Propaganda v plné síle

Tento sloupek bude o znepokojujícím výzkumu, který byl proveden těsně před jedním z nejvýznamnějších geopolitických zvratů posledních let – ruskou invazí na Ukrajinu. Jeho cílem bylo zjistit, jaký vliv má propaganda na obyčejné občany.

Autoři Suthan Krishnarajan a Jakob Tolstrup provedli velké sociologické šetření v Rusku v únoru 2021, rok před invazí, a získali tak vzácný předválečný pohled na ruskou psychiku, zejména na reakce Rusů na státem sponzorovanou propagandu.

Výzkumníci použili dotazníkový experiment s přibližně čtyřmi tisíci ruskými respondenty, jimž předložili fiktivní scénáře, které zahrnovaly provokace od Gruzie či Lotyšska, ať už bezpečnostní (rozmístění raket), nebo kulturní (omezení ruského jazyka ve školách). Po nich si respondenti přečetli variantní propagandistické reakce prezidenta Putina, od deeskalačních ("tyto akce nejsou přímým ohrožením naší země") až po eskalační ("akce jsou přímým ohrožením bezpečnosti naší země a budou opětovány"). 

Bez jakékoliv propagandy podporovalo vojenskou akci proti zmíněným zemím jen asi 8 % Rusů. Když však byli vystaveni propagandě, zejména bezpečnostním hrozbám, podpora vojenské agrese vyskočila nad 40 %. Mezi Putinovými příznivci se toto číslo vyšplhalo na 59 %, přičemž po vystavení propagandě bylo proti válce pouze 15 % z nich. 

Studie však především odhalila jeden velmi znepokojivý aspekt: jakmile se veřejné mínění přiklonilo k agresi a proválečné tužby pevně zakořenily, ani Putinova deeskalační prohlášení už nesnížila podporu války. To naznačuje výrazný problém při zvrácení nálad veřejnosti, jakmile byly zformovány účinnou propagandou.

Narativ o vnějších hrozbách, umocněný mocným vůdcem, zabetonuje veřejné mínění směrem k podpoře vojenské agrese. Na takové válečné sentimenty pak ale musí reagovat i protistrana. Výzkum kolegy Michala Smetany z Pražského centra pro výzkum míru a dalších spolupracovníků ukazuje, že třeba v Německu se zvýšila ochota použít jaderné zbraně na ruská vojska z 6 % na dvojnásobek, v Nizozemsku je dokonce přes pětinu respondentů nyní ochotno hodit atomovou bombu na ruské vojáky. Takový názorový posun může být (a je) ruskou stranou jednoduše zneužit jako správnost výchozích varování a potvrzení národního ohrožení.

Porovnání německých ("DE") a nizozemských ("NL") responentů v ochotě užít jaderné zbraně. Porovnání mezi lety 2020 (šedá) a 2022 (černá) u různých scénářů, třeba zaměření jaderného výbuchu na vojsko ("targeting Russian military units") nebo demonstrativní užití bomby ("demonstrative explosion to deescalate"). Jak patrno, ochota radikálně vzrostla.

 

Často si neuvědomujeme, že jakmile jsou názory a postoje veřejnosti zakořeněny, je extrémně obtížné je změnit, protože se stanou standardním pozadím života. Zvažte tradici vánočního stromku. Lidé porazí či koupí kompletně zdravý stromek a vystaví si jej v bytě. Na umírající dřevinu věší jídlo a třpytky. Až stromeček uschne, vyhodí jej. Chování neodlišitelné od psychiatrického onemocnění. Tradice je však tak pevně zakořeněna v naší kultuře jako něco, co je obvyklé, co je dokonce jediné správné, že se stala součástí našich životů bez většího zpochybňování. A zkuste teď někoho přesvědčit, aby stromek nazabíjel.

 

Psáno pro Lidové noviny.

Moje a tvoje lži

Jak může někdo obhajovat smrt civilistů tím, že bydleli ve městě s kulturním centrem pojmenovaným Dům důstojníků, jak tento týden popisuje masakr dospělých i dětí v ukrajinské Vinnycje ruská Komsomolská pravda? Jak někdo může omlouvat ruskou agresi proti Ukrajině, jak činí politici českých parlamentních stran SPD či ANO? 

Přirozenou reakcí je, že jde o morálně odpudivé kreatury. Problém s vysvětlením je, že oni zase vnímají kritiky Ruska za naivní jedince nechápající práva Rusů na obranu (ať již dle hrozeb skutečných, či smyšlených). Jak mohou existovat dva, tak zcela odlišné morální soudy? 

Morální fakta – tj. co je správné a špatné – považujeme za objektivní. Nezabít druhého pro zábavu, nelhat pro osobní zisk, nezradit důvěru přítele. Pravidla beze všech pochyb jasná a pravdivá. Američtí psychologové Madeline Reinecke a Zachary Horne ukázali, že lidé hodnotí morální fakta dokonce za více "faktická" než skutečná fakta, protože morálku nedokáže změnit ani všemocný bůh.

Ve své studii se respondentů zeptali, zda by bůh mohl rozsvítit Měsíc jasněji než Slunce, zda bůh může vytvořit perfektně kulatý čtverec a zda je možné, aby bůh mohl učinit morálně správným zabít někoho jen tak pro zábavu. K jejich vlastnímu překvapení věřící i nevěřící respondenti odpovídali, že bůh je schopen provádět fyzikálně i logicky nemožné akty, nicméně morální pravidla změnit nedokáže.

Graf ukazuje, jak respondenti hodnotili intenzitu moci něco změnit. Pro nás jsou zajímavé zelené body, tedy zda bůh (God) je schopen změnit sociální zvyky (Societal Convention), morální pravidla (Morally Wrong), logická pravidla (Logical) či fyzikální zákony (Physical). Jak patrno, nejmenší moc změny má bůh u morálky, zatímco fyzikální zákony může měnit snadno (dokonce snadněji než zvyky).

Morální fakta vnímáme za objektivní, zároveň je aplikujeme v závislosti na kontextu našich zájmů či zájmů vlastní skupiny. A psychologický výzkum ukazuje, že vlastní překročení pravidel omlouváme, lži naše či oblíbených politiků vnímáme za obhajitelné, zato lži druhých jsou jasnou známkou jejich morálního úpadku. Nezůstává jen u lží. Morální sounáležitost s vlastní skupinou je třeba potvrzovat.

Britský spisovatel Will Storr ve své knize Hra o status pro podobnou eskalaci "vlastní morálky" využívá příkladu se sektou Nebeská brána, jejíž 39 členů v roce 1997 spáchalo hromadnou sebevraždu. Storr se zaměřuje na dřívější událost a chce vysvětlit, proč se nechali i dobrovolně kastrovat.

Knihu The Status Game: On Social Position and How We Use It od: Will Storr vydalo v roce 2021 nakladatelství William Collins.

 

V sektě platil zákaz sexu i erotických myšlenek, u nich ale bylo složité pravidlo dodržet. Jak později vypověděl jeden z přeživších členů, když se objevila možnost kastrace, kterou prý jedna z členek sekty ovládá, jevilo se to jako obrovská příležitost – ale váhal. Jakmile však viděl, že se ostatní členové ke kastraci chystají, byl si jist, že operaci chce. Pro správného člena sekty už nestačilo nemorální myšlenky nemít, bylo třeba demonstrovat, že je mít nemůže. 

Ač byl svědkem toho, jak se první operace nepovedla a nebožák musel být odvezen na pohotovost s akutním zánětem varlat, jeho jediná myšlenka byla: "Byl jsem zklamaný, že jsem ten zákrok nepodstoupil." A dodal: "Nestali jsme se členy sekty tím, že nás naprogramovali či nám vymyli mozek. Byli jsme tam, abychom o vymytí mozku prosili… Nelíbila se nám pravidla tohoto světa, a tak jsme si vytvořili vlastní."  

 

Psáno pro Lidové noviny.

LN: Knihy na léto 2015

Z Lidových novin mne požádali o doporučení několika knih, které se mi letos líbily a v češtině nejsou dostupné... a přitom by měly být. Níže je mých pět kandidátů.

„Čím více člověk pil, tím více byl Stalin potěšen... Při výjezdních zasedáních politbyra Chruščov, spolu s generálmajorem Alexandrem Poskrebyševem, pravidelně naháněl maršála Grigorije Kulika do nedalekého rybníka... Jelikož se osobní strážci obávali, že by se mnozí ze sovětského vedení mohli utopit, rybník raději postupně upouštěli. Podobný infantilismus Stalina těšil... Stejně jako u jeho vnitřního kruhu spolupracovníků mu alkohol byl nápomocný i v udržování sovětské společnosti slabé, rozdělené, bez rovnováhy a závislé na státu... monopolnímu dodavateli vodky.“ Toť pár úryvků z knihy Vodka Politics od Marka Lawrence Schrada, fascinující exkurze do metabolizmu ruského státu. Kniha vysvětluje, proč třetina státního rozpočtu Ruska již v 18. a 19. století plynula z daní z vodky a jaký měl alkohol vliv na tamní politický vývoj; spolu s tím, jak politici manipulovali konzumací alkoholu Rusy, aby dosáhli svých cílů.

Knihu Vodka Politics: Alcohol, Autocracy, and the Secret History of the Russian State od: Mark Lawrence Schrad vydalo loni nakladatelství Oxford University Press.

Pakliže si myslíte (či jste se dokonce na škole učili), že lidé vnímají jen 4 základní chutě a jazyk se skládá z přesně rozparcelovaných oblastí jejich rozpoznávání, vezměte knihu Johna McQuaida Tasty. Vyvede vás z těchto a mnoha dalších omylů o tom, jak naše chuť funguje (každý jednotlivý chuťový pohárek dokáže rozlišit pět a patrně i šest základních chutí). Kniha nejen poeticky vykresluje, jak chutě evolučně vznikly a fyziologicky pracují („Pití a jídlo jsou intimní záležitosti, mocné a přitom znepokojivé, asi jako sex. Nakonec, přijímáme něco cizího dovnitř vlastního těla, mnohokrát denně, s vůní jako svůdcem.“). McQuaid v knize představuje i vznik chuťových prožitků nejrůznějších jídel či nápojů. „Různé chemické látky se rozpouštějí odlišnou rychlostí, jediné espresso tak obsahuje kakofonii chutí, které se objevují v různých časech, jak voda prochází kávou. První část espresa je tmavě hnědá, sirupovitá a intenzivně kyselá. Druhá je jemnější a do červena, mírně sladká. Poslední pak mdlá, s písečnou barvou, příšerně hořká... Individuálně každá část chutná hrozně, přesto, když je zkombinujete, chutě zapadnou do finální delikatesy.“

Knihu Tasty: The Art and Science of What We Eat od: John McQuaid vydalo letos nakladatelství Scribner.

Charles Babbage, Ada Lovelace, William Bradford Shockley... jména, při kterých se mnohým čtenářům asi mnoho nevybaví. Walter Isaacson, bývalý ředitel CNN, ve svém magnu opus The Innovators využívá biografie vynálezce prototypu počítače, první softwarové programátorky (oba z 19. století) a spoluvynálezce tranzistoru při mapování zrodu a průběhu digitální revoluce. Následují, pochopitelně, i osudy notorických figur jako Steva Jobse či Billa Gatese, jakož i firem Intel, Xerox, Atari ad. Kniha přesvědčuje, že za realizovanou invencí spíše vzácně stojí osamocený geniální mozek, ale téměř vždy intenzivní sdílení nápadů a spolupráce mezi lidmi odlišných profesí i nátur; leč mnohdy i šťastná náhoda a „být ve správném čase na správném místě“. Isaacson nezabíhá do technických detailů (což mnohé čtenáře může odradit), ukazuje hlavně, jak hlavní inovátoři přemýšleli a pracovali, živě popisuje, jak ve světě kreativity, ale i velmi tvrdého businessu, fungují lidské vztahy a projevují se osobní kvality i slabosti.

Knihu The Innovators: How a Group of Hackers, Geniuses, and Geeks Created the Digital Revolution od: Walter Isaacson vydalo loni nakladatelství Simon & Schuster.

S pochopením důvodů, které stojí za bankrotem Řecka pomůže Tim Harford, špičkový ekonomický publicista Financial Times. Ve své nové popularizační knize napsané sokratovským stylem dialogu mezi „žákem“ a „učitelem“ nabízí intuitivní učebnici makroekonomie – jak napovídá podtitul knihy „jak řídit nebo likvidovat hospodářství“. Jednoduchými příklady navede mysl čtenáře k obecným zákonitostem, dle nichž ekonomika funguje: proč vzniká inflace a kdy může být potřebná a kdy ničící. Proč vznikají hospodářské propady a nezaměstnanost; za jakých podmínek firmy vzkvétají a strádají. Třeba, víte, že když byla roku 1886 prodána první lahev Coca-Coly, stála 5 amerických centů a dalších sedm desetiletí nezdražila? (I když třeba cena kávy za stejné období vzrostla o 800 %.) Proč nešly ceny vzhůru a firma, její akcionáři i zaměstnanci, více neprofitovali? Důvodem bylo firemní rozhodnutí, že výdejní automaty – vyrobené a rozeseté po celých USA – budou přijímat pouze 5-centové mince. Zdražení Coca-Coly, třeba o cent, by tedy vyžadovalo předělání všech těchto strojů, což by nepokrylo výnosy z růstu ceny nápoje. A zdražit o 100 % by odradilo zákazníky. Příklad, byť triviální, ukazuje, že ceny se někdy nemusí volně hýbat, i když je to potřeba. Různé formy cenových rigidit pak mohou lehce přejít v úpadek firem i celých sektorů.

Knihu The Undercover Economist Strikes Back: How to Run--or Ruin--an Economy od: Tim Harford vydalo letos nakladatelství Riverhead Books.

Světově nejprodávanější kniha o optimální organizaci domova pochází z Japonska – země, která dala světu origami a hotelové pokoje o velikosti 2x2 metrů čtverečních. Autorka tohoto krátkého díla, Marie Kondo, se živí jako konzultantka pro úklid domácností ve firmě, kterou sama založila. Čekací list na její kurzy je naplněn 3 měsíce dopředu. V knize vysvětluje, jak organizovat bydlení, aby bylo pohodlné a nevytvářelo nutnost trávit úklidem hodiny každý týden. Kniha je však i psychologickou sondou do života klientů viděného očima člověka, který strávil celý život hledáním nejlepšího způsobu organizace a úklidu věcí. Kondo odhaluje zvláštnosti svých klientů a jejich nejrůznějších obsesí.

Knihu The Life-Changing Magic of Tidying Up: The Japanese Art of Decluttering and Organizing od Marie Kondo vydalo loni nakladatelství Ten Speed Press (za doporučení díky L. H.).

Psáno pro Lidové noviny.

Putinova reakce je jako z učebnice

Psychologická interpretace chování hráčů v mezinárodní politice je vždy extrémně spekulativní. Geopolitické, energetické či historické kontexty jsou natolik spletité, že přichází-li někdo s jednoduchým vysvětlením, můžete si být jisti, že je špatně. Nicméně i státní politika je toliko projevem myšlení lidí, takže využití psychologických konceptů může přinést jistý vhled. A jednání putinovského Ruska je učebnicovou ukázkou projevů averze ze ztráty. Nejdříve ale odbočka k jedné smrtelné nemoci.

Asijská nemoc

Představte si sebe coby starostu. Vaše město se připravuje na propuknutí neznámé choroby. Očekávaný počet obětí je 600. Hygienici vám nabízejí volbu jen ze dvou opatření. Zvolíte-li program (A), zachráníte s jistotou přesně 200 lidí. Alternativně se můžete rozhodnout pro opatření (B), při němž s třetinovou pravděpodobností zachráníte všech 600 lidí, avšak s dvoutřetinovou pravděpodobností všichni zemřou. Kterou alternativu – (A), nebo (B) – upřednostníte?

Jste-li jako drtivá většina respondentů, kteří tento pokus v minulosti hráli, upřednostnili jste první program. Obvykle preferujeme jistotu dvou set zachráněných nad nejistým, rizikovým výsledkem druhého programu.

Zkusme to nyní trochu jinak. Stejná nemoc, stejný počet očekávaných obětí, nicméně nyní vám hygienici nabízejí opatření (C), při němž 400 lidí jistě zemře. Nebo volbu (D), při níž s dvoutřetinovou pravděpodobností zemře 600 lidí, ale s třetinovou pravděpodobností neumře nikdo. Které opatření – (C) nebo (D) – zvolíte nyní?

Pozornější čtenáři si jistě všimli, že (C) je zrcadlově obrácená možnost (A), avšak mluví o zemřelých, a nikoliv o zachráněných – podobně i (D) nejdříve vyzdvihuje mrtvé, ale jinak je totožné s (B). Leč je-li úloha respondentům prvně položena druhým způsobem – formulací v počtu zemřelých, ve ztrátách – naprostá většina lidí upřednostní řešení rizikovou alternativou (D)!

Netěšte se, budete víc zklamáni

Jak je možné, že ač jde o logicky identické odpovědi, pouhý styl formulace (tzv. zarámování) nás přiměje rozhodnout se zcela odlišně? Dle Amose Tverskyho a Daniela Kahnemana (pdf), autorů tohoto "dilematu asijské nemoci", se vysvětlení skrývá v úvodu zmíněné averze ke ztrátám – univerzální lidské tendenci vnímat ztráty intenzivněji než obdobné zisky. Intuitivní příklad: Když očekáváte oblíbené jídlo k obědu a dostanete jej, jste spokojeni ("zisk"). Když se na dané jídlo těšíte, ale nato zjistíte, že už je snědené ("ztráta"), frustrace je mnohem, mnohem intenzivnější. A čelí-li lidé ztrátám, chtějí se jim vyhnout i akceptací rizik, která by nikdy nepodstoupili, kdyby měli jen něco získávat. Nespočet studií ukázalo, že makléři, kteří jsou momentálně v červených číslech, nakupují rizikovější cenné papíry.

Sázkaři prohrávající na koňských či chrtích dostizích začínají sázet na outsidery s vyšším kurzem. Podniky blížící se bankrotu hrají nebezpečné gambity vůči finančním úřadům i svým věřitelům. Čelení ztrátě z nás jednoduše dělá hazardéry. Jistě, rizikové obchody i hodně vydělávají, stejně tak ale mohou směřovat do fatálních ztrát.

Pakliže vám krevní tlak nespadl nudou z hypotetických dilemat a akademických teorií tak nízko, že jste už nepřesunuli pozornost na jiný článek, dostane se vám konečně pointy. Jeffrey Berejikian a Florian Justwan, američtí empiričtí politologové z Georgijské univerzity, se podívali na problematické vztahy států během let 1816 až 1999. Soupeřily-li o zdroje, panovala-li mezi nimi vojenská či jiná hrozba, docházelo-li k přestřelkám politiků, vstoupily rivalitní státy do analýzy.

Berejikian a Justwan zvážili geopolitické zájmy (stát, za nímž stojí lokální velmoc, je ochotnější jít do konfliktu), dlouhodobou reputaci (země, které mají více nepřátel, reagují na vměšování intenzivněji) a celou řadu dalších proměnných (od vojenské síly po domácí politiku).

Nato přisoudili každému jednotlivému národu aktuální bezpečnostní skóre, ukazatel, jak se země blíží – dáno všemi zmiňovanými omezeními – své ideální bezpečnosti. A podívali se, co se stane, když dojde k změně podmínek (kupř. karibská krize roku 1962, kdy hrozilo, že Sověti dlouhodobě umístí na Kubu jaderné rakety, byla pro Spojené státy zjevnou ztrátou bezpečnostního skóre).

Strach z ústupku

Výsledky jejich analýzy potvrdily známá fakta mezinárodní politiky: třeba státy, jež na své ohrožení nereagovaly rezolutně, nato čelily mnohem větším bezpečnostním hrozbám (efekt je velmi silný, do jednoho roku se zvýšilo riziko konfliktu o 74 %). Demokratické státy měly obecně nejnižší pravděpodobnost vzájemných útoků. Hlavním poznáním však bylo, že stát či státy, které utrpěly momentální strategickou ztrátu, byly až o 41 % ochotnější destabilizovat status quo, porušit dohody a spustit reálný konflikt (při karibské krizi se USA uchýlily k námořní blokádě, která byla považována za poměrně hazardní krok).

Pravděpodobnost konfliktu dle vzdálenosti od ideálního bezpečnostního skóre. Linka se světlým kosočtvercem je rám ztrát, linka s tmavším křížkem je rám zisků.

V intencích tohoto modelu je i chování Putinova režimu pochopitelné. Kdyby byly pravdivé teorie o znovuobjevených imperiálních choutkách, proč Rusko již dříve intenzivně nepodporovalo separatistické tendence Krymu z pozice čistého zisku?

Ne, až po ztrátě svého vazala, vlády Viktora Janukovyče, bylo Rusko exponováno, oslabeno (lhostejno zda fakticky, či to tak ruští politici jen cítili), a bylo proto ochotno vsadit i na rizikovou strategii anexe Krymu (a možná i další části Ukrajiny). Zpět v rámu zisku by ochota ke konfliktům měla klesat. Na druhé straně, po levných okamžitých výhrách se z mnoha lidí stávají gambleři…


Psáno pro Hospodářské noviny a HNDialog.