Pravda a lež

Jediný lidmi vytvořený objekt přímo viditelný z vesmíru je Velká čínská zeď. Květ slunečnice se otáčí za sluncem. Přemíra cukru u dětí vyvolá nekontrolovatelnou aktivitu a neposlušnost... I když se tvrzení zdají být až fádně jasná, dokázali byste uhodnout, které/á z nich neplatí?

Otázka je trochu chytákem, protože není pravdivé žádné z nich. Velká čínská zeď je poměrně útlá, i v maximu šířky nedosahuje více než 10 metrů. Navíc má podobnou barvu jako většina jejího okolí. Kdyby byla vidět z vesmíru ona, byly by i všechny dálnice – což nejsou. U slunečnic je věc trochu složitější, protože listy a poupata se za sluncem skutečně otáčejí, rozkvetlé květenství se ale nehýbe a trvale směřuje k východu. Vliv cukru na hyperaktivitu dětí je zase jednoznačná nepravda. Žádná vědecká studie nebyla zatím schopna ukázat, že by se děti staly nezbednější jen proto, že snědly sladkosti, čokoládu či i rafinovaný cukr. Pověra setrvává v myslích rodičů asi proto, že mohou zlobivost svých ratolestí na něco svést.

Přesto si je naprostá většina lidí jista pravdivostí alespoň jednoho tvrzení. Mnozí i poté, co se dozvědí, že jde o nepravdy, nejsou schopni uznat, že se mýlí. „Určitě je to pravda, četl či slyšel jsem to už mockrát.“ Stokrát opakovaná lež se stala pravdou. (Mimochodem, v Česku se autorství teze často přisuzuje Josephu Goebbelsovi, nicméně neexistuje žádný důkaz, že by tuto či podobnou frázi vymyslel či pronesl.)

Fenomén opakovaných lží nakonec velkou částí občanů považovaných za pravdy je na výslunní zájmu společenských věd zejména poté, co se Donald Trump stal prezidentem USA. V předvečer voleb byly totiž nejsdílenější, nejlajkovanější a nejkomentovanější články na sociálních médiích zjevně falešné – což iniciovalo dosud nekončící debaty, do jaké míry mohou falešné zprávy ovlivňovat volby (a to nejen v USA).

Američtí psychologové Gordon Pennycook, Tyrone Cannon a David Rand (pdf) se proto jali otestovat, zda opakování nepravdivých informací skutečně vede k tomu, že je lidé považují za pravdivější. Účastníkům svého experimentu v 1. kole ukazovali titulky pravdivých i nepravdivých zpráv a žádali je o zhodnocení, zda by podobné zprávy sdíleli svým blízkým. Šlo o desítky zpráv, pozitivních i negativních, o faktech i o různých politicích. Třeba, že Trump poslal vlastní letadlo, aby přivezlo 200 mariňáků z Iráku v roce 1991 (nepravda) nebo že Trump slíbil, že bude ochraňovat práva gayů (pravda).

Nato účastníci v 2. kole vyplňovali dlouhý osobní dotazník a na konci experimentu, v 3. kole, měli u dalších titulků zpráv ohodnotit, zda je považují za pravdivé či nikoliv. Do této poslední fáze však byly někdy zamíchány i zprávy z 1. kola experimentu – některé falešné zprávy účastníci tedy viděli dvakrát. Bylo možné zkoumat, zda „seznámení se“ se zprávou zvýší hodnocení její pravdivosti vůči zprávám, které účastník viděl poprvé. Pohříchu se potvrdilo, že lživé zprávy, které lidé již jednou viděli, hodnotili jako pravdivější. Konejšivým výsledkem bylo, že lživé zprávy jako celek byly hodnoceny jako trochu méně pravdivé než skutečné pravdivé zprávy.

Šokováni výsledky se psychologové snažili zjistit, co by pomohlo, aby lidé opakovaným lžím nezačali věřit více. Provedli další experiment a u falešných zpráv uváděli upozornění, že zpráva je považována za nepravdivou nezávislou institucí ověřující fakta (analogií českého projektu Demagog.cz). Bohužel ani tato varování nezměnila stejný trudný závěr – lidé opakovaným lžím věřili více. Varování měla i nečekaný negativní efekt: účastníci experimentu všechny zprávy – pravdivé i nepravdivé – najednou posuzovali za méně pravdivé. Upozornění, že jsou bombardováni falešnými zprávami nevedlo k ignorování falešných zpráv, ale k obecnému pocitu nedůvěry ve zpravodajství.

Graf ukazuje vyšší hodnocení přesnosti zpráv ("Accuracy rating") účastníky experimentu, pakliže je viděli opakovaně - v 1. i 3. kole experimentu (červená, "Familiarized") než zpráv, které viděli poprvé (modrá, "Novel"). Zároveň je patrno, jak malý vliv mělo upozornění ("Warning"), že jsou zprávy nehodnověrné.

 
Pouhé jediné zopakování lži navodí pocit, že je na ní cosi pravdy. Některým lžím jsme přitom vystavování měsíce a roky. Zvažme, jak silným klamům můžeme věřit.

Jediným pozitivním výsledkem studie je, že lidé nevěří i opakovaným lžím, pakliže jsou v rozporu s elementárním vzděláním, třeba že Země je perfektní čtverec. Ministerstvo školství by se mohlo zamyslet, zda osnovy necílit více na učení, jak kriticky ověřovat informace. Schopnosti pro blaho národa asi důležitější než znalost, že Země je rotační elipsoid.


Psáno pro Lidové noviny.

Dějiny vyvoleného přístroje

Devátého ledna 2007, šéf společnosti Apple představuje v San Francisku novinku, která se stane nejziskovějším a svým způsobem asi i nejvlivnějším spotřebitelským výrobkem v dějinách. Brian Merchant teď iPhonu k desátým narozeninám nadělil upovídanou biografii.

V knize The One Device: The Secret History of iPhone ale nejde (jen) o historii iPhonu. Merchant ji koncipoval jako novinářskou reportáž a historii vzniku i výrobu iPhonu si chtěl pokud možno doslova osahat. Objíždí tedy doly v Chile, kde děti těží lithium do baterií. Navštíví keňské softwarové firmy, které se podílejí na tvorbě appek. Dokonce tajně pronikne do čínské továrny o velikosti města, ve které armáda dělníků (kteří mimochodem mají mimořádnou míru sebevraždenosti) denně sestaví půl milionu telefonů s jablíčkem.

Nápady jsou málo

Když odešel Steve Jobs, hodně lidí pochybovalo, že si Apple udrží inovační potenciál a že vůbec obstojí. Mýtus génia má hluboký a tuhý kořínek. Merchant ale dochází k názoru, že o žádném pokročilém výrobku, jako je třeba smartphone, prostě nelze prohlásit, že za ním stojí myšlenka či práce osamělého génia. Technologie jsou natolik komplexní, že jejich otci jsou zástupy vědců a inženýrů silně využívajících poznání svých předchůdců.

Knihu The One Device: The Secret History of the iPhone od: Brian Mechant vydalo letos nakladatelství Little, Brown and Company.

Vyvrací například prohlášení Stevena Jobse, že Apple pro iPhone vynalezl display s vícedotykovým ovládáním. Merchant poukazuje na vynálezy, které vícedotykového ovládání využívaly už před desítkami let. Například už v 50. letech existoval radar, jehož obrazovka reagovala na dotyk. Přímým předchůdcem byl ale dotykový monitor, instalovaný v 70. letech minulého století v CERN pro dispečink urychlovače částic. Dánský inženýr, který ho vyvíjel, pro Merchanta vzpomíná: „CERN mi vděčně poděkoval za monitor s vícedotykovým ovládáním. Fungoval skvěle. Neviděli proto důvod, proč by měli platit za další výzkum technologie a já v něm tedy dál nepokračoval.“ Příhoda ilustruje, že talent, inovativnost a technické schopnosti neznamenají komerční úspěch, nejsou-li snoubeny s ochotou riskovat a podnikatelským duchem, vlastnostmi, kterými Jobs, potažmo Apple oplývali.

Podobné historické exkurzy přidávají knize na čtivosti: Inspiraci pro fungování telefonu Alexander Graham Bell získal asi takto: „Chirurg vyřízl z hlavy mrtvoly ucho, včetně bubínku a ušních kůstek. Bell vzal kousek lebky do rukou a na bubínek připevnil stéblo, jehož druhý konec se dotýkal kouřového skla. Pak do ucha promluvil, vibrace bubínku začaly na sklu kreslit vlnky“. Pohříchu, k čím k složitější technologii se Merchant dostává, tím méně hluboké jeho vyprávění je. Historii vzniku nebo fungování mikročipu, software či umělé inteligence (tedy hlavně Siri) představuje poměrně ploše. V takových pasážích Merchant prohrává s poctivějším technickým či historickým pojetím, jaké známe třeba z knihy Inovátoři. Jak skupinka vynálezců, hackerů, géniů a nadšenců stvořila digitální revoluci Waltera Isaacsona.

Méně vaty. Dotahovat

The One Device by mohla a měla být kniha kratší. Doplácí mimo jiné na to, že Merchant nedokáže osoby nebo oddělení zapojené do vývoje iPhone vykreslit zapamatovatelně, takže jejich úlohu v Apple musí neustále připomínat. Nikdo ale nechce číst firemní adresář.

Čtenář také jistě uvěří, že práce pod sociopatickým šéfem s nerealisticky ambiciózními požadavky v kultuře utajování a štvaní týmů proti sobě, byla stresující robota, která ničila lidem zdraví i rodinné vztahy. Není mu to ale potřeba připomínat stále novými informačně prázdnými citáty zaměstnanců. Asi nepřekvapí, že z původního týmu, který vytvořil iPhone, v Apple dneska skoro nikdo nepracuje – přitom zevrubnější vykreslení korporátní kultury v knize chybí.

Apple je notoricky tajnůstkářská firma, která si žárlivě chrání interní informace. Bohužel i Merchant o ní a o jejích zaměstnancích přináší jen střípky a řadu svých postřehů ani nevytěží. Například ten o uživatelské psychologii: 85 procent výdělku Apple z prodeje aplikací, píše Merchant, dnes pochází z nákupu her. Výborně. Jenže otázku, jak týmy softwarových inženýrů dokázaly, že jsme ochotni platit za to, že nás devět desetin času přístroj rozptyluje a odvádí naši pozornost, odbývá mantrou o dokonalé uživatelské přívětivosti výrobků Apple.


Psáno pro Finmag (ze série dobrých knih roku 2017).

… a píchají si fejsbuk do žíly

Proč Steve Jobs nedovolil svým dětem iPhone? Proč technologičtí guruové kupují dětem knihy a omezují jim čas u počítače? Proč mnoho designérů her nehraje World of Warcraft, i když uznávají, že je to nejlepší počítačová hra současnosti? Podle Adama Altera si tito lidé uvědomili, že technologie nám umějí udělat až příliš dobře. I když heroin je pořád heroin.

Adam Alter, profesor marketingu na Newyorské univerzitě ve své nové knize Irresistible: The Rise of Addictive Technology and the Business of Keeping Us Hooked (Neodolatelné. Vzestup návykových technologií a byznysu se závislostí) varuje před ničivou silou behaviorálních závislostí. Je to podobné jako u drogové závislosti: jde o získaný deficit kontroly chování. Návyková je u behaviorální závislosti určitá činnost. Aktivita, která je zdánlivě neškodná, krátkodobě odměňující, nakonec ale duševně zhoubná – připravuje člověka o schopnost prožívat život bez ní. Alter píše o závislostech na e-mailech, počítačových hrách, mobilních aplikacích nebo sociálních médiích, ale taky na běhání nebo nakupování.

Knihu Irresistible: The Rise of Addictive Technology and the Business of Keeping Us Hooked od: Adam Alter, vydalo v roce 2017 nakladatelství Penguin Random Press

Behaviorální závislost je ztráta vůle rozhodovat se, jestli člověk něco přestane, nebo nepřestane dělat. Závislí ztrácejí kontrolu nad svým chováním. Nejsou schopní předvídat, kdy dané chování začne, jak dlouho bude trvat a kdy skončí. Daná činnost se stane natolik silným podnětem, že vytlačí jiné aktivity nebo omezí jejich zajímavost a intenzitu. Typicky: chcete se jen podívat na zprávu na telefonu – a najednou se přistihnete, že už půlhodinu sjíždíte Facebook, Twitter nebo jinou sociální aplikaci. Samozřejmě jste to neplánovali. Jestli si řeknete, že mrknete jen na pár příspěvků a telefon odložíte, ale další hodinu je z vás mobilní zombie – trpíte behaviorální závislostí. Podrývá-li nějaká aktivita vaše zaujetí jinými koníčky a žitovními plány a nemůžete se z ní vymanit – trpíte behaviorální závislostí. Zároveň podceňujete, nakolik ztrácíte kontrolu na svým životem.

Zkuste se diagnostikovat sami: stáhněte si do iPhonu aplikaci Moment, do Androidu třeba obdobnou Quality Time, ty měří čas strávený zíráním do telefonu (volání vyjímaje). Alter píše, že průměrný americký uživatel Momentu věnuje hraní s telefonem přes tři hodiny denně a telefon bere do ruky zhruba čtyřicetkrát denně. Jeho odhad, kolik času s mobilem tráví, je ale sotva poloviční.

Skoro 60 procent Američanů přiznává, že jsou „závislí“ na sociálních médiích a polovina z nich se na ně připojuje aspoň jednou každou svou bdělou hodinu. I když se v baru, na výletě či na party baví, konstantně baží po novinkách, stačí chvíle ne-až-tak-zajímavé konverzace a už kontrolují mobil. Úžasem naplňující panorama krajiny či památky se jim v mysli hned transformuje do myšlenky o „příspěvku, který získá hodně lajků“.

Stejný obraz jako sociální média nabízejí i „korporátní média“ – e-maily. Přestože každý tvrdí, že pro svou práci potřebuje klid a prostor pro soustředění, 70 procent pracovních e-mailů je otevřeno do šesti vteřin od doručení. Přestože je snadné vypnout si upozornění na příchozí e-maily a vymezit si na ně jen konkrétní čas během dne, většina lidí není schopna odolat. E-maily čte ihned a v práci málokdy prožijí stav dlouhodobé soustředěné pozornosti.

Matroš je čím dál silnější a návykovější

Alter varuje, že behaviorální závislosti mohou být brzy stejně ničivé, jako návykové látky. Jistě, tráví-li dítě dny bez spánku u počítačových her, a proto ve škole propadá, atakuje obezitu a nemá reálné přátele, je závažnost gamblingu podobná, jako by si píchalo heroin. Stejně vážné mohou být obavy, že dítě nezíská sociální dovednosti a empatii, když většina komunikace s vrstevníky probíhá na plochém displeji. Alterův alarming ale stojí na vratkých nohách. Vybírá extrémní příběhy obětí behaviorálních závislostí a spekuluje, že se z extrémů stane norma, protože firmy masivně investují, aby jejich produkty byly stále návykovější. Nicméně procento dětí, které zkusí počítačové hry a dopracují se k tvrdé závislosti je (zatím?) triviálně malé a nijak neporovnatelné s procentem lidí, kteří zkusí heroin a propadnou mu.

Podobně se můžeme cítit nadřazeně, že žijeme hlubší a smysluplnější život než bližní, kteří hrají Candy Crush Sagu, „musí“ každých pět minut kontrolovat e-mail, „musí“ uběhnout pět kilometrů denně, aby je chytré hodinky pochválily, „musí“ zkontrolovat on-line bazar, jestli jim neuniká výhodná koupě, nebo „musí“ dát usměvavé selfie na Instagram… Patologické případy behaviorální závislosti jsou ale vzácné a z kritiků cizích závislostí častěji mluví spíš povýšené moralizování než autentická obava, že daná „závislost“ skutečně ničí životy. Uvozovky tu nejsou náhodou – i podle Altera, je lehká behaviorální závislost vlastně jakákoliv činnost, která člověka baví tak, že kvůli ní obětuje jiné „smysluplnější“ činnosti.

Pasáže, v kterých Alter vysvětluje psychologické mechanismy vzniku behaviorálních závislostí a nástroje pro boj s nimi, jsou nejužitečnější, nicméně působí odbytě; kniha se dá přečíst za večer a je rozdělena do velmi krátkých subkapitol, snad aby i behaviorálně závislí udrželi pozornost. Nejde ale nutně o Alterovu chybu. Nemáme k dispozici dlouhodobé výzkumy, které by s dostatečnou autoritou ukázaly, jak intenzivně hry a sociální média ovlivňují vývoj mozku u dětí nebo jak hluboce mění prožívání emocí a kognitivní kontrolu dospělých (i když v tomto případě se už akumulují důkazy o možné epidemii digitální demence).

Absence důkazů o škodlivosti však není důkaz absence škodlivosti. Rodiče by měli vnímat, že u dětí a dospívajících mohou technologie způsobit psychické újmy. Neměli by ale reagovat, jak píše Alter, „děsivě, bláznivě a jako by neměli o technologiích páru“. Výhružky typu sedíš jen u her, nikdy z tebe nic nebude vyvolají u dospívajících jen vzdor, ničemu nepomohou. Úplný zákaz technologií pak z dítěte dělá outsidera. Dospělí by měl volit pragmatické přístupy, ukázat, co dětem kvůli technologiím uniká a jak je technologie někdy zneschopňují. Inspirativní je praxe škol, které zakazují studentům počítače na přednáškách, kde nejsou třeba. Je dokázáno, že notebooky rozptylují nejen jejich držitele, ale i studenty kolem (stačí, že před vámi je někdo na Facebooku a hned získáte potřebu se taky na Facebook podívat, třeba na mobilu). Při ručním zapisování poznámek navíc látka lépe utkví v paměti.

Zajímavou praxi objevil Alter u firem (patří mezi ně třeba německá automobilka Daimler), které nastavují zaměstnancům na dovolené automatické mazání e-mailů. Odesílatel dostane odpověď, ať se obrátí na jiného zaměstnance, který agendu přebírá, nebo ať si počká, až se dotyčný vrátí, a pošle mu zprávu znovu. Firma tak svým lidem umožňuje skutečný odpočinek, protože vědí, že jejich příchozí pošta bude po návratu z dovolené stejně prázdná, jako když na ni odcházeli. Už kvůli takovým tipům stojí Irresistible za doporučení. Jako ideální dárek pro šéfa.


Psáno pro Finmag (redigováno).

Globální nakažlivost nálad

"Chytit" od někoho dobrou či špatnou náladu lze velmi snadno. Podobně platí, že lidé žijící či pracující delší dobu spolu, začnou brzy vykazovat velmi podobné rozmary. I když jsou tyto procesy intuitivní, není jasné, zda nastávají proto, že daní lidé čelí stejným situacím (jež vyvolávají stejné emoce) či kvůli tomu, že se spolu sdružují osoby s podobnými charakteristikami (kteří pak tedy reagují podobně). Nebo skutečně proto, že se vzájemně určitou emocí "nakazí".

James Fowler s kolegy (pdf) využili největší databázi reportovaných emocí – Facebook – a analyzovali dopad změn nálady jednoho "přítele" na dalšího. Za faktor, který vyvolával proměnlivost nálad, si vybrali počasí – konkrétně déšť. Je známo, že poměrně značnou proměnlivost našeho duševního rozpoložení lze vysvětlit aktuálním venkovním povětřím.

Co se tedy stalo, když v jednom městě začalo pršet? Jeho obyvatelům se začala zhoršovat nálada a zveřejňovali facebookové zprávy spíše negativnějšího charakteru... což se promítlo do nálady nejen jejich "přátel" žijících poblíž, ale i ve městech, kde bylo slunečno. Jedna jejich negativní zpráva tak v průměru vyprodukovala 1,29 negativních zpráv u jejich vzdálených blízkých. Dobrá nálada byla, překvapivě, nakažlivější. Každá pozitivní zpráva od obyvatel sluncem zalitých měst vyvolala u "přátel" až 1,75 pozitivních zpráv.

Celkový počet negativních zpráv během deštivého dne v daném městě (přímý efekt) a "nakažených" zpráv v dalších městech (nepřímý efekt). Modré označnení města ukazuje vyšší sílu nepřímého ovlivnění než červené.

Síť přátelství mezi obyvateli jednotlivých měst, čím silnější linka, tím více přátelství (facebookových).

Potvrdilo se tak, že nálada je vskutku infekční, takže i zlepšení štěstí jen několika lidí může mít dalekosáhlý dopad na masu jiných. Zároveň však bylo potvrzeno, že sociální sítě okamžitě synchronizují emoce miliónů lidí (přesněji tedy – synchronizují, co o svých emocích lidé píší).


Psáno pro Vesmír.