Past na rodiče

Když jsem začal na vysoké škole učit ekonomii štěstí, nechápal jsem "paradox rodičovství" – řada studií ukazovala, že lidé hodnotí rodičovství jako nejsmysluplnější věc, co na světě mohou dokázat. Potvrzoval to i rostoucí pocit životní spokojenosti nastávajících rodičů, zejména matek. Leč až do porodu. Ten následuje obrovský propad udávaného pociťovaného štěstí, z kterého se rodiče těžko vyhrabávají minimálně dalších šest let, často o mnoho déle.

Ještě více šokující bylo, jak rodiče hodnotí péči o děti. Na stupnici 0 (vůbec pozitivně) až 6 (velmi pozitivně) péče o děti dosahovala hodnoty kolem 3,9. Nezdá se to málo, nicméně je to velmi podobná úroveň pozitivních emocí jako má úklid (3,7) či nejhůře hodnocené dojíždění do práce (3,5) a mnohem méně než nakupování (4,0), sledování televize (4,2) či jídlo (4,3). Jak mohou respondenti hodnotit čas strávený *nejsmysluplnější aktivitou na světě* na úrovni gruntování bytu? Nechápal jsem. (Ono tedy vysvětlením je i problematické vyhodnocení dat. Mnohé zážitky s dětmi jsou vrcholně smysluplné; jenže děti jsou velmi často prostě k nevydržení, což pak průměr prožitků s nimi dost snižuje.)

 

Jedna z dřívějších studií ukazující vliv událostí na životní spokojenost u žen (on women) a mužů (on men). Zdá se, že na většinu pozitivních i negativních událostí jako manželství (marriage), rozvod (divorce), ovdovění (widowhood), narození dítěte (birth of child) či propuštění z práce (layoff) se brzy adaptujeme. Jen nezaměstnanost dlouhodobě snižuje naše štěstí. Grafy ukazují událost (0) a čtyři roky před ní a 5 let po ní (získáno z Our World in Data).

Rodiče čelí tlaku, který je v historickém kontextu unikátní. Poté, co se v 19. století ustanovila nukleární rodina, tedy obvykle máma, táta a děti, společnost od rodičů očekává, že budou všemocnými ideály. Nejenže musí být milujícími opatrovníky, dokonalými učiteli, lékaři, kuchaři a řidiči, musí tyto role zvládat, aby to děti nepřetržitě bavilo, zajímalo a vedlo k jejich úspěšnému rozvoji. A to vše souběžně s plným pracovním úvazkem. Jakákoliv odbočka je společností odsouzena jako rodičovské pochybení. Výsledkem je, že rodiče jsou unavení, frustrovaní a méně šťastní, protože porovnání s takovým ideálem znamená, že každý den je selháním – není v tom žádný paradox.

Zapomnělo se, že výchova dětí nikdy nebyla jen odpovědností rodičů. Celou evoluci lidstva to byla sdílená starost. Jelikož spolu žili širší rodiny, o děti se spíše starali babičky, tety a strejdové, často sousedi či kolegové. Hrou či kroužkem nebylo něco, co se muselo vymyslet pro zábavu dítěte. Byla to aktivita, která byla potřebná pro domácnost či zábavná pro všechny. Upravila se jen tak, aby jí dítě zvládlo – třeba hledání a příprava surovin na vaření či výroba něčeho potřebného do domácnosti.

Etnografické studie zkoumající společnosti a kmeny, které jsou hospodářsky méně rozvinuté, ukazují, že kde jsou děti spíše pomocníci, nikoliv princata k pobavení, kde rozvoj dítěte znamená jeho postupné zapojování do komunitních aktivit a zemědělské či řemeslné práce, tam podobný paradox rodičovství neexistuje. Jistě, okolnosti takové výchovy jsou v rozvinutých ekonomikách nenávratně pryč. Neznamená to však, že se jimi nelze inspirovat. 

Knihu Hunt, Gather, Parent: What Ancient Cultures Can Teach Us About the Lost Art of Raising Happy, Helpful Little Humans od Michaeleen Doucleff vydalo v roce 2021 nakladatelství Simon & Schuster. Knihu lze doporučit k získání populárního vhledu do výchovy dětí v různých společnostech a kmenech, nicméně čte se velmi špatně. Autorka bohužel většinu informací nesmyslně představuje, opakuje, duplikuje a připomíná.

Dětské skupiny, školky, a jakákoliv sdílená péče o děti by se měla podporovat (nikoliv uregulovat k zániku jako v Česku). Firmy by neměly poskytovat jen možnosti práce z domova či firemní školku, ale vymyslet programy, kde lze zapojit do práce tým dětí i rodičů (jednodušeji to půjde ve službách či IT než v těžkém průmyslu). Především však každý z nás, společnost, přestaňme očekávat, že rodiče budou všemocní a možná jim tak konečně dáme prostor být šťastní.

 

Psáno pro Lidové noviny.

Zachraňovat planetu může každý

Po vydání zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu nastaly tradiční monology dvou neposlouchajících se. Jeden tábor – správně – připomíná, že alarmismus není řešení. Již od prvního varování od OSN v roce 1972, kdy Zemi zbývalo pár let, než na její záchranu bude pozdě, je zjevné, že se strašení nenaplňuje. U svobodomyslných tyto zprávy nyní vyvolávají toliko vzdor, u bojácnějších zmar a apatii.

Druhý tábor naopak – a také správně – reaguje, že neschopnost přesně predikovat, v čem a jak moc špatně na tom Země bude, neznamená, že situace se nezhoršuje. Klima se zjevně mění a souhrnně spíše k horšímu pro lidstvo. První v řešení spoléhají na technologické inovace a adaptaci na nové podmínky; druzí preferují bezprostřednější regulace a příkazy. Tento komentář nemá ambici zamotanou diskusi rozseknout. Mou pointou je, že zájem o prostředí i v Česku pomalu narůstá, jsme ve špici v recyklaci a mnoho lidí už nechce toliko stát opodál environmentálním problémům – co tedy běžný občan zmůže?

Apel na zájem o blízké

Nejprve se vypořádejme s jednou z nejčastějších námitek proti environmentálně zodpovědnému chování, tedy že individuální změna chování globálně nic nezmění. Jistě, environmentální politika vyžaduje vládní opatření a mezivládní koordinaci, ať už jde o uhlíkovou daň, či jinou regulaci externalit typu zplodin a odpadu od dopravy po průmysl. Individuální úspory jsou absolutně dopaduprázdné.

Příkladem, i malá farma promrhá denně množství vody, co běžná rodina může uspořit za rok omezenou spotřebou, používáním užitkové vody na toaletě či vzduchové sprchy místo vany (sprcha, která nasává vzduch, sníží spotřebu vody a je i příjemnější). Komparace s plýtváním a znečištěním v průmyslu by byla cvičením v absurditě. Koneckonců i já se smál známému, který do práce jezdí na kole, aby snížil svou uhlíkovou stopu. Načež jeho celoroční snaha přijde vniveč, když si zaletí do Španělska k moři.

Ač jsou tyto individuální úspory irelevantní a nekoordinované, mají enormní smysl coby demonstrace hodnot nebo ještě lépe jejich skutečné přijetí. Maxima amerického ekologického aktivisty Wendella Berryho "o životě člověka, který ví, že svět mu nedali otcové, ale že si ho vypůjčil od svých dětí" je zprofanovaná, jelikož je na každém druhém pamfletu environmentálních hnutí jako argument pro vlastně cokoliv. Leč málokdo dočte pokračování: "… Zemi bude opatrovat a nebude jí škodit, ne proto, že by měl takovou povinnost, ale proto, že svět miluje a miluje své děti." Apel na osobní čest a zájem o blízké je lepším přístupem, protože jde o hodnoty, které každý chce mít (či je alespoň signalizovat ostatním) a dlouhodobě mohou změnit chování. 

Ideálním příkladem je praxe v Japonsku, kde děti ve školách samy musí uklidit celou budovu, než jdou domů. Uvědomí si, že nedojedené jídlo je zbytečné (a smradlavé) plýtvání, odpadky magicky nemizí a používání čisticích prostředků opravdu není příjemné cvičení. Takto kultivovaný cit pro neplýtvání a starostlivost v nich vychovává celoživotní zájem o prostředí a komunitní blaho. 

Kde chybí dlouhodobé vychování, tam umí pomoci behaviorální vědy se svými poznatky, za jakých okolností lidé systematicky chybují při nedosahování svých dlouhodobých zájmů a hodnot. Jedním z takových opatření je, že si lidé sami omezí možnost volby, aby se dokopali k rozhodnutí, které dlouhodobě plánují, ale podléhají momentální lenosti či pohodlí.

Omezit plýtvání

Zvažme stravování, konkrétně chov zvířat pro maso, který zatěžuje prostředí spotřebou vody a produkcí skleníkových plynů řádově více než pěstování rostlin a hub. Řada lidí zároveň preferuje jíst méně masa ze zdravotních důvodů, nicméně v závazku nejednou selhávají, jelikož jsou obklopeni nabídkou skvělých masitých jídel. 

Terénní experimenty však ukazují, že připraví-li si domácnost týdenní (tak nějak) vegetariánské menu dopředu, obvykle jej dodrží – sní asi o šestinu více zeleniny. Podobně zavedou-li podnikové jídelny či restaurace dny bez masa – byť zaměstnanci stále mají možnost si maso objednat –, roste spotřeba vegetariánských jídel až o polovinu. Častou námitku, že "vegetariánské jídlo se nedá jíst", lze lehce vyvrátit pokusy se slepým ochutnáváním. Většina lidí – včetně mě – kupříkladu nerozezná smažené a okořeněné portobello žampiony od trhaného kuřecího masa. 

Stejně jednoduché je snížení plýtvání jídla tím, že si domácnost rozparceluje lednici dle druhu a trvanlivosti jídel, nikoliv tradiční "přihrádkovou hromadu". Překvapivě efektivní je i koupě menších talířů. Jelikož pocit sytosti je ovlivněn vizuálními podněty – a na menších talířích jídlo vypadá větší –, sní lidé méně, množství odpadu pak dlouhodobě klesne asi o pětinu.

Zítra to roztočíme, drahoušku

Dalším příkladem je zdůraznění normy. Téměř nikdo nevyhodí odpadek v uklizeném parku, ale v zašpiněném podchodu klidně. Jednáme, zhusta automatizovaně, dle odtušených norem chování druhých v daném prostředí. Je třeba dokázáno, že spotřeba a nakupování mezi sousedy koreluje, tedy že se vzájemně napodobují. Pořídí-li jeden velké SUV, roste obludnost vozového parku v sousedství. Podobně koupí-li jeden sluneční panely, následují druzí.

Ukázka účtu za elektřinu, kterou jedna společnost v USA posílá klientům z této studie. Grafika je založena na 87 podobných domácnostech v oblasti. Je ukázáno, kolik spotřebují efektivní sousedi (zeleně), průměrní sousedi (šedě) a obeslaná domácnost (modře), ti spotřebují o 8 % více než je průměr. Podobné intervence dokáží snížit spotřebu asi o 7 %.

 

Tento sociální tlak lze jednoduše využít. Když firmy z plynárenství, vodovodů či energií začnou rozesílat nejen spotřebu domácnosti, ale i jak si stojí v porovnání s průměrem spotřeby sousedů, rodiny se snaží intenzivně spořit, aby nebyly nejhorší široko daleko. 

Spotřebitelé si totiž často neuvědomují, jak moc zatěžují prostředí – a své peněženky –, protože náklady mnohé spotřeby (a plýtvání) nejsou výrazné. Nikdo z nás neví, kolik stojí vyprání prádla, jedna sprcha či sledování filmu v noci, protože energie a voda jsou placeny souhrnně a zálohově. Nainstaluje-li si domácnost na spotřebiče cenoměry – udělátka měřící spotřebu vody či elektřiny nebo plynu a ukazující v penězích, kolik aktuálně vše stojí – klesá spotřeba obvykle až o třetinu. 

Nakonec je to vždy chování a preference každého jednotlivého člověka, které jsou zodpovědné za mnohé z našich největších environmentálních problémů. Změna k přírodě zodpovědnějšímu chování přitom může být jednoduchá. Občané by se neměli bát experimentovat a svůj život zkusit posunout tam, kde Zemi mohou škodit nejméně. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Abychom neupadli před cílem, Účel světí prostředky také v kampani za co nejvyšší proočkovanost populace

Ochota lidí očkovat se proti covidu je stále nedostatečná, aby bylo možné (nejen) v Česku dosáhnout kolektivní imunity. Zůstane-li až čtvrtina populace neočkovaná, jak naznačují průzkumy, prostor pro množení a mutaci viru bude příliš velký. Dalším epidemickým vlnám se nevyhneme. Značná část úsilí věnovaného vývoji a distribuci vakcíny proti covidu tak může přijít vniveč. Abychom neupadli před příslovečnou cílovou páskou, je třeba v nadcházejících týdnech zintenzivnit komunikaci výhod (a určitých malých rizik) očkování, ale i zvolit kreativnější cesty, jak nadchnout lidi pro naději, kterou univerzální proočkovanost nabízí. Behaviorální vědy nabízejí paletu nástrojů umožňujících přiblížit se této metě.

Pomoz seniorovi, získej očkování

Právě nyní je ideální čas na spuštění programu "pomoz seniorovi, získej očkování" jako na Slovensku, v USA a dalších zemích. Marketing firem dlouhodobě využívá podobný trik při oslovování těžko získatelných klientů. Přivede-li jim někdo zákazníka, získá slevu či jiné výhody. Nabídka funguje, protože lidé jsou snáze přesvědčitelní blízkým člověkem a osobním doporučením než reklamou a PR propagací. Předně blízkým věří a zároveň tuší, že se službou či výrobkem mají zkušenost, takže jim eventuálně pomohou a poradí. 

V Česku nejsou naočkovány statisíce šedesátníků a sedmdesátníků. Někteří z principu vakcinaci odmítají. Jiní trpí úzkostí z rezervačního systému a vypadnutí z rutiny, budou-li muset někam cestovat. Další se bojí, že se při očkování v nemocnici nakazí. Jiní se nechtějí trápit dopravou, MHD, či v labyrintu masových očkovacích center. Dodejme motivaci jejich mladším bližním. Pomohou-li seniorovi se dostavit do očkovacího centra, získají očkování sami bez ohledu na věkový limit. Obavy, že se v inzerátech "bude kšeftovat s babičkami" či že "dědové budou chtít uplatit," jsou určitě namístě. Věřím, že mnohá taková etická klopýtnutí budou více než kompenzována zvýšenou ochranou nejohroženějších spoluobčanů, kteří by se jinak na očkování nedostavili. 

Když se přenesete přes "americký" styl vyprávění, při němž každý vědec je geniální a každé testované opatření je treskutě úžasné, v knize How to Change: The Science of Getting from Where You Are to Where You Want to Be od: Katy Milkman, kterou letos vydalo nakladatelství Portfolio, najdete řadu dobrých nápadů, jak se či ostatní motivovat ke změně chování.

Další behaviorální intervencí je omezení prokrastinace se nechat naočkovat. Zvažte, kolikrát jste si vzpomněli (či vám manžel/ka připomněl/a), že musíte zajít na úřad, objednat se u lékaře, či na výměnu pneumatik. Vždy v nejméně vhodný moment, kdy jste neměli čas. Za chvíli jste na to zapomněli, abyste si vzpomněli v noci, kdy už se s tím zase nedalo nic dělat. A tak dále i po několik dní. Až jste povinnost zcela vypustili. Podobně mnoho lidí může plánovat na očkování jít, ale neustále se zapomínají registrovat, až se naučí očkování ignorovat zcela. Předobjednání může snadno spojit záměr s chováním. Studie z USA ukazují, že lidé, kteří jsou předobjednaní na očkování, se s větší pravděpodobností nechají očkovat, i když mohou svůj termín změnit či zrušit, než lidé, kteří se musejí sami aktivně registrovat. 

Klíčová je rovněž možnost takto předobjednat celé firmy, státní instituce, spolky, či osoby, které jsou v péči neziskovek či úřadů. Domluva s očkovacím centrem umožní, že lidé ze stejné organizace jsou předobjednáni na stejný den, organizace objedná dopravu a sociální tlak "většiny" zajistí, že skutečně jen ortodoxní odmítači vakcinace zůstanou pozadu. 

Podobně lze skupinovou či organizační identitu využít v soutěživosti, kterou manažeři či jiní lídři někdy dokážou zažehnout. Dosáhnou vyšší proočkovanosti fotbaloví fanoušci Plzně, či Slavie (co navíc spojit lístek na zápas s objednáním na očkování)? Vězni na Pankráci, nebo na Mírově? Zaměstnanci RegioJetu, nebo Českých drah? Navíc i zákazníci jistě upřednostní firmu – ať už je to dopravce, pohostinství, či maloobchod –, která bude hrdá na plnou proočkovanost svých zaměstnanců, než konkurenta, jehož zaměstnanci vakcínám nevěří.

Oslaďme si to

Posledním, leč neméně účinným nástrojem přesvědčování je oslovované prostě uplatit. Etikové mohou být opět na štíru s tím, že morální imperativ očkováním ochraňovat sebe a své blízké je nahrazen materialistickými dary. Leč opět věřím, že účel zde světí prostředky. Uzávěry hospodářství stojí miliardy korun týdně, zbankrotované firmy i lidské osudy, proto i tisícové dary mohou být efektivním nástrojem zvýšení vakcinace, která uzávěry učiní zbytečnými. 

Odměna nemusí být nutně hotovostí od státu. Ve světě existuje nespočet příkladů, jak lze oslovit jinak těžko přesvědčitelnou populaci – restaurace a pivovary nabízí očkovaným piva zdarma (byť by se po očkování pít alkohol neměl), firmy svým vakcinovaným zaměstnancům dávají dny volna a příspěvky na dovolenou, školy očkovaným studentům výhody při registraci předmětů a města umožňují očkovaným zadarmo cestovat MHD. Koneckonců i běžný rozum říká, že nepříjemnou aktivitu je nutno něčím osladit, aby se stala příjemnější. 

Mnoho z uvedených opatření bylo ověřeno. Některá fungují velmi, jiná málo, mnohá k vakcinaci přivedla nespočet lidí, některá naopak přesvědčila jednotlivce o jejich konspiračních teoriích. Nicméně, je lepší zkoušet a i mockrát neuspět, než nezkusit nic a pak vinit ty, kteří měli přijít, ale nepřišli.

Psáno pro Lidové noviny.

Jak na proočkování

Ač biomedicínské vědy dokázaly za necelý rok přijít s několika vakcínami proti koronaviru, pouhá třetina Čechů je ochotna se jimi očkovat. Polovina Česka je dokonce silně proti. Za takového stavu bude očkování společensky neúčinné, protože nezajistí skupinovou imunitu – lidé, u nichž očkování nebude efektivní, či občané, kteří jej nechtějí či nemohou dostat, ochráněni nebudou. 

Jak výrazně se vytratila důvěra v biomedicínský systém, nabízí kontrast s reakcí na objev vakcíny proti obrně. Psycholog Steven Pinker v knize Osvícenství píše: dne 12. dubna 1955 skupina vědců oznámila, že vakcína Jonase Salka proti obrně – nemoci, na kterou umírali tisíce lidí ročně a mnoho dětí připoutala k umělým plicím – byla shledána účinnou a bezpečnou. Lidé poslouchali zprávy o vakcíně v úžasu, začaly zvonit zvony, auta troubila, rozezněly se sirény a vojáci pálili salvy. Mnozí si vzali den volna, zavřely se školy či se v nich pořádaly oslavy, lidé si připíjeli v ulicích, objímali děti, chodili do kostelů a smáli se na cizince.

Knihu Enlightenment Now: The Case for Reason, Science, Humanism, and Progress od: Steven Pinker vydalo v roce 2018 nakladatelství Viking.

Nic ani vzdáleně podobného letos nenastalo. Kompletní vakcinační ochranu nemohou dodat vědy exaktní, ale společenské. Měly by navrhnout, jak přesvědčit odpůrce a motivovat přesvědčené, aby se naočkovali. 

Nejjednodušší motivací je nabídnout za vakcinaci peníze. Kdyby stát odměňoval každého očkovaného, řekněme, 2 tisíci korunami, opatření by sice stálo 20 miliard korun – ale šlo by toliko o týdenní ztrátu ekonomiky, kterou jsme obětovali jarní uzávěrou. Lze vytvořit i loterii, v níž každý očkovaný dostane tiket s šancí vyhrát miliardy. 

Leč peněžní motivace nemusí být nejefektivnější cestou: občané si mohou usmyslet, že jsou-li za očkování placeni, může být vakcína nebezpečná. Ještě vážnější problém je, že lidé, kteří cítí povinnost udělat morální věc, mohou být finančními podněty odrazeni. Nabídnete-li dárcům krve peníze za odběr, mnozí odmítnou. Z dobrého skutku a pocitu pomoci potřebným se v jejich očí stala mrzká transakce. Finance lze však přenechávat charitě či lze za vakcinaci dávat i hmotné odměny, které nevytlačí altruistickou motivaci.

Jiným způsobem přesvědčení je sociální tlak. Přirozeně napodobujeme chování blízkých, kolegů, ikon sportovního, uměleckého či politického života. Živý televizní přenos, jak Zeman spolu s Drahošem, hráči Slávie i Sparty, pražští filharmonici i skupina Kabát dostávají injekci, by očkování standardizovalo a u neočkovaných vyvolalo úzkostný pocit, že neudělali něco, co ostatní ano. Jistě se najdou jedinci, kterým kolektivní atmosféra "kdo není očkovaný, není Čech" přijde nevhodná a vymezí se. Nechme jim jejich unikátnost a osamocení. 

Ačkoli vakcíny jsou nové, byly rigorózně testovány a jsou bezpečné. Vždy ale existuje riziko, že se u nějaké skupiny lidí mohou objevit nežádoucí účinky, což může být propagandisticky zneužito. Když velmi různorodí lidé budou signalizovat, že jsou očkováni, šíření lží se omezí, protože šiřitelé jednoduše nenajdou publikum. 

Posledním krokem musí být ulehčení očkovací procedury, u některých vakcín opakované. Lidé často
upřímně plánují něco udělat – jít na vyšetření či zákrok – ale nakonec selžou. Studie ukazují, že zdravotníkem předdefinovaný termín vyšetření, který se dá jednoduše změnit, spojený s upozorněním SMS týden a den dopředu, dokáže radikálně zlepšit závazky pacientů. Fungujeli systém hladce, lidé nečekají, nejsou zmateni nejasnými informacemi, očkování se ukáže být i příjemné – pacient dostane dárek, sladkost či odznak "Jsem očkován" – a míra proočkovanosti letí nahoru. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Rozvíjí se věda jeden pohřeb za druhým?

Přestože vědci usilují o růst lidského pozvání, i ve vědě hrají významnou roli ambice, boje o postavení, budování reputace či nepotismus. Techniky výzkumu či oblasti zkoumání význačných vědců jsou považovány za užitečnější a hodnověrnější než u začínajících výzkumníků. Vědecké celebrity tak snadněji získávají granty pro svoji práci, editoři vědeckých časopisů jsou k nim vstřícnější; obecně se těší mnohem větší podpoře. Obvykle jde o zcela oprávněné výhody, protože jejich práce prostě přinesla cenné poznání. Někdy však taková vědecká kapacita dokáže svou vahou zničit alternativní přístupy, myšlenky a kariéry mladších kolegů. Nepoužívá-li či přímo odsoudí jiné techniky, nedokáží se tyto jiné přístupy rozvinout a pokrok oboru ustrne.

Pierre Azoulay, Christian Fons-Rosen a Joshua Graff Zivin (pdf) se jali otestovat, zda vědecká celebrita skutečně dokáže zpožďovat vývoj oboru. Využili předčasných úmrtí 452 vědců z přírodních věd, kteří byli skutečnými hvězdami svých oborů a podívali se na vývoj vědeckých publikací jejich dosavadních kolegů a pak jiných, s nimi dříve nespolupracujících výzkumníků. Nepřekvapivě zjistili, že publikace nových výsledků u kolegů po smrti hvězdy radikálně a trvale poklesly, průměrně až o 40 %. Naopak „výzkumníkům z vnějšku“ se začalo více dařit, publikovali více svých myšlenek a do 5 let propad publikační aktivity v oboru vyrovnali. Navíc jsou tyto práce považovány za kvalitnější a užitečnější (navázalo na ně více dalších vědců a byly více citovány).

Vývoj publikační aktivity spolupracovníků hvězdného vědce (tmavší linka, "Collaborators") a "výzkumníků z venku" (světlejsí linka, "Non-collaborators") v období před a po jeho smrti.

Nepotvrdilo se přitom, že by vědecké celebrity ve velkém nějak formálně bránili jiným ve vzestupu. Málokdy byly zároveň i editory vědeckých časopisů či předsedy grantových komisí – stvrdilo se tak mj. i populární pořekadlo, „kdo vědu umí, ten ji dělá, kdo ji neumí, ten ji řídí“. Výsledky v souhrnu ukazují, že práce hvězdného vědce či vědkyně oslní obor natolik a na tak dlouho, že přístupy a myšlenky jiných jednoduše nejsou vidět, i když mohou být mnohem lepší.


Psáno pro Vesmír.

Podívám se a vidím...

Pokud čtete tento sloupek na veřejnosti, podívejte se na člověka ve své blízkosti a ohodnoťte, jak vám přijde atraktivní. Opravdu, zkuste to. Stačí pár okamžiků, abyste došli k nějakému podobnému hodnocení: „Pohledná žena, dlouhé vlasy, pěkné křivky... nadprůměrně hezká.“ Nebo: „Urostlý chlap, ale trochu sešlý a má pupek, spíše podprůměr.“

Nyní zkuste ohodnotit svoji atraktivitu. Jste-li jako většina lidí, zvážíte, jste-li vyspalí, či nikoliv a je-li to na vás vidět. Zamyslíte se, jak vypadají vaše vlasy, pleť. Uvědomíte si, že váha vám už léta roste, ač se snažíte hubnout, navíc na sobě nemáte zrovna nejlepší oblečení... Protože toho o sobě víte maximum, bude vaše sebehodnocení velice zevrubné a promítnete do něj i své touhy. Vykreslíte spíše komplexní momentku.

Není proto s podivem, že jsme extrémně nepřesní v odhadech, jak nás druzí posuzují. Dle jedné ze studií neexistuje téměř žádná souvislost mezi tím, jak člověk hodnotí svůj vzhled a jak je jeho vzhled hodnocen druhými. Zatímco ostatní posoudí pár našich nejvýraznějších znaků, my u sebe zvážíme i sebemenší detail. Neurotizujeme se pak maličkostmi. I extrémně půvabná slečna se může označit za nehezkou, protože „má bříško a pupínek na tváři“.

Dle psychologů Tala Eyala a Nicholase Epleyho (pdf) je podobná chyba uvažování obecným lidským znakem a netýká se samozřejmě jen rychlého hodnocení vzhledu. I bystrost, důvěryhodnost, emoční stabilitu, vlastně jakýkoliv charakterový rys vnímáme u ostatních abstraktněji a povrchněji. A oni tak hodnotí nás. Pakliže vás trápí, že se vám v práci nepovedla prezentace a kolegové si všimli vaší nejistoty; nebo se cítíte zle, protože vaše historky u oběda byly trapné a všichni si teď myslí, že jste podivín, nezoufejte. Tato barvitá kakofonie pocitů je jen ve vaší mysli. Ostatní si nejspíše ničeho z toho nevšimli. Sami byli totiž zaměřeni na sebe.

Přeceňování intenzity, s jakou si myslíme, že jsme vnímáni druhými, potvrdil už klasický experiment psychologů Thomase Giloviche, Victorie Husted Medvecové a Kennetha Savitského (pdf). Vyžadovali, aby univerzitní studenti nosili tričko s trapným potiskem (asi jako kdybyste vysokoškoláka z UK navlékli do trička s Michalem Davidem). Poté měli dotyční uvést, kolik procent spolužáků jejich módní faux pas zaznamenalo a bude jimi opovrhovat. Domnívali se, že minimálně každý druhý si všimnout musel. Když se však výzkumníci zeptali ostatních, zjistili, že to zaznamenala sotva pětina.

Předpovědi účastníků dalšího experimentu od Giloviche a kolegů. Měli stanovit, kolik procent lidí si všimne, koho mají zobrazeného na tričku ("Predicted") a skutečný podíl lidí, kteří byli schopni identifikovat osobu na tričku ("Actual"; v tomto experimentu byli použiti Martin Luther King, Jr., Bob Marley a Jerry Seinfeld).

Teorie Eyala a Epleyho zároveň ukazuje, že chceme-li lépe pochopit druhé, musíme zavrhnout svůj obecný dojem z nich a soustředit se na jejich gestikulaci či neautomatizované reakce – co u nich vyvolá úsměv, jak reagují v časové tísni, jak se změní, mluví-li k podřízenému, či nadřízenému, nebo neznámému člověku. Mění-li se způsob jejich oblékání. Zda či jak ruší domluvené schůzky. Posuzujeme-li druhé v této složité textuře, nahlédneme, že jsme se ve svých známých či kolezích velmi pletli. V dobrém i zlém.

Sloupek byl inspirován knihou The Confidence Game: Why We Fall for It . . . Every Time od: Maria Konnikova, kterou v roce 2016 vydalo nakladatelství Viking.

Psáno pro Lidové noviny (redigováno).

Jsou experimenty v ekonomii k ničemu?

Ekonomické experimenty hrají obvykle studenti, když v počítačových laboratořích řeší standardizované úlohy, v kterých je velmi hrubě simulována reálná situace. Odměnou jsou jim obvykle desítky korun či několik stokorun a experiment trvá do hodiny. Jak patrno, od reálných vztahů a transakcí se experiment odlišuje extrémně. Mnozí ekonomové proto odmítají laboratorní metody jako takové. Ekonomické vztahy, ať jde o mzdová vyjednávání, odhady budoucích tržeb či strategie vůči konkurentům, jsou dle nich příliš komplexní, nestrukturované, jde v nich o obrovské peníze a rozhodují zkušení, úspěchy či šrámy ověnčení matadoři. Experimenty toto vše prostě nedokáží zohlednit.

Daniel Herbst a Alexandre Mas (pdf) vzali hozenou rukavici a porovnali, jak vycházejí laboratorní experimenty a analýzy reálných dat, když zjišťují důležitost stejného efektu. Vybrali tzv. nákazu produktivitou – situaci, v níž příchod výkonného člena týmu zvedne průměrně produktivitu všech ostatních pracovníků. Ať již je motivuje, učí či je jen jednoduše sleduje a vyvolává v nich stud, schopný člověk je pro organizace darem. Toto „nakažení se pracovním elánem“ přitom není zcela nevyhnutelné. Stejně tak může nastat, že výkonnější člověk udělá více práce, a proto ostatní nemusí tolik pracovat a jejich výkonnost se naopak sníží.

Existuje nespočet studií o reálném chování zaměstnanců, které ukazují, že vstoupí-li do týmu talentovaný člověk i výkon ostatních se zvýší: odbaví-li nově příchozí pokladní více zákazníků, markování ostatních pokladních zrychlí. Vnese-li nový chirurg na oddělení účinnější metody, kolegové začnou své techniky také inovovat. Přijme-li katedra vědce, který je schopen objevovat mnoho důležitých poznatků, ostatní akademici začnou publikovat rovněž více výzkumných článků. Síla efektu však záleží na řadě podmínek, jako třeba na způsobech odměňování a řízení.

Chcete-li se účastnit laboratorních společenskovědních experimentů, do databáze naší laboratoře se můžete zaregistrovat zde.

Laboratorní experiment – který tento efekt simuluje – je dost triviální: hráč v roli „zaměstnavatele“ po několik kol volí, jakou nabídne jinému hráči, „zaměstnanci“, odměnu ze svých peněz (čili mzdu, která je pro zaměstnance ziskem) a zaměstnanec volí interval, kolik nazpět odvede zaměstnavateli „bodů“ (čili výkonů, které jsou pro zaměstnavatele výnosem). Jednoduše se dá sledovat, zda zaměstnavatelé budou štědří a vyvolají ochotu zaměstnance poskytnout jim zpět hodně bodů či nikoliv. Dá se měnit, zda mají zaměstnanci práci jistou či mohou být nahrazeni atp. Ve složitější hře se přidá další hráč v roli zaměstnance a sleduje se, zda se zaměstnanci budou vzájemně ovlivňovat. Kupříkladu, bude-li jeden z nich posílat zaměstnavateli více bodů, zda se „nakazí“ větší produktivitou i druhý. I když se hra zdá umělá a přitažená za vlasy, ilustruje situaci, kdy výkonnost jednoho může ovlivňovat druhé.

Velikost efektu nákazy v jednotlivých, laboratorních i reálných, studiích.

Herbst a Mas potvrdili, že intenzita efektu nákazy je velmi podobná mezi reálnými studiemi a jim podobnými laboratorními experimenty. Laboratorní experimenty tedy dokáží rychle a levně simulovat situace, kterým lidé čelí v realitě a přinášejí věrohodné závěry (a kromě toho i ukazují pravděpodobné výsledky opatření, aniž by je organizace samy musely nákladně a dlouhodobě zkoušet).


Psáno pro Vesmír.

Jak ne/zlepšit prospěch žáků

Mnoho rodičů, škol i pedagogických odborníků má obavy, že žáci dnes nejsou natolik motivovaní studovat, jejich znalosti i schopnosti se zhoršují a vůbec studijní morálka se vytrácí. Celosvětově bylo navrženo nespočet opatření, jak tento trend zvrátit. Leonardo Bursztyn a Robert Jensen (pdf) se ve své studii zaměřili na opatření jednoho státu USA, který pro určité středoškolské kurzy ve svých více než 100 školách zavedl soutěžní prostředí. Žáci řeší v některých předmětech standardizované testy na počítačích, výsledky jsou okamžitě zpracovány a zveřejněny – jména nejlepších žáků z třídy, školy i celého systému jsou vyvěšeny při vstupu do testovacího programu. Očekávalo se, že se v žácích probudí soutěživost, nárůst píle a více snahy. Výsledek byl však zcela opačný.

Po zavedení uvedených „stupňů vítězů“ se zhoršil prospěch průměrně o 24 procent, přičemž dříve nejlepší žáci se zhoršili až o 40 %. Bylo rovněž zjevné, že propad v testech je důsledkem jejich nižší snahy – žáci zodpovídali méně otázek (než že by je zodpovídali špatně) a méně využívali studijní podpory. Horší žáci se v testech se zveřejňovanými výsledky sice zlepšili, ale nijak výrazně.

Průměrný počet správných odpovědí denně pro čtvrtinu nejlepších žáků. Červená linka značí, kdy bylo zavedeno zveřejňování "stupňů vítězů". Jak patrno, úspěšnost žáků poté výrazně propadla.

Tento přirozený experiment názorně dokázal, že pro žáky je extrémně důležité, jak je vnímají spolužáci. Vědí, že image šprta jim na popularitě nepřidá a mnozí jsou proto ochotni obětovat svůj dobrý prospěch, aby za něho nebyli považováni. Tomuto vysvětlení nahrávají i výsledky dalších opatření, které školy zavedly. Nabídly žákům dodatečné příležitosti k on-line učení, testování a zkoušení. V některých třídách se museli k této příležitosti zapsat žáci veřejně, v jiných bylo přihlašování soukromé. Opět se ukázalo, že více studia preferovali žáci ve třídách, kde se o jejich „snaze navíc“ nevědělo. Ve výběrových třídách, do kterých chodili nejnadanější děti – jež naopak prospěch vnímají jako cestu k popularitě – se k práci navíc přihlásilo více žáků při veřejném oznámení.

Vedle toho, že studie měří, jak obrovský vliv na prospěch dítěte mají jeho spolužáci, ukazuje i, jak důležité je opatření nejprve testovat, než se zavedou ve velkém rozsahu. I intuitivně správná opatření někdy mohou vést spíše k prohloubení problému než k jeho řešení.


Psáno pro Vesmír.

Posouvají nás kolegové?

Psát, že nás spolupracovníci inspirují, je natolik triviální, že to hraničí s urážkou čtenáře. Přesto ve sféře organizačního výzkumu neexistuje mnoho studií, které by dokázaly přesně určit, jak silně, jak dlouho a zda vůbec kolegové ovlivňují, jak děláme svou práci.

Důvodem je hlavně nemožnost ve firmách experimentovat – mít několik týmů srovnatelných pracovníků dělajících podobné, měřitelné úkony a do některých skupin nově zařadit člověka inteligentnějšího, do jiné zaměstnance s úžasnými zkušenostmi, do jiné extroverta a pak sledovat, zda a jak se mění chování ostatních. Ve firmách je takové zkoumání nemožné. Každý tým má různorodou agendu, zaměstnanci provádějí mnoho specifických úkolů, navíc velmi špatně měřitelných, manažeři často a zásadně mění podmínky práce... Při změnách tolika faktorů zároveň, je téměř nemožné vysoudit, jak kvality jednoho pracovníka ovlivňují druhé.

Casey Ichniowski a Anne Preston (pdf) si proto pro svůj výzkum vybrali firmu, kde se podmínky natolik nemění – fotbalový tým. Produktivitu pracovníka-hráče lze jednoduše měřit, hráči zároveň pracují v několika různých týmech najednou – svůj klub a národní družstvo – a často i přecházejí mezi různými kluby. Existuje proto obrovské množství informací o „produktivitě“ lidí i firem, v nichž panují různé kombinace charakteristik pracovníků a jejich týmů. Pravidla hry se přitom téměř nemění. Využit byl i přelomový soudní verdikt, který umožnil hrát v evropských fotbalových soutěžích cizincům, což vyústilo ve skokový nárůst nabídky nových hráčů.

Procentní podíl zahraničních hráčů v pěti vrcholných evropských soutěžích. V roce 1995 Evropský soudní dvůr radikálně omezil bariéry vstupu pro cizince do evropských fotbalových soutěží.

Potvrdilo se, že fotbalisté se od sebe velmi intenzivně učí. Noví hráči ve výborných týmech se začnou zlepšovat mnohem rychleji než stávající kolegové, získají komplikovanější techniku, úspěšněji přihrávají a zvyšuje se jim pravděpodobnost úspěšných střel na branku. Touto svoji expertizou pak ovlivní i kolegy na jiném pracovišti. Kupříkladu, stane-li se nováček národního týmu členem excelentního evropského klubu, zvýší poté i výkon ostatních hráčů národního týmu – což ukazuje nejen zřejmou pravdu, že týmy s lepšími fotbalisty hrají lépe, ale hlavně, že jednotliví fotbalisté své umění zlepší, stane-li se jejich kolegou někdo schopný, s novými zkušenostmi či technikou. Jinak řečeno, stejný hráč přispěje k produktivitě národního týmu více, stane-li se i členem excelentního evropského klubu, než když jím nebyl (přestože byl stále velmi schopný).

Interview s hráči tyto závěry venkoncem potvrzují: „Přímo před sebou vidíte, jak se dělá skutečný fotbal. Spoluhráči jsou učitelé, kteří hrají před vašima očima.“ Nepřekvapí ani, jak se firma vyvíjí, nenabírá-li či se dokonce zbavuje svých talentů.


Psáno pro Vesmír.

Jak strach z berňáku vybírá daně

Vláda přichází s plány proti daňové kriminalitě a většina českých manažerů je vítá. Za nejpopulárnější řešení by přesto volili pokles daňových sazeb. Je nespornou pravdou, že čím vyšší je daň, tím silnější motivace se jí vyhnout. Úskalím snižování daní však je, že nemusí zajistit růst příjmů státu. (Ekonom by řekl, že elasticita dodržování daňové povinnosti k výši daňové sazby může být menší než 1. Laicky řečeno, sníží-li se daňové sazby, řekněme, o 10 %, nevybere se na daních více než 10 %). Účinnější jsou opatření, která ničí příležitosti se daním vyhýbat. Zejména proto, že posilují daňovou morálku – nic totiž nezvyšuje touhu vyhýbat se daním, jako někdo, kdo tak činí a daří se mu.

Jistě, poplatníci se daním budou vyhýbat vždy, činí tak odnepaměti. Za popularitou mnišských řádů ve středověké Evropě údajně nestálo ani tak vzedmutí křesťanské víry, jako vysoké daně z hlavy – chudé domácnosti si jednoduše nemohly dovolit platit za své dospívající, takže je raději poslali do kláštera. Francouzské dominanci v kvalitních červených vínech zase vděčíme britským berním úřadům, jež v 18. století zavedly vysokou daň z jednotlivé lahve vína. Levná, méně kvalitní vína se tím stala neprodejná, a jelikož Angličané byli většinovým odběratelem francouzských vín, jejich export poklesl na pouhou desetinu. Přežili a dále prosperovali jen pěstitelé exkluzivních vín, z jejichž ceny daň tvořila menší podíl. Mohli si nato dovolit investovat do pokročilých technologií výroby vína. Francie proto dnes kraluje dražšímu červenému a Britové jsou národem piva – to nahradilo do té doby upřednostňované levné víno. Či současnější příklad vyhýbání se daní – možná paradoxně platí, že ustanovení daňového ráje v sousední zemi podpoří investiční aktivitu doma. Firmy si do blízkého daňového ráje totiž "ulijí" zdroje a nashromážděný kapitál pak využijí i pro svoji tuzemskou expanzi.

Chilská falešná kontrola

A to jsou uvedeny jen případy, které bylo možné vidět, spíše obcházení než úniky daní. O rozsahu druhé kategorie se samozřejmě složitě mluví, jelikož je z podstaty věci skryta. Extrémně inspirativní je proto nedávný chilský daňový pokus, do kterého bylo nakonec zapojeno skoro půl milionu tamních společností. Chilské finanční úřady v prvním kroku experimentu rozeslaly 100 tisíci náhodně vybraným plátcům DPH dopis a oznámily jim, aby se připravili na brzkou daňovou kontrolu. Představte si ten úděs.

Reakce firem nato analyzovala Dina Pomeranz (pdf), harvardská profesorka ekonomie, a – celkem předvídatelně – dokázala, že okamžitě narostly platby DPH a to především od menších firem a od těch, které prodávají koncovým zákazníkům. Je-li totiž odběratelem spotřebitel, který univerzálně není plátcem DPH, doklady nevyžaduje. Pro firmu je tajení prodejů a neodvádění DPH snazší (a malé firmy obvykle prodávají občanům). Registrační pokladny jsou proto tak potřebným nástrojem omezení daňových úniků – firmám neumožní skrývat prodeje.

Graf ukazuje přiznanou DPH firem, které obdržely dopis, vůči srovnatelným firmám sloužícím pro srovnání, jež dopis o auditu neobdržely. Jak patrno, hrozba kontroly (přijetí dopisu – červená linka) přinesla 12% zvýšení přiznané DPH. Efekt upřímnosti však postupně vyprchával a za 18 měsíců už firmy vykazovaly stejnou úroveň DPH jako firmy, které žádný dopis neobdržely.

V druhé části experimentu byl k auditu předvolán i zbytek firem a u některých byla kontrola i skutečně provedena. Ukázalo se, že původní hrozba měla i nečekaný a přitom značný doprovodný efekt – dodavatelé "kontrolou vyhrožovaných" firem začali najednou přiznávat mnohem větší prodeje a odvádět z nich daně. Jak z logiky DPH vyplývá, odběratel má vždy motivaci faktury evidovat, získává totiž pomocí nich nároky na odpočet daně. Nicméně dodavatelům posláním faktury naopak vzniká daňová povinnost, a proto mají motivaci dodávky spíše tajit. Hrozba auditu jejich odběratele je ale přinutila jít "s fakturou na světlo".

Pod dohledem

Strach z dopadení lze přitom využít i mnohem, mnohem plošněji. Většina severských zemí historicky praktikuje politiku otevřených daňových archivů. Třeba v Norsku můžete zajít na finanční úřad a chcete-li tomu obětovat čas, jste schopni si dle příslušné adresy vyhledat příjem, daňové odvody i zdanitelný majetek každého obyvatele království. Některé obce tyto detailní daňové statistiky dokonce tiskly coby přílohy lokálních novin. V 21. století byly navíc všechny tyto informace zveřejněny na internetu. Kdokoliv se může přihlásit do webového formuláře a během pár kliknutí "prověřit" svého švagra, šéfa či místní celebritu nebo politika. U nás by, pochopitelně, podobné opatření vedlo k okamžitému rozpadu republiky.

Týmu Joela Slemroda (pdf), předního odborníka na daně z Michiganské univerzity, však situace posloužila coby přirozený experiment k ověření, jak téměř dokonalá transparentnost ovlivní daňovou upřímnost. Potvrdili, že v oblastech, kde předtím nebyly distribuovány podrobné daňové informace, vedlo zveřejnění na internetu k nárůstu průměrných zdanitelných odvodů. Pro poplatníky se stalo rizikovější nepřiznat příjem, když si jej soused mohl ověřit a zároveň viděl, že si koupili nové auto či že rekonstruují kuchyň. Krásný důkaz, že je-li možnost kontroly snazší a univerzálnější, přiznávání daní se stává pravdivějším.

Ďábel v detailu

Chilský i norský daňový experiment přesvědčivě ukazují, že čím snadněji a bez důkazů se lze dani vyhnout, tím intenzivněji k tomu bude docházet. Plánované zavedení elektronického výkaznictví či kontrolních výkazů DPH v Česku by tak mohlo vést ke skutečně znatelnému nárůstu výběru daní. Leč, jako vždy bude záležet na reálné podobě opatření, jelikož analogické systémy v některých zemích toliko vytvořily značné administrativní náklady na straně podnikatelů, aniž je pak státní správa jakkoli účelně využila.


Psáno pro Hospodářské noviny.

Ekonomie sexuální morálky

Je-li něco levnější, spotřebitelé toho poptávají více. Ekonomická poučka tak triviální, že až zbytečná, že? Na ekonomii je však nejinspirativnější, jakou dalekosáhlost i její nejprostší předpovědi mají. Zvažme třeba upadající stabilitu rodin, resp. věrnost partnerů. Ženy začínají být zaměstnávány ve stejném rozsahu jako muži, kvůli vyššímu vzdělávání se jim pomalu blíží i platově. Jsou na manželích tedy stále nezávislejší, takže je natolik nepotřebují ani k financování pořízení potomka či zabezpečení rodiny.

Naopak v dobách, kdy muž zajišťoval veškerý peněžní příjem domácnosti, byla cena nevěry pro ženu drakonická. Žádost o sociální podporu se píše sama: rozvedená, s malými dětmi, bez praxe, bez příjmu i bohatství. Nevěra či obecně promiskuita byly nutně luxusním zbožím. Dovolit si je mohly jen bohaté ženy (z toho mj. může i vyplývat, že čím štědřejší je sociální systém, tím nestabilnější jsou i rodiny). Podobnému tlaku čelili ale i muži. Rodina odčerpávala téměř veškeré jejich příjmy, nevěrou by riskovali, že o tyto investice přijdou, resp. by si dvě rodiny nemohli dovolit živit.

Michael Price, Nicholas Pound a Isabel Scott (pdf) otestovali, zda lze využít tento ekonomizmus také při vysvětlení podob sexuální morálky. Konkrétně platí-li, že jsou-li ženy závislé na mužích, budou rozšířeny společenské normy, které odsuzují promiskuitní život. A naopak, zda dosažení mzdové rovnosti mezi pohlavími se rovná i přijetí nevázaného sexuálního života.

V dotazníkovém šetření v USA prokázali, že čím více respondent považoval ženy v jeho okolí za finančně nezávislé, tím méně oponoval promiskuitě. A to, i když byly zváženy jeho charakteristiky jako věk či politické a náboženské smýšlení.

Mapy ukazující (a) vnímanou závislost žen na mužích a (b) míru odsuzování promiskuity v jednotlivých státech USA (mapy jsou pokřiveny, aby reflektovaly zastoupení respondentů jednotlivých států v analýze). Světlá barva (1) značí nízkou úroveň a tmavá barva (4) vysokou úroveň daného ukazatele.

Stejné závěry platí, zváží-li se podíl skutečných příjmů mužů a žen v jednotlivých státech USA: čím je poměr větší, resp. čím absolutně nižší jsou platy žen, tím za závislejší na mužích jsou ženy považovány a tím i sexuálně upjatější obyvatelé dané oblasti jsou. I když tyto poslední výsledky mohou být ovlivněny nějakým faktorem na úrovni států, platí, že vyšší příjem vede k vřelejšímu přístupu k promiskuitě. Jelikož v Česku nyní připadá na 100 vysokoškolských studentů 134 studentek a výše mezd je na vzdělání extrémně závislá, mají se mravokárci na co těšit.


Psáno pro Vesmír.

Jak nakupujeme hříšné statky?

Někdy kupujeme zboží, které na nás může přitáhnout nepříliš lichotivý pohled (přinejmenším od pokladních). Takové statky se proto snažíme zakrýt, snížit jejich významnost, třeba větším nákupem. Je třeba známo, že většina spotřebitelů kupující pornografické časopisy si kupuje i něco k nim (jiné časopisy, bonbóny). Zatímco méně než třetina lidí, kteří si pořizují "běžné" časopisy, společenské či pro hobby, si kupuje i něco dalšího.

Sean Blair a Neal J. Roese z Northwestern univerzity (pdf) nově ukázali, že tyto strategie jsou více subtilnější. Třeba v jednom pokusu si měli spotřebitelé představit, že kupují zásyp proti odéru nohou nebo lék proti průjmu, někteří z nich si zároveň měli pořídit i spodní prádlo. Nejvíce trapně si připadali kupující léku proti průjmu a prádla. Spojení některých výrobků, zdá se, spíše znásobí trapnost celého okamžiku.

Škála trapnosti (6 značí pocit maximálního znemožnění, 1 ukazuje žádnou trapnost) při kupování zásypu proti odéru nohou, léku proti průjmu a černého trička. Bílé sloupce ukazují pocity při jednotlivém nákupu, černé sloupce při nákupu včetně spodního prádla.

Potvrdil to i reálný experiment, v němž si jedni studenti měli koupit lék proti nadýmaní, jiní kondomy. Zároveň jim bylo nabídnuto, že koupí-li s k tomu i ubrousky či tělový olejíček, výzkumníci jim vše proplatí. Kupující kondomů přesto nabídky nevyužili. Takový nákup by totiž ještě více implikoval, že jsou sexuálními "zvrhlíky" a byl pro ně trapnější.

Z výzkumu zřetelně vyplývá, jak silně se snažíme působit dobře i v očích náhodných cizinců. Někdy to však může svést k tomu, že si nezbytnou věc či službu nepořídíme. Dopady v péči o zdraví pak někdy mohou být kritické.


Psáno pro Vesmír.

Špatné případy táhnou… k lepšímu rozhodování

Debaty o vlivu médií na mládež jsou neutuchající a přitom obvykle jalové. Zejména proto, že postrádají faktickou stránku věci – exaktních studií, jak by konkrétní pořad či žánr ovlivňoval chování člověka, je málo. (Často není jasné, zda pořad ovlivňuje mládež a ta mění chování nebo se jistý typ lidí dívá na určité pořady, přičemž k danému jednáním již mají sklon). Melissa S. Kearney a Phillip B. Levine (pdf) nyní přidali jednu povedenou analýzu o dopadu pořadu stanice MTV Šestnáctiletá a těhotná.

Jde o reality show či dokument ukazující 5 až 7 měsíců života mladých děvčat, které procházejí dospíváním, těhotenstvím, porodem a ranou péčí o dítě – vše natočeno naturalisticky, včetně záběrů z nemocnic či nočního vstávání k plačícímu capartovi. Z vystupujících se stávají místní celebrity. USA jsou přitom jednou z výjimečných rozvinutých zemí, která má vysoký podíl mladých matek (3 % populace děvčat mezi 15-19 lety), takže jde o reálný problém.

Výzkumníci se snažili zohlednit dopad pořadu na sledující nejrůznějšími technikami, od sledovanosti pořadu po lokální vyhledávání slov jako "antikoncepce", "potrat" či "sex poprvé" v Googlu či Twitteru, poté co se epizoda odvysílala. Ukázalo se, že pořady snížily porodnost u mladých matek o 5,7 %, což je třetina celkového poklesu těhotenství u mládeže. Zároveň se nezdá, že by vyvolaly narůst potratovosti, jelikož ta setrvale klesá.


Psáno pro Vesmír.

Koho v mládí potkáš, toho ve vězení najdeš

Stát se zločincem není jen volbou, ale i důsledkem mixu působení rodiny, která vychovává, kolektivu, v němž se člověk pohybuje, příležitostí a prostředí. Anna Piil Damm a Christian Dustmann (pdf) se zaměřili na poslední faktor a zaspekulovali: vyrůstalo-li dítě v sousedství, v němž byl zločin běžným jevem, naučí se jej samo užívat jako validní životní strategii, takže se ze "zločinem promořených čtvrtí" budou častěji rekrutovat zločinci.

Leč podobné úvahy mají značná úskalí, působení jednotlivých vlivů lze jen obtížně odlišit. V čtvrti může být vysoká chudoba, nízká vzdělanost, lidé se vzájemně nestýkají, a proto je tam i vysoká kriminalita. Zároveň v prostředí sociální anonymity a frustrace nebude výchova dětí nejsnazší, takže budou mít větší pravděpodobnost skončit jako zločinci. Do podobných čtvrtí se navíc mohou stěhovat recidivisté (a jejich rodiny). Co a jak konkrétně ovlivní budoucí skon mládeže k zločinnosti, nemusí být vůbec zřejmé.

Oba vědci měli ale štěstí. V Dánsku mezi lety 1986 a 1998 fungoval rozsáhlý program umísťování uprchlíků z různých zemí (celkem jím prošlo 80 tisíc lidí), který měl povahu přirozeného experimentu. Vlastností programu totiž bylo, že rodiny uprchlíků ubytovával v jednotlivých částech země náhodně. Různé rodiny se tak nastěhovaly do rozdílných čtvrtí, bohatých i chudých, s vysokou i nízkou kriminalitou a nato v nich dlouhá léta žili.

Potvrdilo se, že ve čtvrtích, kde žilo více mladých kriminálníků a bylo spácháno více (zejména násilných) zločinů, se chlapci přistěhovalců snáze naučili páchat zločiny a byli také v pozdějších letech častěji odsuzováni. Nejvíce byli ovlivněni, byla-li jim čtvrť etnicky spřízněna.


Psáno pro Vesmír.

Dodržování místních zvyků

Proč někdy titíž lidé odpadky třídí a jindy nikoliv? Proč někdy se k životnímu prostředí chovají s úctou a jindy jej ignorují? Gerhard Reese z Lucemburské univerzity a kolegové (pdf) se zaměřili na prozkoumání vlivu zdůraznění "normy" na následné jednání. Intuitivním příkladem – je asi těžší vyhodit plastovou lahev do běžného odpadu, je-li přímo nad košem cedule "Prosíme, recyklujte plasty," než když norma přítomna vůbec není.

Reese s kolegy si na terénní experiment vybrali švýcarské hotely. Hosté mají na pokojích k dispozici několik ručníků, které si mohou nechat po použití každý den vyměnit nebo je naopak využívat i několik dní. Tato volba ušetří hotelu, ale i životnímu prostředí chemické vyprání i čištění a energeticky náročné sušení. S ohledem na miliony hostů, kteří si každý den po světě (ne)musí nechat vyměnit ručník, může jíž o nezanedbatelné (ne)znečištění.

Výzkumníci ověřili, jaké normy "zvažte výměnu ručníku" přimějí hosty k ohleduplnějšímu pro-environmentálnímu chování. Na jednu cedulku nechali natisknout obecné doporučení, aby hosté zvážili ochranu životního prostředí a užili ručníky opakovaně, další už byla specifičtější o "75 % hostů tohoto hotelu obvykle použije ručník opakovaně," a další zněla "75 % hostů tohoto pokoje obvykle použije ručník opakovaně". Nejefektivnější norma udávala běžné chování v pokoji, hosté užili o 26, resp. 54 % méně ručníků než při obecné či "hotelové" normě.


Psáno pro Vesmír.