Znalosti se neohřejí

Učitelé se už dlouho obávají, že „znalosti v reálném životě“ a „znalosti ve třídě“ jsou dvě rozdílné věci. Rozsáhlá nová studie z Indie ukazuje, že tento rozdíl je ještě větší, než si mysleli. 

Děti z Kalkaty a Dillí, které tráví odpoledne prodejem zeleniny, vyřešily téměř všechny matematické výpočty, které jim zákazníci zadali, ale selhaly ve stejné aritmetice, když byla zapsána v abstraktním školním formátu. Když si zákazník poručil 1,4 kg cibule po 14 rupiích za kilo a 0,8 kg brambor po 20 rupiích za kilo a zaplatil dvousetrupiovou bankovkou, děti vmžiku vrátily správně. Nicméně velmi málo z nich zvládlo dvouciferné odčítání (43 – 27 = ?) či jednoduché dělení. Naopak děti, které chodily pouze do školy, zvládly úkoly z učebnic na výbornou, ale pouze zlomek z nich dokázalo správně spočítat cenu běžného nákupu na trhu. Navíc si musely úlohu krok po kroku napsat na papír a vyřešení úkolu jim trvalo neúnosně dlouho. 

Pointa je zřejmá: lidské dovednosti zakořeňují ve specifických úlohách a málokdy jsou schopny plného přenesení do jiného kontextu, i když jde o tatáž mentální pravidla. Zároveň platí, že tréninkem dovednosti ve své specifické doméně rychle rozkvétají: v tržnici se děti naučily počítat rychle, přesně a zpaměti. Ve třídě děti zvládly algebraické operace, které jim pak pomohly ve složitější matematice. Chyběl však přenos mezi oblastmi – dovednost, jak se naučené mentální operace dají využívat mezi různými kontexty. Schopnost, která se sama musí také cvičit. 

Podíl dětí, které správně určily celkovou hodnotu nákupu zboží prodávaného v neobvyklých gramážích během tří transakcí. Jak patrno, pracující děti ("working children") byly neomylné; naopak jen něco nad polovic dětí chodící jen do školy ("non-working children") podobné transakce zvládly.

Teď si k tomu přidejte strmý nárůst užívání umělé inteligence žáky a studenty. Nedávná studie využívající EEG (záznam mozkových vln) změřila, že studenti píšící domácí úkoly s pomocí AI vykazovali mnohem nižší mozkovou aktivitu přisouzenou jazykovému přemýšlení. Tito studenti si i mnohem hůře vybavovali „vlastní“ text a nevěděli, jak k němu dospěli – respektive necítili jej jako vlastní výtvor. Jinými slovy, jak stroj úkol vyřešil, se do hlavy nijak neotisklo a mozek v následujících úkolech neměl na čem stavět. Není to nic nového: čím víc využíváte navigace s GPS, tím hůř jste schopni se sami orientovat v prostoru. Čím více využíváte Google či Wikipedii, tím méně věcí si pamatujete, protože víte, že je lze snadno najít. Jde o efektivní mód přemýšlení – proč se učit něco, co je v moderním světě zbytečné. Nicméně univerzální nahrazování základních dovedností, jak přemýšlet, může být už zrádné. 

AI nástroje jsou úžasné na generování nápadů, automatizaci postupů, precizaci textu či diskusi různých perspektiv, jak úkol řešit. Pakliže je ale studenti využívají bezduše jako nástroj na odpovědi, riskují, že jim v hlavě nezůstane nic pevného, na čem by mohli stavět dál: nezapamatují si fakta či postupy a nevytvoří si zvyky, jak – a zda vůbec – o věci přemýšlet. 

Toto jsou výzvy českého školství v následujících letech. Ne to, zda finance na školníky budou proudit přes ministerstvo školství, nebo přes obce, kam je pošle jiné ministerstvo.

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Mrknutí pozornosti

V záplavě zpráv se zdá, že každá informace či názor, jakkoli důležité či zajímavé, nevyhnutelně zaniknou v toku dalších podnětů. Lidé si nepamatují naprostou většinu infotainmentu, který viděli byť i pár dnů zpátky. Přesto se objevují sdělení, která proniknou do našeho vědomí a i vyvolávají debatu – co je to za sdělení, zkoumala nedávná studie Williama Bradyho a jeho kolegů. Pilířem jejich výzkumu byl mechanismus zvaný „mrknutí pozornosti“. Ten popisuje, jak náš mozek přechodně „oslepne“ poté, co zaznamená něco relevantního v posloupnosti dalších informací. Na krátký okamžik nedokáže zaznamenat další podnět, protože musí zpracovat ten, který vyhodnotil za důležitý. 

V Bradyho studii probíhal experiment následovně: lidem se rychle promítal sled různých slov. V proudu těchto podnětů měli označit dva cílové výrazy, které participanti znali dopředu. Jakmile ale účastníci zachytili první, objevila se určitá perioda, kdy jejich pozornost byla zaneprázdněná jeho zpracováním. Když se brzy vynořilo druhé cílové slovo, lidé ho nedokázali zaregistrovat. Tato dočasná indispozice se jmenuje právě „mrknutí pozornosti“. 

Mrknutí pozornosti je všudypřítomné, třeba v hlučné hospodě zaslechneme slovo, které nás zaujme, zmínku o svém rodišti či oblíbeném sportu, a během krátkého okamžiku, kdy naše mysl tuto informaci zpracovává a spojuje ji se vzpomínkami, nám unikne vše další, co osoba pronesla. Markantní je fenomén u dětí. Když například rodič kárá dítě za určitý prohřešek a dítě slyší „nedostaneš dárek“, jeho pozornost se hned upne ke slovu či ideji, která je pro něj důležitá – což je právě dárek. V ten kratičký interval pak může zcela přeslechnout následující sdělení, že si musí uklidit hračky nebo dojíst večeři. 

Klíčový objev Bradyho týmu spočívá v tom, že morálně nabité nebo emoční výrazy dokážou danou překážku překonat. Slova jako „nenávidím“, „hrdina“, „zničit“ či „vztek“ byla mnohem častěji detekována i v období, kdy by zpracování nového podnětu mělo být nemožné. To neplatí pro neutrální či techničtější obsah. Můžeme si to představit tak, že morálně a emočně silné pojmy s sebou nesou zvláštní budíček, jenž dokáže vyburcovat senzorické a kognitivní zdroje člověka, i když je ponořen do jiného přemýšlení.

Podobný efekt se projevil i tehdy, když výzkumníci využili realističtější podněty – krátké příspěvky ve stylu tweetů. Morální a emoční jazyk pronikal do vnímání i delšího přemýšlení vždy díky silné schopnosti zachytit pozornost. Proč je to důležité? V poslední době zpravodajství a sociální sítě jsou přesně tím prostorem, kde se emočně zabarvené a úderné zprávy valí na uživatele v nepřetržitém proudu.

Na základě popsané experimentu výzkumníci vytvořili index zaujetí pozornosti ("Attentional Capture Index"), který měřil "sílu", jak slova ve sdělení zaujmou pozornost, i když by kvůli mrknutí pozornosti neměly - typicky tedy silně morální a emoční tvrzení. Podívali se poté, jak tento index souvisí se šířením tweetů ("Predicted Retweet Count"). Nepřekvapivě našli, že čím silnější slova jsou, tím více byly retweetovány.

Pokud zpráva obsahuje prvky morálky (ne že se někdo „mýlí“, ale rovnou je „zločinec“), je větší pravděpodobnost, že to zaznamenáme a vědomě zpracujeme. Inflace morálních a emočních sdělení tak získává ohromný dopad na neustálé nabuzení naší mysli a neurotizuje tak celou společnost.

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Přelud úspěchu

Proč někteří lidé, produkty a firmy dosahují úspěchu, zatímco jiní selhávají? Toť shrnutí agendy všech ekonomických, marketingových či obchodních škol. 

Odpovědí je obvykle narativ úspěchu. Příklad či malý soubor pečlivě vybraných případů, který ilustruje determinanty úspěchu. Úspěch v podnikání? Nenechat si vymýt hlavu na vysoké škole! Veleúspěšní podnikatelé univerzitu nedokončují – Gates, Jobs, Zuckerberg a další. Trh oceňuje nekonvenčnost, jinakost. Malcolm Gladwell ve své knize David a Goliáš šel ještě dále a tvrdí, že žádoucí je až dyslexie, protože učí průbojnosti vyrovnat se s obtížemi. Opět na základě příběhů úspěšných podnikatelů. Jaké firmy jsou úspěšné? Ty, které mají disciplínu při dělání byznysu! Tak to učí Jim Collins dle analýzy nejúspěšnějších 11 firem a autor jedné z nejprodávanějších manažerských knih vůbec, Jak z dobré firmy udělat skvělou. 

Netýká se to jen obchodního zdaru. Hledáme-li odpověď, co dělat dobře, narativy úspěchu jsou všudypřítomné. Jak mít šťastný manželský život? Vezmi si příklad z párů, které jsou spolu přes 50 let a nikdy se nehádají! Jak žít dlouho a zdravě? Následuj rutinu stoletých lidí z modrých zón, kteří pijí každý den sklenku vína!

Zdravý rozum velí hledat příčinu úspěchu mezi úspěšnými. Zdravý rozum se ale mýlí. Znak, který najdeme u úspěšných, totiž můžeme stejně snadno najít i u neúspěšných. Když se tam ale nepodíváme, nezjistíme, že ve skutečnosti žádoucí vliv nemá. 

Ve skutečnosti nedostudovaní nejsou disproporčně častěji miliardáři, spíš jsou nezaměstnanými. Z Collinsonových hvězdných firem od napsání knihy několik zkrachovalo a obecně byly ziskové méně než průměrné firmy. Podobně rady nehádat se v manželství ignorují příklady párů, které se také nehádaly, ale přesto se rozešly nebo nebyly nikdy šťastné. Století mohou pít víno, ale alkohol prokazatelně snižuje dobu dožití a bez něj by se patrně dožili ještě vyššího věku. Zkrátka, z úspěchů lze velmi snadno vybrat určitý rys, ale to neznamená, že je tento rys skutečně klíčový pro úspěch. 

Byli jste nyní upozorněni a už stejnou chybu neuděláte. Zase špatně. Uděláte. V nedávné studii výzkumníci některým účastníkům ukázali příklady úspěšných firem se zakladateli, kteří byli ze školy vyhozeni. Jiní účastníci viděli příklady těch, co úspěšně vystudovali. Všichni měli poté sázet na úspěch nových firem. Některé byly založeny nedostudovanými, jiné vysokoškoláky. Ačkoli účastníci byli upozorněni (! ) na možnost udělat chybu – vysuzovat příčinu úspěchu jen z mála narativů o úspěšných –, jejich rozhodnutí byla ovlivněna úvodními příklady. Ti, kteří viděli příklady o zakladatelích-vysokoškolácích, vsadili o 55 procentních bodů více na firmy zakladatelů s vysokoškolským vzděláním než ti, kterým byli ukázáni zakladatelé-nedostudovaní. 

Poměr sázek na firmy absolventů, kteří založili podnik, v závislosti na původně zobrazených příbězích:
Viděli data absolventů ("Saw graduates data"), Neviděli žádná data ("Saw no data"), a Viděli data o nedostudovaných ("Saw dropouts data"). Jak patrno, lidé sázeli na ty firmy, u nichž před tím viděli příběh úspěchu.

Účastníci měli vysokou důvěru ve svá rozhodnutí a mnozí poskytli i detailní vysvětlení, kterým své rozhodnutí ospravedlňovali. Narativ úspěšných je prostě nevysaditelnou drogou. 

 

Psáno pro Lidové noviny

Bez soustředění

Školy procházejí dramatickou proměnou. V minulých desetiletích se opouštěl důraz na memorování faktů a akcentovalo se získávání vhledu, umění vyhledat relevantní informace a propojovat je. S rozšířením nástrojů umělé inteligence studenti cítí, že už není třeba vědět nic. Umělá inteligence zpracuje informace a produkuje vhled sama. Důraz má být kladen na unikátnost, kreativitu a schopnost umět zadávat jí úkoly. Co školu dělalo školou, zmizí. 

Domácí úkoly nemají smysl, protože je umělá inteligence zpracuje bezchybně (a bez možnosti identifikovat, že je neudělal student). Čtení učebnic je mrhání časem, protože odpovědi na kontrolní otázky sfoukne ChatGPT během sekund. Společné učení ve třídě je koncentrovaná nuda, protože stačí zadat úkol v mobilu do aplikace a ChatGPT vyplivne řešení... 

Nedávný výzkum týmu indickoamerických ekonomů však ukazuje, že právě tyto "zbytečnosti" mohou být skutečnou přidanou hodnotou školy. 

Dlouho se ví, že vzdělání zvyšuje produktivitu – vzdělaní lidé mají větší příjem. Přesně se ale neví proč. Jde o školami předané znalosti? Schopnosti? Známosti? Inteligentní lidé dosáhnou větší vzdělanosti a inteligence vede k vyššímu příjmu a vzdělání je jen jakýmsi formálním přívěskem?

Výzkumníci věřili v něco jiného – přidaná hodnota školy je naučit děti schopnosti se soustředit. Vycházeli z pedagogické notoriety, že čím později nějaký úkol v testu či během dne je, tím více chyb v něm studenti udělají. Je-li stejný úkol dříve, zvládnou jej lépe. Není to překvapivé, studenti jsou ke konci vyčerpaní, a zbývá-li méně času, jsou i více stresovaní. Co je však inspirující – u některých studentů je zhoršení mírné, zatímco u jiných markantní. Zejména studenti ze znevýhodněných rodin dosahují až trojnásobného zhoršení výkonu v pozdějších částech zkoušení či testů.

Podíl správných odpovědí v úkolu ("Percent correct"), v závislosti na umístění úkolu v testu ze čtení (na začátku či na konci; "Question Location in Test") na vzorku žáků z USA. Jak patrno, studenti s dobrým zázemím ("High SES") se v průběhu testů tolik nezhoršují jako studenti ze znevýhodněných oblastí ("Low SES"); osy x jsou posunuty pro srovnání.

Vědci v Indii nabrali 2000 žáků a náhodným přiřazením z nich vytvořili tři skupiny, které získaly "cvičení navíc". První skupina byla kontrolní, která v cvičeních tradičně opisovala z tabule úkoly a řešení. Studenti v druhé skupině dostali cvičení v matematických rébusech trénující setrvalou pozornost. Poslední skupina byla nejdůležitější, výzkumníci s dětmi cvičili hlavolamy a hádanky, které neměly žádnou souvislost s učivem, ale jejich řešení vyžadovalo se soustředit po delší dobu. 

Výsledky jsou jednoznačné. Známky studentů v obou experimentálních skupinách se zlepšily, a to i v předmětech, s kterými cvičení neměla žádnou souvislost, jako v angličtině či hindštině. Čas věnovaný soustředěné kognitivní činnosti – i bez učení se jakémukoli konkrétnímu obsahu – zlepšil schopnost dosáhnout dobrých známek. Navíc se ukázalo, že v průběhu testů se žáci nezhoršovali tolik. Byli schopni koncentrovaně přemýšlet delší dobu, což se projevilo v mnohem lepších výkonech.

Ve světě, který bude stále intenzivněji krást naši pozornost, bude schopnost soustředit se tou nejcennější dovedností, kterou můžeme pěstovat. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Paměťové pasti

Pro studenty je konec školního roku stresujícím obdobím. Pochopitelně. Pro učitele však také. Zkoušky nejsou jen hodnocením studentů, ale i výpovědí, jaký dopad učitelova práce měla. Mnohdy je to marnost. Učitel důležitou látku vysvětlí, odkáže na učebnici, cvičí ji, studenti píšou úkoly, ke kterým dostanou zpětnou vazbu. Znovu vysvětlování, znovu procvičování v učebnici… Pak zkouška a student neomylně dělá stejné chyby jako na začátku. Učitel si nemůže připadat neschopněji. Často pak viní studenty: Nízká motivace. Žádná příprava. Pohrdání znalostmi. To za nás nebývalo!

Problémem těchto výkřiků je, že stejně špatně se učí lidé napříč činnostmi – daňový poplatníci dělají stejné chyby, za které již byli penalizováni. Manažeři opakovaně řídí projekty ke krachu, protože zapomínají na ověřené praktiky. Spotřebitelé si berou nevýhodné úvěry, ač jimi byli dříve vytrestáni. Lékaři předepisují antibiotika chybně, i když jsou na to upozorňováni pojišťovnami. Chyba špatného učení musí být ukryta někde mnohem hlouběji.

Trio čínských ekonomů, Soo Hong Chew, Wei Huang a Xiaojian Zhao, se tedy jalo systematicky otestovat, proč se lidé nepoučí, i když dostanou zpětnou vazbu a za dobrý výkon jsou odměňováni.

Účastníci jejich experimentu řešili Ravenovy matice, formu IQ testu. Po skončení se dozvěděli výsledky – co zvládli dobře a co ne. Po několika měsících přišli lidé znovu a dostali velmi podobný test – mnohé otázky byly identické, pár však bylo nových (důležitý detail!). Zobrazeny byly i správné odpovědi.

Tentokrát se jich výzkumníci ptali, zda si zapamatovali, jak v původním testu odpověděli: správně či špatně, zda vůbec podobnou otázku dostali, popř. zda si nic nepamatují. Účastníci byli motivováni odpovídat pravdivě, protože za každou správnou odpověď získali značnou odměnu.

Experiment dokázal odpovědět, co si ze svého výkonu pamatujeme – zda úspěchy či selhání – a jak přesně. Výsledky studie ukazují na tři výrazná paměťová zkreslení.

Prvním je pozitivní amnézie: Rychle zapomínáme věci, které jsme udělali špatně, a pamatujeme si věci, které jsme udělali správně. Odpověděl-li člověk v testu špatně, v polovině případů uváděl, že si otázku nepamatuje. Naopak, odpověděl-li správně, většinově si otázku pamatoval. Jasně, paměť není dokonalý záznam, tak to není překvapivé. Další zkreslení je však horší.

Lidé věřili bludům. Když se jich výzkumníci ptali, co si pamatují o otázkách, které v prvním testu vůbec nebyly, účastníci odpovídali, že si je pamatují a že je zmákli – v celé polovině případů! Lidé nic neudělali, věřili, že ano a navrch, že to bylo skvěle.

 

Graf ukazuje, jak u nově přidaných otázek 5 a 6 (a celkově "Overall") lidé odpovídali, nakolik je zvládli. Jak patrno, lidé si je v polovině případů "pamatovali" a zároveň udávali, že je měli správně ("Positive") -- zjevně trpěli bludem ("delusion"). Opačně to neplatí, téměř nikdo si nepamatoval, že neexistující otázku nezvládl ("Negative").

Finální paměťové zkreslení nasazuje výsledkům korunu. Lidé konfabulovali: U čtvrtiny otázek, které měli špatně, si mysleli, že je zodpověděli správně. Opačně to nefungovalo. Měli-li odpovědi správně, téměř nikdy si nemysleli, že by je měli špatně.

Všechny paměťové klamy navíc fungují podvědomě. Nelze vědomě rozhodnout, co zapomenete či že si něco budete pamatovat jinak, než bylo. Učení tedy není jen nedokonalé, je výrazně zkreslené. Po špatném výkonu se lidé často nepoučí. Mozek naopak vytvoří fantazie, jak skvělí jsme byli.

 

Psáno pro Lidové noviny.

Nutriční moudrost

Dánu svobodu a možnost jíst, co chceme, jsou lidé schopni vybírat si jídlo, které jim zajistí komplexní výživu? Podle vývoje měr obezity a civilizačních onemocnění se zdá být odpovědí radikální "ne". Nicméně přejídání se tuky, cukry a jinou kalorickou stravou nutně neznamená, že by obézní trpěli nedostatkem jiných živin. 

Překvapivě téměř neexistují vědecké studie, které by zkoumaly, zda lidé mají "nutriční moudrost" – tedy, že poznají, jaké látky jim chybí, a tomu přizpůsobí stravovací návyky. Studie na kuřatech, prasatech, krysách a jiných zvířatech nicméně dokazují, že omezení dostupnosti některých živin či minerálů vede k změně chování zvířete s cílem nutrienty získat jinde. Když se ve Střední Americe velká skupina vřešťanů roku 2001 přeorientovala na jezení zralého – někdo by řekl i oschlého – listí, vědcům, kteří je dlouhodobě sledovali, nedávala změna žádný smysl. Tito primáti totiž univerzálně preferují šťavnaté mladé výhonky. Vysvětlením byl hurikán Iris, jenž toho roku smetl veškerou úrodu fíků, z nichž vřešťani získávali minerály, hlavně vápník. Primáti tak přirozeně nahradili nedostupný zdroj jiným: starší listí obsahuje vápníku více.

Stejné zdánlivě podivné chování lze sledovat u lidí. Třeba kolega z fakulty si začátkem léta začne dávat do kávy citron. Ač je pro ostatní vyvrhelem, možná se tak projevuje jeho vrozená nutriční moudrost a ve stresujícím zkouškovém období se více zásobuje vitaminem C. Nicméně podobné anekdoty jsou stěží důkazem. 

Jediným systematickým pojednáním o nutriční moudrosti lidí byla slavná přednáška, kterou v Montrealu v roce 1939 držela dětská lékařka Clara Davisová. V přednášce shrnula experiment, v němž byli kojenci v ústavní péči šest let pozorováni, zda jsou schopni sami si vybírat potraviny zajišťující dostatek vhodných živin. Přednáška měla poetický závěr: "Stejně jako život šťastných lidí ani kroniky zdravých a temperamentních lidí nepřinášejí mnoho vzrušujících zpráv. Nebylo žádného dítěte, které by nezvládlo svou vlastní stravu; všechny měly vydatný apetit; všechny prospívaly." Tato studie by dnes neprošla jako vědecká kvůli nejasným postupům i datům, přesto se nikdo nepokusil exaktně ověřit, zda jsou lidé přirozeně schopni kombinovat potraviny, aby maximálně prospívali. 

Až letos se tedy spojili Brit Jeffrey Brunstrom, experimentální psycholog, a Američan Mark Schatzker, novinář věnující se výživě, aby uskutečnili sérii experimentů majících nutriční moudrost potvrdit. V jejich experimentech participanti volili různé páry potravin. V zásadě výzkumníci sledovali, zda budou volit kombinace, které jsou kalorické či kombinace, které přinesou balancované zastoupení nutrientů. Příkladem, jablko a ostružina jsou méně výživově komplexní než jablko a banán. 

Schéma, jak vypadaly volby v části experimentu. Participanti viděli 6 obrázků jídla ((a) Food stimuli). Jídlo bylo párováno s dalším ((b) Pairing type), někdy stejným (Monotonous), jindy jiným (Varied). Participanti si pak měli vybrat, které dvě kombinace preferují ((c) Two-alternative food-choice task).

Byť efekt nebyl velký, participanti méně balancované kombinace volili méně často. Podobně analýza skutečně konzumovaného jídla odkryla, že lidé – alespoň ve Velké Británii – spíše kombinují jídla k výživové komplexitě než jen ke kalorickému obsahu. I typické britské pokrmy jako ryba a hranolky či kari a rýže jsou nutričně komplexnější než kari a hranolky. 

 

Psáno pro Lidové noviny.