Krize bydlení

Když v Česku mluvíme o bydlení, většinou skončíme u depresivní statistiky, že na vlastní byt je potřeba třináct hrubých ročních platů, nejvíc v Evropě. Nový americký výzkum ukazuje, že ve chvíli, kdy se vlastní bydlení stává nedostupným, začíná se měnit chování domácností v mnohem širším měřítku – a důsledky mají potenciál být ještě více šokující než cenovky v developerských prospektech. 

Seung Hyeong Lee a Younggeun Yoo z Chicagské, resp. Severozápadní univerzity dokumentují podobný vývoj v USA, který zažíváme i my: ceny domů rostou vůči příjmům domácností mnohem rychleji. Zároveň klesá podíl mladých vlastníků nemovitostí, protože se přesouvají do kategorie čistých nájemníků a na bydlení či hypotéku už ani nespoří. Vzdají to. Část mladé generace prostě přestává plánovat s tím, že někdy bude bydlet ve vlastním, a ruku v ruce s tím také omezí svá přání založit rodinu. Tím se ale zásadně změní jejich životní filozofie: proč spořit a odkládat spotřebu na budoucnost, která už v jejich hlavě není spojena s velkými cíli, jimiž pořízení vlastního bydlení či založení rodiny bývá? 

Graf ukazuje vývoj mediánové ceny domů (červená linka) a mediánového příjmu (modrá linka) v USA.

Co se stane potom? "Nájemníci" vůči "majitelům" bytů utrácejí mnohem víc za spotřebu na kreditních kartách, a to zejména za zábavu, cestování a ne zrovna nezbytné statky, jako je třeba péče o mazlíčky. Podobný příběh se objevuje i u práce. Respondenti totiž v řadě dotazníkových studií odpovídali na otázku, zda souhlasí s tvrzením, že je třeba vždy podávat v práci svůj nejlepší výkon. U vlastníků s tím nesouhlasí zanedbatelné 2 %, u nájemníků už 4–6 %, tedy více než dvojnásobek. 

Nejde přitom o oficiální nezaměstnanost nebo zkracování úvazků, ale o obecnou změnu postoje k úsilí – přestanou práci vnímat coby prostředek k lepší budoucnosti, začnou pracovat méně a laxněji. Třetí oblastí je investiční chování. V datech vidíme, že účast na kryptoměnových trzích u nájemníků je vyšší než u vlastníků. Jako by šlo o „loterijní“ pokus dohnat nedostupné bydlení jedním velkým zásahem založeným na ryzí spekulaci. 

Pro Česko je podstatné, že nejde jen o pocit frustrace mladých, ale mechanismus, který má reálné dopady na pracovní produktivitu, stabilitu veřejných financí i politickou atmosféru. Čím více lidí se mentálně přesune do režimu „nemá cenu se snažit o dlouhodobou prosperitu“, tím menší smysl pro ně mají standardní ekonomické pobídky: daňové slevy za spoření, podpory kariéry či dlouhodobé investiční produkty. Důsledky jsou i politické – společnost, v níž velká část mladých nevěří v možnost postupného ekonomického zlepšení, je náchylnější k vyhledávání jednoduchých a extrémních řešení, k podpoře stran, jež slibují rychlou nápravu bez ohledu na cenu, či k ignorování dlouhodobých bezpečnostních rizik. 

Pokud budoucnost vnímáme jako uzavřenou, ztrácí smysl se o ni starat: proč řešit udržitelné veřejné finance, kvalitu školství nebo důchodový systém, když máme za to, že nám stejně nic zásadního nepřinesou?

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Koho do týmu

Proč i dobří lidé spolupracují s padouchy? Proč tolerujeme v týmu ty, kdo se zjevně neřídí pravidly? Může to znít neintuitivně, ale volba nečestného člověka je v určitých situacích strategicky výhodná. Naše nedávná studie (preprint) s kolegy z Fakulty podnikohospodářské VŠE, Štěpánem Bahníkem, Markem Hudíkem a Nicolasem Sayem, zkoumala, za jakých okolností jsme ochotni dát přednost nečestným kolegům. Naše zjištění ukazují, že i lidé, kteří si zakládají na čestnosti, jsou ochotni přehlédnout neetické jednání druhých, pokud to znamená, že tito nečestní kolegové dokážou zajistit výhody jejich týmu. Čestní lidé sami neudělají nic špatného, ale tyjí z nečestnosti křiváků. 

Naše laboratorní studie byla jednoduchá. Účastníci experimentu hráli hru s házením kostkou. Měli uhodnout, co padne, a pakliže se trefili, vyhráli peníze. V jedné verzi hráči hlásili své předpovědi před hodem, možnost podvádění tedy neexistovala. Ve druhé verzi však podvádět mohli, protože si měli jen „myslet“, co padne, a až po hodu nahlásili, zda se trefili, či ne. Někteří nepodváděli, jiní maximálně – tvrdili, že si vždy mysleli správně, co padne, a získali balík.

Vlevo vidíte verzi, v které nešlo podvádět. Participanti zaškrtli, zda padne lichý či sudý počet bodů. Hod byl učiněn a vydělali či nevydělali odměnu. Vpravo si však predikci mají jen myslet, hod je učiněn a nato mají odpovědět, zda uhádli či ne; podvádění je tak velmi snadné.

My jsme se zaměřili na pozdější kola hry. Z účastníků jsme vytvořili malé „týmy“, ve kterých hlasovali, kdo z nich by měl hrát verzi umožňující podvádění. Měli přitom informaci, jak se ostatním dařilo v předchozích kolech – tedy jak velcí podvodníci asi jsou. Pro různé týmy jsme důsledky podvádění zvoleného člena měnili. V jedné verzi podvádění jednoho znamenalo, že členové jeho skupiny dostanou méně peněz. V druhé verzi okrádal zvolený člen vybranou charitu (na začátku studie jsme charitě přislíbili peníze a hráči si z těchto peněz mohli brát) a peníze si rozdělili. A v poslední verzi jsme sledovali „dopad na nikoho“ – tedy čím víc nahází zvolený člen, tím víc všichni získají. 

Když náklady podvádění dopadly přímo na účastníky nebo charitu, lidé upřednostnili poctivé kolegy. Ale když byly výhody podvádění bez zjevné oběti sdíleny mezi skupinu, lidé dávali přednost podvodníkům. Naše studie ukazuje tvrdou realitu: poctivost u druhých je žádoucí, ale ne když se může objevit příležitost, aby „naši“ něco získali – pak chceme ve skupině i křiváky, kteří zdroje zajistí. Jakkoli. 

Důsledky tohoto zjištění přesahují hranice laboratoře. Naše zjištění ilustrují dilema, kterému čelí jednotlivci, organizace i společnosti jako celek: mělo by být prioritou najímání čestných lidí, nebo je někdy účelné upřednostnit ty, kdo pravidla obejdou? V realitě často vidíme, že morální integrita není vždy na prvním místě. V konkurenčním prostředí se mohou lidé i týmy přiklánět k pragmatismu – někdy dokonce vědomě volí ty, jejichž etika je sporná, ale jejich výsledky hmatatelné. Když je ve hře společný zisk a negativní důsledky zůstávají skryté, přivřeme oči. 

Otázka tedy není jen „Kdo pro nás může zajistit úspěch?“, ale také „Jaký druh kultury tímto rozhodnutím vytváříme?“. Volba nečestného člověka nám snad krátkodobě přinese zisk, ale jakmile se pravidla hry ohnou, může být těžké je narovnat.

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Zelení a těžkopádní

"Vždyť člověk zapomene skoro všechno, čemu se na školách učil, ale ten zájem jednou vzbuzený trvá a učí ho pozorovat a všímat si věcí… Z našich škol však vycházejí příliš často hoši jaksi nemotorní, těžkopádní a zelení," řekl Tomáš Garrigue Masaryk. 

Masarykova kritika školství rezonuje i dnes, kdy většina vysokoškolských studentů lituje volby oboru a ochota pokračovat ve studiích klesá. Mnohem preferovanější je co nejdřív vplynout do praxe, do skutečného světa, kde budou řešit skutečné problémy, ne teoretické, učebnicové příklady. To však může být chybná cesta.

Praxe je úžasná zkušenost, ale limitovaná. Zaměstnanci odpovídají za řešení problémů, které jsou jim zadány, ty je ale ne nutně profesně povznesou či naučí, jak lépe přemýšlet. Mohou se z nich stát experti na úzce vymezený úkol, získají schopnost, která je však omezeně přenositelná. 

Tím, jak školy učí obecnější pravidla, mohou mít v rozvoji ducha vrch. Zvažme studii, která to zkoumala ad absurdum u členů italsko-americké mafie v USA.

Výzkumníci odhalili, že ačkoli měli mafiáni méně formálního vzdělání než jejich legálně pracující sousedé, ti, kteří dosáhli vyššího vzdělání, dokázali z toho, co se ve škole naučili, těžit. Větší úspěch měli především ti, kdo se věnovali složitější kriminalitě jako vydírání, pašování nebo lichvářství. V těchto aktivitách se jim vyplácely dovednosti jako práce s pravděpodobnostmi nebo složité úročení, což jsou schopnosti, jež jsou rozvíjeny právě ve školním prostředí.

Dobře, mafie je hodně specifický příklad. V jiném výzkumu bylo zapojeno přes 750 regulérních podnikatelů (o. k., studie proběhla v Itálii, tak "regulérností" si nemůžeme být tak úplně jisti). Výzkumníci je rozdělili na ty, kteří prošli teoretickým školením na vědecký přístup k problémům, a na kontrolní skupinu, která byla školena obvyklými praktickými kurzy. Výsledky ukázaly, že podnikatelé, kteří si zažili vědecký přístup, byli mnohem úspěšnější. Jejich firmy efektivněji ukončovaly neúspěšné projekty i lépe přizpůsobovaly svou strategii měnícím se podmínkám.

Graf (ze studie) ukazuje vývoj tržeb podnikatelů (v EUR), kteří prošli teorticko-vědeckým školením (modrá, "Treatment") a podnikatelů, kteří absolvovali běžné podnikatelské kurzy (červená, "Control") během 40 týdnů od úvodních kurzů ("Weeks").

Vědecký přístup učí podnikatele kritickému myšlení a tomu, jak zkoumat a testovat své nápady: Explicitně zvaž různé teorie, jak svět asi funguje, formuluj domněnku a otestuj ji daty. Vyber teorii, která nejlépe odpovídá datům, a použij ji k pochopení světa. Tento přístup pomáhá podnikatelům efektivněji hledat řešení a lépe vyhodnocovat rizika a snižuje jejich tendenci k přehnané sebejistotě, že to, co někdy v praxi dělali, je skutečně to nejlepší, co může být. Nakonec, kdo ze čtenářů si skutečně otestoval, že to, co v práci dělá, je ten nejlepší způsob z mnoha možných?

Jistě, bez dovednosti řešit skutečné problémy to jsou jen mrtvé znalosti. Ať už se ale ocitneme ve světě byznysu, vědy, nebo – doufejme, že ne – mafie, jsou to právě školské, teoretické poznatky, které úspěšné odliší od těch "zelených a těžkopádných".

(Autor je i učitel a přiznává konflikt zájmů.) 

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Bez soustředění

Školy procházejí dramatickou proměnou. V minulých desetiletích se opouštěl důraz na memorování faktů a akcentovalo se získávání vhledu, umění vyhledat relevantní informace a propojovat je. S rozšířením nástrojů umělé inteligence studenti cítí, že už není třeba vědět nic. Umělá inteligence zpracuje informace a produkuje vhled sama. Důraz má být kladen na unikátnost, kreativitu a schopnost umět zadávat jí úkoly. Co školu dělalo školou, zmizí. 

Domácí úkoly nemají smysl, protože je umělá inteligence zpracuje bezchybně (a bez možnosti identifikovat, že je neudělal student). Čtení učebnic je mrhání časem, protože odpovědi na kontrolní otázky sfoukne ChatGPT během sekund. Společné učení ve třídě je koncentrovaná nuda, protože stačí zadat úkol v mobilu do aplikace a ChatGPT vyplivne řešení... 

Nedávný výzkum týmu indickoamerických ekonomů však ukazuje, že právě tyto "zbytečnosti" mohou být skutečnou přidanou hodnotou školy. 

Dlouho se ví, že vzdělání zvyšuje produktivitu – vzdělaní lidé mají větší příjem. Přesně se ale neví proč. Jde o školami předané znalosti? Schopnosti? Známosti? Inteligentní lidé dosáhnou větší vzdělanosti a inteligence vede k vyššímu příjmu a vzdělání je jen jakýmsi formálním přívěskem?

Výzkumníci věřili v něco jiného – přidaná hodnota školy je naučit děti schopnosti se soustředit. Vycházeli z pedagogické notoriety, že čím později nějaký úkol v testu či během dne je, tím více chyb v něm studenti udělají. Je-li stejný úkol dříve, zvládnou jej lépe. Není to překvapivé, studenti jsou ke konci vyčerpaní, a zbývá-li méně času, jsou i více stresovaní. Co je však inspirující – u některých studentů je zhoršení mírné, zatímco u jiných markantní. Zejména studenti ze znevýhodněných rodin dosahují až trojnásobného zhoršení výkonu v pozdějších částech zkoušení či testů.

Podíl správných odpovědí v úkolu ("Percent correct"), v závislosti na umístění úkolu v testu ze čtení (na začátku či na konci; "Question Location in Test") na vzorku žáků z USA. Jak patrno, studenti s dobrým zázemím ("High SES") se v průběhu testů tolik nezhoršují jako studenti ze znevýhodněných oblastí ("Low SES"); osy x jsou posunuty pro srovnání.

Vědci v Indii nabrali 2000 žáků a náhodným přiřazením z nich vytvořili tři skupiny, které získaly "cvičení navíc". První skupina byla kontrolní, která v cvičeních tradičně opisovala z tabule úkoly a řešení. Studenti v druhé skupině dostali cvičení v matematických rébusech trénující setrvalou pozornost. Poslední skupina byla nejdůležitější, výzkumníci s dětmi cvičili hlavolamy a hádanky, které neměly žádnou souvislost s učivem, ale jejich řešení vyžadovalo se soustředit po delší dobu. 

Výsledky jsou jednoznačné. Známky studentů v obou experimentálních skupinách se zlepšily, a to i v předmětech, s kterými cvičení neměla žádnou souvislost, jako v angličtině či hindštině. Čas věnovaný soustředěné kognitivní činnosti – i bez učení se jakémukoli konkrétnímu obsahu – zlepšil schopnost dosáhnout dobrých známek. Navíc se ukázalo, že v průběhu testů se žáci nezhoršovali tolik. Byli schopni koncentrovaně přemýšlet delší dobu, což se projevilo v mnohem lepších výkonech.

Ve světě, který bude stále intenzivněji krást naši pozornost, bude schopnost soustředit se tou nejcennější dovedností, kterou můžeme pěstovat. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Sudičky existují

Místo a rok narození si životem neponesete jen v rodném listu, ale také na výplatnici.

Co by vám pomohlo uhodnout, kolik vydělává náhodně vybraný člověk? Jeho profese, vzdělání, pohlaví, věk, inteligence, možná konexe… Prostě informace o schopnostech a zkušenostech, které trh ocení.

V úvaze jsou dvě chyby. Jak ukázal ekonom Branko Milanović, nejlepší odhad příjmu jakéhokoliv člověka na světě lze založit na tom, kde žije. Bohatství země jako celku a jeho rozložení ve společnosti toho napoví víc než cokoliv jiného. Milanović, původem Srb, si ostatně vzal svou práci k srdci a pracuje v USA.

Druhá chyba je subtilnější, ale ještě důležitější. Ve světě žije 97 procent lidí tam, kde se narodili. A jelikož si místo narození nevybíráme, většina našeho životního úspěchu je určena náhodou. Její vliv je o to silnější, že existuje silná korelace mezi příjmy rodičů a dětí. Ať už jde o vliv přes geny, výchovu, rodinné bohatství či kontakty, zhruba z poloviny o našem příjmu rozhodují výdělky rodičů.

Smůla se přilepí

Moji studenti většinou namítnou: "Vždycky nakonec závisí na tom, jak je člověk schopný a jak se dokáže prosadit." Ponechme stranou, že svědomitost či ochota riskovat a podnikat jsou také dědičné vlastnosti. Některé studenty nalomím až studií kanadských ekonomů Philipa Oreopoulose, Tilla von Wachtera a Andrewa Heisze (pdf). (Opět si můžeme povšimnout, že jejich příjmení nezní typicky kanadsky.) Ti ukázali, jak významně ovlivňuje kariéru víceméně náhodná okolnost: doba konce studia a nástupu do zaměstnání. Šťastné ročníky dostanou první práci při nedostatku zaměstnanců. Firmy jim nabízejí vyšší mzdy a platí kurzy zvyšující kvalifikaci. Rychleji stoupají žebříčkem. Životopisy juniorních pracovníků pak vypadají mnohem lépe, než kdyby boomu nebylo. Naopak studenti absolvující v recesi se musejí smířit s nástupem do horších pozic, najdou-li vůbec místo. Jejich životopis pak nepůsobí tolik prestižně.

Náboroví pracovníci okolnosti neřeší a z životopisů vyvozují schopnost nebo neschopnost. Efekt "nástupní smůly" přetrvává až deset let.

Sloupek - již druhý - byl inspirován knihou Success and Luck: Good Fortune and the Myth of Meritocracy od: Robert H. Frank, kterou v roce 2016 vydalo nakladatelství Princeton University Press.

Zlato ve zlato

Studenti a zaměstnanci HR oddělení nejsou jediní, kdo neumí odfiltrovat vliv náhody na úspěch. Představte si, že jste majitelem zlatnictví, které za vás už léta plně řídí provozní. Loni obchodu narostly tržby o deset procent, což jsou asi dva miliony korun. Jak velkou odměnu by si provozní zasloužil? Než odpovíte, měli byste položit jednu podstatnou otázku: jak rostly tržby v maloobchodě, případně ve zlatnictvích, ve vašem městě či v celé zemi? Bude-li totiž průměrný růst tržeb dvacet procent, váš provozní jen pasivně pluje na vlně utrácení a nebyl ji schopen využít ani z poloviny.

Američtí ekonomové Marianne Bertrandová (původem z Belgie) a Sendhil Mullainathan (původem z Indie) poukázali na všudypřítomnou "iluzi úspěchu" – sklon akcionářů či majitelů firem nerozlišovat, co skutečně vedlo k ziskovosti jejich firem, a odměňovat manažery za samotné pozitivní výsledky.
Výrazně roste celý sektor. Nečekaně zeslabil měnový kurz, takže firma získala ze stejných tržeb v zahraničí vyšší tuzemský příjem. Nebo získala odškodné v případu iniciovaném předcházejícím vedením. Takové události nejsou manažeři schopni ovlivnit, přesto za ně získají bonusy.

Klikaři táhnou

Abychom exaktně prokázali, že lidé přeceňují výsledek a ignorují náhodné vlivy, které k němu vedly, uskutečnili jsme s kolegy z Fakulty podnikohospodářské na Vysoké škole ekonomické pokus, který iluzi úspěchu otestoval ad absurdum.

Když hráči uhodli, jaká strana mince padne, získali 100 korun, a když se netrefili, nedostali nic.
V pěti hodech tedy pár šťastlivců vydělalo pětistovku, jiní měli smůlu a netrefili nic. Naprostá většina vydělala mezi 200 a 300 korunami, jak se sluší na náhodný proces.

Pro druhé kolo jsme hráčům dali do páru nové účastníky, kteří měli získat stejnou odměnu jako kolega hráč. Z vlastní kapsy si přitom mohli vydražit spárování s těmi, kteří měli v prvním kole štěstí na tipy.

Pozornější čtenáři by si měli ťukat na čelo: proč by měl být někdo ochotný platit za hráče, který měl minule jen štěstí? Naprostá většina účastníků byla nicméně ochotna nabídnout nemalé částky. Pochopitelně na tom prodělali.

Tak silná je iluze úspěchu. Oceňujeme a obdivujeme úspěšné, i když vděčí náhodě. V psychologii se této tendenci přisuzovat úspěchy charakteru člověka a ignorovat vlivy okolí či situace říká fundamentální chyba přisouzení. Niterně cítíme, že úspěchy člověka odpovídají tomu, jaký je. Za nemalou část našich výher i proher však odpovídá okolí, náhodné šoky, nikoliv my sami.

Existence vlivu náhody na výsledky lidského snažení má i morální rozměr. Jak uzavírá studie psycholožky Deny Grometové a kolegů, lidé ignorující význam náhody v životě častěji volí pravici, za neúspěchem vidí lenost nebo špatný charakter a intenzivněji odmítají imigraci.

Platí-li však, že za úspěchem stává i štěstí, neměli by šťastlivci cítit povinnost pomáhat těm, co ho neměli?


Psáno pro Finmag.

Chodí štěstí dokola...

Stal by se Petr Kellner či Andrej Babiš tak bohatými, kdyby se narodili náhodou o 40 let dříve, bez příležitostí nabídnutých privatizací? Byla by Martina Sáblíková fenomenální rychlobruslařkou, kdyby měla v dětství smůlu a vážně se zranila? Vyhrál by Miloš Zeman prezidentské volby, kdyby byli jeho rodiče Romové?

Jsme uvyklí vysvětlovat úspěch talentem, houževnatostí, ochotou riskovat či myriádou dalších kvalit. Ty jistě osud člověka ovlivňují. Fatálně však podceňujeme, že jej řídí i náhodné vlivy, „štěstí“ chcete-li. Vystuduje-li někdo vysokou školu je nejvíce ovlivněno štěstím, že se narodil vysokoškolsky vzdělaným rodičům. Pakliže se dožije více než 60 let, měl štěstí, že se narodil v rozvinuté zemi. Je-li milionářem, neměl smůlu na porod v totalitním státě.

Vezměme za příklad nejslavnější obraz světa. Bez delšího zamyšlení víte, že musí jít o Monu Lisu. Kdybych po vás chtěl vysvětlení, proč se obrazu dostalo globálního ohlasu, důvodů by se vyrojilo více – dílo geniálního umělce Leonarda da Vinci, řada unikátních a na svou dobu inovativních malířských technik; možná i nenapodobitelný úsměv Lisi, o jejíž pravé identitě se dosud vedou půtky. Není pochyb, že gloriolu vrcholného počinu si zaslouží. Jenže v Louvru i jinde visí řada podobných, ne-li důležitějších da Vinciho děl (nemluvě o pracech dalších umělců), u kterých ale dlouhé fronty nestojí. Za popularitou Mony Lisy stojí spíše náhoda, respektive skutek jednoho údržbáře.

Po většinu historie byl obraz Mony Lisy lokální záležitostí; do povědomí odborníků vešel až v 19. století, kdy začal být považován za mistrné, leč relativně běžné dílo renesance. Věhlasu se mu dostalo až roku 1911, kdy byl z Louvru ukraden. Celá událost byla poměrně trapná, jelikož si chybějícího díla ochranka všimla až když ji druhý den upozornil návštěvník, že v řadě obrazů jeden chybí. Z krádeže byl obviněn básník Guillaume Apollinaire a jeho přítel Pablo Picasso, známí provokatéři a kritici klasického umění. Oba byly podezření zproštěni a trvalo další dva roky, než se obraz objevil – Vincenzo Peruggia, údržbář z Louvru, se jej snažil prodat florentské galerii Uffizi. U soudu se označil za patriota, který jen usiloval o návrat obrazu do země vzniku. Soud mu pod tlakem italské veřejnosti vyměřil jen půl roku vězení. Existovalo přitom podezření, že měl vazby na padělatele Yvese Chaudrona, který mezitím vytvořil kopie obrazu a prodával je do USA coby ukradený originál...

Celou eskapádu s krádeží, zatčením zloděje i jeho soudem a vydáním obrazu zpět do Francie, detailně zachytil francouzský i italský tisk (shodou okolností zrovna v době jeho průmyslového nástupu). Dílo se dočkalo v médiích mnoha reprodukcí, přebíraly je noviny po celém světě a popularita obrazu strmě rostla. Šlo patrně o první globální mediální vlnu, která zároveň z Mony Lisi vytvořila symbol západního malířského umění. „Zasloužil“ se o to však hlavně Peruggio, který si obraz vybral víceméně náhodně, protože se mu vešel pod kabát. Obraz – namalovaný na topolovém dřevě – byl přitom původně širší, ale někdy v běhu historie byl po stranách seseknut...

A poučení? Vliv štěstí by nás měl vést k větší solidaritě s těmi, kdo jej tolik nemají. A k pochopení, že lidé za úspěch v mnohém dluží dobrému fungování společnosti. Neinvestovat do ní, je sázkou na velmi nevýhodnou loterii.

Sloupek byl inspirován knihou Success and Luck: Good Fortune and the Myth of Meritocracy od: Robert H. Frank, kterou v roce 2016 vydalo nakladatelství Princeton University Press.

Psáno pro Lidové noviny.

Jak ne/zlepšit prospěch žáků

Mnoho rodičů, škol i pedagogických odborníků má obavy, že žáci dnes nejsou natolik motivovaní studovat, jejich znalosti i schopnosti se zhoršují a vůbec studijní morálka se vytrácí. Celosvětově bylo navrženo nespočet opatření, jak tento trend zvrátit. Leonardo Bursztyn a Robert Jensen (pdf) se ve své studii zaměřili na opatření jednoho státu USA, který pro určité středoškolské kurzy ve svých více než 100 školách zavedl soutěžní prostředí. Žáci řeší v některých předmětech standardizované testy na počítačích, výsledky jsou okamžitě zpracovány a zveřejněny – jména nejlepších žáků z třídy, školy i celého systému jsou vyvěšeny při vstupu do testovacího programu. Očekávalo se, že se v žácích probudí soutěživost, nárůst píle a více snahy. Výsledek byl však zcela opačný.

Po zavedení uvedených „stupňů vítězů“ se zhoršil prospěch průměrně o 24 procent, přičemž dříve nejlepší žáci se zhoršili až o 40 %. Bylo rovněž zjevné, že propad v testech je důsledkem jejich nižší snahy – žáci zodpovídali méně otázek (než že by je zodpovídali špatně) a méně využívali studijní podpory. Horší žáci se v testech se zveřejňovanými výsledky sice zlepšili, ale nijak výrazně.

Průměrný počet správných odpovědí denně pro čtvrtinu nejlepších žáků. Červená linka značí, kdy bylo zavedeno zveřejňování "stupňů vítězů". Jak patrno, úspěšnost žáků poté výrazně propadla.

Tento přirozený experiment názorně dokázal, že pro žáky je extrémně důležité, jak je vnímají spolužáci. Vědí, že image šprta jim na popularitě nepřidá a mnozí jsou proto ochotni obětovat svůj dobrý prospěch, aby za něho nebyli považováni. Tomuto vysvětlení nahrávají i výsledky dalších opatření, které školy zavedly. Nabídly žákům dodatečné příležitosti k on-line učení, testování a zkoušení. V některých třídách se museli k této příležitosti zapsat žáci veřejně, v jiných bylo přihlašování soukromé. Opět se ukázalo, že více studia preferovali žáci ve třídách, kde se o jejich „snaze navíc“ nevědělo. Ve výběrových třídách, do kterých chodili nejnadanější děti – jež naopak prospěch vnímají jako cestu k popularitě – se k práci navíc přihlásilo více žáků při veřejném oznámení.

Vedle toho, že studie měří, jak obrovský vliv na prospěch dítěte mají jeho spolužáci, ukazuje i, jak důležité je opatření nejprve testovat, než se zavedou ve velkém rozsahu. I intuitivně správná opatření někdy mohou vést spíše k prohloubení problému než k jeho řešení.


Psáno pro Vesmír.

Posouvají nás kolegové?

Psát, že nás spolupracovníci inspirují, je natolik triviální, že to hraničí s urážkou čtenáře. Přesto ve sféře organizačního výzkumu neexistuje mnoho studií, které by dokázaly přesně určit, jak silně, jak dlouho a zda vůbec kolegové ovlivňují, jak děláme svou práci.

Důvodem je hlavně nemožnost ve firmách experimentovat – mít několik týmů srovnatelných pracovníků dělajících podobné, měřitelné úkony a do některých skupin nově zařadit člověka inteligentnějšího, do jiné zaměstnance s úžasnými zkušenostmi, do jiné extroverta a pak sledovat, zda a jak se mění chování ostatních. Ve firmách je takové zkoumání nemožné. Každý tým má různorodou agendu, zaměstnanci provádějí mnoho specifických úkolů, navíc velmi špatně měřitelných, manažeři často a zásadně mění podmínky práce... Při změnách tolika faktorů zároveň, je téměř nemožné vysoudit, jak kvality jednoho pracovníka ovlivňují druhé.

Casey Ichniowski a Anne Preston (pdf) si proto pro svůj výzkum vybrali firmu, kde se podmínky natolik nemění – fotbalový tým. Produktivitu pracovníka-hráče lze jednoduše měřit, hráči zároveň pracují v několika různých týmech najednou – svůj klub a národní družstvo – a často i přecházejí mezi různými kluby. Existuje proto obrovské množství informací o „produktivitě“ lidí i firem, v nichž panují různé kombinace charakteristik pracovníků a jejich týmů. Pravidla hry se přitom téměř nemění. Využit byl i přelomový soudní verdikt, který umožnil hrát v evropských fotbalových soutěžích cizincům, což vyústilo ve skokový nárůst nabídky nových hráčů.

Procentní podíl zahraničních hráčů v pěti vrcholných evropských soutěžích. V roce 1995 Evropský soudní dvůr radikálně omezil bariéry vstupu pro cizince do evropských fotbalových soutěží.

Potvrdilo se, že fotbalisté se od sebe velmi intenzivně učí. Noví hráči ve výborných týmech se začnou zlepšovat mnohem rychleji než stávající kolegové, získají komplikovanější techniku, úspěšněji přihrávají a zvyšuje se jim pravděpodobnost úspěšných střel na branku. Touto svoji expertizou pak ovlivní i kolegy na jiném pracovišti. Kupříkladu, stane-li se nováček národního týmu členem excelentního evropského klubu, zvýší poté i výkon ostatních hráčů národního týmu – což ukazuje nejen zřejmou pravdu, že týmy s lepšími fotbalisty hrají lépe, ale hlavně, že jednotliví fotbalisté své umění zlepší, stane-li se jejich kolegou někdo schopný, s novými zkušenostmi či technikou. Jinak řečeno, stejný hráč přispěje k produktivitě národního týmu více, stane-li se i členem excelentního evropského klubu, než když jím nebyl (přestože byl stále velmi schopný).

Interview s hráči tyto závěry venkoncem potvrzují: „Přímo před sebou vidíte, jak se dělá skutečný fotbal. Spoluhráči jsou učitelé, kteří hrají před vašima očima.“ Nepřekvapí ani, jak se firma vyvíjí, nenabírá-li či se dokonce zbavuje svých talentů.


Psáno pro Vesmír.

Stojí za úspěchem talent či dřina?

Stávají se velmistry šachisté, kteří si od rána do noci přehrávají partie či jedinci s extrémně vysokým IQ, kteří třeba ani tolik netrénují? Mohou za virtuózní hudební představení roky cvičení a odříkání nebo je důležitější, že se hráč narodil s výjimečným hudebním sluchem a mimořádnou motorikou? V současnosti vyhrává názor, podepřený některými studiemi, že vrozené schopnosti jsou důležité, ale rozhodující je vytrvalý trénink – nejlepší se svému umění prostě věnují mnohem intenzivněji.

Třeba slavná studie violoncellistů ukázala, že nejlepší hráči odehráli ve svém životě na nástroj přes 10 000 hodin, dobří 7 800 a průměrní jen 4 600 hodin. Odtud vzniklo populární pravidlo, že deset tisíc hodin věnovaných jedné činnosti, může v ní z kohokoliv udělat experta.

Tábor zastánců vrozeného nadání kontruje, že to je ale talent, který umožňuje, že se lidem činnost daří a proto u ní vytrvají déle. Nadání umožňuje začít shromažďovat zkušenosti už i velmi mladým dětem. Raný začátek pak vede k delší praxi, obé je ale zase důsledkem vrozených vloh. Na rozetnutí pře provedli Brooke Macnamara, David Hambrick a Frederick Oswald (pdf) analýzu všech relevantních studií, které se zabývaly získáváním expertízy – od her, hudby, sportů či vzdělání. Nepřekvapivě se potvrdilo se, že ti nejlepší věnují svým zájmům více času, ale vytrvalá praxe samotná není tím nejdůležitějším faktorem, ba naopak.

Procento výkonu, které je vysvětlitelné časem věnovaným tréninku (světlá část) a procento výkonu vysvětlené jinými faktory (tmavší část) u her (zejména šachy), hudby, sportů, vzdělání (zde jde jistě o podcenění, jelikož jde složité odfiltrovat kupř. dřívější znalosti studentů) a odborných zaměstnání (jako jsou programátoři či třeba rozhodčí; zde však analýza nevyšla přesvědčivě).

Počet hodin věnovaných určité činnosti ozřejmí toliko osminu vysvětlení, proč v ní lidé excelují (ve hrách více, 26 %, v hudbě 21 %, ve sportu 19 % a při vzdělávání jsou důležitější jiné faktory, protože čas věnovaný učení vysvětlí jen 4 % úspěchu). Metody analyzovaných studií jsou velmi různorodé, což jistě mohlo ovlivnit dosažené závěry. Přesto bylo celkem přesvědčivě dokázáno, že jen soustředěné cvičení či trénink k úspěchu nedovedou a stojí za ním spíše jiné faktory, ať již vrozené či dané výchovou nebo prostředím.


Psáno pro Vesmír.