Znalosti se neohřejí

Učitelé se už dlouho obávají, že „znalosti v reálném životě“ a „znalosti ve třídě“ jsou dvě rozdílné věci. Rozsáhlá nová studie z Indie ukazuje, že tento rozdíl je ještě větší, než si mysleli. 

Děti z Kalkaty a Dillí, které tráví odpoledne prodejem zeleniny, vyřešily téměř všechny matematické výpočty, které jim zákazníci zadali, ale selhaly ve stejné aritmetice, když byla zapsána v abstraktním školním formátu. Když si zákazník poručil 1,4 kg cibule po 14 rupiích za kilo a 0,8 kg brambor po 20 rupiích za kilo a zaplatil dvousetrupiovou bankovkou, děti vmžiku vrátily správně. Nicméně velmi málo z nich zvládlo dvouciferné odčítání (43 – 27 = ?) či jednoduché dělení. Naopak děti, které chodily pouze do školy, zvládly úkoly z učebnic na výbornou, ale pouze zlomek z nich dokázalo správně spočítat cenu běžného nákupu na trhu. Navíc si musely úlohu krok po kroku napsat na papír a vyřešení úkolu jim trvalo neúnosně dlouho. 

Pointa je zřejmá: lidské dovednosti zakořeňují ve specifických úlohách a málokdy jsou schopny plného přenesení do jiného kontextu, i když jde o tatáž mentální pravidla. Zároveň platí, že tréninkem dovednosti ve své specifické doméně rychle rozkvétají: v tržnici se děti naučily počítat rychle, přesně a zpaměti. Ve třídě děti zvládly algebraické operace, které jim pak pomohly ve složitější matematice. Chyběl však přenos mezi oblastmi – dovednost, jak se naučené mentální operace dají využívat mezi různými kontexty. Schopnost, která se sama musí také cvičit. 

Podíl dětí, které správně určily celkovou hodnotu nákupu zboží prodávaného v neobvyklých gramážích během tří transakcí. Jak patrno, pracující děti ("working children") byly neomylné; naopak jen něco nad polovic dětí chodící jen do školy ("non-working children") podobné transakce zvládly.

Teď si k tomu přidejte strmý nárůst užívání umělé inteligence žáky a studenty. Nedávná studie využívající EEG (záznam mozkových vln) změřila, že studenti píšící domácí úkoly s pomocí AI vykazovali mnohem nižší mozkovou aktivitu přisouzenou jazykovému přemýšlení. Tito studenti si i mnohem hůře vybavovali „vlastní“ text a nevěděli, jak k němu dospěli – respektive necítili jej jako vlastní výtvor. Jinými slovy, jak stroj úkol vyřešil, se do hlavy nijak neotisklo a mozek v následujících úkolech neměl na čem stavět. Není to nic nového: čím víc využíváte navigace s GPS, tím hůř jste schopni se sami orientovat v prostoru. Čím více využíváte Google či Wikipedii, tím méně věcí si pamatujete, protože víte, že je lze snadno najít. Jde o efektivní mód přemýšlení – proč se učit něco, co je v moderním světě zbytečné. Nicméně univerzální nahrazování základních dovedností, jak přemýšlet, může být už zrádné. 

AI nástroje jsou úžasné na generování nápadů, automatizaci postupů, precizaci textu či diskusi různých perspektiv, jak úkol řešit. Pakliže je ale studenti využívají bezduše jako nástroj na odpovědi, riskují, že jim v hlavě nezůstane nic pevného, na čem by mohli stavět dál: nezapamatují si fakta či postupy a nevytvoří si zvyky, jak – a zda vůbec – o věci přemýšlet. 

Toto jsou výzvy českého školství v následujících letech. Ne to, zda finance na školníky budou proudit přes ministerstvo školství, nebo přes obce, kam je pošle jiné ministerstvo.

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

21 lekcí, které vás na nic nepřipraví

Izraelská intelektuální hvězda Juval Noach Harari se v knize 21 lekcí pro 21. století rozhodl stát novinovým komentátorem. Bavíte-li se břitkými hláškami, provokativními generalizacemi a recyklací autorových vrcholných hitů, nebudete zklamáni. Víc nečekejte.


Harariho kniha Sapiens dokázala na pár stovkách stran vykreslit, jak nevýrazný druh opice ovládl Zemi. Homo Deus byl koherentní sci-fi thriller, varující, co lidstvo čeká, až se stane otrokem nevědomé umělé inteligence nebo – když bude mít štěstí – božstvem. V novinkové 21 Lessons for the 21st Century Harari slibuje příliš nezoomovat ani moc nespekulovat. Polopaticky a racionálně vysvětluje, proč svět směřuje do záhuby a jaká rozhodnutí musíme neodkladně nebo v blízké budoucnosti učinit, abychom včas odbočili na cestu bez lidského utrpení a degradace Země. „Lidé debatovali o smyslu života tisíce let. Nemůžeme ale diskutovat donekonečna. Rýsující se ekologická krize, zvyšující se hrozba použití zbraní hromadného ničení a vzestup nových disruptivních technologií tomu zabrání (…) umělá inteligence a biotechnologie dávají lidstvu moc upravit a změnit samotný život. Velice brzy bude muset někdo rozhodnout, jak tuto moc užít – a udělá to na základě nějakého příběhu o smyslu života.“

Píseň o kreténovi, co vám zlomil srdce

Od Jednadvacíti lekcí jsem asi čekal příliš, přestože úvod varoval, že kniha vyrostla z autorovy korespondence a kratších textů pro média. Výsledkem je rutinní dílo, které často nudí – jako desítky podobných knih se hrne do debaty o mnoha globálních problémech, ale její předpovědi nejsou podložené ničím než efemérní erudicí autora a nabízená řešení (jsou-li vůbec) nejsou ani nová, ani realistická – to všechno ale Harari sebekriticky přiznává: „(…) lekce nekončí jednoduchými odpověďmi. Mají stimulovat další přemýšlení a pomáhají čtenáři se účastnit se velkých konverzací dneška.“

Knihu 21 Lessons for the 21st Century od Yuval Noah Harari vydalo letos nakladatelství

Možná až třetina lekcí v různé míře opakuje (dobré) vhledy ze Sapiens a Homo Deus. Znovu se dozvídáme, že stále sofistikovanější umělé inteligence převezmou většinu našeho života, protože nás budou znát lépe, než se známe sami (zejména budou-li mít díky biosenzorům k dispozici i naše fyziologická data). „Facebook začne vytvářet personifikované umění na základě všeho, co o vás zná. Když vás opustí přítel, nabídne vám radši individualizovanou píseň přímo o tomhle konkrétním kreténovi než o nějakém anonymovi, který zlomil srdce Adele nebo Alanis Morissette.“ V mírných obměnách Harari nabízí spekulace o autonomních autech nebo o tom, jak Google zničí veškerý marketing a jako centrální mozek lidstva každému dodá dokonale personifikované zboží, služby, dovolené, kolegy i životní partnery.

Kulomet hlášek

Majitelé algoritmů a vysoce flexibilní odborníci budou v takovém světě prosperovat, oceán nekvalifikovaných nýmandů bude živořit. Pakliže tedy politickou silou elity nezdaní – pak by lidstvo konečně mohlo prozkoumávat smysl života bez potřeby zaměstnání. Budou mít ale prostí lidé nějakou moc? Harari hádá, že většina lidstva bude zcela postradatelná. Na rozdíl od proletářských revolucí minulého století, v nichž zaměstnanci mohli hrozit zaměstnavatelům sabotáží a spotřebitelé bojkotovali ďábelské korporace, plně robotizované továrny a umělí asistenti sloužící procentu nejbohatších, geneticky vylepšených nadlidí a kyborgů už zaměstnance potřebovat nebudou. Nerovnost bude gigantická, „(…) v některých částech světa byste snad měli učit své děti programovat, v jiných je raději naučte tasit rychle a střílet přesně“.

Harari je mistr hláškař. Souboj ideologií shrnuje: „supermarket se ukázal být silnější než gulagy“; ke kvalitě lidského života: „budeme užívat nejkvalitnější zdravotní péči v dějinách, a přesně proto budeme nemocní celý život, protože někde v těle vždy bude něco neoptimálního“; k státnímu náboženství: „Japonsko byla první mocnost, která vyvinula přesně naváděné rakety (…) Kamikaze spoléhalo na kombinaci vrcholné technologie a vrcholné religiózní indoktrinace“; či ke smyslu života: „(…) je to něco jako hrát si s granátem. Jakmile ho předáte dál, jste v pohodě.“

Mělce a bez východisek

Když ale odhlédneme od hláškování, Lekce mají řadu slabin. Patrně největší je absence (rozh)řešení v jednotlivých lekcích. Harari odsuzuje nacionalismus, fašismus a rozpad Evropské unie – globální problémy prý v rámci jednotlivých zemí nejde vyřešit, většinu příslušné kapitoly se ale věnuje dynamice vzniku národních států a končí vcelku racionálním očekáváním, že globální vláda asi nevznikne. Pointou je tedy výzva, aby státy a města konečně dávaly větší váhu globálním než lokálním problémům. Podobně v kapitole o terorismu prosí média, aby se vyhýbala dryáčnickým zprávám a předhánění v počtu mrtvých, že tím jen dávají teroristům mediální prostor zdarma. Nápad, jak motivovat média – či lépe jejich inzerenty či konzumenty – aby je zajímalo radši vymírání druhů, cukrovka či příčiny rakoviny, ale Harari nenabízí.

Jindy téma jen utřídí, jako v kapitole o imigraci – nakolik jsou v právu uprchlíci, nakolik starousedlíci, čí kultura a do jaké míry převáží, nakonec si ale jen povzdechne, že když půl miliardy bohatých Evropanů není schopno uvítat ani pár milionů afrických uprchlíků, řešení migrace jednoduché nebude. Lze rovněž souhlasit, že masivní regulace objektivity TV vysílání je přežitek, získává-li lidstvo informace z jiných informačních zdrojů. Na způsob, zda a jak regulovat objektivitu internetu, už ale místo v knize (pochopitelně) nezbylo.

Meditujme? Fakt?

Harari prostě témata odbývá. O fake news pronese, že lidstvo si „alternativní fakta“ vypráví věky – o démonech, čarodějnicích, duších smažících se v pekle, neposkvrněném početí, přirozených národních zájmech, neměnné osobní identitě…, tak proč se nyní čertit, když Trump či Putin lžou o objektivních a ověřitelných informacích a spřízněná média jejich obscénnosti přebírají jako fakta. Lidé nikdy neusilovali jen o pravdu, ale spíše o moc a status. Sám se ale důsledků svého cynismu lekne a navrhne proti fake news přece jen bojovat. Pozor. Čtením placených zdrojů (je-li něco zdarma, hrozí, že pozornost čtenáře bude prodána jako produkt někomu jinému) – pomiňme, že trumpovská stanice Fox patří k placeným kabelovkám. Dalším vpravdě revolučním řešením má být častější četba vědecké literatury. Těžko vůči tomu najít oponentní hlas – tedy až na Harariho samého, který v lekci o vzdělání propaguje spíše poznání sebe sama než marginální části nekončícího objemu znalostí, které nás v 21. století zahltí.

Ve vlastním díle přitom Harari odkazuje především na novinové články a komentáře a často nepodložené zdroje, kupříkladu v lekci o komunitách si Harari stěžuje, že jsme přestali prožívat chutě, vůně, barvy. Rodiny si už při snídani ani nepovídají. Zíráme jen do mobilů. Stejně tak ale mohl prohlásit, že rodiny s vyšším vzděláním spolu prožívají víc kvalitního času než kdy v historii a mohutnící hnutí foodies či nárůst neorganizovaného turismu dokládají, že lidstvo na autentické prožitky úplně nezanevřelo.

Úspěch Lekce bezpochyby mít budou. Četba Harariho nenuceně dává pocit moudrosti, jeho osobní historiky jsou vtipné a nitka jeho děl v duchu: naše interpretace vlastní identity, událostí či společnosti je vždy poplatná nějakému historickém mýtu, fikci či limitovaném příběhu – umožňuje v diskuzi uzemnit kohokoliv. Nápady, jak problémy řešit, ale Harari svět neobohatil. Knihu končí doporučením oprostit se od zvnějšku nucených příběhů o smyslu života a meditovat. Jen při meditaci získáme skutečný vhled. Jak by k tomu asi řekl britský komik Dylan Moran: „Aha, tak proto je Tibet dominantní globální velmoc.“


Psáno pro Finmag.

Minimální mzda roste. Cesta z chudoby ale vede jinudy

Bohuslav Sobotka včera vyhlásil zvyšování minimální mzdy. Od ledna bude místo dosavadních 11000 korun 12200 korun. Aktuální studie z USA ale ukazují, že prudké zvýšení minimální mzdy vede k propadu příjmů nekvalifikovaných pracovníků, případně k rychlejší automatizaci a robotizaci. Tedy k úplné ztrátě zaměstnání a příjmů z něj.

V roce 2016 bralo v Česku pod 11208 korun pět procent zaměstnanců. Zvýšení minimální mzdy na 11000 korun se tedy letos v lednu přímo dotklo jen úzké skupiny lidí. Od té doby mzdy intenzivně rostly, minimální mzda ve výši 11000 korun se nyní týká sotva tří procent zaměstnanců. Jde přitom o profese, v nichž je obvyklý přivýdělek bokem, třeba ve formě spropitného v pohostinství a jiných službách. Socialisty prosazený růst minimální mzdy k 12200 korunám tyto počty patrně nezmění. Minimální mzda je tak notoricky spíše jen symbolem zájmu politiků o řešení chudoby než reálným opatřením. Nicméně pořád jde o desítky tisíc lidí, kteří mohou velmi tvrdě pracovat, a přitom třít bídu. Je legitimní, když jim politici chtějí pomoci. Jenže zvyšování minimální mzdy je cesta, která je z chudoby nevyvede.

Proč nezvyšovat

Když zastupitelé amerického města Seattle měli rozhodovat o zvýšení minimální mzdy, slyšeli varováním ekonomů, že taková politika může nízkopříjmovým skupinám zaměstnanců ve skutečnosti ublížit. Logika za varováním je dvojí.

Pakliže zaměstnavatel platí málo, může být důvodem nízká produktivita zaměstnanců. Jeho marže mu prostě nedovoluje platit víc. Uvažme prodavače ve vesnickém obchodě, kde je zákazníků a prodaného zboží jednoduše málo. Bude-li nakázána vyšší mzda, firma bude muset nejméně produktivní zaměstnance propustit nebo rovnou zkrachuje. Místo nízké mzdy nebudou brát zaměstnanci žádnou. Na druhé straně, zaměstnavatel může zneužívat své tržní síly. Ví, že uchazeči o práci s tak nízkou odměnou nemají na výběr, a protože takových uchazečů může být víc než pracovních míst, je zaměstnavatel v pozici, v které bude nabízet velmi nízkou mzdu. V takové situaci by minimální mzda účinně zvýšila moc zaměstnanců.

Druhým negativním důsledkem minimální mzdy je nahrazení lidí stroji nebo jinou technologií. Růst mzdových nákladů obecně zvýhodňuje investice do technologií a kapitálu. Místo zdražujících lidí si zaměstnavatelé pořídí stále zlevňující stroje. Pokladní nahradí samoobslužné pulty, dělníky robotizovaná výrobní linka, zemědělce sofistikovanější kombajny. Vysoká minimální mzda opět vyústí v mizení pracovních míst. Na druhé straně, prací, které je možné levně robotizovat, může být hrstka.

Vyšší hodinová mzda. Jenže za míň hodin

Ekonomové obecně věří, že negativní důsledky zvyšování minimální mzdy (nebo nakonec i její existence vůbec) převažují. Leč, jak naznačeno, výsledek – to jestli vyšší minimální mzda bude znamenat vyšší blahobyt málo vydělávajících, nebo vytrácení pracovních míst – nemusí být jednoznačný. Seattleští proto objednali studii (pdf), která měla exaktně určit, jaký je konkrétní dopad legislativy zvyšující minimální mzdu. V Seattlu ji v roce 2015 zvýšili z 9,5 dolaru za hodinu na 11 dolarů, v roce 2016 potom na 13 dolarů za hodinu.

Varování se naplnila, výsledkem byla menší katastrofa. Nejenže byli nízkokvalifikovaní pracovníci propuštěni, respektive nenajati, podniky si zejména nemohly dovolit platit zaměstnancům tolik hodin a nechávali je pracovat méně. I přes zvýšení hodinových sazeb si ve výsledku vydělali méně, zhruba o šest procent – což znamená, že v Seattlu přišli nízkokvalifikovaní zaměstnanci o 125 dolarů měsíčně, celkem o 120 milionů dolarů.

Jako každou studii lze i tuto kritizovat. Předně, nárůst minimální mzdy byl poměrně vysoký, u menšího zvýšení by výsledky nebyly asi tak dramaticky špatné. A zejména, jelikož dopad minimální mzdy na pracovní sílu v Seattlu mohl být ovlivněn dalšími ekonomickými jevy, autoři se je snažili odfiltrovat zohledněním, jak se daří ostatním zaměstnancům ve státě Washington – na které se minimální mzda nevztahovala. Ti však pochopitelně nemusí být srovnatelní. Studie ale přes své limity přesvědčivě ukazuje, že neadekvátní zvýšení minimální mzdy vede k omezení příjmu nízkopříjmových skupin obyvatelstva. Bohužel, předvídatelná byla i reakce politiků v Seattlu. Negativní výsledky je vyděsily, a tak – objednali další studii.

Pokusy na lidech

Ekonomové Grace Lordanová a David Neumark (pdf) se pak podívali, jak je to se substitucí lidí stroji. Jejich premisa je přímočará, méně kvalifikované pozice lze jednodušeji automatizovat. Když pro ně začnou být lidé kvůli minimální mzdě příliš drazí, nahradí je stroje a kvalifikovanější pracovníci (technici robotů či softwaroví inženýři). Výsledkem bude růst příjmové nerovnosti a nezaměstnanost méně kvalifikovaného obyvatelstva. Přesně to v amerických datech také našli. Čím snadněji bylo možné pracovníka po nárůstu minimální mzdy nahradit strojem, tím větší je pravděpodobnost, že bude propuštěn. Obzvláště negativní dopad lze vysledovat u starších zaměstnanců, kteří patrně už nemají síly na rekvalifikaci, a u minorit a velmi mladých zaměstnanců, kteří jsou nevzdělaní a bez praxe a mají obecně obtíže najít si zaměstnání.

Graf ukazuje citlivost poklesu odpracovaných hodin (osa y v %) po zvýšení minimální mzdy na 13 dolarů/hodinu u pracovníků beroucích různou úroveň mzdy (osa x v pozicích platících méně než dolarů/hodinu). Jak patrno, došlo k značné ztrátě odpracovaných hodin (a nemohlo tedy dojít k tomu, že by se pracovníci nějak dostali do lépe placených pozic).

Samozřejmě, bez kvalitních analýz, jaká úroveň minimální mzdy v Česku začne škodit, lze jen těžko dávat rady. Stejné varování by ale mělo platit pro vládu, pakliže chce minimální mzdu zvyšovat: když neví, jestli její zvyšování škodí, nebo pomáhá, neměla by ho asi prostě jen tak zkoušet a doufat, že to vyjde. Doufání není úspěšným způsobem vládnutí. Fantazie volebního leadera socialistů Lubomíra Zaorálka o 16 tisícové minimální mzdě už hazarduje s výše popsanými riziky.

V reáliích Česka lze však úspěšně předpovídat, že zvýšení minimální mzdy vyústí v nárůst odvedených daní a pojištění, až peníze, které zatím zaměstnavatel dával zaměstnancům bokem, projdou výplatní páskou. Nedá se ale říct, že to pomůže lidem na hraně chudoby.


Psáno pro Finmag.

Mami, tati, občas mi nakrmte tělo, jdu pařit

V literatuře i filmu existuje několik vizí budoucího světa, ve kterém se ženy obejdou – ať už musí, nebo chtějí – bez mužů. Ta budoucnost možná nastává. Mladí muži se stále častěji stěhují ze skutečného světa do virtuálního světa videoher. Tedy psychicky, fyzicky trčí v mamahotelu.

V letech 2000 až 2015 poklesl počet hodin, které ročně odpracuje průměrný mladý americký muž o 203. Čím to? Byla krize, takže zaměstnanost obecně poklesla? Víc mladých lidí mohlo jít studovat, případně studují déle? Mohlo dojít k takovému nárůstu příjmů, že mladá generace nepotřebuje a nechce tolik pracovat? Na tom všem něco je, ale uspokojivě nic z toho fenomén nevysvětluje.

Míň dnes pracují i ženy nebo starší muži, k tak intenzivnímu propadu jako u mladých mužů u nich ale nedošlo, takže vnější ekonomické podmínky vinit nelze. A jestli někdo studuje víc, tak jsou to ženy, nikoliv mladí muži.

Takové to domácí paření

Tým ekonomů a sociologů ve složení Mark Aguiar, Mark Bils, Kerwin Kofi a Charles Hurst jedno vysvětlení nabízí. Mladí muži podle nich už prostě tolik pracovat nechtějí a příčinou této nechutí jsou – úžasné počítačové hry. Pohled na demografická šetření o tom, jak Američané využívají volný čas, skutečně napovídá, že pokles odpracovaných hodin zrcadlí nárůst času věnovaného odpočinku a zábavě. A muži do 30 let dnes v průměru stráví hraním na počítačích a konzolích ročně o sto hodin víc než před deseti lety.

Zjevným úskalím této úvahy je možnost, že je to obráceně: co když mladý muž nemůže najít práci, a tak zabíjí čas pařením? Ostatně nezaměstnaní muži stráví hraním videoher až 520 hodin ročně.

Výzkumníci nicméně vytvořili model, který ukazuje, že neochota pracovat může být přímým důsledkem vyšší kvality her. Využili toho, že zlepšování herních technologií je univerzální jev, dopadající na všechny hráče stejně – přitom platí, že nárůst volného času je u mladých mužů disproporčně alokován na počítačové hry, dokonce tak, že jednoprocentní nárůst volného času vyústí ve dvouprocentní nárůst času věnovaného hrám, na úkor jiných volnočasových aktivit či domácích prací (ani nové návykové seriály nebo Netflix nemají moc ukrojit z volného času tolik). U žen ani u starších mužů nic podobného neplatí. Zároveň v různých amerických státech existují odlišně lukrativní pracovní příležitosti, lze proto odvodit, za jakou mzdu jsou lidé ochotni pracovat a kde spíš upřednostní hraní počítačových her.

Graf ukazuje kolik z celkového volného času ("Total Adjusted Leisure Time Bins") v hodinách mladí muži věnovali počítačovým hrám ("Computer Time") letech 2004-2007 (světlé sloupce) a pak v letech 2012-2015 (tmavé sloupce). Nárůst podílu počítačových her je markantní.

Hry lepší než život

Snížení odpracovaných hodin kvůli lepším hrám nepřímo potvrzují i další statistiky. Roste třeba počet mladých mužů do 30 let, kteří se nechají podporovat rodiči a bydlí s nimi (v současnosti v USA dvě třetiny mladých mužů), takže nejsou existenčně nuceni pracovat a svůj talent věnují hrám. A pak vůbec nejpřesvědčivější statistika, o životní spokojenosti. Na první zamyšlení je to tristní: Mladí muži nepracují, nemají příjmy, musí je podporovat rodiče. Svůj čas věnují hraní videoher. Nicméně ze statistik vyplývá, že jejich pocity životní spokojenosti rok po roce rostou. Naopak podíl starších, pracujících mužů s vlastním bydlením, kteří se považují za šťastné, stabilně klesá. Data tedy napovídají, že hraní her je natolik odměňující a uspokojující aktivitou, že přebije konvenční ukazatele úspěchu, jako je vysoký příjem, kariéra nebo vlastní bydlení.

V čem to je, že dnešní hry jsou tolik přitažlivé (nebo návykové), že mnozí Američané upřednostní virtuální realitu nad skutečností, z výzkumu vyčíst nelze. Může to být jejich propracovanější příběh a multiplayerová povaha. Hry mají „vyšší účel“, který se v mnoha reálných situacích těžko hledá, spoluhráči na sobě závisí a opustit tým a úkol berou jako zradu a ztrátu reputace. Hry můžou být díky propracované grafice a psychologii svých designů natolik vzrušující, že je složité je odložit (jak ukazují smrti hráčů po desítkách odehraných hodin). Toto vysvětlení alespoň přijala Čína, která ustanovuje regulaci herního průmyslu. Herní gigant Tencent kupříkladu na základě vládního tlaku u svého nejoblíbenějšího produktu Honour of Kings (denně hru hraje 50 milionů lidí) zakázal mládeži hrát víc než dvě hodiny denně a mezi půlnocí a osmou ranní je hra pro ně omezena zcela.

Další bitva mezi zastánci osobní odpovědnosti a proponenty vládního paternalismu bude zjevně o přístup do virtuální reality. 


Psáno pro Finmag (redigováno).

Přijímáním uprchlíků k blahobytu

Přistěhovalci kradou domácím lidem práci, zatímco zneužívají sociální podpory, zvyšují kriminalitu a ohrožují místní způsob života. Toť v kostce obavy před imigranty, starosti zcela relevantní, intuitivní a pochopitelné. Strach z cizinců je v lidské přirozenosti usazen hluboce. Nicméně stejně tak je přirozené si myslet, že Slunce obíhá Zemi. Zkusme „přistěhovaleckou intuici“ ověřit na faktech, která k tématu společenské vědy znají.

Americko-dánská studie Giovanni Periho a Mette Foged (pdf) využila Dánska coby přirozeného experimentu o dopadu přistěhovalců na zaměstnanost tuzemců. Dánové totiž v 80. a 90. letech minulého století uprchlickou vlnu z Jugoslávie, Afghánistánu a Somálska náhodně rozlili do svých různých okresů. Vybrali skupinu přistěhovalců stejné národnosti a bez ohledu na místní podmínky jí nabídli roční ubytování v okrese, kde se zrovna uvolnily ubytovací kapacity. Někdy i v oblastech s vysokou nezaměstnaností a nízkou průměrnou kvalifikací obyvatelstva. Samozřejmě vyvstaly obavy, že přistěhovalci (mající nízké vzdělání) nahradí Dány, vzroste nezaměstnanost nejnáchylnějších skupin a dojde ke střetům.

Růst uprchlické komunity v Dánsku od roku 1995 v tisících osob. Modří jsou obyvatelé bývalé Jugoslávie, zelení Afghánci, červení Somálci, oranžoví Iráčané a linka ukazuje Východoevropany.

Ačkoliv imigranti skutečně začali pracovat na nízkopříjmových místech v obchodě či v manuálních službách a „vyšoupli“ z nich domácí, vyvolali zároveň přesun tuzemců do lépe placených řídících pozic a nemanuálních služeb. Dlouhodobým důsledkem je, že rodilí Dánové díky migrační vlně mají lépe placenou a méně náročnou práci (pravdou avšak také je, že pro starší pracovníky efekt moc neplatil a spíše předčasně odcházeli do důchodu).

Graf ukazuje nárůst komplexity zaměstnání (povýšení kupř. z manuální na řídící pozici) u nízkokvalifikovaných Dánů poté, co jejich okres zažil příliv imigrantů (v letech; 0 značí rok 1994). Čárkované linky jsou 95% intervaly spolehlivosti.

Graf ukazuje nárůst hodinové mzdy u nízkokvalifikovaných Dánů poté, co jejich okres zažil příliv imigrantů (v letech; 0 značí rok 1994). Čárkované linky jsou 95% intervaly spolehlivosti.

K stejnému závěru dospěla i americká studie Davida Carda (pdf), která analyzovala kubánskou emigraci na Floridu, poté co Fidel Castro v dubnu 1980 prohlásil, že kdo chce do USA, nechť si odpluje. Následujícího půl roku z přístavu Mariel vyrazilo na 125 tisíc Kubánců a většina se usadila hned v Miami. Ačkoliv masa uprchlíků představovala 7 % ekonomicky aktivního obyvatelstva města (asi jako kdyby jen do Prahy přijelo na 50 tisíc uprchlíků), zaplnili prázdná či nechtěná místa a pomohli rozvoji zemědělství, ubytovacího a potravinářského průmyslu či se uchytili v řemeslech. Nebyl zjištěn naprosto žádný negativní dopad na zaměstnanost či mzdy obyvatel Miami.

Uprchlíci přitom neobsazují jen druhořadá zaměstnání. Kvůli nutnosti být aktivní, inovativní a s velkou vůlí v nové domovině prorazit, se oni či jejich děti často stávají výraznými podnikateli – prozkoumáme-li původ zakladatelů největších technologických společností dneška, Amazonu, Apple, eBay, Facebooku, Google, Oracle či Uberu, odhalíme, že u všech jde o první či druhou generaci přistěhovaleckých rodin. Přistěhovalci doslova vyvolávají rozmach ekonomiky (pdf).

Dopad uprchlíků na místní kriminalitu není natolik jednoznačný. Vlivná studie od Briana Bella a kolegů (pdf) na datech z Velké Británie kupříkladu ukazuje, že ačkoliv nijak neovlivňují násilnou kriminalitu (a to ani kriminalitu Britů proti nim), lze vysledovat, že s jejich příchodem roste v regionu majetková kriminalita. Nicméně detailní pohled napoví, že tato zločinnost je nejspíše důsledkem regulace či zákazu pracovat. Omezí-li se analýza jen na přistěhovalce, kteří mohli získat v Británii zaměstnání (jako třeba Východoevropané po vstupu do EU), naopak zjistíme, že jejich příchod následuje pokles celkové kriminality. Problémy způsobovali lidé, kterým nebylo umožněno, aby se o sebe postarali sami a „nezbývalo“ jim než překročit zákony. Studie nepřekvapivě uzavírá, že pakliže by se jim místo zákazů naopak poskytly jazykové a kvalifikační kurzy, zločinnost by nijak neovlivnili.

Přesto lze předpovědět, že máme před sebou budoucnost, v níž přistěhovalec či jeho potomek zabije Čecha. Událost, kterou si xenofobové nenechají ujít. Vnímejme ji v kontextu nespočtu ohrožení, která jsou řádově nebezpečnější. Třeba jen v roce 2013 se zabilo 11 lidí na žebřících. Za poslední desetiletí mají na svědomí dokonce přes stovku úmrtí. Petici proti nim nevidět, volání po vládní politice zajišťující bezpečné slézání šprušlí neslyšet, nikdo nepřichází se zákazy jejich prodeje a doporučeními sahat jen tam, kam se ze země dosáhne. Opatření, která by jistě zvýšila bezpečnost. Mnozí snad přesto cítíme, že některým neštěstím se prostě vyhnout nedá. Usilovně bojovat proti každému, byť nicotnému riziku, není návodem na šťastný, ani na naplněný život.

Mnoho důsledků přijímání přistěhovalců je složité předpovědět, jelikož závisí na specifických detailech imigrační politiky. Švédsko poskytuje imigrantům štědrou sociální výpomoc, čímž jim však snižuje motivaci hledat si práci, zlepšovat své jazykové schopnosti či kvalifikaci. Snadno tak vznikají ghetta a asimilace klopýtá. Ve Spojených státech (pdf) jsou imigranti více odkázáni na sebe, intenzivně se proto zapojují do pracovního trhu – jsou v práci déle, mají více zaměstnání a rychleji se proto i učí jazyk a integrují se do společnosti (byť si udržují i část vlastní kultury).

I když budeme ignorovat etické normy o pomoci člověku, který prchá kvůli bídě, hladu, válce či tyranovi, prostý ekonomický kalkul radí, že přijímání uprchlíků pro zemi znamená růst blahobytu jejích občanů. Češi by měli uprchlickou krizi využít a nikoliv se jí bát a uchylovat se k apokalyptickým vizím.


Psáno pro Hospodářské noviny.

‚Cizáci propouštějí naše lidi‘ čili o objektivnosti médií

Kriticky uvažující člověk by nikdy neměl brát zprávy doslova, objektivnost zpravodajství neexistuje. Příkladem, čtete nyní tento text a neexistuje přitom žádný „objektivní“ důvod, zda se zrovna problém objektivnosti médií stal důležitějším, ohrožujícím či zajímavějším. Určování agendy, čili „o čem se píše“, tak může být mocnou manipulací médií, kterouž usměrňují omezenou pozornost občanů.

Guido Friebel a Matthias Heinz (pdf) se v SRN zaměřili na prokázání, zda místní tisk znevýhodňuje zahraniční firmy, třeba tím, že častěji a detailněji píše o jejich negativních stránkách. Nashromáždili případy, v nichž se domácí a zahraniční firmy zbavovaly zaměstnanců a novinové zprávy, které o propouštění psaly (jedním z jejich ukazatelů byl počet slov článku na každého propuštěného zaměstnance). Zatímco neplatí, že by média referovala o zahraničních firmách či jimi vytvářených pracovních místech více, pakliže zahraniční firma začne propouštět, noviny jsou toho plné. O domácích firmách se píše v podstatě stále stejně, bez ohledu na počet propuštěných.

První část grafu ukazuje, kolik slov napíší noviny o propuštěném zaměstnanci, jedná-li se o domácí firmy ("Domestic"), druhá část ukazuje totéž pro zahraniční firmy ("Foreign") dle intenzity aktuální nezaměstnanosti (měřeno dle kvintilů měr nezaměstnanosti).

Překvapivě se nepotvrdilo, že by za nerovným přístupem k „cizákům“ stály zájmy některých novinářů či majitelů médií. Předpojatí byli vlastně všichni, což napovídá, že spíše nadbíhají poptávce čtenářů, kteří chtějí číst více o „nespravedlivostech“ zahraničních firem než o jejich přínosech.

Studie tak i ukazuje, že výhody globalizace máme tendenci brát za dané (více příležitostí k práci, ale i více zboží, jejich variant, za nižší ceny) a ani už je možná nevnímáme, zatímco negativa nás přitahují a nadzvedávají. Místo vytvoření objektivního názoru si prostě chceme potvrdit vlastní předsudky.


Psáno pro Vesmír.