zájem. Účastníci jejich experimentu byli nejprve hodem mince rozděleni do dvou skupin. Členové první, sledované, skupiny poté v sérii rozhodnutí určovali, zda jsou ochotni obdržet menší elektrický šok, za který dostanou malou odměnu nebo větší šok přinášející mnohem větší odměnu. Věděli přitom, že v polovině případů elektřina nebude proudit do nich, ale do nějakého anonymního člena druhé skupiny. Peníze získávali vždy jen oni, ať už bolest nesli nebo byla způsobována druhým. Bylo tak možné jednoduše ověřit, zda zvolí větší bolest pro druhé (a větší peníze pro sebe) nebo se slitují a větší šoky budou uvalovat toliko na sebe.

Výsledky experimentu jsou k lidstvu shovívavé (alespoň tedy k Britům, kteří se jej účastnili). Kromě účastníků, u nichž byli později identifikovány znaky psychopatie, lidé bolestivější šoky uvalovali spíše na sebe. V případech, v nichž hrozilo, že opravdu velký šok dostane bližní, raději preferovali nižší odměnu, čímž snížili velikost šoku pro druhého (psychopatickým osobnostem byla intenzita bolesti i zda dopadá na ně či na druhé v podstatě lhostejná, zajímal je jen výdělek).

Míra vyhýbání se velkým elektrickým šokům, první sloupec ("self") značí u rozhodujícího, druhý sloupec ("other") pro druhého, trpícího. Jak patrno, rozhodující více zvažoval bolest druhých než svoji.

Poněkud překvapivě se prokázalo, že čím byl člověk altruističtější, tím déle mu rozhodnutí trvalo. V etických dilematech přitom obvykle cítíme, co je „správně“ a co „špatně“ hned – delší úvaha spíše značí, že se pokoušíme morální cit obejít. Hrozí-li však trýznění druhých, byť malé, zamýšlíme se hlouběji nad svou odpovědností. Jeden účastník závěry elegantně potvrdil, „Vím, že bych ten šok klidně zvládl, ale nebyl jsem jistý u toho druhého a nechtěl jsem být vůči němu krutý." Zjištění tím podporují výzkum ukazující, že si více vážíme lidí bezprostředně pomáhajících než váhajících. Leč odsuzujeme ty, jež kvapně ubližují, nicméně chápeme, přistoupí-li někdo k poškození druhého po rozmyslu. Chcete-li někomu ubližovat, zvažte to.


Psáno pro Vesmír.

Důvěra ve stát a Habsburg nad námi

Může naše životy ovlivňovat již století neexistující státní útvar a jeho instituce? Třeba v Česku mnohé státní i městské úřady začínají pracovat už od sedmé či osmé hodiny. Proč? Tak ranní úřední hodiny skoro v žádné jiné světové zemi nenajdeme. Legendárním důvodem je velmi brzké vstávání císaře Františka Josefa I., jehož biorytmu se přizpůsobila celá rakousko-uherská státní správa. V Česku tento systém přetrval i přes několik změn režimů.

Habsburská monarchie držela i poměrně vysoký byrokratický standard, úředníci byli kultivovaní a vzdělaní. Vůči státní správě srovnatelných říší, jako třeba ruské či turecké, byli vzorem úřednické efektivity. Sascha Becker, Katrin Boeckh, Christa Hainz a Ludger Woessmann (pdf) se proto podívali, zda se obyvatelé současných středo- a východoevropských států odlišují v důvěře ve státní moc, pakliže žijí v regionech, které před stoletími patřili habsburskému impériu. Využili toho, že na území bývalého Rakousko-Uherska nyní existuje 17 různých národních států, přičemž pouze některé jejich části patřili Habsburkům, zatímco jiné nikoliv (jak je patrno z mapky níže).

Tučná linka ukazuje hranice největšího rozmachu Habsburské monarchie, čárkovaná linka hranice říše v roce 1900. Body označují všechna města, odkud pocházeli respondenti studie. Analýza se zaměřila zejména na černé „hraniční“ body, tj. města jednoho státu, z nichž některá se nacházela v Rakousku-Uhersku a druhá nikoliv.

I přes velmi bouřlivé zvraty ve střední Evropě 20. století potvrdili, že obyvatelé území monarchie, která od roku 1918 neexistuje, jsou dnes trochu jiní než jejich spoluobčané. Více důvěřují soudům i policii. S jejich vyšší důvěrou v tyto instituce se pojí i upřímnější víra, že úředníky není nezbytné uplácet. Nejintenzivnější efekt byl nalezen u soudců, u dopravních policistů je vliv ale skoro mizivý. Podobně i zástupci firem, které podnikají v „bývalém“ Rakousku-Uhersku, udávají, že soudy jsou více nestranné a spravedlivé než jejich kolegové o pár desítek kilometrů vzdálených městech stejného státu.

Lokální kultura a zažité vzorce chování dokázaly přečkat dvě světové války, komunismus, i jeho zvrat. Zjištění mohou být i výstrahou. Setkávají-li se občané u státních zaměstnanců dlouhodobě se zkorumpovaností, neschopností či hloupostí, vzniklá nedůvěra ve stát přetrvá po další generace.


Psáno pro Vesmír.

Posouvají nás kolegové?

Psát, že nás spolupracovníci inspirují, je natolik triviální, že to hraničí s urážkou čtenáře. Přesto ve sféře organizačního výzkumu neexistuje mnoho studií, které by dokázaly přesně určit, jak silně, jak dlouho a zda vůbec kolegové ovlivňují, jak děláme svou práci.

Důvodem je hlavně nemožnost ve firmách experimentovat – mít několik týmů srovnatelných pracovníků dělajících podobné, měřitelné úkony a do některých skupin nově zařadit člověka inteligentnějšího, do jiné zaměstnance s úžasnými zkušenostmi, do jiné extroverta a pak sledovat, zda a jak se mění chování ostatních. Ve firmách je takové zkoumání nemožné. Každý tým má různorodou agendu, zaměstnanci provádějí mnoho specifických úkolů, navíc velmi špatně měřitelných, manažeři často a zásadně mění podmínky práce... Při změnách tolika faktorů zároveň, je téměř nemožné vysoudit, jak kvality jednoho pracovníka ovlivňují druhé.

Casey Ichniowski a Anne Preston (pdf) si proto pro svůj výzkum vybrali firmu, kde se podmínky natolik nemění – fotbalový tým. Produktivitu pracovníka-hráče lze jednoduše měřit, hráči zároveň pracují v několika různých týmech najednou – svůj klub a národní družstvo – a často i přecházejí mezi různými kluby. Existuje proto obrovské množství informací o „produktivitě“ lidí i firem, v nichž panují různé kombinace charakteristik pracovníků a jejich týmů. Pravidla hry se přitom téměř nemění. Využit byl i přelomový soudní verdikt, který umožnil hrát v evropských fotbalových soutěžích cizincům, což vyústilo ve skokový nárůst nabídky nových hráčů.

Procentní podíl zahraničních hráčů v pěti vrcholných evropských soutěžích. V roce 1995 Evropský soudní dvůr radikálně omezil bariéry vstupu pro cizince do evropských fotbalových soutěží.

Potvrdilo se, že fotbalisté se od sebe velmi intenzivně učí. Noví hráči ve výborných týmech se začnou zlepšovat mnohem rychleji než stávající kolegové, získají komplikovanější techniku, úspěšněji přihrávají a zvyšuje se jim pravděpodobnost úspěšných střel na branku. Touto svoji expertizou pak ovlivní i kolegy na jiném pracovišti. Kupříkladu, stane-li se nováček národního týmu členem excelentního evropského klubu, zvýší poté i výkon ostatních hráčů národního týmu – což ukazuje nejen zřejmou pravdu, že týmy s lepšími fotbalisty hrají lépe, ale hlavně, že jednotliví fotbalisté své umění zlepší, stane-li se jejich kolegou někdo schopný, s novými zkušenostmi či technikou. Jinak řečeno, stejný hráč přispěje k produktivitě národního týmu více, stane-li se i členem excelentního evropského klubu, než když jím nebyl (přestože byl stále velmi schopný).

Interview s hráči tyto závěry venkoncem potvrzují: „Přímo před sebou vidíte, jak se dělá skutečný fotbal. Spoluhráči jsou učitelé, kteří hrají před vašima očima.“ Nepřekvapí ani, jak se firma vyvíjí, nenabírá-li či se dokonce zbavuje svých talentů.


Psáno pro Vesmír.

Důležitost schopného řídi

Některé školy opouštějí sebevědomí, kriticky uvažující a sečtělí žáci, zatímco jinde produkují znalostmi opovrhující individua, která nejsou schopna stvořit rozvitou větu. Co vlastně ovlivňuje kvalitu vzdělávání na školách? Nicholas Bloom, Renata Lemos, Raffaella Sadun a John Van Reenen (pdf) se při zkoumání proměnlivosti kvality vzdělání zaměřili na důležitost ředitelů, resp. způsobů, jak své školy spravují. Vyzpovídali jich 1800, ze škol v 8 zemích a zároveň zjistili maximum informací o povaze a složení žáků a vývoji jejich prospěchu. Potvrdili, celkem pochopitelně, že kvalita škol se liší jak mezi zeměmi, tak intenzivně i uvnitř zemí a velký podíl na tom mají právě ředitelé škol.

Bez ohledu na charakteristiky žáků či lokalitu školy, platí, že má-li ředitel více volnosti – ve vytváření osnov či přijímání učitelů – je jeho škola mnohem lépe vedena než školy direktivně řízené státem či obcí (v kterýžto případech mohou za jmenováním ředitele stát jiné než jeho profesní a manažerské schopnosti). Samostatnější ředitelé jsou bezprostředněji odpovědní za zdary či neúspěchy svých studentů, jsou proto motivovanější zlepšovat fungování škol. Jejich instituce mají mnohem propracovanější dlouhodobé plány.

Čím se vůbec vyznačuje dobrý ředitel? Ničím zcela překvapivým, co bychom od dobrého manažera přirozeně neočekávali. Zaměřuje se na hodnocení práce učitelů, dobré odměňuje a povyšuje, horší motivuje k zlepšení, nenechává problémy „vyhnít“, ale řeší je v počátku. Sbírá a průběžně vyhodnocuje informace o výkonech žáků, zjištění diskutuje s učiteli a přijímají spolu adekvátní opatření. Dobří ředitelé stanovují optimistické, ambiciózní cíle, kterých mají jejich školy dosáhnout. Velmi dobří ředitelé dokonce dokáží své školy pozvednout na roveň ústavů, které si své žáky vybírají selektivně dle prospěchu (ekvivalent gymnázií v Česku).

Sice nelze vyloučit, že školy, které jsou kvalitní, přitáhnou jak dobré ředitele, tak výborné žáky, takže uvedená studie přeceňuje vliv řízení školy na lepší vzdělanost žáků. Přesto názorně ukazuje, že diskuze o počtu žáků ve třídách, velikosti výdajů či vzdělání učitelů se mohou míjet účinkem. Na nefungující škole, bez vize a odpovědného ředitele jakkoliv vysoké či nízké normativy kvalitu nepřinesou.

Průměrné hodnoty indexu kvality ředitelů při vedení lidí (šedé sloupce, "People") a řízení samotných organizací (modré sloupce, "Non-People") v jednotlivých analyzovaných státech.

Psáno pro Vesmír.