Rádoby letci

Už jste někdy seděli v letadle a říkali si: "S tímhle bych jistě dokázal/a také letět?" Podle nedávného výzkumu nejste sami! Studie novozélandských psychologů zjistila, že znepokojivě hodně osob bez jakýchkoli zkušeností s létáním věří, že by dokázaly bezpečně přistát s letadlem v případě nevolnosti pilota. Nejde přitom jen o létání. Lidé jsou připraveni poskytovat autoritativní rady, jak řešit epidemie, vyhrát války či nastartovat hospodářství, aniž by měli sebemenší vhled do extrémní komplexity daných problémů. 

Kde se bere taková patologická sebedůvěra? Osobnostní rysy mohou být jedním z faktorů. Narcistní a extrovertní jednotlivci, zejména muži, se vyjadřují k čemukoli a doufají, že i křik bez obsahu přitáhne pozornost a obdiv. Podobně funguje i vychloubání. Například 12 % mužů v dotazníkovém šetření uvedlo, že by v tenise porazilo Serenu Williamsovou (toho času 23násobnou vítězku Grand Slamu). Podobně si 8 % Američanů (ale jen 2 % Britů) myslí, že by v souboji se slonem či s lvem zvítězilo.

K přehnané sebedůvěře přispívá tzv. Dunningův-Krugerův efekt – jakási iluze mistrovství, kterou trpí lidé s nízkými znalostmi či schopnostmi. Nevíme-li o určité oblasti nic, nevíme ani to, co nevíme. Můžeme tedy žít v přesvědčení, že jsme v dané oblasti dobří. Typickým příkladem jsou lidé, kteří neumí gramatiku a jejichž texty jsou jazykovým peklem, přičemž jsou si jisti, že chyby nedělají. Pochopitelně! Kdyby pravidla detailně znali, chyby by nedělali, protože je ale neznají, chybují a neuvědomují si to.

Dalším psychologickým mechanismem za sebevědomím může být pocit nadprůměrnosti. Jelikož si u druhých všímáme hlavně chyb a nedokonalostí, dospíváme k blaženému pocitu, že jsme lepší než ostatní či že jsme alespoň lepší než průměrný člověk. Jenže každý nemůže být lepší než ostatní.

V souhrnu se zdá, že pocit jednoduchosti či plynulosti, se kterými bychom problém řešili, nikoli skutečná expertiza, vyvolá sebedůvěru, že problém zvládneme. Tým psychologů vedený Maryanne Garryovou tuto domněnku ad absurdum otestoval právě na příkladu, v němž by pasažéři museli odřídit letadlo. Představili účastníkům experimentu situaci, v níž pilot není schopen s letadlem přistát a mají ohodnotit své schopnosti přistát sami. Náhodně vybraní účastníci předtím viděli video z kokpitu, jak pilot s letadlem přistál. Video však bylo zcela neinformativní. Neukazovalo, jaká tlačítka zmáčknout, jaké kontrolky jsou důležité, prostě nic, co by laikovi alespoň trochu mohlo pomoci. Video však vyvolalo pocit, jak pro experta jednoduchá činnost přistávání je. 

Graf ukazuje hodnocení účastníků, jak jsou sebevědomí ("Confidence"), že by přistáli s letadlem stejně jako pilot. Ve skupině, co viděla neinformativní video ("Video"), je patrné vyšší sebevědomí než ve skupině, která video neviděla ("No video").

Účastníci, kteří video viděli, udávali, že jsou schopni přistát, "aniž by zemřeli", a dokonce se mnozí domnívali, že by to zvládli se stejnou bravurou jako pilot. Ve skupině, která video neviděla, takto sebevědomí nebyli. 

Dostupnost snadno pochopitelných informací, ne nutně správných či přesných informací, vede k pocitu vhledu, což vyvolá falešný pocit kompetence a tragédii rádoby expertů na všechno. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Prokletí znalosti

Vchází člověk do ordinace a chce se nechat naočkovat. Lékař se na něj podívá a hned mu vynadá: "Rukáv, rukáv... vyhrňte si rukáv! Člověče, vy musíte být úplně blbej. Už jsem vám to dnes řekl nejméně padesátkrát." 

Toť jeden z kreslených vtipů Pavla Kantorka, který využívám na přednáškách tzv. centrality vhledu do potřeb uživatele. Nabubřele znějící téma má studenty obchodu naučit propasti myšlení, která leží mezi uživatelem a tím, kdo službu poskytuje. Jste-li v něčem expert a určitou činnost provádíte dlouho, stane se rutinou. Všechny kroky vám připadají logické, víte, co vše znamená. Obvyklý uživatel naopak žádné znalosti či zkušenosti nemá; nebo je zapomněl. Neví, co je důležité a čemu věnovat pozornost. Experti pak uživatele považují za blbce a uživatelé experty za arogantní nezdvořáky. 

Někdy se této chybě v empatii říká tzv. prokletí znalosti. Lidé hluboce rozumějící problematice, typicky učitelé a vědci, se již těžce přenesou do stavu mysli, když nevěděli nic. Používají vysvětlení či slova, která jim dávají dokonalý smysl, protože v jejich hlavě jsou provázány nespočtem opakování a dalšími znalostmi, a nemohou pochopit, proč jim publikum nerozumí. Nejznalejší lidé paradoxně mohou komunikovat nejhůře. 

Nemusí jít nutně o komplexní znalosti. Nedávno se mě elektrikář ptal, kolik napojení jističů chci do kuchyně. Nejdříve jsem vůbec nechápal, proč se mne na to ptá – přemýšlel jsem: "Takovou tu krabici s jističi přeci máme v chodbě, proč chce něco dávat do kuchyně?" Pak jsem hloubal nad tím, proč nestačí jeden. Tok mých neurotických myšlenek přerušil zvoláním: "Až vám konvice či trouba jistič vyhodí, tak nechcete, aby se vypnul i mrazák, ne?!" – "Jasně, jasně, dejte tam tři…" odvětil jsem.

Na svých přednáškách prokletí znalostí neučím na příkladu "neznámého" elektrického mamlase, ale jednoduchým experimentem. Vyzvu jednoho studenta, aby šel za katedru. Tam mu ukážu papír, na kterém je napsán název známé písně. Třeba Jóžin z bažin nebo česká hymna. Když student potvrdí, že píseň zná, je jeho úkolem v deseti vteřinách píseň vyťukávat křídou na tabuli. Úkolem ostatních studentů je z ťukání odhadnout, o jakou skladbu se jedná. 

Úkolem "ťukajícího" studenta je zároveň předpovědět, kolik spolužáků píseň uhodne. Je to ekonomický experiment, proto je k co nejpřesnějšímu odhadu motivován odměnou. Obvykle nabízím stokorunu, když se plus minus deset procent trefí. 

Zatím jsem odměnu nikdy vyplácet nemusel. Naprosto pokaždé ťukající student přestřelí procento lidí, kteří píseň poznají. Obvykle hádá, že kolem poloviny spolužáků musí píseň z jeho ťukání rozeznat, nejčastěji však skladbu nepozná nikdo. Ťukajícímu studentovi totiž hraje melodie v hlavě, proto mu jeho ťukání dokonale zapadá do rytmu. Nedokáže si představit, že by píseň takto někdo nepoznal. Všichni ostatní ale slyší víceméně náhodné rány křídou o tabuli. 

Efektivní komunikace není o tom, co říkáte. Jde o to, co se posluchačům objeví v mysli. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Úředníci bez charakteru

Vzpomeňte na jakoukoliv oblast svého života a budou za ní stát – v dobrém či ve zlém – úředníci. Dostupná a kvalitní školka a škola, nízký hluk a znečištění v ulici, jednoduché založení firmy a koupě domu či zdravotní péče na světové úrovni. Vše z toho úředníci kontrolují, umožňují či znemožňují.

Státní a veřejná správa by proto měla být osobní i profesní inspirací pro lidi, kteří chtějí pomáhat a umí měnit svět k lepšímu. "Nejlepší způsob, jak najít sám sebe, je ztratit se ve službě druhým." Leč, když motivačně cituji Gándhího studentům ekonomických i jiných oborů, vybuchnou smíchy či se kroutí z prázdné patetičnosti a – především – nedůvěry. Každý z nich "ví", že potřebným pomáhají charity a svět k lepšímu mění vědci, podnikatelé a jejich start-upy. Státní správa je jen něco, co se musí trpět a pracovat v ní chtějí jen idealisté nebo – což je varovnější – prospěcháři.

Úřady neusilují o talenty

Pokud se úředníky budou stávat lidé tažení pouze sobeckým zájmem, lidé, kteří funkci berou jako příležitost k výdělku bez odpovědnosti či dokonce lidé motivováni jen vlastním obohacením, pak veřejné službě budou dominovat jednotlivci s nízkým morálním i profesním charakterem. Studie provedené v Indii dokazují, že lidé, kteří častěji podvádějí, více preferují zaměstnání ve veřejném sektoru. Podobně ukrajinští studenti práv, kteří v laboratorních ekonomických hrách nejvíce podváděli a upláceli, častěji usilovali o povolání soudců, státních zástupců a právníků ve státních úřadech. Stejně tak výzkum, který jsme s kolegy z Fakulty podnikohospodářské VŠE dělali v řadě dalších zemích jako Čína, Česko či Velká Británie, ukazuje, že je-li prostředí vnímáno jako příležitost k snadným penězům či k podvádění, začnou se do něj selektovat lidé bez charakteru.

Podobně o státních úřednících smýšlí veřejnost. Pro talentovaného a vzdělaného člověka pak státní služba nenabízí mnoho důvodů do ní vstoupit. A státní správa o talenty ani nestojí. Když se na vysokých školách pořádají veletrhy nabídek práce, přední firmy odchytávají nejlepší a nejbystřejší studenty, které se jim dosud zlanařit nepodařilo. Virtuální či fyzické stánky mají prestižní konzultantské firmy, moderní průmyslové podniky, banky a velké neziskové organizace. Nikdy však neuvidíte stánek státní či veřejné instituce. O snaze zaměstnat navrátilce z dobrých zahraničních univerzit nemá cenu ani mluvit.

Negativní obraz úředníka a personální nepolitika se musí změnit. Z povahy své moci mají úředníci a státní zaměstnanci příležitost k mnoha pozoruhodným výsledkům a ty by měly být oslavovány. Například v USA se udělují Medaile Samuela J. Heymana za vynikající výsledky státních zaměstnanců – malé i velké, ale vždy následovatelné. Někteří zachránili celé biotopy, protože preventivně zabránili zamoření od chemičky. Jiní "jen" zefektivnili projektové řízení – třeba tím, že měřili a vyhodnotili, kolik práce má jednotlivý úředník. Při udělování medailí pak nejde jen o uznání mimořádné práce jednotlivců, ale hlavně o popularizaci jejich vhledu a práce a inspiraci dalších talentovaných a obětavých lidí, aby se dali na dráhu veřejné služby.

Na poměřování se s finančním ohodnocením zaměstnanců bankami či IT firmami stát mít nebude,
nicméně i v Česku převládá konsenzus, že státní zaměstnance je třeba dobře zaplatit – doloženo
třeba tím, že průměrné platy státem placených zaměstnanců jsou setrvale nad úrovní soukromého
sektoru (pro stát ale pracují vzdělanější a seniornější lidé, a proto jsou porovnání přes podobné
průměry zavádějící). Nikdo také neoponuje pravidlu, že s velkou mocí a odpovědností by se
mělo pojit i vysoké ohodnocení. Leč, ač platové zvýhodnění roste setrvale; produktivita a efektivnost
české státní správy nikoliv, ať vycházíme ze zpráv NKÚ nebo studií mezinárodních institucí.

Jeden z ukazatelů kvality státní a veřejné správy je Evropský index kvality vládnutí (European Quality of Government Index); jak patrno ze zprávy z roku 2017, je se kam zlepšovat (čím tmavěji modrá, tím lepší, čím tmavěji červená, tím horší).

Epidemie definitivně ukázala, že česká státní správa není schopna zvládat komplexnější situace. Je složité rozklíčovat chaos, populismus a kleptomanství, které do protiepidemických opatření vnášeli politici a neschopnost státního aparátu realizovat ty fungující. Společnou rukou však dokázali, že Česko je mezi nejhoršími zeměmi ve zvládnutí epidemie, protože efektivně se nespustilo nic: od včasného trasovacího systému přes karanténní motivaci, po komunikační kampaň k očkování a boj vůči dezinformacím.

Všudypřítomný politický tlak

Ač téměř každé z ministerstev má analytické odbory či resortní výzkumná pracoviště, nenalezneme téměř žádné exaktní analýzy, na základě kterých byla – či jsou – jakákoliv opatření realizována. Vybírají ministerstva svá opatření a regulace dle chtěného záměru, či dle skutečného dopadu? Nalezneme formalistní dokument, či nic. Mezi jakými variantami řešení bylo vybíráno, jak jsou testována a vyhodnocována? Nevíme. Chcete-li ověřit, zda jsou rozhodnutí zakládána na nejnovějších vědeckých poznatcích, je nutné se obrátit také jinam. Například dopady omezení výuky na základních a středních školách budou strašlivé, zejména ve znevýhodněných rodinách. Epidemie odkryla masivní podléhání dezinformacím a polarizaci společnosti… Co s tím? Národní ústav pro vzdělávání pod MŠMT má na svém webu poslední aktualitu z listopadu 2020.

Jinou ilustrací reflexe svého stavu může být položka v Národním fondu obnovy, v kterém na zvýšení
efektivity, pro-klientské orientace a využití principů na důkazech založeného rozhodování ve veřejné
správě je alokováno na osm let 24 miliónů korun (pro srovnání, na zavedení statusu umělce a
transformace Státního fondu kinematografie je přiděleno přes 7 miliard korun). Je to trochu Hlava
XXII. – aby byli úředníci schopni implementovat a vyhodnocovat funkční reformy – ať již ve
školství, územním rozvoji či zdravotnictví, potřebují vědět, jak identifikovat vlastní selhávání a
nedostatečnosti, jaké jsou jejich příčiny a možná řešení a jak vyhodnotit, zda k cíli vedly či ne. Žádná
renesance státní služby se však neplánuje, protože – zjevně – žádnými problémy netrpí. Jí řízená
obnova národa je proto odsouzena k neúspěchu také.

Ve státní službě nalezneme zástupy chytrých lidí s ryzí motivací a tahem na branku a zákon o státní službě měl pomoci umožnit takovým lidem profesně růst, pracovat efektivně a osvobodit je od neadekvátní politizace. Podle nedávného průzkumu v české státní správě si většina úředníků nemyslí, že by k čemukoliv podobnému došlo. 

Nábor profesionálů přes výběrová řízení fakticky absentuje; platy nijak nereflektují individuální výkonnost; úřady postrádají elementy projektového či manažerského řízení; politický tlak je všudypřítomný. Dle průzkumu jsou úředníci nejspokojenější s širokými možnostmi vzdělávání. Symptomatické je, že neexistuje analýza, která by ukázala, zda tyto kurzy skutečně vedly k jakémukoliv zlepšení jejich práce. 

 

Psáno pro Lidové noviny

Zajatci procesu

Na začátku tisíciletí při úsporné kampani v několika velkých amerických firmách vytvořili týmy složené z nadějných, mladších manažerů. Týmy měly odstranit byrokratické obezličky a různorodé neefektivnosti. Jak je popsal ředitel jedné ze společností, "byli to ti nejlepší a nejchytřejší"; zároveň lidé s praxí a zdravě skeptičtí vůči rychlým řešením složitých problémů. Měli navrhnout transformaci, aby organizace fungovala lépe, a odstranit dlouhodobé neřesti. Pak se měli vrátit do svých funkcí, eventuálně povýšit.  

Ačkoli členy transformačních týmů považovali mnozí za kariéristy a projekt za výtah na vyšší příčky hierarchie, překvapivě mnoho členů týmů nakonec odešlo a akceptovali méně prestižní práci jinde. Proč? 

Zprvu z upřímné analýzy organizace plynul unikátní vhled. "Bylo to, jako by slunce konečně vyšlo a nabídla se mi celá scenerie", uvedl jeden z manažerů. Odkryli, že většina zaměstnanců se sice věnuje svým činnostem a interaguje s kolegy, kteří jsou pro danou aktivitu důležití a své práci obvykle rozumějí. Perspektivě jednotlivce či oddělení však zůstalo skryto, že práce uvnitř systému je jiná, než jak funguje systém celý. 

Zpovídaní zaměstnanci popisovali, co a jak dělají, nicméně když transformační tým hledal hlubší důvody, proč to dělají či proč tímto způsobem, odpovědi nenašli. Zjistili, že se stejného výsledku dá dosáhnout jednodušeji, eventuálně činnost dělá trochu jinak jiné oddělení; nebo že celá činnost nedává smysl, protože nevychází ze správných informací. A i když je oddělení má, zase nemají příležitost či moc je využít...  

Mnoho organizačních procesů běželo, protože kdysi řešily specifický problém či je někdo spustil v reakci na nějakou potřebu, třeba státního orgánu či nějakou krizi; teď byly redundantní. Když zaměstnanci dělali produktivní práci, vnímali ji jen v kontextu svého oddělení. Ač jejich práce měla být organickou součástí firmy, vlastní oddělení se jim stalo celým světem. Zaměstnanci a řadoví manažeři věřili, že někdo "nahoře" to celé řídí a koordinuje. Nebylo to ale tak. Když transformační tým předložil zprávu generálnímu řediteli, zhrozil se: "Je to ještě více v prdeli, než jsem si kdy uměl představit."

Takto vypadá mapa pracovních procesů jedné firmy ukazující, jak organizace "funguje". Není se proto divit, že reakcí byly i vulgarismy...

Jeden člen týmu prozření popsal poeticky: "Začali jsme najednou rozumět všemu tomu plýtvání, nadbytečnosti a neschopnosti. Když něco nefungovalo, lidé se to snažili vyřešit. Zaměstnali další pracovníky, vytvořili pravidla, aby to běželo dále. Prostě to slepili. Nakonec však vidíte všude jen to lepení." Není to tak, že by jen členové týmu chtěli udělovat knížecí rady. Sami si uvědomili, že jejich vlastní kariéra byla jen lepením. "Byl jsem v byznysu deset let a jen jsem vše zhoršil. Jsem zodpovědný za všechen ten bordel," reagoval jeden. Po těchto uvědomění se mnozí už nechtěli vrátit na své původní pozice.  

Ruthanne Huisingová, která o těchto transformačních týmech sepsala studii, uzavírá, že si málokdo uvědomuje, jak špatně jsou organizace navržené řešit problémy. Málokterý manažer si to chce ale přiznat, protože pak by bylo vidět, že jeho práce nemá smysl. Takové organizace čekají na krizi, která je smete.

 

Psáno pro Lidové noviny.

Tip na víkend: Superprognózy, Umění a věda předpovědí

Spadne kurz eura do konce roku pod 27 korun? Objeví se během nastávající zimy chřipková epidemie, kvůli níž v Česku zemře více než 5000 lidí? Bude Miloš Zeman kandidovat v příštích prezidentských volbách? Jak to vše odhadnout? Zejména tím, že nebudete poslouchat vlastně žádné komentátory a experty v médiích. Philip Tetlock a Dan Gardner ve své knize Superprognózy, Umění a věda předpovědí vyhodnocují nejrozsáhlejší experiment v dějinách lidstva zaměřený na odhalení schopností a postupů, jak úspěšně předpovídat (a vlastně i jak dobře přemýšlet).

Knihu Superforecasting: The Art and Science of Prediction od: Philip Tetlock a Dan Gardner vydalo letos nakladatelství Crown.

Projekt financovaný mj. americkou zpravodajskou komunitou ukázal, že od obvyklých mluvících hlav v televizi se lidé se schopnostmi nejpřesněji předpovídat (tzv. superprediktoři) liší téměř ve všem – upravují své názory, vyjeví-li se nové, relevantní informace. Nechají se přesvědčit, vidí-li, že myšlenky někoho jiného přesněji sedí na dostupná fakta. Nejsou dogmatičtí a fatalističtí, svůj světonázor si neustále „testují“ – hledají mnoho perspektiv, jak zkoumaný problém vidět. Zohledňují informace z mnoha velmi různorodých zdrojů a jsou schopni probabilistického myšlení, tj. události pro ně nejsou jen jisté, nejisté a „možné“, ale dokáží svůj odhad „možnosti“ konkrétněji kalibrovat, tedy stanovit, že nějaká událost může nastat třeba s 25% nebo 33% pravděpodobností.

I když se odfiltruje, že úspěšné trefování se do budoucnosti může být způsobeno i ryzí náhodou, superprediktoři dokáží konzistentně a dlouhodobě předpovídat budoucí jevy i s mnohem vyšším úspěchem než zpravodajci mající unikátní, tajné informace. Tetlockova a Gardnerova kniha učí, jak být schopní jako oni.


Psáno pro Lidové noviny.

Jak moc přeplácíme „značkové“ výrobky?

Spotřebitelé jsou při výběru téměř jakéhokoli zboží zavaleni jeho nesčetnými variantami. Časové i mentální náklady na vyhledávání, porovnání a rozhodování, který výrobek je „nejlepší“, jsou ochromující. Spotřebitelé tak mohou být lehce zmateni a vlivem reklamy, manipulace či neznalosti kupovat i výrobky méně kvalitní či předražené. Zda je tomu tak obecně, je však složité rozhodnout. Vezměme za příklad volně prodejné léky, třeba ibuprofen. I když účinná látka je vždy identická, je nabízena pod různými názvy léků, jejichž ceny se mohou lišit i násobně. Leč někdo kupuje dražší ibuprofen, protože preferuje nějaké jeho neaktivní přísady, spolehlivost, bezpečnost nebo má prostě dobrý pocit ze známého balení. Nelze od stolu říci, že tyto jeho důvody jsou „špatné“, stejně jako nelze říci, že – třeba – jablko je univerzálně lepší než pomeranč. Lidé prostě mají různé preference, co u výrobku chtějí.

Jak tedy stanovit, že nějaké koupě jsou „objektivně“ horší než jiné? Bart Bronnenberg s kolegy (pdf) zvolili přístup, při němž zkoumali nákupy tzv. informovaných spotřebitelů. Lidí, jejichž vzdělání a profese je vybavují detailnějšími informacemi o určitých výrobcích, a dá se očekávat, že jejich volby budou velmi fundované. Přitom mohou mít naprosto stejné preference, co od výrobku chtějí, jako každý jiný.

Bronnenberg s kolegy ukázali, že lékaři a lékárnici pochopitelně znají, že mnoho léků má stejné složení, ale radikálně odlišné ceny. V porovnání s běžnými, i co do příjmu či vzdělání srovnatelnými domácnostmi, proto kupují zhruba o čtvrtinu častěji spíše levné, obecné druhy léků, než jejich dražší „značkové“ alternativy. Kdyby všichni spotřebitelé nakupovali jako lékaři či lékárníci, ušetřili by až pětinu výdajů na léčiva.

Pravděpodobnost koupě obecného, levnějšího léku (kupř. generika prodávaného lékárnickým řetězcem), v závislosti na tom, zda spotřebil zná jeho aktivní látku. Pakliže spotřebitel zná, že kupř. mnohé léky proti bolesti (červeně) mají stejnou účinnou látku, kupuje levnější z nich. Body ukazují pravděpodobnosti koupě levného generika a úsečky jsou 95 % intervaly spolehlivosti.

Podobně třeba i šéfkuchaři restaurací u srovnatelných potravin (jako je sůl, cukry, prášky do pečiva ad.) mají mnohem větší pravděpodobnost, že budou kupovat základní, levné druhy a nenechají se obalamutit ke koupi dražších alternativ. Nicméně zjištění u nich neplatí univerzálně, často kupují stejně jako běžné domácnosti a u mnohých potravin, jako třeba jogurty či sycené nápoje, kupují dražší značky.

Výzkum uzavírá, že i sofistikovaní spotřebitelé se nechávají lehce oklamat a při nákupech zbytečně přeplácejí. Zároveň nabízí i cestu, jak své rozhodování zlepšit: víte, kam chodí na oběd zaměstnanci hygieny či ČOI? V jakém autě jezdí automechanici? Na kterých školách studují potomci profesorů?...


Psáno pro Vesmír.

Hloupnoucí chytří

Všimli jste si, že poznáte-li na něco odborníka, ztratíte motivaci danou oblast prozkoumávat sami? Víte-li třeba, že kamarád už v cíli společné túry byl, detaily o cestě si nevyhledáte. Nebo pamatuje-li si manželka výročí, svátky a narozeniny všech blízkých, mysl manžela praktikuje toliko pravidlo „žena ví“ – a všechny ostatní informace vypustí (takže si pochopitelně nepamatuje ani její výročí). I v pracovních týmech se vyvíjí dělba vědomostí: specializuje-li se někdo na určitou oblast, ostatní už potřebují jen vědět, kdo ví. Jak jednotlivci slouží jako externí paměti, výkon skupiny se zvyšuje – není nutné, aby se všichni stávali experty na všechno.

Skupina zná více, rozhoduje se rychleji a efektivněji, její jednotliví členové ale hloupnou. Jako lidstvo „jsme objevili“ teorii relativity, „složili jsme“ 9. symfonii s Ódou na radost, „přistáli“ na Měsíci. Drtivá většina z nás však nedokáže ani vypočítat integrál, poznat notu či opravit počítač. Význačný britský archeolog Steven Mithen tím dokonce vysvětluje následující jev: třebaže se objem mozkovny po celou naši evoluční historii zvětšoval, v posledních miléniích se scvrkává. Ač obecně neplatí, že menší mozek je nutně méně inteligentní, vůči kromaňoncům jsme už ztratili část mozku velkou asi jako tenisový míč.

Jedním ze spekulativních důvodů může být právě silnější napojení na kolektivní inteligenci. „Náš mozek je pochopitelně nesmírně důležitý, nicméně dnes již hraje spíše podpůrnou roli kognitivního systému distribuovaného v materiálech mimo tělo jeho nositele – v knihách, počítačích, malbách, digitálních záznamech...“

S nástupem internetu se tendence „nemuset si pamatovat“ prohloubila. Zintenzivňuje se pouhý „pocit vědění“, i když vědomostí v hlavě máme méně. Lidé si častěji stěžují, že si nemohou vzpomenout na běžné údaje: „Hrál tam ten herec, vždyť víš...“, „To bylo v tom městě, nu, v tom, jak...“, správné odpovědi do vědomí nevstupují. Mozek se naučil, že informace jsou přítomné na webu a čeká, až budou zadána příslušná klíčová slova do vyhledávače. Připouštíme si, že se z nás stávají bezznalostní terminály napojené na vševědoucí server?

Matthew Fisher, Mariel Goddu a Frank Keil (pdf) z Yalovi univerzity otestovali, zda přeceňujeme v hlavě uložené znalosti, pakliže máme umožněn přístup k internetu. V jejich experimentu měli členové „internetové“ skupiny nejprve na webu zjistit detaily k řadě triviálních problémů, třeba jak funguje zip či proč existuje v kartách žolík. Členové druhé skupiny mohli využít jen svou paměť a invenci. V další fázi pokusu bylo participantům obou skupin řečeno, že sami budou odpovídat na otázky z vědy, historie a počasí. Měli přitom stanovit, nakolik si věří, že budou znát odpovědi.

Není asi překvapující, že lidé v internetové skupině razantně přecenili, kolik toho budou vědět. Přístup k webu u nich vytvořil falešnou, leč o to silnější iluzi vědění. Výhody plynoucí ze sdílené znalosti jsou enormní. Jakmile je ale něco tak skvělé, stáváme se na tom závislí a se závislostí se vždy pojí i zranitelnost.

Koho článek nadchl, může pokračovat knihou Manfreda Spitzera Digitální demence, kterou loni vydalo nakladatelství Host. Pohříchu je s cílem bulvárního zalíbení její argumentace často dovedena do absurdních závěrů (jak koneckonců napovídá její podtitul).

 
Psáno pro Lidové noviny (redigováno).

Posouvají nás kolegové?

Psát, že nás spolupracovníci inspirují, je natolik triviální, že to hraničí s urážkou čtenáře. Přesto ve sféře organizačního výzkumu neexistuje mnoho studií, které by dokázaly přesně určit, jak silně, jak dlouho a zda vůbec kolegové ovlivňují, jak děláme svou práci.

Důvodem je hlavně nemožnost ve firmách experimentovat – mít několik týmů srovnatelných pracovníků dělajících podobné, měřitelné úkony a do některých skupin nově zařadit člověka inteligentnějšího, do jiné zaměstnance s úžasnými zkušenostmi, do jiné extroverta a pak sledovat, zda a jak se mění chování ostatních. Ve firmách je takové zkoumání nemožné. Každý tým má různorodou agendu, zaměstnanci provádějí mnoho specifických úkolů, navíc velmi špatně měřitelných, manažeři často a zásadně mění podmínky práce... Při změnách tolika faktorů zároveň, je téměř nemožné vysoudit, jak kvality jednoho pracovníka ovlivňují druhé.

Casey Ichniowski a Anne Preston (pdf) si proto pro svůj výzkum vybrali firmu, kde se podmínky natolik nemění – fotbalový tým. Produktivitu pracovníka-hráče lze jednoduše měřit, hráči zároveň pracují v několika různých týmech najednou – svůj klub a národní družstvo – a často i přecházejí mezi různými kluby. Existuje proto obrovské množství informací o „produktivitě“ lidí i firem, v nichž panují různé kombinace charakteristik pracovníků a jejich týmů. Pravidla hry se přitom téměř nemění. Využit byl i přelomový soudní verdikt, který umožnil hrát v evropských fotbalových soutěžích cizincům, což vyústilo ve skokový nárůst nabídky nových hráčů.

Procentní podíl zahraničních hráčů v pěti vrcholných evropských soutěžích. V roce 1995 Evropský soudní dvůr radikálně omezil bariéry vstupu pro cizince do evropských fotbalových soutěží.

Potvrdilo se, že fotbalisté se od sebe velmi intenzivně učí. Noví hráči ve výborných týmech se začnou zlepšovat mnohem rychleji než stávající kolegové, získají komplikovanější techniku, úspěšněji přihrávají a zvyšuje se jim pravděpodobnost úspěšných střel na branku. Touto svoji expertizou pak ovlivní i kolegy na jiném pracovišti. Kupříkladu, stane-li se nováček národního týmu členem excelentního evropského klubu, zvýší poté i výkon ostatních hráčů národního týmu – což ukazuje nejen zřejmou pravdu, že týmy s lepšími fotbalisty hrají lépe, ale hlavně, že jednotliví fotbalisté své umění zlepší, stane-li se jejich kolegou někdo schopný, s novými zkušenostmi či technikou. Jinak řečeno, stejný hráč přispěje k produktivitě národního týmu více, stane-li se i členem excelentního evropského klubu, než když jím nebyl (přestože byl stále velmi schopný).

Interview s hráči tyto závěry venkoncem potvrzují: „Přímo před sebou vidíte, jak se dělá skutečný fotbal. Spoluhráči jsou učitelé, kteří hrají před vašima očima.“ Nepřekvapí ani, jak se firma vyvíjí, nenabírá-li či se dokonce zbavuje svých talentů.


Psáno pro Vesmír.

Stojí za úspěchem talent či dřina?

Stávají se velmistry šachisté, kteří si od rána do noci přehrávají partie či jedinci s extrémně vysokým IQ, kteří třeba ani tolik netrénují? Mohou za virtuózní hudební představení roky cvičení a odříkání nebo je důležitější, že se hráč narodil s výjimečným hudebním sluchem a mimořádnou motorikou? V současnosti vyhrává názor, podepřený některými studiemi, že vrozené schopnosti jsou důležité, ale rozhodující je vytrvalý trénink – nejlepší se svému umění prostě věnují mnohem intenzivněji.

Třeba slavná studie violoncellistů ukázala, že nejlepší hráči odehráli ve svém životě na nástroj přes 10 000 hodin, dobří 7 800 a průměrní jen 4 600 hodin. Odtud vzniklo populární pravidlo, že deset tisíc hodin věnovaných jedné činnosti, může v ní z kohokoliv udělat experta.

Tábor zastánců vrozeného nadání kontruje, že to je ale talent, který umožňuje, že se lidem činnost daří a proto u ní vytrvají déle. Nadání umožňuje začít shromažďovat zkušenosti už i velmi mladým dětem. Raný začátek pak vede k delší praxi, obé je ale zase důsledkem vrozených vloh. Na rozetnutí pře provedli Brooke Macnamara, David Hambrick a Frederick Oswald (pdf) analýzu všech relevantních studií, které se zabývaly získáváním expertízy – od her, hudby, sportů či vzdělání. Nepřekvapivě se potvrdilo se, že ti nejlepší věnují svým zájmům více času, ale vytrvalá praxe samotná není tím nejdůležitějším faktorem, ba naopak.

Procento výkonu, které je vysvětlitelné časem věnovaným tréninku (světlá část) a procento výkonu vysvětlené jinými faktory (tmavší část) u her (zejména šachy), hudby, sportů, vzdělání (zde jde jistě o podcenění, jelikož jde složité odfiltrovat kupř. dřívější znalosti studentů) a odborných zaměstnání (jako jsou programátoři či třeba rozhodčí; zde však analýza nevyšla přesvědčivě).

Počet hodin věnovaných určité činnosti ozřejmí toliko osminu vysvětlení, proč v ní lidé excelují (ve hrách více, 26 %, v hudbě 21 %, ve sportu 19 % a při vzdělávání jsou důležitější jiné faktory, protože čas věnovaný učení vysvětlí jen 4 % úspěchu). Metody analyzovaných studií jsou velmi různorodé, což jistě mohlo ovlivnit dosažené závěry. Přesto bylo celkem přesvědčivě dokázáno, že jen soustředěné cvičení či trénink k úspěchu nedovedou a stojí za ním spíše jiné faktory, ať již vrozené či dané výchovou nebo prostředím.


Psáno pro Vesmír.

Jsou zákazníci ovlivnitelní experty?

V současnosti existuje na 10 miliard druhů spotřebitelského zboží či služeb, od různých filmů a vín, po spořící účty či letadla. Uspokojit tak můžeme jakoukoliv myslitelnou potřebu, ovšem gargantuovská nabídka s sebou nese i svá úskalí. Jak při zvážení ceny a kvality vybrat nejlepší výrobek – nenechat se "napálit" ani nepřehlédnout dobrou koupi? Kromě technických údajů a (někdy) ceny se výrobcům moc věřit nedá. Reklamy typicky poskytují nulovou informační hodnotu a vyvolávají v nás jen pocit známosti (pozn.: poznáváme-li něco, považujeme to obecně za příjemnější, než jedná-li se o něco, k čemuž nemáme žádné vzpomínky). Výrobky se navíc liší v tolika, tak složitě porovnatelných kritériích, že si kvalifikovaně vybrat u komplexnějších z nich, jako počítač či auto, by stálo věčnost.

Při podobných koupích proto mnoho zákazníků dává na radu experta, čtou recenze a spotřebitelská doporučení. Ani tato cesta však není bez překážek. Experti typicky čelí konfliktům zájmů. Finanční poradce radí kupovat akcie, i protože z obchodu získá provizi, literární kritik patrně bude mít mezi nakladateli řadu přátel a spotřebitelské časopisy hodnotící výrobky mají od jejich výrobců většinu příjmů z reklamy. Nakolik jsou tedy expertní rady spotřebiteli respektovány?

Ralf Dewenter a Ulrich Heimeshoff (pdf) využili německý časopis AutoMotor&Sport, který vydává detailní přehledy a hodnocení nových aut a podívali se, nakolik tyto recenze ovlivňují prodeje aut v Německu. Odfiltrovali přitom sezónní vlivy, ekonomické podmínky i reklamní kampaně automobilek. I když potvrdili, že recenze vliv mají, efekt je velmi slabý. Desetiprocentní zlepšení hodnocení vede jen k 0,5% zvýšení prodejů daného auta. Alespoň co se aut týká, lidé si je vybírají zjevně dle jiných než expertních důvodů. Výsledky jsou však v rozporu k řadě předchozích studií, které nalezly mnohem silnější "expertní efekt", kupř. dobré doporučení v časopise o vínu prodejci nese až 6% růst prodejů po mnoho měsíců.

Efekt dobré recenze na růst prodeje vína. Jak patrno, vydání dobrého expertního hodnocení ("week" 0) vede k vyšším prodejům, které přetvávají i přes 20 týdnů. Převzato z Friberg et al. (2012) (pdf).

Psáno pro Vesmír.

Jen zákon korupci úředníků nezničí

Povznesme se nad hádky o důvodech protlačení zákona o státní službě. Záleží na tom, jak bude fungovat, nikoliv proč bude zaveden. A o profesionalizaci úřednictva usiluje (či se tak snaží vypadat) celé politické spektrum. Vedle jeho možných skutečných hrozeb – třeba zakonzervování zájmových skupin a neomezení korupčních příležitostí – může být jeho dlouhodobý přínos ohrožen dalším faktorem, nepřekvapivým, přesto nediskutovaným.

Indická teorie

Nejprve krátký příklad. Máte házet hrací kostkou, sami, nikým nepozorováni v kancelářském boxu. Jakékoliv číslo padne, zaznamenáte na arch papíru. Celkem máte 42 hodů. Arch nato odevzdáte a čím vyšší součet na něm bude, tím vyšší odměnu získáte. Uvedete pravdivý počet nebo si něco přimyslíte?

Úkol byl jedním z mnoha, kterému čelili indičtí univerzitní studenti v experimentu, jehož cílem bylo zjistit, jak moc budou podvádět. Jelikož prokázat jim nečestnost nešlo, množství peněz, které si z hry odnesli, záviselo jen na jejich morálce.

Při tolika hodech by měl být průměr kolem 3,5 – v součtu tedy kolem 147. Medián předložených výsledků byl ale 168. Pár participantů předložilo arch i s 252 body. Měli troufalost tvrdit, že jim padaly jen šestky. Podvádění malé i velké bylo tedy všudypřítomné. Experiment dvou ekonomek, Remy Hanna a Shing-Yi Wang (pdf), je však zajímavý v jiném detailu. Od jeho účastníků byly získány i životní plány a zaměstnání, jež by chtěli dělat. Nejoblíbenějším místem největších podvodníků byla státní správa.

Na konci pokusu jeho účastníci dostali ještě příležitost část "vydělaných" peněz věnovat charitě a zachovat si alespoň trochu cti. Pohříchu, ač měli nejvíce, nejmenší částky dávali opět budoucí státní úředníci.

Červená čára ukazuje medián odpovědí, blíží se k těžko dosažitelnému 99 percentilu pravděpodobnosti možných součtů. "Spravedlivý" průměr by měl být kolem 147; výsledky u studentů.

Indická praxe

Jistě, lehce lze mávnout rukou nad tím, jak umělý experiment to je, natož ještě hraný studenty, takže o realitě toho mnoho nevypoví. Minimálně ze dvou důvodů to nedělejte. Hanna a Wang totiž poté podobnou hru sehrály i s indickými státními zaměstnanci. A u nich již existovalo poměrně realistické měřítko ochoty podvádět. Díky náhodným kontrolám docházky na pracovištích byly známy údaje o tom, zda zaměstnanec v práci nebyl a přesto si vykázal celodenní práci.

Potvrdilo se, že "házeči nejvyšších čísel" jsou právě těmi, kterým nevadí brát peníze i při své absenci. Státní správu vskutku preferují osoby s ne zrovna vysokým etickým standardem, přestože by tomu mělo být právě naopak.

Kultura korupce

Druhý vhled dodaly britské ekonomky, Abigail Barr a Danila Serra (pdf). Analogický experiment sehrály na Oxfordské univerzitě se zahraničními studenty ze 40 různých států. Prokázaly, že ti, kteří přicházeli z nejzkorumpovanějších zemí, byli také těmi, kteří byli nejvíce ochotní zachovat se nečestně. Podvést pro svůj vlastní prospěch se do mysli lehce prodere, pakliže je člověk od mala obklopen úplatkářstvím a klientelismem. Studenti z různých zemí se jistě nenarodili s větší či menší tendencí k podvádění, to až "kultura korupce", v níž žili, změnila jejich uvažování.

Experimenty ilustrují, že je-li veřejný prostor, resp. stát, brán jen jako prostředek ke korupční rentě, nemůže překvapit, jaké hanebné chování a jedince bude přitahovat. Návrhy na zlepšení státní správy, které mají udržet na uzdě sebestředné a korupční zájmy úředníků (či politiků), nebudou mít žádný dopad, pakliže budou na státní funkce kandidovat lidé jen s cílem svého vlastního obohacení.

Najímání a hodnocení úředníků by se proto nemělo týkat jen jejich schopností, ale i dalších jejich vlastností – vysoké morální integrity či ochoty druhým prospívat. Pochopitelně při nástupu do státní služby nikdo nemá motivaci odkrýt svou touhu po rychlém a nekalém zbohatnutí. Nicméně i komerční firmy čelí podobným problémům a moderní personalistika a budování korporátní kultury si s nimi dokáží, tu lépe, tu hůře, poradit.

Jde to přes peníze

Účinnými nástroji jsou i vysoké platy. Je dokázáno (pdf), že vyšší nástupní mzdy dokáží přitáhnout větší zájem kvalitních uchazečů – měřeno jak jejich inteligencí, tak třeba současným či minulým příjmem, jakož i pracovníky s intenzivní sociální empatií – měřeno třeba jejich odborným profilem či psychologickými testy. A z mnoha dobrých kandidátů se schopní i čestní snáze najdou. Ti pak dokáží vytvářet dobrou praxi, která přitahuje další.

To se mimochodem potvrdilo i u oxfordských zahraničních studentů ze zkorumpovaných států. Čím déle ve Velké Británii pobývali a zažívali, že oportunistické chování je odsuzováno, tím čestněji se poté chovali.


Psáno pro Hospodářské noviny.

Slyšet stříbro, vidět zlato

Lidé posuzují knihy dle obalů, nacházejí zalíbení či nechuť k druhým na první pohled. Dokonce existuje studie ukazující, že výhru politiků ve volbách lze předpovědět jen dle toho, jak kompetentně vypadají – zcela bez ohledu na to, co říkají či jaké mají schopnosti či úspěchy. Nicméně je vzhled schopen ovlivnit i něco tak závislého na jiných kvalitách, na odlišných smyslech dokonce, jako třeba hudební představení. Tedy, že by při hodnocení výkonu hráčů klasické hudby bylo důležitější, jak jejich hraní vypadá, než jak zní? Zdá se, že ano.

Chia-Jung Tsay byla hudebním zázrakem, ve 12 hrála složité Mendelssohnovy houslové etudy, v 16 vystupovala v Carnegieho síni v New Yorku a byla na nejlepší cestě na Juilliardovo a Peabodyho konzervatoře, považované za špičku. Tsay se přitom účastnila řady soutěží a konkurzů, mnohé probíhaly coby živá představení, někdy se jen zasílaly hudební či audiovizuální nahrávky. Všimla si, že kdykoliv se účastní jen hudební nahrávkou, dopadá hůře, než když hraje naživo. A jelikož Tsay, vedle svého hudebního nadání, je i klinickou psycholožkou na University College v Londýně, jala se ověřit, zda se jí to nezdá a hudba může doslova vypadat dobře, ale poslouchat se špatně (pdf).

První ze série experimentů ověřil zřejmé – lidé považují zvuk za rozhodující kvalitu hudby. Tsay uspořádala mezi laiky soutěž, v níž za odměnu měli hádat, který hudebník či pěvkyně vyhráli profesionální přehlídku. Soutěžící si mohli zvolit, chtějí-li je jen vidět, jen poslouchat či vidět i poslouchat. Nepřekvapivě naprostá většina upřednostnila zvukovou či kombinovanou nahrávku a jen osmině lidí postačovalo video. Následoval hlavní pokus. Hudební laikové měli z historických nahrávek tří finalistů prestižních soutěží v klasické hudbě uhodnout, kdo z nich byl odbornou porotou určen za vítěze. Někteří poslouchali nahrávky, druzí sledovali tichá videa. Uvažme přitom, že kdyby lidé tipovali zcela náhodně, dosáhli by úspěšnosti 33 % (vítěz z tří finalistů).

Pouhých 26 % „poslouchajících“ se trefilo. Naproti tomu přes 53 % „sledujících“! Poté byla poslední skupině ukázána videa i se zvukem, opět hádali vítěze a očekávalo se, že budou nejpřesnější. Leč slavně nedopadli, jen 35 % z nich se trefilo, čímž neznatelně překonali náhodný tip. Závěr je nekompromisní, přidání zvuku k videonahrávce fakticky zhoršuje schopnost lidí poznat nejlepšího hudebníka.

Na grafu v pravo vidíte, kolik lidí považuje zvuk (tmavší sloupec) nebo pohled (světlejší) důležitější pro hodnocení kvality hudebního představení. V pravém grafu je úspěšnost uhodnutí nejlepšího hráče na základě zvuku (tmavý sloupec) a na základě němého videa (světlý sloupec).

Navazující experiment, lidé hádají nejlepšího hráče dle jen zvuku, jen videa a nakonec dle videa se zvukem. Hodnotitely jsou přitom profesionální hudebníci.

Výsledky byly natolik nečekané, že Tsay uspořádala stejný experiment s hudebními profesionály. Ti, přece jen, mají znalosti a zkušenosti posuzovat kvalitu hudebního představení hlavně pro jeho zvuk. Závěry pokusů jsou však téměř identické jako u laiků. Při hodnocení hudebního představení byla i pro ně důležitější visuální stránka věci. Tsay videa i různě upravovala, aby byla jen černobílá či aby byly vidět jen obrysy hráčů, přesto zůstala nejlepším instrumentem pro určení vítězů. Hodnotitelé navíc vypovídali, že z videa lze lépe usoudit, jak je hráč zapálený, kreativní či jeho pohyby unikátní a to jednoduše určuje kvalitu jeho „hudby“.

Experiment možná více vypovídá o sudích profesionálních soutěží. Shodují-li se laikové i odborníci s nimi nejvíce na základě němého videa, ukazuje to, že sami nerozhodují dle kvality hudby, ale dle formy hraní hudebníků. Přestože lze experiment kritizovat – volilo se v něm mezi nejlepšími z nejlepších (z finalistů se hádal vítěz) a „vzhled hry“ mohl být příslovečná třešnička – přesvědčivě ukazuje, jak velký důraz přikládáme tomu, jak na nás něco vzhledově působí, než jaké to skutečně je.


Psáno pro Lidové noviny.

Cena štěstí

Nejdříve malý dotaz (nejde o žádný chyták):

Jeden kolega hází mincí, notoricky mu tedy s 50% pravděpodobností padají hlavy nebo orlové. Několik hráčů v pěti kolech hádá, která strana mince padne. Když stranu uhodnou, získávají 2 eura, netrefí-li se, nedostávají nic.

Nyní přicházíte na řadu vy. Víte, že se bude házet dalších 5 kol a můžete si vybrat, s kým z „hádačů“ budete spárováni. Když on uhodne stranu mince, získáte peníze i vy, 4 eura. Když se netrefí, nikdo nezískává nic. Pro začátek jste spárováni s hráčem, který se trefoval nejhůře. Můžete s ním zůstat nebo si připlatit a být spárováni s hráčem, který uhodl nejvíce či s kýmkoliv jiným. Kolik byste byli ochotni zaplatit, třeba za toho nejlepšího?

Ochota platit za přesun na "šťastnějšího" hráče měřená Becker-DeGroot-Marschackovým mechanismem. 0 značí hráče, který se v počátečních hodech netrefil vůbec, 5 značí hráče, který se trefil pokaždé.

Jak plyne z nezávislé náhody hodu mincí, každý hod má pravděpodobnost 50 na 50, že skončí hlavou nebo orlem. Výsledek není nikterak závislý na minulých hodech. To, že někdo v minulosti náhodou trefil více hodů, tedy nevypovídá nic o jeho "schopnosti" trefovat budoucí hody. Rozumné je tedy nepřiplatit si nic a zůstat s přiděleným hráčem, protože má naprosto stejnou šanci, 50%, uhodnout hod, jako každý. Jedině, že byste tedy věřili v předvídání budoucnosti …

Nevím, jak jste dopadli vy, ale Silvia Bou, Jordi Brandts, Magda Cayón a Pablo Guillén (pdf) publikovali výsledky u studentů posledního ročníku financí a zjistili, že 82 % z nich bylo ochotno si připlatit, aby byli spárování se „šťastnějším“ hráčem. I přes všechno, co se během studia naučili o racionálním investování, upřednostnili magii.

Výsledky ukazují, jak intenzivně v sobě máme zakódováno následovat úspěšné, i když jejich zdar mohl být způsoben čímkoliv, třeba i něčím, co nemohli vůbec ovlivnit. Jelikož v životě záleží na schopnostech člověka i na náhodě a často nelze obé oddělit, je upřednostňování toho, co se ukázalo v minulosti dobré, užitečnou heuristikou, která proto v našem rozhodování přetrvává.

Ve zkratce ...

Ingrid S. Johnsrude s kolegy (pdf) ukázali, že lidé jsou schopni v změti hlasů lépe identifikovat řeč svého životního druha. Překvapivě jej však dokáží i mnohem lépe ignorovat, když chtějí slyšet hlas ostatních (tato schopnost se ale s věkem vytrácí).

„Koho chleba jíš, toho píseň zpívej,“ ověřovali Daniel C. Murrie s kolegy (pdf) u soudních znalců, psychologů a psychiatrů. Experimentálně potvrdili, že domnívají-li znalci, že pracují pro obžalobu, přisuzují pachatelům vyšší míru psychopatie i rizika recidivy. Naopak ti, kteří věří, že pracují pro obhajobu, jsou k pachatelům smířlivější.

K děsuplným závěrům došlo konsorcium lékařů (pdf), když se ptali žen, které navštěvovaly 12 ortopedických klinik v Kanadě, USA, Nizozemí, Dánsku a Indii, zda byly týrány partnerem. 2 % z nich odpověděly, že jsou nyní na klinice právě proto, šestina žen přiznala, že byly týrány v minulém roce. Třetina žen byla partnerem týrána někdy ve svém životě.

David Cutler, Jonathan Skinner, Ariel Dora Stern a David Wennberg (pdf) se podívali na geografickou variaci v nákladech na léčení v USA. Odhalili, že rozdíly v (nákladech) léčení nejsou téměř vůbec vyvolávány poptávkou pacientů, ale rozhodováním lékařů. To je však často v rozporu s doporučovanými standardy léčby. 36 % výdajů na konci života pacientů a 17 % výdajů celkem tak může být vydáno, ač nejsou poptávány, ani aniž by byly medicínsky potřeba.

Marihuana a alkohol jsou substituty, naopak pití alkoholu a kouření tabáku jsou komplementy – užíváme si jejich spotřebu obvykle dohromady, takže s konzumací jednoho roste i konzumace druhého. Zdražíme-li tedy cigarety vyšší daní, omezíme kouření (i když podpoříme černý trh) a je nabíledni předpověď, že snížíme i spotřebu alkoholu. Kelly C. Young-Wolff s kolegy (pdf) potvrdila, že zejména u mladých mužů a chudších osob to tak funguje.

Ve zkratce ...

Samuel A. Swift s kolegy (pdf) experimentálně zjistili, že posuzujeme ostatní dle výsledků, kterých dosáhli, bohužel nikoliv za jakých podmínek. Takže třeba studenti s lepšími známkami z benevolentnějších univerzit či pracovníci z lehčích provozů jsou hodnoceni jako schopnější a mají vyšší šanci na vzestup.

Učebnice jsou studentům venkoncem k ničemu, jde-li o výsledky ve standardizovaných testech, tvrdí Maria Kuecken a Marie-Anne Valfort (pdf) na základě dat z 11 subsaharských zemí.

Na jakém tvaru talířků by měly restaurace nechávat účty hostům? Nicolas Guéguen (pdf) zkusil vedle standardního kruhu i srdcovité a čtvercové a potvrdil, že hosté na srdci nechávají spropitné častěji a zároveň vyšší.

Sean P. Salter, Franklin G. Mixon Jr. a Ernest W. King (pdf) naznačují, že hezčí realitní agenti vydělávají více – dosáhnou vyšších cen byť i za cenu méně častých prodejů.

Paolo Campana a Federico Varese (pdf) si přečetli policejní odposlechy ruské a italské mafie a zjistili, že nejvíce si důvěřují rodinně spříznění padouši, nepřekvapivě, ještě více si však věří gangsteři, kteří spolu spáchali násilný zločin.

"Vraždy, které mohly být vyřízeny jedním nebo dvěma muži, byly místo toho prováděny všemi nejdůvěryhodnějšími "vojáky". U každého se očekávalo, že vystřelí alespoň jednu kulku a to i v případě, že oběť již byla mrtvá. Jeden za všechny a všichni za jednoho. Augusto [kmotr] požadoval plnou účast, i když to bylo zbytečné… Každý pachatel se stává "rukojmím" všech ostatních, nemá pak motivaci je zradit či udat." (str. 279, vnitřní citace vynechány).

Zajatci všednosti

Můj pravidelný sloupek v Lidových novinách:

Psychologové Daniel Simons a Christopher Chabris prosluli v 90. letech experimentem s neviditelnou gorilou. Exoticky znějící pokus měl otestovat tendenci ignorovat okolí a ostatní, jsme-li zaměřeni na něco důležitého. Původní experiment psychologů však byl vystavěn tak, že by si jen málokdo vsadil, zda bude úspěšný.

Účastníci sledovali video dlouhé něco přes minutu. Měli za úkol spočítat, kolikrát si sportující hráči v bílém tričku přihrají basketbalovým míčem. Úkol byl trochu ztížen tím, že video zabíralo poměrně úzký prostor u výtahů v jedné budově. Navíc se tam pohybovali i lidé v černých tričkách, hrající si taktéž s míčem. Pravý test, účastníkům utajený, byl skryt v nečekané události.

V půli videa přichází mezi pobíhající hráče žena zahalená v kostýmu gorily. Chvíli se bije v prsa a nato odchází. Scéna s ní trvá asi 5 vteřin. Po konci videa se Simons a Chabris ptali účastníků na počet přihrávek míčem. Většina jej zhruba uhádla. Poté se jich zeptali, zda si všimli něčeho nečekaného. Třeba gorily. Nezaregistrovalo ji 56 % z nich. 

Od té doby byla uspořádána řada konkurenčních experimentů a většina končí podobně. Asi polovina lidí, kteří jsou zabráni do nejrůznějších úkolů, nevidí podněty, na které zrovna neorientují svoji pozornost. Jev byl proto nazván slepota z nepozornosti. Někdo jí trpí více, někdo méně – třeba při pokusech na počítání přihrávek a s gorilou nejlépe dopadají basketbalisté: jsou přivyklí sledovat i okolí, nejen míč.

Podobné experimenty však bývají kritizovány, protože jsou od reality dost odtažité. Konají se v laboratořích, jejich účastníci se mohou cítit nesví, navíc nejsou obvykle motivováni, aby se pokusu upřímně věnovali. Zda je slepota z nepozornosti významným a nebezpečným problémem, se proto říci nedalo. Trafton Drew z harvardské lékařské fakulty se spolupracovníky (pdf) tuto nejistotu v nové studii změnili.

Nechali své kolegy, radiology s rozsáhlými zkušenostmi, hledat v černobílých snímcích plic pěti "pacientů" abnormální plicní uzliny. Činnost, kterou radiologové dělají každý den nespočetněkrát. Uzliny na snímcích vypadají jako malinkaté bílé kruhy. Každý "pacient" měl přes dvě stě snímků a lékaři byli v prohlížení limitováni třemi minutami. Pravý účel experimentu byl opět skryt. U jednoho "pacienta" byly do pěti jeho snímků vloženy obrázky gorily (černé, s bílým okrajem). Na počest originálního pokusu. Obrázky byly velké zhruba 3 na 5 centimetrů, takže v prostoru by gorila zaujímala asi obsah menší krabičky od zápalek.

Jeden ze snímků plic s gorilou.

Dvacet z 24 radiologů si při hledání uzlin gorily nevšimlo. Když jim byl po konci pokusu snímek ukázán znovu s dotazem, zda na něm neshledávají nic zvláštního, gorilu hned odhalili. Nejzajímavější výsledky experimentu pak poskytly kamery zaměřené na oči radiologů. Na snímky s gorilou se lékaři dívali v průměru přes 6 vteřin, někteří se i půl sekundy koukali přímo na gorilu, přesto si jí nevšimli.

Když byl pokus opakován s laiky, kteří předtím prošli rychlokurzem na hledání plicních uzlin, gorilu nenašel žádný z nich. Také našli jen 12 % uzlin, radiologové jich našli polovinu (je ovšem otázka, zda je to úctyhodný výkon). Experimenty přesvědčivě varují, že jsme-li zaujati všedním, rutinním, zcela nám uniká všechno nezvyklé a unikátní.