Životní cyklus nečestných finančních poradců

Finanční poradci jsou univerzálně považováni za jednu z nejméně důvěryhodných profesí. Zákazníci je podezřívají, že usilují jen o velikost svých provizí a nikoliv o kvalitní služby či rady. Přesto zhruba polovina domácností nějakých služeb finančního poradenství využívá. Časté případy hospodářských problémů – jako kupř. finanční krize roku 2008, je rovněž dávána do souvislosti s hamižností, sebestředností a krátkodobými zájmy finančních firem. Dokonce i prezident Americké asociace financí, Luigi Zingales, prohlásil, „bojím se, že se ve finančním sektoru podvody staly jeho předností, nikoliv problémem.“

Na druhé straně, v každé profesi existují čestní a zkažení lidé a dosud neexistovala studie, která by dokázala, zda a jak moc je sektor financí nečestností prorostlý. Až dosud. Mark Egan, Gregor Matvos a Amit Seru (pdf) nashromáždili profesní historii na 1,2 milionu amerických finančních poradců a z veřejných zdrojů zjišťovali, zda byli obviněni, stíháni, zda na ně klienti podali stížnosti či zda byli vyšetřováni pro nekalé praktiky. Ačkoliv zjistili jen „prokázané“ případy, výzkumníci uzavírají, že nějaký přečin provedl průměrně jeden z třinácti poradců. Průměrné zaplacené odškodné pak činilo zhruba 1 milion Kč.

Přečiny jsou přitom koncentrovány u určitých osob. Zhruba třetina nečestných poradců má až pětinásobnou pravděpodobnost, že podvede klienta, než jejich kolegové. Říkáte-li si, jak je možné, že v profesi stále působí, odpovědí je, že ačkoliv firmy podvodné poradce standardně propouštějí, zhruba polovina z nich si najde do jednoho roku práci v jiné finanční firmě. K určitému potrestání sice dojde, obvykle pracují pro méně prestižní společnost a mají menší odměny, na trhu však zůstanou. Dochází i k třídění dle kvality-čestnosti firem. Na finančním trhu existují firmy, kde téměř každý sedmý zaměstnanec měl problémy s etikou a firmy, kde se to dá říci jen o jediném zaměstnanci ze sta. Zůstává finální otázka, jak to, že nečestné firmy na trhu přežívají?

Procentní zastoupení finančních poradců s nějakým přečinem v jednotlivých okresech USA. V sytě červených okresech byl potrestán více než každý devátý poradce. Jde zejména o regiony, v nichž žijí starší, méně vzdělaní lidé.

Důvodem je nejspíše nízká finanční sofistikovanost mnohých občanů. Zejména zbohatlíci či starší, méně vzdělaní lidé neověřují hodnověrnost finančních firem či konkrétních poradců a nechají se mnohdy přesvědčit k zdánlivě výhodným nabídkám. Přesně v tomto segmentu se nečestným firmám nejvíce daří. Výzkum uzavírá, že ačkoliv tržní síly nečestnost trestají, bez větší finanční gramotnosti klientů a jasnější transparentnosti výkonu poradců toho mnoho nesvedou.


Psáno pro Vesmír.

Už jste měli svou denní dávku jedu?

Svět se rychle mění. Někomu to prospívá, jinému ubližuje. Chcete patřit k těm prvním? Pak nevěřte předpovědím odborníků a raději počítejte s tím, že vás čeká i mnoho nečekaného – nebudete zaskočeni, až to nastane. Toť poselství Antifragility, nové knihy Nassima Nicholase Taleba. Autor vás bezesporu donutí přehodnotit pohled na řadu probíraných témat – zejména v případě, že o nich mnoho nevíte. Pakliže ano, bude vás spíš intenzivně rozčilovat.

Knihu Antifragilita – Jak těžit z nejistoty od: Nassim Nicholas Taleb vydalo loni nakladatelství Paseka.

Taleb ve svých knihách (jeho dřívějšími do češtiny přeloženými jsou Zrádná nahodilost a Černá labuť) píše vlastně o tomtéž – pohyb našich životů i celé společnosti je příliš komplexní, a proto je ovlivňován náhodou. Není redukovatelný na jednoduché „zákonitosti“, či dokonce instantní rady. Kdykoli máme pocit, že jsme svou omezenou zkušeností společenské či ekonomické síly pochopili, přijímáme iluzi, z které budeme bolestivě probuzeni. Důležité, běh světa a života měnící události, tzv. „černé labutě“ (ať už jde o finanční krach, či oznámení o rakovině), nelze předvídat, nemůžeme ani spočítat jejich pravděpodobnosti – musíme být toliko připraveni, že mohou nastat.

Pro pochopení poselství Antifragility představme nejprve Talebovu „triádu“ možných reakcí na nestálost a proměnlivost – fragilní, robustní a antifragilní. Fragilita čili křehkost (český překlad se houževnatě drží anglicismů) je vlastnost věcí, které vyžadují klid, řád a neměnnost: z křišťálových sklenic pijeme jen na formálních oslavách, na nichž se sedí, nikdo nepřebere a kde děti nejsou povoleny. Našemu světu se ale takové prostředí nepodobá. Život je nestálý, pomíjivý (volatilní, řečeno talebovskou terminologií) a chaotický, vyhledáváme proto u věcí i osob robustnost či odolnost: na rodinnou túru si bereme nádoby plastové, které přežijí náraz, hod i pád.

Taleb vyzývá, abychom se nezastavili v půli cesty. Opakem křehkosti není síla či robustnost, ale antifragilita, charakteristika, která v prostředí nejistoty produkuje sílu, efektivitu či moc (v duchu Nietzschova „co mě nezabije, to mě posílí“ – známý citát však Taleb považuje za plytký; sám se totiž staví do role objevitele koncepce, kterou dosud celá historie myšlení ignorovala).

Ráj a atrofie

Začněme dvěma příklady, které mají na první pohled málo společného, přesto jsou dokladem téhož.

Dle pověstí král Mithridates VI. Pontský v obavě před úkladným zabitím celý svůj život jedl zvyšující se dávky jedů. Doufal, že si na ně jeho organismus navykne – a ani smrtelná dávka jej pak nezabije. Když po prohrané válce chtěl spáchat sebevraždu, fatální dávku přežil – na jed se stal skutečně imunním. Musel tedy požádat svého sluhu, aby jej sťal.

A teď odjinud: všimli jste si, že čím méně času na úkol máte, tím lépe jej zpracujete? Máte-li připravit párty, která se koná za tři čtvrtě roku, neprožijete žádný stres, ale také žádnou reálnou motivaci, která by vás přiměla začít reálně cokoliv zařizovat. Mnoho času naopak promarníte nerealizovatelnými úvahami či obdobími zapomnění, že vůbec něco chystáte. Až když termín tluče na vrata, zmobilizujete síly.

Oba příklady ukazují, že nepřízně (ať již malé otravy, či nedostatek času) nakonec posilují. Antifragilita je právě vlastností, která svému nositeli při poškození či stresu přinese rozkvět. Absence tísně u ní vede naopak k ochabnutí a úpadku – ač ležet na pohovce a pít pivo by mohlo být obrazem nebe, vyústí v peklo atrofie svalů, řídkých kostí a obezity. Stejně jako neurotické matky vytvořením sterilního domova u svých dětí efektně vyvolají autoimunitní onemocnění. Děti by měly přijítpřijít do styku s trochou „špíny“, jinak jejich organismus začne bojovat proti sobě a výsledkem jsou ekzémy a alergie.

Taleb si půjčuje mnoho paralel z evoluce biologické i kulturní – a dokazuje, že co se vyvinulo přirozeně, bez plánu, úspěšně čelí náhodným šokům. Přežilo-li je, vlastní mechanismy vítající nahodilost a strasti. Umělé, konstruované věci a konstantní opatření naopak chátrají a nahodilost je rozbíjí.

Síla zplozená z křehkosti

Aby nebylo mýlky, fragilní části mohou vytvořit antifragilitu – prosperita jednotlivé restaurace může být křehká, závislá na dodávce surovin, kvalifikovaném personálu, bezpečnosti okolí. Čtvrť konkurujících si podniků se však stane antifragilní – problémy s masem? Nával ve vegetariánské restauraci. Stavba blokující veškerý provoz? Kuchaři v roznáškovém provozu se nezastaví. Zásadní nepochopení, že diverzita a možná i přebytečnost jsou nutné pro rozvoj, bohužel v mnoha městech vede k mrtvým čtvrtím poté, co místní monolitický sektor či obří komplex (obvykle kanceláře či ryze rezidenční bydlení) postihne úpadek.

Taleb z toho dovozuje, že pravidelný příjem je nejistější než volatilní příjem – ač to zní paradoxně, nepravidelný příjem je bezpečnější, protože jeho příjemce poznává možná nebezpečí: budete-li třeba taxikář, prožijete zlé i dobré dny. Poznáte, že ve špatném počasí, při konferencích a svátcích panuje převis poptávky. Jindy nezavadíte o nikoho. Kolegovi někdy pustíte štafl, protože víte, že vás z bryndy jindy dostane zase on.

Coby zaměstnanec s pravidelným platem naproti tomu nemusíte a ani nemůžete vědět, které faktory ovlivňují perspektivu vaší firmy. Zasáhne-li ji pokles zájmu klientů či jiný negativní šok, přijdete najednou o zaměstnání a veškerý příjem. I minulé úslužnosti kolegům budou najednou k ničemu. (Zde ale Talebovi jeho ilustraci boří nástup moderních technologií: taxikářství nyní podléhá intenzivnímu tlaku technologického rozvoje, když jsou vozy taxi z velkých měst vytlačovány mobilní aplikací spojující cestychtivé a řidiče aut ochotné je převážet.)

Koncept lze však aplikovat kdekoliv – mějte dobré přátele, s podobnými zájmy, stýkejte se ale i s podivíny, protože nevíte dne, kdy se vám jejich názory nebo členství v nějakém klubu budou hodit. Dopřávejte si půst, připravte organismus na to, že někdy nebudete moci jíst (a navíc je pravidelný půst dlouhodobě zdravý). Investujte do bezpečných fondů, věnujte však i část úspor do bláznivých, riskantních projektů – většinu peněz ztratíte, ale možná se z některého stane investiční eldorádo (kdo by se v 70. letech nadál, že firma Jablko, prodávající mimo jiné myši, se stane nejbohatší společností vůbec?). Snažte se nemít velké dluhy, zadluženost vede ke ztrátě flexibility – málokdo s hypotékou je ochoten opustit děsivé zaměstnání, i když jej tyranizuje šéf či kolegové (analogické doporučení platí i pro státy – současná situace Řecka je výmluvná). S velikostí, koncentrací a rychlostí roste fragilita.

Jinou Talebovou metaforou fragility je „turistifikace“ cestování – s lidmi je zacházeno jako se stroji, ne jako s bytostmi. Dovolené se podobají manuálům k pračkám, krok-po-kroku scénářům, kdy a kam přijet, co vidět, co říci a komu či čemu se vyhnout. Staly se spíše nepříjemnými povinnostmi, hlavně je však jakákoliv nepředvídatelnost, třeba zpožděné letadlo, zničí. V dosavadní historii lidstva přitom byly „cesty na zkušenou“ opakem toho všeho – rozšířit si mysl, objevovat, nikoliv odškrtávat povinně zhlédnuté, naučit se jazyk mluvením či gestikulací s cizinci, nikoliv nahlížením do slovníků či průvodců (z kterých si nic nezapamatujeme). Dovolenou s autentickým cílem ani krach cestovky neovlivní.

Úvaha se dokonale hodí i na školství. Taleb glorifikuje Švýcarsko, jehož systém dává přednost spíše zaučování a upozaďuje univerzitní vzdělávání. Země „přesto“ patří k nejkultivovanějším a nejstabilnějším na světě. Ač se Taleb mýlí (podíl univerzitně vzdělaných Švýcarů nijak nevybočuje ze západního průměru), má pravdu v tom, že škola na žáky místo intelektuální stimulace působí spíše jako sedativum – třeba v Česku typické jazykové a větné rozbory či přepisování učebnic do sešitů. Měl-li tedy někdo „samé jedničky“, říká o sobě, že byl ochoten obětovat moře času i pro naprosté zbytečnosti, zcela míjející realitu, jen proto, že mu to někdo řekl. Takový člověk nebude prospívat.

Pochválen budiž lékař, který neléčí

Důležitým aspektem antifragility je vítání chyb (ne těch fatálních). Kdo selhal a poučil se či napravil, je důvěryhodnější než člověk, který nikdy nechyboval. Je varovné, holedbá-li se kdokoliv, že nikdy nenaboural – spíše říká, že mnoho nenajezdil. Naopak, kdo za sebou nějaké to ťuknutí má, ví, v jakých situacích si dávat větší pozor. Zkušenost můžeme získat jen z proměnlivosti, z překvapení.

Až v mezních situacích se ukáže charakter (nejen) člověka, a pakliže je neprožil, je brzy na soudy o jeho povaze. Sám jsem zažil rozčarování u jednoho svého učitele, který na svých seminářích podněcoval fascinující filozofické diskuse a jehož přednášky byly plné etických poselství. Sotva však měl sám morálně vystoupit, zalekl se, zvolil pozici nabubřelého lháře a opilý mocí zakazoval debatu, argumentuje svými akademickými funkcemi a smyšlenými pravidly.

Taleb správně varuje, že všichni, kdo nejdou s kůží na trh a neriskují vlastní majetek či reputaci – mnozí akademici, konzultanti a poradci, komentátoři či většina úředníků a politiků –, nejsou hodni obdivu. Jejich omezená vysvětlení matou a nedomyšlená řešení selhávají, přitom pokračují neměnně dále. Měli bychom obdivovat podnikatele a obchodníky, kteří nedělají nic jiného, než že investováním vlastních peněz veřejně ukazují, kudy cesty ne/vedou, aby po jejich zádech mohli přijít další a nabízet ještě lepší zboží a služby. Žádný politik ani úředník nikdy neudělal pro kvalitu českých vlaků tolik jako první konkurent monopolu ČD Radim Jančura. (Zajímá-li vás téma kreativní destrukce, lze doporučit knihu Tima Harforda Adaptujte se. Proč úspěchu vždy předcházejí nezdary.)

Knihu Adaptujte se, Proč úspěchu vždy předcházejí nezdary od: Tim Harford vydalo v roce 2013 nakladatelství Dokořán.

Měli bychom glorifikovat lékaře, kteří nedoporučují hromady drahých a bolestivých testů, jen aby se pojistili, a pak zasypou pacienta léky, o jejichž vzájemné interakci obvykle nic nevědí a které škodí více než původní neduh. Měli bychom obdivovat ty, kteří pacientovi oznámí, že za dušnost může jeho kouření, a na usnutí mu také nepředepíší léky, ale pošlou jej běhat, protože je obézní (vědí, že kdyby léky předepsali, dlouhodobě pacientovi uškodí). Odborníků bychom se rovněž neměli nikdy ptát na to, co nám radí, ale co dělají oni sami.

Odplivni si a udej se

Ač z Talebovy trilogie má být Antifragilita vrcholem, je zklamáním. Hlavní myšlenka je vysvětlena v první části a zbytek knihy nabízí volné dodatky aplikované, tu inspirativněji, tu méně, na dějiny států, finanční sektor, medicínu, stravování či dopravu. Pro černolabuťové novice se hodí i upozornění, že talebovský styl je sofistikované představení krásných idejí umazaných nánosy bahna. Hází jej na všechny strany. Ekonomové se podle něj nehodí ani k jídlu, jsou nepříčetní, za svoji existenci by se měli omlouvat a „říkají si o facku“ (netvrdím, že by si ji někteří nezasloužili). A dále: na univerzitách se pohybují jen pseudofilozofové, žijící karikatury života... Taleb někdy vyloženě lže, třeba když píše, že sociální vědci předpokládají, že lidé musejí znát vědecké zákonitosti, aby byli úspěšní. Pochopitelně nikdo nic takového netvrdí, právě naopak – většina učebnic ekonomie začíná smithovskou maximou, že bude zkoumán řád, který vznikl jako výsledek chování lidí, nikoliv jejich vědomým záměrem.

Paradoxně je v knize samé kapitola, jak je kritika mocným antifragilním prostředkem – je-li něco či někdo předmětem kritiky, nemůže to být nezajímavé, nehodné pozornosti. Zakázané knihy se nejvíce prodávají, volby vyhrávají politici, o kterých se píše (nikoliv ti, o kterých se píše jen tu a tam kladně). Taleb proto radí vybírat si povolání, u nichž kritika, pomluvy či špatná pověst nakonec mohou vést k úspěchu – advokáti, herci, spisovatelé. Dává k dobru historku, v níž jeho dědeček chce následovat svého otce v politické kariéře. Ten mu ale sdělí: „Zklamal jsi mě, synu. Nikdo o tobě neříká nic špatného. Podle všeho nestojíš lidem za to, aby ti záviděli.“

Talebovské konfliktní postoje – buď jste génius, nebo naprostý idiot, přičemž většina lidí spadá do druhé kategorie – jsou efektivní ve vyvolání kontroverzí. I když je ale nebudete brát doslova, zůstane z nich pachuť, což je škoda už proto, že Taleb knihu začíná obdivuhodnými etickými imperativy: být zcela upřímný, nebát se upozorňovat na zlo („svědek neupozorňující na podvod se sám stává podvodníkem“) a psát o tom, co sám člověk prožil či čemu bezprostředně rozumí. Z jeho kritik je však patrné, že pomlouvané někdy nezná, vulgárně generalizuje a mnohá „fakta“, o nichž píše, nejsou ničím jiným než jeho názory. Sympatizující čtenář s ním asi bude zavile souhlasit, ten informovaný spíš jen kroutit hlavou.

Krátce řečeno, knihu stojí za to číst s myšlenkou na jedno ze vzývaných Talebových pravidel: kdo musí druhé pomlouvat, jen aby připomněl své přednosti, dává na obdiv toliko vlastní nejistotu...


Psáno pro Lidové noviny (redigováno).

Když lišky a ježci hádají budoucnost... a o olizování otroků

Proč vlastně nikdo nepředpověděl pád Sovětského svazu? Nemůže náhodou i teď na Ukrajině všechno dopadnout úplně jinak, než se nám momentálně zdá? A pokud ano, má smysl naslouchat všem těm expertům, kteří k nám denně mluví z televize? Kdybychom dali na radu amerického statistika Nate Silvera, pak téměř nic jiného není větší ztrátou času. Proč, vysvětluje ve své pozoruhodné knize Signál a šum, která právě vyšla v českém překladu.

Knihu Signál a šum od Nate Silvera vydala letos Paseka.

Začněme proroctvím: je nesporné, že česká ekonomika utěšeně roste, příští měsíc tedy můžeme očekávat pokles nezaměstnanosti až na 6 %. Jestli moje předpověď vyjde, budu za hvězdu: vždyť se mi podařilo predikovat budoucnost, kterou nikdo jiný nehádal! Stanu se možná stratégem významné banky, nebo alespoň dobře placeným poradcem nějakého vysokého politika. Nebo selžu a… nestane se vůbec nic. Krom toho, že potvrdím jednu z nejdůležitějších analýz, která ve společenských vědách existuje: hodnota expertů v předvídání budoucnosti je téměř nulová. Autorem studie, jíž se to podařilo prokázat, je Philip Tetlock z Kalifornské univerzity v Berkeley, kterého – ač původem psychologa – vždy fascinovalo, jak nepřesné předpovědi odborníků jsou. Přesto stále komentují a radí. (I komentář je predikcí. Věta "honba za vysokým výdělkem nás nenaplňuje" je předpovědí, že bohatnutí nevede k životní spokojenosti – teze, která nemá oporu ve faktech.)

Tak básnil Archiloch

Aby Tetlock dokázal, že nejde jen o jeho osobní averzi k "mluvícím hlavám", po jedenáct let systematicky sbíral prognózy expertů z univerzit, médií i konzultantských firem. Předpovědi se týkaly velkého množství problémů 80. a 90. let – od vzniku či ukončení válek, přes odtržení Québecu od Kanady až po vývoj nezaměstnanosti. Shrnutí jeho práce již z úvodních řádků můžete tušit: bez ohledu na profesi, zkušenosti či oblast předpovědí (ekonomika, domácí či zahraniční politika) byla přesnost odborníků na úrovni hodu mincí.

Zhruba 15 % událostí, které jimi byly označeny za "nemožné", se nakonec stalo. Naopak celá čtvrtina "absolutně jistých jevů" realitu nikdy nepotkala. Nejmarkantnějším selháním bylo ryzí překvapení z rychlého a téměř nenásilného rozpadu SSSR – průběh dějin, jež nepředpověděl vůbec nikdo. Informace přitom byly dostupné: rostoucí averze podrobených národů a stejně tak i frustrace Rusů z dotování satelitních republik; finanční vyčerpání Sovětů afghánskou válkou, technologické zaostávání a nefungující státní správa, to vše při každoročním propadu ekonomiky, dvouciferné inflaci a Gorbačevově uvolněné politice...

Tetlock ve své analýze identifikoval i dvě třídy expertů, dle fragmentu básně řeckého básníka Archilocha: "zná liška mnoho, ježek jedno, velké však." Odborníci-lišky měli široký záběr, mluvili spíše o datech a faktech, než o teoriích a aplikovali mnoho přístupů. Odborníci, kteří věřili, že svět ovládají velké principy (nikoli nepodobné přírodním zákonům), a kteří se je snažili neustále uplatňovat – byli ježkové.

Lišky se ukázaly coby mnohem lepší prognostici, předpovědi od nich alespoň někdy seděly. Naproti tomu předpovědi ježků byly katastrofálně neúspěšné, přesto však mnohem populárnější. Dokonce platí, že čím častěji expert vystupuje v médiích, tím chybnější jeho názory jsou. Většina televizních diváků a čtenářů novin totiž vyžaduje jasné odpovědi – doménu ježků: Vstup do EU nám prospěje; Babiš je politik, který Čechy pozvedne; Rusko je zlo, napadne proto východní Ukrajinu.

Sexy šum

Americký statistik Nate Silver, který se proslavil úspěšným systémem pro predikci produktivity hráčů amerického baseballu, navazuje na Tetlockův výzkum ve své knize Signál a šum. Třebaže pasáže o baseballu, pokeru či americké politice mohou na českého čtenáře působit odtažitěji, dočtete-li ji, zcela promění způsob, jakým vnímáte informace. Silver totiž přesvědčivě ukazuje, že oblíbené, jasné a především nekompromisní názory jsou obvykle informačním šumem.

Odborníci často produkují vysvětlení a teorie, které jen rezonují s jejich názory nebo na nich mají (finanční) zájem. Reálná data ignorují či vybírají jen taková, která se jim hodí. Záměrně i nevědomě (stejně jako když někoho nemáte rádi, naleznete na něm novou chybu okamžitě, klady hledáte těžce). Své predikce či vysvětlení navíc prezentují se sebedůvěrou až absurdní. Silver si přitom podobně tvrdé odsudky může dovolit. Jeho predikce se v několika posledních amerických prezidentských i senátorských volbách potvrdily.

Uvažte, že předpoví-li někdo nárůst výběru daní o 40 miliard v důsledku úpravy zákona (jako před časem Miroslav Kalousek), tvrdí, že má model, který na miliardu přesně predikuje, jak bude vypadat znění účinné novely, celkový vývoj hospodářství, reakce poplatníků, účinnost finanční správy a další myriádu faktorů, které tuto částku ovlivní. Analogické liščí-silverovské prohlášení by mohlo znít: "Předpovídám s 90 % pravděpodobností, že nárůst daňové zátěže bude mezi 25 až 55 miliardami. Ovšem, za předpokladu, že zákon bude platit v zamýšlené podobě a vývoj hospodářství a chování většiny ekonomických entit se nezmění; to se však dá očekávat jen s desetiprocentní pravděpodobností." Moc sexy to nezní, že? Média tedy raději odvysílají rezolutní, i když zcela obskurní výrok, než komplikovanější vyjádření, které se ale snaží mnohem realističtěji vykreslovat budoucnost.

Raději postrašit, než naštvat

Prototypem zaměření se na šum místo na signál je finanční krize roku 2008. Silver nejdříve zpochybňuje rozšířenou mantru, že událost katalyzovanou splasknutím realitní bubliny "nikdo nepředpověděl". Stačil prý pohled do novin. V roce 2001 jen v osmi článcích najdeme slova "hypotéční bublina", o čtyři roky později už frekvence sousloví narostla na 3 447 zmínek, tedy skoro deset každý den. Pravdou však je, že většina finančních institucí stále predikovala růst ekonomiky odvolávajíc se na růst investic, zakázek, dobré burzovní indexy, spotřebitelskou důvěru či technologické inovace. Přitom signál – pravá příčina běhu věcí – byl vysílán odjinud (Silverův příspěvek však v této oblasti nepřináší mnoho nového či objevného a motivovaný český čtenář získá více vhledu od Michaela Lewisea jeho knihy Big Short – V útrobách stroje zkázy, či z Talebovy Černé labuti).

Zájem na chybných predikcích se však netýká jen finančních věštců. Dobře je dokumentováno třeba i přestřelování deště u meteorologů. I když je jejich úspěšnost u třídenních předpovědí poměrně vysoká, u dešťů to neplatí. Předpovídají-li, že příští den bude pršet s třetinovou pravděpodobností (prší v jednom ze tří dnů, před kterými takovou předpověď vydali), ve skutečnosti je šance na déšť mnohem menší, asi desetinová.

Motivací predikční chyby patrně je, že očekávají-li posluchači jasno a pak zmoknou, meteorologům nadávají. Naopak, nevyplnění deštivé předpovědi a prožití krásného dne berou spíše jako příjemné překvapení. Meteorologové tomu říkají "přimokření". Bezpečnější je prostě lidi postrašit než naštvat. 

Jak patrno, v českém překladu jsou osy grafu bez vysvětlení obráceny (značí tedy, že při 10% předpovědi pršení, ve skutečnosti prší v cca 22 % dnů). Jde o náznak, že čeští meteorologové mohou spíše "přisušovat" kvůli zahrádkářům, které příjemně překvapí spíše déšť?

Když jsme u toho strašení: Češi s toliko základním vzděláním (zejména Romové) mají očekávanou dobu dožití o 17 let kratší (!) než vysokoškoláci. Jde o vůbec největší propast mezi všemi zeměmi OECD a platíme za ni růstem výdajů na zdravotnictví a obrovskými ztrátami produktivity. Proč umírají tak brzo? Podle mínění většiny respondentů jedné anonymní ankety je na vině jejich "impulsivita, hloupost či nevychovanost" – jsou častěji závislí na alkoholu či nikotinu, hůře se stravují, ignorují prevenci a svou budoucnost, proto nedosáhli na vzdělání a ani na vyšší věk. Popř. se objeví odkazy na těžkou práci, nízký příjem a nedostupnost kvalitnější zdravotní péče.

Rozdíl v době dožití třicátníků mezi nejvzdělanějšími (vysokoškoláci) a nejméně vzdělanými občany (absolventi toliko základního vzdělání) jednotlivých zemí OECD v rozdělení dle pohlaví; dle OECD (2013).

Alternativní vysvětlení stejných dat – kvůli horšímu zdraví zůstali tito lidé ve škole pozadu (a proto mají nízké vzdělání i příjem a životní prohry pravděpodobněji tlumí drogami), napadne menšinu. Zdá se to být neúčelný spor o prvotnosti vejce nebo slepice, obě vysvětlení ale nabízejí odlišné predikce a potenciální řešení. Může-li za špatné zdraví populace nízká vzdělanost, stát by měl převést zdroje ze zdravotnictví do školství, jelikož tak za stejnou sumu zajistí občanům delší a kvalitnější život. Naopak, může-li za nízkou vzdělanost špatný zdravotní stav dětí, peníze by měly proudit opačně. A někdy může být rozhodujícím faktorem něco zcela jiného, naprosto nečekaného.

Muž, který olizoval otroky

Roland Fryer a David Cutler (pdf), harvardští ekonomové, dlouhodobě zkoumají podobný problém – proč černošští obyvatelé USA umírají na oběhová onemocnění mnohem dříve než jejich spoluobčané. I když zvážili různou kvalitu zdravotní péče a fakt, že černoši mívají mnohem nižší vzdělání i příjem a jejich životospráva je také horší, než u bílých Američanů, stále nemohli vysvětlit jejich vyšší úmrtnost.

Fryer pak jednoho dne narazil na příručku pro manažery, která byla určena kapitánům obchodních lodí v 18. století a radila jim, jak nakupovat otroky v Africe a dovézt je do Ameriky v dobrém zdraví. Fryerovu pozornost upoutala rytina, v níž upravený, civilizovaný Angličan, kapitán, olizuje tvář statného černocha, který je jinak zakryt jen bederní rouškou. Proč to dělal?

Rytina z Chambon, Le Commerce de l'Amerique par Marseille (Avignon, 1764), převzato z Cutler, Fryer (2005).

Zaoceánské cesty byly těžko představitelným martyriem. Množství otroků během nich zemřelo, přičemž nejsilnějším zabijákem byla dehydratace. Zajistit dostatečné zásoby pitné vody téměř nešlo. Panovalo-li cestou sucho, vody nebylo dostatek ani pro námořníky, natož pro "lodní náklad". Někteří lidé však dokáží zadržet více soli než jiní. A jelikož sůl v těle na sebe váže vodu, takto vybavení dokáží přežít, i když trpí nedostatkem tekutin delší období.

Angličana-otrokáře při olizování černochů tedy (patrně) vedl ziskový motiv – identifikovat jedince, kteří jsou "slanější". Takoví plavbu spíše přežijí a on může dovést více pracovní síly do kolonií... V průběhu staletí byli tímto mechanismem selektováni do Ameriky černoši s fyziologickými předpoklady pro vyšší koncentraci soli v těle. Vlastnost, která jim umožnila přežít transport, však jejich potomkům nyní systematicky zvyšuje krevní tlak a znásobuje riziko, že zemřou na oběhové problémy.

Fryerovu a Culterovu domněnku podporuje podobná nerovnost v úmrtích obyvatel Karibiku, kde černoši – taktéž potomci otroků dovezených z Afriky – trpí více než jiní obyvatelé právě hypertenzí. Nemocí, která mezi černochy žijícími v Africe tolik rozšířená není. Teorie stojí na mnoha předpokladech, jež se mohou ukázat falešné (třeba vztah koncentrace soli a vody v těle a jejich dopad na oběhové komplikace není jednoznačný). Ukazuje však, že i kdyby vláda USA narovnala míru vzdělanosti, příjmů a přístupu k zdravotní péči mezi bílými Američany a černochy, beztak by problém jejich rozdílné úmrtnosti nemusela vyřešit – jelikož důležitá příčina může být jednoduše jiná, neodhalená a nezvážená.

Nejlepší odpověď: nevím

I když o otrocích Nate Silver nepojednává, v řadě podobných kontextů vzpomíná teorii chaosu, populární myšlenku Edwarda Lorenze, která tvrdí, že v určitých systémech i triviální změny fatálně ovlivní vývoj. Lorenz s kolegy na toto poznání přišli náhodou, když v 70. letech vytvořili program na predikci počasí, který přes počáteční úspěchy vykazoval zvláštnosti. Když do něj vložili opakovaně stejná data, výsledky se diametrálně lišily: někdy vycházela jasná obloha, jindy intenzivní bouřka.

Při kontrole programu Lorenzův tým odhalil, že do jednoho jediného sektoru meteorologické mapy, nejsou dávána úplně stejná data, ale čísla omylem zaokrouhlovaná na tisíciny, místo atmosférického tlaku třeba 29,5168 se zadalo 29,517. I takto malinkatý rozdíl dokázal diametrálně změnit předpověď. Komplexní systémy totiž mají paměť. Působení určitého jevu nemizí, ale ovlivňuje ostatní složky. Pakliže existuje nespočet provázaných složek, i malý efekt se může velmi rychle znásobit. Poeticky řečeno tak může mávnutí motýlích křídel v Brazílii způsobit, že později na amerických planinách vznikne tornádo.

Teorie chaosu tedy ve skutečnosti neznamená, že svět ovlivňuje jen chaos či náhoda, ale že předpovídat vývoj některých fenoménů je extrémně složité či i nemožné, protože faktorů, které ovlivní budoucnost je příliš mnoho a vztahů mezi nimi je ještě násobně více. Mnoho dat o řadě jevů navíce jednoduše nemáme a předpovědi z nekvalitních dat se blíží spíše magii. Predikce některých fyzikálních jevů – zemětřesní či budoucí teploty Země, ale zejména společenských jevů (nastání teroristických útoků, volební úspěch strany či sportovního týmu), nikdy nebudou zcela přesné, ale vždy spíše probabilistické a dané řadou předpokladů.

Pakliže někdo přesto stále hádá přesnou budoucnost, která nás nemine, zeptejte se vždy kolik je ochoten z vlastních peněz dát do banku na to, že jeho predikce vyjde. Většina odborníků není ochotna na svá slova vsadit ani pár stovek. Proč byste měli obětovat byť jen trochu svého času, a poslouchat je?


Psáno pro Lidové noviny (redigováno).