Co sledujete v televizi?

Má enormní význam, jaké zprávy čteme, do jakých knih se ponoříme a jaké pořady sledujeme. 

Každodenní konzumace médií nejen baví či informuje, ale postupně formuje naše vnímání a očekávání, čímž předurčuje naše rozhodování a může tak změnit náš osud. Zvažme lidi frustrované, nevěřící, že se v jejich životě může něco zlepšit. Neochotní zkoušet nové prožitky, získávat zkušenosti či informace, zůstanou jen ve svém splínu a v jejich životě se – neomylně – skutečně nic nezlepší. Bez naděje, bez inspirace, není zlepšení.

Jedinečný experiment v inovativním přístupu k pochopení vlivu konzumace různých obsahů médií na životní aspirace provedli britsko-francouzští ekonomové Tanguy Bernard, Stefan Dercon, Alemayehu Seyoum Taffesse a Kate Orkinová v chudých regionech Etiopie. Vyrobili dokumentární pořady o jedincích ze srovnatelného chudého prostředí, kteří dosáhli úspěchu v zemědělství nebo podnikání. Tyto příběhy nebyly fiktivní, šlo o skutečné příběhy o vytrvalosti a úspěchu lidí z okolí.

Účastníci studie – lidé z extrémně chudého etiopského venkova – byli rozděleni do skupin. První skupina zhlédla tyto inspirativní dokumenty, druhá skupina, sloužící k porovnání, sledovala běžný etiopský televizní zábavní program. Výzkumníci účastníkům z obou skupin pokládali otázky ohledně jejich životních cílů, očekávání ohledně budoucna a nespočtu dalších údajů bezprostředně po promítání, poté znovu po šesti měsících a ještě o pět let později.

Výsledky jsou pozoruhodné: studie odhalila skutečně významné rozdíly v blahobytu mezi oběma skupinami. Ti, kdo sledovali dokumenty, nejenže zvýšili svou ochotu pracovat, věnovali o hodinu denně více práci na svých farmách, ale také víc investovali do technologicky vyspělejších zemědělských vstupů. A nezůstalo jen u pracovní produktivity – sledování inspirativních a návodných dokumentů vedl k trvalému nárůstu investic do lidského kapitálu. Pět let po experimentu domácnosti, které sledovaly dokumenty, utrácely za vzdělání svých dětí o 39 procent víc. Tato investice se proměnila v hmatatelné výsledky: ve srovnání s jejich vrstevníky v kontrolní skupině dvojnásobek dětí dokončil základní školu. Tyto domácnosti také hlásily zlepšené životní podmínky od lepší kvality bydlení po nárůst vlastnictví věcí, jako jsou mobilní telefony a vybavení domácnosti. Navíc zažívaly mnohem méně měsíců potravinového nedostatku a hlásily vyšší subjektivní pohodu. 

Obrázek ukazuje změnu aspirací ("Aspirations Index") a naděje ("Expectations Index") a jejich kombinaci u sledované skupiny ("Treatment") a kontrolních skupin ("Placebo") a jejich změnu ("Difference") po promítání, po půl roce a po pěti letech.

 

Důvodem jejich lepšího života byl významný posun v aspiracích a očekáváních do budoucna. Studie zjistila, že ihned po zhlédnutí dokumentů – a pozoruhodně i o pět let později – byly aspirace a optimismus o lepší budoucnosti mnohem vyšší než v kontrolní skupině. Tento posun naznačuje, že možnost se poučit, i jen přes média, od lidí, kteří překonali podobné obtíže, jakým člověk čelí, může mít hluboký pozitivní dopad na jeho osud. Experiment ukazuje skutečně transformační sílu konzumace některých obsahů médií. A co sledujete vy?

Psáno pro Lidové noviny.

Jak drahá je nečestnost

Vyplňujete formulář, daňové přiznání či oznámení pro pojišťovnu. Nečekaně je mezi prvními políčky uvedeno: Prohlašuji, že vše, co níže vyplním, je pravda. Poté podpis a až pak všechny další položky. Formulář by působil nezvykle – podpisem se standardně stvrzuje pravdivost na konec –, leč asi byste se nad zvláštností hlouběji nezamýšleli.

Za designem formuláře s-podpisem-na-začátku stojí psychologická teorie tvrdící, že jsou-li lidé upozorněni na svou identitu, chovají se morálněji. Zdá se to psycho-logické: když ve formuláři zalžete, podpis na konci vás nepřesvědčí, abyste cokoli opravili. Naopak slib stvrzený podpisem na počátku může zdůraznit maximu být čestnými. 

V roce 2012 vyšla vlivná studie, která teorii potvrdila. Tým složený z předních amerických psychologů a ekonomů, mezi nimiž byl i populární Dan Ariely, ukázal v laboratorních úkolech a terénní studii, že zdůraznění identity podpisem vede k čestnosti. Nejpůsobivější byl pokus pořádaný ve spolupráci s pojišťovnou. Její klienti dostali formuláře k vyplnění ujetých kilometrů, dle nichž se počítá pojistka – čím více najeto, tím vyšší pojistné –, přičemž některé formuláře byli standardní, jiné náhodně vybrané s-podpisem-na-počátku. Byl zjištěn obrovský efekt: klienti vyplňující formuláře s-podpisem-na-začátku přiznali o desetinu více najetých kilometrů než skupina s běžným formulářem. 

Úskalím bylo, že jiné studie tento efekt nenašly. Původní tým autorů proto provedl replikaci vlastního laboratorního výzkumu, přibral další kolegy, na jiných účastnících zopakoval stejné úkoly – a nenašel nic. V roce 2020 publikovali novou studii uzavírající, že efekt nemusí být reálný a zveřejnili i všechna svá data – původní i nová.

Leif Nelson, Joseph Simmons a Uri Simonsohn, američtí psychologové, data stáhli a bylo zjevné, že ta z pokusu s pojišťovnou nemohou být reálná. Například každý počet kilometrů, ať už deset km, tři tisíce km nebo 70 tisíc km, ujelo stejný počet klientů – to je krajně nepravděpodobné. Většina lidí jezdí "průměrně", málokterý motorista nejezdí skoro vůbec či naopak pořád. Data byla také duplikována, přičemž zdvojená byla jiným písmem. Bylo evidenní, že data někdo vyrobil, navíc tak, aby podporovala testovanou teorii.  

Dole je graf, jak by histogram ujetých kilometrů (zde mil) měl vypadat (a skutečně vypadá dle dat z Velké Británie). Málo lidí jezdí málo, extrémně málo lidí jezdí moc. Většina najede "průměrně" 5 až 10 tisíc mil (nejvyšší sloupce; tmavě modré pro auta stará 4 roky, světle modrá pro auta stará 10 let a nejsvětlejší pro dvacetiletá). Nahoře data vykázaná ve studii: bez ohledu na počet mil, najede je vždy prý stejný počet lidí, nikdo prý zároveň nenajel více než 50 tisíc mil.

 

Po omluvách a žádostech o stažení studie prst všech spoluautorů ukázal na Dana Arielyho, který jediný s pojišťovnou komunikoval. Ten se však odpovědnosti zřekl a tvrdí, že data tak obdržel a jen je nezkontroloval. Je lajdákem, ne podvodníkem. Nesrovnalostí se ale objevilo více. Předně o studii mluvil od roku 2008 – patrně dříve, než byla vůbec "provedena". Jiný Arielyho výzkum musel být odvolán, protože byl špatně statisticky vyhodnocen a Ariely se vymlouval, že původní data ztratil. Další výsledky si patrně vymyslel zcela. Na svoje očištění chtěl podstoupit detektor lži, o kterém ví (či by vědět měl), že je při identifikaci lhaní extrémně nepřesný.

Na jedné straně je tento podvod ironický, protože jedna z Arielyho knih má podtitul Proč každému lžeme, hlavně sami sobě, který bezesporu dokázal. Na druhé straně Arielyho pád ukazuje i posun ve vědeckém zkoumání jakým je zveřejňování všech dat, aby kdokoliv mohl zjištění ověřit. Jsou více vyžadovány a oceňovány replikace, tedy potvrzování, zda dříve nalezené výsledky jsou skutečné, nejen náhodným šumem, který působí zajímavě. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Zachraňovat planetu může každý

Po vydání zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu nastaly tradiční monology dvou neposlouchajících se. Jeden tábor – správně – připomíná, že alarmismus není řešení. Již od prvního varování od OSN v roce 1972, kdy Zemi zbývalo pár let, než na její záchranu bude pozdě, je zjevné, že se strašení nenaplňuje. U svobodomyslných tyto zprávy nyní vyvolávají toliko vzdor, u bojácnějších zmar a apatii.

Druhý tábor naopak – a také správně – reaguje, že neschopnost přesně predikovat, v čem a jak moc špatně na tom Země bude, neznamená, že situace se nezhoršuje. Klima se zjevně mění a souhrnně spíše k horšímu pro lidstvo. První v řešení spoléhají na technologické inovace a adaptaci na nové podmínky; druzí preferují bezprostřednější regulace a příkazy. Tento komentář nemá ambici zamotanou diskusi rozseknout. Mou pointou je, že zájem o prostředí i v Česku pomalu narůstá, jsme ve špici v recyklaci a mnoho lidí už nechce toliko stát opodál environmentálním problémům – co tedy běžný občan zmůže?

Apel na zájem o blízké

Nejprve se vypořádejme s jednou z nejčastějších námitek proti environmentálně zodpovědnému chování, tedy že individuální změna chování globálně nic nezmění. Jistě, environmentální politika vyžaduje vládní opatření a mezivládní koordinaci, ať už jde o uhlíkovou daň, či jinou regulaci externalit typu zplodin a odpadu od dopravy po průmysl. Individuální úspory jsou absolutně dopaduprázdné.

Příkladem, i malá farma promrhá denně množství vody, co běžná rodina může uspořit za rok omezenou spotřebou, používáním užitkové vody na toaletě či vzduchové sprchy místo vany (sprcha, která nasává vzduch, sníží spotřebu vody a je i příjemnější). Komparace s plýtváním a znečištěním v průmyslu by byla cvičením v absurditě. Koneckonců i já se smál známému, který do práce jezdí na kole, aby snížil svou uhlíkovou stopu. Načež jeho celoroční snaha přijde vniveč, když si zaletí do Španělska k moři.

Ač jsou tyto individuální úspory irelevantní a nekoordinované, mají enormní smysl coby demonstrace hodnot nebo ještě lépe jejich skutečné přijetí. Maxima amerického ekologického aktivisty Wendella Berryho "o životě člověka, který ví, že svět mu nedali otcové, ale že si ho vypůjčil od svých dětí" je zprofanovaná, jelikož je na každém druhém pamfletu environmentálních hnutí jako argument pro vlastně cokoliv. Leč málokdo dočte pokračování: "… Zemi bude opatrovat a nebude jí škodit, ne proto, že by měl takovou povinnost, ale proto, že svět miluje a miluje své děti." Apel na osobní čest a zájem o blízké je lepším přístupem, protože jde o hodnoty, které každý chce mít (či je alespoň signalizovat ostatním) a dlouhodobě mohou změnit chování. 

Ideálním příkladem je praxe v Japonsku, kde děti ve školách samy musí uklidit celou budovu, než jdou domů. Uvědomí si, že nedojedené jídlo je zbytečné (a smradlavé) plýtvání, odpadky magicky nemizí a používání čisticích prostředků opravdu není příjemné cvičení. Takto kultivovaný cit pro neplýtvání a starostlivost v nich vychovává celoživotní zájem o prostředí a komunitní blaho. 

Kde chybí dlouhodobé vychování, tam umí pomoci behaviorální vědy se svými poznatky, za jakých okolností lidé systematicky chybují při nedosahování svých dlouhodobých zájmů a hodnot. Jedním z takových opatření je, že si lidé sami omezí možnost volby, aby se dokopali k rozhodnutí, které dlouhodobě plánují, ale podléhají momentální lenosti či pohodlí.

Omezit plýtvání

Zvažme stravování, konkrétně chov zvířat pro maso, který zatěžuje prostředí spotřebou vody a produkcí skleníkových plynů řádově více než pěstování rostlin a hub. Řada lidí zároveň preferuje jíst méně masa ze zdravotních důvodů, nicméně v závazku nejednou selhávají, jelikož jsou obklopeni nabídkou skvělých masitých jídel. 

Terénní experimenty však ukazují, že připraví-li si domácnost týdenní (tak nějak) vegetariánské menu dopředu, obvykle jej dodrží – sní asi o šestinu více zeleniny. Podobně zavedou-li podnikové jídelny či restaurace dny bez masa – byť zaměstnanci stále mají možnost si maso objednat –, roste spotřeba vegetariánských jídel až o polovinu. Častou námitku, že "vegetariánské jídlo se nedá jíst", lze lehce vyvrátit pokusy se slepým ochutnáváním. Většina lidí – včetně mě – kupříkladu nerozezná smažené a okořeněné portobello žampiony od trhaného kuřecího masa. 

Stejně jednoduché je snížení plýtvání jídla tím, že si domácnost rozparceluje lednici dle druhu a trvanlivosti jídel, nikoliv tradiční "přihrádkovou hromadu". Překvapivě efektivní je i koupě menších talířů. Jelikož pocit sytosti je ovlivněn vizuálními podněty – a na menších talířích jídlo vypadá větší –, sní lidé méně, množství odpadu pak dlouhodobě klesne asi o pětinu.

Zítra to roztočíme, drahoušku

Dalším příkladem je zdůraznění normy. Téměř nikdo nevyhodí odpadek v uklizeném parku, ale v zašpiněném podchodu klidně. Jednáme, zhusta automatizovaně, dle odtušených norem chování druhých v daném prostředí. Je třeba dokázáno, že spotřeba a nakupování mezi sousedy koreluje, tedy že se vzájemně napodobují. Pořídí-li jeden velké SUV, roste obludnost vozového parku v sousedství. Podobně koupí-li jeden sluneční panely, následují druzí.

Ukázka účtu za elektřinu, kterou jedna společnost v USA posílá klientům z této studie. Grafika je založena na 87 podobných domácnostech v oblasti. Je ukázáno, kolik spotřebují efektivní sousedi (zeleně), průměrní sousedi (šedě) a obeslaná domácnost (modře), ti spotřebují o 8 % více než je průměr. Podobné intervence dokáží snížit spotřebu asi o 7 %.

 

Tento sociální tlak lze jednoduše využít. Když firmy z plynárenství, vodovodů či energií začnou rozesílat nejen spotřebu domácnosti, ale i jak si stojí v porovnání s průměrem spotřeby sousedů, rodiny se snaží intenzivně spořit, aby nebyly nejhorší široko daleko. 

Spotřebitelé si totiž často neuvědomují, jak moc zatěžují prostředí – a své peněženky –, protože náklady mnohé spotřeby (a plýtvání) nejsou výrazné. Nikdo z nás neví, kolik stojí vyprání prádla, jedna sprcha či sledování filmu v noci, protože energie a voda jsou placeny souhrnně a zálohově. Nainstaluje-li si domácnost na spotřebiče cenoměry – udělátka měřící spotřebu vody či elektřiny nebo plynu a ukazující v penězích, kolik aktuálně vše stojí – klesá spotřeba obvykle až o třetinu. 

Nakonec je to vždy chování a preference každého jednotlivého člověka, které jsou zodpovědné za mnohé z našich největších environmentálních problémů. Změna k přírodě zodpovědnějšímu chování přitom může být jednoduchá. Občané by se neměli bát experimentovat a svůj život zkusit posunout tam, kde Zemi mohou škodit nejméně. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Proč mlčíme?

Friedrich Nietzsche ve svém díle Tak pravil Zarathustra píše, že člověk musí vždy pravdivě promluvit o věcech, o kterých ví, i kdyby důsledky mohly být neblahé. Mlčení je horší. Zamlčované pravdy se stanou jedovatými tajemstvími a jejich eventuální zveřejnění má důsledky ještě horší.

Proč lidé mlčí o pravdách, ač by měli mluvit? Předně podceňují, jaké mohou mít jejich informace dopad. Zvažme slavný příběh tří inženýrů, kteří se starali o bezpečnost přehrady. Každý z nich čelil tlaku profesnímu i sociálnímu, protože planý poplach by měl dopady na jejich reputaci a život v komunitě. Ač každý z inženýrů věděl o závadách ve své oblasti, nic neoznámil, protože věřil, že systémy ostatních dvou jsou v pořádku. Až přehrada praskla.

Dalším příkladem mohou být milosrdná mlčení a lži. Kolegovi po poradě neřeknete, že jeho prezentace byla nudná a k ničemu, protože s ní teď už nic neudělá. Dítěti pochválíte kresbu, i když je to mazanice, a manželce oceníte večeři, byť nestála za mnoho, protože nechcete ranit jejich city. (Příklady nejsou z mého života! Manželka zajistí výborné jídlo, a ne vždy přes dovážkovou službu; a dcery malování na zdech necháváme z estetických důvodů, ne proto, že je nelze přemalovat.) 

Emma Levinová a Maurice Schweitzer, američtí psychologové, ukázali, že lidé, kteří lžou, aby druhým pomohli či zvedli náladu, jsou ostatními vnímáni jako morálnější než lidé, kteří říkají pravdu, zvlášť když z toho mají prospěch. Dle jejich výzkumu je lež vnímána negativně pouze tehdy, když přináší prospěch lháři či je samoúčelná. Nietzsche by však argumentoval, že i tyto milosrdné lži či mlčení v dlouhém období uškodí. Oklamaní lidé nedostanou zpětnou vazbu a budou si myslet nesmysly či pokračovat v činnostech, které lze dělat jinak a lépe. 

Ještě nebezpečnější je vznik tzv. pluralitní nevědomosti. K ní dochází, když se lidé mylně domnívají, že názory ostatních jsou méně variabilní, a zároveň předpokládají, že se tyto postoje systematicky liší od jejich vlastních. Trochu kostrbatě tahle definice vysvětluje, proč přetrvávají chybné postoje, i když je ve skutečnosti málokdo drží. Kupříkladu mnoho studentů si myslí, že ostatní věnují studiu méně času, což je odrazuje od studia. Ve skutečnosti ale studenti věnují studiu spoustu času, jen to neřeknou, protože se bojí, že budou za neschopné či mimoně. Jejich mlčení ale podpoří stereotyp, že běžný student nestuduje. Podobně se řada lidí domnívá, že ostatní pijí alkohol mnohem více, což ospravedlní následně jejich nadměrné pití, i když spousta lidí nepije mnoho či vůbec, ale právě proto to nevytrubují ven. 

Pluralistická nevědomost má značné sociální dopady. V Saúdské Arábii si mnoho mladých mužů myslí, že ženám by mělo být dovoleno pracovat mimo domov, zároveň předpokládají, že majorita jejich spoluobčanů je proti, a proto jsou veřejně také proti.

Graf ukazuje obrovský rozdíl mezi odhady participantů, kolik jejich spoluobčanů považuje práci žen mimo domov za dovolenou a skutečným počtem Arabů, kteří práci žen mimo domo schvalují. Spočteno jako (odhad v %) - (objektivní podíl v %).

Naštěstí lze s pluralistickou nevědomostí snadno bojovat – podporou sdílení informací. Když Arabům americkošvýcarský tým ekonomů ukázal výsledky hodnověrného anonymního průzkumu, co si jejich
vrstevníci skutečně myslí, byli pak mnohem ochotnější zaregistrovat své manželky do aplikace
umožňující jim najít práci mimo domov.

Poté, co ekonomové ukázali Arabům skutečné názory jejich spoluobčanů, vzrostla jejich ochota nechat své ženy zaregistrovat do aplikace umožňující práci mimo domov. Zde vidíte rozdíl mezi kontrolní skupinou ("Control"), která informace nedostala a skupinou, která informace dostala ("Treatment").

Psáno pro Lidové noviny.

Abychom neupadli před cílem, Účel světí prostředky také v kampani za co nejvyšší proočkovanost populace

Ochota lidí očkovat se proti covidu je stále nedostatečná, aby bylo možné (nejen) v Česku dosáhnout kolektivní imunity. Zůstane-li až čtvrtina populace neočkovaná, jak naznačují průzkumy, prostor pro množení a mutaci viru bude příliš velký. Dalším epidemickým vlnám se nevyhneme. Značná část úsilí věnovaného vývoji a distribuci vakcíny proti covidu tak může přijít vniveč. Abychom neupadli před příslovečnou cílovou páskou, je třeba v nadcházejících týdnech zintenzivnit komunikaci výhod (a určitých malých rizik) očkování, ale i zvolit kreativnější cesty, jak nadchnout lidi pro naději, kterou univerzální proočkovanost nabízí. Behaviorální vědy nabízejí paletu nástrojů umožňujících přiblížit se této metě.

Pomoz seniorovi, získej očkování

Právě nyní je ideální čas na spuštění programu "pomoz seniorovi, získej očkování" jako na Slovensku, v USA a dalších zemích. Marketing firem dlouhodobě využívá podobný trik při oslovování těžko získatelných klientů. Přivede-li jim někdo zákazníka, získá slevu či jiné výhody. Nabídka funguje, protože lidé jsou snáze přesvědčitelní blízkým člověkem a osobním doporučením než reklamou a PR propagací. Předně blízkým věří a zároveň tuší, že se službou či výrobkem mají zkušenost, takže jim eventuálně pomohou a poradí. 

V Česku nejsou naočkovány statisíce šedesátníků a sedmdesátníků. Někteří z principu vakcinaci odmítají. Jiní trpí úzkostí z rezervačního systému a vypadnutí z rutiny, budou-li muset někam cestovat. Další se bojí, že se při očkování v nemocnici nakazí. Jiní se nechtějí trápit dopravou, MHD, či v labyrintu masových očkovacích center. Dodejme motivaci jejich mladším bližním. Pomohou-li seniorovi se dostavit do očkovacího centra, získají očkování sami bez ohledu na věkový limit. Obavy, že se v inzerátech "bude kšeftovat s babičkami" či že "dědové budou chtít uplatit," jsou určitě namístě. Věřím, že mnohá taková etická klopýtnutí budou více než kompenzována zvýšenou ochranou nejohroženějších spoluobčanů, kteří by se jinak na očkování nedostavili. 

Když se přenesete přes "americký" styl vyprávění, při němž každý vědec je geniální a každé testované opatření je treskutě úžasné, v knize How to Change: The Science of Getting from Where You Are to Where You Want to Be od: Katy Milkman, kterou letos vydalo nakladatelství Portfolio, najdete řadu dobrých nápadů, jak se či ostatní motivovat ke změně chování.

Další behaviorální intervencí je omezení prokrastinace se nechat naočkovat. Zvažte, kolikrát jste si vzpomněli (či vám manžel/ka připomněl/a), že musíte zajít na úřad, objednat se u lékaře, či na výměnu pneumatik. Vždy v nejméně vhodný moment, kdy jste neměli čas. Za chvíli jste na to zapomněli, abyste si vzpomněli v noci, kdy už se s tím zase nedalo nic dělat. A tak dále i po několik dní. Až jste povinnost zcela vypustili. Podobně mnoho lidí může plánovat na očkování jít, ale neustále se zapomínají registrovat, až se naučí očkování ignorovat zcela. Předobjednání může snadno spojit záměr s chováním. Studie z USA ukazují, že lidé, kteří jsou předobjednaní na očkování, se s větší pravděpodobností nechají očkovat, i když mohou svůj termín změnit či zrušit, než lidé, kteří se musejí sami aktivně registrovat. 

Klíčová je rovněž možnost takto předobjednat celé firmy, státní instituce, spolky, či osoby, které jsou v péči neziskovek či úřadů. Domluva s očkovacím centrem umožní, že lidé ze stejné organizace jsou předobjednáni na stejný den, organizace objedná dopravu a sociální tlak "většiny" zajistí, že skutečně jen ortodoxní odmítači vakcinace zůstanou pozadu. 

Podobně lze skupinovou či organizační identitu využít v soutěživosti, kterou manažeři či jiní lídři někdy dokážou zažehnout. Dosáhnou vyšší proočkovanosti fotbaloví fanoušci Plzně, či Slavie (co navíc spojit lístek na zápas s objednáním na očkování)? Vězni na Pankráci, nebo na Mírově? Zaměstnanci RegioJetu, nebo Českých drah? Navíc i zákazníci jistě upřednostní firmu – ať už je to dopravce, pohostinství, či maloobchod –, která bude hrdá na plnou proočkovanost svých zaměstnanců, než konkurenta, jehož zaměstnanci vakcínám nevěří.

Oslaďme si to

Posledním, leč neméně účinným nástrojem přesvědčování je oslovované prostě uplatit. Etikové mohou být opět na štíru s tím, že morální imperativ očkováním ochraňovat sebe a své blízké je nahrazen materialistickými dary. Leč opět věřím, že účel zde světí prostředky. Uzávěry hospodářství stojí miliardy korun týdně, zbankrotované firmy i lidské osudy, proto i tisícové dary mohou být efektivním nástrojem zvýšení vakcinace, která uzávěry učiní zbytečnými. 

Odměna nemusí být nutně hotovostí od státu. Ve světě existuje nespočet příkladů, jak lze oslovit jinak těžko přesvědčitelnou populaci – restaurace a pivovary nabízí očkovaným piva zdarma (byť by se po očkování pít alkohol neměl), firmy svým vakcinovaným zaměstnancům dávají dny volna a příspěvky na dovolenou, školy očkovaným studentům výhody při registraci předmětů a města umožňují očkovaným zadarmo cestovat MHD. Koneckonců i běžný rozum říká, že nepříjemnou aktivitu je nutno něčím osladit, aby se stala příjemnější. 

Mnoho z uvedených opatření bylo ověřeno. Některá fungují velmi, jiná málo, mnohá k vakcinaci přivedla nespočet lidí, některá naopak přesvědčila jednotlivce o jejich konspiračních teoriích. Nicméně, je lepší zkoušet a i mockrát neuspět, než nezkusit nic a pak vinit ty, kteří měli přijít, ale nepřišli.

Psáno pro Lidové noviny.