Hloupnoucí chytří

Všimli jste si, že poznáte-li na něco odborníka, ztratíte motivaci danou oblast prozkoumávat sami? Víte-li třeba, že kamarád už v cíli společné túry byl, detaily o cestě si nevyhledáte. Nebo pamatuje-li si manželka výročí, svátky a narozeniny všech blízkých, mysl manžela praktikuje toliko pravidlo „žena ví“ – a všechny ostatní informace vypustí (takže si pochopitelně nepamatuje ani její výročí). I v pracovních týmech se vyvíjí dělba vědomostí: specializuje-li se někdo na určitou oblast, ostatní už potřebují jen vědět, kdo ví. Jak jednotlivci slouží jako externí paměti, výkon skupiny se zvyšuje – není nutné, aby se všichni stávali experty na všechno.

Skupina zná více, rozhoduje se rychleji a efektivněji, její jednotliví členové ale hloupnou. Jako lidstvo „jsme objevili“ teorii relativity, „složili jsme“ 9. symfonii s Ódou na radost, „přistáli“ na Měsíci. Drtivá většina z nás však nedokáže ani vypočítat integrál, poznat notu či opravit počítač. Význačný britský archeolog Steven Mithen tím dokonce vysvětluje následující jev: třebaže se objem mozkovny po celou naši evoluční historii zvětšoval, v posledních miléniích se scvrkává. Ač obecně neplatí, že menší mozek je nutně méně inteligentní, vůči kromaňoncům jsme už ztratili část mozku velkou asi jako tenisový míč.

Jedním ze spekulativních důvodů může být právě silnější napojení na kolektivní inteligenci. „Náš mozek je pochopitelně nesmírně důležitý, nicméně dnes již hraje spíše podpůrnou roli kognitivního systému distribuovaného v materiálech mimo tělo jeho nositele – v knihách, počítačích, malbách, digitálních záznamech...“

S nástupem internetu se tendence „nemuset si pamatovat“ prohloubila. Zintenzivňuje se pouhý „pocit vědění“, i když vědomostí v hlavě máme méně. Lidé si častěji stěžují, že si nemohou vzpomenout na běžné údaje: „Hrál tam ten herec, vždyť víš...“, „To bylo v tom městě, nu, v tom, jak...“, správné odpovědi do vědomí nevstupují. Mozek se naučil, že informace jsou přítomné na webu a čeká, až budou zadána příslušná klíčová slova do vyhledávače. Připouštíme si, že se z nás stávají bezznalostní terminály napojené na vševědoucí server?

Matthew Fisher, Mariel Goddu a Frank Keil (pdf) z Yalovi univerzity otestovali, zda přeceňujeme v hlavě uložené znalosti, pakliže máme umožněn přístup k internetu. V jejich experimentu měli členové „internetové“ skupiny nejprve na webu zjistit detaily k řadě triviálních problémů, třeba jak funguje zip či proč existuje v kartách žolík. Členové druhé skupiny mohli využít jen svou paměť a invenci. V další fázi pokusu bylo participantům obou skupin řečeno, že sami budou odpovídat na otázky z vědy, historie a počasí. Měli přitom stanovit, nakolik si věří, že budou znát odpovědi.

Není asi překvapující, že lidé v internetové skupině razantně přecenili, kolik toho budou vědět. Přístup k webu u nich vytvořil falešnou, leč o to silnější iluzi vědění. Výhody plynoucí ze sdílené znalosti jsou enormní. Jakmile je ale něco tak skvělé, stáváme se na tom závislí a se závislostí se vždy pojí i zranitelnost.

Koho článek nadchl, může pokračovat knihou Manfreda Spitzera Digitální demence, kterou loni vydalo nakladatelství Host. Pohříchu je s cílem bulvárního zalíbení její argumentace často dovedena do absurdních závěrů (jak koneckonců napovídá její podtitul).

 
Psáno pro Lidové noviny (redigováno).

Olovo a kriminalita: Skryté souvislosti v chudých čtvrtích

V 80. letech společnost PROMEL uskladnila za chilské město Arica tisíce tun minerálních odpadů, které dovezla ze Švédska s cílem extrahovat z nich zlato a stříbro. Plán se však brzo ukázal jako nerentabilní a i přes závazky společnosti odpad na místě, "areálu F", zůstal. Postupem času se zapomnělo, jak je materiál toxický. Město se v následujících desetiletích začalo rozrůstat a skládka byla obestavěna sociálními byty, do kterých se nastěhovaly stovky rodin.

Sociální byty ve čtvrtích Cerro Chuño a Los Industriales přímo obklopují "Areál F".

Nešťastná shoda okolností umožnila exaktně sledovat, jak toxický materiál, zejména olovo, pronikal do těl obyvatel, především dětí a jak se tato plíživá otrava projevovala na jejich studiu a eventuálně na jejich výkonech na trhu práce. Olovo totiž vedle jater, ledvin a tvorby krve poškozuje i nervový systém, zejména bílou hmotu mozkovou. Řada studií dokázala, že zvýšená koncentrace olova v mateřské krvi či krvi dětí v předškolním období má chronicky nepříznivý vliv na intelektuální schopnosti, paměť nebo sociální návyky postižených osob. Přitom i koncentrace olova v krvi kolem 100 mikrogramu (μg) na litr, která byla dříve považována za bezpečnou, patrně může u dítěte vyvolat pokles IQ až o 7 bodů (v Česku má naštěstí většina dětí školního věku koncentraci olova v krvi pod 20 μg/l a jen u 3 % z nich přesahuje 50 μg/l a ukazatele dlouhodobě klesají).

Skupina amerického a chilských ekonomů, Tomás Rau, Loreto Reyes a Sergio Urzúa (pdf), pak nepřekvapivě ukázala, že děti bydlící nejblíže odpadům měly v krvi více olova. Rovněž prospívaly mnohem hůře ve škole, dosahovaly nižších výsledků ve standardizovaných testech v matematice i rodném jazyce. Školy poblíž areálu F, ač dříve nadprůměrné, se začaly v prospěchu svých žáků na národní úrovni stále více a více propadat.

Na základě prokázané závislosti mezi studijními výsledky a mzdou pak ekonomové odhadli, že olovem přiotrávení ztratí asi šest tisíc dolarů životních příjmů za každý mikrogram olova v litru krve (samozřejmě jde spíše o cifršpiónské kalkulace nezohledňující dlouhodobé zdravotní, osobní a další náklady). Byly tím potvrzeny závěry dřívějších studií (pdf) o vlivu olova na vyšší úmrtnost novorozenců a horší produktivitu dělníků v těch částech měst v USA, kde byla v minulosti voda transportována olověnými trubkami.

Od olovnatého benzínu k násilí

Tato a další kupící se odhalení, jak významně otrava olovem v dětství ovlivňuje chování, od snížení IQ, přes hyperaktivitu, po problémy s učením, vedly dalšího amerického ekonoma, Ricka Nevina, k reanalýze svých dat. Pracoval totiž zrovna na projektu nákladů a výnosů odstranění olověných nátěrů ze starých budov pro americké Ministerstvo bydlení a rozvoje měst. Uvědomil si, že vedle přímých mechanických či zdravotních nákladů, bude olovo asi hrát roli i ve změněném chování lidí a to nejen dětí. Hlavně dospělí, jimž olovo v dětství poškodilo mozek, si dlouhodobě ponesou břímě zhoršených kognitivních a sociálních schopností. Závěrem jeho práce nakonec bylo, že olovo, resp. odstup od jeho hojného průmyslového užívání, je patrně faktorem nejvíce zodpovědným za světový růst a následně překvapivý pokles kriminality, který nastal v 90. letech minulého století a trvá dodnes.

Nevin totiž zjistil (pdf), že většina olova v těle lidí nepocházela ani tak ze starých barev, ale z prachu, kam se dostalo coby spalina olovnatého benzínu. A když si Nevin nanesl historický rozsah olovnatých emisí za 20. století v USA, získal obrovský růst exhalací s rozvojem automobilismu od 40. do 70. let a pak postupný pokles, jak bylo olovo nahrazováno jinými aditivy, když vyšla ve známost jeho enormní škodlivost pro zdraví a životní prostředí. Fascinující byla téměř identičnost křivek vývoje emisí olova a měr kriminality, jen s určitým zpožděním. Nevin publikoval článek, v němž ukázal, že zpozdí-li vývoj olovnatých emisí o 23 let, je schopen vysvětlit 90 % proměnlivosti v násilných trestných činech ve Spojených státech.

Objem olova přidávaného do benzínu (křivka s kroužkem) a násilná kriminalita (křivka s čtverečkem) zpožděná o 23 let.

Nečekané vysvětlení kriminality

Ve stejné době i lékařské konsorcium složené z epidemiologů, pediatrů a psychiatrů na základě 25 let trvající cincinnentské studie potvrdilo (pdf), že olovo ovlivňuje či přímo poškozuje tu část mozku, čelní laloky, která je odpovědná za regulaci nálady, plánování a dlouhodobé rozhodování. Postižení mají tak silnější tendence k antisociálnímu chování. Tedy děti, které neúmyslně dýchali, jedli či pili olovo ve čtyřicátých a padesátých letech, se prostě stali trochu více násilničtí, impulsivnější a s horšími karierními vyhlídkami, když dospěli. Šedesátá až osmdesátá léta nato proslula obrovským nárůstem kriminality (a, mimochodem, třeba i měrami těhotných svobodných matek). Pochopitelně to vše neznamená, že kdokoliv vystavený vysoké koncentrace olova v dětství se musí stát v dospělosti násilníkem. Leč zhoršení u mnoha a mnoha jednotlivců jednoduše někoho už přes hranu dostane.

Výsledky jen z jedné země přesto mohly být vyvolané jen náhodou či nějakým opomenutým faktorem, leč Nevin nalezl (pdf) stejnou závislost v každé zemi, kterou zkoumal, v Británii, Kanadě, Francii, Austrálii, Finsku, Itálii, Německu i na Novém Zélandu. Bouřlivý rozvoj automobilismu a růst exhalací olova v každém státě nastaly v různý čas a kriminalita, s daným zhruba dvacetiletým zpožděním, se pohybovala s nimi.

Olovo v krvi předškoláků (černá linka) a o 19 let zpožděný index kriminality (červená linka) ve Velké Británii, Kanadě, Novém Zélandu a Finsku.

Jessica Wolpaw Reyes, ekonomka z Harvardu, (pdf) získala podobné výsledky, když porovnala stejné údaje napříč americkými státy. Samotný pokles koncentrace olova byl schopen vysvětlit 56 % poklesu násilné kriminality v USA (u majetkových trestných činů se podobný efekt nenašel). Zde jen malou odbočku, druhý nejvýznamnější faktor, který způsobil pokles kriminality ve stejném období, asi o 29 %, byla legalizace potratů. Steven Levitt a John Donohue (pdf) totiž ukázali, že když v 70. letech byla rozsudkem Nejvyššího soudu v celých USA umožněna interrupce, narodilo se poté mnohem méně nechtěných dětí. A jelikož z nich se historicky často kvalifikovali nějak narušení, násilní muži, dvě desetiletí později klesla násilná kriminalita jen díky tomuto rozsudku. Stojí tudíž za povšimnutí, že naprostá většina vysvětlení vývoje kriminality nemá moc společného se změnami ve výkonu soudní, policejní či vězeňské praxe, s vývojem hospodářství či nezaměstnanosti, ani se sociální politikou.

Zpět ale k olovu. Asi nejnázornější důkaz o jeho vlivu dodali Howard Mielke a Sammy Zahran (pdf) z Tulanské, resp. Colorádské státní univerzity, když podobnou analýzu provedli na úrovni velkých amerických měst: když dosadili data o rozšířenosti olova a o 22 let zpožděnou kriminalitu v jednotlivých městských čtvrtích, získali opět stejnou závislost.

Jejich poznatky dokonce naznačují, že obecně vyšší kriminalita ve větších městech, zejména počet vražd, než v maloměstech či na venkově může být vysvětlitelná mnohem vyšší koncentrací aut a tedy i olověného smogu. Se snížením výskytu olova ve vzduchu a půdě se totiž rozdíl v násilné kriminalitě mezi vesnicí a městem snižuje a třeba i v USA je nyní počet vražd na obyvatele skoro stejný bez ohledu na velikost města. Ač roli hraje i fakt, že v oblastech silně zatížených dopravou jsou ceny pozemků levné, takže tam bydlí spíše chudší či jinak sociálně znevýhodněné domácnosti, u nichž je kriminalita vyšší, role olova je přesto silnější. 


Psáno pro Psychologie Dnes.

Zpráva o intimních dotycích

Rozložení erotogenních zón je zvláštní. Proč laskání krku přináší mnoha lidem vzrušení, zatímco vyznavačů hlazení nosu mezi námi mnoho není? Vlivná idea V. S. Ramachandrana a Sandry Blakeslee poukazuje na prostorovou blízkost určitých částí těla a genitálií v somatosensorické kůře mozku. Třeba aktivace oblasti neurálně reprezentující chodilo může stimulovat i oblast reprezentující genitálie, která se nachází blízko ní. Tím se může stát chodidlo erotogenní. Na druhé straně, dle dalšího rozšířeného názoru, mají muži mnohem méně erotogenních zón než ženy, přičemž struktura jejich mozku natolik odlišná není. Jasno ve věci tedy není.

Oliver H. Turnbull, Victoria E. Lovett, Jackie Chaldecott a Marilyn D. Lucas (pdf), resp. jejich výzkum navíc obě tato východiska naboural. Respondentům nejrůznějšího charakteru předložili dotazník a ti v něm na škále 0-10 uváděli, jak intenzivní vzrušení jim 41 různých částí těla přináší.

Celkové skóre u jednotlivých částí těla (0 značí nevzrušující, 10 maximálně vzrušující), první sloupec ženy, druhý muži.

Na výsledcích zejména překvapuje univerzální konzistence výsledků. Kromě jedné zřejmé uvádějí muži další důležité erotogenní oblasti (rty, krk, bradavky, uši) a přisuzují jim téměř stejnou důležitost jako ženy. Tím padla první pověra. Výsledky jsou navíc shodné nejen u obou pohlaví, ale i bez ohledu na věk, sexuální orientaci, národnost či rasu. Chodidlo se ukázalo, co do vzrušivosti téměř mrtvé, když 75 % respondentů mu udalo skóre 0 a jen u 6 % respondentů se dostalo nad 7, čímž padla druhá pověra. Fetišismus nohy je tedy spíše vizuálního, nikoliv senzuálního charakteru a s Ramachandranovým vysvětlením nemá mnoho společného.

Nicméně fakt, že erotogenní zóny mají všichni lidem na světě podobné, ukazuje, že sexuální vzrušení nemá příliš kulturní či získaný charakter, ale vrozený. Která konkrétní „tělesná mapa“ v mozku je umožňuje, nicméně zůstává otevřená výzkumná otázka.

Ve zkratce ...

Je-li jídlo servírováno na červených talířích, lidé ho snědí méně, potvrdili Nicola Bruno, Margherita Martani, Claudia Corsini a Claudio Oleari (pdf). Překvapivě to platí i u kosmetiky, zvlhčujícího krému, jehož si subjekty na ruku napatlají z červeného tácku také méně.

Konzumace popcornu, čokoládových lupínků a zvlhčujícího krému z červených, modrých a bílých talířů.

 
Ačkoliv by jen málokdo hádal, že vzhled soupeře bude hrát roli i v šachu, Anna Dreber, Christer Gerdes a Patrik Gränsmark (pdf) ukázali, že hrají-li šachisté proti atraktivním šachistkám, užívají rizikovější strategie. K úspěchu (ve hře) je to však nedovede.

Na základě dat o 306 občanských válkách od roku 1816 Joerg Baten a Christina Mumme (pdf) zjistili, že silný vliv na spuštění konfliktu v zemi má nerovnost (nikoliv tedy nutně chudoba, ale větší rozdíly mezi bohatými a chudými). Studie je zajímavá ale poměrně novátorským přístupem k měření nerovnosti. Jelikož finanční data z mnoha zemí a období chyběla, autoři užili coby míru blahobytu vzrůst člověka (přičemž obecně platí, že dobře živený, zdravý, spokojený člověk bývá vyšší a naopak).

Opouštějí-li studenti školy a vstupují-li na trh práce v době recese, mají horší kariérní vyhlídky (čelí vyšší pravděpodobnosti nezaměstnanosti, resp. musí akceptovat horší práci). Druh zaměstnání či výše mzdy však ovlivňuje úroveň zdraví. Johanna Catherine Maclean (pdf) potvrdila, že nešťastné načasování vstupu do pracovního procesu nese dlouhodobé důsledky: takto znevýhodnění pracovníci bývají ve stáří mnohem nemocnější. Ženy však mají výhodu, mohou totiž zvážit založení rodiny či méně náročnou práci, což – jak se zdá – je pro ně požehnáním. Ty, které ukončily školu za hospodářské recese, mají v pozdějším věku podstatně menší riziko depresí.

Hraní počítačových her zlepšuje u starých lidí schopnost koncentrace i pracovní paměť při provádění více úkolů naráz, zjistil Adam Gazzaley s kolegy (pdf), když přinutil staříky k čtyřtýdennímu hraní NeuroRaceru. Mimochodem po tréninku dosáhli penzisté (ve věku 60-85 let) lepších výsledků než nezkušení dvacetiletí hráči.