Všichni to myslíme upřímně

Každému jde v životě v první řadě o vlastní výhody, moc a bohatství. S tímto tvrzením bude leckdo souhlasit. Do chvíle, než mu řeknete, že se to týká i jeho. Naše mysl, tvrdí knížka Američanů Kevina Simlera a Robina Hansona, je geniálně nastavená tak, aby před námi samými náš egoismus skrývala. A tak i největší sobec upřímně věří, že je vlastně dobrák.

Softwarový inženýr Kevin Simler a ekonom a futurolog z Masonovy univerzity Robin Hanson postavili svazek The Elephant in the Brain: Hidden Motives in Everyday Life (Slon v mozku. Skryté motivy v každodenním životě) na díle evolučních biologů Roberta Triverse a Roberta Kurzbana. Ti dokazují evoluční výhodnost sebeklamu, kvůli kterému má člověk tendenci přikrašlovat sám před sebou svoji osobnost a svoje motivy.

V životě každého člověka nastávají běžně situace, ve kterých se může zachovat sobecky: parazitovat na společném díle, lhát nebo krást. Tyto situace se nedají vždycky interpretovat jednoznačně, a jestli se filuta dočká trestu, závisí i na jeho schopnosti z nečestného jednání se vylhat. Trivers a Kurzban přišli s teorií, že evoluce bude lidskou mysl formovat do podoby, ve které bude schopna podvádět efektivně. A nejlíp lže ten, kdo si sám myslí, že mluví pravdu. V tomto případě tedy ten, kdo je vnitřně přesvědčený o své mravní bezúhonnosti a čestnosti svého konání. „Náš mozek,“ píšou v těchto intencích Simler s Hansonem, „před námi schovává určité informace, abychom je mohli efektivně skrýt před druhými.“

Vždycky good guy

Představte si, že musíte v práci zalhat, proč jste neodevzdali včas nějaké dokumenty. Kdyby vám v hlavě zněla jen pravda – že 80 procent času v práci nevíte, co a proč přesně máte dělat, že jste si nezaznamenali termín do kalendáře, že jste si odpoledne zašli na kafe a pak dvě hodinky sjížděli Facebook, … –, pak by bylo extrémně složité lhát. Naše mysl nás ale chrání. Je přesvědčena, že téměř nic špatného není naše vina. Proto okamžitě přijde se vzpomínkami, tu jasnějšími, tu méně, jak šéf zadal úkol nejasně, že bylo horko a nedalo se pořádně pracovat a odpoledne že nešel internet.

Knihu The Elephant in the Brain: Hidden Motives in Everyday Life od: Kevin Simler a Robin Hanson vydalo loni nakladatelství Oxford University Press.

Slon domácí

Lhaní je přitom jen začátek. Chceme, aby nás druzí považovali i za schopné, milé, inteligentní a charismatické, mozek proto setrvale generuje různě přesvědčivé sebeklamy o naší univerzální pozitivní výjimečnosti. Nehrajeme, jak jsme úžasní, my se tak doopravdy uvnitř cítíme. Zkuste si vybavit jakékoli dvě situace, v nichž jste se nějak zachovali k druhému člověku. Pokud nemáte chorobnou neurózu, téměř jistě pokaždé budete správňák, ne záporňák.

Simler a Hanson tvrdí, že k tomu, abychom si přiznali, že motivy našeho jednání jsou sobecké, je nutné značné úsilí. Naše mysl totiž neustále vykresluje sebestředný obraz, na kterém budeme pro ostatní vypadat tak, aby nás měli rádi. Každý z nás třeba svým přátelům říká, že „kdyby cokoliv potřebovali, ať se ozvou“ a považujeme se – upřímně – za pomoc samu. Ovšem málokdo se opravdu pravidelně zjevuje ve dveřích u přepracovaných známých, v jedné ruce kbelík, že jde gruntovat, v druhé poukaz na wellness, ať si zatím zajdou odpočinout.

Popel Mony Lisy

Do Slona v mozku sesbírali Simler s Hansonem příklady nevědomých reakcí, které lze nakonec popsat jako strategizování k dosažení vyššího statutu. Třeba smích – je to jen fyziologická reakce, kterou náš organismus reaguje na něco vtipného, případně na lechtání? Stěží. Až třicetkrát častěji se smějeme v „nevtipných“ sociálních situacích. Pobryndá-li se vážená osoba při večeři, všichni zmlknou. Když se ale své nešikovnosti zasměje, i ostatní se začnou křenit. Smích tu (nevědomě) slouží k signalizaci, že „jde o hru, nic vážného“. I proto se – možná překvapivě – častěji smějí lidé, kteří mluví, než ti, kteří poslouchají.

Simler a Hanson zdůrazňují, že když si slona ve své hlavě uvědomíme a připustíme si, že jak naše podvědomí, tak vědomí zkrátka usilují o vyšší statut, změní se náš pohled na mnoho lidských záměrů, činností i institucí. Třeba v umění prý neobdivujeme krásu díla, ale ceníme především umělce. Speciálně schopného či inovativního jednotlivce, který dokázal něco, co jiní ne, a důležití členové společnosti tuto výjimečnost uznávají. Umělci jsou jako sportovci: naši pozornost přitahují jejich mimořádné schopnosti. Pro důkaz zvažme, že když se pro účely jedné studie vědci ptali, jestli by respondenti – kdyby shořela Mona Lisa – raději viděli její popel, nebo naprosto přesnou repliku, 80 procent jich odpovědělo, že popel. Nejde o obraz, ale o da Vinciho. Umění je sociální, ne estetická kategorie.

Podobně zvažme, že znakem lidské krásy bývala v evropské historii velmi bílá kůže. Jen aristokraté si totiž mohli dovolit trávit své dny ve stínu paláců, zatímco plebs se dřel na slunci. Když se většina lidstva přesunula do továren a vybledla, stalo se naopak opálení znakem vysokého statusu člověka, která má peníze cestovat blíž k rovníku a čas vyvalit se tam na pláž. A teď se zase začíná cenit bledost jako signál, že dotyčný je rozumný a dbá o prevenci rakoviny kůže.

Proti všemu

Ve zdravotnictví se promrhá značná část zdrojů, protože asi až polovina léčení prokazatelně nevede k snížení nemocnosti ani úmrtnosti. Proč se tedy neefektivní léčba prostě neukončí? Hanson proslul studiemi ukazujícími, že část výdajů na zdravotnictví slouží jako rituál, kterým společnost ukazuje, že pečuje o své členy. Je jedno, na co se peníze vydají, protože jde o samotný akt, o signál, že se „něco dělá“, že cítíme s nemocným. Podobně, jako když maminka pofouká dítěti bebí. Dítě ví, že se o něj matka stará, a matka chce dokázat, že na ni bude vždy spoleh, když se něco stane. Hanson predikuje, že výdaje na zdravotnictví se nesníží, i když se objeví super-levné super-efektivní způsoby léčení. Lidé potřebují vidět nákladnou aktivitu demonstrující, že o ně někdo stojí – i kdyby byla úplně k ničemu.

Podobně Simler a Hanson převyprávějí motivace a dynamiku ve školství (už tušíte, že studenti se neučí znalosti a učitelům nejde o moudrost společnosti), politice či v neziskovém nebo charitativním sektoru (ano, ani v jednom nepůjde o dosahování dobra).

Na tomto místě se v recenzích sluší uvést, v čem všem se autoři mýlí, jsou nepřesní či laxní. A ač by šlo vytvořit dlouhý seznam, byl by zbytečný. Simler a Hanson jsou „kontrariáni“, za vším ukazují jinou motivaci, jiný důvod, než je přijímaná pravda a konsenzus. Chtějí provokovat, proto úderně zjednodušují, aby čtenáře přinutili přemýšlet o skutečných motivacích chování druhých i různých institucí. I za cenu toho, že „toto přemýšlení vysaje energii z místnosti, jak se autoři sami často přesvědčili. Začnete-li s ním na party, zničíte ji.“ Nicméně i kdyby měli pravdu, že člověk má vždy jen sobecké motivy, ať již vědomě či podvědomě, neznamená to, že bychom ho neměli mít rádi.


Psáno pro Finmag.

Chcete-li uspět mimo svoji ligu, zkuste nejprve přátelství

Atraktivní muži si často berou atraktivní ženy. Je-li muž fyzicky přitažlivý či bohatý, nespokojí se s kdejakou šmudlou. Stejně jsou si svých možností vědomy i půvabné ženy a partnery si volí z vrcholů společenského žebříčku. Nicméně toto tzv. párování rovnocenných neplatí univerzálně, zejména ne u vzhledu. Každý asi ze svého okolí zná páry, u nichž se diví, kam jeden z nich dal oči (nebo rozum).

Co stojí za tím, že někdo dosáhne „na vyšší ligu“, zkoumali na 167 amerických párech Lucy Hunt, Paul Eastwick a Eli Finkel (pdf). Vyšli z dřívějších poznatků ukazujících, že čím delší dobu lidé nějakého člověka znají, tím rychleji se mezi nimi vytrácí konsenzus o jeho obecné přitažlivosti. Paradox se dá vysvětlit tím, že neznáme-li nějakého člověka téměř vůbec, jeho „romantickou hodnotu“ vysuzujeme z jeho vzhledu či bezprostředního charisma (či jeho absence) – vlastností, na kterých se většina lidí shodne. S více příležitostmi daného člověka poznat se však začnou projevovat jeho unikátní osobní charakteristiky, které pro někoho mohou být přitažlivé, pro jiné odrazující. Někdo třeba oceňuje svědomitost a odpovědnost, jiný spontánnost a nevázanost – shoda na tom, zda je daný člověk dobrá partie, se proto snadno vytratí.

Hunt s kolegy tedy zaspekulovali, že pakliže se pár znal dříve, jako spolužáci, kamarádi či kolegové, a oba měli příležitost odhalit své dobré i špatné stránky, větší roli v začátku jejich randění hrály osobnostní charakteristiky a naopak menší roli vzhled či sexappeal. I velmi sexy žena si tak mohla zvolit ne-až-tak-hezkého muže, u něhož ji začal přitahovat třeba jeho smysl pro humor. Od zkoumaných párů tedy zjistili, jak dlouho se znaly, resp. zda se platonicky přátelily, než spolu začaly chodit. Nato nechali 7 nezávislých lidí ohodnotit fyzickou atraktivitu a sexuální přitažlivost všech zúčastněných.

Závislost mezi podobností partnerů v atraktivitě („Predicted Assortative-Mating Correlation“) a délkou jejich známosti před randěním v měsících („Length of Acquaintance Before Dating“). Negativní vztah je patrný: čím déle se znali, tím méně jsou si v atraktivitě podobní – ať už je jejich atraktivita hodnocena soudci individuálně (čárkovaná linka) nebo jsou-li spolu (plná linka).

Potvrdilo se, že čím kratší dobu se manželé či partneři před svým randěním znali, tím podobně atraktivní jsou. A platí pochopitelně i opak, muž a žena, jež se znali delší dobu, než konečně vyrazili na rande, si ve fyzické atraktivitě moc podobní nejsou. Co se praktické rady týká, z dat vyplývá, že pakliže se muž a žena znají alespoň 9 měsíců, než si spolu začnou, pro vznik jejich vztahu už fyzická přitažlivost nehraje žádnou roli. Chce to se prostě nevzdat.


Psáno pro Vesmír.

Levná svatba a dlouhé manželství

Vstup do manželství je drahý. V USA se náklady průměrné svatby pohybují v přepočtu kolem milionu korun, příprava trvá rok a je třeba zařídit na 44 úkolů (od svatebních šatů po dekoraci hostiny). Ještě v polovině minulého století bylo přitom možné svatbu zařídit do 2 měsíců, s maximálně dvaceti položkami. I ceny zásnubních či svatebních prstenů vystřelily. Do slavné kampaně „Diamant je navždy,“ mocné diamantové firmy De Beers, méně než 10 % zásnubních prstenů obsahovalo diamant. V současnosti jej prsten obsahuje ve 4/5 případů, při nichž se žádá o ruku. Předražený diamantový prsten se stal standardem.

Reklama „Diamant je navždy“ získala mnoho profesionálních ocenění. Firma De Beers zákazníkům umě vnutila ideu, že dlouhé manželství je možné začít jen s diamantovým zásnubním prstenem.

Proč ale páry vydávají tak ohromné částky? Andrew Francis-Tan a Hugo Mialon (pdf) otestovali jednu z možných teorií – nákladná svatba je signál, že to snoubenci spolu myslí vážně. Je-li někdo ochoten za jednu party vydat značnou část svého ročního příjmu, dává najevo, že o manželství skutečně stojí a chce do něj investovat.

Rozsáhlé americké šetření, v kterém se zjišťovaly údaje o nákladech na svatbu a detailní demografické a ekonomické charakteristiky manželů, však teorii nepotvrdilo – ba naopak. Čím dražší svatba (relativně k příjmům manželů), tím vyšší pravděpodobnost rozvodu. Stejná závislost platí i u zásnubních prstenů – více karátů se pojí s kratším manželstvím. Pakliže byl na svatební výdaje nutný úvěr, je rozvod nejpravděpodobnější.

Velmi drahá svatba se zdá být znakem honění se za pozlátkem, marnotratností novomanželů, vlastnostmi, kterými se stabilní páry nevyznačují. Tento závěr podporuje i další výsledek studie – respondenti, kteří udali, že vzhled partnera či partnerky je pro ně důležitý, směřují k rychlému rozvodu rovněž. Naopak, svatby velké spíše co do počtu hostů, ať již příbuzných či přátel, následuje dlouhé manželství. Manželství „navždy“ spíše než diamant zajistí intenzivnější vztahy s blízkými, respektive ochota investovat spíše do lidí než do věcí.


Psáno pro Vesmír.

Proč jsou zločinci malí, tlustí a oškliví?

Při soudním řízení uvedl obviněný na svoji obhajobu, že je přespříliš ošklivý na to, aby si našel práci, musí proto krást. Mnoho prospěchu mu vysvětlení před soudcem pochopitelně nepřineslo, nicméně Naci Mocan a Erdal Tekin (pdf), ekonomové pracovního trhu z Louisianské, resp. Georgijské státní univerzity, si uvědomili, že škaredost může být docela racionální důvod pro kariéru zločince.

Analytici zaměstnanosti totiž již dříve odhalili, že oškliví lidé vydělávají méně. Slavná studie Daniela Hamermeshe a Jeffa Biddla (pdf) nejdříve zpochybnila, že by krása byla jen v "oku pozorovatele" a ukázali, že shoda o atraktivitě člověka je v každé jednotlivé zemi poměrně značná a s časem se příliš nemění. Sami pak využili americké a kanadské šetření zaměstnanců, v němž v šíři zjišťovaných údajů byl hodnocen i fyzický vzhled respondenta.

Ovšem, již dříve se očekávalo, že některá vysoce příjmová zaměstnání jako herectví, modeling či TV zpravodajství přilákají pohledné zaměstnance, čímž by se dal vztah krása-vysoký výdělek vysvětlit. Popřípadě, že zákazníci u některých profesí mnohem více odměňují, jednají-li s atraktivními lidmi, jako třeba v pohostinství a službách. Vše z toho platí – třeba velmi atraktivní servírky či ty s bujným poprsím vydělávají na spropitném až o třetinu více. Nicméně Hamermesh a Biddl dokázali, že hezčí lidé vydělávají v průměru o 5 % více obecně, bez ohledu na sektor, v němž pracují. Oškliví zaměstnanci mají pak zhruba o 5–10 % nižší mzdy. Efekt je silnější u začínajících pracovníků, kteří ještě nemají příliš praxe. Překvapivě je vyšší u mužů než u žen (což se dá z části vysvětlit tím, že velmi neatraktivní ženy mnohdy nevstoupí na trh práce a zůstávají v domácnosti).

Efekt přitom naopak nelze vysvětlit tím, že vnímaná krása jen skrývá jiné osobní kvality jako třeba lepší zdravotní stav či vyšší inteligenci. Rovněž se nezdá, že by závislost šla opačným směrem, tedy že by lépe vydělávající lidé mohli více investovat do svého zevnějšku, což by se projevilo na jejich vyšší atraktivitě. Z dlouhodobé povahy analyzovaných dat totiž vyplývá, že pociťovaná atraktivita se u jednotlivců de facto téměř nemění, zatímco příjem ano. Zaměstnavatelé prostě nadržují hezkým lidem.

Kolik jsi měřil na střední?

Od dob publikace díla Hamermesha a Biddla vznikla celá třída podobných studií, ať již z USA, Velké Britanie, Kanady či Německa. Většina z nich více či méně potvrdila, že atraktivnější zaměstnanci jsou ceněni výše. Ať je atraktivita měřena pohledností tváře, přitažlivostí postavy, váhou či vzrůstem, lidé krásní, atletičtí, neobézní a vysocí mají vyšší výdělky. Zejména vysocí zaměstnanci-muži vydělávají mnohem více. Každý centimetr vzrůstu navíc znamená v průměru zhruba o 1 % vyšší mzdu u jinak srovnatelných pracovníků. Většina autorů vedle samotné atraktivity vyzdvihuje i efekt dominantního, důvěryhodného či rozhodného charakteru, který se s vysokou postavou pojí. Například z posledních třinácti amerických prezidentských voleb zvítězil v deseti z nich vyšší kandidát a prezidenti bývají vesměs nadprůměrného vzrůstu.

Průměrná výška bílých mužů a výška prezidentů v USA (v palcích; vynásobte 2,54 pro převedení na centimetry).

Menší lidé mohou být proto nesebejistí, mají nižší pravděpodobnost získat manažerské pozice a nepřekvapí, že dosahují bídnějších výdělků. Dan Silverman z Michiganské univerzity s kolegy (pdf) nadto dokázali, že vztah atraktivity, resp. výšky a platu má hlubší a silnější kořeny než jen zdání kompetence. Díky unikátním šetřením v Británii (National Child Development Survey) a v USA (National Longitudinal Survey of Youth) jsou dostupné dlouhodobé a detailní údaje o jejích participantech od dětství po dospělost, údaje, kdo byli jejich rodiče, jak rostli, jak byli zdrávi, jak se jim studijně dařilo, od navštěvování kroužků, až konečně po vývoj mzdy. Ukázalo se, že při zvážení všech proměnných vyšší mzdu v dospělosti vysvětluje, zejména v USA, vyšší vzrůst již na střední škole. Tedy byl-li student v šestnácti vysoký a poté už mnoho nepovyrostl, dosahuje přesto jako zaměstnanec mzdové prémie. Na druhé straně student, který byl menší a až koncem puberty "dorostl", má mzdu srovnatelnou s menšími kolegy. A tato závislost platí bez ohledu na druh zaměstnání, u policistů, učitelů i kuchařů stejně.

Vysvětlení spočívá v sociálním životě studentů. Ti nižšího vzrůstu, méně atraktivní se na střední škole účastnili méně sociálních aktivit, méně často byli sportovci či aktivními ve studentských spolcích, méně často randili. Jednoduše byli méně populární. Z toho se dá vysoudit, že než vstoupili do zaměstnání či na univerzitu, neměli tolik příležitostí naučit se dovednostem mezilidského jednání, vytvořit si širší skupinu přátel či známých, zkrátka získat sociální inteligenci. Nádavkem k tomu se zdá, že učitelé jsou na nehezké děti zasedlí, méně od nich očekávají a věnují jim méně pozornosti. Tito studenti nemusí mít i proto tak vysoké sebevědomí či sebekázeň. Méně naakumulovaného kapitálu schopností, jak s druhými vycházet, a slabší charisma, se pak u menších lidí v dospělosti projevuje na nižším výdělku.

Zkrásni a polepšíš se

Konečně se tedy dostáváme k práci Mocanové a Tekina zmíněné v úvodu. Na legálním trhu práce mají malí, tlustí a oškliví lidé zjevně nevýhodu (ať již ji anticipují či ji v realitě zakoušejí) a může být pro ně proto lákavější uchýlit se na trh nelegální, k zločinu. A Mocanová a Tekin skutečně prokázali, že fyzicky neatraktivní dívky mají vyšší pravděpodobnost (v jednotkách procent), že se uchýlí k ničení majetku, napadení či k prodeji drog. Podobně jsou na tom neatraktivní chlapci, zejména co se týká krádeží. Naopak hezky vypadající muži mají třeba o 4 % nižší pravděpodobnost, že budou prodávat drogy.

Asi nejpřesvědčivější důkaz o vlivu vzhledu na zločineckou kariéru cituje pak ve své slavné monografii Vliv: Síla přesvědčování a manipulace psycholog a marketingový guru Robert Cialdini.

Knihu Vliv: Síla přesvědčování a manipulace vydalo předloni nakladatelství Bizbooks.

V 60. letech minulého století město New York spustilo ojedinělý rehabilitační program, který vedle obvyklého poradenství či rekvalifikačních kurzů některým propuštěným vězňům zaplatil i kosmetické operace obličeje. Tedy těm, kteří je kvůli vrozeným či získaným defektům tváře potřebovali. Jiní, do rehabilitačního programu zařazení vězni s defekty, se však na operaci nekvalifikovali. Vznikla tak ideální situace umožňující zjistit, zda náhodné "zkrásnění" umožní člověku náchylnému ke zločinu vyhnout se věznici.

Když byly rok po propouštění zkontrolovány záznamy všech vězňů, bylo zřejmé, že obvyklé rehabilitační programy se neukázaly ani zdaleka tak efektivní jako kosmetické operace. Je podstoupivší vězni vykázali razantně nižší míry opětovného odsouzení či návratů do vězení. Dalo se předpokládat, že nově získaná pohlednost – či alespoň neošklivost – jim v osobním životě anebo při získávání zaměstnání pomohla natolik, že již nebyli odkázáni na kriminální aktivity.

Za ošklivost těžší trest

John E. Stewart z Mercyhurst College (pdf) pak přidal ještě jeden důvod, proč vězení obývají spíše ošklivci. Ve svém výzkumu po dva roky posílal do soudních síní v Pensylvánii v USA vždy kolem 10 svých spolupracovníků. Nikdo z nich neznal pravý smysl úkolu, jejich povinností bylo vždy jen půl hodiny pozorovat obviněné a kromě zjištění jejich demografických údajů jako věku, pohlaví či rasy i ohodnotit, zda působí spíše chudě, či bohatě, vzdělaně, či ignorantsky, špinavě, či čistě, ale i zda se zdají být spíše atraktivní, či nikoliv. Stewart nato vypátral i objektivní údaje o zločinu, jeho vážnosti a po konci soudu i verdikt a intenzitu trestu.

Analýza, které faktory predikovaly, jak velký trest bude uložen, ukázala jen na dva: jeden velmi silný a druhý slabší. Prvním byla celkem pochopitelně vážnost zločinu – zda šlo o vraždu, znásilnění či toliko krádež nebo prodávání drog. Jediným dalším signifikantním faktorem byla už jen atraktivita obviněného. Většina "pozorovatelů" se opět obvykle shodla, kdo je spíše hezčí a kdo nikoliv a atraktivní obžalovaní objektivně dostávali o něco nižší tresty, resp. získali podmíněné tresty či byli osvobozeni. (Následující výzkum ještě přidal i vliv rasy; černoši bývají odsuzováni za podobné zločiny k intenzivnějším trestům než běloši).

Stewartovy výsledky reflektují i zprvu překvapivé zjištění, že atraktivnější lidé v jeho vzorku dat páchali méně závažné trestné činy. Nicméně v kontextu představených zjištění, se volba extrémních "řešení" u méně atraktivní lidí zdá pochopitelná. Z díla sociálního psychologa Leonarda Berkowitze a dalších pochází tzv. hypotéza "frustrace vede k agresivitě". Vyplývá z ní, že celoživotní diskriminace v dětství, ve škole, v zaměstnání či při hledání partnera kvůli znaku, který mohou jen minimálně ovlivnit, může u některých ošklivějších lidí vyvolávat frustraci a tedy i tendenci někdy zvolit násilnou ventilaci svých problémů.

Stewartův terénní výzkum plně zapadl do dřívějších laboratorních studií, které experimentálně taktéž potvrdily, že méně atraktivní lidé se zdají být více "vinni" (je jim přisuzována vyšší pravděpodobnost spáchání zločinu) a jsou odsuzováni k těžším trestům. A to přestože vždy všichni účastníci experimentů vehementně konstatují, že vzhled by neměl jakkoliv ovlivňovat soudní řízení.


Psáno pro Psychologie Dnes.

Sportování vede k vyšší mzdě

Sport zlepšuje fyzickou kondici a, je-li provozován hromadně či v týmech, i sociální schopnosti a prohlubuje síť známých. Sportovci musejí být cílevědomí, otrlí a schopní překonávat obtíže. Nikoho by proto asi nepřekvapilo, že zaměstnanci intenzivně se věnující v minulosti či aktuálně nějakému sportu by měli brát i vyšší mzdy. Na druhou stranu však sportu musí obětovat mnoho času a hrozí jim i vyšší riziko zranění.

Navíc do kauzálního vysvětlení sportovec=vyšší plat vstupuje i vliv zdravotního stavu či životního stylu. Sportuje-li někdo, je to (do jisté míry) demonstrace, že je zdravý, takže jeho vyšší mzda může být odvozena od jeho výborného zdravotního stavu a nikoliv aktivit. Sportovci mají navíc zdravější životní styl než nesportovci. Dopad sportu na výdělek proto není přímočarý.

Michael Lechner a Nazmi Sari (pdf) využili kanadské národní šetření o zdraví populace, které vedle plejády socio-ekonomických charakteristik dlouhodobě a poměrně detailně zjišťuje zdravotní stav, ale i sportovní návyky a obecně fyzickou aktivitu Kanaďanů.

Graf ukazuje dopad změny z neaktivního životního stylu na středně aktivní (plná červená linka, čárkovaně jsou intervaly spolehlivosti) a ze středně aktivního na aktivní (plná modrá linka, čárkovaně jsou intervaly spolehlivosti) na příjem člověka (v kanadských dolarech).

Vedení (mladých) dospělých k intenzivnímu sportu a fyzické aktivitě se ukázalo být velmi dobrou strategií, aby dosáhli během 8 až 12 let na o 10 až 20 % vyšší mzdu (platí, skutečně, jen u "intenzivnějšího" sportu či aktivit, tj. dennímu výdeji energie nad 1,5 kcal na kilogram váhy, což zhruba odpovídá alespoň 30 minutám aerobního cvičení 5 dní v týdnu). Efekt sportování na mzdu je v tomto ohledu srovnatelný zhruba s jedním až dvěma roky vzdělání navíc.


Psáno pro Vesmír.

Přitažliví muži "nevidí" neatraktivní ženy

Při hodnocení atraktivity druhých se zaměřujeme nejdříve na jejich tvář. "Ocenění", jak je bližní přitažlivý, přitom probíhá extrémně rychle. Subjekty, které v jednom pokusu viděly fotografii pouhých 100 ms, hodnotily atraktivitu člověka na ní stejně jako lidé, kteří při stanovení atraktivity nebyli časově omezeni. Zároveň platí, že velmi atraktivní obličeje přitahují více pozornosti, natolik, že se zpomalují schopnosti provádět jiné úkoly (je třeba známo, že studenti náhodně posazení vedle atraktivních studentek dopadají při testech hůře než ti usazení vedle muže či méně-atraktivní studentky).

Stejných výsledků se dosáhlo, když byla měřena mozková aktivita přímo, třeba pomocí elektroencefalografu (EEG) – elektrofyziologická reakce na krásnější tváře je vždy vyšší.

Psycholog Michael A. Kisley se svou studentkou Laurou K. Morganovou (pdf) z Coloradské univerzity se jali ověřit, zda alokování pozornosti závisí i na vlastní atraktivitě posuzovatele. Dá se totiž očekávat, že velmi přitažliví lidé časem poznají, že mají na trhu partnerů vysokou hodnotu a naladí se proto na stejně či více atraktivní protějšky a ostatních si nevšímají.

Výzkumníci předpokládali, že stejná závislost může platit i krátkodobě – když se muž cítí najednou více atraktivní, začne nehezké ženy ignorovat. Participanty svého experimentu vmanipulovali do role "atraktivního" či "neatraktivního" sdělením, aby si představili, že jsou hodnoceni ženami na škále 1 až 8 (kde 8 je extrémně atraktivní). Některým bylo řečeno, že jsou hodnoceni jako "3" a jiným jako "7". (Výzkum byl prováděn jen na mužích; ti přikládají fyzické atraktivitě mnohem vyšší váhu než ženy, u nichž je hodnocení "atraktivity" partnera komplexnější – závislé nejen na fyzické kráse, ale i na jeho lidském kapitálu či sociálním statusu.)

Nato byly mužům na hlavy umístěny elektrody na snímání mozkové aktivity a jejich úkolem bylo hodnotit atraktivitu desítek žen na fotografiích, od extrémně krásných po ne-až-tak-přitažlivé.
Potvrdilo se, že mozková aktivita vzrostla nejvíce, když participant sledoval atraktivní tváře žen a to zcela bez ohledu na to, jak atraktivní se sám cítil. Nicméně mozek mužů, kteří se považovali (byť i jen krátce a hypoteticky) za atraktivní "7", na fotografie neatraktivních žen reagoval o poznání vlažněji.

Vývoj elektrofyziologických reakcí mužů na atraktivní tváře žen (modrá), středně atraktivní (šedá) a neatraktivní tváře (červená linka) v prostředí „vysoké tržní hodnoty své atraktivity“ (plná linka) a „nízké tržní hodnoty“ (čárkovaná linka) – jen v tomto posledním případě je patrné, že cítil-li se muž atraktivní, reakce jsou odlišnější.

Výsledky zároveň vyvrací ideu, že by si muži stanovovali nějaký "horní limit", na jakou ženu už nedosáhnou. Je-li hezká, všímají si jí vždy a intenzivně (dokonce bylo dokázáno, že ti, jejichž pozornost je k opačnému pohlaví přitahována nejsilněji, jsou i sexuálně – co do počtu partnerů – nejaktivnější). Na druhou stranu, jsou-li si muži svou atraktivitou jisti, nehezké ženy je nestimulují.


Psáno pro Osel.cz.

Krása je v oku držitele piva

Včera byly vyhlášeny Ig Nobelovy ceny. Vedle řady jiných důležitých výzkumů, od vlivu opery na uzdravování myší po transplantaci srdce (Mozartova La Traviata pomáhá) po prozkoumání biochemických procesů, kterými nás dokáže rozplakat cibule, byla oceněna i psychologická práce. Laureáty se stali Laurent Bègue, Brad J. Bushman, Oulmann Zerhouni, Baptiste Subra a Medhi Ourabah (pdf) za náročný výzkum v terénu – kdy v barech zjišťovali, zda se opilci považují za krásnější.

 

Již dřívější studie naznačovaly, že lidé pod vlivem alkoholu vidí druhé coby atraktivnější. Tým pod vedením Bèguea se zaměřil spíše na sebeposuzování, tedy zda alkohol přes svůj vliv na odbourání zábran a zlepšení nálady zvýší i pociťovanou atraktivitu pijáka. V jednom výčepu v Grenoblu tuto hypotézu potvrdili, když přítomní násoskové nadýchavší vyšší promile alkoholu, se považovali za atraktivnější.

Nicméně to byl teprve začátek. Lidé krásnější mohou více inklinovat k alkoholu, což by kauzalitu obrátilo. Rovněž se zdá, že samotné očekávání budoucí konzumace alkoholu, resp. toliko víra, že člověk pije alkohol, mění rozhodování. Je třeba prokázáno, že studenti myslící si, že jsou již pod vlivem alkoholu, ale ve skutečnosti pijící jen nealkoholické pivo, byly na ostatní agresivnější a v sexuálním chování vykazovali menší zábrany.

Byla proto provedena druhá studie, do níž byly subjekty nalákány pod rouškou testování chuti nových nápojů. Pití bylo pro někoho s alkoholem, pro jiné nealkoholické. Navíc výzkumníci v obou skupinách řekli polovině lidí, že pijí alkohol a druhé polovině, že nikoliv (někteří tedy věřili, že pijí alkohol a pili jen džus; jiní pili džus s alkoholem, o němž netušili, že tam je). Po „otestování chuti nápojů“ bylo s účastníky natočeno video, cvičná reklama na daný nápoj, a po jeho shlédnutí se každý měl ohodnotit, jak atraktivní, originální či zábavní byl.

Ukázalo se, že samotná víra, že je člověk opilý, ač není, způsobuje atraktivnější posuzování sebe sama. I skutečně opilí se považovali za o trochu krásnější (či ne tak neatraktivní), tento vztah však nevyšel statisticky signifikantní. Panel nezávislých 22 hodnotitelů pak viděl video každého účastníka a určil, jak skutečně atraktivně, originálně či zábavně působili. Ani opilí, ani ti, co jen věřili, že jsou, však atraktivněji nevypadali.

Studie plně splňuje motto Ig Nobelových cen, odměnit ty výzkumy, "které lidi nejdříve rozesmějí, ale pak je donutí přemýšlet." Ukázala, jak významně působí samotná víra v něco, byť reálně neexistujího; zde dokázala zlepšit sebedůvěru, která je jedním z vůbec nejdůležitějších faktorů při jednání s druhými lidmi či třeba při navazování (intimních) známostí.

Proč je dobré mít atraktivní slečnu (muže) v záloze

Jaký člověk skutečně je, nelze rychle a jednoduše zjistit. Prvotní zdání zkrátka klame. Jakýkoliv signál důvěryhodně ukazující jedincovy kvality je proto k nezaplacení. Do ekonomie koncept signalizace přinesl Michael Spence. Ukázal, že i když vzdělání nedává studentům naprosto žádnou produktivní hodnotu, kterou by mohli využít ve firmách, je přesto užitečné. Vytváří totiž síto určité úrovně snahy, schopnosti pracovat, pamatovat si, čehokoliv, co může být znakem i dobrého zaměstnance. (A jelikož vzdělání kvůli snižujícím se standardům signalizační úroveň ztrácí, jsou studenti "nuceni" dodávat další signály – zahraniční či mnohonásobné studium, stáže a náročné mimoškolní aktivity, ad.) Nicméně signalizační teorie nepatří jen trhu práce.

Benjamin M. Winegard, Bo Winegard a David C. Geary (pdf) vyšli z faktu, že vysoce atraktivní jedinci jsou vzácní, žádaní a dost nároční na získání. Poskytují proto výborný signál, že i jejich partner musí být velmi kvalitní. Už dříve bylo přitom dokázáno, že přitažlivost muže u žen razantně vzroste, je-li doprovázen přitažlivou dámou. Ona je totiž pro ostatní ženy signálem, že muž musí mít "něco", čím si ji byl schopen získat. Winegardovi a Geary na sympaticky prostém pokusu ukázali, že podobné zvyšování statutu je všudypřítomné.

Účastníky svého experimentu, studenty, rozdělili na páry muž a žena a řekli jim, že budou po univerzitním kampusu sbírat odpovědi do oficiálního anketního šetření o vysokém školství. Zároveň je nabádali, ať se k sobě chovají, jako kdyby spolu chodili, protože respondenti pak budou ochotněji odpovídat.

Někomu byl přiřazen velmi atraktivní partner, dalšímu spíše quasimodovský typ. Než studenti začali se sběrem dat, měli ještě uvést termíny, kdy budou ochotni po kampusu chodit. Zároveň si mohli vybrat, kde budou data sbírat. Zda v místnostech plných spolužáků nebo v kancelářských prostorách univerzity, kde pobývají postarší zaměstnanci školy.

V pozitivních hodnotách ochota zpovídat spolužáky, v negativních hodnotách zaměstnance fakulty. Nejprve u mužů, pak u žen. Modrá značí přiřazení k atraktivnímu partnerovi, červená k neatraktivnímu. Zelená je kontrolní skupina, jejíž členové by data sbírali sami.

Počet hodin, které byli studenti ochotni věnovat šetření. Nejprve u mužů, pak u žen. Modrá značí přiřazení k atraktivnímu partnerovi, červená k neatraktivnímu. Zelená je kontrolní skupina, jejíž členové by data sbírali sami.

Výsledky byste asi uhodli: studenti, kteří přišli k sexy spolupracovníkům, byli ochotnější věnovat šetření více hodin a chtěli sbírat data u svých spolužáků. Studenti majíce přiřazeny nehezké společníky, byli ochotni vyzpovídat v pár hodinách jen zaměstnance fakulty. Výsledky jsou podobné u obou pohlaví, muži se však "chlubili" pochopitelně více (ženy se za své nehezké partnery až tak nestyděly). Zároveň platí, že efekt nastává bez ohledu na to, zda jsou osoby v realitě ve vztahu či nezadaní. Účastníci experimentu také potvrdili, že je v rozhodování skutečně ovlivnilo zvažování dopadu atraktivity kolegy na svůj vlastní statut a přitažlivost.

Autoři dále spekulují, že získané výsledky umožňují lépe pochopit, proč si někdo vystavuje fotografie sebe se slavnými lidmi a naopak proč máme tendenci se vyhýbat lidem ze dna sociálního žebříčku.

Ve zkratce ...

Samuel A. Swift s kolegy (pdf) experimentálně zjistili, že posuzujeme ostatní dle výsledků, kterých dosáhli, bohužel nikoliv za jakých podmínek. Takže třeba studenti s lepšími známkami z benevolentnějších univerzit či pracovníci z lehčích provozů jsou hodnoceni jako schopnější a mají vyšší šanci na vzestup.

Učebnice jsou studentům venkoncem k ničemu, jde-li o výsledky ve standardizovaných testech, tvrdí Maria Kuecken a Marie-Anne Valfort (pdf) na základě dat z 11 subsaharských zemí.

Na jakém tvaru talířků by měly restaurace nechávat účty hostům? Nicolas Guéguen (pdf) zkusil vedle standardního kruhu i srdcovité a čtvercové a potvrdil, že hosté na srdci nechávají spropitné častěji a zároveň vyšší.

Sean P. Salter, Franklin G. Mixon Jr. a Ernest W. King (pdf) naznačují, že hezčí realitní agenti vydělávají více – dosáhnou vyšších cen byť i za cenu méně častých prodejů.

Paolo Campana a Federico Varese (pdf) si přečetli policejní odposlechy ruské a italské mafie a zjistili, že nejvíce si důvěřují rodinně spříznění padouši, nepřekvapivě, ještě více si však věří gangsteři, kteří spolu spáchali násilný zločin.

"Vraždy, které mohly být vyřízeny jedním nebo dvěma muži, byly místo toho prováděny všemi nejdůvěryhodnějšími "vojáky". U každého se očekávalo, že vystřelí alespoň jednu kulku a to i v případě, že oběť již byla mrtvá. Jeden za všechny a všichni za jednoho. Augusto [kmotr] požadoval plnou účast, i když to bylo zbytečné… Každý pachatel se stává "rukojmím" všech ostatních, nemá pak motivaci je zradit či udat." (str. 279, vnitřní citace vynechány).