Ženy berou méně, čelí předsudkům

Rozdíly v platech mezi ženami a muži lze samozřejmě vysvětlit jejich preferencemi v rozložení času mezi zaměstnáním a rodinou či péčí o potomstvo.

Aktuální příběh primářky, jejíž poloviční plat vůči mužským kolegům dle Krajského soudu v Brně není diskriminací, protože si mj. o přidání "neříkala", je však příkladem, jak genderové předpojatosti způsobují platové znevýhodňování žen.

Ilustrativní jsou výsledky experimentu Debory Smallové a kolegů (pdf). Účastníkům svého pokusu nejprve slíbili odměnu ve výši "3 až 10 dolarů" za nesouvisející úkol. Leč po konci experimentu jim individuálně vypláceli jen tři dolary. Nijak přitom nezmínili původní slib ani možnost vyjednávání. Účastníkům nedávali žádnou zpětnou vazbu, jak si v experimentu vedli. Jen sledovali, kdo se ozve. O více peněz si řekl každý čtvrtý muž, ale jen 3 procenta žen. Když jsme podobný experiment zkoušeli na českých studentech ekonomických fakult, výsledky byly téměř identické.

Nespočet terénních studií ukazuje, že realita je stejná: při nástupu o své mzdě vyjednává většina mužů, ale jen naprosté minimum žen. I po absolvování vůbec nejsoutěživějších studijních programů MBA vyjednává o své nástupní mzdě jen šestina žen. Muži si i poté o přidání v zaměstnání bez obalu říkají, ženy spíše věří, že jejich schopnosti budou ve firmách rozpoznány a odměněny, k čemuž ale mnohdy nedojde.

Motivovaný čtenář se dozví více v knize Women Don't Ask: Negotiation and the Gender Divide od: Linda Babcock a Sara Laschever, kterou v roce 2003 vydalo nakladatelství Princeton University Press.

Říkáte-li si, že řešení je snadné − prostě přimějme ženy, ať jsou průraznější −, mýlíte se. Zvažte, zda byste najali uchazeče o místo, který na pohovoru prohlásí:

"Užívám si stresující situace. Byl jsem editorem školních novin a každý týden jsem musel připravovat sloupek pod časovým presem…, ale vždycky jsem to zvládl, a to tak dobře, že mnohdy jsem překvapil sám sebe. Nadřízení si toho také všímali a mými výkony byli nadšeni."

Dle studie od Laurie Rudmanové a Petera Glicka (pdf) většina lidí takového člověka hodnotí jako velmi sebevědomého a kompetentního a nabídla by mu práci. Když jim však byl stejný text předložen v ženském rodě (zkuste si to!), žadatelka byla hodnocena spíše jako nesympatická a nevhodná na danou pracovní pozici. Tento dvojí standard ukazuje, že ženy nemohou být více asertivní − jsou pak považovány za zlé a "neženské". Nastává Hlava 22: ženy berou nižší plat i kvůli ne­ochotě o platu vyjednávat, když si však − stejně jako muži − o přidání řeknou, jsou považovány za protivné a namyšlené a kariérní vyhlídky se jim ještě zhorší.

Dalším oblíbeným argumentem pro mzdovou nerovnost je, že dívky a ženy v nejlépe placených, ale mentálně či psychicky vytíženějších oborech, jako jsou matematické disciplíny, technika či management, nedosahují kvalit mužů. Prostým pohledem na výsledky školních či odborných testů spatříme skutečně mnohem horší skóre žen. Důvodem ale není odlišnost ženského intelektu, ale právě předsudky o nevhodnosti těchto oborů pro ženy. Tedy rodinné, společenské, školní a firemní klima, které systematicky shazuje jejich motivaci i píli.

Velké rozdíly v testech totiž nastávají jen v zemích, kde vůči schopnostem žen panují předsudky (pdf), tam, kde mají horší podmínky na trhu práce či při vstupu do politiky, prostě kde ve společnosti vítězí mužský šovinismus (typicky v Turecku či v Itálii). Ve státech s genderovou rovností jsou ženy v matematice stejně schopné jako muži (či dokonce lepší, jako třeba v Thajsku či v Irsku).

Podíl žen v nejlepších amerických orchestrech od 50. let. V 70. letech začaly působit slepé komise a zastoupení žen se narovnalo.

Téměř každá studie, jež narovná podmínky, nalezne, že dříve vnímané superiorní postavení mužů mizí. Třeba nejlepší hudební hráči byli vždy muži. Být schopen fyzické výdrže, komplexní techniky, mít výjimečný talent, vše chtělo celého muže. Po většinu století bývala i v orchestrech desetina, nanejvýše pětina hráček. Jakmile však hráči začali být najímáni tzv. slepou komisí, tj. uchazeče o místo jen poslouchala, ale neviděla, zastoupení žen vylétlo na poměrné zastoupení (pdf). Opět se ukázalo, že výjimečnost mužů byla jen klamná iluze, v níž lidé viděli či slyšeli to, co předem očekávali, nikoliv pochmurnou skutečnost.

Bez obalu řečeno, kdo podporuje či bagatelizuje mzdovou či kariérní nerovnost pohlaví, přímo podporuje lidskou omezenost, obrovskou nespravedlnost a zbytečné plýtvání talenty.

Článek byl inspirován knihou Friend & Foe: When to Cooperate, When to Compete, and How to Succeed at Both od: Adam Galinsky a Maurice Schweitzer, kterou v roce 2015 vydalo nakladatelství Crown Business.

Psáno pro Hospodářské noviny.

Absurdní protipirátská kalkulačka českých soudů

Rohlíky prodávám kus za 2,- koruny, když stanovím cenu 200,- korun, vydělám deset tisíc procent navíc! Obchodní úvaha je natolik absurdní, že ji nikdo nemůže brát vážně; zjevně až na české soudy nižší instance při stanovení škody za nelegální sdílení filmů či hudby.

Zopakujme poslední případ: městský soud při stanovení škody vycházel z prostého násobku počtu stažení filmu a ceny originálního nosiče a došel k horentní sumě. Pachatel byl odsouzen k miliónovým pokutám a mnohaleté podmínce. Nejvyšší soud rozsudek, naštěstí, zvrátil s argumentem, že umožnit stažení filmu nevypovídá zhola nic o počtu nekoupených nosičů, resp. škodě distributorům.

Stažení filmu či hudby je téměř zadarmo, právě proto je poptávka (počet stažení) tak obrovská. Naopak, čím dražší je věc, tím menší množství lidé poptávají; nákladnější věci si dopřáváme vzácně či vůbec ne. I kdyby tedy filmy nebyly ilegálně sdíleny, mnoho spotřebitelů by si je jednoduše nekoupilo. Upřednostnili by jinou zábavu.

Kalkulace skutečné škody je složité cvičení v ekonomické kontrafaktické („co by kdyby“) analýze (pdf). Je třeba určit, kolik spotřebitelů, kteří by byli ochotni si film koupit na DVD si jej nekoupilo právě proto, že jej mohli zadarmo stáhnout. Nejjednodušší je zeptat se spotřebitelů. Mezinárodní šetření ukazují, že zhruba 40 % z nich kvůli ilegálnímu stahování nekupuje DVD či nechodí do kina (8 % naopak uvedlo, že chodí do kina více). Dotazníková šetření jsou ale známa svou extrémní nevěrohodností.

Pro kalkulaci ušlých prodejů proto američtí ekonomové Brett Danaher a Michael Smith (pdf) využili odstřihnutí Megaupload.com, do roku 2012 jednoho z nejvýznamnějších serverů na sdílení ilegálních souborů. Megaupload.com byl v různých zemích odlišně populární, dalo se tedy ověřit, zda tam, kde byl server skoro monopolem a po odstřihnutí nebylo alternativ, se zvýšil elektronický prodej filmů. K nárůstu tržeb filmových distributorů skutečně došlo, na úrovni 6 - 9 %.

Alternativně lze využít řízeného reálného experimentu. Polští ekonomové v čele s Michałem Krawczykem (pdf) se takto zaměřili na ilegální sdílení elektronických knih. Vybrali soubor desítek publikací různých žánrů a zjistili, jsou-li sdíleny on-line. Náhodně vybranou polovinu knih nechali svému osudu, zbytek intenzivně kontrolovali. Každý den žádali servery, aby ilegální soubory odstranily, takže efektivně dosáhli stavu, že tyto knihy nebyly on-line dostupné. Poté porovnali vývoj skutečných prodejů knih z první (ilegálně sdílené) i druhé (nesdílené) skupiny. Bez ohledu na oblíbenost knihy či žánr, nenalezli mezi skupinami žádný rozdíl. Nelegálně sdílené knihy nijak neovlivnily velikost tradičního prodeje (lidé si knihy často stahují, aby si je prohlédli a když se jim líbí, koupí si originál; či naopak knihu doma mají, ale chtějí i elektronickou verzi).

Jak patrno, mezi lety 2002 až 2004 se obrátil do té doby desetiletí rostoucí trend příjmů filmových studií a distributorů. Tato léta jsou charakterizována nástupem torrentů a severů na sdílení ilegálního obsahu. Pokles příjmů však není nijak dramatický (růžová linka ukazuje příjmy ze vstupného kin, nachová z půjčování VHS a DVD, modrá jsou prodeje hudby, červená prodeje DVD a modrá prodeje VHS a DVD, vše v milionech amerických dolarů). Převzato ze Zentner (2010).

Ilegální sdílení filmů, hudby či knih distributorům výdělky bezesporu snižuje, spíše však v jednotkách až desítkách procent stahovaných souborů. Celá patálie ale ukazuje na jiné, důležitější úskalí – a to, že české státní organizace, nejen soudy, často zcela ignorují, že existuje cosi jako společenské vědy, v nichž je nashromážděna úžasná hora znalostí, včetně řešení problémů, v kterých rozhodují.


Psáno pro iHNed.cz.

Stojí za úspěchem talent či dřina?

Stávají se velmistry šachisté, kteří si od rána do noci přehrávají partie či jedinci s extrémně vysokým IQ, kteří třeba ani tolik netrénují? Mohou za virtuózní hudební představení roky cvičení a odříkání nebo je důležitější, že se hráč narodil s výjimečným hudebním sluchem a mimořádnou motorikou? V současnosti vyhrává názor, podepřený některými studiemi, že vrozené schopnosti jsou důležité, ale rozhodující je vytrvalý trénink – nejlepší se svému umění prostě věnují mnohem intenzivněji.

Třeba slavná studie violoncellistů ukázala, že nejlepší hráči odehráli ve svém životě na nástroj přes 10 000 hodin, dobří 7 800 a průměrní jen 4 600 hodin. Odtud vzniklo populární pravidlo, že deset tisíc hodin věnovaných jedné činnosti, může v ní z kohokoliv udělat experta.

Tábor zastánců vrozeného nadání kontruje, že to je ale talent, který umožňuje, že se lidem činnost daří a proto u ní vytrvají déle. Nadání umožňuje začít shromažďovat zkušenosti už i velmi mladým dětem. Raný začátek pak vede k delší praxi, obé je ale zase důsledkem vrozených vloh. Na rozetnutí pře provedli Brooke Macnamara, David Hambrick a Frederick Oswald (pdf) analýzu všech relevantních studií, které se zabývaly získáváním expertízy – od her, hudby, sportů či vzdělání. Nepřekvapivě se potvrdilo se, že ti nejlepší věnují svým zájmům více času, ale vytrvalá praxe samotná není tím nejdůležitějším faktorem, ba naopak.

Procento výkonu, které je vysvětlitelné časem věnovaným tréninku (světlá část) a procento výkonu vysvětlené jinými faktory (tmavší část) u her (zejména šachy), hudby, sportů, vzdělání (zde jde jistě o podcenění, jelikož jde složité odfiltrovat kupř. dřívější znalosti studentů) a odborných zaměstnání (jako jsou programátoři či třeba rozhodčí; zde však analýza nevyšla přesvědčivě).

Počet hodin věnovaných určité činnosti ozřejmí toliko osminu vysvětlení, proč v ní lidé excelují (ve hrách více, 26 %, v hudbě 21 %, ve sportu 19 % a při vzdělávání jsou důležitější jiné faktory, protože čas věnovaný učení vysvětlí jen 4 % úspěchu). Metody analyzovaných studií jsou velmi různorodé, což jistě mohlo ovlivnit dosažené závěry. Přesto bylo celkem přesvědčivě dokázáno, že jen soustředěné cvičení či trénink k úspěchu nedovedou a stojí za ním spíše jiné faktory, ať již vrozené či dané výchovou nebo prostředím.


Psáno pro Vesmír.

Slyšet stříbro, vidět zlato

Lidé posuzují knihy dle obalů, nacházejí zalíbení či nechuť k druhým na první pohled. Dokonce existuje studie ukazující, že výhru politiků ve volbách lze předpovědět jen dle toho, jak kompetentně vypadají – zcela bez ohledu na to, co říkají či jaké mají schopnosti či úspěchy. Nicméně je vzhled schopen ovlivnit i něco tak závislého na jiných kvalitách, na odlišných smyslech dokonce, jako třeba hudební představení. Tedy, že by při hodnocení výkonu hráčů klasické hudby bylo důležitější, jak jejich hraní vypadá, než jak zní? Zdá se, že ano.

Chia-Jung Tsay byla hudebním zázrakem, ve 12 hrála složité Mendelssohnovy houslové etudy, v 16 vystupovala v Carnegieho síni v New Yorku a byla na nejlepší cestě na Juilliardovo a Peabodyho konzervatoře, považované za špičku. Tsay se přitom účastnila řady soutěží a konkurzů, mnohé probíhaly coby živá představení, někdy se jen zasílaly hudební či audiovizuální nahrávky. Všimla si, že kdykoliv se účastní jen hudební nahrávkou, dopadá hůře, než když hraje naživo. A jelikož Tsay, vedle svého hudebního nadání, je i klinickou psycholožkou na University College v Londýně, jala se ověřit, zda se jí to nezdá a hudba může doslova vypadat dobře, ale poslouchat se špatně (pdf).

První ze série experimentů ověřil zřejmé – lidé považují zvuk za rozhodující kvalitu hudby. Tsay uspořádala mezi laiky soutěž, v níž za odměnu měli hádat, který hudebník či pěvkyně vyhráli profesionální přehlídku. Soutěžící si mohli zvolit, chtějí-li je jen vidět, jen poslouchat či vidět i poslouchat. Nepřekvapivě naprostá většina upřednostnila zvukovou či kombinovanou nahrávku a jen osmině lidí postačovalo video. Následoval hlavní pokus. Hudební laikové měli z historických nahrávek tří finalistů prestižních soutěží v klasické hudbě uhodnout, kdo z nich byl odbornou porotou určen za vítěze. Někteří poslouchali nahrávky, druzí sledovali tichá videa. Uvažme přitom, že kdyby lidé tipovali zcela náhodně, dosáhli by úspěšnosti 33 % (vítěz z tří finalistů).

Pouhých 26 % „poslouchajících“ se trefilo. Naproti tomu přes 53 % „sledujících“! Poté byla poslední skupině ukázána videa i se zvukem, opět hádali vítěze a očekávalo se, že budou nejpřesnější. Leč slavně nedopadli, jen 35 % z nich se trefilo, čímž neznatelně překonali náhodný tip. Závěr je nekompromisní, přidání zvuku k videonahrávce fakticky zhoršuje schopnost lidí poznat nejlepšího hudebníka.

Na grafu v pravo vidíte, kolik lidí považuje zvuk (tmavší sloupec) nebo pohled (světlejší) důležitější pro hodnocení kvality hudebního představení. V pravém grafu je úspěšnost uhodnutí nejlepšího hráče na základě zvuku (tmavý sloupec) a na základě němého videa (světlý sloupec).

Navazující experiment, lidé hádají nejlepšího hráče dle jen zvuku, jen videa a nakonec dle videa se zvukem. Hodnotitely jsou přitom profesionální hudebníci.

Výsledky byly natolik nečekané, že Tsay uspořádala stejný experiment s hudebními profesionály. Ti, přece jen, mají znalosti a zkušenosti posuzovat kvalitu hudebního představení hlavně pro jeho zvuk. Závěry pokusů jsou však téměř identické jako u laiků. Při hodnocení hudebního představení byla i pro ně důležitější visuální stránka věci. Tsay videa i různě upravovala, aby byla jen černobílá či aby byly vidět jen obrysy hráčů, přesto zůstala nejlepším instrumentem pro určení vítězů. Hodnotitelé navíc vypovídali, že z videa lze lépe usoudit, jak je hráč zapálený, kreativní či jeho pohyby unikátní a to jednoduše určuje kvalitu jeho „hudby“.

Experiment možná více vypovídá o sudích profesionálních soutěží. Shodují-li se laikové i odborníci s nimi nejvíce na základě němého videa, ukazuje to, že sami nerozhodují dle kvality hudby, ale dle formy hraní hudebníků. Přestože lze experiment kritizovat – volilo se v něm mezi nejlepšími z nejlepších (z finalistů se hádal vítěz) a „vzhled hry“ mohl být příslovečná třešnička – přesvědčivě ukazuje, jak velký důraz přikládáme tomu, jak na nás něco vzhledově působí, než jaké to skutečně je.


Psáno pro Lidové noviny.