LN: Kniha roku 2017 (a další)

Do letošní soutěže Lidových novin o Knihu roku jsem nominoval tři různorodé kandidáty. (Obligátní varování: výběr je zatížen tím, že jsem ani zdaleka nestihl přečíst, co jsem plánoval... a na některé dobré knihy jsem jistě zapomněl.)

Knihu Shoe Dog od: Phil Knight vydalo (namluvenou) letos nakladatelství Simon & Schuster Audio.

Ač je nutné se někdy přenést přes americkou pompéznost a narcismus, životopis Phila Knighta je intimně podaným vhledem do přemýšlení o jeho životě a rozhodnutích, které nakonec vyústily ve vznik největší sportovní firmy světa. Knightových nočních můrách, nenaplněných očekávání, zklamání ze svých poklesků i mrzkých charakterů mnohých lidí, ale i zasloužených úspěchů a štěstí na přátele.

Knihu Why Buddhism is True: The Science and Philosophy of Meditation and Enlightenment od: Robert Wright vydalo letos nakladatelství Simon & Schuster.

Evoluce nás nevybavila myslí, která dokáže dosáhnout štěstí a klidu. Robert Wright využívá soudobých výzkumů v kognitivní a evoluční psychologii a vlastní zkušenosti při pronikání do budhistického vidění světa, aby čtenáři nabídl způsoby, jak procházet dny bez rozčilování nad problémy, které jsou nepodstatnými trivialitami. Jak svou mysl osvobodit, aby svět prožívala v jeho úžasnosti nezatížená ambicemi, které ve skutečnosti mít nemusí.

Knihu The Gene: An Intimate History od: Siddhartha Mukherjee vydalo letos nakladatelství Scribner.

Historie genetiky podána s čtivostí detektivky. Mukherjee v prvním dějství odryje své obavy o dědičnosti mentálních problémů ve své rodině a nato chronologicky představí vývoj genetiky – úžasně spojí životní příběhy vědců s jejich objevy, jak je řízen veškerý život na této planetě. Kniha se věnuje i soudobým kontroverzím s umělým vytvářením organizmů či přepisováním genů (nejen) při léčení nemocí.
 
Do užšího výběru se dále letos dostaly knihy:

Knihu Behave: The Biology of Humans at Our Best and Worst od: Robert M. Sapolsky vydalo letos nakladatelství Penguin Press.

Majestátní pojednání o biologických procesech stojících za lidskou agresivitou, nevraživostí a zlobou. Knize však škodí školometské představování základních fyziologických procesů a škobrtnutí při zveličování několika studií, které se nakonec ukázaly jako nehodnověrné. 

Knihu The Evolution of Beauty: How Darwin's Forgotten Theory of Mate Choice Shapes the Animal World - and Us od: Richard O. Prum vydalo letos nakladatelství Doubleday.

Názorné aplikace teorie sexuální selekce, tedy Darwinovy myšlenky, že při výběru partnera nemusí rozhodovat jeho „skutečné“ schopnosti, ale pouze estetické, sexuální působení na druhé pohlaví (hezká paralela do marketingu – o úspěchu nerozhodnou pravé kvality, ale umná prezentace). Jelikož autor je ornitolog, větší část knihy se zabývá ptáky, sekce o lidech nejsou moc hluboké.

Knihu Darwin's Unfinished Symphony, How Culture Made the Human Mind od: Kevin N. Laland vydalo letos nakladatelství Princeton Univeresitsy Press.

Další zástupce evoluční teorie, tentokráte o kulturní evoluci coby nástroji lidstva, jak dosáhnout komplexní civilizace. Kniha je pojata jako vědecká biografie autora a některé sekce proto dávájí dojem, že jsou více důležité pro něj samotného, místo, že by byly skutečně podnětné, resp. pro čtenáře nutné k pochopení či přečtení.

Knihu The Secret of Our Success: How Culture Is Driving Human Evolution, Domesticating Our Species, and Making Us Smarter od: Joseph Henrich vydalo letos nakladatelství Princeton University Press.

Mnohem více se mi líbilo Henrichovo Tajemství našeho úspěchu, jež sice nedosahuje rozsahu Darwinovy nedokončené symfonie, ale díky antropologickému podání těžícího z příběhů, je mnohem jasnějším a čtivějším představením kulturní evoluce.

 

Knihu Against the Grain: A Deep History of the Earliest States od: James C. Scott vydalo letos nakladatelství Yale University Press.

Inspirující pohled na ekonomicko-politickou dynamiku vzniku prvních států v duchu „obilí v sýpkách se daní lépe než jiné výpěstky a lidem za hradbami se vládné lépe než kdyby volně běhali po pláních". Nicméně Scott velmi přehání myšlenku (ne zcela opřenou o silnou evidenci), že mimo města a proto-státní celky žili lovci-sběrači-příležitostní-zemědělcí v rustikální idyle.

Knihu The Great Leveler: Violence and the History of Inequality from the Stone Age to the Twenty-First Century od: Walter Scheidel vydalo letos nakladatelství Princeton University Press.

Do jisté míry „pokračování“ Scotta. Scheidel se zaměřuje na vznik nerovností mezi lidmi. Pochmurnou pointou knihy je varování, že rovnost je téměř vždy jen důsledkem katastrof, válek a hladomorů.

Knihu The One Device: The Secret History of the iPhone od: Brian Mechant vydalo letos nakladatelství Little, Brown and Company.

Spíše než o iPhonu (o kterém je vlastně až závěr) je kniha o změnách, které musely nastat v technologiích (od výroby baterií po invenci nerozbitného skla), v závádění nového stylu řízení firem a v hospodářské restrukturalizaci Číny..., aby byla umožněna výroba tohoto přelomového výrobku.

Knihu Fifty Inventions That Shaped the Modern Economy od: Tim Harfod vydalo letos nakladatelství Riverhead Books.

Název přesně odráží obsah a čtenáři znalí knih Tima Harfoda vědí, že jeho literární styl je chorobně čtivý. Menší nevýhodou je, že jde o typickou knihu, ze které můžete čerpat nespočet zajímavých fakt (k zmínění třeba v hospodě), aniž byste po jejím přečtení viděli svět jakkoliv jinak.

Knihu The Captain Class: The Hidden Force That Creates the World's Greatest Teams od: Sam Walker vydalo letos nakladatelství Random House.

Ačkoliv nejsem fanouškem vlastně žádného fyzického sportu, kniha o důvodech, proč některé sportovní týmy vyhrávají a jiné nikoliv, byla příjemným čtením. Asi proto, že ve skutečnosti je o faktorech, které ustanovují inspirujícího člověka (a tedy třeba i dobrého manažera).


Psáno (z části) pro Lidové noviny.

Podívám se a vidím...

Pokud čtete tento sloupek na veřejnosti, podívejte se na člověka ve své blízkosti a ohodnoťte, jak vám přijde atraktivní. Opravdu, zkuste to. Stačí pár okamžiků, abyste došli k nějakému podobnému hodnocení: „Pohledná žena, dlouhé vlasy, pěkné křivky... nadprůměrně hezká.“ Nebo: „Urostlý chlap, ale trochu sešlý a má pupek, spíše podprůměr.“

Nyní zkuste ohodnotit svoji atraktivitu. Jste-li jako většina lidí, zvážíte, jste-li vyspalí, či nikoliv a je-li to na vás vidět. Zamyslíte se, jak vypadají vaše vlasy, pleť. Uvědomíte si, že váha vám už léta roste, ač se snažíte hubnout, navíc na sobě nemáte zrovna nejlepší oblečení... Protože toho o sobě víte maximum, bude vaše sebehodnocení velice zevrubné a promítnete do něj i své touhy. Vykreslíte spíše komplexní momentku.

Není proto s podivem, že jsme extrémně nepřesní v odhadech, jak nás druzí posuzují. Dle jedné ze studií neexistuje téměř žádná souvislost mezi tím, jak člověk hodnotí svůj vzhled a jak je jeho vzhled hodnocen druhými. Zatímco ostatní posoudí pár našich nejvýraznějších znaků, my u sebe zvážíme i sebemenší detail. Neurotizujeme se pak maličkostmi. I extrémně půvabná slečna se může označit za nehezkou, protože „má bříško a pupínek na tváři“.

Dle psychologů Tala Eyala a Nicholase Epleyho (pdf) je podobná chyba uvažování obecným lidským znakem a netýká se samozřejmě jen rychlého hodnocení vzhledu. I bystrost, důvěryhodnost, emoční stabilitu, vlastně jakýkoliv charakterový rys vnímáme u ostatních abstraktněji a povrchněji. A oni tak hodnotí nás. Pakliže vás trápí, že se vám v práci nepovedla prezentace a kolegové si všimli vaší nejistoty; nebo se cítíte zle, protože vaše historky u oběda byly trapné a všichni si teď myslí, že jste podivín, nezoufejte. Tato barvitá kakofonie pocitů je jen ve vaší mysli. Ostatní si nejspíše ničeho z toho nevšimli. Sami byli totiž zaměřeni na sebe.

Přeceňování intenzity, s jakou si myslíme, že jsme vnímáni druhými, potvrdil už klasický experiment psychologů Thomase Giloviche, Victorie Husted Medvecové a Kennetha Savitského (pdf). Vyžadovali, aby univerzitní studenti nosili tričko s trapným potiskem (asi jako kdybyste vysokoškoláka z UK navlékli do trička s Michalem Davidem). Poté měli dotyční uvést, kolik procent spolužáků jejich módní faux pas zaznamenalo a bude jimi opovrhovat. Domnívali se, že minimálně každý druhý si všimnout musel. Když se však výzkumníci zeptali ostatních, zjistili, že to zaznamenala sotva pětina.

Předpovědi účastníků dalšího experimentu od Giloviche a kolegů. Měli stanovit, kolik procent lidí si všimne, koho mají zobrazeného na tričku ("Predicted") a skutečný podíl lidí, kteří byli schopni identifikovat osobu na tričku ("Actual"; v tomto experimentu byli použiti Martin Luther King, Jr., Bob Marley a Jerry Seinfeld).

Teorie Eyala a Epleyho zároveň ukazuje, že chceme-li lépe pochopit druhé, musíme zavrhnout svůj obecný dojem z nich a soustředit se na jejich gestikulaci či neautomatizované reakce – co u nich vyvolá úsměv, jak reagují v časové tísni, jak se změní, mluví-li k podřízenému, či nadřízenému, nebo neznámému člověku. Mění-li se způsob jejich oblékání. Zda či jak ruší domluvené schůzky. Posuzujeme-li druhé v této složité textuře, nahlédneme, že jsme se ve svých známých či kolezích velmi pletli. V dobrém i zlém.

Sloupek byl inspirován knihou The Confidence Game: Why We Fall for It . . . Every Time od: Maria Konnikova, kterou v roce 2016 vydalo nakladatelství Viking.

Psáno pro Lidové noviny (redigováno).

Chcete-li uspět mimo svoji ligu, zkuste nejprve přátelství

Atraktivní muži si často berou atraktivní ženy. Je-li muž fyzicky přitažlivý či bohatý, nespokojí se s kdejakou šmudlou. Stejně jsou si svých možností vědomy i půvabné ženy a partnery si volí z vrcholů společenského žebříčku. Nicméně toto tzv. párování rovnocenných neplatí univerzálně, zejména ne u vzhledu. Každý asi ze svého okolí zná páry, u nichž se diví, kam jeden z nich dal oči (nebo rozum).

Co stojí za tím, že někdo dosáhne „na vyšší ligu“, zkoumali na 167 amerických párech Lucy Hunt, Paul Eastwick a Eli Finkel (pdf). Vyšli z dřívějších poznatků ukazujících, že čím delší dobu lidé nějakého člověka znají, tím rychleji se mezi nimi vytrácí konsenzus o jeho obecné přitažlivosti. Paradox se dá vysvětlit tím, že neznáme-li nějakého člověka téměř vůbec, jeho „romantickou hodnotu“ vysuzujeme z jeho vzhledu či bezprostředního charisma (či jeho absence) – vlastností, na kterých se většina lidí shodne. S více příležitostmi daného člověka poznat se však začnou projevovat jeho unikátní osobní charakteristiky, které pro někoho mohou být přitažlivé, pro jiné odrazující. Někdo třeba oceňuje svědomitost a odpovědnost, jiný spontánnost a nevázanost – shoda na tom, zda je daný člověk dobrá partie, se proto snadno vytratí.

Hunt s kolegy tedy zaspekulovali, že pakliže se pár znal dříve, jako spolužáci, kamarádi či kolegové, a oba měli příležitost odhalit své dobré i špatné stránky, větší roli v začátku jejich randění hrály osobnostní charakteristiky a naopak menší roli vzhled či sexappeal. I velmi sexy žena si tak mohla zvolit ne-až-tak-hezkého muže, u něhož ji začal přitahovat třeba jeho smysl pro humor. Od zkoumaných párů tedy zjistili, jak dlouho se znaly, resp. zda se platonicky přátelily, než spolu začaly chodit. Nato nechali 7 nezávislých lidí ohodnotit fyzickou atraktivitu a sexuální přitažlivost všech zúčastněných.

Závislost mezi podobností partnerů v atraktivitě („Predicted Assortative-Mating Correlation“) a délkou jejich známosti před randěním v měsících („Length of Acquaintance Before Dating“). Negativní vztah je patrný: čím déle se znali, tím méně jsou si v atraktivitě podobní – ať už je jejich atraktivita hodnocena soudci individuálně (čárkovaná linka) nebo jsou-li spolu (plná linka).

Potvrdilo se, že čím kratší dobu se manželé či partneři před svým randěním znali, tím podobně atraktivní jsou. A platí pochopitelně i opak, muž a žena, jež se znali delší dobu, než konečně vyrazili na rande, si ve fyzické atraktivitě moc podobní nejsou. Co se praktické rady týká, z dat vyplývá, že pakliže se muž a žena znají alespoň 9 měsíců, než si spolu začnou, pro vznik jejich vztahu už fyzická přitažlivost nehraje žádnou roli. Chce to se prostě nevzdat.


Psáno pro Vesmír.

Přátelství přirozeným výběrem?

Fráze "máš ve mne přítele" získala nyní díky práci Nicholase Christakise a Jamese Fowlera (pdf) svůj doslovný význam, když bylo zjištěno, že genofond našich přátel či kamarádů je nám v mnohém podobný – do té míry – že by mohli být našimi vzdálenými bratranci či sestřenicemi.

Přátelé jsou si často podobní – vzhledem, zájmy či povahou – což málokoho asi šokuje. Velmi odlišní lidé by spolu nevydrželi. Kamarádství a přátelství vznikají na středních či vysokých školách, kam se selektují nadšenci do určitých oborů. Studují-li stejný obor, dají se očekávat i obdobné zájmy. Přátelé dále i sdílí mnoho stránek života. Chodí nakupovat do podobných obchodů, rozhodují se zhubnout či se nechávají stříhat u stejného kadeřníka, skutečně proto nepřekvapí, že se začnou navzájem podobat.

Christakis a Fowler porovnáním genů 1.932 lidí a 1.367 přátelských párů mezi nimi však dokázali, že spřátelení dvou lidí nemusí být dáno jen takto "zvenčí", prostředím, ale že lidé, kteří jsou si geneticky podobní (a nejsou přitom příbuzní), mají větší pravděpodobnost, že se stanou přáteli.

Graf ukazuje "koeficient příbuznosti" mezi člověkem a jeho přítelem (modrá) a náhodným cizincem (oranžová). Přátelé mají vyšší (pozitivní) koeficient příbuznosti než cizinci zhruba na stejné úrovni, jako kdyby byli našimi bratranci či sestřenicemi ze 4. kolene.

Detailní analýza ukázala, že nejvyšší podobnost mezi přáteli je u genů kódující zpracování pachových vjemů, čichu. Přátelům jednoduše ne/voní stejné věci. Slabší podobnost byla nalezena i u metabolizmu tuků. Obé naznačuje, že jim ne/chutnají podobná jídla.

Naopak vyšlo najevo, že geny odpovědné za imunitní systém jsou u přátel poměrně odlišné (tj. rozdílnější než u náhodných cizinců). Evolučně je navýsost pochopitelné, aby často spolupracující jedinci nebyli náchylní na stejné infekce. Naši přátelé tímto – do jisté míry – vystupují jako první hradba před nemocemi. (Již dříve bylo přitom dokázáno, že jsme sexuálně přitahování k jedincům opačného pohlaví, jež mají odlišný imunitní systém – potomci takového páru pak mají silnější imunitu).


Psáno pro Vesmír.

Proč jsou zločinci malí, tlustí a oškliví?

Při soudním řízení uvedl obviněný na svoji obhajobu, že je přespříliš ošklivý na to, aby si našel práci, musí proto krást. Mnoho prospěchu mu vysvětlení před soudcem pochopitelně nepřineslo, nicméně Naci Mocan a Erdal Tekin (pdf), ekonomové pracovního trhu z Louisianské, resp. Georgijské státní univerzity, si uvědomili, že škaredost může být docela racionální důvod pro kariéru zločince.

Analytici zaměstnanosti totiž již dříve odhalili, že oškliví lidé vydělávají méně. Slavná studie Daniela Hamermeshe a Jeffa Biddla (pdf) nejdříve zpochybnila, že by krása byla jen v "oku pozorovatele" a ukázali, že shoda o atraktivitě člověka je v každé jednotlivé zemi poměrně značná a s časem se příliš nemění. Sami pak využili americké a kanadské šetření zaměstnanců, v němž v šíři zjišťovaných údajů byl hodnocen i fyzický vzhled respondenta.

Ovšem, již dříve se očekávalo, že některá vysoce příjmová zaměstnání jako herectví, modeling či TV zpravodajství přilákají pohledné zaměstnance, čímž by se dal vztah krása-vysoký výdělek vysvětlit. Popřípadě, že zákazníci u některých profesí mnohem více odměňují, jednají-li s atraktivními lidmi, jako třeba v pohostinství a službách. Vše z toho platí – třeba velmi atraktivní servírky či ty s bujným poprsím vydělávají na spropitném až o třetinu více. Nicméně Hamermesh a Biddl dokázali, že hezčí lidé vydělávají v průměru o 5 % více obecně, bez ohledu na sektor, v němž pracují. Oškliví zaměstnanci mají pak zhruba o 5–10 % nižší mzdy. Efekt je silnější u začínajících pracovníků, kteří ještě nemají příliš praxe. Překvapivě je vyšší u mužů než u žen (což se dá z části vysvětlit tím, že velmi neatraktivní ženy mnohdy nevstoupí na trh práce a zůstávají v domácnosti).

Efekt přitom naopak nelze vysvětlit tím, že vnímaná krása jen skrývá jiné osobní kvality jako třeba lepší zdravotní stav či vyšší inteligenci. Rovněž se nezdá, že by závislost šla opačným směrem, tedy že by lépe vydělávající lidé mohli více investovat do svého zevnějšku, což by se projevilo na jejich vyšší atraktivitě. Z dlouhodobé povahy analyzovaných dat totiž vyplývá, že pociťovaná atraktivita se u jednotlivců de facto téměř nemění, zatímco příjem ano. Zaměstnavatelé prostě nadržují hezkým lidem.

Kolik jsi měřil na střední?

Od dob publikace díla Hamermesha a Biddla vznikla celá třída podobných studií, ať již z USA, Velké Britanie, Kanady či Německa. Většina z nich více či méně potvrdila, že atraktivnější zaměstnanci jsou ceněni výše. Ať je atraktivita měřena pohledností tváře, přitažlivostí postavy, váhou či vzrůstem, lidé krásní, atletičtí, neobézní a vysocí mají vyšší výdělky. Zejména vysocí zaměstnanci-muži vydělávají mnohem více. Každý centimetr vzrůstu navíc znamená v průměru zhruba o 1 % vyšší mzdu u jinak srovnatelných pracovníků. Většina autorů vedle samotné atraktivity vyzdvihuje i efekt dominantního, důvěryhodného či rozhodného charakteru, který se s vysokou postavou pojí. Například z posledních třinácti amerických prezidentských voleb zvítězil v deseti z nich vyšší kandidát a prezidenti bývají vesměs nadprůměrného vzrůstu.

Průměrná výška bílých mužů a výška prezidentů v USA (v palcích; vynásobte 2,54 pro převedení na centimetry).

Menší lidé mohou být proto nesebejistí, mají nižší pravděpodobnost získat manažerské pozice a nepřekvapí, že dosahují bídnějších výdělků. Dan Silverman z Michiganské univerzity s kolegy (pdf) nadto dokázali, že vztah atraktivity, resp. výšky a platu má hlubší a silnější kořeny než jen zdání kompetence. Díky unikátním šetřením v Británii (National Child Development Survey) a v USA (National Longitudinal Survey of Youth) jsou dostupné dlouhodobé a detailní údaje o jejích participantech od dětství po dospělost, údaje, kdo byli jejich rodiče, jak rostli, jak byli zdrávi, jak se jim studijně dařilo, od navštěvování kroužků, až konečně po vývoj mzdy. Ukázalo se, že při zvážení všech proměnných vyšší mzdu v dospělosti vysvětluje, zejména v USA, vyšší vzrůst již na střední škole. Tedy byl-li student v šestnácti vysoký a poté už mnoho nepovyrostl, dosahuje přesto jako zaměstnanec mzdové prémie. Na druhé straně student, který byl menší a až koncem puberty "dorostl", má mzdu srovnatelnou s menšími kolegy. A tato závislost platí bez ohledu na druh zaměstnání, u policistů, učitelů i kuchařů stejně.

Vysvětlení spočívá v sociálním životě studentů. Ti nižšího vzrůstu, méně atraktivní se na střední škole účastnili méně sociálních aktivit, méně často byli sportovci či aktivními ve studentských spolcích, méně často randili. Jednoduše byli méně populární. Z toho se dá vysoudit, že než vstoupili do zaměstnání či na univerzitu, neměli tolik příležitostí naučit se dovednostem mezilidského jednání, vytvořit si širší skupinu přátel či známých, zkrátka získat sociální inteligenci. Nádavkem k tomu se zdá, že učitelé jsou na nehezké děti zasedlí, méně od nich očekávají a věnují jim méně pozornosti. Tito studenti nemusí mít i proto tak vysoké sebevědomí či sebekázeň. Méně naakumulovaného kapitálu schopností, jak s druhými vycházet, a slabší charisma, se pak u menších lidí v dospělosti projevuje na nižším výdělku.

Zkrásni a polepšíš se

Konečně se tedy dostáváme k práci Mocanové a Tekina zmíněné v úvodu. Na legálním trhu práce mají malí, tlustí a oškliví lidé zjevně nevýhodu (ať již ji anticipují či ji v realitě zakoušejí) a může být pro ně proto lákavější uchýlit se na trh nelegální, k zločinu. A Mocanová a Tekin skutečně prokázali, že fyzicky neatraktivní dívky mají vyšší pravděpodobnost (v jednotkách procent), že se uchýlí k ničení majetku, napadení či k prodeji drog. Podobně jsou na tom neatraktivní chlapci, zejména co se týká krádeží. Naopak hezky vypadající muži mají třeba o 4 % nižší pravděpodobnost, že budou prodávat drogy.

Asi nejpřesvědčivější důkaz o vlivu vzhledu na zločineckou kariéru cituje pak ve své slavné monografii Vliv: Síla přesvědčování a manipulace psycholog a marketingový guru Robert Cialdini.

Knihu Vliv: Síla přesvědčování a manipulace vydalo předloni nakladatelství Bizbooks.

V 60. letech minulého století město New York spustilo ojedinělý rehabilitační program, který vedle obvyklého poradenství či rekvalifikačních kurzů některým propuštěným vězňům zaplatil i kosmetické operace obličeje. Tedy těm, kteří je kvůli vrozeným či získaným defektům tváře potřebovali. Jiní, do rehabilitačního programu zařazení vězni s defekty, se však na operaci nekvalifikovali. Vznikla tak ideální situace umožňující zjistit, zda náhodné "zkrásnění" umožní člověku náchylnému ke zločinu vyhnout se věznici.

Když byly rok po propouštění zkontrolovány záznamy všech vězňů, bylo zřejmé, že obvyklé rehabilitační programy se neukázaly ani zdaleka tak efektivní jako kosmetické operace. Je podstoupivší vězni vykázali razantně nižší míry opětovného odsouzení či návratů do vězení. Dalo se předpokládat, že nově získaná pohlednost – či alespoň neošklivost – jim v osobním životě anebo při získávání zaměstnání pomohla natolik, že již nebyli odkázáni na kriminální aktivity.

Za ošklivost těžší trest

John E. Stewart z Mercyhurst College (pdf) pak přidal ještě jeden důvod, proč vězení obývají spíše ošklivci. Ve svém výzkumu po dva roky posílal do soudních síní v Pensylvánii v USA vždy kolem 10 svých spolupracovníků. Nikdo z nich neznal pravý smysl úkolu, jejich povinností bylo vždy jen půl hodiny pozorovat obviněné a kromě zjištění jejich demografických údajů jako věku, pohlaví či rasy i ohodnotit, zda působí spíše chudě, či bohatě, vzdělaně, či ignorantsky, špinavě, či čistě, ale i zda se zdají být spíše atraktivní, či nikoliv. Stewart nato vypátral i objektivní údaje o zločinu, jeho vážnosti a po konci soudu i verdikt a intenzitu trestu.

Analýza, které faktory predikovaly, jak velký trest bude uložen, ukázala jen na dva: jeden velmi silný a druhý slabší. Prvním byla celkem pochopitelně vážnost zločinu – zda šlo o vraždu, znásilnění či toliko krádež nebo prodávání drog. Jediným dalším signifikantním faktorem byla už jen atraktivita obviněného. Většina "pozorovatelů" se opět obvykle shodla, kdo je spíše hezčí a kdo nikoliv a atraktivní obžalovaní objektivně dostávali o něco nižší tresty, resp. získali podmíněné tresty či byli osvobozeni. (Následující výzkum ještě přidal i vliv rasy; černoši bývají odsuzováni za podobné zločiny k intenzivnějším trestům než běloši).

Stewartovy výsledky reflektují i zprvu překvapivé zjištění, že atraktivnější lidé v jeho vzorku dat páchali méně závažné trestné činy. Nicméně v kontextu představených zjištění, se volba extrémních "řešení" u méně atraktivní lidí zdá pochopitelná. Z díla sociálního psychologa Leonarda Berkowitze a dalších pochází tzv. hypotéza "frustrace vede k agresivitě". Vyplývá z ní, že celoživotní diskriminace v dětství, ve škole, v zaměstnání či při hledání partnera kvůli znaku, který mohou jen minimálně ovlivnit, může u některých ošklivějších lidí vyvolávat frustraci a tedy i tendenci někdy zvolit násilnou ventilaci svých problémů.

Stewartův terénní výzkum plně zapadl do dřívějších laboratorních studií, které experimentálně taktéž potvrdily, že méně atraktivní lidé se zdají být více "vinni" (je jim přisuzována vyšší pravděpodobnost spáchání zločinu) a jsou odsuzováni k těžším trestům. A to přestože vždy všichni účastníci experimentů vehementně konstatují, že vzhled by neměl jakkoliv ovlivňovat soudní řízení.


Psáno pro Psychologie Dnes.

Pravidla vybírání partnera v síti

Seznamování se přesunulo na síť a digitální údaje, které on-line randící za sebou zanechávají, umožňují nově zkoumat pravidla lidského randění na obrovských, detailních a reálných datech. Dosavadní výzkum byl omezen na dotazníky, v nichž respondenti často lžou (třeba o tom, jaké vlastnosti u partnera "skutečně" preferují), zatímco interakce na internetové seznamce má přímé, reálné dopady. Lidé musí být více upřímní, protože se s partnerem dohodnutým on-line eventuálně setkají (i přesto existují náznaky, že participanti internetových seznamek lžou o svém příjmu a výšce, zatímco participantky o svém vzhledu). Ken-Hou Lin a Austin Jennifer Lundquist (pdf) zkoumali vliv rasy a vzdělání na trhu partnerů v USA. Kupř. zda existuje "rasová hierarchie" či je lidem lačnícím po lásce a partnerovi barva jeho kůže lhostejná.

Vzor posílání první zprávy k seznámení; řádky symbolizují toho, kdo odesílá, sloupce příjemce. První matice se týká žen, druhá mužů. Výrazná diagonála ukazuje na preferenci vlastní rasy/etnika.

Nejsilnějším zjištěním je intenzivní upřednostňování vlastní rasy – Asiatky, černošky, Hispánky i bílé Američanky preferují nejvíce své soukmenovce, nato bílé muže a pak už vlastně nikoho (byl tak třeba nabourán stereotyp, že si bílí muži vybírají submisivní Asiatky; spíše se zdá, že je tomu naopak). U mužů platí rovněž preference své rasy, ale už nejsou natolik vybíraví a jsou ochotni randit i s jiným etnikem, nicméně černošky nepreferuje kromě černochů nikdo a to ani vysokoškolačky. Nejvíce jsou preferovány Hispánky, nejspíše i proto, že černoši „si netroufnou“ pozvat bílou ženu.

Překvapivé je, že preference platí bez ohledu na vzdělání (zejména u bělochů), takže bílé vysokoškolačky upřednostňují bílé muže nad černými vysokoškoláky i nad Asiaty s titulem. Obecně jsou ženy, jak se dalo očekávat, mnohem vybíravější (průměrně odpoví jen na 2,6 % elektronických pozvánek; muži reagují více než dvakrát častěji, nicméně je jich také na seznamkách mnohem více, takže nemohou být až tak selektivní).


Psáno pro Vesmír.

Přitažliví muži "nevidí" neatraktivní ženy

Při hodnocení atraktivity druhých se zaměřujeme nejdříve na jejich tvář. "Ocenění", jak je bližní přitažlivý, přitom probíhá extrémně rychle. Subjekty, které v jednom pokusu viděly fotografii pouhých 100 ms, hodnotily atraktivitu člověka na ní stejně jako lidé, kteří při stanovení atraktivity nebyli časově omezeni. Zároveň platí, že velmi atraktivní obličeje přitahují více pozornosti, natolik, že se zpomalují schopnosti provádět jiné úkoly (je třeba známo, že studenti náhodně posazení vedle atraktivních studentek dopadají při testech hůře než ti usazení vedle muže či méně-atraktivní studentky).

Stejných výsledků se dosáhlo, když byla měřena mozková aktivita přímo, třeba pomocí elektroencefalografu (EEG) – elektrofyziologická reakce na krásnější tváře je vždy vyšší.

Psycholog Michael A. Kisley se svou studentkou Laurou K. Morganovou (pdf) z Coloradské univerzity se jali ověřit, zda alokování pozornosti závisí i na vlastní atraktivitě posuzovatele. Dá se totiž očekávat, že velmi přitažliví lidé časem poznají, že mají na trhu partnerů vysokou hodnotu a naladí se proto na stejně či více atraktivní protějšky a ostatních si nevšímají.

Výzkumníci předpokládali, že stejná závislost může platit i krátkodobě – když se muž cítí najednou více atraktivní, začne nehezké ženy ignorovat. Participanty svého experimentu vmanipulovali do role "atraktivního" či "neatraktivního" sdělením, aby si představili, že jsou hodnoceni ženami na škále 1 až 8 (kde 8 je extrémně atraktivní). Některým bylo řečeno, že jsou hodnoceni jako "3" a jiným jako "7". (Výzkum byl prováděn jen na mužích; ti přikládají fyzické atraktivitě mnohem vyšší váhu než ženy, u nichž je hodnocení "atraktivity" partnera komplexnější – závislé nejen na fyzické kráse, ale i na jeho lidském kapitálu či sociálním statusu.)

Nato byly mužům na hlavy umístěny elektrody na snímání mozkové aktivity a jejich úkolem bylo hodnotit atraktivitu desítek žen na fotografiích, od extrémně krásných po ne-až-tak-přitažlivé.
Potvrdilo se, že mozková aktivita vzrostla nejvíce, když participant sledoval atraktivní tváře žen a to zcela bez ohledu na to, jak atraktivní se sám cítil. Nicméně mozek mužů, kteří se považovali (byť i jen krátce a hypoteticky) za atraktivní "7", na fotografie neatraktivních žen reagoval o poznání vlažněji.

Vývoj elektrofyziologických reakcí mužů na atraktivní tváře žen (modrá), středně atraktivní (šedá) a neatraktivní tváře (červená linka) v prostředí „vysoké tržní hodnoty své atraktivity“ (plná linka) a „nízké tržní hodnoty“ (čárkovaná linka) – jen v tomto posledním případě je patrné, že cítil-li se muž atraktivní, reakce jsou odlišnější.

Výsledky zároveň vyvrací ideu, že by si muži stanovovali nějaký "horní limit", na jakou ženu už nedosáhnou. Je-li hezká, všímají si jí vždy a intenzivně (dokonce bylo dokázáno, že ti, jejichž pozornost je k opačnému pohlaví přitahována nejsilněji, jsou i sexuálně – co do počtu partnerů – nejaktivnější). Na druhou stranu, jsou-li si muži svou atraktivitou jisti, nehezké ženy je nestimulují.


Psáno pro Osel.cz.