Abychom neupadli před cílem, Účel světí prostředky také v kampani za co nejvyšší proočkovanost populace

Ochota lidí očkovat se proti covidu je stále nedostatečná, aby bylo možné (nejen) v Česku dosáhnout kolektivní imunity. Zůstane-li až čtvrtina populace neočkovaná, jak naznačují průzkumy, prostor pro množení a mutaci viru bude příliš velký. Dalším epidemickým vlnám se nevyhneme. Značná část úsilí věnovaného vývoji a distribuci vakcíny proti covidu tak může přijít vniveč. Abychom neupadli před příslovečnou cílovou páskou, je třeba v nadcházejících týdnech zintenzivnit komunikaci výhod (a určitých malých rizik) očkování, ale i zvolit kreativnější cesty, jak nadchnout lidi pro naději, kterou univerzální proočkovanost nabízí. Behaviorální vědy nabízejí paletu nástrojů umožňujících přiblížit se této metě.

Pomoz seniorovi, získej očkování

Právě nyní je ideální čas na spuštění programu "pomoz seniorovi, získej očkování" jako na Slovensku, v USA a dalších zemích. Marketing firem dlouhodobě využívá podobný trik při oslovování těžko získatelných klientů. Přivede-li jim někdo zákazníka, získá slevu či jiné výhody. Nabídka funguje, protože lidé jsou snáze přesvědčitelní blízkým člověkem a osobním doporučením než reklamou a PR propagací. Předně blízkým věří a zároveň tuší, že se službou či výrobkem mají zkušenost, takže jim eventuálně pomohou a poradí. 

V Česku nejsou naočkovány statisíce šedesátníků a sedmdesátníků. Někteří z principu vakcinaci odmítají. Jiní trpí úzkostí z rezervačního systému a vypadnutí z rutiny, budou-li muset někam cestovat. Další se bojí, že se při očkování v nemocnici nakazí. Jiní se nechtějí trápit dopravou, MHD, či v labyrintu masových očkovacích center. Dodejme motivaci jejich mladším bližním. Pomohou-li seniorovi se dostavit do očkovacího centra, získají očkování sami bez ohledu na věkový limit. Obavy, že se v inzerátech "bude kšeftovat s babičkami" či že "dědové budou chtít uplatit," jsou určitě namístě. Věřím, že mnohá taková etická klopýtnutí budou více než kompenzována zvýšenou ochranou nejohroženějších spoluobčanů, kteří by se jinak na očkování nedostavili. 

Když se přenesete přes "americký" styl vyprávění, při němž každý vědec je geniální a každé testované opatření je treskutě úžasné, v knize How to Change: The Science of Getting from Where You Are to Where You Want to Be od: Katy Milkman, kterou letos vydalo nakladatelství Portfolio, najdete řadu dobrých nápadů, jak se či ostatní motivovat ke změně chování.

Další behaviorální intervencí je omezení prokrastinace se nechat naočkovat. Zvažte, kolikrát jste si vzpomněli (či vám manžel/ka připomněl/a), že musíte zajít na úřad, objednat se u lékaře, či na výměnu pneumatik. Vždy v nejméně vhodný moment, kdy jste neměli čas. Za chvíli jste na to zapomněli, abyste si vzpomněli v noci, kdy už se s tím zase nedalo nic dělat. A tak dále i po několik dní. Až jste povinnost zcela vypustili. Podobně mnoho lidí může plánovat na očkování jít, ale neustále se zapomínají registrovat, až se naučí očkování ignorovat zcela. Předobjednání může snadno spojit záměr s chováním. Studie z USA ukazují, že lidé, kteří jsou předobjednaní na očkování, se s větší pravděpodobností nechají očkovat, i když mohou svůj termín změnit či zrušit, než lidé, kteří se musejí sami aktivně registrovat. 

Klíčová je rovněž možnost takto předobjednat celé firmy, státní instituce, spolky, či osoby, které jsou v péči neziskovek či úřadů. Domluva s očkovacím centrem umožní, že lidé ze stejné organizace jsou předobjednáni na stejný den, organizace objedná dopravu a sociální tlak "většiny" zajistí, že skutečně jen ortodoxní odmítači vakcinace zůstanou pozadu. 

Podobně lze skupinovou či organizační identitu využít v soutěživosti, kterou manažeři či jiní lídři někdy dokážou zažehnout. Dosáhnou vyšší proočkovanosti fotbaloví fanoušci Plzně, či Slavie (co navíc spojit lístek na zápas s objednáním na očkování)? Vězni na Pankráci, nebo na Mírově? Zaměstnanci RegioJetu, nebo Českých drah? Navíc i zákazníci jistě upřednostní firmu – ať už je to dopravce, pohostinství, či maloobchod –, která bude hrdá na plnou proočkovanost svých zaměstnanců, než konkurenta, jehož zaměstnanci vakcínám nevěří.

Oslaďme si to

Posledním, leč neméně účinným nástrojem přesvědčování je oslovované prostě uplatit. Etikové mohou být opět na štíru s tím, že morální imperativ očkováním ochraňovat sebe a své blízké je nahrazen materialistickými dary. Leč opět věřím, že účel zde světí prostředky. Uzávěry hospodářství stojí miliardy korun týdně, zbankrotované firmy i lidské osudy, proto i tisícové dary mohou být efektivním nástrojem zvýšení vakcinace, která uzávěry učiní zbytečnými. 

Odměna nemusí být nutně hotovostí od státu. Ve světě existuje nespočet příkladů, jak lze oslovit jinak těžko přesvědčitelnou populaci – restaurace a pivovary nabízí očkovaným piva zdarma (byť by se po očkování pít alkohol neměl), firmy svým vakcinovaným zaměstnancům dávají dny volna a příspěvky na dovolenou, školy očkovaným studentům výhody při registraci předmětů a města umožňují očkovaným zadarmo cestovat MHD. Koneckonců i běžný rozum říká, že nepříjemnou aktivitu je nutno něčím osladit, aby se stala příjemnější. 

Mnoho z uvedených opatření bylo ověřeno. Některá fungují velmi, jiná málo, mnohá k vakcinaci přivedla nespočet lidí, některá naopak přesvědčila jednotlivce o jejich konspiračních teoriích. Nicméně, je lepší zkoušet a i mockrát neuspět, než nezkusit nic a pak vinit ty, kteří měli přijít, ale nepřišli.

Psáno pro Lidové noviny.

Jak na proočkování

Ač biomedicínské vědy dokázaly za necelý rok přijít s několika vakcínami proti koronaviru, pouhá třetina Čechů je ochotna se jimi očkovat. Polovina Česka je dokonce silně proti. Za takového stavu bude očkování společensky neúčinné, protože nezajistí skupinovou imunitu – lidé, u nichž očkování nebude efektivní, či občané, kteří jej nechtějí či nemohou dostat, ochráněni nebudou. 

Jak výrazně se vytratila důvěra v biomedicínský systém, nabízí kontrast s reakcí na objev vakcíny proti obrně. Psycholog Steven Pinker v knize Osvícenství píše: dne 12. dubna 1955 skupina vědců oznámila, že vakcína Jonase Salka proti obrně – nemoci, na kterou umírali tisíce lidí ročně a mnoho dětí připoutala k umělým plicím – byla shledána účinnou a bezpečnou. Lidé poslouchali zprávy o vakcíně v úžasu, začaly zvonit zvony, auta troubila, rozezněly se sirény a vojáci pálili salvy. Mnozí si vzali den volna, zavřely se školy či se v nich pořádaly oslavy, lidé si připíjeli v ulicích, objímali děti, chodili do kostelů a smáli se na cizince.

Knihu Enlightenment Now: The Case for Reason, Science, Humanism, and Progress od: Steven Pinker vydalo v roce 2018 nakladatelství Viking.

Nic ani vzdáleně podobného letos nenastalo. Kompletní vakcinační ochranu nemohou dodat vědy exaktní, ale společenské. Měly by navrhnout, jak přesvědčit odpůrce a motivovat přesvědčené, aby se naočkovali. 

Nejjednodušší motivací je nabídnout za vakcinaci peníze. Kdyby stát odměňoval každého očkovaného, řekněme, 2 tisíci korunami, opatření by sice stálo 20 miliard korun – ale šlo by toliko o týdenní ztrátu ekonomiky, kterou jsme obětovali jarní uzávěrou. Lze vytvořit i loterii, v níž každý očkovaný dostane tiket s šancí vyhrát miliardy. 

Leč peněžní motivace nemusí být nejefektivnější cestou: občané si mohou usmyslet, že jsou-li za očkování placeni, může být vakcína nebezpečná. Ještě vážnější problém je, že lidé, kteří cítí povinnost udělat morální věc, mohou být finančními podněty odrazeni. Nabídnete-li dárcům krve peníze za odběr, mnozí odmítnou. Z dobrého skutku a pocitu pomoci potřebným se v jejich očí stala mrzká transakce. Finance lze však přenechávat charitě či lze za vakcinaci dávat i hmotné odměny, které nevytlačí altruistickou motivaci.

Jiným způsobem přesvědčení je sociální tlak. Přirozeně napodobujeme chování blízkých, kolegů, ikon sportovního, uměleckého či politického života. Živý televizní přenos, jak Zeman spolu s Drahošem, hráči Slávie i Sparty, pražští filharmonici i skupina Kabát dostávají injekci, by očkování standardizovalo a u neočkovaných vyvolalo úzkostný pocit, že neudělali něco, co ostatní ano. Jistě se najdou jedinci, kterým kolektivní atmosféra "kdo není očkovaný, není Čech" přijde nevhodná a vymezí se. Nechme jim jejich unikátnost a osamocení. 

Ačkoli vakcíny jsou nové, byly rigorózně testovány a jsou bezpečné. Vždy ale existuje riziko, že se u nějaké skupiny lidí mohou objevit nežádoucí účinky, což může být propagandisticky zneužito. Když velmi různorodí lidé budou signalizovat, že jsou očkováni, šíření lží se omezí, protože šiřitelé jednoduše nenajdou publikum. 

Posledním krokem musí být ulehčení očkovací procedury, u některých vakcín opakované. Lidé často
upřímně plánují něco udělat – jít na vyšetření či zákrok – ale nakonec selžou. Studie ukazují, že zdravotníkem předdefinovaný termín vyšetření, který se dá jednoduše změnit, spojený s upozorněním SMS týden a den dopředu, dokáže radikálně zlepšit závazky pacientů. Fungujeli systém hladce, lidé nečekají, nejsou zmateni nejasnými informacemi, očkování se ukáže být i příjemné – pacient dostane dárek, sladkost či odznak "Jsem očkován" – a míra proočkovanosti letí nahoru. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Přestěhováním za lepší vzdělání, vyšší příjmy a blahobyt

V letech 1994 až 1998 bylo přes čtyři tisíce rodin žijících v chudinských ghettech amerických měst Baltimore, Boston, Chicago, Los Angeles a New York zařazeno do experimentu „přestěhování se za příležitostí“. Experiment byl vlastně jednoduchou loterií, v níž vylosované domácnosti vyhrály poukaz, který jim dotoval vyšší nájemné v lepších a bohatších čtvrtích. Bylo tak možné sledovat, jak opuštění prostředí prodchnuté bídou, kriminalitou a špatnými vzory chování změní vyhlídky členů domácností, které dosáhnou na lepší bydlení vůči rodinám, které vylosovány nebyly a povšechně zůstaly chudinských čtvrtích.

Američtí ekonomové Raj Chetty, Nathaniel Hendren a Lawrence Katz (pdf) v nové studii využívající data z experimentu přestěhování se za příležitostí a daňových záznamů zjistili, že ze změny bydliště extrémně profitovaly zejména mladé děti – dnes již mladí dospělí. Těm, kterým bylo v době přestěhování do 13 let, nyní vydělávají až o třetinu více než jejich méně šťastní vrstevníci. Jde přitom zejména o důsledek jejich delšího a kvalitnějšího vzdělání, než na které dosáhli zůstavivší v ghettu. Naproti tomu u starších dětí, teenagerů, podobný efekt nenastal, ba naopak. Bylo-li dítě již v pubertě, přestěhování u něj již nepodnítilo změny v chování, inspiraci, co dělat se životem či změnu identity, spíše jej vytrhlo ze skupiny jeho kamarádů či party. Podobně se nepodařilo identifikovat zlepšení ekonomické situace přestěhovaných dospělých-rodičů.

Rozdíl v současných příjmech v minulosti přestěhovaných dětí vůči vrstevníkům, kteří zůstali v ghettu (0). Jak patrno u dětí do 13 let (modrá linka) přestěhování vedlo k razantnímu zvýšení příjmů, naproti tomu u mladých mezi 13 až 18 lety (červená linka) mělo přestěhování spíše negativní efekt na jejich budoucí příjmy.

Souhrnně přesto studie uzavírá, že experiment se daňovým poplatníkům dlouhodobě vyplatí. Dotované nájemné bude více než splaceno vyššími daňovými odvody více vydělávajících a vzdělanějších občanů, kteří by jinak byli na sociálních dávkách. Výsledky, že změna prostředí má enormní vliv na perspektivy dětí, ale nikoliv už mládeže či dospělých, navíc varují, že boj proti chudobě či nezaměstnanosti začíná mnohem, mnohem dříve než na úřadech práce.


Psáno pro Vesmír.

Posouvají nás kolegové?

Psát, že nás spolupracovníci inspirují, je natolik triviální, že to hraničí s urážkou čtenáře. Přesto ve sféře organizačního výzkumu neexistuje mnoho studií, které by dokázaly přesně určit, jak silně, jak dlouho a zda vůbec kolegové ovlivňují, jak děláme svou práci.

Důvodem je hlavně nemožnost ve firmách experimentovat – mít několik týmů srovnatelných pracovníků dělajících podobné, měřitelné úkony a do některých skupin nově zařadit člověka inteligentnějšího, do jiné zaměstnance s úžasnými zkušenostmi, do jiné extroverta a pak sledovat, zda a jak se mění chování ostatních. Ve firmách je takové zkoumání nemožné. Každý tým má různorodou agendu, zaměstnanci provádějí mnoho specifických úkolů, navíc velmi špatně měřitelných, manažeři často a zásadně mění podmínky práce... Při změnách tolika faktorů zároveň, je téměř nemožné vysoudit, jak kvality jednoho pracovníka ovlivňují druhé.

Casey Ichniowski a Anne Preston (pdf) si proto pro svůj výzkum vybrali firmu, kde se podmínky natolik nemění – fotbalový tým. Produktivitu pracovníka-hráče lze jednoduše měřit, hráči zároveň pracují v několika různých týmech najednou – svůj klub a národní družstvo – a často i přecházejí mezi různými kluby. Existuje proto obrovské množství informací o „produktivitě“ lidí i firem, v nichž panují různé kombinace charakteristik pracovníků a jejich týmů. Pravidla hry se přitom téměř nemění. Využit byl i přelomový soudní verdikt, který umožnil hrát v evropských fotbalových soutěžích cizincům, což vyústilo ve skokový nárůst nabídky nových hráčů.

Procentní podíl zahraničních hráčů v pěti vrcholných evropských soutěžích. V roce 1995 Evropský soudní dvůr radikálně omezil bariéry vstupu pro cizince do evropských fotbalových soutěží.

Potvrdilo se, že fotbalisté se od sebe velmi intenzivně učí. Noví hráči ve výborných týmech se začnou zlepšovat mnohem rychleji než stávající kolegové, získají komplikovanější techniku, úspěšněji přihrávají a zvyšuje se jim pravděpodobnost úspěšných střel na branku. Touto svoji expertizou pak ovlivní i kolegy na jiném pracovišti. Kupříkladu, stane-li se nováček národního týmu členem excelentního evropského klubu, zvýší poté i výkon ostatních hráčů národního týmu – což ukazuje nejen zřejmou pravdu, že týmy s lepšími fotbalisty hrají lépe, ale hlavně, že jednotliví fotbalisté své umění zlepší, stane-li se jejich kolegou někdo schopný, s novými zkušenostmi či technikou. Jinak řečeno, stejný hráč přispěje k produktivitě národního týmu více, stane-li se i členem excelentního evropského klubu, než když jím nebyl (přestože byl stále velmi schopný).

Interview s hráči tyto závěry venkoncem potvrzují: „Přímo před sebou vidíte, jak se dělá skutečný fotbal. Spoluhráči jsou učitelé, kteří hrají před vašima očima.“ Nepřekvapí ani, jak se firma vyvíjí, nenabírá-li či se dokonce zbavuje svých talentů.


Psáno pro Vesmír.

Do dobrého i zlého, do bohatství i chudoby...

Životní partner vás změní. Ovlivní, kde bydlíte, co jíte, jak se oblékáte, s kým se bavíte i to, že v neděli večer pohříchu nesledujete vrcholný sci-fi film, ale přízemní romantickou komedii. Dopad vlivu partnera na kariéru však systematicky natolik sledován nebyl. Převládající sociálně-ekonomický model obecně předpokládá, že každý z partnerů se v rámci domácnosti specializuje na nějakou činnost a dává prostor druhému uspět v jiné – historicky se ženy stávaly experty na domácí práce, aby muži mohli vynikat v zaměstnání či podnikání. I proto ženatí vydělávají více než svobodní. Nicméně subtilních vlivů existuje jistě mnohem více – je-li třeba manžel neurotik, žena jej nejenže musí neustále ujišťovat a kontrolovat, což se promítne nejen do stresu doma, ale i do obtížnosti excelovat v práci. Nakonec i ona může utonout v neurózách.

Brittany Solomon a Joshua Jackson (pdf) zpracovali australské reprezentativní šetření o pracovní historii a osobnostních charakteristikách tisíců zaměstnanců a u většiny z nich i jejich partnerů. Analýza nejprve potvrdila známé – extraverze a svědomitost se pojí s vyššími platy a rychlejším povýšením. Neurotici práci univerzálně nesnáší. Naopak vřelí, přívětiví lidé jsou v zaměstnání sice spokojení, ale neberou tolik a kariéra je mine – jednoduše nemají ostré lokty či preferenci působit na kompetitivních pozicích.

Ukázalo se rovněž, že mít za partnera svědomitého člověka je extrémně výhodné – stará-li se v páru někdo o platby, hlídá-li schůzky a výročí, plánuje dovolené a rekonstrukce, druhý má klid mysli i více času pro kariéru. Efekt přitom platí pro muže tak pro ženy. Zároveň se zdá, že se organizovanost postupně přeleje i na druhého, původně chaotičtějšího člena domácnosti. Oba pak dosáhnou na větší spokojenost ve svém vztahu, což dále zlepšuje i jejich pracovní vyhlídky.

Svědomitost nepatří mezi první (desítku) vlastností, které nás na druhých přitahují. Vztah s pečlivým, organizovaným člověkem zní jako recept na mdlý a nevýrazný život bez spontaneity – ve skutečnosti však takoví partneři nejlépe zajistí osobní i pracovní prosperitu.


Psáno pro Vesmír (Pozn.: efekty osobnostních charakteristik však nejsou zrovna velké, kupř. vzdělání má na příjem či povýšení člověka řádově větší vliv.)

Nepředvídané náklady úžasných zážitků

Zažít koncert Rolling Stones, získat titul na Harvardu, navštívit Tibet či Himaláje nebo si dát Kobe steak. Splněné sny, na které jen nemnozí dosáhnou. Šťastlivci, jimž se to podaří, se ze vzpomínek jistě budou těšit po mnoho let, ne-li celý život. Takto vzácné zážitky zaujmou posluchače při lecjaké události a udělají z řečníka večírkovou celebritu. Nebo ne?

Společenská dynamika není vždy přímočará. Málokdo chce být tím, kdo jen poslouchá o životních úspěších druhých. Lidé mají přirozenou tendenci se porovnávat, závidět a často se rovnou rozzlobit (nemůžete-li někoho dohnat, můžete jej pomluvit či ponížit – což je obvykle snazší). Zda v konkrétní situaci převáží motiv závisti nebo upřímného zájmu, je těžké předpovědět. Gus Cooney, Daniel Gilbert a Timothy Wilson (pdf) proto uskutečnili v USA experiment, v němž jedna skupina subjektů sledovala zajímavý, poutavý film. Členové druhé, mnohem větší skupiny se naopak museli nudit u videa o krajině. Po skončení filmů byli první pozitivně naladěni, druzí spíše rozladěni.

Nato byli všichni účastníci pokusu posazeni do společné místnosti a měli chvíli nezávazně konverzovat. Z následných testů psychické pohody vyplynulo, že lidé, kteří se koukali na zábavný film se po rozmluvě cítili mnohem hůře. Udávali, že si s ostatními tolik "nesedli". Mimořádné zážitky nás učiní šťastnějšími – což však ostatní neodpouštějí a dávají to zjevně najevo.

Lidé "společenské náklady výjimečnosti" navíc systematicky podceňují. Když se výzkumníci ptali nezávislých hodnotitelů, jak se členové první skupiny asi cítili po sledování filmů a po konverzaci, všichni se domnívali, že budou obecně šťastnější. Po konverzaci ale nebyli. Podobný vývoj pochopitelně nemusí nastat vždy, výzkum však naznačuje, že v prostředí obyčejnosti výjimečnost rychle zhořkne.

Bílé sloupce symbolizují diváky zábavného filmu, tmavé sloupce ty, kteří sledovali nudný film. Nejdříve sloupce před konverzací ("Before Social Interaction") a pak po konverzaci ("After Social Interaction"). Jak skutečné ("Actual Feelings"), tak druhými odhadované pocity ("Predicted Feelings") po sledovaném filmu byli lepší u skupiny, která viděla dobrý film. Jakmile se však mezi sebou všichni začali bavit, skutečné pocity diváků lepšího filmy propadly, ačkoliv bylo odhadováno, že zůstanou lepší.

Psáno pro Vesmír (Pozn.: Výzkum je spíše diskuzním příspěvkem, protože důvodů, proč "skupina mimořádných zážitků" skončila nešťastná, je nespočet (ostrakizace kvůli nerovnosti v zacházení, protežování výzkumníky, status minority, pocity viny, atd.). Rovněž se dá s úspěchem pochybovat o replikovatelnosti výsledků – i když zrovna v Česku by byly závěry asi stejné.)

Kratší pracovní doba má své zisky i pasti

Nový francouzský ministr hospodářství Emmanuel Macron se ještě ani neohřál ve funkci a už popudil odbory, když navrhl zrušit zkrácený 35hodinový týden, který v roce 2000 zavedla socialistická vláda Lionela Jospina. "Vyloučená věc," odmítla návrh odborová centrála CFDT. V dobré víře, že hájí zaměstnance.

Proč by zaměstnanci-voliči ale vůbec chtěli kratší pracovní dobu? Pochopitelně, kdo by nepreferoval trávit v zaměstnání méně času! Zejména nyní, po dovolených, cítíme práci zvláště jako martyrium. Leč nestoupne-li omezením pracovní doby magicky produktivita, kratší úvazky se pojí s nižší mzdou. Většina obyvatel svou ochotou pracovat déle však zřetelně ukazuje, že tvůrčí naplnění, příjem, kariérní vyhlídky či alespoň jistota zaměstnání jsou pro ně důležitější než volný čas. Problémem je, že někdy chování lidí nemusí odhalovat, co skutečně chtějí.

V 50. a 60. letech minulého století, v době bouřlivého rozvoje popularity hokeje, hráči nenosili většinu ochranných prvků, a to ani helmy. Ohelmovaní hráči byli terčem posměchu. Panovalo univerzální přesvědčení, že ochrana hlavy omezuje periferní vidění, hra je pak pomalejší a rozbředlá. Vlastníci klubů se obávali, že s helmami všichni budou vypadat stejně a z hokejistů se nebudou moci stát celebrity, protože je nikdo nepozná. Trpěla by návštěvnost i sledovanost. Za cenu vážných zranění nenosil helmy skoro nikdo. Jeden hráč tehdejší atmosféru shrnul: "Nenosit helmu je hloupé. Přesto to nedělám, protože ostatní hráči ji také nenosí. Vím, že je to blbost a většina kluků to cítí stejně. Pokud by nás k tomu liga donutila, všichni bychom helmy nosili a nikomu by to nevadilo."

Změna započala 21. září 1969, kdy při běžné šarvátce praštil protihráč hokejkou do hlavy Teda Greena, hráče Ottawy, tak silně, že mu zlomil lebeční kost a poškodil mozek. Od konce 70. let už v NHL povinnost nosit helmu platila. Dirigismus nejen vítaný, ale nezbytný. Jinak totiž neexistoval mechanismus, jak motivovat všechny hráče, aby helmy užívali. I kdyby je všichni nosit chtěli, kdokoliv si ji nevzal, byl by v hráčské výhodě a tak by se případná úmluva vždy rozpadla. Proti pravidlu neprotestovali ani vlastníci klubů. Regulace dopadla na všechny stejně, nikdo se necítil znevýhodněný. Thomasu Schellingovi (pdf), teoretikovi her, posloužily helmy jako příklad "selhání koordinace" společných cílů a za zobecnění podobných situací získal pamětní Nobelovu cenu za ekonomii v roce 2005.

Podobný vztah totiž může platit i na pracovištích, mohou říci odbory. Mnozí zaměstnanci jsou po mnoha hodinách práce unavení, nesoustředění, jejich produktivita nízká a chybovost vysoká, z práce by i odejít mohli, přesto tak neučiní. Nastává situace, kdy i kratší dobu pracující zaměstnanec dosáhne absolutně vyššího výkonu než kolega, který pracuje déle. Přepracovaný neodejde, protože by vůči kolegům vypadal jako někdo, kdo na to nemá. Navíc by měl i nižší příjem, jak by to doma či mezi kamarády vysvětlil, že. Nadřízení by jej domů beztak nepustili, protože se obávají, že by jejich firmy ztratily konkurenční výhodu.

Daniel Hamermesh (pdf), ekonom z Texaské univerzity v USA, s kolegy ukázali, že dlouhá pracovní doba může být stejné selhání koordinace jako nenošení helem. Využili změn v délce legální pracovní doby v Japonsku a v Jižní Koreji. Až do poloviny 80. let pracovali Japonci nejdéle mezi vyspělými národy. Karoshi – smrt z přepracování – byla příčinnou až 10 tisíc úmrtí ročně. V reakci na tyto statistiky byl v 90. letech snížen pracovní týden ze 48 na 40 hodin. Korejský příběh je identický s odstupem desetiletí. Kvůli nárůstu úmrtí z přehnané práce, kwarosa, se začátkem 20. století stal standardem 40hodinový pracovní týden, místo dosavadních 44 hodin.

Na základě dlouhodobých šetření v obou zemích Hamermesh s kolegy ukázali, že zejména ti pracovníci, kteří byli legislativou nejvíce "postiženi" – typicky muži mladší či ve středních letech –, se nyní cítí v životě šťastnější. Regulace upravila trh práce tak, že firmy neochotné platit přesčasy snížily pracovní dobu. Všichni zaměstnanci mohli odejít z práce dříve, měli více volného času a cítili se spokojenější. Řeklo by se naprostá politická výhra.

Změna životní spokojenosti ("štěstí") dle intenzity dopadu regulace (snížení pracovní doby) u korejských mužů. I když udávané štěstí v dané populaci klesalo, pokles je nejnižší u skupiny pracovníků, na které regulace dopadla nejintenzivněji.

Totéž u korejských žen. Zde je však vidět, že nárůst udávaného štěstí je nejvyšší u těch, na které regulace dopadla nejintenzivněji.

Úskalím této nirvány je však formulace "zaměstnanci". Kratší pracovní týden s sebou nese vyšší výdaje na přijímání nových lidí, nárůst administrativy a nákladů koordinace pracovníků, což vše zdražuje pracovní sílu. Nedochází proto k významnějšímu růstu zaměstnanosti. Pracovní trhy spíše zamrzají, protože regulace z podstaty eliminuje flexibilitu dohod mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, aby si upravili pracovní podmínky dle svých potřeb. A nezaměstnaní si výhod kratšího pracovního týdne pochopitelně neužijí. Protože jich je ale (zatím) menšina, do politické kalkulace nevstoupí. Odborům jde také jen o své zaměstnané členy. Po problémech se zdravím je přitom dlouhodobá nezaměstnanost nejsilnějším determinantem životní frustrace a nízké životní spokojenosti.


Psáno pro Hospodářské noviny (částečně redigováno).

Éra vzestupu trhů. Triumf či předzvěst pádu?

V době, v níž vlády rozvinutých zemí rozdělují polovinu produkovaného bohatství, je asi na pováženou mluvit o vzestupu trhů. Přesto, tržní směna v posledních letech proniká i do oblastí, v nichž přítomna nikdy nebyla a, dle mnohých, by ani být nikdy neměla.

Asi nejzásadnějším kritikem "éry nadvlády trhů" je Michael J. Sandel, harvardský filosof, který ve své knize Co si za peníze (ne)koupíte (česky 2013) varuje, že nezastaví-li se tržní imperialismus, zamíří společnost do morální propasti. Nuže, kudy vede cesta?

Knihu Co si za peníze (ne)koupíte; Společnost vstupuje do nové éry, vše je na prodej vydalo loni nakladatelství Bizbooks.

Nakonec vše bude mít svou cenu…

V americkém Dallasu spustily školy, zoufalé z tristní úrovně jazykových schopností svých žáků, program, v němž za každou přečtenou knihu dítě získává 2 dolary. Firmy nabízejí svým zaměstnancům krátkodobé peněžní odměny, za každé kilo, co zhubnou či za každý měsíc, který vydrží nekouřit. Cílem je zlepšit jejich zdraví a zvýšit produktivitu. V některých městech, v Miami, Houstonu či San Francisku, existují pruhy jen pro veřejnou dopravu či pro auta plně obsazená cestujícími. Ostatní vozy riskují jízdou v nich značné pokuty. Nicméně, města nabízí i poplatek, jehož uhrazení opravňuje řidiče využívat i tyto privilegované pruhy.

Či evergreen, mnoho kulturních akcí je pořádáno s cílem maximální dostupnosti. Pořadatelé proto stanovují cenu tak nízko, aby si ji mohl dovolit zaplatit skoro každý. Jelikož zájem o některá představení, v Česku kupř. Žižkovského divadla Járy Cimrmana, je pak enormní, na mnohé se nedostane. Vzniká černý trh s lísky, na kterém je dealeři prodávají za násobky původní ceny. (Pozn. Není zřejmé, zda nízké ceny jsou skutečně projevem bezelstného přání, aby se dostalo "na každého" či prostě jen profitabilní dlouhodobou strategií vytvořit si věrné publikum. Respektive, zda vyvolaný přetlak poptávajících není vlastním cílem – teorie signalizace totiž říká, že vidí-li spotřebitel fronty či obecně převis poptávky, usoudí, že nabízené zboží musí být vzácné a nadprůměrně kvalitní. Začne jej nato poptávat také. Vytváření front je proto výbornou marketingovou strategií. Je-li fronta důsledkem monopolu, tedy služby, která nelze být vyřízena jinak, kupř. většina úřední úkonů, jde pochopitelně o věc jinou.)

Žádný problém?

Už pro začínajícího studenta ekonomie nebudou představovat uvedené příklady nic, nad čím by se pozastavil. Dvě svéprávné strany dobrovolně uzavřely dohodu, ergo obě ze směny získaly. A třeba to, že se lístky dostaly díky černým dealerům k lidem, kteří jsou ochotni za ně nejvíce zaplatit, ukazuje, že jsou u těch, jež si jich nejvíce cenní. Maximalizoval se i společenský blahobyt.

Sandel nezpochybňuje sílu tržního mechanismu, upozorňuje však, že tyto rychlé odpovědi zapomínají dva důležité aspekty. Především se lístky nedostávají k lidem, kteří z nich mají nejvyšší blahobyt, ale k lidem, kteří si mohou dovolit za ně zaplatit. Pro miliardáře bude i mnoho desítek tisíc patrně nepostřehnutelným výdajem a představení toliko jedním z mnoha. Naproti tomu pro mladého fanouška by zhlédnutí show bylo životním zážitkem. Vydat více než pár set korun si však nebude moci dovolit.

U této argumentace však nastává proslulý filosofický problém, jak objektivně stanovit, kdo si skutečně cení statku více. A nejsme-li to schopni určit (jakože nejsme) a zároveň se nechceme řídit schopností platit, co zbývá? Přidělovat lísky dle testů znalostí o interpretovi? Dle věku? Loterií?

Druhý Sandelův bod je vážnější, či realističtější – tržní (či peněžní) směna může vytlačit morální, vnitřní či sociální normu. Děti by měly ke knihám přistupovat kvůli radosti z četby a poznání. Lidé by měli žít zdravě kvůli vyšší kvalitě života. Ne, aby dosáhli na krátkodobou výplatu odměny. Nahradí-li peníze tyto vnitřní pravidla, v momentě, kdy přestanou proudit, nezbyde nic.

Vytlačení norem penězi

Skutečně bylo dokázáno, že krátkodobá motivace penězi nemusí být dlouhodobě účinná. Školy, které platily studenty za dobré známky, vždy dlouhodobě nedosáhly lepších výsledků ve standardizovaných testech. Kuřáci, kteří dostali bonus, když půl roku nekouřili, se k zlozvyku do roka opět vrátili. Podobně platí, že stane-li se z pokuty (tj. odsudku pramenícího z přečinu proti morálce či zákonu) poplatek (tj. platba za službu), přestane být dané chování odsouzeníhodné, ale prostě jen "dražší".

Notorický je příklad izraelských školek (pdf). Vychovatelky, frustrované z pozdního vyzvedávání ratolestí rodiči, zavedly poplatek za pozdní odchod ve výši několika set korun. Pozdní vyzvedávání nezmizelo. Naopak, extrémně narostlo. Rodiče si přestali vyčítat, jak jsou hrozní, když nechají dítě ve školce po uzavírací době. Místo toho si řekli, že se jim poplatek vyplatí zaplatit, protože mohou být déle v práci či si užívat volna bez dítěte. Když byl poté poplatek opět zrušen, pozdní vyzvedávání zůstalo na vyšší úrovni. Sociální norma se vytratila.

Týdenní průměrný počet rodičů, kteří vyzvedli své dítě ze školky pozdě. Tučná linka ukazuje školky, kde byl v 5. týdnu zaveden poplatek, linka s prázdnými čtverci kontrolní školky, které poplatek nezavedly.

Sandel (ač to neuzná) si však sám odpovídá, "většina ekonomů dává přednost se [v rámci své profese] morálními otázkami vůbec nezabývat,… jejich prací je vysvětlovat lidské chování, ne jej soudit," (str. 45). Ne většina, ale všichni by měli přistupovat k problémům nezaujatě a odhalit, kdy a proč "tržní řešení" ne/fungují. Ne je hodnotit, zda jsou "ne/tržní" či "ne/morální" či jiná…

Vytvoří-li, byť krátkodobá, peněžní odměna zvyk – kupř. chodit každý týden 3x do posilovny – stane se dlouhodobě účinná, i když skončí (pdf). Je-li nějaké chování považováno za morálně odpudivé, trest by to měl reflektovat a měl by patřičně bolet. Hříšné chování pak vymizí.


Psáno pro Terra Libera. 

A pro absolutní vyváženost: shodou okolností jsem i zítra hostem diskuze o Sandelově knize, kterou pořádá Masarykova demokratická akademie (pdf).

Sportem k optimismu, kariéře... a nebo ne?

Sledovanost sportovních událostí je obrovská. Na olympijský závod rychlobruslařky Martiny Sáblíkové se v Česku dívalo 1,5 miliónů lidí, více než polovina všech diváků, kteří seděli u obrazovek. Zápas našich hokejistů se Slováky přitáhl půlmiliónu diváků navíc. Další se pídili po výsledcích na internetu, v novinách či rádiu. Pár sportovních příběhů ovládl pocity značné části obyvatelstva.

Přináší ale sledování sportu jen chvilkové vzrušení fanoušků nebo mají hromadné zvraty nálad – v uvedených příkladech nadšení z vítězství – i nějaký dlouhodobější dopad? Mají. A fenomén Sáblíková může dokonce fungovat jako dobrá aktivní politika nezaměstnanosti.

Philipp Doerrenberg a Sebastian Siegloch, ekonomové z Kolínské univerzity, totiž zauvažovali, že mnoho našich zlomových rozhodnutí vyvěrá z náhlé změny rozpoložení mysli. Třeba koupě vozu je často vyvolána závistí, že si nové auto pořídil soused či švagr. Mnoho pracujících si začne zvyšovat kvalifikaci po uvědomění, že jejich nadřízený je ve své pozici jen kvůli titulu, nikoliv díky své inteligenci či schopnostem. Někteří nezaměstnaní se odhodlají přestěhovat za prací poté, co se potkají se svými bývalými spolužáky, třeba méně nadanými, kteří žijí úspěšnějším životem ve vedlejším kraji.

Podobné odhodlání "udělat něco se svým životem" může obstarat i národní sportovní úspěch. Ať již vezmeme jakýkoliv sport, vždy bude symbolikou vzepjetí, ochoty nevzdat se a překonat nevýhodu, ač se zdá sebevíce fatální. Mnozí z nás o nějaké změně, kroku do neznáma tu a tam zauvažují a sportovní úspěch může přispět k našemu odhodlání takový krok udělat.

Oba jmenovaní ekonomové využili data konání fotbalových zápasů o evropský či světový pohár (pdf) a dlouhodobé statistické šetření, které v Německu běží již od roku 1984. V jeho rámci se od obyvatel zjišťují detailní osobní údaje, od jejich zaměstnání a příjmu, přes zdravotní stav po spokojenost s životem. Tazatelé se přitom respondentů vyptávají průběžně během roku, takže někteří lidé ryzí náhodou odpovídají před pohárovými zápasy a jiní zase těsně po nich. Porovnáním odpovědí obou těchto skupin se lze dopátrat, co s životními vyhlídkami dokáží udělat významný sportovní zápas.

Nezaměstnaní respondenti – zejména mladí muži – byli po prestižních utkáních více motivováni hledat si práci, byli ochotni pracovat na plný a nejen na částečný úvazek a zároveň se zvýšil jejich optimismus, že nějakou práci naleznou. Dokonce se zvýšily i jejich požadavky na nejnižší akceptovatelnou mzdu (což paradoxně může snížit pravděpodobnost, že nějakou práci skutečně naleznou). Efekt je dokonce tak silný, že se lidé po úspěšných fotbalových zápasech cítili zdravější (resp. se necítili zdravotně natolik špatně) a podstatně méně se obávali nepříznivého vývoje hospodářství.

Pohled na vládní prohlášení a rekordní počet nezaměstnaných naznačuje, že Česko při podpoře pracovního trhu věří jen v růst hospodářství a sezónní příležitosti. Doufejme tedy, že sportovně-motivační síly budou enormní. Nicméně zejména u nás se dá očekávat i zcela protichůdný efekt: švédský ekonom Peter Skogman Thoursie (pdf) si totiž všiml, že během populárních sportovních událostí roste celková nemocnost. Ve Švédsku, kde je zavedena velmi štědrá nemocenská, onemocní při olympijských hrách o 7 % více zaměstnanců, než je jinak obvyklé. U těch, co v práci přesto zůstanou, pak klesá produktivita.

Názorná ilustrace "sportovní nemocnosti" je podíl mužů a žen tč. na nemocenské. Na obrázku je tento poměr nanesen při světovém lyžařském šampionátu v Oberstdorfu dle věkových skupin 20-44 a 45-60 let. Jak patrno, když závody začaly ("5") muži razantně překonali ženy v odchodech na nemocenskou.

Podobný účinek se vyskytuje i u studentů. Je dokázáno (pdf), že v době konání oblíbených sportovních turnajů se zhoršují studijní výsledky vysokoškoláků (pochopitelně je na místě opět hlavně mužský rod) v přímé závislosti s tím, jak dobře se vede oblíbeným týmům. Zároveň roste spotřeba alkoholu a vysedávání po hospodách.


Psáno pro Lidové noviny.

Důležitost dobrého učitele

Změřit, jak a v čem mladého člověka ovlivní jeho učitel je asi nemožné. Dopad všech předaných znalostí, názorů či životních příkladů (ať již v dobrém či zlém) je příliš komplexní a dlouhodobý. Raj Chetty, John N. Friedman a Jonah E. Rockoff (pdf) se o to stejně pokusili. Vyšli z rozšířené metody "učitelovi přidané hodnoty", ukazatele měřícího dopad pedagogů na výsledky standardizovaných testů žáka. Zvažují se přitom jeho aktuální i minulé výsledky, jakož i výkon ostatních žáků v jeho a dalších třídách. Pod nějakým učitelem se všichni zlepšují, pod jiným jen pár žáků, u dalšího se mohou dokonce všichni zhoršovat. Jelikož učitelé někdy přechází mezi školami, lze odfiltrovat i vliv konkrétních škol. Výzkumný tým nato rozdělil učitele jednoho rozsáhlého amerického okresu dle jejich schopností, identifikoval jejich minulé žáky (kolem jednoho miliónu z nich) a nato získal data z daňového úřadu o jejich životních poutích.

Při zohlednění nejrůznějších socio-ekonomických a demografických charakteristik žáků se nepřekvapivě prokázalo, že žáci lepších učitelů jsou na tom lépe, překvapení je však v tom, o jak moc.

Vztah mezi kvalitou učitele a podílem jeho žáků (ve 20 letech) na univerzitě je téměř lineární (při odfiltrování ostatních faktorů).

Vztah mezi kvalitou učitele a výdělky jeho žáků v jejich 28 letech (při odfiltrování ostatních faktorů).

Bývalí žáci kvalitních učitelů se rozhodují zodpovědněji, dívky s menší pravděpodobností otěhotní coby teenagerky, všichni si více spoří na penzi, asi i proto, že dosáhnou vyššího vzdělání a na lepších školách. Podstatně více vydělávají. Zajímavé je, že dlouhodobý vliv učitele přetrvává, i když jeho dopad na výsledky v testech žáků vyprchává. Ztratil-li žák skvělého kantora, v dalších letech jeho studium ochablo, nicméně přesto dosáhl na lepší život.


Psáno pro Vesmír.

Špatné případy táhnou… k lepšímu rozhodování

Debaty o vlivu médií na mládež jsou neutuchající a přitom obvykle jalové. Zejména proto, že postrádají faktickou stránku věci – exaktních studií, jak by konkrétní pořad či žánr ovlivňoval chování člověka, je málo. (Často není jasné, zda pořad ovlivňuje mládež a ta mění chování nebo se jistý typ lidí dívá na určité pořady, přičemž k danému jednáním již mají sklon). Melissa S. Kearney a Phillip B. Levine (pdf) nyní přidali jednu povedenou analýzu o dopadu pořadu stanice MTV Šestnáctiletá a těhotná.

Jde o reality show či dokument ukazující 5 až 7 měsíců života mladých děvčat, které procházejí dospíváním, těhotenstvím, porodem a ranou péčí o dítě – vše natočeno naturalisticky, včetně záběrů z nemocnic či nočního vstávání k plačícímu capartovi. Z vystupujících se stávají místní celebrity. USA jsou přitom jednou z výjimečných rozvinutých zemí, která má vysoký podíl mladých matek (3 % populace děvčat mezi 15-19 lety), takže jde o reálný problém.

Výzkumníci se snažili zohlednit dopad pořadu na sledující nejrůznějšími technikami, od sledovanosti pořadu po lokální vyhledávání slov jako "antikoncepce", "potrat" či "sex poprvé" v Googlu či Twitteru, poté co se epizoda odvysílala. Ukázalo se, že pořady snížily porodnost u mladých matek o 5,7 %, což je třetina celkového poklesu těhotenství u mládeže. Zároveň se nezdá, že by vyvolaly narůst potratovosti, jelikož ta setrvale klesá.


Psáno pro Vesmír.

Koho v mládí potkáš, toho ve vězení najdeš

Stát se zločincem není jen volbou, ale i důsledkem mixu působení rodiny, která vychovává, kolektivu, v němž se člověk pohybuje, příležitostí a prostředí. Anna Piil Damm a Christian Dustmann (pdf) se zaměřili na poslední faktor a zaspekulovali: vyrůstalo-li dítě v sousedství, v němž byl zločin běžným jevem, naučí se jej samo užívat jako validní životní strategii, takže se ze "zločinem promořených čtvrtí" budou častěji rekrutovat zločinci.

Leč podobné úvahy mají značná úskalí, působení jednotlivých vlivů lze jen obtížně odlišit. V čtvrti může být vysoká chudoba, nízká vzdělanost, lidé se vzájemně nestýkají, a proto je tam i vysoká kriminalita. Zároveň v prostředí sociální anonymity a frustrace nebude výchova dětí nejsnazší, takže budou mít větší pravděpodobnost skončit jako zločinci. Do podobných čtvrtí se navíc mohou stěhovat recidivisté (a jejich rodiny). Co a jak konkrétně ovlivní budoucí skon mládeže k zločinnosti, nemusí být vůbec zřejmé.

Oba vědci měli ale štěstí. V Dánsku mezi lety 1986 a 1998 fungoval rozsáhlý program umísťování uprchlíků z různých zemí (celkem jím prošlo 80 tisíc lidí), který měl povahu přirozeného experimentu. Vlastností programu totiž bylo, že rodiny uprchlíků ubytovával v jednotlivých částech země náhodně. Různé rodiny se tak nastěhovaly do rozdílných čtvrtí, bohatých i chudých, s vysokou i nízkou kriminalitou a nato v nich dlouhá léta žili.

Potvrdilo se, že ve čtvrtích, kde žilo více mladých kriminálníků a bylo spácháno více (zejména násilných) zločinů, se chlapci přistěhovalců snáze naučili páchat zločiny a byli také v pozdějších letech častěji odsuzováni. Nejvíce byli ovlivněni, byla-li jim čtvrť etnicky spřízněna.


Psáno pro Vesmír.

Děti jako efektivní investice

Nejdůležitější úkol vládní koalice byl možná již dohodnut. Program, který může dosáhnout šesti- až desetiprocentní čisté roční výnosnosti. Tedy dlouhodoběji více než jakýkoliv trh cenných papírů. Tato reklamní znělka je však i vážným varováním, o co Česko přijde, když se sliby nesplní či naplní jen formálně.

Schématické znázornění výnosů investic do lidí; míra investic s věkem postupně klesá a brzy už nepřináší ani tolik, kolik je na ni vydáno, největší dopad (a výnosnost) má předškolní vzdělávání; převzato z Heckman (2006) (pdf), týká se znevýhodněných dětí.

Jde o podporu předškolní výchovy dětí. Pochopit, proč je tak důležitá, umožní slavný perryjský školní experiment. Odstartoval v 60. letech v USA. Byly do něho náhodně vybrány děti ve věku 3 až 4 let ze sociálně slabých rodin, považované za "zaostalé".

S IQ jen kolem 80. Některé děti absolvovaly předškolní program, v němž se učily, jak se učit. Jiné děti ze stejného prostředí žádnou takovou výchovu nedostaly a sloužily k porovnání, jak předškolní výchova probíhající na několika cvičeních ráno ve skupině a poté odpoledne s učitelem přímo doma zlepší budoucnost dětí. Děti se učily zvládat vlastní impulzy, plánovat si povinnosti a spolupracovat. Začalo se čtením a počítáním. Při návštěvách doma byli vzděláváni rodiče, jak v dítěti podpořit touhu po učení.

Víc pozornosti nadaným

Když perryjské děti dosáhly deseti let, byly znovu otestovány, zejména na inteligenci. Výsledky byly tragické. Skupina, která získala předškolní výchovu, na tom byla naprosto stejně jako ta, která nezískala nic. Předškolní program byl označen za katastrofu.

Nicméně děti byly sledovány i nadále a začalo vycházelo najevo, že členové skupiny, která dostala předškolní výchovu, se chovají jinak. Vzácněji u nich docházelo k záškoláctví, nepodváděli a nelhali. Nekradli. Byli lépe schopni organizovat si svůj život.

Definitivní vyhodnocení programu proběhlo, když se z dětí stali čtyřicátníci. Dospělí, kteří před více než šestatřiceti lety prošli předškolním programem, dosáhli mnohem vyššího vzdělání, měli vyšší příjmy i bohatství, proto i méně často pobírali sociální dávky. Dívky vzácněji otěhotněly už jako teenagerky či se nestaly tak často svobodnými matkami. Podstatně méně byli dospělí zatýkáni či obviněni z trestného činu.

Perryjský a od té doby i řada dalších pokusů ukázaly, jak extrémně důležitá je velmi raná výchova. Nejde přitom o inteligenci či "znalosti", které nutně hrají roli. Naučí-li se dítě výhodám získávání schopností, dovedností či znalostí, získá i sociální či emoční kompetentnost, která mu ulehčuje učení a řešení problémů v pozdějších letech. Nejsou-li naopak děti doma stimulovány řešit úkoly, být zručné, vzdělávat se, nastoupí na školu znevýhodněné a tento handicap se začne prohlubovat. Dítě školu a vzdělávání "nechápe", nepřilne k nim a zvolí odlišnou životní strategii, více impulzivnější a parazitičtější.

Pohříchu učitelé tento vývoj málokdy zvrátí. Je totiž dokázáno, možná paradoxně, že více pozornosti, vstřícnosti i rad věnují spíše nadanějším žákům, u nichž jsou "výsledky jejich práce" rychleji a snáze viditelné.

Praktické školy jako zbytečný luxus

V Česku stále mnoho dětí nastupuje do praktických škol, i když by vhodně cílená předškolní výchova či asistenční pomoc v začátcích dokázaly jejich "znevýhodnění" kompenzovat. Již nikdy v životě – ať již ve formě různých reforem vyššího vzdělání, rekvalifikačních či doškolovacích programů, či rehabilitací vězňů – nebudou investice do lidského kapitálu tak efektivní jako v dětství.

Heslo "Školky pro všechny" může být jen volební vějičkou – vzpomeňme například na pomník Internetu do škol – a chybná vzdělanostní politika se pochopitelně neprojeví v tomto ani v následujících politických cyklech. Obojí svádí k politickému zanedbávání skutečného raného vzdělávání. Dojde-li k tomu, občanská i ekonomická perspektiva země bude omezena.


Psáno pro Hospodářské noviny.

Ve zkratce ...

Ingrid S. Johnsrude s kolegy (pdf) ukázali, že lidé jsou schopni v změti hlasů lépe identifikovat řeč svého životního druha. Překvapivě jej však dokáží i mnohem lépe ignorovat, když chtějí slyšet hlas ostatních (tato schopnost se ale s věkem vytrácí).

„Koho chleba jíš, toho píseň zpívej,“ ověřovali Daniel C. Murrie s kolegy (pdf) u soudních znalců, psychologů a psychiatrů. Experimentálně potvrdili, že domnívají-li znalci, že pracují pro obžalobu, přisuzují pachatelům vyšší míru psychopatie i rizika recidivy. Naopak ti, kteří věří, že pracují pro obhajobu, jsou k pachatelům smířlivější.

K děsuplným závěrům došlo konsorcium lékařů (pdf), když se ptali žen, které navštěvovaly 12 ortopedických klinik v Kanadě, USA, Nizozemí, Dánsku a Indii, zda byly týrány partnerem. 2 % z nich odpověděly, že jsou nyní na klinice právě proto, šestina žen přiznala, že byly týrány v minulém roce. Třetina žen byla partnerem týrána někdy ve svém životě.

David Cutler, Jonathan Skinner, Ariel Dora Stern a David Wennberg (pdf) se podívali na geografickou variaci v nákladech na léčení v USA. Odhalili, že rozdíly v (nákladech) léčení nejsou téměř vůbec vyvolávány poptávkou pacientů, ale rozhodováním lékařů. To je však často v rozporu s doporučovanými standardy léčby. 36 % výdajů na konci života pacientů a 17 % výdajů celkem tak může být vydáno, ač nejsou poptávány, ani aniž by byly medicínsky potřeba.

Marihuana a alkohol jsou substituty, naopak pití alkoholu a kouření tabáku jsou komplementy – užíváme si jejich spotřebu obvykle dohromady, takže s konzumací jednoho roste i konzumace druhého. Zdražíme-li tedy cigarety vyšší daní, omezíme kouření (i když podpoříme černý trh) a je nabíledni předpověď, že snížíme i spotřebu alkoholu. Kelly C. Young-Wolff s kolegy (pdf) potvrdila, že zejména u mladých mužů a chudších osob to tak funguje.

Marihuana jako spása silnic

Zákony na lékařské využití konopí umožňují pacientům získat od lékaře předpis na dávku marihuany. Obvykle také povšechně dekriminalizují pěstování, držení a užívání konopí. 20 amerických států si již prošlo debatou, zda marihuana vede k zločinnosti a otevírá cestu k těžkým drogám či naopak má významné pozitivní medicínské dopady, je bezpečnější než řada legálních drog a kriminalita je vyvolávána spíše represivní politikou státu – a zákony schválily.

Užívání konopí a pití alkoholu jsou přitom, ekonomickým žargonem, substituty. Roste-li spotřeba jednoho, klesá spotřeba druhého, jelikož oba uspokojují „podobné“ potřeby. Dalo se tedy očekávat, že ulehčený přístup k jointům vyvolá pokles konzumace alkoholu. (Proto se hlasy proti legalizaci konopí dají mnohdy vysledovat k lihovarnickému a pivovarnickému průmyslu.)

A jelikož alkohol je význačnou příčinou dopravních nehod, nejčastějším to důvodem smrti mladých osob, D. Mark Anderson, Benjamin Hansen a Daniel I. Rees (pdf) mj. zauvažovali, že snazší zpřístupnění konopí by mohlo vést i k poklesu úmrtí na silnicích.

Nejdříve potvrdili, že ve státech s volnějším přístupem k marihuaně skutečně pokleslo opíjení se alkoholem. Nato zvážili celou baterii rozdílů mezi státy s povoleným užíváním konopí a státy represivnějšími (od tolerance volání mobilem po přísnost vydávání řidičských průkazů) a dokázali, že nástup konopí skutečně vede k poklesu počtu smrtelných dopravních nehod o 8-11 %.

Vývoj počtu smrtelných dopravních nehod u lidí 20-39 let ve státech se schválenými zákony o lékařském využívání konopí (černé čtverce) a státy bez zákonů (křížky). Rok 0 značí začátek platnosti zákona.

Výsledky pochopitelně neznamenají, že řízení pod vlivem marihuany je bezpečnější (i když to některé studie naznačují). Provedená analýza nic podobného neumožňuje zjistit. Alkohol se totiž často konzumuje v hospodách, na večírcích, tedy mimo bydliště, naopak marihuana se obvykle kouří v pohodlí domova. Výsledky mohou znamenat jen to, že s rozšířením konzumace marihuany se omezil počet jízd pod vlivem. I to je však samozřejmě přínos.

Proč je dobré mít atraktivní slečnu (muže) v záloze

Jaký člověk skutečně je, nelze rychle a jednoduše zjistit. Prvotní zdání zkrátka klame. Jakýkoliv signál důvěryhodně ukazující jedincovy kvality je proto k nezaplacení. Do ekonomie koncept signalizace přinesl Michael Spence. Ukázal, že i když vzdělání nedává studentům naprosto žádnou produktivní hodnotu, kterou by mohli využít ve firmách, je přesto užitečné. Vytváří totiž síto určité úrovně snahy, schopnosti pracovat, pamatovat si, čehokoliv, co může být znakem i dobrého zaměstnance. (A jelikož vzdělání kvůli snižujícím se standardům signalizační úroveň ztrácí, jsou studenti "nuceni" dodávat další signály – zahraniční či mnohonásobné studium, stáže a náročné mimoškolní aktivity, ad.) Nicméně signalizační teorie nepatří jen trhu práce.

Benjamin M. Winegard, Bo Winegard a David C. Geary (pdf) vyšli z faktu, že vysoce atraktivní jedinci jsou vzácní, žádaní a dost nároční na získání. Poskytují proto výborný signál, že i jejich partner musí být velmi kvalitní. Už dříve bylo přitom dokázáno, že přitažlivost muže u žen razantně vzroste, je-li doprovázen přitažlivou dámou. Ona je totiž pro ostatní ženy signálem, že muž musí mít "něco", čím si ji byl schopen získat. Winegardovi a Geary na sympaticky prostém pokusu ukázali, že podobné zvyšování statutu je všudypřítomné.

Účastníky svého experimentu, studenty, rozdělili na páry muž a žena a řekli jim, že budou po univerzitním kampusu sbírat odpovědi do oficiálního anketního šetření o vysokém školství. Zároveň je nabádali, ať se k sobě chovají, jako kdyby spolu chodili, protože respondenti pak budou ochotněji odpovídat.

Někomu byl přiřazen velmi atraktivní partner, dalšímu spíše quasimodovský typ. Než studenti začali se sběrem dat, měli ještě uvést termíny, kdy budou ochotni po kampusu chodit. Zároveň si mohli vybrat, kde budou data sbírat. Zda v místnostech plných spolužáků nebo v kancelářských prostorách univerzity, kde pobývají postarší zaměstnanci školy.

V pozitivních hodnotách ochota zpovídat spolužáky, v negativních hodnotách zaměstnance fakulty. Nejprve u mužů, pak u žen. Modrá značí přiřazení k atraktivnímu partnerovi, červená k neatraktivnímu. Zelená je kontrolní skupina, jejíž členové by data sbírali sami.

Počet hodin, které byli studenti ochotni věnovat šetření. Nejprve u mužů, pak u žen. Modrá značí přiřazení k atraktivnímu partnerovi, červená k neatraktivnímu. Zelená je kontrolní skupina, jejíž členové by data sbírali sami.

Výsledky byste asi uhodli: studenti, kteří přišli k sexy spolupracovníkům, byli ochotnější věnovat šetření více hodin a chtěli sbírat data u svých spolužáků. Studenti majíce přiřazeny nehezké společníky, byli ochotni vyzpovídat v pár hodinách jen zaměstnance fakulty. Výsledky jsou podobné u obou pohlaví, muži se však "chlubili" pochopitelně více (ženy se za své nehezké partnery až tak nestyděly). Zároveň platí, že efekt nastává bez ohledu na to, zda jsou osoby v realitě ve vztahu či nezadaní. Účastníci experimentu také potvrdili, že je v rozhodování skutečně ovlivnilo zvažování dopadu atraktivity kolegy na svůj vlastní statut a přitažlivost.

Autoři dále spekulují, že získané výsledky umožňují lépe pochopit, proč si někdo vystavuje fotografie sebe se slavnými lidmi a naopak proč máme tendenci se vyhýbat lidem ze dna sociálního žebříčku.

Fanoušci fotbalu zírající na dno pytlíku s brambůrky

Sportovní utkání jsou univerzálně následována nárůstem kriminality, zejména spjaté s alkoholem, dopravními nehodami i domácím násilím. Roste počet infarktů, jak mužů tak žen. Jedna strana při hře (obvykle) prohraje a její fandové jednoduše potřebují svoji frustraci nějak ventilovat.

Yann Cornil a Pierre Chandon (pdf + doplňkové materiály) k seznamu důsledků porážky přidali i přejídání se tuky. V letech 2004 a 2005 změřili konzumaci jídla ve vybraných amerických městech a sledovali, jak se bude měnit zejména v pondělí, den po důležitých utkáních amerického fotbalu.

Předpověď byla nasnadě, obyvatelé měst, jejichž tým prohrál, budou konzumovat více jídla, zejména toho nezdravého (s nasycenými tuky). Ve vítězstvíslavících městech budou žít naopak zdravěji, jelikož se díky výhře svého týmu cítí šťastnější, nad věcí, bez potřeby utápět frustraci v jídle. Města, jejichž týmy nehrály či žádné týmy nemají, sloužily k porovnání.

První (a) obrázek ukazuje spotřebu nasycených tuků v neděli, pondělí a v úterý ve městech, která vyhrála (bílý sloupec), prohrála (černý), nehrála (pruhovaný šikmo) a nemající fotbalový tým (pruhovaný). Druhý obrázek (b) ukazuje totéž měřeno v celkovém příjmu kalorií, efekt je již slabší.

Jak patrno z obrázku výše, výsledky jsou přesně takové, obyvatelé deklasovaných měst snědli o 16 % více tuku, navíc i v následujícím dni pokračovali v tučnějších jídlech. Z detailních výsledků vyplývá, že efekt je nejsilnější u nejoddanějších fanoušků, u nichž kupř. po prohře vzrostla spotřeba tuků až o třetinu a při těsných utkáních (u nichž sázkaři vypisují nízké kurzy), kdy prohra nejvíce zklame.

Cornil a Chandon efekt ověřili i experimentálně, když nechali účastníky pokusu-fanoušky vypracovat esej o výhře nebo prohře jejich oblíbených týmů. Nato měli řešit slovní hlavolam. Připraveny byly i misky s brambůrky, čokoládové tyčinky, hroznové víno a malá rajčata. Ačkoliv se neprokázalo, že by fanoušci píšící o prohře nato snědli více jídla, přesto podstatně častěji volili to nezdravé.

Stádní chování snadno a rychle ... ekonomie, IT a zábava však stojí zvlášť

Vedou spotřebitelská doporučení k popularitě nejkvalitnějších výrobků; zajistí rating komentářů vítězství nejlepších názorů v diskuzích? A nebo kolektivní inteligence snadno selhává, protože většina z nás snadno podlehne stádnímu chování, takže slepí pak následují slepé?

Položivše si tyto otázky, Lev Muchnik, Sinan Aral a Sean J. Taylor (pdf + doplňkové materiály) otestovali, zda náhodné zlepšení či zhoršení ratingu právě vloženého komentáře povede k jeho dlouhotrvající vyšší či nižší popularitě. Na jedné webové názorové stránce bylo z 101 281 komentářů náhodně vybráno 4 049, které dostaly ihned pozitivní hodnocení a 1 942 komentářů, které dostaly negativní hodnocení. Zbytek sloužil coby kontrola. Bylo sledováno, zda se tato manipulace časem vytratí a zůstane vlastní kvalita komentáře či vznikne falešná kaskáda (ne)popularity.

Čekáte-li "pochopitelně" vznik stádního chování, zklamáni nebudete. Úvodní manipulace se kumulovala, takže komentáře, které z počátku náhodně získaly pozitivní hodnocení, začaly dále získávat na popularitě. V souhrnu jim pozitivní manipulace přinesla o 25 % lepší rating. Ocenění – vzniklé naprostou náhodou – vytvořilo trvalou bublinu oblíbenosti.

Nicméně nebuďte samolibí, zcela očekávatelně to celé nedopadlo. Manipulace negativním ratingem efektivní nebyla. Ačkoliv z počátku náhodně negativně označené komentáře dále v popularitě propadaly (i když pozitivní hlasy také získávaly), v delším období u nich došlo ke korekci a skončily nakonec stejně jako vůbec neovlivněné komentáře (dá se však zaspekulovat, že v Česku by výsledky byly asi odlišné).

Celkový rating komentářů (95% interval spolehlivosti), které byly zpočátku negativně označené (modrá), neolivněné (zelená) a pozitivně označené (červená).

V rozlišení na specifická témata se nejintenzivnější stádní chování ukázalo v diskuzích o politice, „kultuře a společnosti“ a obchodě (opět jen pozitivní, negativní manipulace nefungovala). Naopak v ekonomii, IT, zábavě a obecném zpravodajství byl rating komentáře ovlivněn hlavně jeho kvalitou, nikoliv manipulací.

Celkový rating komentářů v obchodě, "kultuře a společnosti", politice, IT, zábavě, ekonomii a obecném zpravodajství. Zelené (s hvězdičkou) jsou výsledky (95% interval spolehlivosti) neovlivněných komentářů, červené (s trojúhelníkem) jsou výsledky pozitivně ovlivněných komentářů.

Nech brouka žít

Můj pravidelný sloupek v Lidových novinách:

Jidáš prodal Ježíše za třicet stříbrných a podle Dante Alighieriho za to patří do nejhorší úrovně pekla. Největší kritik kapitalismu Karel Marx si pak myslí, že

"peníze mají moc ničit jednotlivce i pouta společnosti. Proměňují věrnost v nevěru, lásku v nenávist, nenávist v lásku, ctnost v hřích, hřích v ctnost, služebníka v pána, pána ve služebníka, hloupost v inteligenci a inteligenci v hloupost".

Jeho úvaha má ale jistou potíž: peníze totiž ničí zjevně charakter v jakémkoliv společenském systému. Vinit tedy z rozpadu morálních norem trh je přinejmenším problematické.

Navíc mezinárodní studie přesvědčivě ukazují, že čím je tržní směna v zemi rozvinutější, tím se lidé mají nejen blahobytněji, ale žijí i morálněji - měřeno nižším počtem vražd, intenzivnější ochotou pomáhat druhým či třeba vyšší návratností ztracených peněženek. Jenže: co když někde jsou lidé prostě mravnější a i bez trhu by se chovali dobře? Hlavou taková otázka vrtala i dvěma německým ekonomům-Arminu Falkovi a Noře Szechové, kteří se proto rozhodli prozkoumat celou věc experimentálně (pdf).

Jejich úvaha byla následující: morální normy mohou být v různých místech a dobách, řekněme, flexibilní. Vědomé a bezdůvodné zabití živého tvora ale asi nebude považovat za mravně přípustné žádná zdravá společnost. Nabídli proto účastníkům svého experimentu volbu: buď si odnesou deset euro, nebo zachrání myš. Odmítnou-li peníze, bude mít myš zajištěno dožití v útulné kleci. Když zvolí peníze, hlodavec bude odeslán k zabití. Instruktážní video přitom účastníky experimentu nešetřilo: názorně jim ukázalo, jak by byly myši zplynovány.

Skoro polovina (46 %) lidí přesto zvolilo pro svou myš smrt. A to byl teprve začátek. Druhá verze experimentu zavedla do rozhodování trh - konkrétně dvojitou aukci. Subjekt v roli prodejce dostal opět myš a směl stanovit cenu, za kterou je ochoten její život prodat. Nakupující dostal 20 euro a nabízel cenu, za níž je ochoten myš koupit. Pokud se obě strany dohodly, peníze si ve smluveném poměru rozdělily a na myš čekala plynová komora. Když k dohodě ani po 10 kolech vyjednávání nedošlo, peníze nedostal nikdo a myš přežila. Prodejce tedy byl ve stejné situaci jako dříve: buď odmítne peníze a myš bude žít, nebo smění její bytí za hotovost. Falk a Szechová přepokládali, že eroze morálky bude ještě větší. Už proto, že obchodu se v této podobě účastnilo více lidí, takže odpovědnost (a vina) byly tedy více rozptýleny. Následoval pak ještě poslední díl pokusu. Podmínky při něm byly stejné jako u dvojité aukce, celé transakce se však účastnilo několik prodejců a několik nakupujících najednou.

Podíl účastníků experimentu ochotných zabít myš za 10 euro a méně při jednotlivé nabídce, při dvojité aukci a při mnohostranné aukci.

Kdykoli mezi stranami došlo k dohodě na ceně, myš zemřela. Falk a Szechová samozřejmě předpokládali, že výsledky v této části budou také nejkrvavější. Prodejce si totiž snadno mohl říci, že i když on myš neprodá, někdo jiný to udělá, takže k záchraně života stejně nedojde a jediným výsledkem pak bude jeho prodělek. Kdo čekal happy end, bude zklamán: všechny předpoklady výzkumníků se naplnily. V dvojité aukci bylo 72 procent prodejců ochotno zpeněžit život myši, v mnohačetné aukci to pak bylo už 76 %, přičemž průměrná cena myšího života činila pět euro. Poučení je prosté: dobrovolná tržní směna je samozřejmě úžasný výdobytek, v některých situacích ale může doslova zabít.