Chvála dveří

Moje nejvíce frustrující zkušenost coby akademika při konzultacích, jak zefektivnit firmy, je neochota manažerů experimentovat. Reálně zkusit více možností, jak by mohli firmy řídit.

Kupříkladu, jak postupovat u náhrad nákladů za služební cesty? Firma může klasicky zavést komplexní systém, v němž se bude plánovat, rozpočtovat, schvalovat, kontrolovat a auditovat každá koruna, kterou zaměstnanec může na služební cestě utratit. Alternativně může manažer mít ve své podřízené důvěru a prostě jim dát kreditní kartu a povinnost donést adekvátní účty do účtárny. Zkušenost některých firem ukazuje, že i když se pár zaměstnanců utrhne z řetězu, liberální systém je levnější. Cesty v průměru nejsou o moc dražší a firma masivně ušetří za software, dokumentaci a čas, který by jinak zaměstnanci věnovali komplexní byrokracii.

Při konzultacích s manažery se typicky objeví reakce, „Co když se to nepovede?“ Jistě, ví-li manažer, že jeho firma je okupována sebestřednými parazity, pak liberální systém nedává smysl. Není-li si však jist, pokus může ukázat, jak se věci mají. Ano, může prodělat a cimrmanovsky poznat, že „tudy cesta nevede“. Cenou za nedělání experimentů je však neodkrytí, jak mnohem lépe by firma mohla běžet. Většina manažerů však preferuje se o zlepšeních nedozvědět, když za to musí platit cenu možného krátkodobého zhoršení.

Neochota experimentovat má dlouhodobý negativní dopad na fungování firem a blahobyt zaměstnanců. Třeba téměř každý zaměstnanec, který nastupuje do firmy s novým sídlem, bude pracovat v otevřených kancelářích (open-office či open-space). Pro ty, kterým je termín cizí: jde o design kancelářských prostor s obřími místnostmi, v nichž u různě (ne)uspořádaných stolů sedí natěsnány desítky zaměstnanců, obvykle i z různých „oddělení“ firmy. Žádné zdi, žádné boxy, plná otevřenost.

Historickým důvodem vzniku otevřených kanceláří byla úspora nákladů za pronájem kancelářského prostoru. Řízením osudu se však do učebnic a praxe managementu dostaly i jako nástroj, jak umožnit, aby se zaměstnanci častěji potkávali, sdíleli si informace, radili si či se prostě lépe poznali. Místo, aby byl každý zavřen ve své kanceláři, otevřený prostor měl podpořit komunikaci, spolupráci a invenci.

Otevřené kanceláře jsou na druhé straně zaměstnanci masivně neoblíbené. Většina je nenávidí, protože se v nich hůře soustředí. Neustále musí filtrovat šum z okolí – ignorovat rozhovory kolegů, youtube videa, které si soused pouští na monitoru, stupidní výraz plyšáka, kterého má kolegyně připevněného na šanonech.

Jako každé opatření mají tedy i otevřené kanceláře svá pro a proti a osvícené vedení firem by mělo zjistit, zda benefity převažují. Fakticky to však žádná firma neví! Tuší, kolik ušetřila na kancelářské ploše, jak však design kanceláří ovlivňuje produktivitu, míru spolupráce či komunikace zaměstnanců, nemá ponětí.

Výjimkou je nyní jedna z uznávaných světových firem (zařazená v seznamu 500 největších dle časopisu Fortune), která si k přestavbě svého sídla a la „válka proti zdím“ přizvala harvardské výzkumníky, Ethana Bernsteina a Stephena Turbana. Měli experimentálně vyhodnotit, zda pozitiva otevřených kanceláří převáží.

Z firmy souhlasilo s experimentem 52 pracovníků, z oddělení od financí, přes lidské zdroje, po IT. Ve 2 týdnech před stěhováním a znovu 14 dnů po přestěhování do otevřených prostor nosili tzv. sociometrické senzory – udělátko vybavené čidly zaznamenávajícími data o jejich komunikaci s kolegy, tedy mikrofonem nahrávajícím rozhovory, akcelerometrem zaznamenávajícím jejich pohyb či infračerveným senzorem na záznam, s kým se baví. Zároveň souhlasili, aby výzkumníci měli přístup k jejich firemní komunikaci (e-mailům a chatům). Bylo tak možné exaktně změřit, jak se změní jejich chování, když se přesunou z uzavřených do otevřených kanceláří.

Fotografie jednoho z použitých sociometrických senzorů obsahujících mikrofon, infračervený senzor, akcelerometr a bluetooth (na měření polohy).

Výsledky jsou zcela jednoznačné. Po přesunu do otevřených kanceláří se zkrátila doba osobní komunikace mezi kolegy o více než dvě třetiny, zatímco až o 75 % narostl počet e-mailů a zpráv v interním komunikačním systému (více mailů pracovníci nejen posílali a přijímali, narostlo i více mailů, kde byly v kopii). Zavaleni textovou, neosobní, často nerelevantní komunikací a rozptylováním, produktivita zaměstnanců klesla jakbysmet.

Závěry nejsou pro čtenáře pracující v otevřených kancelářích šokující. Při řešení problémů chcete soukromí a zainteresované osoby, ne kakofonii hlasů a někoho, kdo jde náhodou kolem. Při příští pracovní poradě se zeptejte vedení, kolik vaše firma (nejspíše) ztrácí kvůli špatnému designu kanceláří a zda by nebyl čas na nějaký experiment pro zlepšení.


Psáno pro Lidové noviny.

Mami, tati, občas mi nakrmte tělo, jdu pařit

V literatuře i filmu existuje několik vizí budoucího světa, ve kterém se ženy obejdou – ať už musí, nebo chtějí – bez mužů. Ta budoucnost možná nastává. Mladí muži se stále častěji stěhují ze skutečného světa do virtuálního světa videoher. Tedy psychicky, fyzicky trčí v mamahotelu.

V letech 2000 až 2015 poklesl počet hodin, které ročně odpracuje průměrný mladý americký muž o 203. Čím to? Byla krize, takže zaměstnanost obecně poklesla? Víc mladých lidí mohlo jít studovat, případně studují déle? Mohlo dojít k takovému nárůstu příjmů, že mladá generace nepotřebuje a nechce tolik pracovat? Na tom všem něco je, ale uspokojivě nic z toho fenomén nevysvětluje.

Míň dnes pracují i ženy nebo starší muži, k tak intenzivnímu propadu jako u mladých mužů u nich ale nedošlo, takže vnější ekonomické podmínky vinit nelze. A jestli někdo studuje víc, tak jsou to ženy, nikoliv mladí muži.

Takové to domácí paření

Tým ekonomů a sociologů ve složení Mark Aguiar, Mark Bils, Kerwin Kofi a Charles Hurst jedno vysvětlení nabízí. Mladí muži podle nich už prostě tolik pracovat nechtějí a příčinou této nechutí jsou – úžasné počítačové hry. Pohled na demografická šetření o tom, jak Američané využívají volný čas, skutečně napovídá, že pokles odpracovaných hodin zrcadlí nárůst času věnovaného odpočinku a zábavě. A muži do 30 let dnes v průměru stráví hraním na počítačích a konzolích ročně o sto hodin víc než před deseti lety.

Zjevným úskalím této úvahy je možnost, že je to obráceně: co když mladý muž nemůže najít práci, a tak zabíjí čas pařením? Ostatně nezaměstnaní muži stráví hraním videoher až 520 hodin ročně.

Výzkumníci nicméně vytvořili model, který ukazuje, že neochota pracovat může být přímým důsledkem vyšší kvality her. Využili toho, že zlepšování herních technologií je univerzální jev, dopadající na všechny hráče stejně – přitom platí, že nárůst volného času je u mladých mužů disproporčně alokován na počítačové hry, dokonce tak, že jednoprocentní nárůst volného času vyústí ve dvouprocentní nárůst času věnovaného hrám, na úkor jiných volnočasových aktivit či domácích prací (ani nové návykové seriály nebo Netflix nemají moc ukrojit z volného času tolik). U žen ani u starších mužů nic podobného neplatí. Zároveň v různých amerických státech existují odlišně lukrativní pracovní příležitosti, lze proto odvodit, za jakou mzdu jsou lidé ochotni pracovat a kde spíš upřednostní hraní počítačových her.

Graf ukazuje kolik z celkového volného času ("Total Adjusted Leisure Time Bins") v hodinách mladí muži věnovali počítačovým hrám ("Computer Time") letech 2004-2007 (světlé sloupce) a pak v letech 2012-2015 (tmavé sloupce). Nárůst podílu počítačových her je markantní.

Hry lepší než život

Snížení odpracovaných hodin kvůli lepším hrám nepřímo potvrzují i další statistiky. Roste třeba počet mladých mužů do 30 let, kteří se nechají podporovat rodiči a bydlí s nimi (v současnosti v USA dvě třetiny mladých mužů), takže nejsou existenčně nuceni pracovat a svůj talent věnují hrám. A pak vůbec nejpřesvědčivější statistika, o životní spokojenosti. Na první zamyšlení je to tristní: Mladí muži nepracují, nemají příjmy, musí je podporovat rodiče. Svůj čas věnují hraní videoher. Nicméně ze statistik vyplývá, že jejich pocity životní spokojenosti rok po roce rostou. Naopak podíl starších, pracujících mužů s vlastním bydlením, kteří se považují za šťastné, stabilně klesá. Data tedy napovídají, že hraní her je natolik odměňující a uspokojující aktivitou, že přebije konvenční ukazatele úspěchu, jako je vysoký příjem, kariéra nebo vlastní bydlení.

V čem to je, že dnešní hry jsou tolik přitažlivé (nebo návykové), že mnozí Američané upřednostní virtuální realitu nad skutečností, z výzkumu vyčíst nelze. Může to být jejich propracovanější příběh a multiplayerová povaha. Hry mají „vyšší účel“, který se v mnoha reálných situacích těžko hledá, spoluhráči na sobě závisí a opustit tým a úkol berou jako zradu a ztrátu reputace. Hry můžou být díky propracované grafice a psychologii svých designů natolik vzrušující, že je složité je odložit (jak ukazují smrti hráčů po desítkách odehraných hodin). Toto vysvětlení alespoň přijala Čína, která ustanovuje regulaci herního průmyslu. Herní gigant Tencent kupříkladu na základě vládního tlaku u svého nejoblíbenějšího produktu Honour of Kings (denně hru hraje 50 milionů lidí) zakázal mládeži hrát víc než dvě hodiny denně a mezi půlnocí a osmou ranní je hra pro ně omezena zcela.

Další bitva mezi zastánci osobní odpovědnosti a proponenty vládního paternalismu bude zjevně o přístup do virtuální reality. 


Psáno pro Finmag (redigováno).

Z domova či z firmy? Svéráz místa pracoviště

Pracovat z domova je snem asi každého zaměstnance. A firmy tyto tužby začínají pomalu naplňovat, když zhruba třetina až polovina společností dnes umožňuje nějakou formu plnění povinností mimo pracoviště. Cílem je zvýšit pohodu zaměstnanců, zredukovat čas věnovaný dojíždění a ušetřit na nájmech za kancelářské prostory.

I když je doma jistě příjemněji, bez vyrušování kolegy a osobního dohledu manažerů, existují tam pro zaměstnance zase pasti sebekontroly. Svody dělat něco jiného než práci, pustit si seriál, dát si koupel, zajít nakoupit. Rodina také nemusí brát člověka doma coby „skutečně“ zaměstnaného a ukládá mu další úkoly – posekat trávník, uklidit... z práce doma se může stát martyrium. I z tohoto důvodu neexistují jednoznačné závěry, zda se práce z domova „vyplatí“.

Nicholas Bloom, profesor ekonomie ze Stanfordovy univerzity, s kolegy (pdf) proto v této oblasti uspořádali první plně randomizovaný experiment – a to v Ctripu, velké čínské cestovní a ubytovací agentuře. Firma umožnila zaměstnancům zúčastnit se loterie, jejíž výherci mohli 4 dny pracovat z domova a pouze jeden den být přítomní na pracovišti. Náhodným rozlosováním vznikly 2 jinak stejné skupiny – členové první vyřizovali telefony, rezervace a objednávky z kanceláře, druhá skupina pracovala z domova.

Pracovní podmínky ve firmě (na obrázku vpravo vidíte dohlížející manažerku).

Pracovní podmínky doma.

Výsledky jsou celkem dramatické: za devět měsíců, během nichž experiment trval, byli z domova pracující o 13 % produktivnější, zejména proto, že napracovali o 9 % více času. Nárůst odpracovaných hodin byl v důsledku nižšího počtu pauz, dnů na nemocenské i dovolené. Za zvýšení produktivity mohlo, jak alespoň zaměstnanci udávali, větší klid, možnost připravit si nerušeně čaj, kávu či jídlo a obecně vyšší pracovní spokojenost. Vše se promítlo i do mnohem nižší míry odchodů z firmy. Jediným úskalím u skupiny pracujících z domova je, že nebyli tolik povyšováni – na to je zjevně třeba hrát firemní politiku přímo na pracovišti.

Vývoj počtu vyřízených telefonátů týdně pro skupinu doma pracujících (červená linka) a ve firmě pracujících (modrá linka) před a po začátku experimentu.

Z pohledu firmy šlo o jednoznačnou výhru rovněž: ušetřila na prostorech, zacvičování nových zaměstnanců a dosáhla vyšších příjmů – celkový nárůst produktivity byl mezi 20 až 30 %. Když experiment skončil, byla zavedena celofiremní politika volby – zaměstnanci si mohli svobodně zvolit, kde budou pracovat. Překvapivě mnoho z domova pracujících se navrátilo do firmy (zejména doma nejméně produktivní) – nelíbila se jim samota a ztráta sociálních kontaktů. Jiní zaměstnanci naopak rádi odešli pracovat domů. Toto protřídění dále zvýšilo výkonnost celé firmy o 22 %.

Výsledky pochopitelně nejsou zobecnitelné na všechny profese – studie však názorně ukazuje na potřebu experimentovat, testovat nová organizační pravidla a nechat je zaměstnance vyzkoušet. Učením a selekcí do individuálně nejvhodnějších pozic nakonec vydělají jak pracovníci, tak firmy.


Psáno (z domova) pro Osel.cz a Vesmír.

Mentálně slabý lékař předepisuje více antibiotik

Ačkoliv každý zažíváme únavu, jsme-li byť jen pár hodin v zaměstnání, málokdy nás napadne, že i druzí lidé mohou být v průběhu dne různě produktivní. Řada studií přitom dokázala, že nejčilejší jsou zaměstnanci brzy dopoledne a směrem k obědu jejich efektivita klesá. Řešení pracovních úkolů a nutnost se rozhodovat je unavuje. Postupně nejsou ochotni věnovat problémům mnoho zamyšlení a bývají popudlivější. Odpoledne, po zaslouženém obědě, ať již zvýšením krevního cukru či odpočinkem, se vrátí do formy, aby o ni zase postupně přicházeli, až do odchodu domů.

Jeffrey Linder s kolegy (pdf) otestovali uvedenou dynamiku mentálního vyčerpávání u lékařů; konkrétně při předepisování antibiotik na nachlazení. Jelikož respirační nemoci jsou virového původu a bakteriální infekce spíše vzácné, lékaři by antibiotika na ně předepisovat neměli (či jen u přesně vymezených symptomů). Na druhé straně je o to pacienti často žádají, lékař chce mít návštěvu za sebou a potřebuje se „nějak“ rozhodnout. Předpis na antibiotikum je pak rychlá a vcelku bezpečná volba.

Tmavé trojúhelníky ukazují, v kolika procentech byly předepsány antibiotika na nemoci, u nichž jsou jen někdy indikovány; bílé čtverce u nemocí, u nichž nejsou nikdy indikovány a kosodélník symbolizuje průměr. Jak patrno, před obědem („Lunch“) a na konci pracovní doby tyto poměry rostou.

Data z amerických poliklinik potvrdila, že praktičtí lékaři skutečně podléhají únavě z rozhodování. Před polední pauzou a na konci ordinačních hodin předepisují větší procento antibiotik na onemocnění, u nichž nejsou vůbec indikována nebo jsou vhodná jen v omezených, specifických případech.

Jistě, kromě budování rezistentních kmenů baktérií, není nadměrné předepisování antibiotik vyloženě ohrožující. Studie však varuje, že únava se nemusí projevit jen v těchto banálních případech, ale i u důležitějších rozhodnutí, při nichž může být ovlivněn život pacienta.


Psáno pro Vesmír.

Kratší pracovní doba má své zisky i pasti

Nový francouzský ministr hospodářství Emmanuel Macron se ještě ani neohřál ve funkci a už popudil odbory, když navrhl zrušit zkrácený 35hodinový týden, který v roce 2000 zavedla socialistická vláda Lionela Jospina. "Vyloučená věc," odmítla návrh odborová centrála CFDT. V dobré víře, že hájí zaměstnance.

Proč by zaměstnanci-voliči ale vůbec chtěli kratší pracovní dobu? Pochopitelně, kdo by nepreferoval trávit v zaměstnání méně času! Zejména nyní, po dovolených, cítíme práci zvláště jako martyrium. Leč nestoupne-li omezením pracovní doby magicky produktivita, kratší úvazky se pojí s nižší mzdou. Většina obyvatel svou ochotou pracovat déle však zřetelně ukazuje, že tvůrčí naplnění, příjem, kariérní vyhlídky či alespoň jistota zaměstnání jsou pro ně důležitější než volný čas. Problémem je, že někdy chování lidí nemusí odhalovat, co skutečně chtějí.

V 50. a 60. letech minulého století, v době bouřlivého rozvoje popularity hokeje, hráči nenosili většinu ochranných prvků, a to ani helmy. Ohelmovaní hráči byli terčem posměchu. Panovalo univerzální přesvědčení, že ochrana hlavy omezuje periferní vidění, hra je pak pomalejší a rozbředlá. Vlastníci klubů se obávali, že s helmami všichni budou vypadat stejně a z hokejistů se nebudou moci stát celebrity, protože je nikdo nepozná. Trpěla by návštěvnost i sledovanost. Za cenu vážných zranění nenosil helmy skoro nikdo. Jeden hráč tehdejší atmosféru shrnul: "Nenosit helmu je hloupé. Přesto to nedělám, protože ostatní hráči ji také nenosí. Vím, že je to blbost a většina kluků to cítí stejně. Pokud by nás k tomu liga donutila, všichni bychom helmy nosili a nikomu by to nevadilo."

Změna započala 21. září 1969, kdy při běžné šarvátce praštil protihráč hokejkou do hlavy Teda Greena, hráče Ottawy, tak silně, že mu zlomil lebeční kost a poškodil mozek. Od konce 70. let už v NHL povinnost nosit helmu platila. Dirigismus nejen vítaný, ale nezbytný. Jinak totiž neexistoval mechanismus, jak motivovat všechny hráče, aby helmy užívali. I kdyby je všichni nosit chtěli, kdokoliv si ji nevzal, byl by v hráčské výhodě a tak by se případná úmluva vždy rozpadla. Proti pravidlu neprotestovali ani vlastníci klubů. Regulace dopadla na všechny stejně, nikdo se necítil znevýhodněný. Thomasu Schellingovi (pdf), teoretikovi her, posloužily helmy jako příklad "selhání koordinace" společných cílů a za zobecnění podobných situací získal pamětní Nobelovu cenu za ekonomii v roce 2005.

Podobný vztah totiž může platit i na pracovištích, mohou říci odbory. Mnozí zaměstnanci jsou po mnoha hodinách práce unavení, nesoustředění, jejich produktivita nízká a chybovost vysoká, z práce by i odejít mohli, přesto tak neučiní. Nastává situace, kdy i kratší dobu pracující zaměstnanec dosáhne absolutně vyššího výkonu než kolega, který pracuje déle. Přepracovaný neodejde, protože by vůči kolegům vypadal jako někdo, kdo na to nemá. Navíc by měl i nižší příjem, jak by to doma či mezi kamarády vysvětlil, že. Nadřízení by jej domů beztak nepustili, protože se obávají, že by jejich firmy ztratily konkurenční výhodu.

Daniel Hamermesh (pdf), ekonom z Texaské univerzity v USA, s kolegy ukázali, že dlouhá pracovní doba může být stejné selhání koordinace jako nenošení helem. Využili změn v délce legální pracovní doby v Japonsku a v Jižní Koreji. Až do poloviny 80. let pracovali Japonci nejdéle mezi vyspělými národy. Karoshi – smrt z přepracování – byla příčinnou až 10 tisíc úmrtí ročně. V reakci na tyto statistiky byl v 90. letech snížen pracovní týden ze 48 na 40 hodin. Korejský příběh je identický s odstupem desetiletí. Kvůli nárůstu úmrtí z přehnané práce, kwarosa, se začátkem 20. století stal standardem 40hodinový pracovní týden, místo dosavadních 44 hodin.

Na základě dlouhodobých šetření v obou zemích Hamermesh s kolegy ukázali, že zejména ti pracovníci, kteří byli legislativou nejvíce "postiženi" – typicky muži mladší či ve středních letech –, se nyní cítí v životě šťastnější. Regulace upravila trh práce tak, že firmy neochotné platit přesčasy snížily pracovní dobu. Všichni zaměstnanci mohli odejít z práce dříve, měli více volného času a cítili se spokojenější. Řeklo by se naprostá politická výhra.

Změna životní spokojenosti ("štěstí") dle intenzity dopadu regulace (snížení pracovní doby) u korejských mužů. I když udávané štěstí v dané populaci klesalo, pokles je nejnižší u skupiny pracovníků, na které regulace dopadla nejintenzivněji.

Totéž u korejských žen. Zde je však vidět, že nárůst udávaného štěstí je nejvyšší u těch, na které regulace dopadla nejintenzivněji.

Úskalím této nirvány je však formulace "zaměstnanci". Kratší pracovní týden s sebou nese vyšší výdaje na přijímání nových lidí, nárůst administrativy a nákladů koordinace pracovníků, což vše zdražuje pracovní sílu. Nedochází proto k významnějšímu růstu zaměstnanosti. Pracovní trhy spíše zamrzají, protože regulace z podstaty eliminuje flexibilitu dohod mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, aby si upravili pracovní podmínky dle svých potřeb. A nezaměstnaní si výhod kratšího pracovního týdne pochopitelně neužijí. Protože jich je ale (zatím) menšina, do politické kalkulace nevstoupí. Odborům jde také jen o své zaměstnané členy. Po problémech se zdravím je přitom dlouhodobá nezaměstnanost nejsilnějším determinantem životní frustrace a nízké životní spokojenosti.


Psáno pro Hospodářské noviny (částečně redigováno).