Sudičky existují

Místo a rok narození si životem neponesete jen v rodném listu, ale také na výplatnici.

Co by vám pomohlo uhodnout, kolik vydělává náhodně vybraný člověk? Jeho profese, vzdělání, pohlaví, věk, inteligence, možná konexe… Prostě informace o schopnostech a zkušenostech, které trh ocení.

V úvaze jsou dvě chyby. Jak ukázal ekonom Branko Milanović, nejlepší odhad příjmu jakéhokoliv člověka na světě lze založit na tom, kde žije. Bohatství země jako celku a jeho rozložení ve společnosti toho napoví víc než cokoliv jiného. Milanović, původem Srb, si ostatně vzal svou práci k srdci a pracuje v USA.

Druhá chyba je subtilnější, ale ještě důležitější. Ve světě žije 97 procent lidí tam, kde se narodili. A jelikož si místo narození nevybíráme, většina našeho životního úspěchu je určena náhodou. Její vliv je o to silnější, že existuje silná korelace mezi příjmy rodičů a dětí. Ať už jde o vliv přes geny, výchovu, rodinné bohatství či kontakty, zhruba z poloviny o našem příjmu rozhodují výdělky rodičů.

Smůla se přilepí

Moji studenti většinou namítnou: "Vždycky nakonec závisí na tom, jak je člověk schopný a jak se dokáže prosadit." Ponechme stranou, že svědomitost či ochota riskovat a podnikat jsou také dědičné vlastnosti. Některé studenty nalomím až studií kanadských ekonomů Philipa Oreopoulose, Tilla von Wachtera a Andrewa Heisze (pdf). (Opět si můžeme povšimnout, že jejich příjmení nezní typicky kanadsky.) Ti ukázali, jak významně ovlivňuje kariéru víceméně náhodná okolnost: doba konce studia a nástupu do zaměstnání. Šťastné ročníky dostanou první práci při nedostatku zaměstnanců. Firmy jim nabízejí vyšší mzdy a platí kurzy zvyšující kvalifikaci. Rychleji stoupají žebříčkem. Životopisy juniorních pracovníků pak vypadají mnohem lépe, než kdyby boomu nebylo. Naopak studenti absolvující v recesi se musejí smířit s nástupem do horších pozic, najdou-li vůbec místo. Jejich životopis pak nepůsobí tolik prestižně.

Náboroví pracovníci okolnosti neřeší a z životopisů vyvozují schopnost nebo neschopnost. Efekt "nástupní smůly" přetrvává až deset let.

Sloupek - již druhý - byl inspirován knihou Success and Luck: Good Fortune and the Myth of Meritocracy od: Robert H. Frank, kterou v roce 2016 vydalo nakladatelství Princeton University Press.

Zlato ve zlato

Studenti a zaměstnanci HR oddělení nejsou jediní, kdo neumí odfiltrovat vliv náhody na úspěch. Představte si, že jste majitelem zlatnictví, které za vás už léta plně řídí provozní. Loni obchodu narostly tržby o deset procent, což jsou asi dva miliony korun. Jak velkou odměnu by si provozní zasloužil? Než odpovíte, měli byste položit jednu podstatnou otázku: jak rostly tržby v maloobchodě, případně ve zlatnictvích, ve vašem městě či v celé zemi? Bude-li totiž průměrný růst tržeb dvacet procent, váš provozní jen pasivně pluje na vlně utrácení a nebyl ji schopen využít ani z poloviny.

Američtí ekonomové Marianne Bertrandová (původem z Belgie) a Sendhil Mullainathan (původem z Indie) poukázali na všudypřítomnou "iluzi úspěchu" – sklon akcionářů či majitelů firem nerozlišovat, co skutečně vedlo k ziskovosti jejich firem, a odměňovat manažery za samotné pozitivní výsledky.
Výrazně roste celý sektor. Nečekaně zeslabil měnový kurz, takže firma získala ze stejných tržeb v zahraničí vyšší tuzemský příjem. Nebo získala odškodné v případu iniciovaném předcházejícím vedením. Takové události nejsou manažeři schopni ovlivnit, přesto za ně získají bonusy.

Klikaři táhnou

Abychom exaktně prokázali, že lidé přeceňují výsledek a ignorují náhodné vlivy, které k němu vedly, uskutečnili jsme s kolegy z Fakulty podnikohospodářské na Vysoké škole ekonomické pokus, který iluzi úspěchu otestoval ad absurdum.

Když hráči uhodli, jaká strana mince padne, získali 100 korun, a když se netrefili, nedostali nic.
V pěti hodech tedy pár šťastlivců vydělalo pětistovku, jiní měli smůlu a netrefili nic. Naprostá většina vydělala mezi 200 a 300 korunami, jak se sluší na náhodný proces.

Pro druhé kolo jsme hráčům dali do páru nové účastníky, kteří měli získat stejnou odměnu jako kolega hráč. Z vlastní kapsy si přitom mohli vydražit spárování s těmi, kteří měli v prvním kole štěstí na tipy.

Pozornější čtenáři by si měli ťukat na čelo: proč by měl být někdo ochotný platit za hráče, který měl minule jen štěstí? Naprostá většina účastníků byla nicméně ochotna nabídnout nemalé částky. Pochopitelně na tom prodělali.

Tak silná je iluze úspěchu. Oceňujeme a obdivujeme úspěšné, i když vděčí náhodě. V psychologii se této tendenci přisuzovat úspěchy charakteru člověka a ignorovat vlivy okolí či situace říká fundamentální chyba přisouzení. Niterně cítíme, že úspěchy člověka odpovídají tomu, jaký je. Za nemalou část našich výher i proher však odpovídá okolí, náhodné šoky, nikoliv my sami.

Existence vlivu náhody na výsledky lidského snažení má i morální rozměr. Jak uzavírá studie psycholožky Deny Grometové a kolegů, lidé ignorující význam náhody v životě častěji volí pravici, za neúspěchem vidí lenost nebo špatný charakter a intenzivněji odmítají imigraci.

Platí-li však, že za úspěchem stává i štěstí, neměli by šťastlivci cítit povinnost pomáhat těm, co ho neměli?


Psáno pro Finmag.

Změna a život

Mám odejít z práce? Pořídit si dítě? Rozvést se? Změnit školu?... Podobné otázky – či spíše odpovědi na ně určí, jak prožijeme život. Jde přitom o dilemata, ke kterým vzácně existují jednoznačné rady. Třeba v podstatě každý zaměstnanec je výrazně nespokojen nemalou část své pracovní doby. Někoho deprimují přesčasy, jiného panovačný a neinformovaný šéf nebo neupřímní či neschopní kolegové. I většina osobních vztahů prochází krizemi. Každý se někdy ptá, zda nejsou jinde luka zelenější. Problémem je, že jinde či s někým jiným může být život ještě náročnější.

Kněží přitom již dávno (a psychologický výzkum nedávno) zjistili, že lidé ke konci svých životů téměř vždy litují věcí, které neudělali, než aby litovali chyb. Mrzí je nedostatek odvahy požádat o rande, odejít z duši drásající práce, přestěhovat se od nesnesitelných sousedů. Chceme žít v komfortní zóně, risk nás znervózňuje a držíme se tedy raději známého. Platíme pak ztracenými příležitostmi.

Oprávněná je ovšem i opačná interpretace – co se nestalo, si idealizujeme a nepřipouštíme si, že realizace snů se může snadno zvrtnout. Ano, mohl jsem odejít z nenáviděné práce – a o žádnou alespoň stejně dobrou už ani nezavadit. Mohl jsem odvážně opustit partnera – a zjistit, že s ostatními je to minimálně stejně složité...

Zdá se, že nelze jednoznačně rozhodnout, zda lidé velké změny odsouvají chybně, nebo naopak správně váží rizika. Ekonom Steven Levitt (pdf) ovšem zveřejnil unikátní experiment, z nějž plyne, že strach z velkých změn je obecně spíše přeceňován. Vytvořil web, na němž mohli respondenti vyplnit pár informací o sobě a uvést, s jakým životním dilematem zápolí. Mohlo jít o zasnoubení či rozvod, výpověď či odchod do důchodu, nebo i méně důležitá rozhodnutí: členství ve fitku, obarvení vlasů či tetování. Stránka respondentům pak nabídla náhodnou radu; doslova hodem mincí někomu doporučila „jít do toho“, jinému nikoli. Po dvou a znovu po šesti měsících respondentům přišel e-mail, v nichž se jich Levitt ptal, zda rozhodnutí učinili a jak jsou v životě šťastní. Experimentu se nakonec zúčastnilo přes 20 tisíc lidí nejrůznějšího věku, vzdělání, příjmu i bydliště.

Výsledky jsou venkoncem jednoznačné – platí, že lidé, kteří se rozhodli učinit změnu, byli po dvou měsících i půl roce mnohem šťastnější. Ať již šlo o pořízení potomka, nastartování vlastního podnikání, či rozvod. Pochopitelně ne všichni následovali, co jim poradila mince (Levittova webová stránka). Mnozí však ano (vizte graf). Experiment dokázal, že přiměje-li běžného člověka náhoda k velké změně, je po ní průměrně spokojenější, než kdyby se držel statu quo.

Moře Levittových dat nabízí ještě jeden inspirativní vhled – rozhodnutí v malých věcech (růst vousů, chození do posilovny), ať již dopadlo jakkoliv, štěstí lidí téměř neovlivňovalo. Všichni chceme žít spokojeně, zdá se však, že štěstí hledáme v trivialitách. Velkých změn, které jako jediné mají moc náš život zpříjemňovat, se bojíme.

Obrázek znázorňuje rozsah, v jakém participanti Levittova experimentu dodrželi, co jim náhoda (hod mince) poradila – tj. učinili změnu, pakliže jim padla hlava a zůstali na statutu quo, pakliže jim padl orel. Zelené sloupce ukazují výsledky po 2 měsících, modré po 6 měsících. První pár sloupců shrnuje všechna rozhodnutí ("All"), druhý pár sloupců se týká důležitých rozhodnutí ("Important", tj. rozvod, přestěhování se, atd.) a poslední pár sloupců rozhodnutí méně důležitých ("Less Important", tj. obarvení vlasů, dieta, atd.). Kdyby mince neměla žádný vliv, přesně polovina rozhodnutí by odpovídala hlavě nebo orlu. Údaje nad 50 % tedy ukazují, kolik procent všech rozhodnutí bylo ovlivněno právě jen hodem mince.

Psáno pro Lidové noviny.

Když se nedaří, ovládne naše životy bolest

Nezaměstnaní užívají mnohem více léků proti bolesti. Nejde o šokující poznání; patrně jsou nemocní a i proto mají problémy najít si práci. Eileen Chou, Bidhan Parmar a Adam Galinsky (pdf) však zaspekulovali, že samotná ekonomická nejistota může vyvolávat intenzivnější pocity fyzického nepohodlí a bolesti. Existují totiž důkazy, že stejné funkční oblasti mozku, které zpracovávají fyzickou bolest, zpracovávají i psychickou (obojí bolest totiž dokáže snížit ibuprofen). Předpovídali tedy, že bojí-li se někdo o svou budoucnost, je-li stresován hrozbou ztráty příjmu, pak tento psychologický neklid může vyvolat nárůst pocitů fyzické bolesti či větší citlivost na bolestivé podněty.

Výzkumníci nejprve ověřili, že v regionech s vyšší nezaměstnaností se skutečně užívá mnohem více léků proti bolesti. Poté využili dotazníku, v němž jedna skupina respondentů měla zavzpomínat na situace, kdy trpěli finanční nouzí. Druhá skupina naopak měla v paměti zalovit vzpomínky, kdy se cítili zajištění. Poté lidé z obou skupin uváděli, jaké pocity prožívají, mj. i jakou aktuálně cítí fyzickou bolest. Potvrdilo se, že vzpomínky na finanční problémy vyvolaly nárůst všeobecného bolení.

V další studii byli studenti placeni za to, zda vydrží mít ruku ponořenou do vody „teplé“ 1 °C. Nejprve si vodu jen zkusili. Poté byla jedna skupina studentů manipulována do pocitu, že mohou mít problémy na trhu práce – výzkumníci jim dali přečíst novinovou zprávu tvrdící, že absolventi ne-zrovna-prestižních univerzit často končí s minimální mzdou a odkázali je na rating univerzit, kde jejich vysoká škola byla až na 23. místě. Druhá skupina studentů si přečetla podobnou zprávu, byli však odkázání na jiný rating univerzit, kde naopak jejich fakulta dopadla druhá. Nato měli dát opět ruku do ledové vody, na jak dlouho jim přijde zvládnutelné. Potvrdilo se očekávané, studenti s vědomím, že mohou skončit v chabě placeném zaměstnání, vydrželi mít ruku ve vodě mnohem kratší dobu – nevydrželi tu bolest.

Změna doby (v sekundách), po kterou vydrželi mít studenti ruku ve vodě o teplotě 1 °C po přečtení manipulace, že mohou mít problémy najít si práci („High Insecurity“), resp. nebudou mít problémy („Low Insecurity“). Vůči prvnímu pokusu vystresovaní studenti vydrželi mnohem kratší dobu, naopak u klidných studentů se doba nezměnila.

Výzkum potvrdil, že nemají-li lidé kontrolu na svým životem, protože jsou nezaměstnaní, bez finanční stability či prožívají stres z budoucnosti, zintenzivní se jejich vnímání fyzické bolesti. Cítí větší nepohodlí a doslova trpí. Jejich životní spokojenost dále klesá, někdy možná natolik, že jsou i méně motivovaní k akci, která by jim dala lepší perspektivu.


Psáno pro Vesmír.

Už jste měli svou denní dávku jedu?

Svět se rychle mění. Někomu to prospívá, jinému ubližuje. Chcete patřit k těm prvním? Pak nevěřte předpovědím odborníků a raději počítejte s tím, že vás čeká i mnoho nečekaného – nebudete zaskočeni, až to nastane. Toť poselství Antifragility, nové knihy Nassima Nicholase Taleba. Autor vás bezesporu donutí přehodnotit pohled na řadu probíraných témat – zejména v případě, že o nich mnoho nevíte. Pakliže ano, bude vás spíš intenzivně rozčilovat.

Knihu Antifragilita – Jak těžit z nejistoty od: Nassim Nicholas Taleb vydalo loni nakladatelství Paseka.

Taleb ve svých knihách (jeho dřívějšími do češtiny přeloženými jsou Zrádná nahodilost a Černá labuť) píše vlastně o tomtéž – pohyb našich životů i celé společnosti je příliš komplexní, a proto je ovlivňován náhodou. Není redukovatelný na jednoduché „zákonitosti“, či dokonce instantní rady. Kdykoli máme pocit, že jsme svou omezenou zkušeností společenské či ekonomické síly pochopili, přijímáme iluzi, z které budeme bolestivě probuzeni. Důležité, běh světa a života měnící události, tzv. „černé labutě“ (ať už jde o finanční krach, či oznámení o rakovině), nelze předvídat, nemůžeme ani spočítat jejich pravděpodobnosti – musíme být toliko připraveni, že mohou nastat.

Pro pochopení poselství Antifragility představme nejprve Talebovu „triádu“ možných reakcí na nestálost a proměnlivost – fragilní, robustní a antifragilní. Fragilita čili křehkost (český překlad se houževnatě drží anglicismů) je vlastnost věcí, které vyžadují klid, řád a neměnnost: z křišťálových sklenic pijeme jen na formálních oslavách, na nichž se sedí, nikdo nepřebere a kde děti nejsou povoleny. Našemu světu se ale takové prostředí nepodobá. Život je nestálý, pomíjivý (volatilní, řečeno talebovskou terminologií) a chaotický, vyhledáváme proto u věcí i osob robustnost či odolnost: na rodinnou túru si bereme nádoby plastové, které přežijí náraz, hod i pád.

Taleb vyzývá, abychom se nezastavili v půli cesty. Opakem křehkosti není síla či robustnost, ale antifragilita, charakteristika, která v prostředí nejistoty produkuje sílu, efektivitu či moc (v duchu Nietzschova „co mě nezabije, to mě posílí“ – známý citát však Taleb považuje za plytký; sám se totiž staví do role objevitele koncepce, kterou dosud celá historie myšlení ignorovala).

Ráj a atrofie

Začněme dvěma příklady, které mají na první pohled málo společného, přesto jsou dokladem téhož.

Dle pověstí král Mithridates VI. Pontský v obavě před úkladným zabitím celý svůj život jedl zvyšující se dávky jedů. Doufal, že si na ně jeho organismus navykne – a ani smrtelná dávka jej pak nezabije. Když po prohrané válce chtěl spáchat sebevraždu, fatální dávku přežil – na jed se stal skutečně imunním. Musel tedy požádat svého sluhu, aby jej sťal.

A teď odjinud: všimli jste si, že čím méně času na úkol máte, tím lépe jej zpracujete? Máte-li připravit párty, která se koná za tři čtvrtě roku, neprožijete žádný stres, ale také žádnou reálnou motivaci, která by vás přiměla začít reálně cokoliv zařizovat. Mnoho času naopak promarníte nerealizovatelnými úvahami či obdobími zapomnění, že vůbec něco chystáte. Až když termín tluče na vrata, zmobilizujete síly.

Oba příklady ukazují, že nepřízně (ať již malé otravy, či nedostatek času) nakonec posilují. Antifragilita je právě vlastností, která svému nositeli při poškození či stresu přinese rozkvět. Absence tísně u ní vede naopak k ochabnutí a úpadku – ač ležet na pohovce a pít pivo by mohlo být obrazem nebe, vyústí v peklo atrofie svalů, řídkých kostí a obezity. Stejně jako neurotické matky vytvořením sterilního domova u svých dětí efektně vyvolají autoimunitní onemocnění. Děti by měly přijítpřijít do styku s trochou „špíny“, jinak jejich organismus začne bojovat proti sobě a výsledkem jsou ekzémy a alergie.

Taleb si půjčuje mnoho paralel z evoluce biologické i kulturní – a dokazuje, že co se vyvinulo přirozeně, bez plánu, úspěšně čelí náhodným šokům. Přežilo-li je, vlastní mechanismy vítající nahodilost a strasti. Umělé, konstruované věci a konstantní opatření naopak chátrají a nahodilost je rozbíjí.

Síla zplozená z křehkosti

Aby nebylo mýlky, fragilní části mohou vytvořit antifragilitu – prosperita jednotlivé restaurace může být křehká, závislá na dodávce surovin, kvalifikovaném personálu, bezpečnosti okolí. Čtvrť konkurujících si podniků se však stane antifragilní – problémy s masem? Nával ve vegetariánské restauraci. Stavba blokující veškerý provoz? Kuchaři v roznáškovém provozu se nezastaví. Zásadní nepochopení, že diverzita a možná i přebytečnost jsou nutné pro rozvoj, bohužel v mnoha městech vede k mrtvým čtvrtím poté, co místní monolitický sektor či obří komplex (obvykle kanceláře či ryze rezidenční bydlení) postihne úpadek.

Taleb z toho dovozuje, že pravidelný příjem je nejistější než volatilní příjem – ač to zní paradoxně, nepravidelný příjem je bezpečnější, protože jeho příjemce poznává možná nebezpečí: budete-li třeba taxikář, prožijete zlé i dobré dny. Poznáte, že ve špatném počasí, při konferencích a svátcích panuje převis poptávky. Jindy nezavadíte o nikoho. Kolegovi někdy pustíte štafl, protože víte, že vás z bryndy jindy dostane zase on.

Coby zaměstnanec s pravidelným platem naproti tomu nemusíte a ani nemůžete vědět, které faktory ovlivňují perspektivu vaší firmy. Zasáhne-li ji pokles zájmu klientů či jiný negativní šok, přijdete najednou o zaměstnání a veškerý příjem. I minulé úslužnosti kolegům budou najednou k ničemu. (Zde ale Talebovi jeho ilustraci boří nástup moderních technologií: taxikářství nyní podléhá intenzivnímu tlaku technologického rozvoje, když jsou vozy taxi z velkých měst vytlačovány mobilní aplikací spojující cestychtivé a řidiče aut ochotné je převážet.)

Koncept lze však aplikovat kdekoliv – mějte dobré přátele, s podobnými zájmy, stýkejte se ale i s podivíny, protože nevíte dne, kdy se vám jejich názory nebo členství v nějakém klubu budou hodit. Dopřávejte si půst, připravte organismus na to, že někdy nebudete moci jíst (a navíc je pravidelný půst dlouhodobě zdravý). Investujte do bezpečných fondů, věnujte však i část úspor do bláznivých, riskantních projektů – většinu peněz ztratíte, ale možná se z některého stane investiční eldorádo (kdo by se v 70. letech nadál, že firma Jablko, prodávající mimo jiné myši, se stane nejbohatší společností vůbec?). Snažte se nemít velké dluhy, zadluženost vede ke ztrátě flexibility – málokdo s hypotékou je ochoten opustit děsivé zaměstnání, i když jej tyranizuje šéf či kolegové (analogické doporučení platí i pro státy – současná situace Řecka je výmluvná). S velikostí, koncentrací a rychlostí roste fragilita.

Jinou Talebovou metaforou fragility je „turistifikace“ cestování – s lidmi je zacházeno jako se stroji, ne jako s bytostmi. Dovolené se podobají manuálům k pračkám, krok-po-kroku scénářům, kdy a kam přijet, co vidět, co říci a komu či čemu se vyhnout. Staly se spíše nepříjemnými povinnostmi, hlavně je však jakákoliv nepředvídatelnost, třeba zpožděné letadlo, zničí. V dosavadní historii lidstva přitom byly „cesty na zkušenou“ opakem toho všeho – rozšířit si mysl, objevovat, nikoliv odškrtávat povinně zhlédnuté, naučit se jazyk mluvením či gestikulací s cizinci, nikoliv nahlížením do slovníků či průvodců (z kterých si nic nezapamatujeme). Dovolenou s autentickým cílem ani krach cestovky neovlivní.

Úvaha se dokonale hodí i na školství. Taleb glorifikuje Švýcarsko, jehož systém dává přednost spíše zaučování a upozaďuje univerzitní vzdělávání. Země „přesto“ patří k nejkultivovanějším a nejstabilnějším na světě. Ač se Taleb mýlí (podíl univerzitně vzdělaných Švýcarů nijak nevybočuje ze západního průměru), má pravdu v tom, že škola na žáky místo intelektuální stimulace působí spíše jako sedativum – třeba v Česku typické jazykové a větné rozbory či přepisování učebnic do sešitů. Měl-li tedy někdo „samé jedničky“, říká o sobě, že byl ochoten obětovat moře času i pro naprosté zbytečnosti, zcela míjející realitu, jen proto, že mu to někdo řekl. Takový člověk nebude prospívat.

Pochválen budiž lékař, který neléčí

Důležitým aspektem antifragility je vítání chyb (ne těch fatálních). Kdo selhal a poučil se či napravil, je důvěryhodnější než člověk, který nikdy nechyboval. Je varovné, holedbá-li se kdokoliv, že nikdy nenaboural – spíše říká, že mnoho nenajezdil. Naopak, kdo za sebou nějaké to ťuknutí má, ví, v jakých situacích si dávat větší pozor. Zkušenost můžeme získat jen z proměnlivosti, z překvapení.

Až v mezních situacích se ukáže charakter (nejen) člověka, a pakliže je neprožil, je brzy na soudy o jeho povaze. Sám jsem zažil rozčarování u jednoho svého učitele, který na svých seminářích podněcoval fascinující filozofické diskuse a jehož přednášky byly plné etických poselství. Sotva však měl sám morálně vystoupit, zalekl se, zvolil pozici nabubřelého lháře a opilý mocí zakazoval debatu, argumentuje svými akademickými funkcemi a smyšlenými pravidly.

Taleb správně varuje, že všichni, kdo nejdou s kůží na trh a neriskují vlastní majetek či reputaci – mnozí akademici, konzultanti a poradci, komentátoři či většina úředníků a politiků –, nejsou hodni obdivu. Jejich omezená vysvětlení matou a nedomyšlená řešení selhávají, přitom pokračují neměnně dále. Měli bychom obdivovat podnikatele a obchodníky, kteří nedělají nic jiného, než že investováním vlastních peněz veřejně ukazují, kudy cesty ne/vedou, aby po jejich zádech mohli přijít další a nabízet ještě lepší zboží a služby. Žádný politik ani úředník nikdy neudělal pro kvalitu českých vlaků tolik jako první konkurent monopolu ČD Radim Jančura. (Zajímá-li vás téma kreativní destrukce, lze doporučit knihu Tima Harforda Adaptujte se. Proč úspěchu vždy předcházejí nezdary.)

Knihu Adaptujte se, Proč úspěchu vždy předcházejí nezdary od: Tim Harford vydalo v roce 2013 nakladatelství Dokořán.

Měli bychom glorifikovat lékaře, kteří nedoporučují hromady drahých a bolestivých testů, jen aby se pojistili, a pak zasypou pacienta léky, o jejichž vzájemné interakci obvykle nic nevědí a které škodí více než původní neduh. Měli bychom obdivovat ty, kteří pacientovi oznámí, že za dušnost může jeho kouření, a na usnutí mu také nepředepíší léky, ale pošlou jej běhat, protože je obézní (vědí, že kdyby léky předepsali, dlouhodobě pacientovi uškodí). Odborníků bychom se rovněž neměli nikdy ptát na to, co nám radí, ale co dělají oni sami.

Odplivni si a udej se

Ač z Talebovy trilogie má být Antifragilita vrcholem, je zklamáním. Hlavní myšlenka je vysvětlena v první části a zbytek knihy nabízí volné dodatky aplikované, tu inspirativněji, tu méně, na dějiny států, finanční sektor, medicínu, stravování či dopravu. Pro černolabuťové novice se hodí i upozornění, že talebovský styl je sofistikované představení krásných idejí umazaných nánosy bahna. Hází jej na všechny strany. Ekonomové se podle něj nehodí ani k jídlu, jsou nepříčetní, za svoji existenci by se měli omlouvat a „říkají si o facku“ (netvrdím, že by si ji někteří nezasloužili). A dále: na univerzitách se pohybují jen pseudofilozofové, žijící karikatury života... Taleb někdy vyloženě lže, třeba když píše, že sociální vědci předpokládají, že lidé musejí znát vědecké zákonitosti, aby byli úspěšní. Pochopitelně nikdo nic takového netvrdí, právě naopak – většina učebnic ekonomie začíná smithovskou maximou, že bude zkoumán řád, který vznikl jako výsledek chování lidí, nikoliv jejich vědomým záměrem.

Paradoxně je v knize samé kapitola, jak je kritika mocným antifragilním prostředkem – je-li něco či někdo předmětem kritiky, nemůže to být nezajímavé, nehodné pozornosti. Zakázané knihy se nejvíce prodávají, volby vyhrávají politici, o kterých se píše (nikoliv ti, o kterých se píše jen tu a tam kladně). Taleb proto radí vybírat si povolání, u nichž kritika, pomluvy či špatná pověst nakonec mohou vést k úspěchu – advokáti, herci, spisovatelé. Dává k dobru historku, v níž jeho dědeček chce následovat svého otce v politické kariéře. Ten mu ale sdělí: „Zklamal jsi mě, synu. Nikdo o tobě neříká nic špatného. Podle všeho nestojíš lidem za to, aby ti záviděli.“

Talebovské konfliktní postoje – buď jste génius, nebo naprostý idiot, přičemž většina lidí spadá do druhé kategorie – jsou efektivní ve vyvolání kontroverzí. I když je ale nebudete brát doslova, zůstane z nich pachuť, což je škoda už proto, že Taleb knihu začíná obdivuhodnými etickými imperativy: být zcela upřímný, nebát se upozorňovat na zlo („svědek neupozorňující na podvod se sám stává podvodníkem“) a psát o tom, co sám člověk prožil či čemu bezprostředně rozumí. Z jeho kritik je však patrné, že pomlouvané někdy nezná, vulgárně generalizuje a mnohá „fakta“, o nichž píše, nejsou ničím jiným než jeho názory. Sympatizující čtenář s ním asi bude zavile souhlasit, ten informovaný spíš jen kroutit hlavou.

Krátce řečeno, knihu stojí za to číst s myšlenkou na jedno ze vzývaných Talebových pravidel: kdo musí druhé pomlouvat, jen aby připomněl své přednosti, dává na obdiv toliko vlastní nejistotu...


Psáno pro Lidové noviny (redigováno).