Oběť viníkem

Zvažte následující situaci. Anna se vyučila prodavačkou, ale postupně se vypracovala na účetní středně velké logistické firmy. Z této pozice zodpovídá za agendu oběhu účetních dokladů, od faktur, přes evidenci majetku, po mzdové účetnictví. Práce je stresující, jelikož doklady pocházejí z různých zemí, často na nich chybí povinné údaje či jsou chybně vyplněné. Finanční odbor firmy se dále skládá z Jindřicha, ekonoma, který stanovuje a kontroluje finanční a investiční plán a je odpovědný za smlouvy s bankou a pojišťovnou. Jindřich bývá v posledních měsících často na nemocenské kvůli chronické nemoci. Anna se nabídla, že mu s jeho každodenní běžnou agendou pomůže, protože se začaly hromadit nevyřízené úkoly. Majitel firmy na to uvedl, že je mu lhostejné, kdo co dělá, on chce, aby vše bylo hotovo. Anna dostala přidáno a kdykoliv je Jindřich pozadu ve svých běžných povinnostech, zastoupí jej. V letošním roce došlo k překvapivému pohybu měnového kurzu a firmě jen kvůli této kurzové změně klesly tržby o 30 % a dostala se do výrazné ztráty. Vyšlo najevo, že pětiletá smlouva s pojišťovnou kryjící kurzové ztráty vypršela minulý rok a pro letošek nebyla uzavřena. Majitel vyvodil z této situace osobní odpovědnost Anny a sesadil ji na pozici pomocné účetní.

Do jaké míry je podle Vás potrestání Anny zasloužené? Zamyslete se. Vnímáte-li příběh jako většina lidí, pak za spíše zasloužené. Jistě, dá se omluvit, že smlouvy nebyly její odpovědnost, v krátkém záskoku nemohla získat povědomí o pětiletém kontraktu, navíc pojišťovna asi Jindřicha oslovila, měl ji informovat. Popřípadě měl majitel jasně rozhodnout, kdo má jakou odpovědnost, ne alibisticky neřešit, kdo co má dělat. Na druhé straně se Jindřichovy agendy zhostila Anna sama, za svou novou odpovědnost dostala přidáno, měla se tedy informovat o důležitých úkolech. Jindřich byl navíc zjevně indisponován.

Situace je záměrně ambivalentní. Jen z popisu nelze jednoznačně určit vinu. Proč tedy většina lidí vnímá, že si Anna trest zaslouží? S kolegy z Fakulty podnikohospodářské VŠE, Štěpánem Bahníkem, Lucií Vrbovou a Jiřím Hájkem, jsme s využitím řady podobných scénářů, v nichž respondenti hodnotili zasloužení či vinu, zkoumali bizardní fenomén „vinění obětí“.

Vinění obětí nastává, je-li obětem dávána odpovědnost za jejich nezasloužené neštěstí. Dojde-li k znásilnění, mnozí z nás si myslí, že „si o to ta holka musela říci“ (jak byla oblečená, jak se chovala, mluvila; pachatel jako by nemohl ani jednat jinak). Nabourá-li řidič, je to bezpochyby jeho vina (možnost, že mohl být ohrožen jiným řidičem či selhala součástka auta či praskla vozovka, jsou zcela ignorovány).

Tendence k vinění obětí je vysvětlována jako psychohygienický návyk. Umožňuje totiž zachování ideje spravedlivého světa. Lidé ve svém životě potřebují cítit, že svět je v zásadě uspořádaným, příliš neměnným, a hlavně spravedlivým místem k životu. Je dokázáno, že čím intenzivněji člověk věří ve spravedlivý svět (ať již ve skutečnosti je či není), tím vyššího psychologického klidu dosahuje.

Přítomnost osob, které by nezaslouženě trpěly (oběti znásilnění, nezaslouženě propuštění, cizí vinou zranění řidiči), ideu spravedlivého světa narušuje. Není-li možné aktivně obětem pomoci či potrestat bezrozporné viníky, je rozpor mezi realitou a ideálem spravedlivého světa řešitelná obviněním oběti. Neštěstí, které zažívá, je vnímáno jako důsledek jejího špatného rozhodnutí, nedostatečných schopností či charakterových vad. A svět je zase spravedlivý.

I náš výzkum potvrdil, že v pracovních vztazích jsou typicky viněny oběti. Zkoušeli jsme i otestovat, zda naše participanty při hodnocení oblomí, když budou muset před svým hodnocením zvážit perspektivu oběti. Co asi cítí, jak vnímá situaci. Neukázalo se však, že by to na ně mělo jakýkoliv vliv. Naopak participanti, co náhodně měli zvážit perspektivu „pachatele“ možného bezpráví (v úvodní situaci majitele), přisuzovali obětem ještě intenzivnější vinu. I když je pro vlastní psychický klid jednoduché druhé odsoudit a tím bezpráví „vyřešit“, věřme, že se tím svět nestává spravedlivějším, ba právě naopak.

Na druhé straně k spravedlivému světu nevede ani univerzální viktimizace, tedy pocity, že jednotlivec nikdy za nic nemůže a svět mu dluží spokojený a bezstarostný život. Není-li tomu tak, cítí se jako oběť. Jak v USA došlo k této epidemii uvádí kniha The Coddling of the American Mind: How Good Intentions and Bad Ideas Are Setting Up a Generation for Failure od: Greg Lukianoff a Jonathan Haidt, kterou loni vydalo nakladatelství Penguin Press. Mně se líbil imperativ učení na univerzitách: All students must be prepared for the world they will face after college… The playing field is not level; life is not fair. But college is quite possibly the best environment on earth in which to come face-to-face with people and ideas that are potentially offensive or even downright hostile.… I don’t want you to be safe emotionally. I want you to be strong. That’s different. I’m not going to pave the jungle for you. Put on some boots, and learn how to deal with adversity. I’m not going to take all the weights out of the gym; that’s the whole point of the gym. This is the gym.

Psáno pro Lidové noviny.

Nešťastná emoce

Američan přijde do pekla a Satan jej vezme na prohlídku. Brzy narazí na obří kotel. Američan do něj nahlédne a vidí plno trpících duší. Když se chtějí dostat ven, čerti je vidlemi shazují zpět. „To jsou hříšní Angličané,“ říká Satan. Obchůzka pokračuje k druhému, ještě většímu a žhavějšímu kotli. Uvnitř se vaří zástupy duší s barety. Čerti hlídají, aby žádná neunikla. „Sem dáváme Francouze,“ vysvětluje Satan. V dálce je vidět třetí, nejžhavější kotel. Stěží se k němu dá i jen přiblížit. Američan se překoná a nahlédne. V kotli vřou duše a sotva se nějaká objeví nad hladinou, hned zmizí. „Sem dáváme Čechy. Hlídat se nemusejí, když se některý snaží utéct, stáhnou ho zpátky ostatní sami,“ směje se Satan.

V originálním znění se v posledním kotli škvaří Sověti, nicméně k české duši přiléhá vyprávění asi i více. Jordan Peterson, kanadský klinický psycholog a světová celebrita i díky své knize 12 pravidel pro život: Protilátka proti chaosu, vtipem ilustruje, kam může vést neautentický, bezcharakterní život. Autentičtí lidé si uvědomují, že za svůj život odpovídají sami a chtějí jej žít čestně. Pakliže nedosáhli toho, čeho chtěli, měli neadekvátní ambice, postupovali impulzivně či špatně, věděli o světě málo a podlehli iluzím. Selhání berou jako příležitost k učení. Na druhé straně, neautentičtí lidé vidí chybu v tom, že svět není takový, jaký chtějí. Vidí u druhých jejich úspěchy a nezasloužené výhody, u sebe jen absenci příležitostí. V jejich myslích vládne světu nespravedlnost, čestnost pak postrádá významu. Je jedině racionální používat či přijímat lež a klam.

Knihu 12 Rules for Life: An Antidote to Chaos od: Jordan B. Peterson vydalo letos nakladatelství Allen Lane.

 
Nikdy si nebudeme ve všem rovni. Nebudeme mít stejnou inteligenci, půvab, výchovu rodičů či štěstí. Přijmutí této pravdy by mělo vést k životu, v kterém se člověk učí překonávat sám sebe, nikoliv druhé, a tím čestně naplňovat (či lépe, objevovat) svůj osud. Neautentický život naopak vede k závisti a zášti, škození druhým a opovrhování pravidly společnosti. Společnost závistivých je doslova peklem.

Petersonovy maximy znějí jako motivující, přesto však nerealistické moralistní kázání. Není přece závist právě tím pocitem, který nás motivuje k překonávání sebe sama, ke snaze být lepší? Není naštvanost na úspěšné tím největším motorem k tomu je dohnat?

Ekonomové Redzo Mujcic z Rakouska a Andrew Oswald z Velké Británie (pdf) k rozlousknutí těchto otázek letos využili australské národní šetření, v kterém od tisíců obyvatel vědci každoročně získávají ohromné množství jinak soukromých informací. Od jejich příjmů, spokojenosti, rodinných podmínek po fyzické a psychické zdraví. V databázi je zaznamenáno každé nečekané dědictví i osobní bankrot, svatba i rozvod, narození i úmrtí bližních, povýšení i vyhazov, nemoci i momentální pocity štěstí, spokojenosti či závisti a zášti.

Zjistili, že muži závidí trochu více než ženy a že s věkem závistivost klesá, také potvrdili, že nárůst pocitů závisti se pojí s horším pocitem životní spokojenosti a poněkud horším psychickým zdravím. Nepřekvapivé. Motivuje závist však Australany se sebou něco udělat? Nikoliv. Lidem, kteří se více oddávají závisti, se i v dalších letech daří hůře, ať již měřeno psychicky či finančně. Závist jednoduše nevede v žádném sledovaném ukazateli ke zlepšení blaha.

Bertrand Russell, britský filosof, měl pravdu, když závist považoval za nejnešťastnější z emocí, „nejen, že závistivý člověk chce způsobit neštěstí… ale jeho samého závist činí nešťastným. Kdokoliv chce zvýšit lidské štěstí, musí závist zničit.“


Psáno pro Lidové noviny.

Spravedlivý svět vyžaduje odsouzení nevinných

Oběti jsou často viněny za rány, jež na ně padly. Zakopne-li kolega, upozorníme jej, „že měl dával pozor“. Znásilněná žena „si o to říkala“. Okradený člověk „tam neměl lézt“. Postižení mnohdy nemohli ovlivnit, co se jim stalo a jejich obviňování ve chvíli, kdy potřebují nejvíce pochopení a politování, je perverzní a sadistické. Proč to děláme? Kent Harber s kolegy (pdf) otestovali teorii tvrdící, že za obviňováním obětí stojí lidská víra v univerzální spravedlnost.

Vnímat svět jako nepředvídatelné, nebezpečné a zákeřné místo by mysl člověka dovedlo k zmaru a depresím. Předpokladem zdravého psychického vývoje je proto víra (byť iluzorní), že zlo bývá potrestáno, pracovití odměněni a v bídě žijí jen líní lidé. Projevem iluze spravedlivého světa rovněž je, když se vám v mysli objeví „co jsem komu udělal,“ stane-li se vám něco zlého i prostou náhodou – nenastartuje počítač, ujede vlak, dojde káva. Nutně tedy věříte, že vlastností vesmíru je jakési morální účetnictví, které by mělo přidělovat zlé věci jen špatným lidem.

Nevinné oběti představu spravedlnosti ale narušují, což nás emočně rozrušuje. A jelikož opustit ideu spravedlivého světa je těžké, zvolíme snadnější cestu – obviníme oběti, čímž dosáhneme uklidnění. Harber s kolegy experimentálně potvrdili, že ztíží-li se lidem ventilovat jejich emoce, třeba vidí-li scénu o znásilnění, následně přisuzují vinu za nastalou situaci oběti (nikoliv násilníkovi). Výsledky, které ukazují, že obviňování obětí je psychohygienický návyk, abychom se zbavili nepříjemných pocitů z hrozby, že svět nemusí být spravedlivý. Mohl-li za neštěstí sám postižený, vše je v pořádku. Svět ale takový není, neměli bychom se upínat k iluzi spravedlnosti, ale bojovat proti nespravedlnostem.

Poté, co účastníci experimentu viděli scénu z filmu Znásilnění (1988), v níž je Jodie Foster napadena a znásilněna třemi muži ("Victim"), či dokument o Margaret Thatcher volně diskutující hospodářskou politiku ("Non-Victim"), měli popsat, co si o ženách myslí. Někteří mohli své bezprostřední emoce okamžitě projevit ("Disclose") či potlačit ("Suppress"). Jak patrno, lidé, kteří nemohli ventilovat své rozhořčení, nato přisuzovali znásilněné větší vinu. Nutnost se z nepříjemných emocí "nějak" vymanit u nich vyvolalo větší tendenci prosazovat ideu spravedlivého světa.

Psáno pro Vesmír.