Pomoc bližnímu

Když se Margaret Meadové, americké antropoložky proslavené výzkumy na Nové Guineji, zeptali, jaká je první známka civilizovaného kmene, odpověděla překvapivě "zhojená stehenní kost". Archeologové ji našli nedaleko místa, kde před patnácti tisíci lety bylo patrně stanoviště menší tlupy lidí. Přežití staršího člověka se zlomenou nohou vyžadovalo, aby se o něj týdny až měsíce někdo staral. Nosil mu jídlo a vodu, chránil jej před zvířaty, odnesl jej do bezpečí, bylo-li třeba. Téměř jistě se muselo zapojit několik osob.

Úvodní příběh je čerpán z knihy: The Best Care Possible: A Physician's Quest to Transform Care Through the End of Life od: Ira Byock, kterou v roce 2013 vydalo nakladatelství Avery.

Mnoho druhů zvířat pečuje o svá mláďata a některé krátce i o zraněné či nemocné dospělé. Žádný jiný tvor na Zemi ale neobětuje tolik času a energie, aby dlouhodobě chránil nejzranitelnější, nemocné či umírající bližní.

Z pohledu biologie by se takové chování vůbec nemělo vyvinout. Pomáháte-li někomu, obětujete zdroje, které byste mohl vy či vaši potomci využít. Sentimentální tvorové, kteří tráví čas pomocí ostatním, by rychle vyhynuli. Pomoc starým a cizím lidem evolučně nedává smysl, a aby takové chování bylo udržitelné, je třeba očekávání, že vám pomáhaný službu eventuálně oplatí. Nicméně u starých, nemocných či vážně raněných právě toto očekávat nelze. Své útrapy nemusejí přežít.

Argument se vžil pod pojmem "bankéřův paradox": úvěr nejvíc potřebuje firma, která balancuje na hraně existence. Ta je ale pro bankéře nezajímavá, protože představuje přílišné riziko. Ti by nejraději půjčovali velkým, prosperujícím společnostem s účty plnými peněz, protože u nich je riziko nesplacení úvěru nejmenší. Takové firmy ale úvěr nepotřebují. Lidé tento paradox rozlouskli investicemi do dobré reputace a zisku přátel. Vybudujete-li si s někým blízký vztah, vznikne morální zájem o jeho blaho a pomáháte mu na základě jeho potřeb, ne na základě svých nákladů.

Ve studii Michaela Enta a kolegů účastníci hodnotili, jak se někdo zachoval, když byli v úzkých, a naopak jak se zachovali, když někdo potřeboval pomoc. Pomoc sobě lidé vnímali jako mnohem přínosnější, cítili se víc vděční, než pomáhající tvrdili, že obětovali. Pomáhající naopak výrazně podceňovali, jak moc jim je ten, komu pomáhají, vděčný. Zejména pomoc cizincům měla největší rozdíl výnosů, tedy pociťovaného vděku a nákladů – vnímané oběti pomáhajícího. U přátel a rodiny jsou výsledky stejné, jen náklady pomáhajícího byly vyšší – pochopitelně, pro nejbližší jsou lidé ochotni obětovat téměř cokoli.

Lidé s mnoha skutečnými přáteli mají o 50 % vyšší pravděpodobnost přežití než lidé se slabšími sociálními vztahy. Silná přátelství souvisejí s vyšší délkou života víc, než jej kouření či konzumace alkoholu snižuje, a jsou dokonce mocnějším faktorem než stravovací návyky nebo cvičení.

Přínosy pomoci bližnímu systematicky převyšují náklady pomáhajícího, zvyšují proto prosperitu rodiny i celé společnosti. Platí ale i opak: škození druhým blaho ničí, protože pachatelé získávají mnohem méně, než oběti ztrácejí. Dobré a zlé činy nepřenášejí jen zdroje od jednoho ke druhému, přinášejí navíc dobro – či naopak utrpení.


Psáno pro Lidové noviny.

Přátelé nás znají tak dobře, že odhadnou, kdy zemřeme

Způsoby, jakými člověk žije, ovlivní, kdy zemře – jistě ne moc šokující sdělení; na pravdivosti mu to ale neubírá. Víme-li, že někdo se stresuje kdejakou hloupostí, je neorganizovaný nebo snadno podlehne vábení neřestí, neočekáváme, že se dožije pravnoučat. Dlouhověkost očekáváme u kliďase, nikoliv neurotika. Lidé jsou zároveň mistři v odhadování charakteru druhých. Zeptáte-li se na povahu vám neznámého člověka lidí, kteří jej znají, obvykle se na jeho základních charakteristikách dokonale shodnou (ne vždy, pochopitelně). Joshua Jackson s kolegy (pdf) si tedy položili otázku, zda přátelé, majíce dokonalý vhled do naší povahy, tím i fakticky vědí, kdy zemřeme. K odpovědi využili studii, která běží po více než tři čtvrtě století.

Mezi roky 1935 až 1938 bylo naverbováno 300 novomanželů do výzkumu, který měl sledovat, jak osobnostní charakteristiky jednotlivců ovlivní jejich cestu životem. O každém účastníkovi studie bylo v počátku také zjištěno, co si o něm myslí jeho bližní. Nakolik je oblíbený nebo spíše tichý, pečlivý a upřímný či nespolehlivý, je-li neurotický, inteligentní či zda se bojí nových věcí. Jelikož u většiny participantů už je známo i datum úmrtí, lze určit, jak přesně přátelé určili jejich dlouhověkost podporující či znemožňující povahové rysy.

Muži, kteří byli známými v průměru označeni za svědomité, otevřené novým věcem či kultivované se dožili mnohem více let (a naopak nespolehliví chaoti umírají mnohem dříve). Třeba u extroverze či obecně emoční stability však vliv na délku dožití identifikován nebyl. U žen k dlouhověkosti naopak vedlo, byly-li označovány za emočně stabilní a coby přívětivé. Výsledky jsou totožné, i když se u odfiltrují charakteristiky jako vzdělání, příjem či inteligence.

Míra dožití (osa y) a věk (osa x) lidí dle toho, za jak svědomité byli označeni. Delší tečkovaná čára udává ty spíše nesvědomité (směrodatná odchylka pod průměrem), kratší tečkovaná svědomitější (směrodatná odchylka nad průměrem).

Participanti svou povahu uváděli rovněž, tyto údaje však nebyly natolik přesné v předpovědi doby jejich dožití. Souhrn mínění přátel je přesnějším vhledem do předností i slabin člověka, než jakého je on sám schopen.


Psáno pro Vesmír.

Přátelství přirozeným výběrem?

Fráze "máš ve mne přítele" získala nyní díky práci Nicholase Christakise a Jamese Fowlera (pdf) svůj doslovný význam, když bylo zjištěno, že genofond našich přátel či kamarádů je nám v mnohém podobný – do té míry – že by mohli být našimi vzdálenými bratranci či sestřenicemi.

Přátelé jsou si často podobní – vzhledem, zájmy či povahou – což málokoho asi šokuje. Velmi odlišní lidé by spolu nevydrželi. Kamarádství a přátelství vznikají na středních či vysokých školách, kam se selektují nadšenci do určitých oborů. Studují-li stejný obor, dají se očekávat i obdobné zájmy. Přátelé dále i sdílí mnoho stránek života. Chodí nakupovat do podobných obchodů, rozhodují se zhubnout či se nechávají stříhat u stejného kadeřníka, skutečně proto nepřekvapí, že se začnou navzájem podobat.

Christakis a Fowler porovnáním genů 1.932 lidí a 1.367 přátelských párů mezi nimi však dokázali, že spřátelení dvou lidí nemusí být dáno jen takto "zvenčí", prostředím, ale že lidé, kteří jsou si geneticky podobní (a nejsou přitom příbuzní), mají větší pravděpodobnost, že se stanou přáteli.

Graf ukazuje "koeficient příbuznosti" mezi člověkem a jeho přítelem (modrá) a náhodným cizincem (oranžová). Přátelé mají vyšší (pozitivní) koeficient příbuznosti než cizinci zhruba na stejné úrovni, jako kdyby byli našimi bratranci či sestřenicemi ze 4. kolene.

Detailní analýza ukázala, že nejvyšší podobnost mezi přáteli je u genů kódující zpracování pachových vjemů, čichu. Přátelům jednoduše ne/voní stejné věci. Slabší podobnost byla nalezena i u metabolizmu tuků. Obé naznačuje, že jim ne/chutnají podobná jídla.

Naopak vyšlo najevo, že geny odpovědné za imunitní systém jsou u přátel poměrně odlišné (tj. rozdílnější než u náhodných cizinců). Evolučně je navýsost pochopitelné, aby často spolupracující jedinci nebyli náchylní na stejné infekce. Naši přátelé tímto – do jisté míry – vystupují jako první hradba před nemocemi. (Již dříve bylo přitom dokázáno, že jsme sexuálně přitahování k jedincům opačného pohlaví, jež mají odlišný imunitní systém – potomci takového páru pak mají silnější imunitu).


Psáno pro Vesmír.