Krvavé pomeranče

Za vzestupem sicilské mafie pravděpodobně stál příliv peněz za nedostatkové citrusy. Příběh Cosa nostry nám pomáhá pochopit, proč selhává i tolik dnešních států oplývajících přírodním bohatstvím.

Sicilská mafie dokázala od svého vzniku v devatenáctém století infiltrovat nejen zbytek Itálie, ale i velkou část Spojených států. Ačkoliv o jejím působení existuje nespočet studií, nemluvě o románech, filmech a seriálech, překvapivě dosud není úplně jasné, jak vznikla.

Obvykle se uvádí, že se mafie vyvinula z lokálních bojůvek místních feudálů, když se Sicilané bránili arabským a francouzským nájezdům. Teorie ale z řady důvodů nesedí. Mafie nebyla nejaktivnější v oblastech vylodění ani v době po invazích. Navíc se s podobnými ataky vypořádávaly i další ostrovní národy, a mafii si nevypěstovaly. Odpověď leží jinde.

Máte ale pěkný sad

Ekonomové Arcangelo Dimico, Alessia Isopiová a Ola Olsson přistoupili k věci systematicky. Sledovali faktory odlišující v devatenáctém století Sicílii od podobných oblastí. Přišli na jeden poměrně bizarní: enormní nárůst exportu jednoho druhu produktů. Citrusů.

Na konci osmnáctého století se konečně uznalo, že jsou kurděje – které jen v britské flotile zabily víc námořníků než bitvy s Francouzi a Španěly dohromady – důsledkem chudé diety založené na sucharech a sušeném hovězím. A že právě citrusy námořníky před nemocí brání. Poptávka po nich tedy rychle nabyla enormní intenzity. Sicílie, která se na export ovoce specializovala už dřív, rázem zažívala ohromný příliv peněz.

Pěstování původních odrůd citrusů vyžaduje mírné klima a celoročně stabilní teploty. Nutné je i pravidelné zavlažování. Trvá přitom šest až osm let, než vysazený citronovník začne plodit. Citrusové farmy vyžadovaly mnoho pracovníků, ale i kapitálu. Nejen na vybudování a údržbu zavlažovacích systémů – citrusové háje bylo nutné chránit ploty a hradbami proti zlodějům.

Ze Sicílie se stala citrusová bonanza. Zisk z jejich pěstování na hektar dosáhl koncem devatenáctého století až šedesátinásobku průměrného zemědělského výdělku. Během pár desetiletí se na ostrově prohloubila už tak značná nerovnost mezi bohatými majiteli půdy a zbytkem populace. Zároveň se vytrácela vláda práva.

Střídající se režimy nezvládaly zaplatit fungující policejní a soudní systém. Majitelé pozemků proto najímali soukromou ochranku sadů i transportů ovoce do přístavů. Na ostrově tehdy žili mafiosi, kteří získali reputaci odbojem proti centrální vládě při sérii povstání ve čtyřicátých a šedesátých letech devatenáctého století. Tajným propojením těchto zajišťovatelů pořádku vznikla mafie.

Sicílie a oblasti s citrusy a mafií (černé kolečko), s citrusy a bez mafie (černý trojúhelník), bez citrusů a mafie (bílé kolečko) a bez citrusů a bez mafie (bílý trojúhelník). Prvních a posledních případů je nejvíce ukazující na to, že za mafií skutečně stojí bratrstvo zajišťující vitamín C.

 
Zmíněný tým ekonomů potvrdil, že nejsilnější přítomnost Cosa nostry byla po roce 1860 zaznamenána právě v oblastech pěstování citrusů a v přístavech. Ochranu začala poskytovat i dalším oborům podnikání. Platby za ni se ale fakticky staly nevyhnutelnými daněmi, bez práv a možnosti se bránit. Nevyužívat obchodních prostředníků mafie znamenalo rychlý bankrot, jelikož rebelující podnikatel ztratil dodavatele i klienty, obávající se pomsty. Obchodník neochotný platit výpalné byl mafií zničen okamžitě.

Zloději s tradicí

Podobný vznik kleptokratického politického prostředí, vedoucího k dlouhodobé stagnaci lze vysledovat už od neolitu. Ekonomové Ola Olsson a Christopher Paik ukázali, že zemědělská revoluce vedla před deseti tisíci lety na území severní Afriky, Blízkého východu a v jihozápadní Asii k bezprecedentnímu nárůstu bohatství. Dnes jsou ale obyvatelé těchto oblastí o řád chudší než tam, kam se zemědělství dostalo mnohem později.

Důvodem soudobé stagnace prvních civilizací podle těchto ekonomů je, že byly často organizovány podobně jako sicilská mafie. Šlo o despotické režimy, v nichž vládnoucí třída extrahovala maximální rentu od poddaných, vynucovala rigidní společenské normy a nepřipustila vznik nezávislé justice. Negativa těchto historických společenských institucí brzdí rozvoj zemí dodnes. Naopak ve státech, do kterých se zemědělství dostalo později, si už sebevědomější obyvatelé dokázali prosadit demokratičtější řízení, vlastnické normy a vládu práva, tedy faktory vedoucí k vyšší kvalitě života.

Hlad na vrtech

Příklady nemusíme hledat v daleké minulosti. V ekonomii existuje koncept "prokletí přírodního bohatství". Státy se štěstím na cenné nerostné bohatství podle něj obecně nejsou pro obyčejné lidi nejlepší místa k životu. Učebnicový příklad je Nigérie ve dvacátém století. Stát s gigantickými zásobami ropy z ní měl během let 1965 až 2000 příjmy ve výši 350 miliard amerických dolarů. Kvalita života a ekonomická úroveň země přitom za stejné období v některých ukazatelích dokonce poklesly. Na jeho počátku žila v chudobě třetina populace, na konci dvakrát tolik.

Jak je možné, že stát s tak obrovskými příjmy patřil mezi nejchudší země světa? Peníze tekly omezené skupině obchodníků a byrokratů, platících za ochranu podnikání politikům. Nikdo neměl motivaci kultivovat demokratické procesy, soudnictví nebo ochranu podnikatelského prostředí. Naopak. Pro plynulé a neohrožené příjmy z korupce chtěli kvalitu institucí maximálně oslabit. Státní moc jim sloužila jen jako prostředek pro ochranu jejich drancování.

Mimochodem, nigerijské státní investice do modernizace a rozšíření kapacity ropného průmyslu umožnily jeho využití jen zhruba ze čtvrtiny potenciálu. Drancující elity jsou tedy schopny ničit i zdroje, které je živí, jelikož se věnují především tomu, jak bohatství odklánět, nikoliv jak je tvořit.


Psáno pro Finmag.

Ano, bude trip

Michael Pollan nás vezme na barevný trip historií i současností užívání psychedelik. Ve své knížce nabízí dobré důvody, proč užívání psychedelik nejen nekriminlalizovat, ale dokonce – ovšemže opatrně! – vyzkoušet.

Michael Pollan, americký novinář a vytrvalý bojovník proti špatnému jídlu a agropotravinářskému komplexu (česky zatím vyšla jeho kniha Dilema všežravce) se ve svém novém díle Jak změnit svoji mysl s podtitulem Co nás nové vědecké poznatky o psychedelikách učí o vědomí, smrti, závislosti depresi a transcendenci snaží rehabilitovat užívání halucinogenních drog s heslem: Zkoušejte je, ne moc často, hlavně s terapeutem.

Když si doktor neumyje ruce

Kniha je průvodcem západní historií užívání psychedelik, od přirozených v lysohlávkách (psilocybin) či kaktusech (meskalin) po nejrozšířenější uměle vytvořené – LSD. To v roce 1938 syntetizoval doktor Albert Hofmann v laboratořích švýcarské farmaceutické firmy Sandoz. Účelem látky extrahované z houby paličkovice nachové měla být léčba oběhových problémů. Testy na zvířatech ale neukázaly žádný efekt (kromě vyvolání zvláštního neklidu) a látka měla být zničena.

Knihu How to Change Your Mind: What the New Science of Psychedelics Teaches Us About Consciousness, Dying, Addiction, Depression, and Transcendence od: Michael Pollan vydalo letos nakladatelství Penguin Press.

Po pěti letech si ale Hofmann na sloučeninu vzpomněl. „Líbila se mi chemická struktura molekuly LSD,“ tvrdil později, chtěl jí tedy dát ještě šanci. Dotkl se jí ale bez rukavic a LSD se mu přes kůži dostalo do krve. První umělý „trip“ v dějinách se rozjel: „Vnímal jsem nepřerušovaný proud fantaskních obrazů, mimořádných tvarů s pronikavou, kaleidoskopickou hrou barev.“ Jelikož ho změněný stav mysli fascinoval, rozhodl se Hofmann uskutečnit na sobě další experiment. Pokus tentokrát vyvolal strašlivé vjemy, „Démon do mne vstoupil, zmocnil se mého těla, mysli i duše. Skákal jsem a křičel, abych se od něj osvobodil (…), ale moje vědomí bylo zavěšené někde v prostoru a viděl jsem jen své tělo ležet mrtvé na pohovce.“ Příšernou zkušenost následovalo ale jakési „doznívání“, jako obrácená kocovina. Hofmann se cítil klidný, přitom pozitivně nabitý a svět se mu zdál jako nově vytvořený.

Podobně fantaskně skvělé i hororové prožitky, které se příčí logickému vysvětlení, popisují všichni uživatelé větších dávek LSD. Pollan upozorňuje, že často trip považují za jednu z nejvýznamnějších, nejsmysluplnějších či nejspirituálnějších událostí svých životů. Ne nutně kvůli samotné zkušenosti, ale kvůli uvědomění si, že proud vědomí, ve kterém žijí, nemusí být jediný. Existují jiné způsoby vnímání sebe i světa.

Zkušenost, která osvobozuje

Pollan v celé knížce drží od halucinogenních drog kritický odstup. Přestože sám různá psychedelika vyzkoušel, své tripy popisuje sice zaujatě, metaforicky, ale věcně, bez omáčky navařené z transcendentálních a new-age vizí, kterými se jinak hemží jeho rozhovory s uživateli.

Právě skepse vůči nadšeným propagátorům a uživatelům psychedelik Pollanovi umožňuje přesvědčivě vyargumentovat dvoje poselství knihy. Za prvé: trestání užívání psychedelik je důsledkem neodůvodněné paniky, plodem strachu establishmentu z kulturního posunu, ke kterému došlo v USA v 60. letech. Rizika užívání psychedelik existují, ale jsou triviální. A za druhé a zejména: psychedelika umožňují, spolu s odbornou terapií při jejich užívání, prohloubení smyslu lidského života.

Pollan shrnuje vědecké studie posledních let, které přesvědčivě ukazují, že psychedeliky vyvolaný změněný stav vnímání světa i vlastního vědomí, vede ke zkušenosti – ať jí budeme říkat spirituální, mystická, náboženská nebo klidně jen halucinace –, která může mít radikálně pozitivní terapeutický účinek. Výzkum pacientů v konečném stádiu smrtelné nemoci, kterým terapie s použitím LSD umožnila prožít trip, na kterém se rozpustilo jejich ego, sebevědomí, ukazuje, že jsou potom schopni přijmout svou smrtelnost a prožít závěr života nikoliv v existenciální tísni, ale v míru, užívajíce si každé chvíle. Podobně pozitivní účinky LSD zažívají depresivní pacienti, alkoholici a další závislí, jejichž mysl přestane být uzavřena v ničivé spirále beznaděje nebo toužení po droze či alkoholu.

V ne zcela-ironickém duchu Pollan doporučuje trip i starším dospělým, kteří žijí automatizovaně a svět jim už nepřináší nic nečekaného. Samozřejmě žádná droga není bez rizik a k doporučením platí varování: studií je zatím poskrovnu (většina psychedelik je bohužel ve světě stále nelegálních), jsou prováděny na specifických souborech pokusných osob, takže jejich zobecnitelnost je vachrlatá, a jsou omezené nemožností adekvátně využívat placebo kontrolu – vědci nejsou moc schopni odlišit vliv očekávání, víry v LSD a samotný vliv LSD (jak simulovat halucinace bez halucinogenu, že?).

Mystici a vědci

Pollan protkává knihu rozhovory s vědci a nadšenci, kteří dnes posunují poznání, jak psychedelika ovlivňují lidskou mysl. Některé jsou odborné, ale suché a nepřinášejí mnoho inspirativního k přemýšlení, jiné naopak – třeba kapitola o Paulu Stametsovi, amatérském biologovi, který se vypracoval mezi nejuznávanější americké mykology. (Vizte jeho TED Talk o kouzelných schopnostech hub.) „Stamets mluvil o myšlence, že psylocibin je chemický posel zaslaný Zemí, a my, lidé, jsme byli zvoleni díky daru vědomí a jazyka, abychom vyslyšeli její volání a udělali, co je třeba. ‚Rostliny a houby mají inteligenci. Chtějí, abychom se postarali o životní prostředí, a tuto zprávu nám sdělují způsobem, kterým rozumíme… mluví k nám biochemicky‘“.

Slabším místem knihy je povrchní vysvětlení právě biochemických procesů, jak psychedelika v mozku fungují, jindy zase Pollan čtenáře přehlcuje nepodstatnými personáliemi. To je umocněno i tím, že přiznává, že si identity „podzemních terapeutů psychedelik“, kteří ho vedli na jeho tripech, vymyslel, aby skutečné osoby chránil před postihem. Text ale ztrácí na dynamice, když se čtenář musí proklestit postavami a prostředím, o kterých ví, že jsou fiktivní. Rozhodně ale slabých míst není tolik, aby knihu proměnily v bad trip, na který byste se museli bát vydat.


Psáno pro Finmag.

… a píchají si fejsbuk do žíly

Proč Steve Jobs nedovolil svým dětem iPhone? Proč technologičtí guruové kupují dětem knihy a omezují jim čas u počítače? Proč mnoho designérů her nehraje World of Warcraft, i když uznávají, že je to nejlepší počítačová hra současnosti? Podle Adama Altera si tito lidé uvědomili, že technologie nám umějí udělat až příliš dobře. I když heroin je pořád heroin.

Adam Alter, profesor marketingu na Newyorské univerzitě ve své nové knize Irresistible: The Rise of Addictive Technology and the Business of Keeping Us Hooked (Neodolatelné. Vzestup návykových technologií a byznysu se závislostí) varuje před ničivou silou behaviorálních závislostí. Je to podobné jako u drogové závislosti: jde o získaný deficit kontroly chování. Návyková je u behaviorální závislosti určitá činnost. Aktivita, která je zdánlivě neškodná, krátkodobě odměňující, nakonec ale duševně zhoubná – připravuje člověka o schopnost prožívat život bez ní. Alter píše o závislostech na e-mailech, počítačových hrách, mobilních aplikacích nebo sociálních médiích, ale taky na běhání nebo nakupování.

Knihu Irresistible: The Rise of Addictive Technology and the Business of Keeping Us Hooked od: Adam Alter, vydalo v roce 2017 nakladatelství Penguin Random Press

Behaviorální závislost je ztráta vůle rozhodovat se, jestli člověk něco přestane, nebo nepřestane dělat. Závislí ztrácejí kontrolu nad svým chováním. Nejsou schopní předvídat, kdy dané chování začne, jak dlouho bude trvat a kdy skončí. Daná činnost se stane natolik silným podnětem, že vytlačí jiné aktivity nebo omezí jejich zajímavost a intenzitu. Typicky: chcete se jen podívat na zprávu na telefonu – a najednou se přistihnete, že už půlhodinu sjíždíte Facebook, Twitter nebo jinou sociální aplikaci. Samozřejmě jste to neplánovali. Jestli si řeknete, že mrknete jen na pár příspěvků a telefon odložíte, ale další hodinu je z vás mobilní zombie – trpíte behaviorální závislostí. Podrývá-li nějaká aktivita vaše zaujetí jinými koníčky a žitovními plány a nemůžete se z ní vymanit – trpíte behaviorální závislostí. Zároveň podceňujete, nakolik ztrácíte kontrolu na svým životem.

Zkuste se diagnostikovat sami: stáhněte si do iPhonu aplikaci Moment, do Androidu třeba obdobnou Quality Time, ty měří čas strávený zíráním do telefonu (volání vyjímaje). Alter píše, že průměrný americký uživatel Momentu věnuje hraní s telefonem přes tři hodiny denně a telefon bere do ruky zhruba čtyřicetkrát denně. Jeho odhad, kolik času s mobilem tráví, je ale sotva poloviční.

Skoro 60 procent Američanů přiznává, že jsou „závislí“ na sociálních médiích a polovina z nich se na ně připojuje aspoň jednou každou svou bdělou hodinu. I když se v baru, na výletě či na party baví, konstantně baží po novinkách, stačí chvíle ne-až-tak-zajímavé konverzace a už kontrolují mobil. Úžasem naplňující panorama krajiny či památky se jim v mysli hned transformuje do myšlenky o „příspěvku, který získá hodně lajků“.

Stejný obraz jako sociální média nabízejí i „korporátní média“ – e-maily. Přestože každý tvrdí, že pro svou práci potřebuje klid a prostor pro soustředění, 70 procent pracovních e-mailů je otevřeno do šesti vteřin od doručení. Přestože je snadné vypnout si upozornění na příchozí e-maily a vymezit si na ně jen konkrétní čas během dne, většina lidí není schopna odolat. E-maily čte ihned a v práci málokdy prožijí stav dlouhodobé soustředěné pozornosti.

Matroš je čím dál silnější a návykovější

Alter varuje, že behaviorální závislosti mohou být brzy stejně ničivé, jako návykové látky. Jistě, tráví-li dítě dny bez spánku u počítačových her, a proto ve škole propadá, atakuje obezitu a nemá reálné přátele, je závažnost gamblingu podobná, jako by si píchalo heroin. Stejně vážné mohou být obavy, že dítě nezíská sociální dovednosti a empatii, když většina komunikace s vrstevníky probíhá na plochém displeji. Alterův alarming ale stojí na vratkých nohách. Vybírá extrémní příběhy obětí behaviorálních závislostí a spekuluje, že se z extrémů stane norma, protože firmy masivně investují, aby jejich produkty byly stále návykovější. Nicméně procento dětí, které zkusí počítačové hry a dopracují se k tvrdé závislosti je (zatím?) triviálně malé a nijak neporovnatelné s procentem lidí, kteří zkusí heroin a propadnou mu.

Podobně se můžeme cítit nadřazeně, že žijeme hlubší a smysluplnější život než bližní, kteří hrají Candy Crush Sagu, „musí“ každých pět minut kontrolovat e-mail, „musí“ uběhnout pět kilometrů denně, aby je chytré hodinky pochválily, „musí“ zkontrolovat on-line bazar, jestli jim neuniká výhodná koupě, nebo „musí“ dát usměvavé selfie na Instagram… Patologické případy behaviorální závislosti jsou ale vzácné a z kritiků cizích závislostí častěji mluví spíš povýšené moralizování než autentická obava, že daná „závislost“ skutečně ničí životy. Uvozovky tu nejsou náhodou – i podle Altera, je lehká behaviorální závislost vlastně jakákoliv činnost, která člověka baví tak, že kvůli ní obětuje jiné „smysluplnější“ činnosti.

Pasáže, v kterých Alter vysvětluje psychologické mechanismy vzniku behaviorálních závislostí a nástroje pro boj s nimi, jsou nejužitečnější, nicméně působí odbytě; kniha se dá přečíst za večer a je rozdělena do velmi krátkých subkapitol, snad aby i behaviorálně závislí udrželi pozornost. Nejde ale nutně o Alterovu chybu. Nemáme k dispozici dlouhodobé výzkumy, které by s dostatečnou autoritou ukázaly, jak intenzivně hry a sociální média ovlivňují vývoj mozku u dětí nebo jak hluboce mění prožívání emocí a kognitivní kontrolu dospělých (i když v tomto případě se už akumulují důkazy o možné epidemii digitální demence).

Absence důkazů o škodlivosti však není důkaz absence škodlivosti. Rodiče by měli vnímat, že u dětí a dospívajících mohou technologie způsobit psychické újmy. Neměli by ale reagovat, jak píše Alter, „děsivě, bláznivě a jako by neměli o technologiích páru“. Výhružky typu sedíš jen u her, nikdy z tebe nic nebude vyvolají u dospívajících jen vzdor, ničemu nepomohou. Úplný zákaz technologií pak z dítěte dělá outsidera. Dospělí by měl volit pragmatické přístupy, ukázat, co dětem kvůli technologiím uniká a jak je technologie někdy zneschopňují. Inspirativní je praxe škol, které zakazují studentům počítače na přednáškách, kde nejsou třeba. Je dokázáno, že notebooky rozptylují nejen jejich držitele, ale i studenty kolem (stačí, že před vámi je někdo na Facebooku a hned získáte potřebu se taky na Facebook podívat, třeba na mobilu). Při ručním zapisování poznámek navíc látka lépe utkví v paměti.

Zajímavou praxi objevil Alter u firem (patří mezi ně třeba německá automobilka Daimler), které nastavují zaměstnancům na dovolené automatické mazání e-mailů. Odesílatel dostane odpověď, ať se obrátí na jiného zaměstnance, který agendu přebírá, nebo ať si počká, až se dotyčný vrátí, a pošle mu zprávu znovu. Firma tak svým lidem umožňuje skutečný odpočinek, protože vědí, že jejich příchozí pošta bude po návratu z dovolené stejně prázdná, jako když na ni odcházeli. Už kvůli takovým tipům stojí Irresistible za doporučení. Jako ideální dárek pro šéfa.


Psáno pro Finmag (redigováno).

Jak na násilnou kriminalitu? Letními brigádami

Všechny vlády světa se snaží omezit násilnou kriminalitu preventivními i represivními opatřeními, málokdy však zdárně. Třeba ve Spojených státech je každý den napadeno a zraněno na šest tisíc obyvatel, pachateli jsou v drtivé většině mladí muži, obvykle nízko vzdělaní a nezaměstnaní. V Chicagu se proto rozhodli řešit zločinnost letními brigádami pro rizikovou mládež. Plánem bylo umožnit středoškolákům získat nejen praxi, tolik ceněnou na trhu práce. Rovněž je, doslova, zaměstnat a omezit příležitosti, aby něco provedli.

Program letních brigád nabízel 8 týdnů částečného úvazku za minimální mzdu. Náhodně vybraní studenti středních škol pracovali jako asistenti radních, pomáhali v kancelářích, někteří zahradničili ve veřejných parcích. Studenti měli přiřazeného mentora, který je provedl peripetiemi zaměstnání a učil je praktické schopnosti a znalosti dané organizace. Někteří studenti prošli i terapií, která jim pomáhala porozumět a ovládat jejich touhy, myšlenky či fobie. Program měl jednoduše mladým lidem ukázat, že poctivá práce je smysluplná a mohou se v ní realizovat, místo aby podlehli svodům gangů či vandalství.

Když Sara Heller (pdf) dopad programu vyhodnotila, prokázala, že „brigádníci“ byli zapleteni v násilné kriminalitě o 43 % méně než srovnatelní středoškoláci, kteří náhodou do programu vybráni nebyli. U jiných druhů trestných činů nebyl efekt prokázán. Snížení násilné kriminality však bylo trvalé, minimálně po celý další rok, což napovídá, že program jen „neodklidil“ potenciální násilníky z ulic, ale že – alespoň částečně – omezil skutečné příčiny vedoucí k násilí. Brigády naučily problematickou mládež lépe zvládat sociální interakce, takže se méně uchylovala k násilí.

Sloupce ukazují průměrný počet zatčení pro skupinu brigádníků (šedé sloupce) a skupinu srovnatelné mládeže (bílé sloupce) u násilné kriminality („Violent“), u majetkové kriminality („Property“), kvůli drogám („Drug“) a ostatních trestných činů („Other“). Sloupce níže ukazují rozdíly mezi skupinami. Jak patrno, jediný statisticky významný dopad programu je pokles násilné kriminality.

Odborně navržený, dobře cílený a extrémně levný program vedl k razantnímu snížení nejhorší kriminality a podpoře znevýhodněných lidí – přesně takto by měla vypadat sociální politika vždy.


Psáno pro Vesmír.

Zpráva čističů odpadních vod: Česko královstvím perníku

Zjistit, jak je v populaci rozšířeno užívání drog, není lehkým úkolem. Spotřeba je ve většině zemí odsuzována, někde trestná. Uživatelé nemají žádnou motivaci výzkumníkům své chování odkrývat. Ti, kteří se přesto svěří, mohou svou konzumaci bagatelizovat, jiní naopak přehánět. Nemluvě o tom, že si skutečné spotřebovávané množství nemusí ani uvědomovat, natož pamatovat. Christoph Ort s kolegy (pdf) se proto zaměřili na (skoro) neutajitelný důsledek konzumace a analyzovali odpadní vody v desítkách čističek v 21 zemích Evropy.

Potvrdili, kromě jiného, železný zákon ceny, kupř. nejdražší analyzovaná droga, kokain, byl nejvíce spotřebováván v nejbohatších regionech, v Amsterdamu, Londýně či Zürichu; v jižní a východní Evropě naopak minimálně. Z dat se dá odhadnout, že v evropských městech se každý den spotřebuje zhruba tuna této drogy, což znamená denní obrat trhu přes 4 mld. korun.

U metamfetaminu (pervitinu) je situace odlišná, ovlivňují ji spíše faktory nabídky. Vedení ve spotřebě udržují dvě republiky, Česká a Slovenská. Praha, České Budějovice, Bratislava a blízké německé Drážďany vedou žebříček perníkem nejpromořenějších měst (i když se zdá, že jeho spotřeba obecně klesá, u Čechů platí opak). Ani u metabolitů konopí nejsou české odpadní vody pozadu, když se umístily v první čtvrtině zemí, za notorickým favoritem, Nizozemím, a dále Španělskem a Francií.

I další výsledky jsou poměrně očekávatelné; spotřeba drog roste o víkendech a státních svátcích a ve větších městech je rozšířenější než na venkově. Výsledky jsou – překvapivě – velmi podobné těm, které byly získány dotazníkovými šetřeními.

Analýza odpadních vod s ohledem na obsah metabolitů kokainu. Šedé oblasti jsou intervaly minimální a maximální koncentrace látky ve vodě v daném městě (v mg na tisíc obyvatel denně). Červená linka symbolizuje významný nárůst spotřeby, modrá linka pokles.

Analýza odpadních vod s ohledem na obsah metabolitů metamfetaminu. Šedé oblasti jsou intervaly minimální a maximální koncentrace látky ve vodě v daném městě (v mg na tisíc obyvatel denně). Červená linka symbolizuje významný nárůst spotřeby, modrá linka pokles. Jak patrno, na Prahu rozsah grafu nestačil; pro hodnotu 351 mg/1000p/d by musel být o polovinu delší.

Analýza odpadních vod s ohledem na obsah metabolitů extáze. Šedé oblasti jsou intervaly minimální a maximální koncentrace látky ve vodě v daném městě (v mg na tisíc obyvatel denně). Červená linka symbolizuje významný nárůst spotřeby, modrá linka pokles. V případě Utrechtu by graf musel být 60krát delší, aby zachytil maximální hodnotu (jde však o důsledek likvidace nespotřebovaných tablet házením do odpadu; nicméně stojí i za upozornění, že Utrechtská univerzita je největší v Nizozemí a jedná se o oblíbený cíl výměnných studentů v programu Erasmus).

Analýza odpadních vod s ohledem na obsah metabolitů konopí. Šedé oblasti jsou intervaly minimální a maximální koncentrace látky ve vodě v daném městě (v mg na tisíc obyvatel denně). Červená linka symbolizuje významný nárůst spotřeby, modrá linka pokles.

Psáno pro Vesmír.

Kde se nepije, tam se objeví Perníkový táta

Realita lidi nenaplňuje, někdy je naopak zavaluje. Užívají proto látky mající moc jejich mysl od skutečnosti osvobodit. Potřeby jsou dány a jakákoliv snaha omezit dostupnost podobných prostředků, se proto pojí s vznikem černého trhu či jejich substitucí.

Jose Fernandez, Stephan Gohmann a Joshua Pinkston (pdf) z Louisvillské univerzity se zaměřili na prohibici alkoholu, která stále v řadě okresů USA platí. Vybrali si stát Kentucky, v němž některé ("mokré") okresy dovolují prodej alkoholu, jiné ("suché") jej zcela zakazují a v dalších ("vlhkých") okresech je prodej alkoholu různě omezován. Prosadit takovou regulaci jistě vyžaduje mít specifické voličstvo, takové, které se skutečně přiklání k omezení spotřeby alkoholu. V okresu může být více členů církví odsuzujících konzumaci alkoholu (popř. lidí se sklonem k pašeráctví, kteří v regulaci vidí podnikatelskou příležitosti). Přesto, touhy ostatních obyvatel se nemění.

Mokré (červeně), vlhké (oranžově) a suché (žlutě) okresy.

Čím tmavě zelenější okres, tím větší počet odhalených varen metamfetaminu. Překryv se suchými okresy je patrný.

Fernandez se kolegy ukázali, že v suchých okresech je historicky odhalováno mnohem více varen metamfetaminu (pervitinu), což napovídá, že spotřebu alkoholu nahradilo užívání této drogy. I když byla zvážena efektivnost policejního sboru – v suchých oblastech mohli být policisté schopnější – a další proměnné, výsledky jsou stejné. Suché okresy mají zhruba o 2 až 3 varny na stotisíc obyvatel více.

Restrikce dostupnosti alkoholu může mít určité benefity, snižuje nehodovost, majetkovou a násilnou kriminalitu či výtržnictví. Každý, kdo o podobná opatření usiluje, by však měl mít na paměti, že přímo podporuje spotřebu jiných drog. Stane-li se jedna "dražší" (je nedostupná, zakázaná), všechny ostatní "zlevní".

Marihuana jako spása silnic

Zákony na lékařské využití konopí umožňují pacientům získat od lékaře předpis na dávku marihuany. Obvykle také povšechně dekriminalizují pěstování, držení a užívání konopí. 20 amerických států si již prošlo debatou, zda marihuana vede k zločinnosti a otevírá cestu k těžkým drogám či naopak má významné pozitivní medicínské dopady, je bezpečnější než řada legálních drog a kriminalita je vyvolávána spíše represivní politikou státu – a zákony schválily.

Užívání konopí a pití alkoholu jsou přitom, ekonomickým žargonem, substituty. Roste-li spotřeba jednoho, klesá spotřeba druhého, jelikož oba uspokojují „podobné“ potřeby. Dalo se tedy očekávat, že ulehčený přístup k jointům vyvolá pokles konzumace alkoholu. (Proto se hlasy proti legalizaci konopí dají mnohdy vysledovat k lihovarnickému a pivovarnickému průmyslu.)

A jelikož alkohol je význačnou příčinou dopravních nehod, nejčastějším to důvodem smrti mladých osob, D. Mark Anderson, Benjamin Hansen a Daniel I. Rees (pdf) mj. zauvažovali, že snazší zpřístupnění konopí by mohlo vést i k poklesu úmrtí na silnicích.

Nejdříve potvrdili, že ve státech s volnějším přístupem k marihuaně skutečně pokleslo opíjení se alkoholem. Nato zvážili celou baterii rozdílů mezi státy s povoleným užíváním konopí a státy represivnějšími (od tolerance volání mobilem po přísnost vydávání řidičských průkazů) a dokázali, že nástup konopí skutečně vede k poklesu počtu smrtelných dopravních nehod o 8-11 %.

Vývoj počtu smrtelných dopravních nehod u lidí 20-39 let ve státech se schválenými zákony o lékařském využívání konopí (černé čtverce) a státy bez zákonů (křížky). Rok 0 značí začátek platnosti zákona.

Výsledky pochopitelně neznamenají, že řízení pod vlivem marihuany je bezpečnější (i když to některé studie naznačují). Provedená analýza nic podobného neumožňuje zjistit. Alkohol se totiž často konzumuje v hospodách, na večírcích, tedy mimo bydliště, naopak marihuana se obvykle kouří v pohodlí domova. Výsledky mohou znamenat jen to, že s rozšířením konzumace marihuany se omezil počet jízd pod vlivem. I to je však samozřejmě přínos.