Ředitelé nemocnic

Představte si, že vás vezou sanitkou do nemocnice. Pravděpodobně přemýšlíte o tom, jestli je tam dobrý lékař, moderní léky a vybavení. O řediteli nemocnice nejspíš nepřemýšlíte vůbec (nevybaví-li se vám tedy zrovna korupční eskapády bývalého ředitele největší nemocnice u nás). A přesto právě kvalita managementu nemocnice může být otázkou života a smrti – jak ukazuje nová studie chilsko-amerického dua ekonomů Pabla Munoze a Cristóbala Otera. 

Autoři využili náhodného zlomu v chilském zdravotnictví. Chile roku 2003 zavedlo reformu, která změnila způsob výběru ředitelů veřejných nemocnic. Místo politického jmenování nastoupil standardizovaný výběrový proces přes státní službu, zahrnující hodnocení externími personálními firmami a strukturované pohovory. Místo lidí, kteří si v nemocnici a na ministerstvu zdravotnictví léta budovali konexe, začali nastupovat odborníci, transparentně vybíraní dle jasných kritérií. Jedním z hlavních důsledků bylo, že seniorní lékaře ve vedení nahrazovali profesní manažeři. 

Výsledky nástupu manažerů jsou překvapivě silné. Zavedení profesionálního výběru ředitelů vedlo k desetiprocentnímu poklesu úmrtnosti pacientů. Efekt se neobjevuje přes noc hned v kvartálu jmenování, ale narůstá v čase, což odpovídá tomu, jak management mění procesy postupně. Začaly být lépe využívány operační sály, prováděly se účinnější operace, zavedlo se řízení kvality, klesly čekací doby a omezila se i fluktuace zdravotnických pracovníků. 

Graf ukazuje míru úmrtnosti v nemocnicích před (-0+) a po zavedení reformy jmenování ředitelů nemocnic

 

Proč však lékaři řídili své nemocnice před tím tak špatně? Odpovědí je, že praxí lze jistě získat mnoho znalostí a dovedností, nicméně mnoho lékařů jednoduše nemělo žádné vzdělání v řízení organizací a lidí a spoléhalo jen na intuici – což často nebylo dostatečné a mnohdy vedlo k chaosu a stagnaci. 

Dobrý manažer zavádí moderní postupy s jasným zdůvodněním, systematicky dokumentuje problémy a průběžně sleduje, jak vše funguje – ne jen tehdy, když něco selže. Klíčová je práce s lidmi: dobrý manažer odměňuje mimořádné výkony (a je schopen je rozpoznat), rozvíjí talenty, rychle řeší slabé výkony a aktivně si talentované lidi hledá a udržuje. Jednoduše řečeno, dobrý management je soubor měřitelných, naučitelných praktik, nikoli záhadná osobnostní vlastnost. 

Ve srovnání s jinými zdravotnickými intervencemi je efekt této manažerské reformy pozoruhodně velký. Zatímco zvýšení výdajů na zdravotnictví o 10 % snižuje úmrtnost o přibližně 6 % a přidání další nemocnice v okolí o 10 %, profesionalizace výběru ředitelů dosáhla srovnatelných účinků – a to bez nutnosti přílivu peněz. Ve veřejném sektoru bývá otázka kvality managementu podceňována ve prospěch diskusí o strategických plánech, financování, kapacitách nebo technologiích. Chilská studie ale naznačuje, že kdo sedí v ředitelském křesle, může mít stejně velký vliv na přežití pacientů jako stovky milionů investované do přístrojového vybavení. Správně nastavený výběrový proces přitom nestojí téměř nic. 

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Nečekané důsledky

Když se mě lidé ptají, co je nejsilnější poznatek z behaviorální ekonomie (oboru zaměřeného na systematické iracionality v lidském rozhodování), je odpověď jednoduchá. Navzdory všem heuristikám a chybám, které behaviorální ekonomie odhaluje, zůstává platný základní princip: lidé reagují na incentiva (chcete-li "motivace") a důsledky toho jsou často nečekané.

Asi nejpůsobivější příklad pochází z katolických německých zemí 17. a 18. století. V té době tam byla mimořádně vysoká míra vražd dětí. Kathy Stuartová, profesorka dějin na Kalifornské univerzitě, však vysvětluje, že nešlo o důsledek bídy, jak by se dalo čekat, ale o zprostředkované sebevraždy. Katolíci věřili, že sebevražda vede k věčnému zatracení, protože se z takového hříchu nelze vyzpovídat. Aby se zatracení vyhnuli, někteří lidé (většinou ženy) zabili své děti a poté se přihlásili úřadům, které je odsoudily k trestu smrti. Jako vězni měli možnost vyznat své hříchy knězi, což jim zajistilo odpuštění. Děti byly vybírány, protože se věřilo, že jsou nevinné a půjdou do ráje. Nikdo v dané společnosti nechtěl, aby k takovým tragédiím docházelo, byly však důsledkem struktury incentiv, která vedla k tomu, že sebevrahové končili svůj život, aniž byli odsouzeni k věčnému zatracení, ušetřili své rodiny od stigmatu spojeného se sebevraždou a "navíc" své děti poslali rovnou do ráje.

Jiný, jen ne tak morbidní příklad ukazuje Jevgenij Fadějev, profesor ekonomie na Dukeově univerzitě, ve své práci o motivaci k inovacím. Během renesance na italských univerzitách panoval systém duelů. Ne se zbraněmi, ale s nápady. Kdokoli mohl vyzvat profesora k účasti v soutěži o vyřešení určitého matematického problému. Kdo duel vyhrál, získal právo na profesorské místo a plat. Když jsem o systému slyšel poprvé, přišel mi geniální. Myslíte-li si, že jste chytřejší, znalejší a schopnější než nějaký profesor, vyzvěte jej! To by mnohé vysokoškolské ústavy provětralo. 

Nicméně zákon o nečekaných důsledcích incentiv se opět projevil. Univerzity se naopak staly mnohem méně inovativní. Matematici totiž často udržovali své největší objevy a důkazy v tajnosti, aby byli připraveni na situaci, kdyby je někdo v daném "nevyřešeném" problému vyzval, objevy tak publikovali až na sklonku života i kariéry.

Mnoho věcí, které nám vadí, je důsledkem chybně nastavených incentiv. Nyní, v dopravních letních špičkách, když s rodinou stojíme v zácpě, protože se neomylně opravuje každá dálnice, mne vždy napadá, proč opraváři nejsou státy či kraji motivováni snižovat čekání. Veřejné zakázky mají za kritéria obvykle cenu či trvání oprav – to však není to stejné. Máte-li něco opravit rychle, uzavřete celé úseky. Má-li to být levně, šetříte a vše trvá déle. Kdyby bylo kritériem i minimalizace čekání, silničáři by museli přijít s jiným řešením. Ve Švýcarsku tak používají mobilní mosty, jež vztyčí nad opravovaným úsekem, a doprava pokračuje bez omezení. Do cíle nevede nejudržovanější cesta, ale systém, který ji zachová projízdnou. 

Mobilní nadjezdový most k provádění silničních prací bez zastavení provozu; video zde.

Psáno pro Lidové noviny.

Stát kontroluje opatření laxně

Vláda vyhlásila nouzový stav a řadu omezení a regulací v upřímné snaze omezit katastrofu, při níž Česko opět dosáhne světového prvenství infikovaných covidem19 na hlavu. Leč bude-li dodržování norem kontrolováno a sankcionováno jako dosud, vláda jen zoufale křičí do prázdna. Jak byla kontrolována pravidla omezující šíření smrtícího viru dosud?

Ministerstvo zdravotnictví zveřejňuje přehled kontrol krajských hygienických stanic v dodržování opatření proti covidu-19 ve stravovacích a maloobchodních provozovnách. V době rekordního exponenciálního růstu nakažených v předminulém týdnu to bylo den po dni: 20. listopadu bylo provedeno sedm kontrol ve Zlínském kraji, žádný nedostatek; 19. listopadu pět kontrol po republice, jeden nedostatek; 18. listopadu dvě kontroly, žádný nedostatek; 17. listopadu – den masových demonstrací či oslav – oba údaje nula; 16. listopadu rekordních 20 kontrol, žádný nedostatek; 15. listopadu pět kontrol, jeden nedostatek. 

V případě nedostatku bývá sankcí domluva. Stát jednoduše rezignoval. Nezáleží, zda je důvodem nedostatek pracovníků hygien, jejich vyhoření, strach, přeřazení na trasování, chybějící doprovod policistů či jiný důvod. Ač pochopitelné, zůstává neomluvitelné, že ministerstva zdravotnictví a vnitra na to nebyla připravena. Je monstrózním selháním, není-li stát schopný vynucovat ani elementární pravidla omezující šíření covidu-19.

Ještě horší porušování

Jak by vypadaly silnice, kdyby stejně postupovala dopravní policie – tedy nekontrolovala téměř nikoho, jakýkoliv přestupek by byl – přinejhorším – řešen pokáráním prstem a vše by záviselo na odpovědnosti každého řidiče? Výsledek ukazují případy snižování stavů dopravní policie ve světě. Zhruba každé procento poklesu počtu dopravních policistů vede k půlprocentnímu nárůstu nehod, při nichž se někdo zraní či zemře. 

Mnozí řidiči nejsou zodpovědní a ohleduplní. Vědí-li, že nebudou kontrolováni a pokutováni či jen výjimečně, jezdí čím dál nebezpečněji. Další se pak k hazardní jízdě přidávají, protože se naučí, že takto se teď jezdí. Šetření na represi vede k mnohonásobně vyšším škodám a lidským tragédiím. Nyní jsme navíc v situaci, v níž se – metaforicky – pětina řidičů dožaduje, aby mohli jezdit po jiné straně silnice, opilí, jakoukoliv rychlostí, někteří v tanku. 

Na obhajobu hygienických stanic je třeba uvést, že v některých listopadových dnech byly kontroly ve stovkách. Například pražští hygienici ve spolupráci s Policií ČR začátkem listopadu provedli "větší akci", při níž zkontrolovali mimo jiné 15 restaurací a prověřili 455 fyzických osob. 

Dvě restaurace dostaly pokutu – respektive byla zahájena správní řízení (o kterýchž ministerstvo zdravotnictví dříve prohlásilo, že velkou pokutou končit rozhodně nebudou). Sedmnáct osob porušovalo nařízení, přičemž jen šest z nich dostalo pokutu – v průměrné výši minimálních 500 korun. Vzhledem k asi čtyřem tisícům stravovacích zařízení a statisícům jejich hostů v Praze nelze nemít z akce pocit prázdného gesta.

Limitně nulové riziko pokutování a směšný trest za nedodržování norem nejen nemají odrazující efekt, ale vedou k ještě horšímu jejich porušování. Slavnou ilustraci tohoto pravidla poskytuje příklad izraelských školek. Jejich ředitelky, frustrované z pozdního vyzvedávání dětí rodiči, zavedly pokuty za nedodržování času vyzvednutí ve výši, po přepočtu, asi sta korun. Vzhledem k tomu, že měsíční platba školce za hlídání dítěte byla více než deset tisíc korun, šlo toliko o symbolickou částku mající vyvolat pocit viny a nepatřičnosti než reálně trestat.

Po zavedení triviální pokuty pozdní vyzvedávání nezmizelo. Naopak, výrazně narostlo. Rodičům nízká pokuta dala důvod obhájit si, že vlastně nedělají nic skutečně špatného a že "o nic nejde". Navíc si ve své mysli pozdní hlídání "zaplatili" ve formě pokuty, a nechávali proto dítě ve školce po uzavírací době ještě déle.

Pokuty fungují

V nespočtu dalších oblastí lidského chování bylo prokázáno, že symbolické pokuty fungují, když zdůrazní normu, s kterou pokutovaný souhlasí, jen jí zrovna nevěnoval pozornost či zapomněl. U lidí, kteří takovou normu nerespektují z principu, vedou triviální pokuty k pohrdání a utvrzení se v názoru, že norma je chybná. 

Nejhorší možnou reakcí na neefektivní sankční přístup je rezignace. Izraelské školky demotivované tím, že rodiče pravidla dále porušovali, pokuty zrušily. Pozdní vyzvedávání ale už zůstalo na vyšší úrovni. Vytratila se sociální norma i vzájemný respekt, zbylo jen sobecké účelové jednání a pohoršili si všichni. Místo aby školky zavedly účinné a spravedlivé poplatky, které by bezohledné rodiče vytrestaly, ustoupily. Čelily pak mnohem horší situaci než předtím.

Graf ilustruje efekt pokuty na pozdní vyzvedávání dětí rodiči po zavedení pokuty od 5. týdne ("Week Number"). Tučná linka ("Group with fine") ukazuje počet pozdních vyzvednutí u školek, které zavedly pokutu; počet nezodpovědných rodičů poté narostl více než čtyřnásobně. Druhá linka ("Control group") ukazuje počet pozdních vyzvednutí u školek bez pokuty; jak patrno, problém s nespolupracujícími rodiči mají také, ale "paradoxně" nižší.

 

Je humanistické, když zástupci hygienických stanic prohlašují, že chtějí být pozitivní, mít občany na své straně a že nejdůležitějším prvkem vzájemné ochrany je vlastní zodpovědnost; či maximou Daniela Landy: "Dospělí lidé by se navzájem neměli vychovávat." Represe v tom skutečně nepomohou – ale proto, že zodpovědní lidé pravidla proti šíření covidu-19 vesměs dodržují. Kvůli nim nutné nejsou. 

Jde o nezodpovědné, kteří laxnost a vstřícnost státu interpretují coby jeho slabost či zbytečné buzerování a jsou důvodem, proč denně zemře na covid-19 opět více než sto spoluobčanů. V aktuálním stadiu epidemie by silnější empatie měla být namířena k obětem covidu, jež se nakazí a zemřou, protože někteří občané nejsou ochotní dodržovat hygienická pravidla a státní orgány jejich porušování jen pasivně přihlížejí. Až epidemie vyšumí, nikdo nebude oslavovat, jak hodné státní orgány byly. Skončíme se státem, v jehož schopnost chránit své občany nebude důvěřovat nikdo. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Chci dosáhnout mistrovství, myši proto půjdou do plynu

Snaha být v něčem dobrý, je mocnou hnací silou našich životů. Ať již jde o sport, vědu, umění, vaření či jinou profesi, dosažení mistrovství v jakékoli činnosti člověka naplní pocity radosti a uspokojení. Tím intenzivnějšími, oč náročnější úkol jde. Hltáme životopisy lidí, kteří dokázali výjimečné věci. Schopní lidé nás inspirují a obdivujeme je.

Usilování o profesní dokonalost se však lehce může zvrtnout do opomenutí, že nejde o jedinou morální hodnotu. Notorickým příkladem je Manhattanský projekt – vytvoření první jaderné zbraně. Richard Feynman vznik tunelového uvažování u členů týmu popsal názorně: „pustili jsme se do toho z dobrých důvodů. Pak začnete velice tvrdě pracovat, abyste dosáhli toho, co chcete a přináší vám to radost. Jste nadšeni a přestanete přemýšlet. Prostě přestanete.“ Po bombardování Nagasaki, které bylo po Hiroshimě považováno už za zbytečnou demonstraci síly, mnoho vědců podílejících se na projektu propadlo pocitům viny, zmaru a depresím z toho, k čemu jejich práce nakonec vedla. Roky se věnovali řešení nadlidsky složitých výpočtů a fyzikálním experimentům, možné morální dopady je jednoduše nenapadli coby proměnné k úvaze.

Podobných a ne natolik extrémních příkladů je přehršel; snaha dosáhnout něčeho výjimečného, ukázat své přednosti často zničí rodinné vztahy, dá vzniknout šikaně a teroru podřízených či kolegů. Dělat „dobrou práci“ mnohdy znamená prodávat škodlivé či nekvalitní zboží či pomáhat zločincům.

Dokaž si, jak jsi chytrý

Do jaké míry je ochoten člověk potlačit nebo i zcela zapomenout na morálku, usiluje-li o demonstrování svých schopností, otestovali nově němečtí experimentální ekonomové Armin Falk a Nora Szechová (pdf) v poměrně unikátním experimentu. Využili ustálené praxe, při níž výzkumné univerzity musejí vybíjet laboratorní myši. Jde o zvířata, která byla vyšlechtěna pro specifický výzkum, nicméně z různých důvodů se pro něj ukázala nevhodná. Jelikož univerzity nemají prostory ani finance nechat zvířata jen tak dožít, aniž by je využili, zabíjejí je. Falk a Szechová – i proto, aby část myší zachránili – navrhli experiment, v němž si studenti mohli potvrdit, jak jsou inteligentní nebo zachránit život myši.

Účastníci experimentu hráli o život laboratorních myší.

Všichni studenti-účastníci experimentu nejprve získali paušální odměnu za účast, bez ohledu jak si poté v experimentu povedou. První skupina účastníků experimentu se dozvěděla, že jejich úkolem je vyplnit 52 otázek inteligenčního testu a na jeho konci se dozví své IQ a jak si vedli vůči ostatním. Přečetli si zprávu o důležitosti IQ pro studijní i profesní úspěch. Úkol měl studenty motivovat dosáhnout nejlepšího možného výsledku – všichni si koneckonců chceme dokazovat, jak jsme chytří. Druhá skupina dostala za úkol vyplnit jeden dotazník s 52 otázkami a opět se na konci dozvědět, jak si v něm vedli. Ve skutečnosti šlo o naprosto stejný inteligenční test, nicméně úkol byl zarámován coby prosté dotazníkové šetření, takže účastníci nemuseli cítit tak velké ambice vyniknout.

Výkon poloviny studentů v obou skupinách byl jen prostě změřen. Výkon druhé poloviny měl navíc i hlubší morální rozměr. Každému z nich byla „přiřazena“ jedna myš a před začátkem řešení úkolu si přečetli:

„V sázce je mladá, zdravá myš. Spolu s několika dalšími žije v malé skupince. Její očekávaná doba dožití jsou 2 roky. Čím více správných odpovědí dosáhnete, tím vyšší bude pravděpodobnost, že myš bude zplynována. Za každou správnou odpověď se tato pravděpodobnost zvýší o 0,9 procentního bodu. Maximální pravděpodobnost – zodpovíte-li všechny otázky správně – je 46,8 %. Budete-li se ve všech odpovědích mýlit, s jistotou necháme myš dožít.“

Myší paradigma

Účastníkům bylo poté vysvětleno, jak myš zemře a viděli instruktážní video ukazující celý proces. Na videu čtyři myši živě pobíhají po hermeticky uzavřené kleci. Do klece začne proudit plyn. Pohyb myší se zpomalí. Za chvíli se zcela přestanou hýbat. Je vidět, jak silně jim buší srdce. Tlukot se zpomaluje a ony umírají. V kleci jsou ještě 10 minut ponechány a pak jsou jejich těla odnesena... Pakliže by myš byla ušetřena, oběma ekonomy jí byla zafinancována „strava a byt“ než by zemřela z přirozených příčin.

Výsledky pokusu potvrdily, že skupina studentů, která usilovala o změření svého IQ, dosáhla lepších výsledků (průměrně 35 bodů) než skupina vyplňující „jen dotazník“ (ti měli 29 bodů). O 22 % lepší výkon ve stejném testu, jen je-li zarámován coby inteligenční, dokazuje, jak velký efekt na výkon má motivace vyniknout. Rovněž i vyšlo, že účastníci, jejichž správné výsledky znamenaly možné zabití myši, dopadli hůře – častěji odpovídali „já nevím“. Mnozí se tak snažili myš zachránit. Nicméně u skupiny vyplňující inteligenční test byl tento pokles mnohem slabší. Bez ohledu na drastický, nezvratný důsledek – zabití vnímajícího, inteligentního tvora – se snažili dosáhnout vysokého skóre. Snaha vyniknout jim jednoduše zakalila pohled na jejich morální přešlapy.


Psáno pro Vesmír (a můj článek pro časopis Society (pdf); o využití morálního myšího paradigma jsem psal již dříve).

Přechodový rasismus

Odhalit, jak rozšířené jsou v populaci rasistické sklony, není jednoduché. Zeptat se lidí sice můžete, avšak dotazníková šetření jsou známa svou nevěrohodností. Respondenti prostě lžou, aby před tazatelem (a sebou samými) vypadali lépe. Mnozí si své tendence nemusí nadto vědomě připouštět. Vyvodit rasismus z reálného chování není také zrovna přímočaré. Když v Česku zaměstnavatel odmítne zaměstnat Roma, může to být důsledek jeho upřímného očekávání, že romský kandidát má horší kvalifikaci – a není v moci jediného zaměstnavatele důsledně prověřit všechny kandidáty, takže předsudkem toliko minimalizuje své náklady náboru. Může jej odmítnout i proto, že si myslí, že jeho zákazníci jsou rasisté a že by jeho obchod zaměstnáním Roma trpěl. Ve skutečnosti může přitom považovat Roma za zcela rovnocenného člověka.

Tara Goddard, Kimberly Barsamian Kahn a Arlie Adkins (pdf) zauvažovali, v jaké situaci tyto motivy nemusí hrát značnou roli a zaměřili se na pouštění chodců řidiči na přechodech. Nechat přejít chodce je pro řidiče okamžikovým rozhodnutím a vyplývá z ní toliko malicherná nepříjemnost. Řidič tak názorně demonstruje, jaké jsou jeho skutečné postoje k druhým lidem (je kupř. známo, že řidiči nejčastěji nechávají přejít chodce své věkové skupiny, řidiči dražších aut jsou bezohlednější, chodci se zdravotní vadou jsou obvykle pouštěni atp.). Výzkumníci nabrali tři bělochy a tři černochy coby figuranty, kteří ve standardizovaných podmínkách měli přecházet na přehledném přechodu na široké, byť frekventované silnici blízko univerzity v Portlandu v Oregonu. Sledovali, jak se řidiči k různým chodcům budou chovat; místní zákony přitom vyžadují pouštění chodců.

Sloupce znázorňují průměrný počet aut, které projely bez zastavení, čekal-li na přechodu černoch („Black pedestrians“) nebo běloch („White pedestrians“). Důvody, proč řidiči černochům nezastavovali, ze studie vysoudit nelze.

Výsledky pokusu dopadly venkoncem dle očekávání, černochům obvykle první auto nezastavilo a než je někdo pustil, projelo dvojnásobek aut než u bělochů. Pochopitelně tak na přechodu čekali významně déle. Autoři i dovozují, že podobná rasistická „mikroagrese“ – malé, ale univerzální pohrdání a znevýhodňování druhých – může snadno vést u minorit k frustraci a následnému rizikovějšímu chování na silnici. Výsledky proto mohou vysvětlovat, proč chodci z minoritních ras v USA umírají na chodnících a silnicích dvakrát častěji než bílí Američané (i při odfiltrování jevů jako místo bydliště, užívání alkoholu či socio-ekonomický statut).


Psáno pro Vesmír.

Přátelé nás znají tak dobře, že odhadnou, kdy zemřeme

Způsoby, jakými člověk žije, ovlivní, kdy zemře – jistě ne moc šokující sdělení; na pravdivosti mu to ale neubírá. Víme-li, že někdo se stresuje kdejakou hloupostí, je neorganizovaný nebo snadno podlehne vábení neřestí, neočekáváme, že se dožije pravnoučat. Dlouhověkost očekáváme u kliďase, nikoliv neurotika. Lidé jsou zároveň mistři v odhadování charakteru druhých. Zeptáte-li se na povahu vám neznámého člověka lidí, kteří jej znají, obvykle se na jeho základních charakteristikách dokonale shodnou (ne vždy, pochopitelně). Joshua Jackson s kolegy (pdf) si tedy položili otázku, zda přátelé, majíce dokonalý vhled do naší povahy, tím i fakticky vědí, kdy zemřeme. K odpovědi využili studii, která běží po více než tři čtvrtě století.

Mezi roky 1935 až 1938 bylo naverbováno 300 novomanželů do výzkumu, který měl sledovat, jak osobnostní charakteristiky jednotlivců ovlivní jejich cestu životem. O každém účastníkovi studie bylo v počátku také zjištěno, co si o něm myslí jeho bližní. Nakolik je oblíbený nebo spíše tichý, pečlivý a upřímný či nespolehlivý, je-li neurotický, inteligentní či zda se bojí nových věcí. Jelikož u většiny participantů už je známo i datum úmrtí, lze určit, jak přesně přátelé určili jejich dlouhověkost podporující či znemožňující povahové rysy.

Muži, kteří byli známými v průměru označeni za svědomité, otevřené novým věcem či kultivované se dožili mnohem více let (a naopak nespolehliví chaoti umírají mnohem dříve). Třeba u extroverze či obecně emoční stability však vliv na délku dožití identifikován nebyl. U žen k dlouhověkosti naopak vedlo, byly-li označovány za emočně stabilní a coby přívětivé. Výsledky jsou totožné, i když se u odfiltrují charakteristiky jako vzdělání, příjem či inteligence.

Míra dožití (osa y) a věk (osa x) lidí dle toho, za jak svědomité byli označeni. Delší tečkovaná čára udává ty spíše nesvědomité (směrodatná odchylka pod průměrem), kratší tečkovaná svědomitější (směrodatná odchylka nad průměrem).

Participanti svou povahu uváděli rovněž, tyto údaje však nebyly natolik přesné v předpovědi doby jejich dožití. Souhrn mínění přátel je přesnějším vhledem do předností i slabin člověka, než jakého je on sám schopen.


Psáno pro Vesmír.

Twitter: Lež a nenávist zemřou na infarkt

Hlavním zabijákem lidstva jsou oběhová onemocnění. Kouření, nedostatek pohybu, obezita patří mezi jejich notorické spouštěče. Nicméně za poslední léta bylo uděláno mnoho, aby se jejich smrtelnost zmírnila. Na významu tak mohou nabývat „měkčí“ faktory – chronický stres, frustrace a deprese, které rovněž vedou k vysokému tlaku a fyziologickým změnám ústícím v oběhové nemoci. Naopak podporující okolí, „mít rameno, kde se vyplakat“ a smysluplný život mají přesně opačný, uklidňují a ubezpečující efekt.

Problémem je, že nikdo neví, jak významné tyto faktory jsou – informace o vlivu psychické ne/pohody na srdeční onemocnění jsou fragmentované, od lidí navštěvující terapie či odpovídající v dotazníkových šetřeních, která mají omezenou vypovídající hodnotu. Johannes Eichstaedt s kolegy (pdf) se proto zaměřili na slovní analýzu tweetů pocházejících od uživatelů z různých okresů. Předpokládali, že tak dokáží zachytit „duši“ regionu, kterou pak porovnají s údaji o četnosti umírání na srdeční onemocnění tamtéž.

Potvrdili, že čím frekventovaněji uživatelé na Twitteru píší slova spjatá se zlobou a nesnášenlivostí (obvykle vulgarismy), špatnými vztahy („nesnáším“), obecně s negativními emocemi, tím více se v regionu, kde bydlí, umírá na srdeční onemocnění. Slova značící pozitivní emoce („úžasné“, „skvělé“) a zejména zaujetí a smysl („příležitost“, „cíl“) mají opačný efekt, i když ne tak silný. Když odfiltrovali ostatní faktory, které by mohly ovlivnit výsledky (v některých regionech mohou žít chudší, méně vzdělaní obyvatelé, u kterých bude rozšíření nemocí i frustrace větší), závěry vyšly zhruba stejně.

První mapa ukazuje reálné statistiky, jak se v některých okresech USA umírá na oběhová onemocnění (percentily), druhá mapa ukazuje předpověď úmrtnosti založenou jen na datech z Twiterru. Jak patrno, odhad je velmi přesný.

I když lze studii vytknout, že výsledky mohou být taženy jinými proměnnými (třeba nezaměstnaností v regionu, různým věkem uživatelů, atp.), analýza slov z Twitteru dokáže předpovídat úmrtnost lépe než standardní faktory jako příjem, vzdělání, nezdravý životní styl či rasa. Mimochodem, slovo „milovat“ se častěji pojilo s věcmi než s lidmi.


Psáno pro Vesmír.

Dopad neštěstí na neštěstí

Neštěstí, jak známo z českého přísloví, nechodí nikdy samo. Sotiris Vandoros (pdf) s kolegy z Londýnské školy ekonomických a politických věd si však na jeho ověření vybrali Řecko. Země byla v průběhu světové finanční krize donucena pod hrozbou bankrotu snížit své zadlužení. Zaváděná nápravná opatření masivně zvýšila nezaměstnanost, postupně rostly mnohé daně i poplatky, naopak sociální dávky musely být osekány. Na Řeky dopadl splín a obavy z nejisté budoucnosti. Vandoros s kolegy zauvažovali, že celonárodní období stresu nutně změní, jak se lidé chovají. Budou více unavení, napjatí, plni nejistoty – a to se někde musí projevit. Za "někde" si vybrali silnice.

Je přitom již dlouho známo, že dramatické životní události ovlivní styl řízení. Je-li člověk v rozvodovém řízení, vzroste pravděpodobnost, že nabourá. Stejný vliv má třeba i vážné onemocnění partnera. Působení vzteku, ať už způsobeného čímkoliv, či nevyspalosti na styl jízdy není asi třeba rozvádět. Emoce jednoduše odvedou pozornost ze silnice.

Data o nehodách v Řecku za léta 2010 a 2011 potvrdila, že kdykoliv bylo zveřejněno nějaké vládní úsporné opatření, příští den vzrostl počet nesmrtelných nehod o 9 % a v dalším dni o 8 %, v následujících dnech se již efekt vytratil. Zprávy přinášely akutní obavy o finanční zajištění, jistotu práce či sociální status a Řekové okamžitě reagovali nejistou či agresivnější jízdou. Efekt je robustní, uvědomíme-li si, že s klesající ekonomikou se nutně pojí i slabší doprava (je třeba méně transportu materiálu, výrobků či zboží) a s poklesem příjmů domácností by se také dalo spíše očekávat, že si lidé za způsob dopravy zvolí bezpečnější hromadnou dopravu.


Psáno pro Vesmír.

Ve zkratce ...

Ingrid S. Johnsrude s kolegy (pdf) ukázali, že lidé jsou schopni v změti hlasů lépe identifikovat řeč svého životního druha. Překvapivě jej však dokáží i mnohem lépe ignorovat, když chtějí slyšet hlas ostatních (tato schopnost se ale s věkem vytrácí).

„Koho chleba jíš, toho píseň zpívej,“ ověřovali Daniel C. Murrie s kolegy (pdf) u soudních znalců, psychologů a psychiatrů. Experimentálně potvrdili, že domnívají-li znalci, že pracují pro obžalobu, přisuzují pachatelům vyšší míru psychopatie i rizika recidivy. Naopak ti, kteří věří, že pracují pro obhajobu, jsou k pachatelům smířlivější.

K děsuplným závěrům došlo konsorcium lékařů (pdf), když se ptali žen, které navštěvovaly 12 ortopedických klinik v Kanadě, USA, Nizozemí, Dánsku a Indii, zda byly týrány partnerem. 2 % z nich odpověděly, že jsou nyní na klinice právě proto, šestina žen přiznala, že byly týrány v minulém roce. Třetina žen byla partnerem týrána někdy ve svém životě.

David Cutler, Jonathan Skinner, Ariel Dora Stern a David Wennberg (pdf) se podívali na geografickou variaci v nákladech na léčení v USA. Odhalili, že rozdíly v (nákladech) léčení nejsou téměř vůbec vyvolávány poptávkou pacientů, ale rozhodováním lékařů. To je však často v rozporu s doporučovanými standardy léčby. 36 % výdajů na konci života pacientů a 17 % výdajů celkem tak může být vydáno, ač nejsou poptávány, ani aniž by byly medicínsky potřeba.

Marihuana a alkohol jsou substituty, naopak pití alkoholu a kouření tabáku jsou komplementy – užíváme si jejich spotřebu obvykle dohromady, takže s konzumací jednoho roste i konzumace druhého. Zdražíme-li tedy cigarety vyšší daní, omezíme kouření (i když podpoříme černý trh) a je nabíledni předpověď, že snížíme i spotřebu alkoholu. Kelly C. Young-Wolff s kolegy (pdf) potvrdila, že zejména u mladých mužů a chudších osob to tak funguje.

Marihuana jako spása silnic

Zákony na lékařské využití konopí umožňují pacientům získat od lékaře předpis na dávku marihuany. Obvykle také povšechně dekriminalizují pěstování, držení a užívání konopí. 20 amerických států si již prošlo debatou, zda marihuana vede k zločinnosti a otevírá cestu k těžkým drogám či naopak má významné pozitivní medicínské dopady, je bezpečnější než řada legálních drog a kriminalita je vyvolávána spíše represivní politikou státu – a zákony schválily.

Užívání konopí a pití alkoholu jsou přitom, ekonomickým žargonem, substituty. Roste-li spotřeba jednoho, klesá spotřeba druhého, jelikož oba uspokojují „podobné“ potřeby. Dalo se tedy očekávat, že ulehčený přístup k jointům vyvolá pokles konzumace alkoholu. (Proto se hlasy proti legalizaci konopí dají mnohdy vysledovat k lihovarnickému a pivovarnickému průmyslu.)

A jelikož alkohol je význačnou příčinou dopravních nehod, nejčastějším to důvodem smrti mladých osob, D. Mark Anderson, Benjamin Hansen a Daniel I. Rees (pdf) mj. zauvažovali, že snazší zpřístupnění konopí by mohlo vést i k poklesu úmrtí na silnicích.

Nejdříve potvrdili, že ve státech s volnějším přístupem k marihuaně skutečně pokleslo opíjení se alkoholem. Nato zvážili celou baterii rozdílů mezi státy s povoleným užíváním konopí a státy represivnějšími (od tolerance volání mobilem po přísnost vydávání řidičských průkazů) a dokázali, že nástup konopí skutečně vede k poklesu počtu smrtelných dopravních nehod o 8-11 %.

Vývoj počtu smrtelných dopravních nehod u lidí 20-39 let ve státech se schválenými zákony o lékařském využívání konopí (černé čtverce) a státy bez zákonů (křížky). Rok 0 značí začátek platnosti zákona.

Výsledky pochopitelně neznamenají, že řízení pod vlivem marihuany je bezpečnější (i když to některé studie naznačují). Provedená analýza nic podobného neumožňuje zjistit. Alkohol se totiž často konzumuje v hospodách, na večírcích, tedy mimo bydliště, naopak marihuana se obvykle kouří v pohodlí domova. Výsledky mohou znamenat jen to, že s rozšířením konzumace marihuany se omezil počet jízd pod vlivem. I to je však samozřejmě přínos.