Krize bydlení

Když v Česku mluvíme o bydlení, většinou skončíme u depresivní statistiky, že na vlastní byt je potřeba třináct hrubých ročních platů, nejvíc v Evropě. Nový americký výzkum ukazuje, že ve chvíli, kdy se vlastní bydlení stává nedostupným, začíná se měnit chování domácností v mnohem širším měřítku – a důsledky mají potenciál být ještě více šokující než cenovky v developerských prospektech. 

Seung Hyeong Lee a Younggeun Yoo z Chicagské, resp. Severozápadní univerzity dokumentují podobný vývoj v USA, který zažíváme i my: ceny domů rostou vůči příjmům domácností mnohem rychleji. Zároveň klesá podíl mladých vlastníků nemovitostí, protože se přesouvají do kategorie čistých nájemníků a na bydlení či hypotéku už ani nespoří. Vzdají to. Část mladé generace prostě přestává plánovat s tím, že někdy bude bydlet ve vlastním, a ruku v ruce s tím také omezí svá přání založit rodinu. Tím se ale zásadně změní jejich životní filozofie: proč spořit a odkládat spotřebu na budoucnost, která už v jejich hlavě není spojena s velkými cíli, jimiž pořízení vlastního bydlení či založení rodiny bývá? 

Graf ukazuje vývoj mediánové ceny domů (červená linka) a mediánového příjmu (modrá linka) v USA.

Co se stane potom? "Nájemníci" vůči "majitelům" bytů utrácejí mnohem víc za spotřebu na kreditních kartách, a to zejména za zábavu, cestování a ne zrovna nezbytné statky, jako je třeba péče o mazlíčky. Podobný příběh se objevuje i u práce. Respondenti totiž v řadě dotazníkových studií odpovídali na otázku, zda souhlasí s tvrzením, že je třeba vždy podávat v práci svůj nejlepší výkon. U vlastníků s tím nesouhlasí zanedbatelné 2 %, u nájemníků už 4–6 %, tedy více než dvojnásobek. 

Nejde přitom o oficiální nezaměstnanost nebo zkracování úvazků, ale o obecnou změnu postoje k úsilí – přestanou práci vnímat coby prostředek k lepší budoucnosti, začnou pracovat méně a laxněji. Třetí oblastí je investiční chování. V datech vidíme, že účast na kryptoměnových trzích u nájemníků je vyšší než u vlastníků. Jako by šlo o „loterijní“ pokus dohnat nedostupné bydlení jedním velkým zásahem založeným na ryzí spekulaci. 

Pro Česko je podstatné, že nejde jen o pocit frustrace mladých, ale mechanismus, který má reálné dopady na pracovní produktivitu, stabilitu veřejných financí i politickou atmosféru. Čím více lidí se mentálně přesune do režimu „nemá cenu se snažit o dlouhodobou prosperitu“, tím menší smysl pro ně mají standardní ekonomické pobídky: daňové slevy za spoření, podpory kariéry či dlouhodobé investiční produkty. Důsledky jsou i politické – společnost, v níž velká část mladých nevěří v možnost postupného ekonomického zlepšení, je náchylnější k vyhledávání jednoduchých a extrémních řešení, k podpoře stran, jež slibují rychlou nápravu bez ohledu na cenu, či k ignorování dlouhodobých bezpečnostních rizik. 

Pokud budoucnost vnímáme jako uzavřenou, ztrácí smysl se o ni starat: proč řešit udržitelné veřejné finance, kvalitu školství nebo důchodový systém, když máme za to, že nám stejně nic zásadního nepřinesou?

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Co sledujete v televizi?

Má enormní význam, jaké zprávy čteme, do jakých knih se ponoříme a jaké pořady sledujeme. 

Každodenní konzumace médií nejen baví či informuje, ale postupně formuje naše vnímání a očekávání, čímž předurčuje naše rozhodování a může tak změnit náš osud. Zvažme lidi frustrované, nevěřící, že se v jejich životě může něco zlepšit. Neochotní zkoušet nové prožitky, získávat zkušenosti či informace, zůstanou jen ve svém splínu a v jejich životě se – neomylně – skutečně nic nezlepší. Bez naděje, bez inspirace, není zlepšení.

Jedinečný experiment v inovativním přístupu k pochopení vlivu konzumace různých obsahů médií na životní aspirace provedli britsko-francouzští ekonomové Tanguy Bernard, Stefan Dercon, Alemayehu Seyoum Taffesse a Kate Orkinová v chudých regionech Etiopie. Vyrobili dokumentární pořady o jedincích ze srovnatelného chudého prostředí, kteří dosáhli úspěchu v zemědělství nebo podnikání. Tyto příběhy nebyly fiktivní, šlo o skutečné příběhy o vytrvalosti a úspěchu lidí z okolí.

Účastníci studie – lidé z extrémně chudého etiopského venkova – byli rozděleni do skupin. První skupina zhlédla tyto inspirativní dokumenty, druhá skupina, sloužící k porovnání, sledovala běžný etiopský televizní zábavní program. Výzkumníci účastníkům z obou skupin pokládali otázky ohledně jejich životních cílů, očekávání ohledně budoucna a nespočtu dalších údajů bezprostředně po promítání, poté znovu po šesti měsících a ještě o pět let později.

Výsledky jsou pozoruhodné: studie odhalila skutečně významné rozdíly v blahobytu mezi oběma skupinami. Ti, kdo sledovali dokumenty, nejenže zvýšili svou ochotu pracovat, věnovali o hodinu denně více práci na svých farmách, ale také víc investovali do technologicky vyspělejších zemědělských vstupů. A nezůstalo jen u pracovní produktivity – sledování inspirativních a návodných dokumentů vedl k trvalému nárůstu investic do lidského kapitálu. Pět let po experimentu domácnosti, které sledovaly dokumenty, utrácely za vzdělání svých dětí o 39 procent víc. Tato investice se proměnila v hmatatelné výsledky: ve srovnání s jejich vrstevníky v kontrolní skupině dvojnásobek dětí dokončil základní školu. Tyto domácnosti také hlásily zlepšené životní podmínky od lepší kvality bydlení po nárůst vlastnictví věcí, jako jsou mobilní telefony a vybavení domácnosti. Navíc zažívaly mnohem méně měsíců potravinového nedostatku a hlásily vyšší subjektivní pohodu. 

Obrázek ukazuje změnu aspirací ("Aspirations Index") a naděje ("Expectations Index") a jejich kombinaci u sledované skupiny ("Treatment") a kontrolních skupin ("Placebo") a jejich změnu ("Difference") po promítání, po půl roce a po pěti letech.

 

Důvodem jejich lepšího života byl významný posun v aspiracích a očekáváních do budoucna. Studie zjistila, že ihned po zhlédnutí dokumentů – a pozoruhodně i o pět let později – byly aspirace a optimismus o lepší budoucnosti mnohem vyšší než v kontrolní skupině. Tento posun naznačuje, že možnost se poučit, i jen přes média, od lidí, kteří překonali podobné obtíže, jakým člověk čelí, může mít hluboký pozitivní dopad na jeho osud. Experiment ukazuje skutečně transformační sílu konzumace některých obsahů médií. A co sledujete vy?

Psáno pro Lidové noviny.

Bez soustředění

Školy procházejí dramatickou proměnou. V minulých desetiletích se opouštěl důraz na memorování faktů a akcentovalo se získávání vhledu, umění vyhledat relevantní informace a propojovat je. S rozšířením nástrojů umělé inteligence studenti cítí, že už není třeba vědět nic. Umělá inteligence zpracuje informace a produkuje vhled sama. Důraz má být kladen na unikátnost, kreativitu a schopnost umět zadávat jí úkoly. Co školu dělalo školou, zmizí. 

Domácí úkoly nemají smysl, protože je umělá inteligence zpracuje bezchybně (a bez možnosti identifikovat, že je neudělal student). Čtení učebnic je mrhání časem, protože odpovědi na kontrolní otázky sfoukne ChatGPT během sekund. Společné učení ve třídě je koncentrovaná nuda, protože stačí zadat úkol v mobilu do aplikace a ChatGPT vyplivne řešení... 

Nedávný výzkum týmu indickoamerických ekonomů však ukazuje, že právě tyto "zbytečnosti" mohou být skutečnou přidanou hodnotou školy. 

Dlouho se ví, že vzdělání zvyšuje produktivitu – vzdělaní lidé mají větší příjem. Přesně se ale neví proč. Jde o školami předané znalosti? Schopnosti? Známosti? Inteligentní lidé dosáhnou větší vzdělanosti a inteligence vede k vyššímu příjmu a vzdělání je jen jakýmsi formálním přívěskem?

Výzkumníci věřili v něco jiného – přidaná hodnota školy je naučit děti schopnosti se soustředit. Vycházeli z pedagogické notoriety, že čím později nějaký úkol v testu či během dne je, tím více chyb v něm studenti udělají. Je-li stejný úkol dříve, zvládnou jej lépe. Není to překvapivé, studenti jsou ke konci vyčerpaní, a zbývá-li méně času, jsou i více stresovaní. Co je však inspirující – u některých studentů je zhoršení mírné, zatímco u jiných markantní. Zejména studenti ze znevýhodněných rodin dosahují až trojnásobného zhoršení výkonu v pozdějších částech zkoušení či testů.

Podíl správných odpovědí v úkolu ("Percent correct"), v závislosti na umístění úkolu v testu ze čtení (na začátku či na konci; "Question Location in Test") na vzorku žáků z USA. Jak patrno, studenti s dobrým zázemím ("High SES") se v průběhu testů tolik nezhoršují jako studenti ze znevýhodněných oblastí ("Low SES"); osy x jsou posunuty pro srovnání.

Vědci v Indii nabrali 2000 žáků a náhodným přiřazením z nich vytvořili tři skupiny, které získaly "cvičení navíc". První skupina byla kontrolní, která v cvičeních tradičně opisovala z tabule úkoly a řešení. Studenti v druhé skupině dostali cvičení v matematických rébusech trénující setrvalou pozornost. Poslední skupina byla nejdůležitější, výzkumníci s dětmi cvičili hlavolamy a hádanky, které neměly žádnou souvislost s učivem, ale jejich řešení vyžadovalo se soustředit po delší dobu. 

Výsledky jsou jednoznačné. Známky studentů v obou experimentálních skupinách se zlepšily, a to i v předmětech, s kterými cvičení neměla žádnou souvislost, jako v angličtině či hindštině. Čas věnovaný soustředěné kognitivní činnosti – i bez učení se jakémukoli konkrétnímu obsahu – zlepšil schopnost dosáhnout dobrých známek. Navíc se ukázalo, že v průběhu testů se žáci nezhoršovali tolik. Byli schopni koncentrovaně přemýšlet delší dobu, což se projevilo v mnohem lepších výkonech.

Ve světě, který bude stále intenzivněji krást naši pozornost, bude schopnost soustředit se tou nejcennější dovedností, kterou můžeme pěstovat. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Staletá paměť

„Minulost nikdy neumírá. Vlastně ještě neskončila,“ píše v Rekviem za jeptišku americký nobelista William Faulkner. A kam se ekonomové podívají, tam mu dávají za pravdu.

Základní pravidlo sledování nejnovějších zpráv zní: nesledovat je. Nové neznamená důležité. Kdyby média mohla informovat jen jednou měsíčně nebo dokonce jedenkrát ročně, psala by a vysílala něco docela jiného. Ukázalo by se totiž, že jen pár událostí může mít skutečný a dlouhodobý dopad.

Dokonce i roční frekvence zpráv by se dala považovat za příliš častou, aspoň dle stoupenců kliometrie, oboru aplikujícího statistické metody na ekonomickou historii. Dějiny se podle této školy vyznačují pomalostí a přetrváváním. Ano, dílčí změny probíhají, ale protože vyvolávají silné emoce, přitahují nepřiměřenou pozornost a přeceňujeme je. 

Výsek mapy ukazuje římské cesty (červeně) v oblasti Lutecie (dnešní Paříž) a intenzitu světla v noci roce 2010 (jako nepřímý ukazatel soudobé hospodářské aktivity). Překryv je patrný.

Pochybovačům ekonomičtí historici ukazují mapy současných evropských dálničních tahů, umístění obchodně významných měst a tras římských silnic – téměř dokonale se překrývají. Ještě silnějším argumentem je srovnání částí světa bohatých v šestnáctém století a dnes. Samozřejmě existují skokani jako Jižní Korea, Singapur nebo Itálie i padlé hvězdy na Blízkém východě, ale obecná závislost je patrná. Žádný jiný samostatný faktor, který plní média a knihy, ať jde o objevy, technologie, zákony, hospodářskou či monetární politiku, nemá sílu jako dědictví minulosti.

Vy do škol, vy do dolů

Zvažme třeba vzdělanost a podnikavost jedněch a ignoranci a závislost druhých. Proč jsou v tom takové rozdíly i mezi občany jednoho státu? Španělsko-kanadského ekonoma Felipa Valenciu Caiceda tato otázka fascinovala. Zabýval se Latinskou Amerikou a nechápal, proč se natolik liší prosperita jinak velmi podobných regionů. Zjistil, že v Argentině, Brazílii a Paraguayi prosperují právě ta místa, ve kterých v letech 1609 až 1767 působily jezuitské misie.

Jezuité vedle pro Krista horovali i pro řemeslnou zručnost a obecné a technické vzdělání. Do španělských a portugalských dominií vyváželi technologii tisku, vyučovali v nich aritmetiku, botaniku, umění i primitivní lékařství. Na rozdíl od františkánských misií, jež se zaměřovaly výhradně na křesťanskou indoktrinaci, domorodcům představili plody, které nese poznání a technika. Ještě dnes, dvě a půl staletí od vyhnání posledního jezuity, vedou hodnoty a návyky vynucované jejich misiemi k vyšší gramotnosti, delší průměrné době strávené ve školách, vyššímu příjmu a vyšší inovativnosti, patrné třeba na ochotě osazovat geneticky modifikované plodiny.

Co vedlo naopak k tomu, že docela nedaleko lidé po vzdělání neprahnou a žijí chudobě? Zdá se, že opět Španělská koruna. Mezi lety 1573 až 1812 v Peru a Bolívii panoval nevolnický systém zvaný mita. Až desetinu mužů z vybraných kmenů nasadili kolonizátoři do dolů. Zotročení nejproduktivnějších členů společnosti vedlo k horší infrastruktuře, slabé produkci a celkově křehčí společnosti, která ztratila důvěru v budoucnost. Z tohoto šoku se oblast nevzpamatovala ani po dvou staletích.

Zóny bez Židů

Jak se mění nebo nemění třeba taková kosmopolitní tolerance k jinakosti? Když v polovině čtrnáctého století dorazila do Evropy černá smrt, Židé po celém kontinentu čelili obviňováni z šíření moru. V mnoha městech bylo vyvražděno celé židovské obyvatelstvo. Téměř o šest set let později Německo zaznamenalo celonárodní vzestup antisemitismu po porážce v první světové válce, kladené za stejné menšině.

Ekonomové Nico Voigtländer a Hans-Joachim Voth zjistili, že relativní míra antisemitských postojů a chování se ve vybraných městech téměř nelišila ani po víc než půl tisíciletí. Lokality, v kterých upalovali Židy v letech 1348 až 1350, vykazovaly výrazně vyšší úroveň antisemitismu i v meziválečném období. Útoky byly v těchto městech šestkrát častější, nacistická strana v nich získala více hlasů a následoval v nich i horlivější transport Židů do koncentračních táborů.

Lokální antisemitismus se v hlavách lidí po staletí utvrzoval každodenními aktivitami a notorickými symboly: antisemitskými hesly, obrazy a sochami v kostelech i domácnostech. Pašije zobrazovaly Židy jako boží vrahy, v divadelních hrách byl Žid synonymem křiváka a lakomce. Za zmínku stojí, že v bavorském Deggendorfu odstranili z ceremoniálu významné pouti upomínky vyhnání Židů při morových ranách až v šedesátých letech.

Ačkoliv v osmnáctém a devatenáctém století vedla industrializace k masivní migraci, většina obyvatel zůstala tam, kde žily generace jejich předků. Antisemitské postoje se předávaly v rodinách a v komunitách po staletí, i když – či snad právě proto – mnoho z těchto lidí Žida nikdy nepotkalo. Pouze ve městech, které zažily příliv migrantů, protižidovské tendence podle Voigtländera a Votha vymizely. Až nová krev přinesla jiné tradice a jiné názory.

Dědictví jde překonat

Jak se dlouhodobě utváří vztah k autoritám, třeba lékařským, mohou ukázat důsledky amerického vládního experimentu v Tuskegee v Alabamě, kde ve třicátých letech minulého století lékaři naverbovali čtyři sta Afroameričanů, kteří trpěli syfilidou, a dalších čtyřicet let na nich pozorovali průběh nemoci – aniž by je aktivně léčili či by o své nemoci účastníci pokusu vůbec věděli. Ekonomky Marcella Alsanová a Marianne Wanamakerová zjistily, že experiment a jeho následné zveřejnění dodnes vede k větší nedůvěře černochů k medicínskému systému. A to tím intenzivněji, čím blíže žijí k místu experimentu. Averze má i po dvou až čtyřech generacích za následek podstatně vyšší úmrtnost a nižší průměrnou délku života.

Pochopení toho, že rozhodování lidí ovlivňují dlouhodobě zakořeněné postoje, však může napomoci k řešení. Alsanová, která má vedle doktorátu z ekonomie i titul z medicíny, se pokusila toto historické dědictví vykořenit. Spolu s kolegy zprovoznila mobilní kliniku poskytující bezplatné služby v oblastech stále poznamenaných nedůvěrou. Předpokládali při tom, že černoši budou méně důvěřovat bílým lékařům, jací stáli za experimentem v Tuskegee. V klinice tuto domněnku testovali – pacienty náhodně ošetřoval černoch, nebo běloch. Potvrdilo se, že černošští lékaři měli výrazně pozitivní vliv na ochotu využívat lékařskou péči. Tento jednoduchý zásah vedl k tomu, že budoucnost přestala kopírovat minulost. 

 

Psáno pro Finmag.

Chudoba a krávy

"Proč někteří lidé zůstanou chudí?" je zakládající otázkou ekonomie, přesto na ni ani po 300 letech existence oboru neznáme odpověď. Většina chudých ve světě je sice zaměstnána, ale mají příliš nízké mzdy. Otázka tedy zní, proč zůstávají v práci, která je z chudoby nevyvede.

Jedna skupina ekonomů hledá příčinu ve vlastnostech lidí, které jim zabraňují pracovat na pozicích či v sektorech zajišťujících dostatečnou obživu. Podle nich chudí nejsou dost inteligentní, trpěliví, pečliví, tvůrčí či pracovití, proto ustrnou v neperspektivní robotě. Tato perspektiva je ohledně vymýcení bídy pesimistická – bylo by totiž třeba změnit genetické či naučené vlastnosti, aby to z chudoby pomohlo. Vzdělání dokáže mnohé, ale ne všechno. Navíc má tento přístup moralistní stín: chudí si nouzi "zaslouží" tím, čím jsou, respektive nejsou.

Druhý pohled se zaměřuje na okolnosti. Chudí jsou chudí, protože se narodili do podmínek, v kterých absentují možnosti se z ní vymanit. Jde o stejnou logiku jako v Hlavě 22. Kdo by chtěl zbohatnout, vzdělat se či podnikat, potřebuje mít naspořeno či získat úvěr. Na nic ale nedosáhne, protože je chudý a žije v podmínkách, kde zdroje nejsou. Bez ohledu na osobní kvality zůstane v pasti chudoby. 

Je složité rozhodnout, který z pohledů dynamiku chudoby vysvětluje lépe. K rozsouzení by bylo třeba v celých národech vylosovat mnoho chudých, mladé i staré, dát jim obrovské zdroje a dlouhodobě sledovat, zda je promrhají, protože nemají schopnosti či talent, a zase skončí v neperspektivních zaměstnáních, či jim a jejich dětem pomohou vymanit se z bídy. 

Takový experiment se v dějinách nestal, a otázka po příčinách chudoby zůstávala nezodpovězena. Letos však ekonomka Clare Balboniová s kolegy takový pokus v malém uskutečnila.

V nejchudších oblastech Bangladéše existují pouze dvě kasty obyvatel. Majitelé půdy a dobytka patří mezi bohaté, zbytek vesnice je jejich námezdná síla a získává příjem na hranici přežití. V posledních letech byl v Bangladéši spuštěn program pomoci nejchudším, který je prozaicky jednoduchý: domácnostem jsou dány krávy. Místně velmi hodnotné aktivum. 

Graf uvádí rozdíl ve změnách bohatství ("productive assets") mezi domácnostmi, které dostaly krávu ("Treatment") a které nikoliv ("Control"). Jak patrno, zatímco bez krávy se bohatství pomalu vytrácí, s krávou roste.

 

Tým ekonomů po dobu čtyř let sledoval tři tisíce domácností, které krávy dostaly, a zjistil, jak výrazně dokážou pomoci. Ne všem. Je-li domácnost tak chudá, že nemá vlastně nic, ani produktivní aktivum jí nepomůže. Nemají z čeho zaplatit dopravu píce či vybavení, nemohou rozvážet mléko – a nakonec skončí hůř než před darem. Jinak ale ekonomové zjistili, že v porovnání s domácnostmi, které nedostaly nic, se většina obdarovaných začala z chudoby rychle dostávat: nashromáždili o 14 % větší majetek.

Ač se příběh o kravách zdá triviální, analýza ukazuje na gigantické mrhání lidskými životy, které past chudoby způsobuje. Bez jednorázové pomoci, byť zdánlivě drahé, by se většina místních nemohla přeorientovat na výdělečnější práci a nezískala by 15krát více zdrojů, než byla hodnota pomoci. Chudí tedy na lepší život nemají, ano, ale není to jejich vina. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Chudoba debilizuje

Mít na účtu málo vyčerpává hlavu – a vyčerpaná hlava nevydělává.

Až budete zase stát před pokladnou s plným košíkem, zkuste si tipnout, kolik zaplatíte. Ženy budou přesnější než muži, protože nakupují častěji. Znalost cen také souvisí s věkem, starší budou přesnější než mladší. Leč vůbec nejpřesnější odhad budou mít chudí.

Bohatí házejí do košíku, co se jim líbí. Tu a tam se podiví nad zdražením nebo využijí slevu, obecně však nemají tušení, kolik je nákup bude stát. Při odhadu se mýlí až trojnásobně. Pro nízkopříjmového člověka je však pohyb obchodem matematickou úlohou. Má v hlavě rozpočet, kolik může utratit, prostudoval slevový leták, zná cenu každé položky v košíku, a je si proto na desetikorunu jist, kolik zaplatí. Účet si pak navíc pamatuje.

Chudí také častěji odhalí triky supermarketů. Zhruba čtvrtinu zboží je paradoxně levnější kupovat po kuse než ve velkém balení. Chudí nepodlehnou, jelikož sledují, kolik stojí přepočet na kila, kusy či litry.

Výhodně nakoupit je pro hlavy chudých přitom to nejmenší. Musí mít přehled, kdy odcházejí jednotlivé platby z účtu, kolik stojí opravy spotřebičů a na kolik by vyšlo jejich nahrazení novými. Žijí v konstantním stresu, aby se pračka či auto nerozsypaly, protože nemají na jejich okamžitou náhradu. Pokud je tedy nechtějí koupit na úvěr, kterých už splácejí několik. Neustále přemýšlejí nad problémy, které nemizí a ze kterých může dlouhodobá nemoc či ztráta zaměstnání udělat existenční ohrožení. Jejich mysl vyčerpávají úkoly, které lidé s nadprůměrným výdělkem berou jako rutinu.

A teď se soustřeď

Ekonom Sendhil Mullainathan a psycholog Eldar Shafir se dovtípili, že síla chudoby dokáže lidi stahovat do stále horší situace, protože jim zcela vyčerpá mentální kapacity. Chudí mívají nižší vzdělání a snáz podléhají dezinformacím. Jsou méně pečliví při braní léků, častěji je vynechávají nebo berou špatné dávkování. Jedí horší jídlo, třeba z polotovarů. Rizikověji pijí alkohol. Jelikož i méně dbají na prevenci, umírají o celé desetiletí před průměrnou dobou dožití. Častěji sázejí v hazardních hrách a končí v exekucích. Pochopitelně ne každý chudý je takový, ale v porovnání s bohatými si stojí v uvedených kategoriích hůře v jakékoliv zemi světa.

Podle rozšířeného přesvědčení si chudí své útrapy zaslouží, protože se rozhodují krátkozrace, jsou netrpěliví či hloupí. Mullainathan a Shafir ale kauzalitu obrátili. V sérii článků a v knize Scarcity: Why Having Too Little Means So Much (Nedostatek: proč mít málo znamená tolik) ukazují, že chudoba a konstantní stres vedou k horšímu rozhodování.

Knihu Scarcity: Why Having Too Little Means So Much od: Sendhil Mullainathan a Eldar Shafir vydalo v roce 2013 nakladatelství Allen Lane.

Při jednom z experimentů odchytávali obyčejné Američany na nákupech a ptali se jich, jak by při neočekávané události dokázali v krátké době sehnat dvě stě dolarů, zhruba pět tisíc korun. Nato měli řešit Ravenovy progresivní matrice, tedy IQ test, v kterém se odvozuje posloupnost symbolů, takže výsledek nezávisí na sečtělosti a vzdělání řešitele jako IQ testy založené na slovech. Výzkumníci pak porovnali, jak si v testu vedli lidé z domácnosti v nejnižší čtvrtině příjmů, a naopak ti bohatí.

Výsledky obou skupin byly naprosto stejné. Chudoba z toho rozhodně nevychází jako důsledek nízké inteligence.

Proč se ale nejdřív ptali na těch dvě stě dolarů? Protože jiná skupina řešila stejný úkol, jen si měla nejdřív představit, že potřebuje sehnat dva tisíce dolarů, přibližně padesát tisíc korun. Tedy částku, kterou by podle statistik polovina Američanů nedokázala rychle poskládat. Výkon bohatých se v testu nezměnil, naopak chudí tentokrát propadli – ztratili 13–14 IQ bodů. O tolik klesne lidem inteligence po dvoudenní spánkové deprivaci.

Asi netřeba popisovat další experimenty. Zvažte, jak špatně se vám přemýšlí či pracuje, když přemítáte nad ranní hádkou s manželem či manželkou nebo konfliktem v zaměstnání. Soustředění je v prachu a práce neodsýpá. Chudí přitom zažívají stres z nedostatku peněz neustále. A nutnost okamžitě získat balík peněz, byť hypoteticky a v experimentu, u nich vyvolala stres doslova debilizující.

Tati, čti mi

Můj známý, úspěšný a bohatý manažer, jednou nesouhlasně vyprskl, jaká je tahle teorie blbost. Jestli někdo žije ve stresu, jsou to lidé vzdělanější a bohatší. Sám pracuje na několika náročných obchodech měsíčně, musí vést nesourodé týmy, má tvrdé termíny, pracuje o víkendech. Nadto by měl vést společenský život odpovídající jeho postavení, navštěvovat soirée obchodních partnerů a divadelní premiéry…

Není sporu, že jeho život stresující je. Má nad ním i malými jednotlivostmi však kontrolu a okamžitě může zvolit jinou životní cestu. Přejít na méně exponovanou pozici a přestat se stýkat s lidmi, kteří mu počítají návštěvy filharmonie. Chudí se zato nemohou rozhodnout, že přestanou řešit doplatek na léky či hlídání pro své děti.

Důsledky intenzivně dopadají zejména na děti z chudých domácností. Jejich rodiče mívají méně konzistentní styl výchovy, podle momentální únavy děti za stejné chování někdy odměňují, jindy trestají. Ty pak v ničem nevidí pravidla. Méně jim čtou a vysvětlují, naopak jim častěji zapínají televizi. Nejde však nutně o neschopnost či neznalost. Je to důsledek nedostatku času a trpělivosti, odčerpaných celodenním stresem.


Psáno pro Finmag.

LN: Kniha roku 2017 (a další)

Do letošní soutěže Lidových novin o Knihu roku jsem nominoval tři různorodé kandidáty. (Obligátní varování: výběr je zatížen tím, že jsem ani zdaleka nestihl přečíst, co jsem plánoval... a na některé dobré knihy jsem jistě zapomněl.)

Knihu Shoe Dog od: Phil Knight vydalo (namluvenou) letos nakladatelství Simon & Schuster Audio.

Ač je nutné se někdy přenést přes americkou pompéznost a narcismus, životopis Phila Knighta je intimně podaným vhledem do přemýšlení o jeho životě a rozhodnutích, které nakonec vyústily ve vznik největší sportovní firmy světa. Knightových nočních můrách, nenaplněných očekávání, zklamání ze svých poklesků i mrzkých charakterů mnohých lidí, ale i zasloužených úspěchů a štěstí na přátele.

Knihu Why Buddhism is True: The Science and Philosophy of Meditation and Enlightenment od: Robert Wright vydalo letos nakladatelství Simon & Schuster.

Evoluce nás nevybavila myslí, která dokáže dosáhnout štěstí a klidu. Robert Wright využívá soudobých výzkumů v kognitivní a evoluční psychologii a vlastní zkušenosti při pronikání do budhistického vidění světa, aby čtenáři nabídl způsoby, jak procházet dny bez rozčilování nad problémy, které jsou nepodstatnými trivialitami. Jak svou mysl osvobodit, aby svět prožívala v jeho úžasnosti nezatížená ambicemi, které ve skutečnosti mít nemusí.

Knihu The Gene: An Intimate History od: Siddhartha Mukherjee vydalo letos nakladatelství Scribner.

Historie genetiky podána s čtivostí detektivky. Mukherjee v prvním dějství odryje své obavy o dědičnosti mentálních problémů ve své rodině a nato chronologicky představí vývoj genetiky – úžasně spojí životní příběhy vědců s jejich objevy, jak je řízen veškerý život na této planetě. Kniha se věnuje i soudobým kontroverzím s umělým vytvářením organizmů či přepisováním genů (nejen) při léčení nemocí.
 
Do užšího výběru se dále letos dostaly knihy:

Knihu Behave: The Biology of Humans at Our Best and Worst od: Robert M. Sapolsky vydalo letos nakladatelství Penguin Press.

Majestátní pojednání o biologických procesech stojících za lidskou agresivitou, nevraživostí a zlobou. Knize však škodí školometské představování základních fyziologických procesů a škobrtnutí při zveličování několika studií, které se nakonec ukázaly jako nehodnověrné. 

Knihu The Evolution of Beauty: How Darwin's Forgotten Theory of Mate Choice Shapes the Animal World - and Us od: Richard O. Prum vydalo letos nakladatelství Doubleday.

Názorné aplikace teorie sexuální selekce, tedy Darwinovy myšlenky, že při výběru partnera nemusí rozhodovat jeho „skutečné“ schopnosti, ale pouze estetické, sexuální působení na druhé pohlaví (hezká paralela do marketingu – o úspěchu nerozhodnou pravé kvality, ale umná prezentace). Jelikož autor je ornitolog, větší část knihy se zabývá ptáky, sekce o lidech nejsou moc hluboké.

Knihu Darwin's Unfinished Symphony, How Culture Made the Human Mind od: Kevin N. Laland vydalo letos nakladatelství Princeton Univeresitsy Press.

Další zástupce evoluční teorie, tentokráte o kulturní evoluci coby nástroji lidstva, jak dosáhnout komplexní civilizace. Kniha je pojata jako vědecká biografie autora a některé sekce proto dávájí dojem, že jsou více důležité pro něj samotného, místo, že by byly skutečně podnětné, resp. pro čtenáře nutné k pochopení či přečtení.

Knihu The Secret of Our Success: How Culture Is Driving Human Evolution, Domesticating Our Species, and Making Us Smarter od: Joseph Henrich vydalo letos nakladatelství Princeton University Press.

Mnohem více se mi líbilo Henrichovo Tajemství našeho úspěchu, jež sice nedosahuje rozsahu Darwinovy nedokončené symfonie, ale díky antropologickému podání těžícího z příběhů, je mnohem jasnějším a čtivějším představením kulturní evoluce.

 

Knihu Against the Grain: A Deep History of the Earliest States od: James C. Scott vydalo letos nakladatelství Yale University Press.

Inspirující pohled na ekonomicko-politickou dynamiku vzniku prvních států v duchu „obilí v sýpkách se daní lépe než jiné výpěstky a lidem za hradbami se vládné lépe než kdyby volně běhali po pláních". Nicméně Scott velmi přehání myšlenku (ne zcela opřenou o silnou evidenci), že mimo města a proto-státní celky žili lovci-sběrači-příležitostní-zemědělcí v rustikální idyle.

Knihu The Great Leveler: Violence and the History of Inequality from the Stone Age to the Twenty-First Century od: Walter Scheidel vydalo letos nakladatelství Princeton University Press.

Do jisté míry „pokračování“ Scotta. Scheidel se zaměřuje na vznik nerovností mezi lidmi. Pochmurnou pointou knihy je varování, že rovnost je téměř vždy jen důsledkem katastrof, válek a hladomorů.

Knihu The One Device: The Secret History of the iPhone od: Brian Mechant vydalo letos nakladatelství Little, Brown and Company.

Spíše než o iPhonu (o kterém je vlastně až závěr) je kniha o změnách, které musely nastat v technologiích (od výroby baterií po invenci nerozbitného skla), v závádění nového stylu řízení firem a v hospodářské restrukturalizaci Číny..., aby byla umožněna výroba tohoto přelomového výrobku.

Knihu Fifty Inventions That Shaped the Modern Economy od: Tim Harfod vydalo letos nakladatelství Riverhead Books.

Název přesně odráží obsah a čtenáři znalí knih Tima Harfoda vědí, že jeho literární styl je chorobně čtivý. Menší nevýhodou je, že jde o typickou knihu, ze které můžete čerpat nespočet zajímavých fakt (k zmínění třeba v hospodě), aniž byste po jejím přečtení viděli svět jakkoliv jinak.

Knihu The Captain Class: The Hidden Force That Creates the World's Greatest Teams od: Sam Walker vydalo letos nakladatelství Random House.

Ačkoliv nejsem fanouškem vlastně žádného fyzického sportu, kniha o důvodech, proč některé sportovní týmy vyhrávají a jiné nikoliv, byla příjemným čtením. Asi proto, že ve skutečnosti je o faktorech, které ustanovují inspirujícího člověka (a tedy třeba i dobrého manažera).


Psáno (z části) pro Lidové noviny.

Minimální mzda roste. Cesta z chudoby ale vede jinudy

Bohuslav Sobotka včera vyhlásil zvyšování minimální mzdy. Od ledna bude místo dosavadních 11000 korun 12200 korun. Aktuální studie z USA ale ukazují, že prudké zvýšení minimální mzdy vede k propadu příjmů nekvalifikovaných pracovníků, případně k rychlejší automatizaci a robotizaci. Tedy k úplné ztrátě zaměstnání a příjmů z něj.

V roce 2016 bralo v Česku pod 11208 korun pět procent zaměstnanců. Zvýšení minimální mzdy na 11000 korun se tedy letos v lednu přímo dotklo jen úzké skupiny lidí. Od té doby mzdy intenzivně rostly, minimální mzda ve výši 11000 korun se nyní týká sotva tří procent zaměstnanců. Jde přitom o profese, v nichž je obvyklý přivýdělek bokem, třeba ve formě spropitného v pohostinství a jiných službách. Socialisty prosazený růst minimální mzdy k 12200 korunám tyto počty patrně nezmění. Minimální mzda je tak notoricky spíše jen symbolem zájmu politiků o řešení chudoby než reálným opatřením. Nicméně pořád jde o desítky tisíc lidí, kteří mohou velmi tvrdě pracovat, a přitom třít bídu. Je legitimní, když jim politici chtějí pomoci. Jenže zvyšování minimální mzdy je cesta, která je z chudoby nevyvede.

Proč nezvyšovat

Když zastupitelé amerického města Seattle měli rozhodovat o zvýšení minimální mzdy, slyšeli varováním ekonomů, že taková politika může nízkopříjmovým skupinám zaměstnanců ve skutečnosti ublížit. Logika za varováním je dvojí.

Pakliže zaměstnavatel platí málo, může být důvodem nízká produktivita zaměstnanců. Jeho marže mu prostě nedovoluje platit víc. Uvažme prodavače ve vesnickém obchodě, kde je zákazníků a prodaného zboží jednoduše málo. Bude-li nakázána vyšší mzda, firma bude muset nejméně produktivní zaměstnance propustit nebo rovnou zkrachuje. Místo nízké mzdy nebudou brát zaměstnanci žádnou. Na druhé straně, zaměstnavatel může zneužívat své tržní síly. Ví, že uchazeči o práci s tak nízkou odměnou nemají na výběr, a protože takových uchazečů může být víc než pracovních míst, je zaměstnavatel v pozici, v které bude nabízet velmi nízkou mzdu. V takové situaci by minimální mzda účinně zvýšila moc zaměstnanců.

Druhým negativním důsledkem minimální mzdy je nahrazení lidí stroji nebo jinou technologií. Růst mzdových nákladů obecně zvýhodňuje investice do technologií a kapitálu. Místo zdražujících lidí si zaměstnavatelé pořídí stále zlevňující stroje. Pokladní nahradí samoobslužné pulty, dělníky robotizovaná výrobní linka, zemědělce sofistikovanější kombajny. Vysoká minimální mzda opět vyústí v mizení pracovních míst. Na druhé straně, prací, které je možné levně robotizovat, může být hrstka.

Vyšší hodinová mzda. Jenže za míň hodin

Ekonomové obecně věří, že negativní důsledky zvyšování minimální mzdy (nebo nakonec i její existence vůbec) převažují. Leč, jak naznačeno, výsledek – to jestli vyšší minimální mzda bude znamenat vyšší blahobyt málo vydělávajících, nebo vytrácení pracovních míst – nemusí být jednoznačný. Seattleští proto objednali studii (pdf), která měla exaktně určit, jaký je konkrétní dopad legislativy zvyšující minimální mzdu. V Seattlu ji v roce 2015 zvýšili z 9,5 dolaru za hodinu na 11 dolarů, v roce 2016 potom na 13 dolarů za hodinu.

Varování se naplnila, výsledkem byla menší katastrofa. Nejenže byli nízkokvalifikovaní pracovníci propuštěni, respektive nenajati, podniky si zejména nemohly dovolit platit zaměstnancům tolik hodin a nechávali je pracovat méně. I přes zvýšení hodinových sazeb si ve výsledku vydělali méně, zhruba o šest procent – což znamená, že v Seattlu přišli nízkokvalifikovaní zaměstnanci o 125 dolarů měsíčně, celkem o 120 milionů dolarů.

Jako každou studii lze i tuto kritizovat. Předně, nárůst minimální mzdy byl poměrně vysoký, u menšího zvýšení by výsledky nebyly asi tak dramaticky špatné. A zejména, jelikož dopad minimální mzdy na pracovní sílu v Seattlu mohl být ovlivněn dalšími ekonomickými jevy, autoři se je snažili odfiltrovat zohledněním, jak se daří ostatním zaměstnancům ve státě Washington – na které se minimální mzda nevztahovala. Ti však pochopitelně nemusí být srovnatelní. Studie ale přes své limity přesvědčivě ukazuje, že neadekvátní zvýšení minimální mzdy vede k omezení příjmu nízkopříjmových skupin obyvatelstva. Bohužel, předvídatelná byla i reakce politiků v Seattlu. Negativní výsledky je vyděsily, a tak – objednali další studii.

Pokusy na lidech

Ekonomové Grace Lordanová a David Neumark (pdf) se pak podívali, jak je to se substitucí lidí stroji. Jejich premisa je přímočará, méně kvalifikované pozice lze jednodušeji automatizovat. Když pro ně začnou být lidé kvůli minimální mzdě příliš drazí, nahradí je stroje a kvalifikovanější pracovníci (technici robotů či softwaroví inženýři). Výsledkem bude růst příjmové nerovnosti a nezaměstnanost méně kvalifikovaného obyvatelstva. Přesně to v amerických datech také našli. Čím snadněji bylo možné pracovníka po nárůstu minimální mzdy nahradit strojem, tím větší je pravděpodobnost, že bude propuštěn. Obzvláště negativní dopad lze vysledovat u starších zaměstnanců, kteří patrně už nemají síly na rekvalifikaci, a u minorit a velmi mladých zaměstnanců, kteří jsou nevzdělaní a bez praxe a mají obecně obtíže najít si zaměstnání.

Graf ukazuje citlivost poklesu odpracovaných hodin (osa y v %) po zvýšení minimální mzdy na 13 dolarů/hodinu u pracovníků beroucích různou úroveň mzdy (osa x v pozicích platících méně než dolarů/hodinu). Jak patrno, došlo k značné ztrátě odpracovaných hodin (a nemohlo tedy dojít k tomu, že by se pracovníci nějak dostali do lépe placených pozic).

Samozřejmě, bez kvalitních analýz, jaká úroveň minimální mzdy v Česku začne škodit, lze jen těžko dávat rady. Stejné varování by ale mělo platit pro vládu, pakliže chce minimální mzdu zvyšovat: když neví, jestli její zvyšování škodí, nebo pomáhá, neměla by ho asi prostě jen tak zkoušet a doufat, že to vyjde. Doufání není úspěšným způsobem vládnutí. Fantazie volebního leadera socialistů Lubomíra Zaorálka o 16 tisícové minimální mzdě už hazarduje s výše popsanými riziky.

V reáliích Česka lze však úspěšně předpovídat, že zvýšení minimální mzdy vyústí v nárůst odvedených daní a pojištění, až peníze, které zatím zaměstnavatel dával zaměstnancům bokem, projdou výplatní páskou. Nedá se ale říct, že to pomůže lidem na hraně chudoby.


Psáno pro Finmag.

Jak na násilnou kriminalitu? Letními brigádami

Všechny vlády světa se snaží omezit násilnou kriminalitu preventivními i represivními opatřeními, málokdy však zdárně. Třeba ve Spojených státech je každý den napadeno a zraněno na šest tisíc obyvatel, pachateli jsou v drtivé většině mladí muži, obvykle nízko vzdělaní a nezaměstnaní. V Chicagu se proto rozhodli řešit zločinnost letními brigádami pro rizikovou mládež. Plánem bylo umožnit středoškolákům získat nejen praxi, tolik ceněnou na trhu práce. Rovněž je, doslova, zaměstnat a omezit příležitosti, aby něco provedli.

Program letních brigád nabízel 8 týdnů částečného úvazku za minimální mzdu. Náhodně vybraní studenti středních škol pracovali jako asistenti radních, pomáhali v kancelářích, někteří zahradničili ve veřejných parcích. Studenti měli přiřazeného mentora, který je provedl peripetiemi zaměstnání a učil je praktické schopnosti a znalosti dané organizace. Někteří studenti prošli i terapií, která jim pomáhala porozumět a ovládat jejich touhy, myšlenky či fobie. Program měl jednoduše mladým lidem ukázat, že poctivá práce je smysluplná a mohou se v ní realizovat, místo aby podlehli svodům gangů či vandalství.

Když Sara Heller (pdf) dopad programu vyhodnotila, prokázala, že „brigádníci“ byli zapleteni v násilné kriminalitě o 43 % méně než srovnatelní středoškoláci, kteří náhodou do programu vybráni nebyli. U jiných druhů trestných činů nebyl efekt prokázán. Snížení násilné kriminality však bylo trvalé, minimálně po celý další rok, což napovídá, že program jen „neodklidil“ potenciální násilníky z ulic, ale že – alespoň částečně – omezil skutečné příčiny vedoucí k násilí. Brigády naučily problematickou mládež lépe zvládat sociální interakce, takže se méně uchylovala k násilí.

Sloupce ukazují průměrný počet zatčení pro skupinu brigádníků (šedé sloupce) a skupinu srovnatelné mládeže (bílé sloupce) u násilné kriminality („Violent“), u majetkové kriminality („Property“), kvůli drogám („Drug“) a ostatních trestných činů („Other“). Sloupce níže ukazují rozdíly mezi skupinami. Jak patrno, jediný statisticky významný dopad programu je pokles násilné kriminality.

Odborně navržený, dobře cílený a extrémně levný program vedl k razantnímu snížení nejhorší kriminality a podpoře znevýhodněných lidí – přesně takto by měla vypadat sociální politika vždy.


Psáno pro Vesmír.

Jsou lichváři dobrodinci národa? Ani ne...

Úrokové míry spotřebních úvěrů jsou v řadě zemí intenzivně regulovány a historie zákonů proti lichvě sahá alespoň do středověku. Nakolik tyto zákazy zlepšují náš život se však ekonomická teorie neshodne.

Na jedné straně stojí argument, že potřebují-li půjčit rizikoví lidé, kteří jsou známí nesplácením závazků či nemají zástavu, pak věřitel jednoduše musí vyžadovat značný úrok. Z vysokého zisku z jednoho úvěru bude krýt své škody z nesplácení jiných. Zakáže-li stát vysoké úroky, věřitel podobné úvěry vůbec poskytovat nebude a některým skupinám obyvatel se znemožní jakýkoliv úvěr získat. Ti v určitou chvíli nemusí mít na jídlo či na zdravotní péči a obrátí se na černý trh lichvářů, kde zaplatí ještě více, či k ještě horším alternativám.

Zastánci opačné teorie tvrdí, že mnozí se chováme impulzivně a v zápalu chtění bezmyšlenkovitě podepíšeme i vysoko úročený úvěr, který postupně zkonzumuje všechny naše příjmy. Regulace velikosti úroků nás chrání, abychom za chybu doslova nezaplatili vším, co máme.

Brian Melzer (pdf) se podíval, co na teorie říkají data a zaměřil se na tzv. výplatní úvěry (či půjčky do výplaty). Jde o službu, při níž si okamžitě, „na občanku“, můžete půjčit zhruba 5 až 30 tisíc korun. Leč do týdne, maximálně do měsíce vše musíte splatit (při své výplatě). Neplatíte úroky, ale „poplatky“, zhruba 15,- až 20,- korun za každou půjčenou stovku. Nezdá se to mnoho, rychlý přepočet ale ukáže, že kdybyste si půjčili stokorunu na rok (dvaapadesátkrát, po týdnu) za rok zaplatíte fakticky až 1040% úrok.

Melzer využil toho, že některé státy USA výplatní úvěry zakazují, jinde jsou ale dovoleny. Jinak podobní zákazníci to mají k nejbližšímu poskytovateli úvěrů různě daleko – někteří si mohou půjčit raz, dva, jiní by museli jet pro tento úvěr celý den.

Jak různá dostupnost rychlých spotřebních úvěrů ovlivní blahobyt lidí? Melzerova analýza ukazuje, že dost negativně. Čím snadněji nízkopříjmová domácnost může získat výplatní úvěr, tím vyšší nashromáždí dluh. Mnoho spotřebitelů nemá ani na splátky, půjčuje si proto stále rostoucí sumy u stále více poskytovatelů, až se dopracují k osobnímu bankrotu. I ti „šťastnější“ často odkládají zdravotní vyšetření či zubní prohlídky, protože na ně jednoduše nemají. Nesplácí účty za nájem, elektřinu, vodu či plyn.


Psáno pro Vesmír.

Proč jsou děti na Ostravsku hloupější aneb Cena inverze

Ve znečištěných, smogem zamořených městech prospívají žáci mnohem hůře. Důvodem nabíledni může být tamní odlišná skladba obyvatelstva. Lidé vzdělaní, s vyšším příjmem a rozhledem jsou obvykle schopni a ochotni za kvalitnější prostředí a bydlení připlatit. V zamořených oblastech proto setrvávají spíše chudé, méně vzdělané domácnosti. Je-li inteligence silně dědičná, na podprůměrné třídy je zaděláno. Schopnější učitelé budou také vyhledávat spíše zdravější města, než aby se za mrzký peníz dusili v „problémových“ třídách.

Na druhé straně stojí vliv zničeného životního prostředí na zdraví a tedy i na uvažování, vzpomínání či soustředění dětí. Je známo, že zejména popílek, ale i smog obecně zhoršují dýchání a funkci oběhového i nervového systému (srdce i mozek jsou extrémně závislé na přísunu kyslíku). Lidé se zhoršeným krevním oběhem jsou pak náchylní k srdečním a mozkovým příhodám. Nebylo by proto překvapující, kdyby si znečištěné ovzduší vzalo daň i na schopnosti pracovat či studovat.

Victor Lavy, Avraham Ebenstein a Sefi Roth (pdf) se jali uzel různých příčin rozetnout. Chopili se výsledků izraelských maturit, které jsou specifické řadou standardizovaných testů, které studenti musejí skládat v průběhu celého středoškolského studia. Pravidelně podstupují státní testy z osmi předmětů a na konci studia ještě jednu baterii testů, jak státních, tak specifických pro svou školu. Poté se vše zprůměruje a dosáhne-li student určené hranice, prospěl. Jelikož jsou testy hromadné, podstupované vždy na dané škole a rozprostřené v průběhu několika let, je možné sledovat, zda se výkon studenta horší, skládá-li zkoušky, když panuje zrovna inverze či smogová situace.

Měřící stanice kvality ovzduší (body) a hlavní města (fialově), z nichž pocházejí data o studentech.

Potvrdilo se, že zhorší-li se někde znečištění ovzduší prachem či oxidem uhelnatým, výkon žáků se systematicky zhoršuje. Zejména při velkém kontaminaci, třeba prachové bouři, jsou výsledky studentů velmi chabé. Mírné znečištění velkého efektu nemá.

Negativní dopad oxidu uhelnatého, který vzniká hlavně coby automobilové emise, pak narůstá v průběhu dne – s tím jak houstne doprava, zvyšuje se i jeho koncentrace. Žáci mající smůlu, že skládají zkoušku odpoledne, jsou pak znečištěným vzduchem postiženi nejvíce. Jak dopadají astmatici není asi třeba rozvádět. Závěr je přímočarý, země, která se nestará o kvalitu svého ovzduší, má hloupé občany.


Psáno pro Vesmír.

Nakonec přežijí jen hlupci

Když se v ekonomii učí koncept méněcenných statků, používá se jako úderný příklad pořízení dítěte (ano, jazyk ekonomie je někdy necitlivý). Roste-li bohatství či příjem člověka, poptává méněcenných statků totiž méně. Zámožní lidé si sice mohou dovolit více všeho, orientují se ale spíše na jiné statky. V bohatnoucích společnostech se méně využívá MHD, roste ale nákup osobních vozidel, ubývá tuzemských dovolených ve prospěch zahraničních a rodiče si pořizují méně dětí ve prospěch jiných zážitků.

I když je to zdánlivě paradoxní, pro vysoko-příjmové, vzdělané občany se totiž investice do dětí radikálně prodražují, zejména svým časem. Jelikož se mohou realizovat v nespočtu kariér, podnikat výlety kamkoliv, navštěvovat představení, jednoduše si mohou více užívat, každé pořízené dítě je o část toho všeho připravuje. Naopak pro chudšího rodiče nemá čas strávený s dítětem tolik alternativ, navíc může brát početnou rodinu coby zajištění na stáří. Z uvedené dynamiky proto vyplývá, že v bohatnoucích společnostech bude klesat porodnost (což více-či-méně pro současný svět platí).

Satoshi Kanazawa (pdf) šel s úvahou ještě dále. Uvedený vývoj do jisté míry tlumila genderová nerovnost. Ženy mívaly nižší vzdělání i příjem a zůstávaly proto s dětmi doma. Vyšší příjem muže či domácnosti se tedy mohl promítnout do vyšší životní úrovně a porodnost zároveň zůstala relativně vysoká. S rostoucí emancipací, kdy ženy pomalu překonávají muže ve vzdělanosti a mzdový diferenciál mezi pohlavími se také snižuje, tento mechanismus ale vymizí.

Přijmeme-li fakt, že k vysokému příjmu obvykle vede vyšší inteligence, lze predikovat, že čím budou oba manželé inteligentnější, tím menší je pravděpodobnost, že si pořídí potomka. Kanazawa využil rozsáhlého britského šetření, v němž jsou již od roku 1958 respondenti pravidelně testováni a dotazováni na širokou třídu otázek, včetně ochoty mít děti a později i zda děti měli. Jak se dalo očekávat, čím inteligentnějším respondent byl, tím méně dětí – resp. vůbec žádné, si plánoval pořídit. Nárůst IQ o 15 bodů značil 35% snížení ochoty mít dítě u žen a 27% u mužů.

Ochota mít dítě (první sloupce) či zůstat bezdětný (druhé sloupce) v závislosti na IQ respondenta. Kanazawa, jak je u něho dobrým zvykem, obarvil data pasivně agresivně u žen růžově a u mužů modře.

Data o skutečném rodičovství rovněž ukázala, že inteligentnější ženy zůstanou spíše bezdětné. U inteligentních, bohatých mužů však podobný vztah neplatí, potomka si nakonec s někým pořídili (možná lépe formulováno, partnerky inteligentních mužů zajistily, že si pořídili). Přesto, je-li inteligence silně dědičná, přitom vliv matky je geneticky intenzivnější, výsledky znamenají, že moderní, bohaté společnosti budou v průměru postupně hloupnout.


Psáno pro Vesmír.

Závislost na sociálních dávkách v rodinách – naučena či zděděna?

Pobírá-li někdo dlouhodobě sociální dávky, panuje velmi vysoká pravděpodobnost, že jeho potomci, až dospějí, skončí také na podpoře. Vytváří takto sociální stát rodiny, jejichž členové přivyknou podpoře a nejsou schopni ani ochotni zajistit si příjem prací? Těžko říci. Názor, že sociální dávky ničí motivaci získávat kvalifikaci, podnikat či pracovat, je přitažlivý a pochopitelný. Opomíjí však fakt, že faktory, které zapříčiňují špatný zdravotní stav, chudobu či nedostatečné vzdělání, se v rodinách přenášejí také.

Využívání sociálních dávek tedy nemusí mít nic co do činění s naučením se žít z podpory, ale jednoduše se znevýhodněním, jež se v některých rodinách "dědí". Nejde-li zrovna o extrémní případy, určit, zda za mezigeneračním pobíráním dávek stojí skutečné znevýhodnění nebo přivyknutí životu na dávkách, je téměř nemožné.

Gordon Dahl, Andreas Ravndal Kostøl a Magne Mogstad (pdf) ve své studii využili unikátní příležitost, která panuje v Norsku. Tamní systém dávek v invaliditě a bezmoci totiž umožňuje, aby zamítnutí žádosti o dávky bylo přezkoumáno nezávislými správními soudci, ti jsou přitom každému případu přidělováni náhodně. Někteří soudci jsou přitom obecně vstřícnější, jiní naopak velmi přísní. Jelikož je to ryzí náhoda, která rozhodne, ke komu je žadatel o dávky přidělen, je možné prozkoumat, zda děti těch, kteří měli "štěstí", že jim soudce dávky nakonec přidělil, se v dospělosti také stanou příjemci dávek. Respektive zda potomci žadatelů, kterým soudce dávky odmítl, v budoucnu v sociální síti naopak neuvíznou.

Studie ukázala, že získá-li žadatel benevolentního soudce a dávky obdrží, zvýší se účast jeho dětí v sociálním systému do deseti let o 12 procentních bodů. Tato míra je čtyřikrát vyšší než u dětí, jejichž rodičům byl naopak určen tvrdý soudce a dávky nezískali. Přidělení dávek rodičům se rovněž pojí s nižším vzděláním, kterého jejich děti dosáhnou, a nižší pravděpodobností, že si najdou práci.

I když jde pochopitelně jen o norský kontext, bylo dokázáno, že pobíráním podpory se členové domácnosti naučí, že živobytí lze získat jen skrze sociální systém, nepovažují "být na podpoře" za takové stigma a celá rodina pomalu vymizí z produktivní sféry. Zjištění zároveň ukazují, jak snadno může sociální síť nabobtnat – v Norsku nyní pobírá dávky v invaliditě skoro desetina dospělé populace.

Vývoj podílu dospělé populace (18-67 let) pobírající dávky v invaliditě v Norsku za posledních 50 let.

Psáno pro Vesmír.

Potraty skutečně vedou k snížení zločinnosti

Slavné zjištění Stevena Levitta a Johna Donohuea z konce 90. let je i dnes velmi kontroverzní. Když v 90. letech v USA překvapivě začala klesat kriminalita, přispěchali totiž s vysvětlením, že šlo o dopad uzákonění potratů o zhruba 20 let dříve. Vyšší potratovost v zemi totiž nejen z definice snížila porodnost, takže byl v populaci nižší poměr mladých mužů, kteří mohou za většinu násilné kriminality. Zejména se však nenarodili "rizikoví" jedinci. Nechtění potomci chudých, svobodných matek, bez vzdělání a rodinné podpory, děti, u nichž panuje mnohonásobně vyšší pravděpodobnost, že se v pubertě a dospělosti stanou kriminálníky.

Jelikož však tyto závěry závisely na jednom historickém precedentu v jediné zemi, nebylo je možné příliš zobecňovat. Abel François, Raul Magni-Berton a Laurent Weill (pdf) nyní provedli podobnou analýzu na datech z 16 evropských zemí, v nichž k legalizaci interrupcí došlo v různé době. Bylo proto možné sledovat, zda se s daným zpožděním projeví stejný účinek i v různých obdobích a v různých státech.

Vývoj počtu případů násilných přepadení a krádeží na mil. obyvatel v jednotlivých evropských zemích. Červená linka indikuje tamní legalizaci potratů.

Patnáct let po legalizaci potratů začaly míry vražd, přepadení i krádeží klesat univerzálně. I když nalezené efekty nejsou zrovna nejsilnější, studie potvrdila, že nechtěné děti narozené do nepříznivých podmínek skutečně "rostou pro kriminál". Přitom se zdá, že zvláště špatné prostředí, v němž děti vyrůstají, je zodpovědné za jejich následnou brutální cestou životem.


Psáno pro Vesmír.

Jak vyrovnat nerovnosti ve vzdělání? Pohybem…

Ne, že by ji skutečně někdo respektoval, ale každý asi zná poučku, že po delším učení, čtení či jiné mentální práci by si měl alespoň chvíli zacvičit. Jelikož pozornost a soustředěnost snadno ochabují, krátká fyzická aktivita znovu rozproudí krev a nabudí do další činnosti. Cvičení také umožní přetnout neproduktivní smyčky myšlení, do kterých se tu a tam mysl zamotá. Michele Tine (pdf) nově otestovala, jak 12 minutové cvičení dokáže u studentů zlepšit schopnost soustředit se a rozumět textu. Potvrdila, že i takto krátké cvičení má velmi významný efekt. Tak výrazný, že dokáže narovnat výsledky mezi studenty ze vzdělaných, bohatých rodin a těch z chudých domácností.

V USA, podobně jako v Česku, dosahují sociálně znevýhodnění studenti zhruba o 40 % horších studijních výsledků, jsou vzácněji přijímáni na vysoké školy a častěji z nich odcházejí. Již dlouho je argumentováno, že nejde jen o důsledek jejich horší inteligence, ale spíše ostatních faktorů, které se s chudobou pojí. Chudší žáci žijí ve větším stresu, běžné problémy jsou pro ně složitější, rodiče je natolik nepodporují či volí extrémů cukru či biče (a spíše toho druhého). Pozornost chudších studentů tak snáze sklouzává od učení.

I tento výzkum potvrdil, že chudší studenti se problematičtěji soustředí a hůře chápou text. Krátká fyzická aktivita však tento handicap dokázala odbourat. Ač pohyb obecně vedl k zlepšení, které přetrvalo minimálně dalších 45 min., u chudších studentů bylo zlepšení nejintenzivnější. Dostali se na úroveň spolužáků s mnohem zámožnějších rodin. Studie názorně ukazuje nejen důležitost rozcvičky, ale i jak vcelku triviální opatření dokáže udělat ze slabých studentů silné. (Pozn. pro mé studenty; od zimního semestru nabyde hodnocení "aktivita při cvičení" svého doslovného významu.)

Test soustředěnosti provedený u sledované, cvičící skupiny ("Experimental", plná linka) a u kontrolní, nicnedělající skupiny ("Control", čárkovaná linka) v rozdělení na studenty z chudých rodin ("Low-income") a bohatých rodin ("High-income"). Zjištěny byly výsledky před cvičením ("Pretest"), po cvičení ("Immediate Posttest") a po dalších 45 minutách ("Delayed Posttest").

Testy rozumění textu u kontrolní skupiny, která se před testem dívala na instruktážní video o cvičení ("Control Group") a u cvičící skupiny ("Experimenal Group") v rozdělení na studenty bohaté ("High-income Participants", světlé sloupce) a chudé ("Low-income Participants", tmavé sloupce).

Psáno pro Vesmír.

Když jistotu umí dát jen náhoda

"Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky," povzdechl si bývalý ruský premiér Černomyrdin nad peripetiemi politiky. Tu zkušenost by mohli podepsat kdekoli na světě. Všude, kde vlády lijí miliony do nejrůznějších programů (naše nová už se také chystá), dochází k tomu, že v lepším případě vyletí peníze oknem, v tom horším rovnou uškodí. Bez ohledu na úmysly. Přesto existuje způsob, jak se tomu vyhnout. Oč víc je kontraintuitivní, o to je účinnější: praxe ukazuje, že v mnoha případech stačí, aby plánovači potlačili "logické" uvažování a otevřeli dveře náhodě.

Psala se 70. léta minulého století, když ve Spojených státech odstartovala pilotní část pozoruhodného školního programu Vystrašit, zostra. Vystrašeny měly v jeho rámci být děti a mladí lidé, u kterých se dalo důvodně předpokládat, že budou mít do budoucna potíže s dodržováním zákona. Program jim zprostředkoval návštěvu věznic a setkání s lidmi, kteří si odpykávali doživotní tresty. Ti jim naturalisticky líčili svůj život za mřížemi, plný hrozeb, útrap a znásilnění. Na konci dekády pak o celém programu vznikl dokument, který jej představoval jako bezmála zázračný lék proti delikvenci mladistvých s úspěšností skoro 90 procent. Téměř žádné z dětí, které se programu účastnily, totiž v následujících třech měsících nezpůsobilo žádný přestupek.

Strašení zostra se tak v následujících letech začalo lavinovitě šířit po školách v celé zemi. Zdálo se to být logické: čím dřív a dramatičtěji se ukáže problémovým dětem, kam je dostane porušování pravidel, tím budou motivovanější změnit se. Vyhnou se špatné partě, zanechají drobných krádeží i vandalismu – prostě nepřekročí linii, za níž už je to do vězení jen krůček. Program se zdál být grálem sociální politiky. Realita – jak později vyšlo najevo a jak si ještě ukážeme – byla ale o dost jiná (pdf).

Zkus vyhmátnout rozdíl

Zjistit, jestli nějaký konkrétní program opravdu efektivně a dobře funguje, totiž nelze tak přímočaře, jak by se mohlo zdát – a jak by si jistě mnozí přáli. Krátká komparace stavu "před" a "po" sice může odhalit určité zlepšení, není ale sama o sobě schopna dokázat, že za to vděčíme právě zkoumanému opatření.

Jednoduchý příklad: vláda zavede nový program podpory nezaměstnaných. Přihlásí se řada uchazečů a po jeho absolvování zmizí z evidence úřadu práce mnohem rychleji, než bylo obvyklé. Třebaže to vypadá přehledně a jednoznačně, nelze vůbec říci, že je to důsledek úspěšného programu. Výsledek totiž mohla ovlivnit celá řada faktorů: akce mohla být spuštěna v době, kdy hospodářství začalo růst, takže všichni nezaměstnaní nacházeli práci najednou rychleji. Spolu s tím mohlo dojít i k "chybě výběru" – do programu se primárně přihlásili lidé silně motivovaní najít si práci, případně ti, jimž brzy měla vypršet podpora a z evidence by byli vyřazeni tak jako tak. Zkrátka: lidé, kteří se programu účastnili, mohli být systematicky odlišní od ostatních nezaměstnaných. Zda by tedy program fungoval i pro širokou populaci, zůstává nezodpovězenou otázkou.

Abychom nezůstali jen u teorie, nabídněme ryzí aktualitu: nová vláda už avizovala, že chce opět začít s podporou zateplování. Setká se ale její nabídka se zájmem? Bude fungovat? Nevíme! Ve Velké Británii v roce 2011 zavedli podobný program. Jakkoli ale vypadal na první pohled lákavě, skončil fiaskem. Tamější dotace pro domácnosti byly vysoké a zateplení by se během let samo zaplatilo. Vláda tedy očekávala obrovský zájem. Jenže ten se nedostavil.

Britové totiž podceňovali "abstraktní" a vzdálené úspory zateplení, zato se zalekli okamžité a hmatatelné nepříjemnosti – před rekonstrukcí by museli vyklidit půdy a sklepy. Vedle programu Zateplení tedy kabinet otestoval i program Zateplíme a vyklidíme – stavební firmy musely v jeho rámci nabídnout i vyklizení půd a sklepů. I když rekonstrukce kvůli tomu stála majitele více, zájem o program se prakticky okamžitě zvedl trojnásobně. A když se dotace vztahovala dokonce i na vyklízení, vzrostl zájem pětinásobně! (Pozn.: Analýzy tohoto a dalších projektů Rady pro vhled do chování lidí (Behavioural Insights Team), někdy také nazývané "Jednotky Šťouch" (Nudge Unit), lze nalézt na jejím blogu.)

Skupina, na kterou je opatření cíleno, se náhodně rozdělí na dvě. Na první skupině se opatření skutečně otestuje, druhá slouží jen k srovnání. Zda opatření zafungovalo se zjistí porovnáním stavu v obou skupinách (zdroj).

Zjistit, co funguje, přitom není tak obtížné, jak by se z těch několika příkladů mohlo zdát. Velmi spolehlivě to dokáže metoda náhodných (randomizovaných) testů. Ověřena v medicíně a později i v byznysu, začíná si dnes hledat cestu také do hodnocení různých státních a jiných veřejných programů. V praxi je založena na tom, že lidé vybraní do pilotních programů jsou – zcela náhodně a aniž by o tom měli ponětí – rozděleni do skupin. Někteří do skupiny, která testovaný program podstoupí. Druzí do druhé, kontrolní, již nakonec program mine. Jelikož rozdělení lidí je náhodné, veškeré ostatní faktory působí na všechny se stejnou pravděpodobností. Pak už lze identifikovat, zda program má nějaký vliv. Bude-li totiž mezi skupinami rozdíl, jediný faktor, v němž jsou dané skupiny odlišné, je to právě účast v programu.

Zostra zastrašeni

Splňme teď slib a vraťme se k programu Vystrašit, zostra. I on byl totiž s odstupem času podroben randomizovanému testu. Výzkumníci vytvořili skupinu dětí, které měly pletky se zákonem, a náhodně je rozdělili na dvě poloviny. Jedna z nich byla zostra vystrašena, druhá toho zůstala ušetřena. Všechny děti pak dál žily svým běžným životem, jen o nich školní psychologové vedli statistiky. Jejich analýzy, provedené po několika měsících i letech, ukázaly, že děti, které prošly programem, způsobují více zločinů než ty, které minul. Ani důkladné přezkoumávání dat na šokujícím výsledku nic nezměnilo: test zkrátka ukázal, že z dlouhodobého hlediska by bylo bývalo účinnějším preventivním opatřením nedělat nic – pozitivní efekt strašení byl jen velmi krátkodobý, v delší časové perspektivě spíše škodil.

Proč se program zprvu jevil být úspěšným, i když ve skutečnosti spíše "učil" kriminalitě, není zřejmé. Děti možná cítily, že na nich někomu záleží, a své chování krátce zlepšily. V delším období převážily jiné faktory (třeba chybějící životní vyhlídky) a osud vězně jim mohl začít spíše imponovat. Celkové ekonomické vyhodnocení programu (pdf) každopádně ukázalo, že každý dolar do něj investovaný přinesl škody ve výši zhruba dvouset dolarů, zaviněné budoucí vyšší kriminalitou, zneužíváním drog či závislostí na dávkách.

Anabáze s Vystrašit, zostra ilustruje, jak extrémně důležité je navrhovaná opatření otestovat, než se zavedou ve větším rozsahu. I když to od stolu či z malých studií může vypadat, že prostě nemohou nefungovat, bez randomizovaně kontrolovaných pokusů tomu není záhodno věřit.

Asi nejznámějším příkladem, jak testovat sociální politiku, je mexický projekt PROGRESA (pdfs). Jedním z jeho cílů bylo zlepšit školní docházku dětí. Nouze a bída se totiž předávají v rodině. Chudé domácnosti nemají dostatek prostředků, aby udržely děti na škole. Okolnosti často vyžadují, aby se potomci věnovali domácímu zemědělství, začali brzy pracovat či aby dívky pomáhaly s výchovou sourozenců. Děti z nuzných poměrů navíc nemají adekvátní výživu, žijí ve stresu a jsou nemocnější. Ve školách proto častěji absentují, jsou v látce pozadu a propadají. Krom toho jejich rodiče podceňují důležitost vzdělání. Tím se kruh uzavírá. Bez vzdělání nelze dosáhnout vyššího příjmu, samostatnosti ani rozhledu.

Mexická vláda tudíž naplánovala program s jehož pomocí chtěla odměňovat chudé rodiny dle docházky jejich dětí do škol a dle počtu tříd, jež absolvují. Roku 1997 proto nejprve vybrala 506 vesnic a náhodně je rozdělila na ty, které do PROGRESA vstoupí a které se stanou jen kontrolními. Rodiče v těch "šťastnějších" obcích pak mohli získat dávky ve výši 20 až 30 procent měsíčního příjmu, když jejich dítě pravidelně navštěvovalo školu. Nastavení respektovalo, že starší děti mají větší příležitosti vydělávat mimo školu, proto jejich rodiče dostávali vyšší dávky. Za docházku dívek – které školy z rodinných důvodů častěji nedokončovaly – bylo rovněž více.

Testy PROGRESA slavily úspěch. Do škol bylo zapsáno více dětí, vzácněji propadaly a vydržely v lavicích déle. Když už musely školu opustit, podstatně více z nich se do ní znovu přihlásilo. Dosavadní výsledky naznačují, že program zvýšil účast dětí ve školách o 21 procent a přinesl jim alespoň třídu vzdělání navíc. A zváží-li se očekávaná mzda, koruna dávky v programu dětem přinese tři koruny vyššího příjmu díky pokročilejšímu vzdělání.

PROGRESA se tedy začala aplikovat univerzálně, vstoupilo do ní přes dva a půl milionu rodin a dostalo se tak i na ty, které zprvu sloužily jen jako kontrolní skupina. I když v průběhu testování i během realizace programu samozřejmě došlo k řadě chyb, celkově lze považovat program za mimořádně úspěšný a efektivní. Však už také posloužil jako inspirace několika dalším vládám v Jižní Americe i Asii.

Chce se někdo vystěhovat?

Ve Spojených státech existují v řadě metropolí ghetta s vysokou nezaměstnaností a vysokou kriminalitou. Situace je obvykle důsledkem státních urbanizačních projektů z 50. a 60. let, během nichž erár levně vystavěl funkčně i esteticky monstrózní čtvrti a nastěhoval do nich nízkopříjmové rodiny. Děti, které tam vyrůstají, chodí do horších škol, jsou častěji oběťmi zločinu a brzy se stávají i jeho pachateli. Jedním z navržených řešení bylo nabídnout motivovaným rodinám dotaci na získání lepší adresy a pomoci jim tak s novým začátkem. Vznikl program Stěhování za příležitostí.

Ze všech přihlášených rodin bylo loterií určeno, která poukázku na lepší život dostane a která bude patřit jen do kontrolního souboru. Analýza ukázala (pdf), že pozitivní dopad na kvalitu života přestěhovaných rodin je extrémní (což mimochodem dokazuje, že do bídy byly stahovány okolím, nikoliv nutně svými špatnými vlastnostmi či jednáním). Děti i dospělí byli zdravější, méně u nich docházelo ke zraněním, cítili se podstatně šťastněji a bezpečněji. U chlapců se snížil výskyt problémů s chováním, lépe vycházeli s rodiči i učiteli, nestávali se členy gangů. Klesla kriminalita (pdf). I když se (zatím) neukázalo, že by přestěhování zlepšilo i vyhlídky dospělých na trhu práce, Stěhování za příležitostí získalo jednoznačné doporučení pro další rozšíření.

Graf ukazuje vývoj násilné kriminality mladých u skupin zařazených do programu Stěhování za příležitostí (čáry s čtvercem a trojúhelníkem) vůči kontrolní skupině (plné kruhy). I když skupiny v programu začínají na vyšší úrovni kriminality, je patrné, že časem se u nich zatýkání vytrácí.

Kouzlo testování

Ve Velké Británii, jak řečeno, dokonce existuje vládní Rada pro vhled do chování lidí, která se snaží systematicky vyhledávat, jaké státní programy nefungují nebo jsou neefektivní (v úvodu zmiňovaný nápad s vyklízením půd pochází od ní). (Pozn.: Názorný úvod, z kterého vychází i tento článek, do využívání randomizovaných testů v hospodářské a sociální politice ve Velké Británii nabízí tento text (pdf)).

Když tedy britské ministerstvo práce a důchodů chtělo ušetřit na úřadech práce tím, že by se instruktáž a pohovory s nezaměstnanými uskutečňovaly telefonicky, popřípadě hromadně ve skupinách, vybrala rada 137 lokálních úřadů, 66 600 nezaměstnaných a na 33 100 z nich myšlenku otestovala. Vyšlo najevo (pdf), že pro nezaměstnané je důležitá pravidelná, častá osobní pomoc.

Navržená "úsporná řešení" totiž vedla ke snížení pravděpodobnosti, že žadatel nalezl práci (ve srovnání s kontrolní skupinou, která standardně docházela na úřady). Eventuálně ušetřené náklady by tedy byly řádově překročeny vyššími sociálními dávkami a ušlým příjmem nezaměstnaných. Od nápadu proto ministerstvo upustilo dříve, než mohl napáchat dalekosáhlé škody (v navazujícím testování se pak překvapivě ukázalo, že i jednoduchá psychologická terapie – pravidelné vypisování frustrací, obav a naopak plánování malých cílů, jak získat práci – dokáže poměrně významně zlepšit vyhlídky nezaměstnaných, že nějakou práci naleznou).

Podobně v Británii dopadlo testování programu na zvyšování finanční gramotnosti (pdf). Stejně jako u nás, ani ve Spojeném království není řada rodin schopna adekvátně plánovat své výdaje a zadlužuje se na nevýhodných úvěrech. Britský kabinet proto zavedl volně přístupné kurzy. V některých dokonce frekventantům nabízel peníze za docházku (v přepočtu zhruba 200 korun za absolvovanou přednášku). Kdo očekává, že na přednášky za odměnu chodili lidé častěji, mýlí se. Ač "logika" napovídala něco jiného (proto je prvotní testování tak důležité!), peněžní odměna zhoršila účast na přednáškách, jakož i množství naučené látky. Lidé totiž přestali brát návštěvu přednášek jako věc, díky níž se mohou posunout dopředu, a zarámovali si ji spíše jako "povinnost, za kterou mohu dostat dvě stovky" – a ta za to někdy prostě nestála...

Randomizované pokusy samozřejmě nejsou samospasitelné a ani s nimi nelze otestovat vše. Nejsou dokonce ani prosté etických dilemat, jelikož kontrolní skupina při nich vždy přichází o nabídky, které by jí mohly pomoci. Tím je vykoupeno pochopení, co funguje a jak se dají opatření zlepšovat. Ve výsledku nakonec dokážou při správné aplikaci přinést zlepšení celé společnosti. Vlády na západ od nás pod tíhou krize objevují čím dál častěji jejich kouzlo. Třeba tento trend dorazí i k nám.


Psáno pro Lidové noviny (redigováno), v rozšířené podobě byl text přetištěn v Terra Libera (pdf).

Dětská práce a její zákazy

Zničené dětství, mnohdy i zdraví, jakož i omezené životní vyhlídky kvůli zanedbané školní docházce jsou zřejmé důvody, proč by morální člověk měl usilovat o vymýcení dětské práce. I dnes však ve světě zhruba 168 miliónů dětí pracuje a 85 miliónů z nich v nebezpečných podmínkách (třeba v dolech). Vůbec nejčastějším opatřením, které má zamezit využívání dětské práce, je právní zákaz.

Je-li doprovázen příslušnými sankcemi, dětská práce se pro zaměstnavatele stane "dražší" (s jistou pravděpodobností hrozí odhalení a potrestání), dospělí zaměstnanci se začnou více "vyplácet" a najímání capartů se omezí. Vyvstává však problém, že potřeby rodin se vznikem zákona nijak nezmění a pakliže na tom byli tak špatně, že jim nezbývalo nic jiného než poslat děti za prací (možná si je i proto pořídily), co se stane, když poptávka zaměstnavatelů po dětech začne mizet?

Exaktních analýz na toto téma mnoho není, resp. není žádná. Důvodem je patrně i to, že výzkum může uzavřít, že zákaz dětské práce je "špatný", což není stanovisko, které by v dnešním světě vědci přineslo slávu a uznání. Prashant Bharadwaj, Leah K. Lakdawala a Nicholas Li (pdf) si na svá ramena kříž přesto vzali a prozkoumali, k čemu vedl indický zákon, který roku 1986 dětskou práci v tamním průmyslu zakázal. A došli k onomu temnějšímu výsledku.

Zákon vskutku snížil ochotu zaměstnávat děti, což se ale projevilo zejména v poklesu dětských mezd. Nejchudším rodinám nato nezbývalo než ke strojům poslat své ještě mladší děti, míra zaměstnanosti dětí ve věku 10-13 let narostla. Docházka do škol se zhoršila, stejně jako životní úroveň chudých rodin, měřená již na úrovni spotřeby kalorií, jakož i celkovým bohatstvím. Cesta do pekla je skutečně mnohdy dlážděna nejčistšími úmysly.


Psáno pro Vesmír.