Dohnat a předehnat

Práce nám umožňuje stoupat společenským žebříčkem, a navíc dává našim životům smysl, nebo aspoň jeho iluzi. Proto ji budeme hledat i ve světě plném robotů.

Nebudu se tu pouštět do spekulací, zda a kdy zrovna vaše místo nahradí stroj nebo program. Nabídnu trochu přízemnější, ale možná důležitější předpověď: protože lidská přirozenost se nemění, pracovat budeme navzdory automatizaci dál. A nejspíš nás to bude bavit více než kdykoliv předtím.

Zelenější trávník

Kanadská psycholožka Claire Elizabeth Midgleyová s kolegy sledovala, co vlastně dělají lidé na Facebooku a Instagramu. Uhodli jste: hlavně se poměřují. A ne s ledajakými „přáteli“, ale právě s těmi, kteří mají zajímavější koníčky a mimořádnější dovolené. Málokdo vyhledává méně úspěšné, aby se mohl rochnit ve své nadřazenosti. Srovnávání se s hvězdami je skličující, ale právě tím nás evoluční mechanismus tlačí k vzepětí a k činorodosti.

Není náhodou, že mají terapeuti stále víc klientů trpících „strachem ze zmeškání“, známém už i z hovorové češtiny pod zkratkou FOMO. Kdekomu se zdá, že ostatní musí žít mnohem zajímavějším životem. Přátelé prožívají okouzlující chvíle, vzrušující výlety, čtou moudré knihy a poslouchají hlubokomyslné podcasty. Povečeří božskou manu a vyrazí na koncert, po kterém se se slavnými muzikanty potkají na skleničce u baru…

Jde o klam. Svůj život vnímáme komplexně: večer v restauraci obnáší vedle fotogenického jídla i nepohodlnou židli, nepříjemné setkání s expřítelkyní, divný smrad na toaletách, tramvaj plnou opilců cestou domů. U druhých vnímáme jen jejich chování, ne vnitřní prožitky. Fotka známých z michelinské restaurace vyvolá závist a zlost – ne úvahy o tom, že chodí ven, protože si doma už nemají co říct. Tato sociální komparace a s ní související snaha se vyšvihnout jsou těžko odbouratelné lidské vlastnosti, které budou hrát v budoucnu spíše větší než menší roli.

Práce je mi posláním

Ocitnete-li se ve větší firmě, patrně vás zarazí, že jsou vlastně všichni zaměstnanci manažery či experty. Názvy pozic dříve vyhrazené pouze pro vedoucí velkých týmů a pro špičky svých oborů najdete i u jmen řadových zaměstnanců. Z uklízečů se stali manažeři úklidu, z vrátných experti bezpečnosti a z personalistů manažeři pracovní spokojenosti.

Za inflací titulovaných pozic může z části ješitnost, z části opět touha vyčnívat. Je lepší být účetním expertem než fakturantem, byť jde o stejnou práci. Symbolicky vyšší status firmu nic nestojí a zaměstnance dělá šťastnějšími. Ideální benefit. Prsty v tom mají i profesoři obchodních fakult a konzultanti velkých firem, kteří v devadesátých letech začali klientům doporučovat, aby při motivování zaměstnanců využili lidské touhy po smyslu.

Nikdo nesní o tom, že bude přepisovat data z formuláře do tabulky v Excelu – takovou ubíjející práci je třeba adekvátně platit. Jakmile jste však expertkou účetních dat s náplní zajistit bezstarostné dny a prosperitu klientů, z rutinní lopoty se stane poslání. Kdo by se pak ptal po dobrých pracovních podmínkách?

Využití hlubšího smyslu jako dokonalého motivátoru proslavil před jedenácti lety Daniel Pink v knize, která vyšla česky jako Pohon. Firmy se rychle naučily přesvědčovat zaměstnance o tom, že zrovna tahle práce dá jejich životu smysl. Můžeme to vnímat jako ďábelský úskok, jak upoutat pracovníky v děsných profesích, i jako úžasný nápad, jak ulehčit lidem nezáživnou práci, kterou by nejspíš nakonec stejně někdo dělat musel.

Knihu Pohon / Drive - Překvapivá pravda o tom, co nás motivuje! od: Daniel H. Pink vydalo v českém překladu např. v roce 2017 nakladatelství Anag.

Obě perspektivy spojuje stejný problém: mají-li zaměstnanci skutečně tak důležitá poslání, respektive podlehnou-li této představě, dojdou většinou k úvaze, že tak důležitá práce vyžaduje i vysoké ocenění.

Představte si, že byste chtěli dvakrát vyšší mzdu. Jak byste to nadřízenému zdůvodnili? Pravděpodobně těžko, ostatně pokud by to bylo snadné, proč pořád berete polovinu, že. Firma by na vaše místo najala či povýšila někoho jiného, což neodvratně značí, že daná práce vaším posláním tak úplně není. Koneckonců zeptáte-li se náborářů na vlastnosti ideálního zaměstnance, pořád vám dají spíš popis obecného otroka.

Koho stroj nenahradí

Jak si ale všímá Adam Davidson v knize The Passion Economy: The New Rules for Thriving in the Twenty-First Century („Ekonomika vášně: nová pravidla pro úspěch v 21. století“), stoupá počet zaměstnanců, kterým by firmy opravdu tak moc přidaly. Vedení dnes dokáže lépe než dřív vyčíslit přidanou hodnotu, kterou zaměstnanci generují. Automatizace vyžaduje standardizaci pracovních procesů. Takto standardizovatelné pozice značí, že jsou současní pracovníci nahraditelní jinými, a nakonec i algoritmem. Práce některých však standardizovat tak jednoduše nelze, protože je příliš unikátní či tvůrčí.

Knihu The Passion Economy: The New Rules for Thriving in the Twenty-First Century od: Adam Davidson vydalo letos nakladatelství Knopf.

Zkuste si zodpovědět tři otázky: 1. Co nabízíte? 2. Kdo to nejvíc chce? 3. Proč to chce? Čím obecnější vaše odpověď bude, tím větší je riziko, že budete nahrazeni. Čím specifičtější, tím větší je naopak šance, že se tak nestane. Navíc vás zřejmě práce baví.

Ilustrací prvního přístupu může být nabízení účetnictví pro masy, které zkrátka potřebují splnit zákonné podmínky. Je to mechanická práce, kterou dřív nebo později nahradí Google Accounting. Mnohem hůř zautomatizujete účetní se zálibou ve vaření, která malým bistrům nabízí služby nejen účetní – díky svému portfoliu jim zařizuje nákupy surovin ve velkém, výměnu zkušeností nebo komunikaci s úřady.

Podle Davidsona jde typicky o pracovní pozice či podnikání kombinující koníčka, zájem o specifickou oblast či aktivitu, a zaměstnání. Zkrátka o skutečně naplňující, smysluplnou profesní dráhu, kterou lidé rádi projdou. 

 

Psáno pro Finmag.