Vymírající duch podnikatelství

Mobil s datovými službami či kvalitní a dostupné monitory, na kterých čtete tento text, a nespočet dalších výrobků se vám dostalo díky podnikavosti průmyslníků a obchodníků. Mužů a žen ochotných vkročit do nejistoty a nabídnout nové způsoby, jak uspokojit potřeby zákazníků, rozjet firmu a zachovat ji v konkurenci ostatních. Mnohým se to nezdaří. Více než polovina nově založených firem se nedočká svého 3. výročí. Úspěšní ale dají vzniknout organizacím, které radikálně zlepší blahobyt svých zaměstnanců, zákazníků, neřku-li celých států. Jak však ekonomika "produkuje" podnikatele? Proč v některých státech lidé, kteří narazí na nevyužitou obchodní šanci, založí firmu snažící se příležitosti využít, zatímco jinde se remcá a většina obyvatelstva vidí svoji budoucnost v zaměstnání, na sociálních dávkách či v penzi?

Faktorů je pochopitelně celá řada, od historické zkušenosti, jistoty majetkových práv po mezilidskou důvěru. James Liang, Hui Wang a Edward Lazear (pdf) se zaměřili na demografickou strukturu obyvatelstva. Stát se podnikatelem totiž vyžaduje jak ochotu riskovat, mít nové nápady a být vynalézavý, tak jisté obchodní nadání – kontakty, znalosti o provozu firem a řízení lidí či právní přehled. Ač jsou mladí lidé obecně kreativnější, nemají potřebné obchodní schopnosti, naopak starší této moudrosti dosáhli, ale preferují spíše zažité způsoby a myšlení už nemají natolik flexibilní. Předpokladem rozvoje podnikatelství jsou tedy příležitosti pro získání praxe a – dokud je člověk ještě relativně mlád – ochota podnikat na vlastní pěst.

Fungování tohoto mechanismus je závislé na věkové struktuře obyvatelstva. V populacích s větším podílem starších je většina manažerských pozic obsazena právě jimi. Mladí nemohou brzy získat adekvátní odpovědnost ani zkušenosti a podnikatelství zamrzá.

Míra podnikatelství v závislosti na věku.

Ilustrativním příkladem je kontrast mezi USA (relativně mladší populace) a Japonskem (průměrně starší) – polovina největších amerických technologických firem vznikla nejdříve v 80. letech 20. století a zakladatelům bylo průměrně 28 let. V Japonsku za posledních 40 let nevznikla žádná velká technologická společnost. V USA je podíl nových podnikatelů na dospělé populaci 4,9 %, v Japonsku necelá dvě procenta. I analýza zbytku globálních dat potvrdila, že ve stárnoucích státech podnikatelé vymírají. V Česku nyní připadá na jednu ženu 1,4 porodů; průměrný věk roste a s každou generací se Češi smrsknou o třetinu. Duch podnikatelství nejspíše s nimi.

Míra podnikatelství a věku mezi zeměmi s různým mediánovým věkem. Čárkovaná čára značí "mladé" země, v nichž je mediánový věk < 37 let, plná linka je pro středně staré země s mediánovým věkem 37-41 let a tečkovaná čára jsou "staré" země s mediánovým věkem > 41 let. Česko za pár let spadne právě mezi tyto staré země.

 Psáno pro Vesmír.

Kratší pracovní doba má své zisky i pasti

Nový francouzský ministr hospodářství Emmanuel Macron se ještě ani neohřál ve funkci a už popudil odbory, když navrhl zrušit zkrácený 35hodinový týden, který v roce 2000 zavedla socialistická vláda Lionela Jospina. "Vyloučená věc," odmítla návrh odborová centrála CFDT. V dobré víře, že hájí zaměstnance.

Proč by zaměstnanci-voliči ale vůbec chtěli kratší pracovní dobu? Pochopitelně, kdo by nepreferoval trávit v zaměstnání méně času! Zejména nyní, po dovolených, cítíme práci zvláště jako martyrium. Leč nestoupne-li omezením pracovní doby magicky produktivita, kratší úvazky se pojí s nižší mzdou. Většina obyvatel svou ochotou pracovat déle však zřetelně ukazuje, že tvůrčí naplnění, příjem, kariérní vyhlídky či alespoň jistota zaměstnání jsou pro ně důležitější než volný čas. Problémem je, že někdy chování lidí nemusí odhalovat, co skutečně chtějí.

V 50. a 60. letech minulého století, v době bouřlivého rozvoje popularity hokeje, hráči nenosili většinu ochranných prvků, a to ani helmy. Ohelmovaní hráči byli terčem posměchu. Panovalo univerzální přesvědčení, že ochrana hlavy omezuje periferní vidění, hra je pak pomalejší a rozbředlá. Vlastníci klubů se obávali, že s helmami všichni budou vypadat stejně a z hokejistů se nebudou moci stát celebrity, protože je nikdo nepozná. Trpěla by návštěvnost i sledovanost. Za cenu vážných zranění nenosil helmy skoro nikdo. Jeden hráč tehdejší atmosféru shrnul: "Nenosit helmu je hloupé. Přesto to nedělám, protože ostatní hráči ji také nenosí. Vím, že je to blbost a většina kluků to cítí stejně. Pokud by nás k tomu liga donutila, všichni bychom helmy nosili a nikomu by to nevadilo."

Změna započala 21. září 1969, kdy při běžné šarvátce praštil protihráč hokejkou do hlavy Teda Greena, hráče Ottawy, tak silně, že mu zlomil lebeční kost a poškodil mozek. Od konce 70. let už v NHL povinnost nosit helmu platila. Dirigismus nejen vítaný, ale nezbytný. Jinak totiž neexistoval mechanismus, jak motivovat všechny hráče, aby helmy užívali. I kdyby je všichni nosit chtěli, kdokoliv si ji nevzal, byl by v hráčské výhodě a tak by se případná úmluva vždy rozpadla. Proti pravidlu neprotestovali ani vlastníci klubů. Regulace dopadla na všechny stejně, nikdo se necítil znevýhodněný. Thomasu Schellingovi (pdf), teoretikovi her, posloužily helmy jako příklad "selhání koordinace" společných cílů a za zobecnění podobných situací získal pamětní Nobelovu cenu za ekonomii v roce 2005.

Podobný vztah totiž může platit i na pracovištích, mohou říci odbory. Mnozí zaměstnanci jsou po mnoha hodinách práce unavení, nesoustředění, jejich produktivita nízká a chybovost vysoká, z práce by i odejít mohli, přesto tak neučiní. Nastává situace, kdy i kratší dobu pracující zaměstnanec dosáhne absolutně vyššího výkonu než kolega, který pracuje déle. Přepracovaný neodejde, protože by vůči kolegům vypadal jako někdo, kdo na to nemá. Navíc by měl i nižší příjem, jak by to doma či mezi kamarády vysvětlil, že. Nadřízení by jej domů beztak nepustili, protože se obávají, že by jejich firmy ztratily konkurenční výhodu.

Daniel Hamermesh (pdf), ekonom z Texaské univerzity v USA, s kolegy ukázali, že dlouhá pracovní doba může být stejné selhání koordinace jako nenošení helem. Využili změn v délce legální pracovní doby v Japonsku a v Jižní Koreji. Až do poloviny 80. let pracovali Japonci nejdéle mezi vyspělými národy. Karoshi – smrt z přepracování – byla příčinnou až 10 tisíc úmrtí ročně. V reakci na tyto statistiky byl v 90. letech snížen pracovní týden ze 48 na 40 hodin. Korejský příběh je identický s odstupem desetiletí. Kvůli nárůstu úmrtí z přehnané práce, kwarosa, se začátkem 20. století stal standardem 40hodinový pracovní týden, místo dosavadních 44 hodin.

Na základě dlouhodobých šetření v obou zemích Hamermesh s kolegy ukázali, že zejména ti pracovníci, kteří byli legislativou nejvíce "postiženi" – typicky muži mladší či ve středních letech –, se nyní cítí v životě šťastnější. Regulace upravila trh práce tak, že firmy neochotné platit přesčasy snížily pracovní dobu. Všichni zaměstnanci mohli odejít z práce dříve, měli více volného času a cítili se spokojenější. Řeklo by se naprostá politická výhra.

Změna životní spokojenosti ("štěstí") dle intenzity dopadu regulace (snížení pracovní doby) u korejských mužů. I když udávané štěstí v dané populaci klesalo, pokles je nejnižší u skupiny pracovníků, na které regulace dopadla nejintenzivněji.

Totéž u korejských žen. Zde je však vidět, že nárůst udávaného štěstí je nejvyšší u těch, na které regulace dopadla nejintenzivněji.

Úskalím této nirvány je však formulace "zaměstnanci". Kratší pracovní týden s sebou nese vyšší výdaje na přijímání nových lidí, nárůst administrativy a nákladů koordinace pracovníků, což vše zdražuje pracovní sílu. Nedochází proto k významnějšímu růstu zaměstnanosti. Pracovní trhy spíše zamrzají, protože regulace z podstaty eliminuje flexibilitu dohod mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, aby si upravili pracovní podmínky dle svých potřeb. A nezaměstnaní si výhod kratšího pracovního týdne pochopitelně neužijí. Protože jich je ale (zatím) menšina, do politické kalkulace nevstoupí. Odborům jde také jen o své zaměstnané členy. Po problémech se zdravím je přitom dlouhodobá nezaměstnanost nejsilnějším determinantem životní frustrace a nízké životní spokojenosti.


Psáno pro Hospodářské noviny (částečně redigováno).