Ukaž se neinformovanou a budeš oškubána

Všichni většinu zboží nakupujeme za jednotnou cenu. Prodejci tak nemohou využívat různé ochoty jednotlivých zákazníků za výrobek zaplatit. Vyprahlý člověk za pivo platí stejně jako ten, kdo žízeň již uhasil. V některých transakcích však ceny pevně stanoveny nejsou a probíhá nějaká forma vyjednávání, kupříkladu u oprav auta – příčina závady není vždy zřejmá a i kdyby byla, způsobů opravy může být vícero. Pro neznalého řidiče je složité poznat, jakou konkrétní opravu či součástku má po automechanikovi poptávat a ten, vědom si své informační výhody, může zneužít neznalosti klienta a prodat mu mnohem dražší opravu než by bylo třeba.

Tým amerických ekonomů, Meghan Busse, Ayelet Israeli a Florian Zettelmeyer (pdf), v terénním experimentu otestoval, zda automechanici skutečně budou cenově diskriminovat zákazníky, pakliže poznají, že mají šanci na nich vydělat. Výzkumným týmem najatí figuranti, muži i ženy, volali do téměř 3 000 amerických autoservisů a chtěli vědět, kolik by celkem stála výměna chladiče u určitého typu Toyoty.

Někteří volající dávali najevo, že si cenu opravy zjistili už jinde a zmínili, že by se měla pohybovat kolem 365 dolarů. Jiní volající cenu při objednávce nezmínili vůbec a konečně poslední skupina volajících hrála naivní volavky a zmínili, že oprava by se měla vejít do 510 dolarů, tedy do podstatně přestřelené sumy. Výsledky jsou celkem očekávané: automechanici své výhody využívali a chovali se přitom odlišně k mužům a ženám.

Střední hodnoty a pravděpodobnostní rozdělení cen oprav, které si autodílny řekly v rozdělení na: skupině, která ceny neříkala ("Uninformed"), zmiňovala správnou ("Informed") a která udávala přestřelenou ("Misinformed"), vždy v rozdělení na muže ("Men") a ženy ("Women").

Pakliže volající-muž zmínil správnou cenu či ji nezmínil vůbec, od automechanika získal téměř stejný odhad opravy. Pakliže zmínil přestřelenou cenu, automechanik se jej snažil natáhnout. Ženám byly stanovovány spravedlivé ceny jen když ukázaly, že správnou cenu znají. Pakliže cenu nezmínily či zmínily příliš vysokou, automechanik využil příležitost k snadnému výdělku.

Výsledky experimentu ukazují, že automechanici tuší, že ženy se v automobilové problematice orientují hůře než muži a jejich neinformovanost zneužívají. Na druhé straně, když se v posledním kroku experimentu volající tázali, zda by mohli dostat slevu – ať už z vysoké či nízké ceny – automechanici byli více ochotni ji dát právě ženám.


Psáno pro Vesmír (a můj článek pro časopis Society (pdf)).

Životní cyklus nečestných finančních poradců

Finanční poradci jsou univerzálně považováni za jednu z nejméně důvěryhodných profesí. Zákazníci je podezřívají, že usilují jen o velikost svých provizí a nikoliv o kvalitní služby či rady. Přesto zhruba polovina domácností nějakých služeb finančního poradenství využívá. Časté případy hospodářských problémů – jako kupř. finanční krize roku 2008, je rovněž dávána do souvislosti s hamižností, sebestředností a krátkodobými zájmy finančních firem. Dokonce i prezident Americké asociace financí, Luigi Zingales, prohlásil, „bojím se, že se ve finančním sektoru podvody staly jeho předností, nikoliv problémem.“

Na druhé straně, v každé profesi existují čestní a zkažení lidé a dosud neexistovala studie, která by dokázala, zda a jak moc je sektor financí nečestností prorostlý. Až dosud. Mark Egan, Gregor Matvos a Amit Seru (pdf) nashromáždili profesní historii na 1,2 milionu amerických finančních poradců a z veřejných zdrojů zjišťovali, zda byli obviněni, stíháni, zda na ně klienti podali stížnosti či zda byli vyšetřováni pro nekalé praktiky. Ačkoliv zjistili jen „prokázané“ případy, výzkumníci uzavírají, že nějaký přečin provedl průměrně jeden z třinácti poradců. Průměrné zaplacené odškodné pak činilo zhruba 1 milion Kč.

Přečiny jsou přitom koncentrovány u určitých osob. Zhruba třetina nečestných poradců má až pětinásobnou pravděpodobnost, že podvede klienta, než jejich kolegové. Říkáte-li si, jak je možné, že v profesi stále působí, odpovědí je, že ačkoliv firmy podvodné poradce standardně propouštějí, zhruba polovina z nich si najde do jednoho roku práci v jiné finanční firmě. K určitému potrestání sice dojde, obvykle pracují pro méně prestižní společnost a mají menší odměny, na trhu však zůstanou. Dochází i k třídění dle kvality-čestnosti firem. Na finančním trhu existují firmy, kde téměř každý sedmý zaměstnanec měl problémy s etikou a firmy, kde se to dá říci jen o jediném zaměstnanci ze sta. Zůstává finální otázka, jak to, že nečestné firmy na trhu přežívají?

Procentní zastoupení finančních poradců s nějakým přečinem v jednotlivých okresech USA. V sytě červených okresech byl potrestán více než každý devátý poradce. Jde zejména o regiony, v nichž žijí starší, méně vzdělaní lidé.

Důvodem je nejspíše nízká finanční sofistikovanost mnohých občanů. Zejména zbohatlíci či starší, méně vzdělaní lidé neověřují hodnověrnost finančních firem či konkrétních poradců a nechají se mnohdy přesvědčit k zdánlivě výhodným nabídkám. Přesně v tomto segmentu se nečestným firmám nejvíce daří. Výzkum uzavírá, že ačkoliv tržní síly nečestnost trestají, bez větší finanční gramotnosti klientů a jasnější transparentnosti výkonu poradců toho mnoho nesvedou.


Psáno pro Vesmír.

Absence důvěry a nástup právníků

Nevěří-li si lidé a od druhých očekávají jen úskoky, domluvu nahrazují smlouvy. Když ani ty nepomáhají, poptávána je státní regulace, která stanovuje a definuje všemožné peripetie života. V některých zemích si zákazník s řemeslníkem potřesou rukou, v jiných na sebemenší práci existuje zevrubná smlouva o dílo. Na konci instalatér beztak argumentuje, že ve smlouvě není nic o tom, že by dlaždičky měly doléhat či že by 'kapánek' vody nemohlo odtéct i na podlahu, místo do odpadu.

Christian Bjørnskov a Stefan Voigt (pdf) zvážili, zda podobný kontrast funguje i na úrovni správy celých zemí. Jejich předpověď byla přímočará. Pakliže ani nejvyšší instituce v zemi nepostupují dle dobré víry, naopak všichni chtějí jen uchvátit více moci jakoukoliv skulinkou v existujícím právu, nelze pak věřit nikomu a maximum situací je nutné sepsat do ústavy a jejích dodatků. Změřili tedy délku ústav – třeba islandská má 4 000 slov, indická 78 000, jakož i jejich detailnost – měřeno počtem paragrafů, od 427 v USA po 6 858, které obsahuje brazilská.

Délka ústavy ve slovech (černé sloupce) a detailnost v počtu paragrafů (šedé sloupce) v závislosti na mezilidské důvěře v jednotlivých zemích, od nízké ("Low trust"), přes střední ("Medium trust") po vysokou ("High trust"). Měřítkem jsou procenta od průměru.

Zváží-li se odlišná hospodářská, politická či právní kultura, platí, že čím méně si občané země navzájem věří, tím delší ústavu jejich stát má (výsledky jsou robustní, i přestože kupř. postkomunistické země mají nové, krátké ústavy a zároveň nízkou mezilidskou důvěru).

"Přeprávněnost" je přímým důsledkem nedůvěry k druhým. V soukromé i veřejné sféře způsobuje nárůst tzv. transakčních nákladů, činností, jež jsou nezbytné, aby vůbec něco, spolupráce či obchod, vzniklo. Hospodářství pak tolik nevzkvétá.


Psáno pro Vesmír.

Hrozba nepřímého lobbingu

Politici jsou v neustálém konfliktu. Mají sloužit svým voličům, kteří je eventuálně znovu zvolí? Nebo se podvolí zájmovým skupinám, lobbistům, jež jejich profesní i osobní život dokážou okamžitě a znatelně zlepšit? Jak jsou přímé lobbisticky-korupční vztahy častěji sledovány a stíhány, zdá se, že zájmy voličů se dostávají na výsluní. Nebo nakonec nabude na důležitosti jiný lobbistický model?

Podnikatelé totiž mohou získávat vstřícnost politiků přeorientováním svých legálních obchodů na firmy, v nichž politici (či jejich blízcí) mají majetkové podíly. Podnikatelé doufají ve vstřícnou regulaci, dotační politiku či veřejné zakázky. Politici-majitelé získávají finanční benefity z rozvoje svých firem, aniž by byli vztahem jakkoliv ohroženi. Hrozba fungování tohoto "nepřímého lobbingu" v Česku je asi nejzřetelnější u Andreje Babiše, pochopitelně se však může objevit i u dalších politiků. Existuje přitom názorný precedens, do jak rozsáhlého problému může situace vrůst.

Před dvaceti lety, po sérii korupčních skandálů, padla v Itálii centristická koalice vládnoucí s různými obměnami po třicet let. Po ztrátě svých politických přátel a v obavě před nástupem levicové vlády ustanovil Silvio Berlusconi, úspěšný mediální magnát, hnutí Vpřed Itálie. V průběhu pouhých tří měsíců dokázal získat majoritu hlasů a stal se poprvé italským premiérem.

Volně šířené televizní kanály jeho holdingu, Mediasetu, přitom získávaly výnosy především z inzerce. Italským firmám se tak okamžitě nabídl mechanismus, jak získávat vládní přízeň - přesunout své investice do reklamy z ostatních médií na Mediaset. Řada sektorů je v Itálii přitom pod značným dohledem státu, veřejné investice i dotace jsou rozsáhlé, takže firmy mají intenzivní motivaci být s vládními politiky zadobře. Berlusconiho příklad je ilustrativní i proto, že o premiérský post několikrát přišel, aby se na něj později opět vrátil.

Podíl Berlusconiho firem na celém reklamním průmyslu. Šedé plochy jsou obdobími, kdy byl premiérem.

Ekonom Stefano DellaVigna z Kalifornské univerzity v Berkeley s kolegy (pdf) forenzně analyzovali 17 let dat z italského mediálního trhu a potvrdili, že Mediaset i přes růst cen za vysílání reklamy dosáhl za Berlusconiho vlád mnohem větších výnosů a zisku. Nejvíce získal od velkých firem a od těch z nejregulovanějších odvětví.

Cena za reklamní blok u Mediasetu (červeně) a její podíl diváků (modře).

Firmy jednoduše přesunuly své reklamní výdaje z veřejné televize a z ostatních médií, i přestože u nich ceny relativně klesly. Vyšší poptávky Berlusconiho televize dosáhly, i když se teprve očekával jeho volební úspěch. Ze studie vyplývá, že Mediaset za devět let vlád svého majitele takto docílil o více než jednu miliardu eur většího zisku, což by odpovídalo asi pětině tržní kapitalizace Mediasetu na začátku první Berlusconiho vlády.

Nepřímý lobbing je extrémně složité monitorovat či regulovat, jde fakticky o standardní byznys.
Není taktéž pochopitelně výlučný pro mediální trh (i když není bez zajímavosti, že rostoucí počet světových politiků je zároveň i majiteli mediálních domů), k přesunu obchodních zájmů na politicky mocné může docházet v jakémkoliv odvětví. Schéma bude přitom nabírat na významu s tím, jak se bude zintenzivňovat úsilí o transparentní účetnictví politických stran či prosazovat zákon o státní službě, snahy mající omezit přímou korupci.


Psáno pro Hospodářské noviny.

Důsledky monitorování zaměstnanců

Řada lidí se práci v zaměstnání vyhýbá, seč může. V ekonomii dané chování spadá pod problém "pána a správce": existují-li nedokonalé, asymetrické informace, jinak spolupracující strany raději upřednostňují své zájmy než zájmy společné. Náklady na detailní sledování zaměstnanců by byly jednoduše příliš vysoké (navíc vzniká problém, kdo bude sledovat sledující), takže jisté úrovně "ulejvání" či zneužívání firemních prostředků se společnosti vyhnout nemohou. Ty proto motivují zaměstnance, ať již výkonově-penězi, tak se snaží, aby je práce bavila, vnitřně odměňovala a brali cíle firmy za své - prostě, aby je nenapadlo podvádět. V mnohých oborech to však tak snadno udělat nelze.

Lamar Pierce, Daniel Snow a Andrew McAfee (pdf) však ukázali, že technologický pokrok může přinést i zde řešení. Využili k tomu postupnou, dvouletou implementaci komplexního restauračního software, který zpracovává objednávky, vydávání jídel z kuchyně či úhrady účtů, do 392 restaurací v 38 amerických státech. Software je i do jisté míry schopen detekovat zpronevěry zaměstnanců. Ty se pohybují od odnášení či nepřiznané konzumace potravin a pití po řadu technik odklánění úhrad hostů do kapes číšníků.

Průměrný týdenní obrat restaurací v týdnech před a po (červená úsečka) uvedení IT monitoringu.

Tým ekonomů zjistil, že IT monitoring upozorňující na možnou zpronevěru sníží četnost zlodějin o 22 %. Po jeho implementaci především „naroste“ prodej alkoholu, asi o 11 %, nejčastější to zdroj okrádání restaurací zaměstnanci (a také nevýznamnější zdroj jejich zisku). Hlavní přínos monitorování nicméně tkví v produktivní změně chování zaměstnanců – zvýší svoji snahu. V amerických reáliích totiž číšníci a servírky dostávají jen minimální fixní mzdu a případně podíl z útraty "svého" stolu, většinu příjmu získávají však ze spropitného (o které se pak dělí s dalšími, neobsluhujícími, zaměstnanci). Nemohou-li již tolik "ždímat" restauraci, orientují svoji snahu už jen na lepší práci či motivují hosty k objednávání dražších či více jídel a nápojů. Celkový obrat restaurací vzrostl zhruba až o 7 %, jakož se i zvýšila průměrná úroveň spropitného.

Studie zároveň ukazuje, že důvodem je přímo zlepšení práce číšníků, servírek a barmanů a nikoliv jejich jiné složení, tedy že by po zavedení monitorování velmi nečestní či neschopní zaměstnanci odešli či byli vyhozeni (i když se zdá, že implementace software také přiměla "známé zloděje", aby sami změnili působiště). Výzkum tak rovněž dokazuje, jak velký vliv na úspěch firmy má její pracovní kultura a nastavená pravidla a nikoliv mít jen ty správné lidi.