Vysvětlení lze však těžko vnímat jinak než pohrdání zákonem o ochraně oznamovatelů (či whistleblowerů) a signalizaci, že si ministerstvo může dělat, co chce. Jistě, není možné z venčí kategoricky říci, co se stalo, nicméně oznamovatelé také nejsou soudci a nerozhodují, že k nekalostem došlo. Jsou o tom ale přesvědčeni a nenalezli jiný způsob, jak dle svého názoru protiprávní a neetické jednání své organizace zastavit jinak.
Na případu Benýšek je tragické, že mohlo jít o vzácný vysoko-profilový případ, který ukáže, že odhalovat nečestnosti, oznamovat křiváky a snažit se udělat svět spravedlivějším, stojí za to a zákon o ochraně oznamovatelů v tom pomůže. Česká realita ukázala, že nestojí a nepomůže.
Kdo nyní bude ochoten oznámit nekalosti ve státní správě? Oznamovatelé i bez toho mají extrémně složitou pozici, protože často musí svému svědomí obětovat svou kariéru a duševní zdraví. Jsou považováni za zrádce organizace. Za neloajální kolegy, kterým nelze důvěřovat. Jejich kariérní vyhlídky jsou podstatně redukovány. Dle velké analýzy podvodů ve firmách v USA zaměstnanci, kteří oznamují porušení zákona, čelí významným problémům – v 82 % případů byli propuštěni, odešli pod nátlakem – často firma bezskrupulózně zničila jejich pověst – nebo se jim výrazně zhoršily pracovní podmínky. Mnoho z nich po oznámení trpí depresemi a problémy s alkoholem či drogami. Zpětně většina z nich uvádí: „Kdybych to měl udělat znovu, neudělal bych to“.
Přitom jsou oznamovatelé hlavním zdrojem potvrzených obvinění z nekalých a nezákonných postupů velkých firem. Alespoň v USA jsou zodpovědní za odhalení stejného počtu protizákonných případů jako auditoři a finančních regulátoři trhu dohromady. Podobně to platí u korupčních kauz z veřejného sektoru.
Naopak, kde jsou oznamovatelé ignorováni a tam, kde je korupce rozšířená, veřejní činitelé věří, že praktiky, jako je úplatkářství, msta a klientelismus, zůstanou nepotrestány. Do státní správy se pak selektují jedinci motivováni spíše vlastním obohacením než touhou sloužit společnosti. Kdo jiný by v takových organizacích chtěl pracovat? Názorné jsou studie, které měří, jaká povolání si volí čestní a nečestní studenti. Třeba v Indii jsou lidé mířící do státní správy mnohem více ochotni podvádět než ti, kteří míří do soukromého sektoru. Naopak v Dánsku, kde je státní zaměstnání prestižní místo s etickým pathosem, volí veřejnou správučestní a altruističtí absolventi škol.
Cílem zemí jako je Dánsko je vytvořit pro ty nejvíce kvalifikované a etické jednotlivce nejsnadnější cestu do státní správy nastoupit a pak v ní excelovat. Úředníci, kteří zabrání katastrofám, kteří výrazně pomohou druhým nad rámec svých povinností, kteří oznámí korupci, získávají ceny a jiná ocenění. Na druhém konci spektra jsou země, kde státní správa je jen kritizována, dehonestována a bezrozumu redukována, tak že začne být vyhledávána coby zaměstnání lidmi bez skrupulí.
V laboratorní studii, kterou jsme s kolegy z Fakulty podnikohospodářské VŠE v Praze, Štěpánem Bahníkem, Markem Hudíkem a Nicolasem Sayem, nedávno uskutečnili v Česku, jsme potvrdili, že do veřejných pozic, kde se dá jednoduše podvádět, se selektují lidé, kteří ochotně podvádí. A co hůře – je-li jim ztížen vstup, třeba tím, že musí za pozici zaplatit – což v experimentu má simulovat náklady jako čas, nezbytné znalosti, nižší plat ve veřejné pozici atp., tím více podvádějí – protože si chtějí tyto náklady kompenzovat.
Okolnosti eventuálního propuštění Jana Benýška představují alarmující signál pro Českou republiku ohledně ochrany oznamovatelů a etického standardu ve veřejné správě. Bez účinného právního rámce a kultury podporující transparentnost a integritu, riskuje český veřejný sektor nárůst nečestnosti a korupce. Pak bude obtížné do státní správy přilákat a udržet jedince s vysokými etickými standardy, kteří mají zájem sloužit veřejnému dobru, a ne osobnímu prospěchu.
Psáno pro Hospodářské noviny.