Proč jsou zločinci malí, tlustí a oškliví?

Při soudním řízení uvedl obviněný na svoji obhajobu, že je přespříliš ošklivý na to, aby si našel práci, musí proto krást. Mnoho prospěchu mu vysvětlení před soudcem pochopitelně nepřineslo, nicméně Naci Mocan a Erdal Tekin (pdf), ekonomové pracovního trhu z Louisianské, resp. Georgijské státní univerzity, si uvědomili, že škaredost může být docela racionální důvod pro kariéru zločince.

Analytici zaměstnanosti totiž již dříve odhalili, že oškliví lidé vydělávají méně. Slavná studie Daniela Hamermeshe a Jeffa Biddla (pdf) nejdříve zpochybnila, že by krása byla jen v "oku pozorovatele" a ukázali, že shoda o atraktivitě člověka je v každé jednotlivé zemi poměrně značná a s časem se příliš nemění. Sami pak využili americké a kanadské šetření zaměstnanců, v němž v šíři zjišťovaných údajů byl hodnocen i fyzický vzhled respondenta.

Ovšem, již dříve se očekávalo, že některá vysoce příjmová zaměstnání jako herectví, modeling či TV zpravodajství přilákají pohledné zaměstnance, čímž by se dal vztah krása-vysoký výdělek vysvětlit. Popřípadě, že zákazníci u některých profesí mnohem více odměňují, jednají-li s atraktivními lidmi, jako třeba v pohostinství a službách. Vše z toho platí – třeba velmi atraktivní servírky či ty s bujným poprsím vydělávají na spropitném až o třetinu více. Nicméně Hamermesh a Biddl dokázali, že hezčí lidé vydělávají v průměru o 5 % více obecně, bez ohledu na sektor, v němž pracují. Oškliví zaměstnanci mají pak zhruba o 5–10 % nižší mzdy. Efekt je silnější u začínajících pracovníků, kteří ještě nemají příliš praxe. Překvapivě je vyšší u mužů než u žen (což se dá z části vysvětlit tím, že velmi neatraktivní ženy mnohdy nevstoupí na trh práce a zůstávají v domácnosti).

Efekt přitom naopak nelze vysvětlit tím, že vnímaná krása jen skrývá jiné osobní kvality jako třeba lepší zdravotní stav či vyšší inteligenci. Rovněž se nezdá, že by závislost šla opačným směrem, tedy že by lépe vydělávající lidé mohli více investovat do svého zevnějšku, což by se projevilo na jejich vyšší atraktivitě. Z dlouhodobé povahy analyzovaných dat totiž vyplývá, že pociťovaná atraktivita se u jednotlivců de facto téměř nemění, zatímco příjem ano. Zaměstnavatelé prostě nadržují hezkým lidem.

Kolik jsi měřil na střední?

Od dob publikace díla Hamermesha a Biddla vznikla celá třída podobných studií, ať již z USA, Velké Britanie, Kanady či Německa. Většina z nich více či méně potvrdila, že atraktivnější zaměstnanci jsou ceněni výše. Ať je atraktivita měřena pohledností tváře, přitažlivostí postavy, váhou či vzrůstem, lidé krásní, atletičtí, neobézní a vysocí mají vyšší výdělky. Zejména vysocí zaměstnanci-muži vydělávají mnohem více. Každý centimetr vzrůstu navíc znamená v průměru zhruba o 1 % vyšší mzdu u jinak srovnatelných pracovníků. Většina autorů vedle samotné atraktivity vyzdvihuje i efekt dominantního, důvěryhodného či rozhodného charakteru, který se s vysokou postavou pojí. Například z posledních třinácti amerických prezidentských voleb zvítězil v deseti z nich vyšší kandidát a prezidenti bývají vesměs nadprůměrného vzrůstu.

Průměrná výška bílých mužů a výška prezidentů v USA (v palcích; vynásobte 2,54 pro převedení na centimetry).

Menší lidé mohou být proto nesebejistí, mají nižší pravděpodobnost získat manažerské pozice a nepřekvapí, že dosahují bídnějších výdělků. Dan Silverman z Michiganské univerzity s kolegy (pdf) nadto dokázali, že vztah atraktivity, resp. výšky a platu má hlubší a silnější kořeny než jen zdání kompetence. Díky unikátním šetřením v Británii (National Child Development Survey) a v USA (National Longitudinal Survey of Youth) jsou dostupné dlouhodobé a detailní údaje o jejích participantech od dětství po dospělost, údaje, kdo byli jejich rodiče, jak rostli, jak byli zdrávi, jak se jim studijně dařilo, od navštěvování kroužků, až konečně po vývoj mzdy. Ukázalo se, že při zvážení všech proměnných vyšší mzdu v dospělosti vysvětluje, zejména v USA, vyšší vzrůst již na střední škole. Tedy byl-li student v šestnácti vysoký a poté už mnoho nepovyrostl, dosahuje přesto jako zaměstnanec mzdové prémie. Na druhé straně student, který byl menší a až koncem puberty "dorostl", má mzdu srovnatelnou s menšími kolegy. A tato závislost platí bez ohledu na druh zaměstnání, u policistů, učitelů i kuchařů stejně.

Vysvětlení spočívá v sociálním životě studentů. Ti nižšího vzrůstu, méně atraktivní se na střední škole účastnili méně sociálních aktivit, méně často byli sportovci či aktivními ve studentských spolcích, méně často randili. Jednoduše byli méně populární. Z toho se dá vysoudit, že než vstoupili do zaměstnání či na univerzitu, neměli tolik příležitostí naučit se dovednostem mezilidského jednání, vytvořit si širší skupinu přátel či známých, zkrátka získat sociální inteligenci. Nádavkem k tomu se zdá, že učitelé jsou na nehezké děti zasedlí, méně od nich očekávají a věnují jim méně pozornosti. Tito studenti nemusí mít i proto tak vysoké sebevědomí či sebekázeň. Méně naakumulovaného kapitálu schopností, jak s druhými vycházet, a slabší charisma, se pak u menších lidí v dospělosti projevuje na nižším výdělku.

Zkrásni a polepšíš se

Konečně se tedy dostáváme k práci Mocanové a Tekina zmíněné v úvodu. Na legálním trhu práce mají malí, tlustí a oškliví lidé zjevně nevýhodu (ať již ji anticipují či ji v realitě zakoušejí) a může být pro ně proto lákavější uchýlit se na trh nelegální, k zločinu. A Mocanová a Tekin skutečně prokázali, že fyzicky neatraktivní dívky mají vyšší pravděpodobnost (v jednotkách procent), že se uchýlí k ničení majetku, napadení či k prodeji drog. Podobně jsou na tom neatraktivní chlapci, zejména co se týká krádeží. Naopak hezky vypadající muži mají třeba o 4 % nižší pravděpodobnost, že budou prodávat drogy.

Asi nejpřesvědčivější důkaz o vlivu vzhledu na zločineckou kariéru cituje pak ve své slavné monografii Vliv: Síla přesvědčování a manipulace psycholog a marketingový guru Robert Cialdini.

Knihu Vliv: Síla přesvědčování a manipulace vydalo předloni nakladatelství Bizbooks.

V 60. letech minulého století město New York spustilo ojedinělý rehabilitační program, který vedle obvyklého poradenství či rekvalifikačních kurzů některým propuštěným vězňům zaplatil i kosmetické operace obličeje. Tedy těm, kteří je kvůli vrozeným či získaným defektům tváře potřebovali. Jiní, do rehabilitačního programu zařazení vězni s defekty, se však na operaci nekvalifikovali. Vznikla tak ideální situace umožňující zjistit, zda náhodné "zkrásnění" umožní člověku náchylnému ke zločinu vyhnout se věznici.

Když byly rok po propouštění zkontrolovány záznamy všech vězňů, bylo zřejmé, že obvyklé rehabilitační programy se neukázaly ani zdaleka tak efektivní jako kosmetické operace. Je podstoupivší vězni vykázali razantně nižší míry opětovného odsouzení či návratů do vězení. Dalo se předpokládat, že nově získaná pohlednost – či alespoň neošklivost – jim v osobním životě anebo při získávání zaměstnání pomohla natolik, že již nebyli odkázáni na kriminální aktivity.

Za ošklivost těžší trest

John E. Stewart z Mercyhurst College (pdf) pak přidal ještě jeden důvod, proč vězení obývají spíše ošklivci. Ve svém výzkumu po dva roky posílal do soudních síní v Pensylvánii v USA vždy kolem 10 svých spolupracovníků. Nikdo z nich neznal pravý smysl úkolu, jejich povinností bylo vždy jen půl hodiny pozorovat obviněné a kromě zjištění jejich demografických údajů jako věku, pohlaví či rasy i ohodnotit, zda působí spíše chudě, či bohatě, vzdělaně, či ignorantsky, špinavě, či čistě, ale i zda se zdají být spíše atraktivní, či nikoliv. Stewart nato vypátral i objektivní údaje o zločinu, jeho vážnosti a po konci soudu i verdikt a intenzitu trestu.

Analýza, které faktory predikovaly, jak velký trest bude uložen, ukázala jen na dva: jeden velmi silný a druhý slabší. Prvním byla celkem pochopitelně vážnost zločinu – zda šlo o vraždu, znásilnění či toliko krádež nebo prodávání drog. Jediným dalším signifikantním faktorem byla už jen atraktivita obviněného. Většina "pozorovatelů" se opět obvykle shodla, kdo je spíše hezčí a kdo nikoliv a atraktivní obžalovaní objektivně dostávali o něco nižší tresty, resp. získali podmíněné tresty či byli osvobozeni. (Následující výzkum ještě přidal i vliv rasy; černoši bývají odsuzováni za podobné zločiny k intenzivnějším trestům než běloši).

Stewartovy výsledky reflektují i zprvu překvapivé zjištění, že atraktivnější lidé v jeho vzorku dat páchali méně závažné trestné činy. Nicméně v kontextu představených zjištění, se volba extrémních "řešení" u méně atraktivní lidí zdá pochopitelná. Z díla sociálního psychologa Leonarda Berkowitze a dalších pochází tzv. hypotéza "frustrace vede k agresivitě". Vyplývá z ní, že celoživotní diskriminace v dětství, ve škole, v zaměstnání či při hledání partnera kvůli znaku, který mohou jen minimálně ovlivnit, může u některých ošklivějších lidí vyvolávat frustraci a tedy i tendenci někdy zvolit násilnou ventilaci svých problémů.

Stewartův terénní výzkum plně zapadl do dřívějších laboratorních studií, které experimentálně taktéž potvrdily, že méně atraktivní lidé se zdají být více "vinni" (je jim přisuzována vyšší pravděpodobnost spáchání zločinu) a jsou odsuzováni k těžším trestům. A to přestože vždy všichni účastníci experimentů vehementně konstatují, že vzhled by neměl jakkoliv ovlivňovat soudní řízení.


Psáno pro Psychologie Dnes.