VŠE o... příležitosti podvádět

Nechají se i čestní lidé zkazit korupčním prostředím, nebo prostředí vhodné k podvádění vyhledávají rození nepoctivci? Studie z organizační etiky ukazují, že odpověď obsahuje obě možnosti. Zdá se, že křiváci mají tendenci vybírat si profese, v nichž se snadněji šidí. Třeba finanční poradce se záznamem o lhaní klientům tak najdeme spíše v konzultantských firmách typu „šmejdi“. Také platí, že jednotlivci, kteří excelují v klamu a lhaní, preferují pozice v prodeji či marketingu než třeba v pečovatelství.

Podobně nižší míra ohledu na druhé u studentů podnikání či ekonomie je způsobena spíše tím, že materialističtí a sobečtí mladí lidé inklinují ke studiu v těchto oborech, než že by z nich studium ekonomie vychovalo sobce.

Studie z Indie například ukázala, že studenti, kterým nevadí lhát a podvádět, inklinují po vystudování k práci ve zkorumpované státní správě než v soukromém sektoru. Nicméně, existují i výzkumy, které ukazují, že záleží spíše na situaci, a i vesměs čestní lidé se uchýlí k podvodu, naskytne-li se jim výhodná příležitost nebo pohybují-li se v prostředí, kde se mnozí chovají nečestně.

Ve snaze rozseknout otázku, zda v podvádění převládá vliv situace, nebo naopak charakter lidí, jsme (spolu se Štěpánem Bahníkem, Markem Hudíkem a Markem Vrankou) uspořádali laboratorní experiment s účastníky ze zemí od Česka přes Velkou Británii po Čínu. Účastníci našeho experimentu hráli jednoduchou hru, ve které předpovídali, zda na kostce padne sudý, či lichý počet bodů. Za každou správnou předpověď získali peněžní odměnu. Existovaly dvě verze hry: v první účastníci uvedli své předpovědi před hozením kostky a poté viděli výsledek. Hra tedy neumožňovala podvod. Naopak v druhé verzi byli účastníci požádáni, aby si svou předpověď jen mysleli. Poté jsme hodili kostkou, účastníci viděli výsledek a byli požádáni, aby uvedli, zda jej předpověděli. Předpověď byla pouze v jejich hlavách, mohli proto snadno lhát a hlásit i nesprávné předpovědi za správné.

Vlevo vidíte verzi, v které nešlo podvádět. Participanti zaškrtli, zda padne lichý či sudý počet bodů. Hod byl učiněn a vydělali či nevydělali odměnu (zde 10 čínských jüanů). Vpravo si však predikci mají jen myslet, hod je učiněn a nato mají odpovědět, zda uhádli či ne; podvádění je tak velmi snadné.

Zároveň experiment zajišťoval, že individuální podvádění nešlo odhalit. Někdo prostě mohl mít štěstí a uhodnout více hodů než teoretickou polovinu. Čtenáře určitě nepřekvapí, že účastníci, kteří hráli verzi s možností podvádět, průměrně hlásili mnohem větší úspěšnost. Využili příležitosti a podváděli. Naším cílem bylo dále zjistit, jak to bude s podváděním, když si člověk může zvolit prostředí, nebo když do něj bude náhodně přiřazen. Účastníci tedy sehráli obě verze, s možností podvádět i bez ní, pak si někteří z nich mohli zvolit, kterou verzi chtějí hrát dále. Zbytek účastníků jsme losem do různých verzí přiřadili sami.

Ukázalo se, že ti, kdo podváděli hodně už při první příležitosti, následně chtěli být ve verzi, kde se dá lhát. Tam si pak nebrali žádné servítky. Výsledek byl platný pro všechny národnosti, jež jsme zkoumali. Naopak lidé, které jsme přiřadili do verze s možností podvádět náhodně, sice lhali také, ale mnohem méně.

V navazující studii jsme se snažili omezit volbu prostředí umožňujícího podvádění tím, že jsme ji zpoplatnili. Kdokoliv chtěl být ve hře, kde mohl podvádět, musel předem zaplatit paušální poplatek. Tato intervence sice vedla k poklesu zájmu o danou verzi, ale na druhé straně ti, kteří si hru s podváděním zaplatili, pak lhali skoro maximálně. Náklady vstupu si chtěli kompenzovat.

A co nám studie tedy ukázala?  Že není většina lidí, která by mohla „hodit kamenem“. Zároveň i velmi málo lidí podvádí maximálně, i když k tomu mají příležitost. Leč, umožňuje-li prostředí systematické podvádění, vyselektují se do něj ti nejhorší a ti si pak k sobě zdroje odklánějí naprosto dokonale.

 

Psáno pro Hospodářské noviny.

Důvěřiví Češi

Představte si, že pracujete z domova a přijde vám e-mail, že každý zaměstnanec vaší firmy získává 650 korun. Peníze si můžete ponechat nebo jakoukoliv část vrátit. Sumu, která se vrátí, firma zdvojnásobí a opět rovnoměrně rozdělí. Tím vše skončí. Musíte se rozhodnout a na e-mail odpovědět do 10 vteřin.

Dilema lze vidět dvěma pohledy. Z perspektivy všech zaměstnanců by bylo ideální, aby všichni celý dar vrátili, dostali by pak 1300 korun. Z pohledu jednotlivce je však logika zvrácená: vše si ponechat, neposlat nic a počkat, až přijde podíl z peněz, kterými přispěli ostatní. Být jediný, který nepřispěl ve velké firmě plné maximálních obětavců, by znamenalo odnést si původních 650 korun, a navíc dalších téměř 1300 korun. Kdyby tak ale uvažovali všichni, skončili by s minimem původních 650 Kč. Jak byste se zachovali vy?

Situací, v nichž z výsledků práce jednotlivce tyje celá skupina, je nespočet. Jak intenzivně pracovat na týmovém projektu, v němž nelze přesně určit podíl jednotlivce? Sypat v zimě sůl po celé zledovatělé ulici, či jen před vlastním prahem? Přispět na charitu pomáhající bezdomovcům, anebo čekat, až jim pomůže město? Lidé vždy mohou upřednostnit sobectví a požívat výhod, které jim zajišťují jedinci myslící na kolektiv.

Úvodní příklad je přibližným popisem experimentu (pdf), který loni podstoupilo přes 3 tisíce participantů ve 21 laboratořích po celém světě – a který měl na takto exaktně definované situaci zjistit, zda se lidé rozhodnou pro sobectví, či spolupráci. Účastnili se jej i čeští studenti, zejména z Univerzity Karlovy a Vysoké školy ekonomické – a byli poměrně vstřícní: vrátili skoro 70 %. Vzájemně věřili, že druhým nepůjde jen o sebe, a coby skupina vydělali. Projevené hodnoty mladé generace tedy dovolují vzhlížet k budoucnosti s nadějí. Řada navazujícího výzkumu totiž ukazuje, že panuje-li ve společnosti důvěra, nezneužívá tolik lidí sociálních dávek a je méně rozšířeno černé pasažérství v MHD. Zaměstnanci v takových zemích jsou pak ve firmách dokonce ušetřeni striktního hierarchického řízení – nadřízení věří svým lidem, a proto nebazírují na přísném dohledu a častých kontrolách.

Experiment krom toho testoval ještě jeden aspekt rozhodování. Jak jsme zmínili, lidé uvažovali pod časovým tlakem, který je nutil jednat intuitivně a projevit buď přirozenou psychologickou tendenci být sobec, anebo obětavec. Jiní participanti se naopak museli rozhodnout až po 10 vteřinách. Výzkumníci očekávali, že prostoj by jim měl umožnit hlouběji promyslet svoji reakci. Ukázalo se, že čas dává prostor spíše k projevení sobeckých sklonů: po promyšlení čeští participanti experimentu posílali zpět méně. Nicméně tyto výsledky nejsou v celé mezinárodní studii příliš silné, liší se mezi jednotlivými laboratořemi i mezi zeměmi jako celky.

Výsledky celé mezinárodní studie. Česko zastupuje kolegyně z Přírodovědecké fakulty UK, Julie Nováková (v týmu se mnou a Jaroslavem Flegrem), experiment se konal v laboratoři CEBEX při CEVRO VŠ. Jak patrno, když se museli naši participanti rozhodnout pod časovým tlakem ("Pressure"), poslali zpět 67,5 % přidělené částky, když naopak měli čas na promyšlení ("Delay"), poslali méně, 65 %, rozdíl však není významný. Studie obsahuje další analýzy, které zohledňují, jak respondenti ne/respektovali naše instrukce. Motivovaný čtenář nalezne podnětnou diskuzi i v reakci Davida Randa (pdf), autora originální studie, kterou mezinárodní konzorcium laboratoří ověřovalo.

Zjištění, že primárním postojem mladých Čechů je druhým věřit, samozřejmě těší. Snad jim každodenní zkušenost nebude poskytovat příklady, jak byli druhými obalamuceni – pak se dá očekávat, že u nich nastoupí kalkulované sobectví, které vytěsní motivaci řešit jakékoliv problémy, které se dotýkají celé společnosti.


Psáno pro Lidové noviny.

Jsou experimenty v ekonomii k ničemu?

Ekonomické experimenty hrají obvykle studenti, když v počítačových laboratořích řeší standardizované úlohy, v kterých je velmi hrubě simulována reálná situace. Odměnou jsou jim obvykle desítky korun či několik stokorun a experiment trvá do hodiny. Jak patrno, od reálných vztahů a transakcí se experiment odlišuje extrémně. Mnozí ekonomové proto odmítají laboratorní metody jako takové. Ekonomické vztahy, ať jde o mzdová vyjednávání, odhady budoucích tržeb či strategie vůči konkurentům, jsou dle nich příliš komplexní, nestrukturované, jde v nich o obrovské peníze a rozhodují zkušení, úspěchy či šrámy ověnčení matadoři. Experimenty toto vše prostě nedokáží zohlednit.

Daniel Herbst a Alexandre Mas (pdf) vzali hozenou rukavici a porovnali, jak vycházejí laboratorní experimenty a analýzy reálných dat, když zjišťují důležitost stejného efektu. Vybrali tzv. nákazu produktivitou – situaci, v níž příchod výkonného člena týmu zvedne průměrně produktivitu všech ostatních pracovníků. Ať již je motivuje, učí či je jen jednoduše sleduje a vyvolává v nich stud, schopný člověk je pro organizace darem. Toto „nakažení se pracovním elánem“ přitom není zcela nevyhnutelné. Stejně tak může nastat, že výkonnější člověk udělá více práce, a proto ostatní nemusí tolik pracovat a jejich výkonnost se naopak sníží.

Existuje nespočet studií o reálném chování zaměstnanců, které ukazují, že vstoupí-li do týmu talentovaný člověk i výkon ostatních se zvýší: odbaví-li nově příchozí pokladní více zákazníků, markování ostatních pokladních zrychlí. Vnese-li nový chirurg na oddělení účinnější metody, kolegové začnou své techniky také inovovat. Přijme-li katedra vědce, který je schopen objevovat mnoho důležitých poznatků, ostatní akademici začnou publikovat rovněž více výzkumných článků. Síla efektu však záleží na řadě podmínek, jako třeba na způsobech odměňování a řízení.

Chcete-li se účastnit laboratorních společenskovědních experimentů, do databáze naší laboratoře se můžete zaregistrovat zde.

Laboratorní experiment – který tento efekt simuluje – je dost triviální: hráč v roli „zaměstnavatele“ po několik kol volí, jakou nabídne jinému hráči, „zaměstnanci“, odměnu ze svých peněz (čili mzdu, která je pro zaměstnance ziskem) a zaměstnanec volí interval, kolik nazpět odvede zaměstnavateli „bodů“ (čili výkonů, které jsou pro zaměstnavatele výnosem). Jednoduše se dá sledovat, zda zaměstnavatelé budou štědří a vyvolají ochotu zaměstnance poskytnout jim zpět hodně bodů či nikoliv. Dá se měnit, zda mají zaměstnanci práci jistou či mohou být nahrazeni atp. Ve složitější hře se přidá další hráč v roli zaměstnance a sleduje se, zda se zaměstnanci budou vzájemně ovlivňovat. Kupříkladu, bude-li jeden z nich posílat zaměstnavateli více bodů, zda se „nakazí“ větší produktivitou i druhý. I když se hra zdá umělá a přitažená za vlasy, ilustruje situaci, kdy výkonnost jednoho může ovlivňovat druhé.

Velikost efektu nákazy v jednotlivých, laboratorních i reálných, studiích.

Herbst a Mas potvrdili, že intenzita efektu nákazy je velmi podobná mezi reálnými studiemi a jim podobnými laboratorními experimenty. Laboratorní experimenty tedy dokáží rychle a levně simulovat situace, kterým lidé čelí v realitě a přinášejí věrohodné závěry (a kromě toho i ukazují pravděpodobné výsledky opatření, aniž by je organizace samy musely nákladně a dlouhodobě zkoušet).


Psáno pro Vesmír.