Zachraňovat planetu může každý

Po vydání zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu nastaly tradiční monology dvou neposlouchajících se. Jeden tábor – správně – připomíná, že alarmismus není řešení. Již od prvního varování od OSN v roce 1972, kdy Zemi zbývalo pár let, než na její záchranu bude pozdě, je zjevné, že se strašení nenaplňuje. U svobodomyslných tyto zprávy nyní vyvolávají toliko vzdor, u bojácnějších zmar a apatii.

Druhý tábor naopak – a také správně – reaguje, že neschopnost přesně predikovat, v čem a jak moc špatně na tom Země bude, neznamená, že situace se nezhoršuje. Klima se zjevně mění a souhrnně spíše k horšímu pro lidstvo. První v řešení spoléhají na technologické inovace a adaptaci na nové podmínky; druzí preferují bezprostřednější regulace a příkazy. Tento komentář nemá ambici zamotanou diskusi rozseknout. Mou pointou je, že zájem o prostředí i v Česku pomalu narůstá, jsme ve špici v recyklaci a mnoho lidí už nechce toliko stát opodál environmentálním problémům – co tedy běžný občan zmůže?

Apel na zájem o blízké

Nejprve se vypořádejme s jednou z nejčastějších námitek proti environmentálně zodpovědnému chování, tedy že individuální změna chování globálně nic nezmění. Jistě, environmentální politika vyžaduje vládní opatření a mezivládní koordinaci, ať už jde o uhlíkovou daň, či jinou regulaci externalit typu zplodin a odpadu od dopravy po průmysl. Individuální úspory jsou absolutně dopaduprázdné.

Příkladem, i malá farma promrhá denně množství vody, co běžná rodina může uspořit za rok omezenou spotřebou, používáním užitkové vody na toaletě či vzduchové sprchy místo vany (sprcha, která nasává vzduch, sníží spotřebu vody a je i příjemnější). Komparace s plýtváním a znečištěním v průmyslu by byla cvičením v absurditě. Koneckonců i já se smál známému, který do práce jezdí na kole, aby snížil svou uhlíkovou stopu. Načež jeho celoroční snaha přijde vniveč, když si zaletí do Španělska k moři.

Ač jsou tyto individuální úspory irelevantní a nekoordinované, mají enormní smysl coby demonstrace hodnot nebo ještě lépe jejich skutečné přijetí. Maxima amerického ekologického aktivisty Wendella Berryho "o životě člověka, který ví, že svět mu nedali otcové, ale že si ho vypůjčil od svých dětí" je zprofanovaná, jelikož je na každém druhém pamfletu environmentálních hnutí jako argument pro vlastně cokoliv. Leč málokdo dočte pokračování: "… Zemi bude opatrovat a nebude jí škodit, ne proto, že by měl takovou povinnost, ale proto, že svět miluje a miluje své děti." Apel na osobní čest a zájem o blízké je lepším přístupem, protože jde o hodnoty, které každý chce mít (či je alespoň signalizovat ostatním) a dlouhodobě mohou změnit chování. 

Ideálním příkladem je praxe v Japonsku, kde děti ve školách samy musí uklidit celou budovu, než jdou domů. Uvědomí si, že nedojedené jídlo je zbytečné (a smradlavé) plýtvání, odpadky magicky nemizí a používání čisticích prostředků opravdu není příjemné cvičení. Takto kultivovaný cit pro neplýtvání a starostlivost v nich vychovává celoživotní zájem o prostředí a komunitní blaho. 

Kde chybí dlouhodobé vychování, tam umí pomoci behaviorální vědy se svými poznatky, za jakých okolností lidé systematicky chybují při nedosahování svých dlouhodobých zájmů a hodnot. Jedním z takových opatření je, že si lidé sami omezí možnost volby, aby se dokopali k rozhodnutí, které dlouhodobě plánují, ale podléhají momentální lenosti či pohodlí.

Omezit plýtvání

Zvažme stravování, konkrétně chov zvířat pro maso, který zatěžuje prostředí spotřebou vody a produkcí skleníkových plynů řádově více než pěstování rostlin a hub. Řada lidí zároveň preferuje jíst méně masa ze zdravotních důvodů, nicméně v závazku nejednou selhávají, jelikož jsou obklopeni nabídkou skvělých masitých jídel. 

Terénní experimenty však ukazují, že připraví-li si domácnost týdenní (tak nějak) vegetariánské menu dopředu, obvykle jej dodrží – sní asi o šestinu více zeleniny. Podobně zavedou-li podnikové jídelny či restaurace dny bez masa – byť zaměstnanci stále mají možnost si maso objednat –, roste spotřeba vegetariánských jídel až o polovinu. Častou námitku, že "vegetariánské jídlo se nedá jíst", lze lehce vyvrátit pokusy se slepým ochutnáváním. Většina lidí – včetně mě – kupříkladu nerozezná smažené a okořeněné portobello žampiony od trhaného kuřecího masa. 

Stejně jednoduché je snížení plýtvání jídla tím, že si domácnost rozparceluje lednici dle druhu a trvanlivosti jídel, nikoliv tradiční "přihrádkovou hromadu". Překvapivě efektivní je i koupě menších talířů. Jelikož pocit sytosti je ovlivněn vizuálními podněty – a na menších talířích jídlo vypadá větší –, sní lidé méně, množství odpadu pak dlouhodobě klesne asi o pětinu.

Zítra to roztočíme, drahoušku

Dalším příkladem je zdůraznění normy. Téměř nikdo nevyhodí odpadek v uklizeném parku, ale v zašpiněném podchodu klidně. Jednáme, zhusta automatizovaně, dle odtušených norem chování druhých v daném prostředí. Je třeba dokázáno, že spotřeba a nakupování mezi sousedy koreluje, tedy že se vzájemně napodobují. Pořídí-li jeden velké SUV, roste obludnost vozového parku v sousedství. Podobně koupí-li jeden sluneční panely, následují druzí.

Ukázka účtu za elektřinu, kterou jedna společnost v USA posílá klientům z této studie. Grafika je založena na 87 podobných domácnostech v oblasti. Je ukázáno, kolik spotřebují efektivní sousedi (zeleně), průměrní sousedi (šedě) a obeslaná domácnost (modře), ti spotřebují o 8 % více než je průměr. Podobné intervence dokáží snížit spotřebu asi o 7 %.

 

Tento sociální tlak lze jednoduše využít. Když firmy z plynárenství, vodovodů či energií začnou rozesílat nejen spotřebu domácnosti, ale i jak si stojí v porovnání s průměrem spotřeby sousedů, rodiny se snaží intenzivně spořit, aby nebyly nejhorší široko daleko. 

Spotřebitelé si totiž často neuvědomují, jak moc zatěžují prostředí – a své peněženky –, protože náklady mnohé spotřeby (a plýtvání) nejsou výrazné. Nikdo z nás neví, kolik stojí vyprání prádla, jedna sprcha či sledování filmu v noci, protože energie a voda jsou placeny souhrnně a zálohově. Nainstaluje-li si domácnost na spotřebiče cenoměry – udělátka měřící spotřebu vody či elektřiny nebo plynu a ukazující v penězích, kolik aktuálně vše stojí – klesá spotřeba obvykle až o třetinu. 

Nakonec je to vždy chování a preference každého jednotlivého člověka, které jsou zodpovědné za mnohé z našich největších environmentálních problémů. Změna k přírodě zodpovědnějšímu chování přitom může být jednoduchá. Občané by se neměli bát experimentovat a svůj život zkusit posunout tam, kde Zemi mohou škodit nejméně. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Znečištěním k hlouposti

Znečištěné ovzduší ničí zdraví. Asi jsem vás tím nešokoval. Nárůst počtu měřících stanic i dat o myriádě lidského chování však umožňuje zjišťovat, jak široký a hluboce negativní dopad emise na fyzické i mentální zdraví lidí mají.

Je-li vzduch znečištěn prachem či jinými exhalacemi, organismu se hůře dýchá, okysličení tkání – včetně mozku – klesá, přestože výdaj energie roste. Člověk se cítí unavený. Němečtí ekonomové Andreas Lichter, Nico Pestel a Eric Sommer se dovtípili, že špatný vzduch musí mít nesporný dopad na sportovní výkony. Podívali se na data všech zápasů německé fotbalové ligy a potvrdili, že hraje-li se zápas při špatných rozptylových podmínkách, hra je „pomalejší“. Hráči si méně přihrávají, což nahrává vysvětlení, že jejich únava se týká i mentální kapacity a fotbalisté nemohou či nechtějí promýšlet složitější taktiku hry.

Studie se zdá bizarní, je však cenná, protože se snaží odhalit příčinné působení exhalací. Kdybych napsal, že týmy z oblastí, kde je špatný vzduch, hrají hůře, asi každého napadne, že důvodem může být prostě znečištěné město, kde sídlí. V zamořených regionech nebudou chtít žít hvězdní hráči, naopak lze očekávat chudší kluby, které nezaplatí kvalitní tým, ani trenéry a nevalný výkon bude dán regionem, nikoliv znečištěním samotným. Tím, že studie zohlednila zápasy všech hráčů hrajících v různých podmínkách, mohla uzavřít, že samotné znečištění může být viníkem nudných zápasů.

Se stejnou myšlenkou američtí ekonomové Janet Currie a Reed Walker analyzovali data o zavádění elektronických mýtných bran a jejich vliv na zlepšení zdraví obyvatel v okolí. Dokud se muselo platit hotovostí, před branami trvale stály řady aut vypouštějící zplodiny. V okolních čtvrtích byla i vyšší nemocnost, nicméně nešlo přesně říci proč. Domy byly mnohem levnější, takže se do oblasti mohli sestěhovat starší, nemocnější či chudší obyvatelé, jejichž zdraví je horší. Místní vyšší nemocnost mohla být důsledkem nízkých cen nemovitostí, ne opět přímo špatného vzduchu.

Ekonomové proto využili faktu, že elektronické brány, jimiž se jen projede, vedou k vyšší plynulosti dopravy a okamžitému snížení zamoření vzduchu. Brány byly přitom stavěny více méně náhodně a velmi rychle, dalo se proto odkrýt, jak se jejich instalování projeví na zlepšení zdraví obyvatel. Currie a Reed si vybrali dopad na novorozence a nalezli obří efekt: předčasné porody klesly o 7 až 9 procent a počet dětí s nízkou porodní váhou klesl o 8 až 11 procent. Jelikož obě charakteristiky velmi souvisí s vyšší nemocností kojenců, dokázali, jak výrazně dopravní zácpy ničily život nejmenších dětí. Postiženy byly přitom právě chudé a jinak znevýhodněné rodiny.

Jiná studie (pdf) využila podvodu koncernu Volkswagen s tzv. „zelenými diesely“, které byly schopny obejít emisní testy, nicméně ve skutečnosti vypouštěly tolik zplodin jako sto padesát benzínových aut. O podvodu, pochopitelně, kupující nevěděli, přitom v některých regionech se podvodných dieselů kupovalo mnohem více než jinde. Bylo tak možné změřit, jak „tajně“ došlo k vzrůstu znečištění vzduchu a následně ničení zdraví novorozenců. Výsledky jsou opět tragické – přes půl milionu prodaných podvodných dieselů mezi lety 2008 až 2015 způsobilo jen v USA odhadem čtyřicet tisíc předčasných porodů a nárůst diagnóz astmatu. V tomto případě byly naopak postiženy spíše bohatší a vzdělanější rodiny.

Podvodné dïesely se v USA prodávaly zejména v bohatších regionech a právě v nich byl dopad exhalací na novorozence tedy nejvyšší. Odstíny červené ukazují počet podvodných aut na tisíc obyvatel.

 
Výzkum z Izraele (pdf) se pak pečlivěji zaměřil na myšlenku z úvodu, tedy, že znečištění vzduchu má vliv i na kognitivní schopnosti. Vědci využili, že všichni izraelští středoškoláci každý rok píší standardizované testy a kvalita vzduchu se v den testu velmi liší. Opět potvrdili, že vysoká koncentrace prachu a oxidu uhelnatého vede k horším výkonům v testech. Koncentrace oxidu uhelnatého, jenž produkuje především doprava, pak v průběhu dne roste a testy konané odpoledne dopadly vůbec nejhůře. Děti s astmatem pak pochopitelně trpěli nejvíce.

Nebudu končit hysterickým zvoláním, že každá cesta autem vede k nemocnějším a hloupějším dětem. Končit budu přáním, že čtenáři zůstane tato věta v mysli při rozhodování, zda jet autem či veřejnou dopravou.


Psáno pro Lidové noviny.

LN: Kniha roku 2017 (a další)

Do letošní soutěže Lidových novin o Knihu roku jsem nominoval tři různorodé kandidáty. (Obligátní varování: výběr je zatížen tím, že jsem ani zdaleka nestihl přečíst, co jsem plánoval... a na některé dobré knihy jsem jistě zapomněl.)

Knihu Shoe Dog od: Phil Knight vydalo (namluvenou) letos nakladatelství Simon & Schuster Audio.

Ač je nutné se někdy přenést přes americkou pompéznost a narcismus, životopis Phila Knighta je intimně podaným vhledem do přemýšlení o jeho životě a rozhodnutích, které nakonec vyústily ve vznik největší sportovní firmy světa. Knightových nočních můrách, nenaplněných očekávání, zklamání ze svých poklesků i mrzkých charakterů mnohých lidí, ale i zasloužených úspěchů a štěstí na přátele.

Knihu Why Buddhism is True: The Science and Philosophy of Meditation and Enlightenment od: Robert Wright vydalo letos nakladatelství Simon & Schuster.

Evoluce nás nevybavila myslí, která dokáže dosáhnout štěstí a klidu. Robert Wright využívá soudobých výzkumů v kognitivní a evoluční psychologii a vlastní zkušenosti při pronikání do budhistického vidění světa, aby čtenáři nabídl způsoby, jak procházet dny bez rozčilování nad problémy, které jsou nepodstatnými trivialitami. Jak svou mysl osvobodit, aby svět prožívala v jeho úžasnosti nezatížená ambicemi, které ve skutečnosti mít nemusí.

Knihu The Gene: An Intimate History od: Siddhartha Mukherjee vydalo letos nakladatelství Scribner.

Historie genetiky podána s čtivostí detektivky. Mukherjee v prvním dějství odryje své obavy o dědičnosti mentálních problémů ve své rodině a nato chronologicky představí vývoj genetiky – úžasně spojí životní příběhy vědců s jejich objevy, jak je řízen veškerý život na této planetě. Kniha se věnuje i soudobým kontroverzím s umělým vytvářením organizmů či přepisováním genů (nejen) při léčení nemocí.
 
Do užšího výběru se dále letos dostaly knihy:

Knihu Behave: The Biology of Humans at Our Best and Worst od: Robert M. Sapolsky vydalo letos nakladatelství Penguin Press.

Majestátní pojednání o biologických procesech stojících za lidskou agresivitou, nevraživostí a zlobou. Knize však škodí školometské představování základních fyziologických procesů a škobrtnutí při zveličování několika studií, které se nakonec ukázaly jako nehodnověrné. 

Knihu The Evolution of Beauty: How Darwin's Forgotten Theory of Mate Choice Shapes the Animal World - and Us od: Richard O. Prum vydalo letos nakladatelství Doubleday.

Názorné aplikace teorie sexuální selekce, tedy Darwinovy myšlenky, že při výběru partnera nemusí rozhodovat jeho „skutečné“ schopnosti, ale pouze estetické, sexuální působení na druhé pohlaví (hezká paralela do marketingu – o úspěchu nerozhodnou pravé kvality, ale umná prezentace). Jelikož autor je ornitolog, větší část knihy se zabývá ptáky, sekce o lidech nejsou moc hluboké.

Knihu Darwin's Unfinished Symphony, How Culture Made the Human Mind od: Kevin N. Laland vydalo letos nakladatelství Princeton Univeresitsy Press.

Další zástupce evoluční teorie, tentokráte o kulturní evoluci coby nástroji lidstva, jak dosáhnout komplexní civilizace. Kniha je pojata jako vědecká biografie autora a některé sekce proto dávájí dojem, že jsou více důležité pro něj samotného, místo, že by byly skutečně podnětné, resp. pro čtenáře nutné k pochopení či přečtení.

Knihu The Secret of Our Success: How Culture Is Driving Human Evolution, Domesticating Our Species, and Making Us Smarter od: Joseph Henrich vydalo letos nakladatelství Princeton University Press.

Mnohem více se mi líbilo Henrichovo Tajemství našeho úspěchu, jež sice nedosahuje rozsahu Darwinovy nedokončené symfonie, ale díky antropologickému podání těžícího z příběhů, je mnohem jasnějším a čtivějším představením kulturní evoluce.

 

Knihu Against the Grain: A Deep History of the Earliest States od: James C. Scott vydalo letos nakladatelství Yale University Press.

Inspirující pohled na ekonomicko-politickou dynamiku vzniku prvních států v duchu „obilí v sýpkách se daní lépe než jiné výpěstky a lidem za hradbami se vládné lépe než kdyby volně běhali po pláních". Nicméně Scott velmi přehání myšlenku (ne zcela opřenou o silnou evidenci), že mimo města a proto-státní celky žili lovci-sběrači-příležitostní-zemědělcí v rustikální idyle.

Knihu The Great Leveler: Violence and the History of Inequality from the Stone Age to the Twenty-First Century od: Walter Scheidel vydalo letos nakladatelství Princeton University Press.

Do jisté míry „pokračování“ Scotta. Scheidel se zaměřuje na vznik nerovností mezi lidmi. Pochmurnou pointou knihy je varování, že rovnost je téměř vždy jen důsledkem katastrof, válek a hladomorů.

Knihu The One Device: The Secret History of the iPhone od: Brian Mechant vydalo letos nakladatelství Little, Brown and Company.

Spíše než o iPhonu (o kterém je vlastně až závěr) je kniha o změnách, které musely nastat v technologiích (od výroby baterií po invenci nerozbitného skla), v závádění nového stylu řízení firem a v hospodářské restrukturalizaci Číny..., aby byla umožněna výroba tohoto přelomového výrobku.

Knihu Fifty Inventions That Shaped the Modern Economy od: Tim Harfod vydalo letos nakladatelství Riverhead Books.

Název přesně odráží obsah a čtenáři znalí knih Tima Harfoda vědí, že jeho literární styl je chorobně čtivý. Menší nevýhodou je, že jde o typickou knihu, ze které můžete čerpat nespočet zajímavých fakt (k zmínění třeba v hospodě), aniž byste po jejím přečtení viděli svět jakkoliv jinak.

Knihu The Captain Class: The Hidden Force That Creates the World's Greatest Teams od: Sam Walker vydalo letos nakladatelství Random House.

Ačkoliv nejsem fanouškem vlastně žádného fyzického sportu, kniha o důvodech, proč některé sportovní týmy vyhrávají a jiné nikoliv, byla příjemným čtením. Asi proto, že ve skutečnosti je o faktorech, které ustanovují inspirujícího člověka (a tedy třeba i dobrého manažera).


Psáno (z části) pro Lidové noviny.

Proč finanční pomoc nesměřuje tam, kde je třeba?

Ioannis Evangelidis a Bram Van den Bergh (pdf) z Erasmovy univerzity si všimli zvláštního jevu. Mohutnost charitativní pomoci závisí na počtu mrtvých, nikoliv na množství potřebných. Třeba po iránském zemětřesení, při němž v roce 2003 zemřelo 26.796 lidí a 267.628 bylo postiženo, se vybralo nad 10 milionů dolarů pomoci. O několik let dříve, v Číně, při podobném zemětřesení zahynulo "jen" 7 lidí, ale 1,8 milionů bylo postiženo. Vybralo se necelých 100 tisíc dolarů.

Analýza všech přírodních katastrof v 21. století potvrdila, že finanční pomoc reaguje jen na počty mrtvých (zhruba 9.000 dolarů za zemřelého), naprosto žádný efekt se však nenašel u počtu lidí vyžadujících pomoc či záchranu. Aniž by se snižoval význam smrtelných obětí, pomoc by měla odpovídat počtům potřebných, kteří bez podpory nemusí přežít a katastrofu přírodní může následovat i ta humanitární. Proč pomoc ale proudí spíše "mrtvým"?

Pravděpodobnost, že dojde k daru (levé osy y) a velikost darů (pravé osy y) v závislosti na počtu mrtvých (graf nahoře) a počtu postižených (graf dole).

Geopolitické vztahy, (ne)důvěryhodnost médií, aktuální světové události, vše může ovlivnit výši pomoci i to, že občané přispívají spíše na smrtelnější katastrofy (kupř. infrastruktura, kvalita staveb i přenos informací je horší v nerozvinutých zemích, takže počet mrtvých je jaksi "lepším" ukazatelem neštěstí, než nedůvěryhodné zprávy o postižených... a zároveň svět ochotněji přispívá spíše chudší zemi).

Nicméně dotazníkové pokusy na studentech i on-line na běžné populaci potvrdily, že lidé obecně přispívají tam, kde je více obětí a de facto ignorují počet potřebných. A to i přesto, že byly v dotaznících zvýrazněny jejich potřeby ("chybí jídlo, léky, sanitární potřeby"). Na druhou stranu, když byly respondentům předloženy 2 scénáře popisující podobná neštěstí, při nichž v jednom případě zemřelo více lidí, než bylo postiženo a v druhém naopak, lidé si uvědomili naléhavost přispět tam, kde je více potřebných.

Zároveň se zdá, že lidé informace typu "počet postižených" či "potřeba léčiv" vnímají za vágní, obecné, a proto nevybudí empatickou reakci. Když byly tyto pojmy nahrazeny specifičtějšími výrazy jako "počet lidí, jejichž dům byl zcela zničen a nemají, kde žít", lidé začali více přispívat na katastrofy s větším počtem potřebných.


Psáno pro Vesmír.