Když pomoc zraňuje

Kampaně na podporu duševního zdraví mohou snižovat stigma, zvyšovat ochotu vyhledat odbornou pomoc a naučit lidi poznat, kdy už nejde o běžný stres či pochyby. Pro zaměstnance, který trpí úzkostmi a své potíže v práci považuje za osobní selhání, může být informace o vyhoření krokem k léčbě. U dospívajícího, jenž žije třeba ve strachu mluvit před vrstevníky, může terapie fóbii překonat. Existuje nespočet výzkumů ukazujících, že programy na podporu duševního zdraví, terapie, koučink či psychiatrická pomoc v průměru zachraňují životy. Důležité je však ono „v průměru“, protože popularizace duševních nemocí může někdy způsobit více škody než užitku. 

Když začneme řešit skutečný problém, který nám neumožňuje plně žít, je to cesta ke zlepšení. Když si někdo začne přepisovat běžné životní obtíže jako příznaky vážné poruchy, jeho cesta směřuje úplně jinam. Z trémy se rázem stane úzkostná porucha, ze špatného týdne deprese, z únavy ve světě přehlceném stimuly porucha pozornosti (či ADHD). Toto sebe-diagnostikování zvýší pozornost k tělu a emocím, pozornost zesílí příznaky a silnější příznaky pak potvrzují původní domněnku, že se děje skutečně něco vážného.

Kampaně zaměřené na zvyšování povědomí o duševním zdraví mohou mít u různých lidí různé dopady. Například jedna osoba může v kampani rozpoznat své příznaky, uvědomit si, že má depresi, a vyhledat pomoc, která její příznaky zmírní nebo odstraní; tedy pozitivní výsledek. Druhá osoba může v kampani rovněž rozpoznat své příznaky a uvědomit si, že má depresi, ale nemusí se dostat k lékaři; v takovém případě jde o výsledek nejpíše považování za zhoršení stavu (minimálně krátkodobě). Třetí osoba, která prožívá zhoršenou náladu, ale depresi nemá, může mylně dospět k závěru, že depresí trpí; tato nepřesná sebediagnóza může zhoršit její příznaky nebo oslabit její pocit, že může svou náladu sama ovlivnit; tedy zjevně negativní výsledek. Převzato z přehledového článku Foulkes et al. (2026).

 

Názorný důkaz přináší studie psycholožky Dashy Sandry a kolegů, jež pozvali účastníky výzkumu, předem prověřené tak, aby neměli ADHD, na workshop o této poruše. Další skupině dodala stejné informace o ADHD, ale navíc poučení i o tzv. nocebo efektu – tedy právě výše uvedené varování, že lidé mají tendenci mylně si přiřazovat příznaky, o kterých se právě dozvěděli. Po workshopu o ADHD si účastníci dvakrát častěji diagnostikovali tuto poruchu, přestože jejich skutečné příznaky se nezměnily. Skupina varovaná před nocebo efektem vykazovala falešnou sebediagnózu podstatně méně. Špatná osvěta dokázala ze zdravých lidí udělat lidi přesvědčené, že trpí vážnou vrozenou poruchou. 

Že nejde o kuriózní situaci, dokládá britský školní program zaměřený na duševní zdraví dětí. Výzkum na více než dvanácti tisících žáků zjistil, že rok po osvětové intervenci měli více projevů úzkosti a smutku než před ní. Když se dospívajícím opakovalo, že duševní problémy je nutné léčit, část z nich začala běžný stres vnímat jako patologii a přemítání o „poruše“ jim zničilo prožívání radosti. 

Z uvedeného nevyplývá, že máme o duševním zdraví mlčet. Znamená to, že špatná osvěta či poradenství mohou patologizovat nepohodu či smůlu, které někdy zažívá každý. Zejména dětství a dospívání jsou období emočních výkyvů. Když v takovém věku dáme mladým lidem jen slovník diagnóz, místo způsobů zvládání emocí, řešení konfliktů či nejistot, dáváme jim návod, jak si zničit život. Mít někdy nepříjemné emoce je normální, mnohé potíže jsou proměnlivé a léčitelné a diagnóza není osobní identita. A pokud osvěta zvýší poptávku po pomoci, musí existovat reálná pomoc, ne roční čekací lhůty. Jinak společnost učí jen lidi pojmenovat utrpení, ale nezajistí, aby se žilo lépe.

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Moudrý k druhým

Lidé uvažují moudřeji o problémech druhých než o těch vlastních. V psychologii se fenomén jmenuje "Šalamounův paradox", po biblickém králi proslulém moudrými radami druhým (vybavte si, jak chtěl krájet nemluvně, aby dokázal odlišit jeho pravou matku od falešné), nikoli už vlastním jednáním.  

Důvodů, proč jsme lepšími rádci druhým než sobě, je několik. U rad ostatním nejsme pohlceni emocemi a snadněji zvážíme jiné perspektivy či více alternativ. Málokterá událost má takovou důležitost, jako si lidé, co ji prožívají, myslí, že má, když ji prožívají. Pozorovatel snáz nahlédne, že druhý uvízl ve spirále emocí a opakujících se myšlenek. Je schopen proto lépe vysvětlit, že problémy a obavy se mohou ukázat zbytečné, triviální či řešitelné lépe. 

Nejnázornější je ilustrace na malých dětech. Stačí nejmenší problém, ztracená hračka či zákaz sníst brambůrek ze země, a následuje pláč a rozrušení. Zdá se, že svět, jak jej znalo, skončil a jediná vhodná reakce je hysterický záchvat. Stačí však umná distrakce, třeba slib, že se pojede babičce či klasické, "v lednici čeká překvapení", a problém jako by nikdy nebyl. 

U dospělých to takto magicky nefunguje, princip ale zůstává. Správně proto radíme naštvanému kolegovi, aby šéfovi nepsal do slaboduchých idiotů, protože víme, že i kdyby to byla pravda, urážka vše jen zhorší, a zveme jej raději na pivo (v současnosti tedy virtuální), kde budeme kout pikle o nahrazení prostoduchého nadřízeného. Schopnost nadhledu z nás dělá dobré rádce. 

Exaktně dokázat, že odstup vede k moudrosti, však není lehké. Když je člověk pohlcen emocemi, nestačí mu říct "neřeš blbosti a dej tomu čas" a sledovat, zda zmoudří, že. Španělský psycholog Mel Slater s kolegy na to tedy šli skrze mimotělní zkušenost. 

Účastníky svého experimentu naskenovali a vytvořili 3D obraz jejich postavy – v kvalitě asi jako počítačové hry před 20 lety. Následně jim nasadili 3D brýle a ve virtuální realitě si měli promluvit o svých problémech se Sigmundem Freudem – naprogramovanou virtuální postavou, která jim radila dle připraveného scénáře. 

Účastník studie byl naskenován a byl vytvořen jeho virtuální avatar. Následně v 3D brýlích začal virtuální terapii.

 

Co experiment dělá skutečně podnětným, je, že polovina účastníků si ve virtuální realitě s Freudem vyměnila těla. Po výpovědi ve své virtuální postavě pak poslouchali sebe, ale v postavě Freuda, a měli si poradit. Překvapivě mnoho účastníků nalezlo řadu způsobů, jak ke svým problémům přistoupit s novou perspektivou. Finálním krokem experimentu bylo, že se vrátili do svého virtuálního těla a hlasem Freuda si poslechli to, co sami sobě před chvílí poradili. Ano, vím, tento odstavec si asi budete muset přečíst ještě jednou. 

Nahoře vidíme z pohledu za participantem, jak se svěřuje "Freudovi" a sám se při tom vidí v zrcadle, aby iluze byla dokonalejší. Dole pak pohled na sebe v těle Freuda, jak se sám svěřuje sobě.

Psychologové zjistili, že po této odosobněné sebeterapii 86 % lidí udávalo zlepšení svého duševního života. Naopak jen 48 % participantů, kteří mluvili s předprogramovaným Freudem, uvádělo podobné zlepšení. I to je důležité zjištění, protože ukazuje, že vypovídání se z problémů, byť jen počítači, pomáhá. Až si příště nebudete vědět rady, představte si sami sebe jako neznámého člověka, kterému chcete pomoci – co byste si poradili? 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Ano, bude trip

Michael Pollan nás vezme na barevný trip historií i současností užívání psychedelik. Ve své knížce nabízí dobré důvody, proč užívání psychedelik nejen nekriminlalizovat, ale dokonce – ovšemže opatrně! – vyzkoušet.

Michael Pollan, americký novinář a vytrvalý bojovník proti špatnému jídlu a agropotravinářskému komplexu (česky zatím vyšla jeho kniha Dilema všežravce) se ve svém novém díle Jak změnit svoji mysl s podtitulem Co nás nové vědecké poznatky o psychedelikách učí o vědomí, smrti, závislosti depresi a transcendenci snaží rehabilitovat užívání halucinogenních drog s heslem: Zkoušejte je, ne moc často, hlavně s terapeutem.

Když si doktor neumyje ruce

Kniha je průvodcem západní historií užívání psychedelik, od přirozených v lysohlávkách (psilocybin) či kaktusech (meskalin) po nejrozšířenější uměle vytvořené – LSD. To v roce 1938 syntetizoval doktor Albert Hofmann v laboratořích švýcarské farmaceutické firmy Sandoz. Účelem látky extrahované z houby paličkovice nachové měla být léčba oběhových problémů. Testy na zvířatech ale neukázaly žádný efekt (kromě vyvolání zvláštního neklidu) a látka měla být zničena.

Knihu How to Change Your Mind: What the New Science of Psychedelics Teaches Us About Consciousness, Dying, Addiction, Depression, and Transcendence od: Michael Pollan vydalo letos nakladatelství Penguin Press.

Po pěti letech si ale Hofmann na sloučeninu vzpomněl. „Líbila se mi chemická struktura molekuly LSD,“ tvrdil později, chtěl jí tedy dát ještě šanci. Dotkl se jí ale bez rukavic a LSD se mu přes kůži dostalo do krve. První umělý „trip“ v dějinách se rozjel: „Vnímal jsem nepřerušovaný proud fantaskních obrazů, mimořádných tvarů s pronikavou, kaleidoskopickou hrou barev.“ Jelikož ho změněný stav mysli fascinoval, rozhodl se Hofmann uskutečnit na sobě další experiment. Pokus tentokrát vyvolal strašlivé vjemy, „Démon do mne vstoupil, zmocnil se mého těla, mysli i duše. Skákal jsem a křičel, abych se od něj osvobodil (…), ale moje vědomí bylo zavěšené někde v prostoru a viděl jsem jen své tělo ležet mrtvé na pohovce.“ Příšernou zkušenost následovalo ale jakési „doznívání“, jako obrácená kocovina. Hofmann se cítil klidný, přitom pozitivně nabitý a svět se mu zdál jako nově vytvořený.

Podobně fantaskně skvělé i hororové prožitky, které se příčí logickému vysvětlení, popisují všichni uživatelé větších dávek LSD. Pollan upozorňuje, že často trip považují za jednu z nejvýznamnějších, nejsmysluplnějších či nejspirituálnějších událostí svých životů. Ne nutně kvůli samotné zkušenosti, ale kvůli uvědomění si, že proud vědomí, ve kterém žijí, nemusí být jediný. Existují jiné způsoby vnímání sebe i světa.

Zkušenost, která osvobozuje

Pollan v celé knížce drží od halucinogenních drog kritický odstup. Přestože sám různá psychedelika vyzkoušel, své tripy popisuje sice zaujatě, metaforicky, ale věcně, bez omáčky navařené z transcendentálních a new-age vizí, kterými se jinak hemží jeho rozhovory s uživateli.

Právě skepse vůči nadšeným propagátorům a uživatelům psychedelik Pollanovi umožňuje přesvědčivě vyargumentovat dvoje poselství knihy. Za prvé: trestání užívání psychedelik je důsledkem neodůvodněné paniky, plodem strachu establishmentu z kulturního posunu, ke kterému došlo v USA v 60. letech. Rizika užívání psychedelik existují, ale jsou triviální. A za druhé a zejména: psychedelika umožňují, spolu s odbornou terapií při jejich užívání, prohloubení smyslu lidského života.

Pollan shrnuje vědecké studie posledních let, které přesvědčivě ukazují, že psychedeliky vyvolaný změněný stav vnímání světa i vlastního vědomí, vede ke zkušenosti – ať jí budeme říkat spirituální, mystická, náboženská nebo klidně jen halucinace –, která může mít radikálně pozitivní terapeutický účinek. Výzkum pacientů v konečném stádiu smrtelné nemoci, kterým terapie s použitím LSD umožnila prožít trip, na kterém se rozpustilo jejich ego, sebevědomí, ukazuje, že jsou potom schopni přijmout svou smrtelnost a prožít závěr života nikoliv v existenciální tísni, ale v míru, užívajíce si každé chvíle. Podobně pozitivní účinky LSD zažívají depresivní pacienti, alkoholici a další závislí, jejichž mysl přestane být uzavřena v ničivé spirále beznaděje nebo toužení po droze či alkoholu.

V ne zcela-ironickém duchu Pollan doporučuje trip i starším dospělým, kteří žijí automatizovaně a svět jim už nepřináší nic nečekaného. Samozřejmě žádná droga není bez rizik a k doporučením platí varování: studií je zatím poskrovnu (většina psychedelik je bohužel ve světě stále nelegálních), jsou prováděny na specifických souborech pokusných osob, takže jejich zobecnitelnost je vachrlatá, a jsou omezené nemožností adekvátně využívat placebo kontrolu – vědci nejsou moc schopni odlišit vliv očekávání, víry v LSD a samotný vliv LSD (jak simulovat halucinace bez halucinogenu, že?).

Mystici a vědci

Pollan protkává knihu rozhovory s vědci a nadšenci, kteří dnes posunují poznání, jak psychedelika ovlivňují lidskou mysl. Některé jsou odborné, ale suché a nepřinášejí mnoho inspirativního k přemýšlení, jiné naopak – třeba kapitola o Paulu Stametsovi, amatérském biologovi, který se vypracoval mezi nejuznávanější americké mykology. (Vizte jeho TED Talk o kouzelných schopnostech hub.) „Stamets mluvil o myšlence, že psylocibin je chemický posel zaslaný Zemí, a my, lidé, jsme byli zvoleni díky daru vědomí a jazyka, abychom vyslyšeli její volání a udělali, co je třeba. ‚Rostliny a houby mají inteligenci. Chtějí, abychom se postarali o životní prostředí, a tuto zprávu nám sdělují způsobem, kterým rozumíme… mluví k nám biochemicky‘“.

Slabším místem knihy je povrchní vysvětlení právě biochemických procesů, jak psychedelika v mozku fungují, jindy zase Pollan čtenáře přehlcuje nepodstatnými personáliemi. To je umocněno i tím, že přiznává, že si identity „podzemních terapeutů psychedelik“, kteří ho vedli na jeho tripech, vymyslel, aby skutečné osoby chránil před postihem. Text ale ztrácí na dynamice, když se čtenář musí proklestit postavami a prostředím, o kterých ví, že jsou fiktivní. Rozhodně ale slabých míst není tolik, aby knihu proměnily v bad trip, na který byste se museli bát vydat.


Psáno pro Finmag.