Pokřivení křiváci

Nejneklidnější zjištění současného výzkumu nečestnosti je zároveň nejbanálnější: neetické prostředí neudržují příležitosti pro okázalé krádeže jednotlivců, ale chvíle, kdy slušní lidé zvolí nezájem. „Záměrná ignorance“, jak psychologové pojmenovávají naše tendence vyhýbat se faktům, která by nás nutila k nákladnému morálnímu jednání, pak určí, kdo do institucí vstupuje, kdo v nich zůstává a kdo postupuje. 

Jakmile se o úřadu či firmě říká, že je to místo, kde se věci řídí ohýbáním pravidel, takový systém oportunisty nejen toleruje, ale přímo přitahuje. Pověst, že se tam vyplácí žít v šedé zóně, láká osoby, kterým je šedá zóna pohodlná. Ti, kteří dbají na dobrou pověst, odcházejí jinam. Uvnitř takových organizací se ticho šíří záměrně. Lidé rychle pochopí, které prohřešky se vyplácejí; poctiví zaměstnanci buď zmlknou, nebo odejdou. Odchody zanechají homogennější a cyničtější jádro, které se dále navzájem utvrzuje.

Ilustrujme si to jednoduchým experimentem. V laboratoři hrají páry účastníků specifickou verzi kostek: každý skrytě hodí a oba hlásí výsledek. Odměnu dostanou, hodí-li stejné číslo, a čím vyšší číslo, tím vyšší odměna. Nikdo to nekontroluje, peníze jsou vypláceny jen dle toho, co participanti oznámí. Výsledek? V mnoha párech hráčů vznikne systematické nadhlašování. Jakmile první účastník naznačí ochotu „přifukovat“ – hlásí jen šestky –, druhý se rychle srovná a hle, také hlásí šestku za šestkou. Naopak je-li druhý hráč čestný a pravdivě hlásí, co mu padlo, je označen za „blbce, který ,to‘ nechápe“.

Čtyři dvojice hráčů (A hází první, B druhý). Vodorovná osa znázorňuje 20 pokusů; svislá osa znázorňuje výsledky hodu kostkou; „O“ představuje hlášení hráče A a „X“ představuje hlášení hráče B. (A) Nestydatá dvojice, která všech 20 hodů hlásí „dvojitou šestku“; (B) hráč A nestydatě hlásí samé 6, hráč B ale hraje poctivě; (C) hráč A se jeví poctivý, hráč B je nestydatý a každý jeho hod dorovnává; (D) korupční signalizování. Po vzájemných hlášeních čtyřky v prvních pěti pokusech nahlásil A ještě jednou čtyřku, ale B odpověděl šestkou; nejspíš proto, aby A naznačil, že přechod na vyšší čísla by byl výnosnější.

Kooperace v takovém prostředí míru lhaní zvyšuje, protože podvod je rámován jako týmová loajalita a vinu naředí mezi víc lidí. Po pár kolech se z toho stane lokální standard. Společná norma lhát nejen stmeluje skupinu, ale i přeznačí ohýbání pravidel na kompetenci. 

Američtí ekonomové Brian Gunia a Emma Levineová ukázali, že v profesích s takto eticky flexibilní kulturou (politika, PR či agresivní prodej) jsou nejhorší podvodníci a lháři často hodnoceni jako schopnější a bývají povyšováni. Lhaní ve prospěch týmu je interpretováno jako „umění vyjednat výsledek“, neb zisk inkasuje tým, zatímco náklady nesou druzí – ať už se jedná o voliče, či zákazníky. 

Jakmile se takto selektovaní lidé dostanou do vedoucích pozic, přepisují pravidla a chrání spojence. Integrita se stává luxusem a nevědění odměnou. Jak dokládáme v nedávném článku s kolegou, Štěpánem Bahníkem, výzkum nečestnosti zároveň vysvětluje, proč obvyklé recepty proti nemorálním jedincům selhávají. Kampaně veřejného zostuzování postižených úřadů či firem vyženou z těchto organizací právě ty, komu na reputaci záleží, a zanechají nejotrlejší. Transparentnost může nechtěně normalizovat, co má potírat: vyšle signál „všichni podvádějí“ a zároveň odmění nejzdatnější manipulátory, kteří se rychle naučí obcházet viditelná měřítka. Vzniká nová, tvrdá rovnováha: prostředí vtahuje ty nejhorší, kteří mu vtisknou pověst, že čestní raději odejdou; ti, kdo zůstanou, často zvolí záměrnou ignoranci. Kruh se uzavírá. 

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Zelení a těžkopádní

"Vždyť člověk zapomene skoro všechno, čemu se na školách učil, ale ten zájem jednou vzbuzený trvá a učí ho pozorovat a všímat si věcí… Z našich škol však vycházejí příliš často hoši jaksi nemotorní, těžkopádní a zelení," řekl Tomáš Garrigue Masaryk. 

Masarykova kritika školství rezonuje i dnes, kdy většina vysokoškolských studentů lituje volby oboru a ochota pokračovat ve studiích klesá. Mnohem preferovanější je co nejdřív vplynout do praxe, do skutečného světa, kde budou řešit skutečné problémy, ne teoretické, učebnicové příklady. To však může být chybná cesta.

Praxe je úžasná zkušenost, ale limitovaná. Zaměstnanci odpovídají za řešení problémů, které jsou jim zadány, ty je ale ne nutně profesně povznesou či naučí, jak lépe přemýšlet. Mohou se z nich stát experti na úzce vymezený úkol, získají schopnost, která je však omezeně přenositelná. 

Tím, jak školy učí obecnější pravidla, mohou mít v rozvoji ducha vrch. Zvažme studii, která to zkoumala ad absurdum u členů italsko-americké mafie v USA.

Výzkumníci odhalili, že ačkoli měli mafiáni méně formálního vzdělání než jejich legálně pracující sousedé, ti, kteří dosáhli vyššího vzdělání, dokázali z toho, co se ve škole naučili, těžit. Větší úspěch měli především ti, kdo se věnovali složitější kriminalitě jako vydírání, pašování nebo lichvářství. V těchto aktivitách se jim vyplácely dovednosti jako práce s pravděpodobnostmi nebo složité úročení, což jsou schopnosti, jež jsou rozvíjeny právě ve školním prostředí.

Dobře, mafie je hodně specifický příklad. V jiném výzkumu bylo zapojeno přes 750 regulérních podnikatelů (o. k., studie proběhla v Itálii, tak "regulérností" si nemůžeme být tak úplně jisti). Výzkumníci je rozdělili na ty, kteří prošli teoretickým školením na vědecký přístup k problémům, a na kontrolní skupinu, která byla školena obvyklými praktickými kurzy. Výsledky ukázaly, že podnikatelé, kteří si zažili vědecký přístup, byli mnohem úspěšnější. Jejich firmy efektivněji ukončovaly neúspěšné projekty i lépe přizpůsobovaly svou strategii měnícím se podmínkám.

Graf (ze studie) ukazuje vývoj tržeb podnikatelů (v EUR), kteří prošli teorticko-vědeckým školením (modrá, "Treatment") a podnikatelů, kteří absolvovali běžné podnikatelské kurzy (červená, "Control") během 40 týdnů od úvodních kurzů ("Weeks").

Vědecký přístup učí podnikatele kritickému myšlení a tomu, jak zkoumat a testovat své nápady: Explicitně zvaž různé teorie, jak svět asi funguje, formuluj domněnku a otestuj ji daty. Vyber teorii, která nejlépe odpovídá datům, a použij ji k pochopení světa. Tento přístup pomáhá podnikatelům efektivněji hledat řešení a lépe vyhodnocovat rizika a snižuje jejich tendenci k přehnané sebejistotě, že to, co někdy v praxi dělali, je skutečně to nejlepší, co může být. Nakonec, kdo ze čtenářů si skutečně otestoval, že to, co v práci dělá, je ten nejlepší způsob z mnoha možných?

Jistě, bez dovednosti řešit skutečné problémy to jsou jen mrtvé znalosti. Ať už se ale ocitneme ve světě byznysu, vědy, nebo – doufejme, že ne – mafie, jsou to právě školské, teoretické poznatky, které úspěšné odliší od těch "zelených a těžkopádných".

(Autor je i učitel a přiznává konflikt zájmů.) 

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Nečekané důsledky

Když se mě lidé ptají, co je nejsilnější poznatek z behaviorální ekonomie (oboru zaměřeného na systematické iracionality v lidském rozhodování), je odpověď jednoduchá. Navzdory všem heuristikám a chybám, které behaviorální ekonomie odhaluje, zůstává platný základní princip: lidé reagují na incentiva (chcete-li "motivace") a důsledky toho jsou často nečekané.

Asi nejpůsobivější příklad pochází z katolických německých zemí 17. a 18. století. V té době tam byla mimořádně vysoká míra vražd dětí. Kathy Stuartová, profesorka dějin na Kalifornské univerzitě, však vysvětluje, že nešlo o důsledek bídy, jak by se dalo čekat, ale o zprostředkované sebevraždy. Katolíci věřili, že sebevražda vede k věčnému zatracení, protože se z takového hříchu nelze vyzpovídat. Aby se zatracení vyhnuli, někteří lidé (většinou ženy) zabili své děti a poté se přihlásili úřadům, které je odsoudily k trestu smrti. Jako vězni měli možnost vyznat své hříchy knězi, což jim zajistilo odpuštění. Děti byly vybírány, protože se věřilo, že jsou nevinné a půjdou do ráje. Nikdo v dané společnosti nechtěl, aby k takovým tragédiím docházelo, byly však důsledkem struktury incentiv, která vedla k tomu, že sebevrahové končili svůj život, aniž byli odsouzeni k věčnému zatracení, ušetřili své rodiny od stigmatu spojeného se sebevraždou a "navíc" své děti poslali rovnou do ráje.

Jiný, jen ne tak morbidní příklad ukazuje Jevgenij Fadějev, profesor ekonomie na Dukeově univerzitě, ve své práci o motivaci k inovacím. Během renesance na italských univerzitách panoval systém duelů. Ne se zbraněmi, ale s nápady. Kdokoli mohl vyzvat profesora k účasti v soutěži o vyřešení určitého matematického problému. Kdo duel vyhrál, získal právo na profesorské místo a plat. Když jsem o systému slyšel poprvé, přišel mi geniální. Myslíte-li si, že jste chytřejší, znalejší a schopnější než nějaký profesor, vyzvěte jej! To by mnohé vysokoškolské ústavy provětralo. 

Nicméně zákon o nečekaných důsledcích incentiv se opět projevil. Univerzity se naopak staly mnohem méně inovativní. Matematici totiž často udržovali své největší objevy a důkazy v tajnosti, aby byli připraveni na situaci, kdyby je někdo v daném "nevyřešeném" problému vyzval, objevy tak publikovali až na sklonku života i kariéry.

Mnoho věcí, které nám vadí, je důsledkem chybně nastavených incentiv. Nyní, v dopravních letních špičkách, když s rodinou stojíme v zácpě, protože se neomylně opravuje každá dálnice, mne vždy napadá, proč opraváři nejsou státy či kraji motivováni snižovat čekání. Veřejné zakázky mají za kritéria obvykle cenu či trvání oprav – to však není to stejné. Máte-li něco opravit rychle, uzavřete celé úseky. Má-li to být levně, šetříte a vše trvá déle. Kdyby bylo kritériem i minimalizace čekání, silničáři by museli přijít s jiným řešením. Ve Švýcarsku tak používají mobilní mosty, jež vztyčí nad opravovaným úsekem, a doprava pokračuje bez omezení. Do cíle nevede nejudržovanější cesta, ale systém, který ji zachová projízdnou. 

Mobilní nadjezdový most k provádění silničních prací bez zastavení provozu; video zde.

Psáno pro Lidové noviny.

Když málo znamená víc

Procházka městem lehce přesvědčí, chcete-li se dívat, že lidé jsou k sobě anděly. Na každém rohu můžete být svědky projevů štědrosti – lidé dávají peníze bezdomovcům, přátelé se dělí o poslední kousek jídla, cizí lidé pomáhají ztraceným turistům. To je ta stránka lidskosti, kterou rádi oslavujeme, drobné projevy laskavosti, které dělají život o mnoho snesitelnější. 

Experimentální psychologický výzkum potvrzuje, že je-li člověk vržen do situace, v níž se může rozdělit s druhými, je přirozeně štědrý. Třeba ve "hře na diktátora" účastníci pokusu dostanou sto korun a mohou – ale nemusejí – se rozdělit s člověkem ve vedlejší místnosti, který nedostal nic. Většina lidí se podělí, zhruba 30 až 40 procenty. Ekonomickou logikou by ale neměli! Hra je totiž anonymní, ani jeden z hráčů se nedozví identitu druhého, a jednokolová, takže přenechání peněz reputaci nezlepší a obdarovaný se nemůže ani nijak revanšovat. 

Leč kdo chce, najde i lavinu případů, kdy je člověk člověku vlkem. Šéf českého tenisu Ivo Kaderka si podle všeho léta nepokrytě přivlastňoval veřejné i soukromé zdroje a zničil kohokoli, kdo mu v tom chtěl zabránit. I to je přicmrndávání vůči Donaldu Trumpovi, očekávanému znovuprezidentovi USA, jehož celá podnikatelská a politická kariéra se nese v ryzí sebestřednosti, lhaní a manipulaci či přímém okrádání kohokoli, kdykoli, jakkoli.

Jak sladit tyto pohledy na lidské dobro? Dominantní vysvětlení je, že lidé s omezenými morálními hodnotami se selektují do oblastí, ve kterých lze podvádět. Stejně jako se excentrici selektují do umělecké sféry, sadisté mezi chirurgy, lidé bez charakteru budou přítomni tam, kde se dá krást.

Trio ekonomů Carlos Alós-Ferrer, Jaume García-Segarra a Alexander Ritschel ale přišlo s námitkou, že morální chování se mění i u jednotlivého člověka. Někdo může být štědrý a obětavý člověk, ale na Twitteru sprostě nadává na socialisty. Účetní může defraudovat miliony od klientů, přitom dobrovolničí ve Skautu. I Trumpovi nejbližší jej popisují jako vtipného společníka, který rád hostí.

Ekonomové uvažovali, že lidé jsou horší, když vystupují proti mase – "veřejné zdroje", "socialisti", "Ukrajinci". Není to konkrétní potřebný člověk, svědomí se nespustí. Vymysleli tedy "hru na velkého zloděje", experiment, ve kterém mohli účastníci anonymně rozkrást výdělek velké skupiny lidí. Zjistili, že více než polovina účastníků skupinu okradla, vzali jí všechno, co mohli. Stejní jedinci však byli milí a štědří, když byla interakce osobnější, jen mezi dvěma osobami, jako třeba ve hře na diktátora. 

 

(A) Volba, které účastníci experimentu čelili: Kolik vzít skupině 16 lidí, s možnostmi 0 %, 10 %, 33 % či maximum, půlku toho, co mají. (B) Četnosti různých voleb. Jak patrno, většina účastníků experimentu vzala skupině maximum, co mohli, přičemž nebyl rozdíl mezi muži (modrá) a ženami (červená).

V malém měřítku se naše jednání řídí empatií a smyslem pro spravedlnost, jakmile se však měřítko zvětší a tváře postižených se rozplynou v davu, náš morální kompas přestane ukazovat. Až se příště budete chtít pochlubit, že jste se vzdali svého místa v metru nebo pomohli sousedce s výměnou žárovky, vzpomeňte si: skutečnou zkouškou velkorysosti není jen to, jak se chováme k člověku před námi, ale i to, jaký dopad má naše chování ke skupinám, které nevidíme. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Potřebujeme úředníky, kteří nebudou mít strach oznámit nekalosti a korupci

Jan Benýšek, ředitel insolvenčního odboru Ministerstva spravedlnosti, oznámil podezření na manipulace, obcházení pravidel a vůbec pletichy na ministerstvu a požádal o zákonnou ochranu. Vláda přesto, s pošťouchnutím od ministra spravedlnosti Pavla Blažka, zrušila jeho místo, resp. jej rozdělila na dvě pozice. Po zveřejnění kauzy ministr spravedlnosti Blažek vysvětlil, že Benýškovo místo bylo zrušeno s tisíci dalšími a že se mu vláda – explicitně – nemstí. Zprávy o kauze byly označeny za absurdní, nepravdivé, vyvrácené.

Vysvětlení lze však těžko vnímat jinak než pohrdání zákonem o ochraně oznamovatelů (či whistleblowerů) a signalizaci, že si ministerstvo může dělat, co chce. Jistě, není možné z venčí kategoricky říci, co se stalo, nicméně oznamovatelé také nejsou soudci a nerozhodují, že k nekalostem došlo. Jsou o tom ale přesvědčeni a nenalezli jiný způsob, jak dle svého názoru protiprávní a neetické jednání své organizace zastavit jinak.

Na případu Benýšek je tragické, že mohlo jít o vzácný vysoko-profilový případ, který ukáže, že odhalovat nečestnosti, oznamovat křiváky a snažit se udělat svět spravedlivějším, stojí za to a zákon o ochraně oznamovatelů v tom pomůže. Česká realita ukázala, že nestojí a nepomůže.

Kdo nyní bude ochoten oznámit nekalosti ve státní správě? Oznamovatelé i bez toho mají extrémně složitou pozici, protože často musí svému svědomí obětovat svou kariéru a duševní zdraví. Jsou považováni za zrádce organizace. Za neloajální kolegy, kterým nelze důvěřovat. Jejich kariérní vyhlídky jsou podstatně redukovány. Dle velké analýzy podvodů ve firmách v USA zaměstnanci, kteří oznamují porušení zákona, čelí významným problémům – v  82 % případů byli propuštěni, odešli pod nátlakem – často firma bezskrupulózně zničila jejich pověst – nebo se jim výrazně zhoršily pracovní podmínky. Mnoho z nich po oznámení trpí depresemi a problémy s alkoholem či drogami. Zpětně většina z nich uvádí: „Kdybych to měl udělat znovu, neudělal bych to“.

Přitom jsou oznamovatelé hlavním zdrojem potvrzených obvinění z nekalých a nezákonných postupů velkých firem. Alespoň v USA jsou zodpovědní za odhalení stejného počtu protizákonných případů jako auditoři a finančních regulátoři trhu dohromady. Podobně to platí u korupčních kauz z veřejného sektoru.

Naopak, kde jsou oznamovatelé ignorováni a tam, kde je korupce rozšířená, veřejní činitelé věří, že praktiky, jako je úplatkářství, msta a klientelismus, zůstanou nepotrestány. Do státní správy se pak selektují jedinci motivováni spíše vlastním obohacením než touhou sloužit společnosti. Kdo jiný by v takových organizacích chtěl pracovat? Názorné jsou studie, které měří, jaká povolání si volí čestní a nečestní studenti. Třeba v Indii jsou lidé mířící do státní správy mnohem více ochotni podvádět než ti, kteří míří do soukromého sektoru. Naopak v Dánsku, kde je státní zaměstnání prestižní místo s etickým pathosem, volí veřejnou správučestní a altruističtí absolventi škol.

Cílem zemí jako je Dánsko je vytvořit pro ty nejvíce kvalifikované a etické jednotlivce nejsnadnější cestu do státní správy nastoupit a pak v ní excelovat. Úředníci, kteří zabrání katastrofám, kteří výrazně pomohou druhým nad rámec svých povinností, kteří oznámí korupci, získávají ceny a jiná ocenění. Na druhém konci spektra jsou země, kde státní správa je jen kritizována, dehonestována a bezrozumu redukována, tak že začne být vyhledávána coby zaměstnání lidmi bez skrupulí.

Studenti v Indii měli hodit 42 krát kostkou, v naprostém soukromí, a pak oznámit, kolik jim padlo -- dle toho si odnesli peněžní odměnu. Čára ukazuje teoretické rozdělení, kolika bodů by studenti dosáhli, kdyby nikdo nelhal. Tmavé sloupce ukazují, jak to dopadlo. Ti největší lháři, kteří byli schopni říci, že jim padaly jen samé "šestky", pak nastoupili do státní správy.

V laboratorní studii, kterou jsme s kolegy z Fakulty podnikohospodářské VŠE v Praze, Štěpánem Bahníkem, Markem Hudíkem a Nicolasem Sayem, nedávno uskutečnili v Česku, jsme potvrdili, že do veřejných pozic, kde se dá jednoduše podvádět, se selektují lidé, kteří ochotně podvádí. A co hůře – je-li jim ztížen vstup, třeba tím, že musí za pozici zaplatit – což v experimentu má simulovat náklady jako čas, nezbytné znalosti, nižší plat ve veřejné pozici atp., tím více podvádějí – protože si chtějí tyto náklady kompenzovat.

Okolnosti eventuálního propuštění Jana Benýška představují alarmující signál pro Českou republiku ohledně ochrany oznamovatelů a etického standardu ve veřejné správě. Bez účinného právního rámce a kultury podporující transparentnost a integritu, riskuje český veřejný sektor nárůst nečestnosti a korupce. Pak bude obtížné do státní správy přilákat a udržet jedince s vysokými etickými standardy, kteří mají zájem sloužit veřejnému dobru, a ne osobnímu prospěchu.

 

Psáno pro Hospodářské noviny.

Iluze morálního úpadku

Svět se zdá být na pokraji rozkladu. Válka je běžnou součástí zpráv. V reflexi nezměrného utrpení i jinak rozumní lidé volají po genocidě jedné či druhé strany. Zkušenost se smrtící pandemií covidu nezasadila ani semínko ohleduplnosti či akceptaci hygienických norem, soutěž o poprskání nejširšího perimetru spoluobčanů v MHD je standardem. Pokles morálky – ve vlídnosti, upřímnosti či jen základní lidské slušnosti – se zdá být nepřehlédnutelným. 

Pohříchu se stejným hodnocením součastníků se setkáváme odnepaměti. Před dvěma tisíciletími názor Tita Livia o jeho spoluobčanech nemohl být horší. Považoval je za nemorální zpustlíky a společnost odsuzoval k temnu, "v němž už nebudou schopni unést své nemorálnosti ani čelit lékům potřebným k jejich vyléčení". 

Zdá se, že každá generace trpí iluzí úpadku morálky, píší v nedávné studii Adam Mastroianni z Kolumbijské a Daniel Gilbert z Harvardovy univerzity. Dlouhodobá šetření, co si lidé o ostatních myslí, třeba americké z let 1949–2019, ukazují, že 85 procent respondentů už desetiletí udává, že morálka je v úpadku. To i přesto, že věří, že u mnoha etických problémů – přístup k postiženým, LGBT a jiným znevýhodněným skupinám – se situace zlepšuje. 

 

V každé zemi, kde agentura Pew provedla průzkum v roce 2002 nebo 2006 (znázorněno červeně), většina účastníků uvedla, že morální úpadek je přinejmenším "středně velký problém".

Nejde jen o USA. Lidé na celém světě věří, že morálka klesá, a věří tomu tak dlouho, jak dlouho se jich na to ptáme. Stejných výsledků dosáhneme, když se součastníků zeptáme, jak milí, čestní, příjemní a dobří byli lidé v minulosti – čím starší generace, tím je hodnocena jako morálnější. 

Podíváme-li se však na objektivní data o nemorálnosti – jako třeba vraždy či znásilnění –, jejich míry historicky klesají. Podobné závěry ukazují dlouhodobá šetření, v nichž se sledují každodenní životy respondentů. Mastroianni a Gilbert nashromáždili data od 4,5 milionu lidí z let 1965 až 2020, kteří odpovídali, zda se k nim ostatní chovají s respektem, zda jim pomáhají či zda oni pomáhají druhým (se zavazadlem, s ukázáním cesty). Nic nenaznačuje, že by se ctnostné chování vytrácelo. Spíše naopak. Lidé spolu více a lépe spolupracují. 

Proč si myslíme, že morálka upadá? Nesčetné studie ukázaly, že lidé jsou obzvláště náchylní vyhledávat a sledovat negativní informace. Sociální sítě a masmédia tuto tendenci znásobují zaměřením se téměř výhradně na děsivé skutky a osoby. Typickým projevem jsou nové algoritmy sítě X (Twitter), které nejspíše cílí jen na naštvání maximálního počtu uživatelů, aby ti reagovali další agresivitou (a tedy i příspěvky). Zároveň lidé trpí nostalgií, minulost si naopak vybavují více příjemnou, zbavenou křivd a utrpení. 

Mastroianni a Gilbert potvrdili, že zeptají-li se respondentů na morálku lidí v jejich přímém okolí (a ne na "lidstvo jako takové", o kterém se jen zprostředkovaně dočítají), respondenti si uvědomí, že lidé kolem nich jsou spíše morálnější než naopak. Mladé sice považují za trochu méně morální než seniory, vnímání všudypřítomnosti morálního úpadku se však vytratí. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Kategorické soudy

Je lhaní stejně morálně odpudivé jako krádež? Je mizogynní výrok stejně nemorální jako přímá diskriminace žen, nebo dokonce jejich sexuální obtěžování? Mnoho z nás je přesvědčeno, že není malých hříchů. Je lhostejno, zda pravidla správného chování někdo porušuje hodně nebo málo – jde o nemorálního člověka.

Kategoričnost k morálním pokleskům druhých se neobjevuje jen u jednotlivců. Mnohé národy se vyznačují striktními normami regulujícími i nejmenší prohřešek a tvrdě trestajícími viníky. Typickým příkladem je Singapur a jeho zákon proti prodeji žvýkaček, aby se zamezilo vandalismu, který je s jejich pliváním a lepením kamkoliv spojen. Trestem za import žvýkačky do země bylo i vězení. 

Intuice velí, že v těchto společnostech se žije lépe, protože občané jsou vázáni chovat se eticky, pohříchu nic takového neplatí. Občané národů řídících se kategorickými sociálními normami na tom nejsou lépe hospodářsky, politicky ani zdravotně. Jak to?

Tým německo-amerického ekonoma Jonathana Schulze přišel s teorií, že kategoricky odsuzovat jakékoliv překročení norem vede paradoxně k horšímu chování, protože nemorální jedinci jsou motivováni chovat se nejhůře, jak mohou. Budou-li odsuzováni stejně za lhaní i za krádež, proč nekrást? Vede-li nemístný vtip ke stejnému ostrakismu jako lascivní chování, proč rovnou ženy neobtěžovat?

Svou úvahu otestovali pomocí jednoduché experimentální hry konané s účastníky v desítkách zemí. Účastníci si měli potají hodit kostkou a na základě hozených bodů obdrželi peníze. Nikdo z výzkumníků neviděl, kolik hodili, mohli tak snadno lhát a říct si o větší odměnu. Rovněž měli hodnotit, jak moc sociálně neakceptovatelné je v úkolu lhát: třeba zda je stejně nemorální hodit 1 bod a nahlásit 2 body jako hodit 1 bod a nahlásit 5 bodů? Je první případ menší lží než druhý? Někdo kategoricky prohlásil všechny lži za stejně špatné; jiní považovali lež vedoucí k získání mála peněz za menší. 

Schulzův tým odhalil, že účastníci dost lhali (nicméně ne maximálně), a potvrdil také domněnku, že ti, kdo vylhaných málo i hodně bodů hodnotili jako stejně neakceptovatelné, lhali nejvíc.

Podíl maximálních lží ve hře v kostky u kategoricky odsuzujících lidí (Deontist) a u ostatních (Consequentialist), ti lhali o 8 p. b. méně.

Vědci se účastníků dále ptali, jak ospravedlnitelné jsou reálné morální přešlapy – jako černé pasažérství, neoprávněné čerpání sociálních dávek či daňové podvody. Opět se ukázalo, že lidé, kteří všechna tato jednání brali za stejně špatné, podváděli v kostkách více než lidé, kteří v morálním hodnocení jízdy načerno a daňových podvodů projevili více nuance. Podobně i mezinárodní komparace ukázala, že země, v nichž žije větší podíl lidí uplatňujících kategorické normy, jsou víc promořeny korupcí, volebními podvody a obecně vyšším podílem šedé ekonomiky (nicméně rovněž platí, že kde jsou sociální normy velmi slabé, je situace nejhorší).

Závěr výzkumu je jednoznačný: pakliže jsou lidé dehonestováni stejně intenzivně bez ohledu na míru překročení sociálních norem, rozhodnou se je porušovat maximálně. 

Psáno pro Lidové noviny.

Stát kontroluje opatření laxně

Vláda vyhlásila nouzový stav a řadu omezení a regulací v upřímné snaze omezit katastrofu, při níž Česko opět dosáhne světového prvenství infikovaných covidem19 na hlavu. Leč bude-li dodržování norem kontrolováno a sankcionováno jako dosud, vláda jen zoufale křičí do prázdna. Jak byla kontrolována pravidla omezující šíření smrtícího viru dosud?

Ministerstvo zdravotnictví zveřejňuje přehled kontrol krajských hygienických stanic v dodržování opatření proti covidu-19 ve stravovacích a maloobchodních provozovnách. V době rekordního exponenciálního růstu nakažených v předminulém týdnu to bylo den po dni: 20. listopadu bylo provedeno sedm kontrol ve Zlínském kraji, žádný nedostatek; 19. listopadu pět kontrol po republice, jeden nedostatek; 18. listopadu dvě kontroly, žádný nedostatek; 17. listopadu – den masových demonstrací či oslav – oba údaje nula; 16. listopadu rekordních 20 kontrol, žádný nedostatek; 15. listopadu pět kontrol, jeden nedostatek. 

V případě nedostatku bývá sankcí domluva. Stát jednoduše rezignoval. Nezáleží, zda je důvodem nedostatek pracovníků hygien, jejich vyhoření, strach, přeřazení na trasování, chybějící doprovod policistů či jiný důvod. Ač pochopitelné, zůstává neomluvitelné, že ministerstva zdravotnictví a vnitra na to nebyla připravena. Je monstrózním selháním, není-li stát schopný vynucovat ani elementární pravidla omezující šíření covidu-19.

Ještě horší porušování

Jak by vypadaly silnice, kdyby stejně postupovala dopravní policie – tedy nekontrolovala téměř nikoho, jakýkoliv přestupek by byl – přinejhorším – řešen pokáráním prstem a vše by záviselo na odpovědnosti každého řidiče? Výsledek ukazují případy snižování stavů dopravní policie ve světě. Zhruba každé procento poklesu počtu dopravních policistů vede k půlprocentnímu nárůstu nehod, při nichž se někdo zraní či zemře. 

Mnozí řidiči nejsou zodpovědní a ohleduplní. Vědí-li, že nebudou kontrolováni a pokutováni či jen výjimečně, jezdí čím dál nebezpečněji. Další se pak k hazardní jízdě přidávají, protože se naučí, že takto se teď jezdí. Šetření na represi vede k mnohonásobně vyšším škodám a lidským tragédiím. Nyní jsme navíc v situaci, v níž se – metaforicky – pětina řidičů dožaduje, aby mohli jezdit po jiné straně silnice, opilí, jakoukoliv rychlostí, někteří v tanku. 

Na obhajobu hygienických stanic je třeba uvést, že v některých listopadových dnech byly kontroly ve stovkách. Například pražští hygienici ve spolupráci s Policií ČR začátkem listopadu provedli "větší akci", při níž zkontrolovali mimo jiné 15 restaurací a prověřili 455 fyzických osob. 

Dvě restaurace dostaly pokutu – respektive byla zahájena správní řízení (o kterýchž ministerstvo zdravotnictví dříve prohlásilo, že velkou pokutou končit rozhodně nebudou). Sedmnáct osob porušovalo nařízení, přičemž jen šest z nich dostalo pokutu – v průměrné výši minimálních 500 korun. Vzhledem k asi čtyřem tisícům stravovacích zařízení a statisícům jejich hostů v Praze nelze nemít z akce pocit prázdného gesta.

Limitně nulové riziko pokutování a směšný trest za nedodržování norem nejen nemají odrazující efekt, ale vedou k ještě horšímu jejich porušování. Slavnou ilustraci tohoto pravidla poskytuje příklad izraelských školek. Jejich ředitelky, frustrované z pozdního vyzvedávání dětí rodiči, zavedly pokuty za nedodržování času vyzvednutí ve výši, po přepočtu, asi sta korun. Vzhledem k tomu, že měsíční platba školce za hlídání dítěte byla více než deset tisíc korun, šlo toliko o symbolickou částku mající vyvolat pocit viny a nepatřičnosti než reálně trestat.

Po zavedení triviální pokuty pozdní vyzvedávání nezmizelo. Naopak, výrazně narostlo. Rodičům nízká pokuta dala důvod obhájit si, že vlastně nedělají nic skutečně špatného a že "o nic nejde". Navíc si ve své mysli pozdní hlídání "zaplatili" ve formě pokuty, a nechávali proto dítě ve školce po uzavírací době ještě déle.

Pokuty fungují

V nespočtu dalších oblastí lidského chování bylo prokázáno, že symbolické pokuty fungují, když zdůrazní normu, s kterou pokutovaný souhlasí, jen jí zrovna nevěnoval pozornost či zapomněl. U lidí, kteří takovou normu nerespektují z principu, vedou triviální pokuty k pohrdání a utvrzení se v názoru, že norma je chybná. 

Nejhorší možnou reakcí na neefektivní sankční přístup je rezignace. Izraelské školky demotivované tím, že rodiče pravidla dále porušovali, pokuty zrušily. Pozdní vyzvedávání ale už zůstalo na vyšší úrovni. Vytratila se sociální norma i vzájemný respekt, zbylo jen sobecké účelové jednání a pohoršili si všichni. Místo aby školky zavedly účinné a spravedlivé poplatky, které by bezohledné rodiče vytrestaly, ustoupily. Čelily pak mnohem horší situaci než předtím.

Graf ilustruje efekt pokuty na pozdní vyzvedávání dětí rodiči po zavedení pokuty od 5. týdne ("Week Number"). Tučná linka ("Group with fine") ukazuje počet pozdních vyzvednutí u školek, které zavedly pokutu; počet nezodpovědných rodičů poté narostl více než čtyřnásobně. Druhá linka ("Control group") ukazuje počet pozdních vyzvednutí u školek bez pokuty; jak patrno, problém s nespolupracujícími rodiči mají také, ale "paradoxně" nižší.

 

Je humanistické, když zástupci hygienických stanic prohlašují, že chtějí být pozitivní, mít občany na své straně a že nejdůležitějším prvkem vzájemné ochrany je vlastní zodpovědnost; či maximou Daniela Landy: "Dospělí lidé by se navzájem neměli vychovávat." Represe v tom skutečně nepomohou – ale proto, že zodpovědní lidé pravidla proti šíření covidu-19 vesměs dodržují. Kvůli nim nutné nejsou. 

Jde o nezodpovědné, kteří laxnost a vstřícnost státu interpretují coby jeho slabost či zbytečné buzerování a jsou důvodem, proč denně zemře na covid-19 opět více než sto spoluobčanů. V aktuálním stadiu epidemie by silnější empatie měla být namířena k obětem covidu, jež se nakazí a zemřou, protože někteří občané nejsou ochotní dodržovat hygienická pravidla a státní orgány jejich porušování jen pasivně přihlížejí. Až epidemie vyšumí, nikdo nebude oslavovat, jak hodné státní orgány byly. Skončíme se státem, v jehož schopnost chránit své občany nebude důvěřovat nikdo. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

VŠE o... příležitosti podvádět

Nechají se i čestní lidé zkazit korupčním prostředím, nebo prostředí vhodné k podvádění vyhledávají rození nepoctivci? Studie z organizační etiky ukazují, že odpověď obsahuje obě možnosti. Zdá se, že křiváci mají tendenci vybírat si profese, v nichž se snadněji šidí. Třeba finanční poradce se záznamem o lhaní klientům tak najdeme spíše v konzultantských firmách typu „šmejdi“. Také platí, že jednotlivci, kteří excelují v klamu a lhaní, preferují pozice v prodeji či marketingu než třeba v pečovatelství.

Podobně nižší míra ohledu na druhé u studentů podnikání či ekonomie je způsobena spíše tím, že materialističtí a sobečtí mladí lidé inklinují ke studiu v těchto oborech, než že by z nich studium ekonomie vychovalo sobce.

Studie z Indie například ukázala, že studenti, kterým nevadí lhát a podvádět, inklinují po vystudování k práci ve zkorumpované státní správě než v soukromém sektoru. Nicméně, existují i výzkumy, které ukazují, že záleží spíše na situaci, a i vesměs čestní lidé se uchýlí k podvodu, naskytne-li se jim výhodná příležitost nebo pohybují-li se v prostředí, kde se mnozí chovají nečestně.

Ve snaze rozseknout otázku, zda v podvádění převládá vliv situace, nebo naopak charakter lidí, jsme (spolu se Štěpánem Bahníkem, Markem Hudíkem a Markem Vrankou) uspořádali laboratorní experiment s účastníky ze zemí od Česka přes Velkou Británii po Čínu. Účastníci našeho experimentu hráli jednoduchou hru, ve které předpovídali, zda na kostce padne sudý, či lichý počet bodů. Za každou správnou předpověď získali peněžní odměnu. Existovaly dvě verze hry: v první účastníci uvedli své předpovědi před hozením kostky a poté viděli výsledek. Hra tedy neumožňovala podvod. Naopak v druhé verzi byli účastníci požádáni, aby si svou předpověď jen mysleli. Poté jsme hodili kostkou, účastníci viděli výsledek a byli požádáni, aby uvedli, zda jej předpověděli. Předpověď byla pouze v jejich hlavách, mohli proto snadno lhát a hlásit i nesprávné předpovědi za správné.

Vlevo vidíte verzi, v které nešlo podvádět. Participanti zaškrtli, zda padne lichý či sudý počet bodů. Hod byl učiněn a vydělali či nevydělali odměnu (zde 10 čínských jüanů). Vpravo si však predikci mají jen myslet, hod je učiněn a nato mají odpovědět, zda uhádli či ne; podvádění je tak velmi snadné.

Zároveň experiment zajišťoval, že individuální podvádění nešlo odhalit. Někdo prostě mohl mít štěstí a uhodnout více hodů než teoretickou polovinu. Čtenáře určitě nepřekvapí, že účastníci, kteří hráli verzi s možností podvádět, průměrně hlásili mnohem větší úspěšnost. Využili příležitosti a podváděli. Naším cílem bylo dále zjistit, jak to bude s podváděním, když si člověk může zvolit prostředí, nebo když do něj bude náhodně přiřazen. Účastníci tedy sehráli obě verze, s možností podvádět i bez ní, pak si někteří z nich mohli zvolit, kterou verzi chtějí hrát dále. Zbytek účastníků jsme losem do různých verzí přiřadili sami.

Ukázalo se, že ti, kdo podváděli hodně už při první příležitosti, následně chtěli být ve verzi, kde se dá lhát. Tam si pak nebrali žádné servítky. Výsledek byl platný pro všechny národnosti, jež jsme zkoumali. Naopak lidé, které jsme přiřadili do verze s možností podvádět náhodně, sice lhali také, ale mnohem méně.

V navazující studii jsme se snažili omezit volbu prostředí umožňujícího podvádění tím, že jsme ji zpoplatnili. Kdokoliv chtěl být ve hře, kde mohl podvádět, musel předem zaplatit paušální poplatek. Tato intervence sice vedla k poklesu zájmu o danou verzi, ale na druhé straně ti, kteří si hru s podváděním zaplatili, pak lhali skoro maximálně. Náklady vstupu si chtěli kompenzovat.

A co nám studie tedy ukázala?  Že není většina lidí, která by mohla „hodit kamenem“. Zároveň i velmi málo lidí podvádí maximálně, i když k tomu mají příležitost. Leč, umožňuje-li prostředí systematické podvádění, vyselektují se do něj ti nejhorší a ti si pak k sobě zdroje odklánějí naprosto dokonale.

 

Psáno pro Hospodářské noviny.

Křiváci a poctivci

Do hotelové haly v jednom velkém světovém městě vchází pohledná dívka. Rozhlédne se, a když spatří recepci, bez váhání k ní zamíří. „Dobrý den, na ulici za rohem jsem našla tohle.“ Při těch slovech na přepážku pokládá pánskou peněženku a posouvá ji směrem k recepčnímu. „Někdo to musel ztratit,“ pokračuje naléhavě. „Můžete se o to prosím postarat? Já bohužel spěchám.“ Dívka mizí a recepční je sám s peněženkou, ke které nemusel vydat žádný doklad o převzetí. Co udělá?

Anonymita velkých měst byla vždy vnímána jako protiklad rustikální idyly vesnic a maloměst, kde žijí sousedé, kteří se znají, pomáhají si a s nadšením budují komunitu. Města z tohoto srovnání vycházela jako prostor bezcitné a lhostejné masy.

Učebnicovým – byť, jak se ukáže za chvíli, zavádějícím – příkladem městské otrlosti je okradení, znásilnění a vražda Kitty Genovesové 13. března 1964 v New Yorku. Název slavného článku v deníku New York Times o útoku na mladou barmanku netřeba ani příliš rozvádět: „37 lidí, kteří viděli vraždu, nezavolalo policii; apatie při ubodání ženy z obvodu Queens inspektora šokovala“. Mladou ženu napadl recidivista Winston Moseley loveckým nožem ve dvou po sobě následujících útocích. Přes půl hodiny utíkala, skrývala se a bojovala o život. Ač volala o pomoc v silně obydlené čtvrti, nikdo jí nepomohl ani nezavolal policii.

Případ je uváděn v každé učebnici sociální psychologie jako důsledek anonymity a odcizení. Dle této perspektivy v městech častěji potkáváme neznámé osoby, s nimiž nás nepojí silnější emoční vazby. Empatii proto často přebije apatie. Svědek jakéhokoliv přečinu totiž doufá, že z masy lidí zasáhne někdo jiný. Ať již věří, že druzí budou v řešení situace schopnější nebo že alibisticky přenese odpovědnost na ně, motivace pomoci bližnímu je tatam. Podobná apatie byla v reakci na případ Genovesové pojmenována jako efekt přihlížejícího – lidé nejsou ochotni nabídnout či uskutečnit pomoc neznámému člověku, jsou-li v okolí další osoby. Křiváci s tím rovněž počítají, vědí, že pravděpodobnost zásahu, jejich rozpoznání či dopadení je v silně obydlených oblastech mnohem nižší, a jsou proto nakloněnější ke zločinům.

Realita města přesto tak děsivá není. Metropole mají sice vyšší kriminalitu než města a ta jsou horší než venkovské oblasti, hlavní důvod však nespočívá v tom, že by obecně lidé ve městech byli zkaženější a k sobě řádově apatičtější. Spíš platí, že ve městech se kriminalita prostě víc vyplatí. Žije v nich více zámožných či jinak atraktivních osob, působí tam bohaté firmy a to přitahuje jedince připravené porušovat zákon.

I nedávné přezkoumání vraždy barmanky Genovesové ukazuje, že novinový článek o městské apatii v mnohém lhal a učebnice psychologie a populární literatura jej přebraly nekriticky. Nikdo z „opovrženíhodných přihlížejících“ nemohl vidět celou sekvenci událostí a z fragmentu pozorování, že se v noci dva lidé honí či na sebe křičí nebo se perou, nešlo odvodit, že probíhá vražda (jejíž dokonání nemohl vidět nikdo). Navíc minimálně jeden člověk zasáhl a na útočníka křičel. Rovněž alespoň dva lidé policii volali (a je vhodné si uvědomit, že v šedesátých letech v USA nefungovaly univerzální tísňové linky, občané museli volat na konkrétní policejní oddělení). Jedna žena navíc šla zjistit, co se děje. Umírající Kitty Genovesovou poté objímala, dokud nepřijeli zdravotníci – leč mladou ženu s probodnutými plícemi už nezachránili.

Kdo pomůže napadené ženě

Přesto je efekt přihlížejícího reálný fenomén. Motivace jsou odlišné, je-li někdo jediný, kdo může zasáhnout, než když panují pochyby, kdo může a chce konat. Na druhé straně efekt neimplikuje lhostejnost lidí v mase, ale je spíše založen na nejasnosti situace. A města svým rušnějším, rychlejším a komplexnějším životem nejasné situace produkují jednoduše častěji.

Zvažme experiment psychologa Petera Fishera a kolegů, mající změřit, zda lidé zasáhnou, bude-li muž ohrožovat ženu. Dobrovolníka uvedli do místnosti, v níž se zanedlouho měla odehrát konverzace mezi mužem a ženou. Dobrovolník se dozvěděl, že muž se ženou se neznají, mají za úkol se seznámit a v místnosti umístěná kamera jejich setkání natočí. Nato dobrovolníka odvedli do sousední místnosti k monitoru s videosignálem z experimentální místnosti. Posadil se, dostal dotazník, do kterého měl setkání na monitoru vyhodnocovat, a přenos začal.

Dobrovolníci však byli klamáni. Ve skutečnosti neviděli autentickou situaci, v které se měli dva lidé seznámit, ale nahrávku, v níž najatí herci sehráli připravené drama. Účastník experimentu tak na obrazovce spatřil, jak experimentátor do místnosti uvádí muže a ženu a dává jim instrukce k hovoru. Pak odchází. Muž se ženou konverzuje, leč začne ji najednou svádět. Nejdříve sympaticky, pak neomaleně. Ke konci nahrávky už jde o slovní sexuální obtěžování. Žena se snaží držet zadání experimentátora o nenucené konverzaci. Situace však graduje, když se muž ženy dotkne. Ona vstává a s křikem: „Nedotýkej se mne! Chci odejít! Nech mě jít!“ chce opustit místnost. Na což muž reaguje tím, že ji chytne a hodí do kouta místnosti. Záznam se pak přeruší.

Výzkumníci sledovali, zda dobrovolníci čelící této situaci půjdou do vedlejší místnosti či nějak zasáhnou. Někteří byli v místnosti sami, jiní ve dvou – porovnání chování lidí těchto dvou skupin umožnilo stanovit efekt přihlížejícího. Experiment se však vyznačoval ještě jednou „vychytávkou“ – v některých záznamech konverzace se ženou vystupoval velký, dominantní muž s vzezřením násilníka, v jiných rachitický prcek. Ač se oba chovali dle stejného scénáře, jednání prvního ženu zjevně ohrožovalo, jednání druhého nepůsobilo nebezpečně.

Předně se potvrdil efekt přihlížejícího: když byli v místnosti dva dobrovolníci, nezasáhl téměř nikdo. Zatímco pokud byli o samotě, zasáhl každý druhý. To však platí jen při pozorování videa s rachitickým prckem. Když ve videu vystupoval mohutný násilník, zasáhla opět zhruba polovina dobrovolníků, avšak bez ohledu na to, zda byli v místnosti sami, či nikoliv. Výsledky studie ukazují, že hrozí-li bezprostředně jasné a reálné nebezpečí, mnozí lidé prostě pomohou bez ohledu na přítomnost ostatních. A někteří lidé naopak nepomohou za žádných okolností. Nejde o charakter prostředí, ale spíš o charakter jednotlivců.

Hustota spolubydlících odcizuje

Nicméně útok je přece jen mezní situace. Jak město ovlivňuje nápomocné či naopak sobecké chování všedního dne? I zde města a přelidněná místa nevycházejí dobře. Obecně lze stereotypy i mnohý výzkum shrnout tak, že čím více lidí v místě je, tím nižší je pocit osobního prostoru. Následuje stres, zaměření na sebe a rychlejší identifikace rizik a nebezpečí, nebo řečeno jinak, opět nižší zájem o druhé či o okolí.

Klasická studie sídelného životního prostředí od Leonarda Bickmana a kolegů tyto pravidelnosti dokázala na dívčích studentských kolejích. Vybrali si je jako analogii malých a velkých sídel. Experiment uskutečnili na kolejích, tvořených dvaadvacetipatrovými věžáky, na nichž bydlelo okolo pěti set studentek. Vysoká hustota a anonymita symbolizovala velké město. Jiné koleje sestávaly spíš z řadových domků do čtyř pater, v kterých bydlelo kolem dvou set studentek. A nakonec „rodinné“ koleje o dvou patrech, obývané dvaceti až osmdesáti studentkami – ty symbolizovaly spíš malou obec.

Výzkumný tým po kolejích náhodně poztrácel ofrankované dopisy bez zpětné adresy. Účelem bylo zjistit, zda obyvatelky kolejí dopis seberou a nezištně hodí do poštovní schránky, nebo ho budou ignorovat a vyčkají, až jej vyhodí úklid, či ho dokonce zničí. Ve věžácích dívky poslaly adresátovi 63 % dopisů, ve středně velkých kolejích 87 % a v nejmenších všechny. I navazující dotazníkový výzkum potvrdil, že čím vyšší byla hustota obyvatel v místě bydlení, tím více jej studentky hodnotily za místo neosobní a spolupráci nepodporující, a tím méně se cítily odpovědné za své okolí a lidi v něm.

Čestnost hoteliérů ve velkých městech ukázal experiment, v němž výzkumníci předávali zaměstnancům hotelů „ztracené peněženky“ a sledovali, zda zajistí nalezení jejich majitele. Graf ukazuje podíl peněženek, které zaměstnanci hotelů různých zemí majitelům vrátili. Reakce hoteliérů se lišila podle toho, zda byly peněženky bez peněz (žlutá) nebo v nich peníze (cca 300 Kč) byly (červená). Při této druhé podmínce byli čeští recepční ve zkoumaných hotelech dokonce nejčestnějšími osobami na celém světě.

Česko, ráj poctivců

Podobné závěry poskytuje většina výzkumů: vysoká hustota obyvatel souvisí s nezájmem o druhé. Problémem je, že to zjevně není pravda – stačí udělat prosté mezinárodní srovnání a je jasné, že kriminalita není v urbanizovanějších zemích nejvyšší. Navíc kdo navštívil Japonsko, Skandinávii či Kanadu, ví, že i v metropolích jsou lidé extrémně nápomocní, vidí-li někoho v nouzi, ať už jde o ztraceného turistu, či bezdomovce. Nejde tedy jen o kontrast města versus zbytek sídel, ale spíše o charakter lidí daný nespočtem faktorů od osobnostních charakteristik po národní kulturu.

Názorně to dokázal Alain Cohn, který se svým výzkumným týmem poztrácel 17 303 peněženek v 355 městech 40 zemí světa, a to způsobem popsaným v úvodu tohoto článku. V každé „ztracené“ peněžence přitom byla informace o e-mailové adrese majitele, jakož i další identifikační údaje svědčící o tom, že je majitel krajanem. Vědecký tým přitom pro každou peněženku vytvořil unikátní e-mailovou adresu a na zprávu o nálezu ztraceného předmětu čekal 100 dnů od její „ztráty“. Cílem bylo zjistit, jak se místní lidé k nalezeným předmětům zachovají.

Studie ukázala, že lidé peněženky vrátí, zejména když obsahují peníze nebo dokonce klíče (než když obsahují jen různé „papíry“) – opět tedy chtějí více pomoci, když o něco skutečně jde. Experiment také demonstroval vějíř zájmu o bližní, který je závislejší na kultuře než na čemkoliv jiném – od Číny či Maroka, kde peněženku vrátil sotva jeden člověk z deseti, po Švýcarsko či Norsko, kde ji naopak vrátil skoro každý – přestože experiment cílil na největší města daných zemí.

A co Češi, jak jsme dopadli? Skvěle! Dle Cohnova výzkumu jsme sedmá nejčestnější země na světě – tedy alespoň obyvatelé měst: Brno, Liberec, Olomóc (toť přesná citace z publikovaného článku), Ostrava, Plzeň a Praha.

Psáno pro Vesmír.

VŠE o… morálce hostů v restauracích

Na jaře štamgasti podrželi své oblíbené restaurace: objednávali donášky, předpláceli si pivo a kupovali dárkové certifikáty. Nicméně, co morálka běžných hostů? Jak se zachovají, mohou-li restauraci pomoci či uškodit? 

Spolu s Jakubem Procházkou a Yulií Fedoseevou, kolegy z Masarykovy univerzity v Brně, jsme čestnost restauračních hostů otestovali terénním experimentem. Design našeho pokusu byl jednoduchý. Domluvili jsme se s číšníky a servírkami, aby některým hostům platícím v hotovosti vraceli více, než byla správná suma – o dvacet nebo i o sto korun navíc. Příkladem, stál-li oběd 180 korun a zákazník platil dvoustovkou, "omylem" mu bylo vráceno čtyřicet, v jiných případech až sto dvacet korun. Zajímalo nás, zda hosté upozorní na přeplatek a zda budou čestní spíše u menšího, či u velkého přeplacení vrácených peněz. 

Pakliže by lidem šlo jen o peníze, měli by méně často vracet velký přeplatek. Rozhodli-li se pro nečestné chování, je pak lepší z něho vytřískat více, že? Navíc nečestnost nemůže vést k žádné sankci. I kdyby se číšník později dovtípil, že někomu vrátil příliš, nečestný host může zcela uvěřitelně tvrdit, že si špatně vrácených peněz také nevšiml. 

Na druhé straně, málokdo se chce považovat za někoho, kdo okrádá druhé. Obrat číšníka o dvacku si lze jednoduše omluvit – třeba přinesl jídlo pozdě, nemuselo být chutné, záchody také nejsou nejčistší… Nakonec se mohlo až zdát, že přeplatek je zasloužený. 

U velkého přeplatku už tato racionalizace tak lehká není. Lidé by se museli považovat za zloděje. Chtějí-li si tedy uchovat sebeúctu a považovat se za mravné, měli by častěji upozorňovat na velké přeplatky. 

Výsledky našeho experimentu jsou veskrze samé dobré zprávy. Většina, 70 procent hostů, vrátila obdržený přeplatek. Také se potvrdilo, že lidé se chtějí považovat za mravné, protože velký přeplatek vrátili čtyři hosté z pěti. Naopak malý přeplatek si skoro polovina hostů odnesla. Zde může čtenář namítnout, že dvacky navíc si prostě nevšimli, zatímco stovka navíc už přehlédnout nelze – a může mít pravdu. 

Přesto se nezdá, že odlišná pozornost k velkému a malému přeplatku je rozhodujícím faktorem, proč hosté vraceli spíše větší přeplatky. S kolegy jsme rovněž zaznamenávali, zda host byl jednorázový, či dlouhodobý. Dá se totiž očekávat, že štamgasti své restauraci, číšníkům a servírkám věří a na vrácené peníze se obvykle ani nepodívají – u nich by míra "přehlédnutí" přeplatku měla být větší. Bylo tomu ale právě naopak. Všichni zákazníci, které číšníci znali, vrátili velký přeplatek, naopak jen 71 procent jednorázových hostů byla čestných.

Spousta poznatků o podvádění a proč často podvodníkům projde je v knize The Confidence Game, Why We Fall for It... Every Time od: Maria Konnikova, kterou v roce 2016 vydalo nakladatelství Viking.

Dále se potvrdilo, že spolehnout se na běžnou zdvořilost lze s větší pravděpodobností u dam než u pánů. Muži sice platili v restauracích častěji než ženy, ale přeplatek číšníkovi sebrali mnohem častěji. Když byl stejný experiment proveden v Izraeli, vyšla zjištění velice podobně. Jen Izraelci byli obecně méně čestní. Většina si šekely navíc nechala. Štamgasti a ženy se však stejně jako v našem pokusu chovali mravněji.

Naše zjištění dodávají optimismu, že většina lidí se podnicích a místech, kam chodí ráda, chová čestně a morálně, i když je to něco stojí. 

 

Psáno pro Hospodářské noviny.

Krvavé pomeranče

Za vzestupem sicilské mafie pravděpodobně stál příliv peněz za nedostatkové citrusy. Příběh Cosa nostry nám pomáhá pochopit, proč selhává i tolik dnešních států oplývajících přírodním bohatstvím.

Sicilská mafie dokázala od svého vzniku v devatenáctém století infiltrovat nejen zbytek Itálie, ale i velkou část Spojených států. Ačkoliv o jejím působení existuje nespočet studií, nemluvě o románech, filmech a seriálech, překvapivě dosud není úplně jasné, jak vznikla.

Obvykle se uvádí, že se mafie vyvinula z lokálních bojůvek místních feudálů, když se Sicilané bránili arabským a francouzským nájezdům. Teorie ale z řady důvodů nesedí. Mafie nebyla nejaktivnější v oblastech vylodění ani v době po invazích. Navíc se s podobnými ataky vypořádávaly i další ostrovní národy, a mafii si nevypěstovaly. Odpověď leží jinde.

Máte ale pěkný sad

Ekonomové Arcangelo Dimico, Alessia Isopiová a Ola Olsson přistoupili k věci systematicky. Sledovali faktory odlišující v devatenáctém století Sicílii od podobných oblastí. Přišli na jeden poměrně bizarní: enormní nárůst exportu jednoho druhu produktů. Citrusů.

Na konci osmnáctého století se konečně uznalo, že jsou kurděje – které jen v britské flotile zabily víc námořníků než bitvy s Francouzi a Španěly dohromady – důsledkem chudé diety založené na sucharech a sušeném hovězím. A že právě citrusy námořníky před nemocí brání. Poptávka po nich tedy rychle nabyla enormní intenzity. Sicílie, která se na export ovoce specializovala už dřív, rázem zažívala ohromný příliv peněz.

Pěstování původních odrůd citrusů vyžaduje mírné klima a celoročně stabilní teploty. Nutné je i pravidelné zavlažování. Trvá přitom šest až osm let, než vysazený citronovník začne plodit. Citrusové farmy vyžadovaly mnoho pracovníků, ale i kapitálu. Nejen na vybudování a údržbu zavlažovacích systémů – citrusové háje bylo nutné chránit ploty a hradbami proti zlodějům.

Ze Sicílie se stala citrusová bonanza. Zisk z jejich pěstování na hektar dosáhl koncem devatenáctého století až šedesátinásobku průměrného zemědělského výdělku. Během pár desetiletí se na ostrově prohloubila už tak značná nerovnost mezi bohatými majiteli půdy a zbytkem populace. Zároveň se vytrácela vláda práva.

Střídající se režimy nezvládaly zaplatit fungující policejní a soudní systém. Majitelé pozemků proto najímali soukromou ochranku sadů i transportů ovoce do přístavů. Na ostrově tehdy žili mafiosi, kteří získali reputaci odbojem proti centrální vládě při sérii povstání ve čtyřicátých a šedesátých letech devatenáctého století. Tajným propojením těchto zajišťovatelů pořádku vznikla mafie.

Sicílie a oblasti s citrusy a mafií (černé kolečko), s citrusy a bez mafie (černý trojúhelník), bez citrusů a mafie (bílé kolečko) a bez citrusů a bez mafie (bílý trojúhelník). Prvních a posledních případů je nejvíce ukazující na to, že za mafií skutečně stojí bratrstvo zajišťující vitamín C.

 
Zmíněný tým ekonomů potvrdil, že nejsilnější přítomnost Cosa nostry byla po roce 1860 zaznamenána právě v oblastech pěstování citrusů a v přístavech. Ochranu začala poskytovat i dalším oborům podnikání. Platby za ni se ale fakticky staly nevyhnutelnými daněmi, bez práv a možnosti se bránit. Nevyužívat obchodních prostředníků mafie znamenalo rychlý bankrot, jelikož rebelující podnikatel ztratil dodavatele i klienty, obávající se pomsty. Obchodník neochotný platit výpalné byl mafií zničen okamžitě.

Zloději s tradicí

Podobný vznik kleptokratického politického prostředí, vedoucího k dlouhodobé stagnaci lze vysledovat už od neolitu. Ekonomové Ola Olsson a Christopher Paik ukázali, že zemědělská revoluce vedla před deseti tisíci lety na území severní Afriky, Blízkého východu a v jihozápadní Asii k bezprecedentnímu nárůstu bohatství. Dnes jsou ale obyvatelé těchto oblastí o řád chudší než tam, kam se zemědělství dostalo mnohem později.

Důvodem soudobé stagnace prvních civilizací podle těchto ekonomů je, že byly často organizovány podobně jako sicilská mafie. Šlo o despotické režimy, v nichž vládnoucí třída extrahovala maximální rentu od poddaných, vynucovala rigidní společenské normy a nepřipustila vznik nezávislé justice. Negativa těchto historických společenských institucí brzdí rozvoj zemí dodnes. Naopak ve státech, do kterých se zemědělství dostalo později, si už sebevědomější obyvatelé dokázali prosadit demokratičtější řízení, vlastnické normy a vládu práva, tedy faktory vedoucí k vyšší kvalitě života.

Hlad na vrtech

Příklady nemusíme hledat v daleké minulosti. V ekonomii existuje koncept "prokletí přírodního bohatství". Státy se štěstím na cenné nerostné bohatství podle něj obecně nejsou pro obyčejné lidi nejlepší místa k životu. Učebnicový příklad je Nigérie ve dvacátém století. Stát s gigantickými zásobami ropy z ní měl během let 1965 až 2000 příjmy ve výši 350 miliard amerických dolarů. Kvalita života a ekonomická úroveň země přitom za stejné období v některých ukazatelích dokonce poklesly. Na jeho počátku žila v chudobě třetina populace, na konci dvakrát tolik.

Jak je možné, že stát s tak obrovskými příjmy patřil mezi nejchudší země světa? Peníze tekly omezené skupině obchodníků a byrokratů, platících za ochranu podnikání politikům. Nikdo neměl motivaci kultivovat demokratické procesy, soudnictví nebo ochranu podnikatelského prostředí. Naopak. Pro plynulé a neohrožené příjmy z korupce chtěli kvalitu institucí maximálně oslabit. Státní moc jim sloužila jen jako prostředek pro ochranu jejich drancování.

Mimochodem, nigerijské státní investice do modernizace a rozšíření kapacity ropného průmyslu umožnily jeho využití jen zhruba ze čtvrtiny potenciálu. Drancující elity jsou tedy schopny ničit i zdroje, které je živí, jelikož se věnují především tomu, jak bohatství odklánět, nikoliv jak je tvořit.


Psáno pro Finmag.

Znečištěním k hlouposti

Znečištěné ovzduší ničí zdraví. Asi jsem vás tím nešokoval. Nárůst počtu měřících stanic i dat o myriádě lidského chování však umožňuje zjišťovat, jak široký a hluboce negativní dopad emise na fyzické i mentální zdraví lidí mají.

Je-li vzduch znečištěn prachem či jinými exhalacemi, organismu se hůře dýchá, okysličení tkání – včetně mozku – klesá, přestože výdaj energie roste. Člověk se cítí unavený. Němečtí ekonomové Andreas Lichter, Nico Pestel a Eric Sommer se dovtípili, že špatný vzduch musí mít nesporný dopad na sportovní výkony. Podívali se na data všech zápasů německé fotbalové ligy a potvrdili, že hraje-li se zápas při špatných rozptylových podmínkách, hra je „pomalejší“. Hráči si méně přihrávají, což nahrává vysvětlení, že jejich únava se týká i mentální kapacity a fotbalisté nemohou či nechtějí promýšlet složitější taktiku hry.

Studie se zdá bizarní, je však cenná, protože se snaží odhalit příčinné působení exhalací. Kdybych napsal, že týmy z oblastí, kde je špatný vzduch, hrají hůře, asi každého napadne, že důvodem může být prostě znečištěné město, kde sídlí. V zamořených regionech nebudou chtít žít hvězdní hráči, naopak lze očekávat chudší kluby, které nezaplatí kvalitní tým, ani trenéry a nevalný výkon bude dán regionem, nikoliv znečištěním samotným. Tím, že studie zohlednila zápasy všech hráčů hrajících v různých podmínkách, mohla uzavřít, že samotné znečištění může být viníkem nudných zápasů.

Se stejnou myšlenkou američtí ekonomové Janet Currie a Reed Walker analyzovali data o zavádění elektronických mýtných bran a jejich vliv na zlepšení zdraví obyvatel v okolí. Dokud se muselo platit hotovostí, před branami trvale stály řady aut vypouštějící zplodiny. V okolních čtvrtích byla i vyšší nemocnost, nicméně nešlo přesně říci proč. Domy byly mnohem levnější, takže se do oblasti mohli sestěhovat starší, nemocnější či chudší obyvatelé, jejichž zdraví je horší. Místní vyšší nemocnost mohla být důsledkem nízkých cen nemovitostí, ne opět přímo špatného vzduchu.

Ekonomové proto využili faktu, že elektronické brány, jimiž se jen projede, vedou k vyšší plynulosti dopravy a okamžitému snížení zamoření vzduchu. Brány byly přitom stavěny více méně náhodně a velmi rychle, dalo se proto odkrýt, jak se jejich instalování projeví na zlepšení zdraví obyvatel. Currie a Reed si vybrali dopad na novorozence a nalezli obří efekt: předčasné porody klesly o 7 až 9 procent a počet dětí s nízkou porodní váhou klesl o 8 až 11 procent. Jelikož obě charakteristiky velmi souvisí s vyšší nemocností kojenců, dokázali, jak výrazně dopravní zácpy ničily život nejmenších dětí. Postiženy byly přitom právě chudé a jinak znevýhodněné rodiny.

Jiná studie (pdf) využila podvodu koncernu Volkswagen s tzv. „zelenými diesely“, které byly schopny obejít emisní testy, nicméně ve skutečnosti vypouštěly tolik zplodin jako sto padesát benzínových aut. O podvodu, pochopitelně, kupující nevěděli, přitom v některých regionech se podvodných dieselů kupovalo mnohem více než jinde. Bylo tak možné změřit, jak „tajně“ došlo k vzrůstu znečištění vzduchu a následně ničení zdraví novorozenců. Výsledky jsou opět tragické – přes půl milionu prodaných podvodných dieselů mezi lety 2008 až 2015 způsobilo jen v USA odhadem čtyřicet tisíc předčasných porodů a nárůst diagnóz astmatu. V tomto případě byly naopak postiženy spíše bohatší a vzdělanější rodiny.

Podvodné dïesely se v USA prodávaly zejména v bohatších regionech a právě v nich byl dopad exhalací na novorozence tedy nejvyšší. Odstíny červené ukazují počet podvodných aut na tisíc obyvatel.

 
Výzkum z Izraele (pdf) se pak pečlivěji zaměřil na myšlenku z úvodu, tedy, že znečištění vzduchu má vliv i na kognitivní schopnosti. Vědci využili, že všichni izraelští středoškoláci každý rok píší standardizované testy a kvalita vzduchu se v den testu velmi liší. Opět potvrdili, že vysoká koncentrace prachu a oxidu uhelnatého vede k horším výkonům v testech. Koncentrace oxidu uhelnatého, jenž produkuje především doprava, pak v průběhu dne roste a testy konané odpoledne dopadly vůbec nejhůře. Děti s astmatem pak pochopitelně trpěli nejvíce.

Nebudu končit hysterickým zvoláním, že každá cesta autem vede k nemocnějším a hloupějším dětem. Končit budu přáním, že čtenáři zůstane tato věta v mysli při rozhodování, zda jet autem či veřejnou dopravou.


Psáno pro Lidové noviny.

Všichni krademe propisky

Co dělat, nechceme-li, aby nás někdo klamal či podváděl? Ve společenských vědách je základním schématem, jak přemýšlet o nečestnosti, tzv. "trojúhelník podvodu" (pdf). Základní poučka radící, abychom si dávali pozor na tři faktory, které ovlivňují nečestné chování lidí – motivace, příležitost a schopnost nečestné chování omluvit.

Motivace získat něco, na co bychom čestnými prostředky nedosáhli, je zřejmým důvodem k nemorálnímu chování. Motivací k podvodu se zabývají zejména ekonomické vědy, jelikož mají tradici v měření, co lidé svým chováním získávají a co jsou ochotni pro to obětovat. Řečeno jinak, chovat se morálně něco stojí, a je-li cena příliš vysoká, lidé se rozhodnou, že se jim vyplatí podvádět.

Zvažme v Česku frekventované krádeže měděných kabelů. Jak světová cena mědi kolísá (a pohled na Londýnskou burzu kovů ukazuje, že velmi), mění se i příjmy dodavatelů, a tedy i odměna potenciálních zlodějů, chtějí-li měď ukrást. Jelikož obchod s mědí je celosvětově provázán, i české výkupny kovů své ceníky postupně upravují dle světové ceny. Kolegové Tomáš Brabenec a Josef Montag (pdf) z Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem se tedy podívali na data o počtech krádeží mědi evidovaných českou policií a sledovali, jak reagují na změny světových cen mědi zhruba s měsíčním zpožděním. Předpokládali, že pravděpodobnost dopadení zloděje v Česku se moc nemění a tresty jsou víceméně stabilní, větší zisk z krádeže by měl vést k většímu počtu krádeží. Jejich výsledky jsou jednoznačné: čeští zloději se chovají velice racionálně, každý procentní pokles ceny mědi vede k procentnímu poklesu krádeží a naopak.

Lidé nekradou „za každou cenu“, mohou-li ale z nečestnosti získat dost, uchýlí se k ní. Graf ukazuje téměř dokonalý vztah mezi počtem krádeží mědi v České republice a (logaritmovanou) cenou tohoto kovu.

 
Pro příklady ale nemusíme chodit jen do galerky. Hraje-li se v pracovní době finále oblíbených sportů, má motivaci hodit se marod asi každý větší sportovní fanoušek. Švédský ekonom Peter Skogman Thoursie (pdf) potvrdil, že mezi jeho krajany v době zimních olympiád či světových pohárů v lyžování vzroste počet pracovních neschopností asi o 7 % a většina "nečekaně" nemocných jsou mladí muži (ve Švédsku je nemocenská proplácena již 2. den nemoci). Za zmínku stojí, že ve stejné době počet pracovních absencí žen naopak trochu klesne, což naznačuje, že některé ženy nemoc raději přechodí v práci, než aby byly se svými "nemocnými" muži doma. Vypočítaví jsou i lékaři. Ač si jistě berou zájmy svých pacientů k srdci, někdy převáží sobecké motivy. Joshua S. Gans s kolegy (pdf) totiž dokázali, že v době velkých konferencí australských a amerických porodníků a gynekologů (které se obvykle konají v exkluzivních lokacích) poměrně výrazně klesá míra porodnosti. Protože rodiče neplánují porod svých ratolestí dle termínů gynekologických sjezdů, jediným možným vysvětlením je, že porody císařským řezem jsou jednoduše uskutečňovány tak, aby vyhovovaly rozvrhu lékařů.

Motivace k podvodu se zdá být jasně pochopitelným faktorem, což často vede k podcenění skutečnosti, že vlastně jakékoliv opatření ovlivní motivaci nějaké skupiny lidí, a ti mohou začít podvádět. Zvažme třeba učitele. V roce 2001 byla v USA uzákoněna odpovědnost škol standardizovaně testovat žáky a vyhodnocovat průběžné výsledky. Na základě vývoje výsledků v testech začaly být školám přidělovány finanční zdroje, určována personální politika, jednotliví učitelé a ředitelé byli odměňováni dle svého příspěvku k nárůstu vědomostí svých žáků. Takto nastavené prostředí mělo motivovat školy k měřitelnému zvýšení znalostí žáků. Toho však lze dosáhnout nejen zavedením efektivnějších metod výuky či lepšími učiteli, ale i obcházením systému. Ekonom David N. Figlio (pdf) uvažoval, že to nejjednodušší, co škola může udělat pro zlepšení průměrných výsledků, je nepustit zjevně špatné studenty k testům. Před celonárodními testy mohou školy třeba vyhodit či suspendovat žáky, kteří dosahují horšího prospěchu a kazili by průměr školy. Naopak nemusí suspendovat žáky, kteří mají výborný prospěch. Ač obecně platí, že hůře prospívající žáci mají i více kázeňských přestupků, během termínu testování se tato nerovnost radikálně prohloubí. Na základě téměř 42 tisíc zpráv o kázeňských přestupcích žáků Figlio dokázal, že nárůst míry suspendování špatně prospívajících žáků nastává právě v testovacích dnech a v těch ročnících, které procházejí testováním. Nespravedlivé trestání horších žáků je cílenou strategií učitelů dosáhnout lepších studijních výsledků svých tříd a vyšších odměn pro sebe.

Nestartuje? Vyměňte motor!

Druhý roh trojúhelníku podvodu – příležitost – skutečně značí "příležitost dělá zloděje". Dle logiky tohoto faktoru nemá smysl obdivovat čestnost malého, ošklivého a chudého chlapa, který prohlásí, že nikdy nebyl své ženě nevěrný – nejspíše žádnou příležitost k nevěře ani neměl.

Výzkum příležitosti k podvádění se proto provádí sledováním lidí, kterým je najednou dána možnost k nečestnosti. Krásným příkladem je studie Stevena Levitta z Chicagské univerzity. Spolupracoval s firmou, která dovážela pečivo do nespočtu amerických kanceláří. Její zaměstnanci ráno v kuchyňkách připravili bagety a bulky, připevnili ceník a umístili pokladničku. Každý z klientů, který si nějaké pečivo vzal, měl sám vhodit do pokladničky odpovídající sumu. Celý podnikatelský záměr byl založen na důvěře, že většina lidí bude čestná a nebude si brát pečivo bez placení. Udělala příležitost z lidí zloděje?

Na čestnosti lidí založila svůj podnikatelský plán americká firma, která během 12 let dovezla svým klientům 75 000 kusů pečiva (bagelů a koblih). K dodaným sáčkům přikládal prodejce ceník a pokladničku, do níž měli zákazníci vložit adekvátní sumu za nakoupené zboží. Časová řada zobrazuje měsíční průměry míry placení za pečivo (míra je podílem zaplaceného k snědenému pečivu). Data ukazují na výrazné poklesy míry, kdykoliv došlo k zvýšení cen pečiva (klienti si po zdražení asi mohli snadněji obhájit své krádeže). Graf zároveň ukazuje výrazný nárůst čestnosti po září 2001.

Pozitivní zprávou je, že průměrná výše příspěvků byla 90 %; zpočátku byla vyšší, postupně však klesala. Většina lidí tedy příležitost k podvodu nevyužila a jen málo z nich se postupně nakazilo nečestností. Nejméně podváděli zaměstnanci amerických státních úřadů a aerolinek, naopak nejvíce se podvádělo v telekomunikacích a – trochu překvapivě – v neziskovkách. (Mimochodem Levitt analyzoval data před 11. zářím 2001 i po něm a zjistil, že po tragédii se dobrovolné platby univerzálně zvedly. Fakta ukazující, že se pocit národního semknutí projevil v běžném životě Američanů lepší morálkou.) Výzkum příležitostí k nečestnosti však obvykle nevede k tak lichotivým výsledkům.

Experimentální ekonom Henry S. Schneider (pdf) si nejprve nechal certifikovat svůj ojetý vůz, aby si potvrdil, že je auto naprosto v pořádku. Poté v něm narafičil závady – povolil kabel k autobaterii, proto vůz špatně startoval, skoro vypustil chladicí kapalinu, takže kontrolky varovaly před poškozením motoru, a vymontoval žárovku ze zadního světla. Nato začal objíždět kanadské a americké automechaniky, aby mu spočítali, kolik asi bude stát oprava. Jelikož čestný a schopný řemeslník by zjevné vady tohoto typu měl ihned odhalit a jelikož jejich oprava je triviálně levná, Schneider mohl přesně změřit, zda ho okradou a naúčtují si více.

Třetina automechaniků, místo aby dotáhla kabel či dolila chladicí kapalinu, doporučila výměnu celého motoru (což je pochopitelně řádově dražší). Vedle poměrně rozšířeného podvádění Schneiderova studie rovněž ukázala na univerzální nekvalitnost autoopraven – téměř v žádné si nevšimli nefungujících zadních světel. Nepomohlo ani to, že byl Schneider u některých automechaniků pravidelným zákazníkem.

Morální alkohol

Poslední roh trojúhelníku – schopnost racionalizovat nečestnost – je doménou psychologie. Faktor znamená, že čím snadněji naše mysl přijde s vysvětlením, proč nečestné chování vlastně není nečestné, tím hůře se budeme chovat. Kupříkladu, když jsem jednou přistihl studenta při podvodu, odvětil, že jsem jej oklamal já, protože kurz byl moc těžký. Voila, ve vlastních očích nebyl plagiátorem, ale bojovníkem za spravedlivou výuku. Zdůvodnění, které mu umožňuje chovat se neeticky, ač si dále připadá jako zcela morální člověk.

Nebo jiný příklad. Každý asi někdy vzal v zaměstnání propisku či papír. I když jde o sprostou krádež, málokdo to tak vnímá, protože racionalizace, proč nejde o nemorálnost, je velice jednoduše dostupná ("jde jen o propisku", "dělají to všichni", "pracuju i z domova, ještě abych si musel kupovat vlastní věci na psaní"). Ač všichni krademe propisky, téměř nikdo by nevzal dvacetikorunu ze stolu, přestože má zhruba stejnou hodnotu. Krádež peněz totiž už tak snadno racionalizovat nelze.

Kolega Marek Vranka z Univerzity Karlovy v Praze testoval teorii, že pití alkoholu může fungovat jako předem připravená výmluva pro podvádění. Některým studentům v laboratoři nejdříve dával ochutnávat džus, jiným džus s vodkou. Na konci ochutnávání si měli všichni účastníci experimentu hodit v soukromí kostkou, počet bodů na kostce nahlásit experimentátorovi, který jim dle počtu bodů vyplatil odměnu za účast. Jelikož nikdo kromě účastníků samých neviděl, kolik bodů skutečně padlo, mohli lehce lhát a nahlásit si více bodů a získat víc peněz. Budou opilí ulhanější? V experimentu byl skryt malý chyták. Některé "džusy s vodkou" byly jen džusy posprejované aromatem vodky (a žádný alkohol neobsahovaly). Výsledky pokusu naznačují, že právě účastníci, kteří si mysleli, že pijí alkohol, ač jej nepili, pak podváděli v kostkách nejvíce. Ti, kteří pili skutečný alkohol či jen džus, nepodváděli tolik. Neplatí tedy, že by alkohol jaksi "sám o sobě" otupoval morální zábrany. Experiment spíše značí, že lidé se někdy opíjejí, aby pak mohli páchat nepřístojnosti a měli je na co svést.

Jak udělat čáru

Jak trojúhelník podvodu používat? Představte si, jako ministr či ministryně financí, že byste chtěli omezit daňové úniky – trojúhelník radí, že musíte omezit motivaci podvádět, třeba vysokými tresty nebo lépe vysokou pravděpodobností dopadení, či omezit příležitosti k podvodu (třeba pomocí EET), což mohou být efektivní, ale drahá a komplexní opatření. Nebo musíte omezit racionalizaci, že neplatit daně není tak špatné – což by nejspíše vyžadovalo u občanů intenzivně vylepšit vnímání toho, co a jak je z jejich daní státem financováno. Může ale pomoci i malý trik.

V Guatemale využili psychologického vhledu (pdf) do omezování racionalizace při formulaci dopisu poplatníkům, kteří neodváděli daně. Některým poslali běžný dopis, plný úřednické hantýrky. Jiným poslali téměř identický, jen s odstavcem navíc: "Do této chvíle jsme považovali Vaše nepřiznané daně za opomenutí. Pokud ale nyní své daně nepřiznáte, budeme to považovat za Vaše aktivní rozhodnutí vyhnout se dani. Můžete být kontrolováni a čelit právním postihům."

Formulace samozřejmě neříká nic jiného, než co vyplývá z platných zákonů. Svou jednoznačností však omezuje možnost racionalizovat neplacení daní jako "opomenutí" či tvrzením "už státu jinde platím dost" anebo "stejně se ty peníze rozkradou". Na rozdíl poplatníkům, kteří dostali suše formulovanou výzvu, lidé upozornění na své aktivní rozhodnutí se dani vyhýbat zaplatili v dalších dvou měsících na daních více než trojnásobek. Jasné odsouzení, že jejich chování překračuje zákon, vedlo k poklesu nečestnosti. Jak řekl Oscar Wilde: "Morálka, stejně jako umění, znamená udělat někde čáru."


Psáno pro Vesmír (grafiky jsou dílem redakce).

Bůh tě vidí

K čemu vede ztráta anonymity ve veřejném prostoru? Ekonom Santiago Gómez s kolegy vyhodnotili jeden z největších projektů špehování obyvatel v Kolumbii: instalaci stovek policejních kamer v ulicích města Medellín, bývalého sídla narkobarona Pabla Escobara. Ve studii The Deterrent Effect of Public Surveillance Cameras on Crime docházejí k závěru, že program vedl k čtvrtinovému poklesu zločinnosti, přitom nic nenaznačovalo, že by se zločinci přesunuli tam, kam kamery nevidí. Podobné jsou výsledky i z jiných států světa.

Říkáte si, že kamerová síť dává policii přílišnou moc? Máte pravdu. Na druhé straně lze stejně hlídat i policisty. Zejména v USA se rozbíhají programy přikazující jim nosit minikamery. Už samotné umístění kamer má přitom zklidňující efekt. Studie Kriminologického institutu na Univerzitě v Cambridge z roku 2015 říká, že příslušníci vybavení kamerami nasazují silová řešení jako obušek, slzný plyn či zbraň jen v polovině případů, co jejich neokamerovaní kolegové. O celý řád se snížila míra stížností na jejich postup: z 0,7 na 0,07 promile policejních zásahů. Ale kdo bude hlídat hlídače hlídačů, že? Zázračný argument zde nezazní. Nicméně s problémem neomezeného dohledu má lidstvo jednu velkou zkušenost. Vytvořilo si totiž ultimátního Velkého bratra: pánaboha.

S tlupou roste bůh

Před deseti tisíci lety lidstvo žilo v malých tlupách vzájemně příbuzných jedinců. Členům jiných tlup se převážně vyhýbali. Opatrnost byla namístě, jelikož setkání často ústilo v loupež, vraždu nebo znásilnění.

Dnes žijeme v městech obývaných miliony lidí, kteří se přinejhorším ignorují. Vůbec nejčastější reakcí v téměř jakémkoliv státu světa je ale spolupráce: i naprostého cizince vyslechneme a nezbijeme, poskytneme mu radu, často i dar, a neodvedeme ho za roh a neokrademe.

I když tomu po zprávách o podvodech podnikatelů, korupci politiků a sobectví celebrit nebo při vzpomínce na politikaření v práci asi nevěříte, nečestnost je v lidských společnostech řádově neobvyklejší než vstřícnost a spolupráce.

Co se před zhruba čtyřmi milénii změnilo? Psycholog Ara Norenzayan a antropolog Joseph Henrich ve svých odborných článcích (pdf) i populární knize prvního jmenovaného Big Gods přesvědčují, že hlavní invencí bylo objevení moralizujícího a všemocného boha či božstva. Jakmile společnost dosáhla stovek a tisíců jednotlivců, příbuznost členů se příliš rozmělnila a žádný vůdce nebo jeho klika nebyli schopni uhlídat řád. Jelikož právo a jej vymáhající instituce neexistovaly, rostoucí společnosti dosáhly stádia, v němž se rozpadaly kvůli vzájemným válkám klanů či parazitování členů na produktech společného úsilí.

Knihu Big Gods: How Religion Transformed Cooperation and Conflict od: Ara Norenzayan vydalo v roce 2015 nakladatelství Princeton University Press.

Historické důkazy ukazují, že malé tlupy lovců a sběračů věřily v nadpřirozené bytosti. Ty ale nebyly vševidoucí a obvykle je ani nezajímaly lidské záležitosti. Čím početnější společnost byla, a tedy čím víc anonymních a komplexních vztahů v ní existovalo, tím mocnějšímu a víc moralizujícímu božstvu se klaněla. Za cenu omezení soukromí mysli jednotlivce byl koupen společenský řád.

Peklo funguje

Bez víry ve vševidoucího boha rozeznávajícího dobro a zlo by se z tlup města a státy nestaly. V prostředí bez vlády práva je výhodnější žít s dogmatikem věřícím v sílu, která o všem ví a trestá hříchy, než s ateistou, který při vhodné příležitosti oportunisticky okrade kohokoliv. Magické myšlení vyhrálo v evoluci společností nad racionální kalkulací.

Američtí psychologové Azim Shariff a Mijke Rhemtullová navíc ukázali, že čím přísnější božstvo je, tedy když spíš motivuje věčným zatracením než vykoupením, tím efektivnější je při zachování společenského řádu. I dnes státy, ve kterých se víc věří v peklo, vykazují nižší míry napadení, vražd či znásilnění, než panují v zemích, jejichž obyvatelé víc věří na nebe.

Síla božského dohledu stvořila civilizaci založenou na masivní spolupráci jejích členů. Také ji málem zničila, když si elitářsky organizované církve uzmuly monopolní moc při interpretaci božích soudů.


Psáno pro Finmag.

LN: Kniha roku 2017 (a další)

Do letošní soutěže Lidových novin o Knihu roku jsem nominoval tři různorodé kandidáty. (Obligátní varování: výběr je zatížen tím, že jsem ani zdaleka nestihl přečíst, co jsem plánoval... a na některé dobré knihy jsem jistě zapomněl.)

Knihu Shoe Dog od: Phil Knight vydalo (namluvenou) letos nakladatelství Simon & Schuster Audio.

Ač je nutné se někdy přenést přes americkou pompéznost a narcismus, životopis Phila Knighta je intimně podaným vhledem do přemýšlení o jeho životě a rozhodnutích, které nakonec vyústily ve vznik největší sportovní firmy světa. Knightových nočních můrách, nenaplněných očekávání, zklamání ze svých poklesků i mrzkých charakterů mnohých lidí, ale i zasloužených úspěchů a štěstí na přátele.

Knihu Why Buddhism is True: The Science and Philosophy of Meditation and Enlightenment od: Robert Wright vydalo letos nakladatelství Simon & Schuster.

Evoluce nás nevybavila myslí, která dokáže dosáhnout štěstí a klidu. Robert Wright využívá soudobých výzkumů v kognitivní a evoluční psychologii a vlastní zkušenosti při pronikání do budhistického vidění světa, aby čtenáři nabídl způsoby, jak procházet dny bez rozčilování nad problémy, které jsou nepodstatnými trivialitami. Jak svou mysl osvobodit, aby svět prožívala v jeho úžasnosti nezatížená ambicemi, které ve skutečnosti mít nemusí.

Knihu The Gene: An Intimate History od: Siddhartha Mukherjee vydalo letos nakladatelství Scribner.

Historie genetiky podána s čtivostí detektivky. Mukherjee v prvním dějství odryje své obavy o dědičnosti mentálních problémů ve své rodině a nato chronologicky představí vývoj genetiky – úžasně spojí životní příběhy vědců s jejich objevy, jak je řízen veškerý život na této planetě. Kniha se věnuje i soudobým kontroverzím s umělým vytvářením organizmů či přepisováním genů (nejen) při léčení nemocí.
 
Do užšího výběru se dále letos dostaly knihy:

Knihu Behave: The Biology of Humans at Our Best and Worst od: Robert M. Sapolsky vydalo letos nakladatelství Penguin Press.

Majestátní pojednání o biologických procesech stojících za lidskou agresivitou, nevraživostí a zlobou. Knize však škodí školometské představování základních fyziologických procesů a škobrtnutí při zveličování několika studií, které se nakonec ukázaly jako nehodnověrné. 

Knihu The Evolution of Beauty: How Darwin's Forgotten Theory of Mate Choice Shapes the Animal World - and Us od: Richard O. Prum vydalo letos nakladatelství Doubleday.

Názorné aplikace teorie sexuální selekce, tedy Darwinovy myšlenky, že při výběru partnera nemusí rozhodovat jeho „skutečné“ schopnosti, ale pouze estetické, sexuální působení na druhé pohlaví (hezká paralela do marketingu – o úspěchu nerozhodnou pravé kvality, ale umná prezentace). Jelikož autor je ornitolog, větší část knihy se zabývá ptáky, sekce o lidech nejsou moc hluboké.

Knihu Darwin's Unfinished Symphony, How Culture Made the Human Mind od: Kevin N. Laland vydalo letos nakladatelství Princeton Univeresitsy Press.

Další zástupce evoluční teorie, tentokráte o kulturní evoluci coby nástroji lidstva, jak dosáhnout komplexní civilizace. Kniha je pojata jako vědecká biografie autora a některé sekce proto dávájí dojem, že jsou více důležité pro něj samotného, místo, že by byly skutečně podnětné, resp. pro čtenáře nutné k pochopení či přečtení.

Knihu The Secret of Our Success: How Culture Is Driving Human Evolution, Domesticating Our Species, and Making Us Smarter od: Joseph Henrich vydalo letos nakladatelství Princeton University Press.

Mnohem více se mi líbilo Henrichovo Tajemství našeho úspěchu, jež sice nedosahuje rozsahu Darwinovy nedokončené symfonie, ale díky antropologickému podání těžícího z příběhů, je mnohem jasnějším a čtivějším představením kulturní evoluce.

 

Knihu Against the Grain: A Deep History of the Earliest States od: James C. Scott vydalo letos nakladatelství Yale University Press.

Inspirující pohled na ekonomicko-politickou dynamiku vzniku prvních států v duchu „obilí v sýpkách se daní lépe než jiné výpěstky a lidem za hradbami se vládné lépe než kdyby volně běhali po pláních". Nicméně Scott velmi přehání myšlenku (ne zcela opřenou o silnou evidenci), že mimo města a proto-státní celky žili lovci-sběrači-příležitostní-zemědělcí v rustikální idyle.

Knihu The Great Leveler: Violence and the History of Inequality from the Stone Age to the Twenty-First Century od: Walter Scheidel vydalo letos nakladatelství Princeton University Press.

Do jisté míry „pokračování“ Scotta. Scheidel se zaměřuje na vznik nerovností mezi lidmi. Pochmurnou pointou knihy je varování, že rovnost je téměř vždy jen důsledkem katastrof, válek a hladomorů.

Knihu The One Device: The Secret History of the iPhone od: Brian Mechant vydalo letos nakladatelství Little, Brown and Company.

Spíše než o iPhonu (o kterém je vlastně až závěr) je kniha o změnách, které musely nastat v technologiích (od výroby baterií po invenci nerozbitného skla), v závádění nového stylu řízení firem a v hospodářské restrukturalizaci Číny..., aby byla umožněna výroba tohoto přelomového výrobku.

Knihu Fifty Inventions That Shaped the Modern Economy od: Tim Harfod vydalo letos nakladatelství Riverhead Books.

Název přesně odráží obsah a čtenáři znalí knih Tima Harfoda vědí, že jeho literární styl je chorobně čtivý. Menší nevýhodou je, že jde o typickou knihu, ze které můžete čerpat nespočet zajímavých fakt (k zmínění třeba v hospodě), aniž byste po jejím přečtení viděli svět jakkoliv jinak.

Knihu The Captain Class: The Hidden Force That Creates the World's Greatest Teams od: Sam Walker vydalo letos nakladatelství Random House.

Ačkoliv nejsem fanouškem vlastně žádného fyzického sportu, kniha o důvodech, proč některé sportovní týmy vyhrávají a jiné nikoliv, byla příjemným čtením. Asi proto, že ve skutečnosti je o faktorech, které ustanovují inspirujícího člověka (a tedy třeba i dobrého manažera).


Psáno (z části) pro Lidové noviny.