Soudit a trestat

Uklidni se, než se rozhodneš. Notorická rada varující před jednáním, které je vedeno emocemi – ať již zlostí, zklamáním či radostí. Emoce mají moc zužovat alternativy, které nás v dané situaci napadnou, v řadě situací proto vedou ke špatným volbám až tragédiím.

Naštve-li nás někdo, v mysli začnou probublávat jen myšlenky, jak jej ponížit či mu ublížit. Všechny ostatní úvahy o kvalitách člověka či povaze situace se vytratí. Vzpomeňte třeba, když vás auto nebezpečně předjelo či málem srazilo. Troufnu si odhadnout, že úvahu typu „řidiči se muselo stát něco strašného doma či v práci, je vystresovaný a není divu, že se mu na nepřehledném a úzkém sjezdu nemotorně řídí. Sám/Sama teď také nejedu úplně bravurně“ mělo přesně 0 % z nás. Mysl jsme měli plnou úvah, jakou mentální retardací daný řidič trpí a co bychom mu udělali, kdybychom jej dostali do rukou (či pod kola). Nejproblematičtějším důsledkem vlády emocí však je, že nás hněv hned neopustil. Určitá „přednasranost“ se nás držela a přinesli jsme si ji do práce či domů. Nebylo-li něco přesně dle našich očekávání, rychle následovalo řešení situace konfliktem.

Důležitým vhledem psychologie je pravidlo, formulované Danielem Kahnemanem jako: Nic není tak důležité, jak si myslíš, když na to myslíš. Tendencemi, pnutími a nápady, kterými je v určitém okamžiku okupována naše mysl, bychom se neměli okamžitě podvolit. Měli bychom se vždy snažit o širší perspektivu a zvážit jen faktory, které jsou podstatné, což „jak to cítíme“ často být nemusí.

Předchozí odstavce jsou trivialita sama. Ano, tu a tam se necháme unést. V důležitých rozhodnutích či u profesionálů, odborníků ale rozhodně není pravidlem, aby byli labilní a následovali každé hnutí svých emocí. Problémem je, že tato úvaha předpokládá, že si své pocity, náchylnosti či averze v „důležitých okamžicích“ uvědomujeme a jsme schopni je řídit.

Američtí ekonomové Ozkan Eren a Naci Mocan (pdf) proto otestovali, jak dobří jsou v potlačování náhodných emocí vysoce kvalifikovaní profesionálové, kteří by se měli rozhodovat jen dle komplexních, ale jasných pravidel. Kriminální soudci.

Pro svoji studii si vybrali americký stát Louisianu, nikoliv že by měla nějak zajímavou zločinnost, ale protože zde lze poměrně dobře předvídat, kdy budou mnozí soudci naštvaní. V Louisianě je totiž extrémně oblíbený americký fotbal. Svatby jsou plánovány, aby nezasahovaly do důležitých zápasů; jakmile jsou oznámeny místa a termíny zápasů, telefonní síť padá pod náporem lidí chtějící si rezervovat místa v barech a restauracích; vlastně žádná akce není naplánována na neděli, hraje-li se fotbal. Studoval-li navíc soudce na Louisianské státní univerzitě, jejíž tým patří mezi nejoblíbenější, dá se očekávat, že bude skalním fanouškem.

Eren a Mocan nejdříve ověřili, jak intenzivní tresty soudci udělovali za různé přečiny, jak zohlednili závažnost zločinu a nejrůznější informace o obviněném. Zcela očekávatelně potvrdili, že za závažnější zločiny či recidivistům se uděluje delší trest. Pak se ale podívali, jaké byly rozsudky, když louisianský fotbalový tým nečekaně prohrál. Nečekané prohry zvolili proto, že jsou obzvláště emočně nabité. Samotná prohra proti mnohem lepšímu soupeři zamrzí, ale nenaštve. Asi si teď říkáte, jak ale lze kvantifikovat „nečekanost“ – těžko. Ekonomové proto využili sázkové kurzy. Pakliže bookmakeři shodně očekávali, že Louisiana vyhraje a kurz na prohru byl vysoký a Louisiana přesto prohrála – byla prohra vskutku nečekaná.

O tom, jak by naopak rozhodování mělo vypadat, abychom nepodléhali irelevantním pohnutkám, je kniha Farsighted: How We Make the Decisions That Matter the Most od: Steven Johnson, kterou letos vydalo nakladatelství Riverhead Books. Její recenze se na blogu objeví (můj slib však může být jen projevem chyby plánování).

 
Soudci po nečekané prohře svého oblíbeného týmu skutečně ihned od pondělí a v celém následujícím týdnu udělovali mnohem delší tresty za jinak stejné zločiny. Překvapivé je, že došlo-li k očekávané či i překvapivé výhře, milosrdnější nebyli. Zbytnělá přísnost se navíc ventilovala hlavně na minoritní, černošské obviněné, kteří v „normálních“ dnech ale diskriminováni nebyli. Vztek z prohraného zápasu tedy umožnil průchod i jinak potlačovaným averzím. Pozor, aby vaše soudy druhých, nebyly jen ukázkou vaší vlastní viny.


Psáno pro Lidové noviny.

Kam jazyk, tam plášť

Kde na webové stránce se nachází nadpis blogu? Úkol natolik triviální, že jsem první větou asi polovinu čtenářů ztratil. Vědomí levé strany si totiž stále neseme s sebou. Ať jsme kdekoliv, ať čelíme severu, západu či koukáme do země, levá je jaksi vždy „vlevo“.

Zkusme těžší úkol, ukažte na sever. Pokud nejste doma, kde jste si světové strany zažili, většina čtenářů nebude úplně bez pochyb. Nikoliv australští Aboridžinci kmene Pormpuraawan. Ať se jich zeptáte kdekoliv a kdykoliv, vždy dokonale určí světové strany. Americké psycholožky Lera Boroditsky a Alice Gaby (pdf) slavně dokázaly, že za geniální orientací nestojí jejich způsob života, ale jazyk, kterým mluví. Nepoužívají totiž sebestředný jazyk jako my, v němž vpravo je vždy závislé, kde mluvčí stojí. Naopak, jejich jazyk užívá absolutní směry. Nechápali by, co znamená „přednost zprava“, protože neexistuje nic jako zabočit doprava, ale třeba na východ či severozápad. V řeznictví neřeknou, „Podejte mi ten bůček vlevo“, ale „Chci ten kus severoseverozápadně“. Psycholožky tím dokázaly, že jazyková struktura ovlivnila, jak vnímají prostor – bez dokonalé orientace by totiž Pormpuraawané nebyli schopni si ani nakoupit. Byl tak znovu nastartován relativistický výzkum známý jako Sapirova–Whorfova hypotéza – tvrdící, že formy jazyka razantně mění naše vnímání reality.

Jazyky se vyznačují třeba různě definovanými rody, obvykle mužským, ženským a neutrálním či středním (nicméně třeba finština a maďarština rody neznají a thajština jich má skoro dvacet). Ač rozlišení rodů dle biologického pohlaví a životnosti (střední „to“ obvykle nežije) je pochopitelné, vůbec není pravidlem. V němčině má „slečna“ střední rod (das Fräulein je přeložitelná tedy spíše jako mladoženství). V češtině naopak neživý „most“ není rodu středního, ale mužského. V němčině je zase rodu ženského, die Brücke.

Ač se klasifikace rodů zdají být nudnými hračkami pro lingvisty, výzkum ukázal, že i jmenné rody mají nemalý vliv, jak vnímáme vlastnosti okolí. Má-li německy mluvící člověk popsat obecný most, často používá přídavná jména jako „krásný“ či „elegantní“, naopak Češi či Španělé používají slova jako „pevný“, „odolný“ nebo „velký“. Nedá se přitom říci, že by se německé mosty skutečně vyznačovaly omamným půvabem a české bytelností. Možným vysvětlením je, že pro Čechy stejně jako pro Španěly je most rodu mužského a ten je asociován se silou a tvrdostí, v němčině je naopak rodu ženského, a proto je v mysli mluvících snadněji asociován se sličností či ladností.

Intenzita používání gramatických rodů se mezi jazyky výrazně liší. Zrovna v češtině rod podmětu mění vlastně všechny součásti věty. V novinové hlavičce „Politička podváděla. Její diplomka je opsaná!“ jsou tvary podstatného jména, slovesa i zájmena závislé na ženském rodu. V anglickém ekvivalentu, „The politician cheated, charged with plagiarism!“, naopak nejde pohlaví plagiátora poznat. Angličtina neodlišuje politika/političku (jde prostě o „politician“) a obecně kromě zájmen neodlišuje dle rodu ani jiná slova. V češtině naopak každé slovo zdůrazňuje rod.

Francouzská ekonomka Estefania Santacreu-Vasut si uvědomila, že jazyková struktura mluveného jazyka – zde důraz na rody – může v daném národu silně posilovat zažité stereotypy. Zvažte, že máte ve velké firmě obří problém, co vás napadne, že by se mělo udělat? Dle mého malého průzkumu 100 procent respondentů odpoví nějakou variaci věty „Potřebujeme najít schopného manažera či zaměstnance, který to vyřeší“. Nikdo neřekne „schopnou manažerku/zaměstnankyni“. Naopak v angličtině by byla ekvivalentem věta „We need to find a competent manager…“, z které nijak nevyplývá, hledáme-li muže či ženu, protože „manager“ je bezpohlavní slovo a přídavné jméno „competent“ se nemění.

Santacreu-Vasut se svým týmem prozkoumala, jak intenzita užívání rodů v jazyku dané země souvisí s postavením žen ve firmách (kolik z nich vede velké týmy podřízených, sedí v představenstvech či jako generální ředitelky firmy řídí). Potvrdili, že čím intenzivněji jazyk používá rody, tím více jsou ženy ve firmách diskriminovány, nedostanou se do vedoucích rolí, mají nižší odpovědnost a platy.
Zde je nutné přiznat, že podobné závěry mají řadu limit, jelikož lze těžko odlišit jazyk od kultury. Češi jsou poněkud šovinističtí, a i kdybychom mluvili rodově neutrálním jazykem, náš pohled na roli žen ve společnosti by byl asi stále konzervativní. Tím, že používáme silně rodový jazyk, s diskriminací nemusí mít nic společného. Leč může i skutečně naše stereotypy posilovat.

Víte, kolik žen je v Česku zastoupeno mezi generálními řediteli 100 největších firem? Dvě.


Psáno pro Lidové noviny.

O Spartě a Slavii (skoro)

Chyba přisouzení je psychologický pojem popisující, jak lidská mysl utváří oblíbenost věcí i tím, že jim přisuzuje momentální vlastnosti okolí. Přestože s danou věcí nijak nesouvisí. Kupříkladu, restauraci můžeme vnímat za špatnou, s hořkým jídlem a bez jakékoliv šance, že bychom ji navštívili znovu. Toto hodnocení však může být důsledkem okolnosti – při dávné večeři jsme se tam pohádali s přítelkyní a negativní emoce pak překreslily ostatní vjemy – jídlo či restaurace mohly být ve skutečnosti excelentní, ale my je navždy budeme vnímat negativně. Podobně, lidé hodnotí filmy coby kvalitnější, koukají-li na ně unaveni. Při opakovaném sledování jsou pak zhrozeni, jak si nemohli nevšimnout chatrného příběhu, hloupých replik a nevalného výkonu herců. Často se našimi oblíbenými jídly či nápoji stanou ty, které jsme poprvé jedli či pili, když jsme byli mimořádně hladoví či žízniví. Chyby přisouzení jsou všudypřítomné, protože nedokážeme vydestilovat „pravou“ zkušenost s člověkem, věcí či službou, protože setkání s nimi je vždy mixem vjemů a emocí celého kontextu situace.

Notorickým příkladem jsou i dovolené. Kareem Haggag a Devin Pope (pdf) z Chicagské univerzity analyzovali data o návštěvách amerických zábavních parků, počasí a zároveň rozeslali tisícům návštěvníků dotazník zjišťující, jak se bavili, zda hodlají znovu přijet a jestli doporučí výlet svým příbuzným či přátelům. Zjistili, že když klient navštívil park při hrozném počasí, nebyl moc spokojen (nepřekvapivě), ale také se snížila jeho ochota park znovu navštívit či jej někomu doporučit – park samotný však za počasí pochopitelně nijak nemohl. Naopak lidé, kteří měli štěstí na hezké počasí o stejném parku před všemi básnili.

Vztah mezi počasím v době návštěvy respondenta (osa y; 1-nepříjemné až 7-velmi příjemné) a jak je pravděpodobné, že návštěvu zábavního parku doporučí známým (osa x; 1-vůbec až 7-určitě). Jak patrno, čím horší počasí, tím nižší šance na doporučení (park samotný však za počasí pochopitelně nemůže a atrakce a služby poskytuje stejné; respondenti se však nedokáží oprostit od počasí, když hodnotí park samotný).

Zkoumání dovolených se zdá být triviální, leč chyba přisouzení může stát i za celoživotní oblibou či nenávistí. S chybou přisouzení se totiž pojí další psychologická chyba – utvrzování, tendence hledat informace, které potvrzují názor či preferenci, kterou již máme. Jakmile se rozhodneme, jak věci jsou, v nekonečné záplavě informací poté snáze rozeznáváme ty, které potvrzují, co si myslíme. Navíc podobné informace i vyhledáváme.

Představte si, že na webu narazíte na dva články, jeden s titulkem: „10 důvodů, proč je Miloš Zeman výborný prezident“ a druhý „10 důvodů, proč je Miloš Zeman tragický prezident“ – který si přečtete? Studie ukazují, že Zemanovi odpůrci kliknou na druhý článek, o tragédovi, a jen nepatrná část z nich se pak podívá na první, který pak i notně zkritizují. U Zemanových obdivovatelů to bude stejné, jen v opačném gardu. Podívají se na první článek, o státníkovi, a v druhém také hned skočí do komentářů, aby autorovi textu vyčinili, co ignoroval. Utvrzování jednoduše vede k polarizaci, jelikož lidé nejsou ochotni připustit alternativní pohled na svět či možnost, že si formovali názor na základě povrchních, náhodných či zcela irelevantních dojmů. Svá přesvědčení si pak posilují tím, že protichůdné informace ignorují či hned kritizují.

Norský zpravodajský portál nedávno zavedl kvíz z informací z článku, než umožnil čtenáři pod něj napsat on-line komentář. Odpovědi na kvíz byly přímo v textu, přesto mnoho čtenářů nebylo schopno kvíz splnit – nebyli totiž ochotni článek dočíst celý či zohlednit informace, které neodpovídaly jejich předsudkům. Ilustrativní je i klasický experiment (pdf), v němž studenti měli hodnotit, jak přesvědčivá je argumentace v různých tématech – třeba zda kouření vede či nikoliv k rakovině plic nebo zda je křesťanství pokrytectví a skrývání přečinů či nikoliv. Proslovy, které měli studenti hodnotit, však byly nahrány nekvalitně a posluchači měli tlačítkem upravovat zvuk, aby dobře slyšeli. Ukázalo se, že kuřáci se nijak nesnažili zlepšit kvalitu, když byl proslov o škodlivosti kouření, naopak byla-li pasáž o kritice medicínského výzkumu – začali ladit, jak diví. Podobně věřící vcelku ignorovali šumějící kritiku církve a o kvalitní poslech se pokoušeli, jen když se o křesťanství mluvilo dobře.

I když nyní – jasně – víte, proč fandíte Slávii a ne Spartě, proč máte raději pivo a ne víno, že sousedi jsou k nesnesení, a nikoliv hodni pozvání na grilování, a že budete volit toho a ne jiného – zkuste zvážit, že prvotní zalíbení či zášť mohly vzniknout více-či-méně náhodou a následně vás psychologické utvrzování zabetonovalo na preferenci něčeho, co byste si při hlubším promyšlení či prožití nevybrali. Dejte šanci alternativám, mnohdy ukáží, že jsou hodny mnohem většího podílu ve vašem životě.


Psáno pro Lidové noviny.

Portfolio manažer s rychlou károu nabourá i vaše investice

Pryč od obchodníka v drahém sporťáku! Nová americko-singapurská studie ukazuje, že manažer investičního fondu, který si koupí drahé sportovní auto, řídí investice riskantněji. Fondy, které spravuje, navíc dosahují nižší výnosnosti, častěji bankrotují nebo končí kvůli podvodům a obcházení regulací.

Spoléhat při posuzování druhých na stereotypy se bere za znak povrchních a líných lidí. Jistě bychom neměli odhadovat kvality člověka podle vlastností skupiny, do které si ho volně zařadíme. Umělci se nestávají jen narcisté, politik není synonymum pro korupčníka a účetní nejsou jen nudní pedanti. Individualita nesnese zařazení do krabičky s krátkým popiskem.

Moudrost skrytá v předsudcích

Na druhé straně, o určité osobě mnohdy detailní informace nemáme a zjistit je bezprostředně nemůžeme. Přesto se musíme rozhodnout, jestli jí věřit nebo nikoliv – a pak moudrost minulosti skrytá v předsudcích může být nápomocná (jak ve svém přehledovém článku (pdf) z roku 2015 přesvědčují psychologové z The College of New Jersey a Rutgers University).

Ve finančním businessu je někdy svízelné odhadnout, s kým máme tu čest, nenese-li si dlouhou historii úspěšných či zmařených investic. A jelikož se investiční strategie notoricky míjejí s následnou realitou, není od věci se zaměřit i na osobnost finančního mága. Ekonom Melvyn Teo ze Singapore Management University s kolegy se proto jali testovat, jestli platí notorický předsudek, že drahá silná sportovní auta si kupují především namyšlení a bezskrupulózní hazardéři. Pro svou studii si vybrali vesmír víc než 50 tisíc amerických hedgeových fondů, ke kterým jsou dostupné údaje o výkonech, portfoliu či velikosti a zároveň data o jejich manažerech. Nato využili americké automobilové databáze, do které pojišťovny a dealeři aut vkládají údaje o nákupech nových vozidel. Podařilo se jim propojit prodeje téměř dvou tisíc aut asi tisícovce různých manažerů hedgeových fondů. Porovnali pak, jak si ve svých investicích vedou řidiči drahých sporťáků nebo naopak rodinných minivanů (definovaných dle počtu sedadel, výkonu motoru, bezpečnosti, ceny a dalších charakteristik).

Risk nebývá zisk

Potvrdilo se, že majitelé sporťáků investují mnohem častěji adrenalinově – frekventovaněji různá aktiva kupují a prodávají a míry jejich výnosnosti jsou až o čtvrtinu volatilnější než u majitelů běžných aut; naopak míry výnosnosti majitelů praktických a nezajímavých aut mají volatilitu o deset procent nižší. Co je ale podstatné, silnější ochota riskovat se nepojí s vyššími výnosy, přesně naopak! Majitelé sporťáků jsou nadměrně sebejistí, svá portfolia častěji protáčejí s vírou, že jejich burzovní umění je lepší než ostatních hráčů na trhu – leč není, častěji prodělají. Data také ukazují, že řidiči sporťáků častěji uzavírají své fondy kvůli regulačním či kriminálním pochybením. Řečeno přímo: podvádějí své klienty.

Více o burzovních obchodnících vizte v knize Liar's Poker od: Michael Lewis, kterou v roce 2010 vydalo nakladatelství W. W. Norton & Company.

Teo s kolegy se snažili získané závěry vysvětlit i jinak než osobnostními charakteristikami manažerů hedgových fondů – zvažovali třeba jejich věk a rodinný status: mladíci nemusejí mít dostatečné investiční zkušenosti a zároveň chtějí imponovat sporťákem, naopak starší a zkušenější finančníci volí větší auta kvůli rodině – takže za výsledky mohly stát spíše věk a zkušenosti než sklon kupovat si sportovní auta – tyto faktory však výsledky nezměnily. Stejně tak neplatí, že by snad koupě sporťáku nějak vyvolala riskantnější investiční strategii.

Luxusní, výkonný sporťák neznačí, že jeho majitel musí být za všech okolností sebestředný a impulzivní hazardér. Osobní volba člověka přesto cosi říká o jeho myšlení a stylu rozhodování – a nabubřelost zjevně k stabilně velkým výnosům nevede.


Psáno pro Finmag.

Přechodový rasismus

Odhalit, jak rozšířené jsou v populaci rasistické sklony, není jednoduché. Zeptat se lidí sice můžete, avšak dotazníková šetření jsou známa svou nevěrohodností. Respondenti prostě lžou, aby před tazatelem (a sebou samými) vypadali lépe. Mnozí si své tendence nemusí nadto vědomě připouštět. Vyvodit rasismus z reálného chování není také zrovna přímočaré. Když v Česku zaměstnavatel odmítne zaměstnat Roma, může to být důsledek jeho upřímného očekávání, že romský kandidát má horší kvalifikaci – a není v moci jediného zaměstnavatele důsledně prověřit všechny kandidáty, takže předsudkem toliko minimalizuje své náklady náboru. Může jej odmítnout i proto, že si myslí, že jeho zákazníci jsou rasisté a že by jeho obchod zaměstnáním Roma trpěl. Ve skutečnosti může přitom považovat Roma za zcela rovnocenného člověka.

Tara Goddard, Kimberly Barsamian Kahn a Arlie Adkins (pdf) zauvažovali, v jaké situaci tyto motivy nemusí hrát značnou roli a zaměřili se na pouštění chodců řidiči na přechodech. Nechat přejít chodce je pro řidiče okamžikovým rozhodnutím a vyplývá z ní toliko malicherná nepříjemnost. Řidič tak názorně demonstruje, jaké jsou jeho skutečné postoje k druhým lidem (je kupř. známo, že řidiči nejčastěji nechávají přejít chodce své věkové skupiny, řidiči dražších aut jsou bezohlednější, chodci se zdravotní vadou jsou obvykle pouštěni atp.). Výzkumníci nabrali tři bělochy a tři černochy coby figuranty, kteří ve standardizovaných podmínkách měli přecházet na přehledném přechodu na široké, byť frekventované silnici blízko univerzity v Portlandu v Oregonu. Sledovali, jak se řidiči k různým chodcům budou chovat; místní zákony přitom vyžadují pouštění chodců.

Sloupce znázorňují průměrný počet aut, které projely bez zastavení, čekal-li na přechodu černoch („Black pedestrians“) nebo běloch („White pedestrians“). Důvody, proč řidiči černochům nezastavovali, ze studie vysoudit nelze.

Výsledky pokusu dopadly venkoncem dle očekávání, černochům obvykle první auto nezastavilo a než je někdo pustil, projelo dvojnásobek aut než u bělochů. Pochopitelně tak na přechodu čekali významně déle. Autoři i dovozují, že podobná rasistická „mikroagrese“ – malé, ale univerzální pohrdání a znevýhodňování druhých – může snadno vést u minorit k frustraci a následnému rizikovějšímu chování na silnici. Výsledky proto mohou vysvětlovat, proč chodci z minoritních ras v USA umírají na chodnících a silnicích dvakrát častěji než bílí Američané (i při odfiltrování jevů jako místo bydliště, užívání alkoholu či socio-ekonomický statut).


Psáno pro Vesmír.

Když lišky a ježci hádají budoucnost... a o olizování otroků

Proč vlastně nikdo nepředpověděl pád Sovětského svazu? Nemůže náhodou i teď na Ukrajině všechno dopadnout úplně jinak, než se nám momentálně zdá? A pokud ano, má smysl naslouchat všem těm expertům, kteří k nám denně mluví z televize? Kdybychom dali na radu amerického statistika Nate Silvera, pak téměř nic jiného není větší ztrátou času. Proč, vysvětluje ve své pozoruhodné knize Signál a šum, která právě vyšla v českém překladu.

Knihu Signál a šum od Nate Silvera vydala letos Paseka.

Začněme proroctvím: je nesporné, že česká ekonomika utěšeně roste, příští měsíc tedy můžeme očekávat pokles nezaměstnanosti až na 6 %. Jestli moje předpověď vyjde, budu za hvězdu: vždyť se mi podařilo predikovat budoucnost, kterou nikdo jiný nehádal! Stanu se možná stratégem významné banky, nebo alespoň dobře placeným poradcem nějakého vysokého politika. Nebo selžu a… nestane se vůbec nic. Krom toho, že potvrdím jednu z nejdůležitějších analýz, která ve společenských vědách existuje: hodnota expertů v předvídání budoucnosti je téměř nulová. Autorem studie, jíž se to podařilo prokázat, je Philip Tetlock z Kalifornské univerzity v Berkeley, kterého – ač původem psychologa – vždy fascinovalo, jak nepřesné předpovědi odborníků jsou. Přesto stále komentují a radí. (I komentář je predikcí. Věta "honba za vysokým výdělkem nás nenaplňuje" je předpovědí, že bohatnutí nevede k životní spokojenosti – teze, která nemá oporu ve faktech.)

Tak básnil Archiloch

Aby Tetlock dokázal, že nejde jen o jeho osobní averzi k "mluvícím hlavám", po jedenáct let systematicky sbíral prognózy expertů z univerzit, médií i konzultantských firem. Předpovědi se týkaly velkého množství problémů 80. a 90. let – od vzniku či ukončení válek, přes odtržení Québecu od Kanady až po vývoj nezaměstnanosti. Shrnutí jeho práce již z úvodních řádků můžete tušit: bez ohledu na profesi, zkušenosti či oblast předpovědí (ekonomika, domácí či zahraniční politika) byla přesnost odborníků na úrovni hodu mincí.

Zhruba 15 % událostí, které jimi byly označeny za "nemožné", se nakonec stalo. Naopak celá čtvrtina "absolutně jistých jevů" realitu nikdy nepotkala. Nejmarkantnějším selháním bylo ryzí překvapení z rychlého a téměř nenásilného rozpadu SSSR – průběh dějin, jež nepředpověděl vůbec nikdo. Informace přitom byly dostupné: rostoucí averze podrobených národů a stejně tak i frustrace Rusů z dotování satelitních republik; finanční vyčerpání Sovětů afghánskou válkou, technologické zaostávání a nefungující státní správa, to vše při každoročním propadu ekonomiky, dvouciferné inflaci a Gorbačevově uvolněné politice...

Tetlock ve své analýze identifikoval i dvě třídy expertů, dle fragmentu básně řeckého básníka Archilocha: "zná liška mnoho, ježek jedno, velké však." Odborníci-lišky měli široký záběr, mluvili spíše o datech a faktech, než o teoriích a aplikovali mnoho přístupů. Odborníci, kteří věřili, že svět ovládají velké principy (nikoli nepodobné přírodním zákonům), a kteří se je snažili neustále uplatňovat – byli ježkové.

Lišky se ukázaly coby mnohem lepší prognostici, předpovědi od nich alespoň někdy seděly. Naproti tomu předpovědi ježků byly katastrofálně neúspěšné, přesto však mnohem populárnější. Dokonce platí, že čím častěji expert vystupuje v médiích, tím chybnější jeho názory jsou. Většina televizních diváků a čtenářů novin totiž vyžaduje jasné odpovědi – doménu ježků: Vstup do EU nám prospěje; Babiš je politik, který Čechy pozvedne; Rusko je zlo, napadne proto východní Ukrajinu.

Sexy šum

Americký statistik Nate Silver, který se proslavil úspěšným systémem pro predikci produktivity hráčů amerického baseballu, navazuje na Tetlockův výzkum ve své knize Signál a šum. Třebaže pasáže o baseballu, pokeru či americké politice mohou na českého čtenáře působit odtažitěji, dočtete-li ji, zcela promění způsob, jakým vnímáte informace. Silver totiž přesvědčivě ukazuje, že oblíbené, jasné a především nekompromisní názory jsou obvykle informačním šumem.

Odborníci často produkují vysvětlení a teorie, které jen rezonují s jejich názory nebo na nich mají (finanční) zájem. Reálná data ignorují či vybírají jen taková, která se jim hodí. Záměrně i nevědomě (stejně jako když někoho nemáte rádi, naleznete na něm novou chybu okamžitě, klady hledáte těžce). Své predikce či vysvětlení navíc prezentují se sebedůvěrou až absurdní. Silver si přitom podobně tvrdé odsudky může dovolit. Jeho predikce se v několika posledních amerických prezidentských i senátorských volbách potvrdily.

Uvažte, že předpoví-li někdo nárůst výběru daní o 40 miliard v důsledku úpravy zákona (jako před časem Miroslav Kalousek), tvrdí, že má model, který na miliardu přesně predikuje, jak bude vypadat znění účinné novely, celkový vývoj hospodářství, reakce poplatníků, účinnost finanční správy a další myriádu faktorů, které tuto částku ovlivní. Analogické liščí-silverovské prohlášení by mohlo znít: "Předpovídám s 90 % pravděpodobností, že nárůst daňové zátěže bude mezi 25 až 55 miliardami. Ovšem, za předpokladu, že zákon bude platit v zamýšlené podobě a vývoj hospodářství a chování většiny ekonomických entit se nezmění; to se však dá očekávat jen s desetiprocentní pravděpodobností." Moc sexy to nezní, že? Média tedy raději odvysílají rezolutní, i když zcela obskurní výrok, než komplikovanější vyjádření, které se ale snaží mnohem realističtěji vykreslovat budoucnost.

Raději postrašit, než naštvat

Prototypem zaměření se na šum místo na signál je finanční krize roku 2008. Silver nejdříve zpochybňuje rozšířenou mantru, že událost katalyzovanou splasknutím realitní bubliny "nikdo nepředpověděl". Stačil prý pohled do novin. V roce 2001 jen v osmi článcích najdeme slova "hypotéční bublina", o čtyři roky později už frekvence sousloví narostla na 3 447 zmínek, tedy skoro deset každý den. Pravdou však je, že většina finančních institucí stále predikovala růst ekonomiky odvolávajíc se na růst investic, zakázek, dobré burzovní indexy, spotřebitelskou důvěru či technologické inovace. Přitom signál – pravá příčina běhu věcí – byl vysílán odjinud (Silverův příspěvek však v této oblasti nepřináší mnoho nového či objevného a motivovaný český čtenář získá více vhledu od Michaela Lewisea jeho knihy Big Short – V útrobách stroje zkázy, či z Talebovy Černé labuti).

Zájem na chybných predikcích se však netýká jen finančních věštců. Dobře je dokumentováno třeba i přestřelování deště u meteorologů. I když je jejich úspěšnost u třídenních předpovědí poměrně vysoká, u dešťů to neplatí. Předpovídají-li, že příští den bude pršet s třetinovou pravděpodobností (prší v jednom ze tří dnů, před kterými takovou předpověď vydali), ve skutečnosti je šance na déšť mnohem menší, asi desetinová.

Motivací predikční chyby patrně je, že očekávají-li posluchači jasno a pak zmoknou, meteorologům nadávají. Naopak, nevyplnění deštivé předpovědi a prožití krásného dne berou spíše jako příjemné překvapení. Meteorologové tomu říkají "přimokření". Bezpečnější je prostě lidi postrašit než naštvat. 

Jak patrno, v českém překladu jsou osy grafu bez vysvětlení obráceny (značí tedy, že při 10% předpovědi pršení, ve skutečnosti prší v cca 22 % dnů). Jde o náznak, že čeští meteorologové mohou spíše "přisušovat" kvůli zahrádkářům, které příjemně překvapí spíše déšť?

Když jsme u toho strašení: Češi s toliko základním vzděláním (zejména Romové) mají očekávanou dobu dožití o 17 let kratší (!) než vysokoškoláci. Jde o vůbec největší propast mezi všemi zeměmi OECD a platíme za ni růstem výdajů na zdravotnictví a obrovskými ztrátami produktivity. Proč umírají tak brzo? Podle mínění většiny respondentů jedné anonymní ankety je na vině jejich "impulsivita, hloupost či nevychovanost" – jsou častěji závislí na alkoholu či nikotinu, hůře se stravují, ignorují prevenci a svou budoucnost, proto nedosáhli na vzdělání a ani na vyšší věk. Popř. se objeví odkazy na těžkou práci, nízký příjem a nedostupnost kvalitnější zdravotní péče.

Rozdíl v době dožití třicátníků mezi nejvzdělanějšími (vysokoškoláci) a nejméně vzdělanými občany (absolventi toliko základního vzdělání) jednotlivých zemí OECD v rozdělení dle pohlaví; dle OECD (2013).

Alternativní vysvětlení stejných dat – kvůli horšímu zdraví zůstali tito lidé ve škole pozadu (a proto mají nízké vzdělání i příjem a životní prohry pravděpodobněji tlumí drogami), napadne menšinu. Zdá se to být neúčelný spor o prvotnosti vejce nebo slepice, obě vysvětlení ale nabízejí odlišné predikce a potenciální řešení. Může-li za špatné zdraví populace nízká vzdělanost, stát by měl převést zdroje ze zdravotnictví do školství, jelikož tak za stejnou sumu zajistí občanům delší a kvalitnější život. Naopak, může-li za nízkou vzdělanost špatný zdravotní stav dětí, peníze by měly proudit opačně. A někdy může být rozhodujícím faktorem něco zcela jiného, naprosto nečekaného.

Muž, který olizoval otroky

Roland Fryer a David Cutler (pdf), harvardští ekonomové, dlouhodobě zkoumají podobný problém – proč černošští obyvatelé USA umírají na oběhová onemocnění mnohem dříve než jejich spoluobčané. I když zvážili různou kvalitu zdravotní péče a fakt, že černoši mívají mnohem nižší vzdělání i příjem a jejich životospráva je také horší, než u bílých Američanů, stále nemohli vysvětlit jejich vyšší úmrtnost.

Fryer pak jednoho dne narazil na příručku pro manažery, která byla určena kapitánům obchodních lodí v 18. století a radila jim, jak nakupovat otroky v Africe a dovézt je do Ameriky v dobrém zdraví. Fryerovu pozornost upoutala rytina, v níž upravený, civilizovaný Angličan, kapitán, olizuje tvář statného černocha, který je jinak zakryt jen bederní rouškou. Proč to dělal?

Rytina z Chambon, Le Commerce de l'Amerique par Marseille (Avignon, 1764), převzato z Cutler, Fryer (2005).

Zaoceánské cesty byly těžko představitelným martyriem. Množství otroků během nich zemřelo, přičemž nejsilnějším zabijákem byla dehydratace. Zajistit dostatečné zásoby pitné vody téměř nešlo. Panovalo-li cestou sucho, vody nebylo dostatek ani pro námořníky, natož pro "lodní náklad". Někteří lidé však dokáží zadržet více soli než jiní. A jelikož sůl v těle na sebe váže vodu, takto vybavení dokáží přežít, i když trpí nedostatkem tekutin delší období.

Angličana-otrokáře při olizování černochů tedy (patrně) vedl ziskový motiv – identifikovat jedince, kteří jsou "slanější". Takoví plavbu spíše přežijí a on může dovést více pracovní síly do kolonií... V průběhu staletí byli tímto mechanismem selektováni do Ameriky černoši s fyziologickými předpoklady pro vyšší koncentraci soli v těle. Vlastnost, která jim umožnila přežít transport, však jejich potomkům nyní systematicky zvyšuje krevní tlak a znásobuje riziko, že zemřou na oběhové problémy.

Fryerovu a Culterovu domněnku podporuje podobná nerovnost v úmrtích obyvatel Karibiku, kde černoši – taktéž potomci otroků dovezených z Afriky – trpí více než jiní obyvatelé právě hypertenzí. Nemocí, která mezi černochy žijícími v Africe tolik rozšířená není. Teorie stojí na mnoha předpokladech, jež se mohou ukázat falešné (třeba vztah koncentrace soli a vody v těle a jejich dopad na oběhové komplikace není jednoznačný). Ukazuje však, že i kdyby vláda USA narovnala míru vzdělanosti, příjmů a přístupu k zdravotní péči mezi bílými Američany a černochy, beztak by problém jejich rozdílné úmrtnosti nemusela vyřešit – jelikož důležitá příčina může být jednoduše jiná, neodhalená a nezvážená.

Nejlepší odpověď: nevím

I když o otrocích Nate Silver nepojednává, v řadě podobných kontextů vzpomíná teorii chaosu, populární myšlenku Edwarda Lorenze, která tvrdí, že v určitých systémech i triviální změny fatálně ovlivní vývoj. Lorenz s kolegy na toto poznání přišli náhodou, když v 70. letech vytvořili program na predikci počasí, který přes počáteční úspěchy vykazoval zvláštnosti. Když do něj vložili opakovaně stejná data, výsledky se diametrálně lišily: někdy vycházela jasná obloha, jindy intenzivní bouřka.

Při kontrole programu Lorenzův tým odhalil, že do jednoho jediného sektoru meteorologické mapy, nejsou dávána úplně stejná data, ale čísla omylem zaokrouhlovaná na tisíciny, místo atmosférického tlaku třeba 29,5168 se zadalo 29,517. I takto malinkatý rozdíl dokázal diametrálně změnit předpověď. Komplexní systémy totiž mají paměť. Působení určitého jevu nemizí, ale ovlivňuje ostatní složky. Pakliže existuje nespočet provázaných složek, i malý efekt se může velmi rychle znásobit. Poeticky řečeno tak může mávnutí motýlích křídel v Brazílii způsobit, že později na amerických planinách vznikne tornádo.

Teorie chaosu tedy ve skutečnosti neznamená, že svět ovlivňuje jen chaos či náhoda, ale že předpovídat vývoj některých fenoménů je extrémně složité či i nemožné, protože faktorů, které ovlivní budoucnost je příliš mnoho a vztahů mezi nimi je ještě násobně více. Mnoho dat o řadě jevů navíce jednoduše nemáme a předpovědi z nekvalitních dat se blíží spíše magii. Predikce některých fyzikálních jevů – zemětřesní či budoucí teploty Země, ale zejména společenských jevů (nastání teroristických útoků, volební úspěch strany či sportovního týmu), nikdy nebudou zcela přesné, ale vždy spíše probabilistické a dané řadou předpokladů.

Pakliže někdo přesto stále hádá přesnou budoucnost, která nás nemine, zeptejte se vždy kolik je ochoten z vlastních peněz dát do banku na to, že jeho predikce vyjde. Většina odborníků není ochotna na svá slova vsadit ani pár stovek. Proč byste měli obětovat byť jen trochu svého času, a poslouchat je?


Psáno pro Lidové noviny (redigováno).

[Recenze] Podceňujeme vliv kontextu? Elliot Aronson: Tvor společenský

Tvor společenský od Elliota Aronsona je bezpochyby dílo o výzkumech, které by měl znát každý, a to bez přídomku, ať již psycholog, etolog či geolog nebo fyzik, prostě každý. Je totiž doslova o každém z nás a důvodech, proč s druhými ne/vycházíme, jak a proč jsme jimi odměňováni, mučeni a manipulováni a proč a kdy všichni podléháme stejným iracionálním chybám, stereotypům, agresivitě či zamilovanosti.

Tvora společenského od Elliota Aronsona vydal v Česku předloni Wolters Kluwer.

Proč myslíte, že se dostalo pocty napsat recenzi "bible sociální psychologie", jak je již jedenáctému vydání Aronsonovi knihy přezdíváno, zrovna mne, prostému ekonomovi. Nejprve vás asi napadne, že za tím mohla být moje schopnost poutavě psát (alespoň v to tedy nekriticky doufám), popř. nějaká má specifická odbornost… Co když v rozhodování redaktora ale schopnosti vůbec nehrály roli a nabízel recenzi prostě komukoliv, kdo je schopen složit jakž-takž souvislou větu a měl zrovna čas? To napadlo málokoho, že?

Sociální psychologové univerzální tendenci vysvětlovat úspěchy, ale i neúspěchy, prostě jakékoliv výsledky jednání coby důsledek vlastností či osobnosti člověka pojmenovávají fundamentální chybou přisouzení. Vyplývá z ní rovněž, že systematicky podceňujeme vliv kontextu, specifické situace či obecně vnějších podmínek. Dosáhne-li třeba firma zisku, obdivujeme ředitele za jeho vizi a geniální vedení, zbankrotuje-li podnik, důvod, který se v mysli objeví první, je diletantismus vedení. Obě okolnosti však mohly nastat zcela bez ohledu na rozhodování ředitele, třeba jen tím, že náhodou došlo k razantnímu poklesu nebo nárůstu cen důležitého materiálu. Chyba za svůj silný název vděčí i tomu, že jí trpíme, i když o ní víme.

V jednom experimentu byla část subjektů náhodně rozdělena na "tazatele" a na "soutěžící". Tazatelé si měli připravit náročné otázky, soutěžící na ně měli potom odpovídat. Zbytek subjektů hrál roli "pozorovatelů". Jejich úkolem bylo toliko ohodnotit obecné znalosti, chcete-li "moudrost" kolegů, kteří přijali roli tazatelů nebo soutěžících. Věděli, že čím se subjekt stal, bylo jen dílem náhody. V realitě však pozorovatelé viděli, jak tazatelé mistrně kladou (připravené) otázky a soutěžící mnohdy mlčí či se hloupě mýlí. Pozorovatelé nedokázali zohlednit vliv situace a lidi, kteří se ptali, nato považovali za mnohem vzdělanější a chytřejší než osoby, které odpovídaly. Kdyby náhoda přisoudila role obráceně, výsledek by byl téměř jistě také naopak.

I protože vliv osobních dispozic přeceňujeme, je první dojem tak nesmírně důležitý. Bavili byste se spíše s Pavlem, který je závistivý, neústupný, kritický, vznětlivý, snaživý a inteligentní nebo raději s Janem, který je inteligentní, snaživý, vznětlivý, kritický, neústupný a závistivý? Zamyslete se.

Spíše s Janem, že? Přestože oba popisy obsahují naprosto totožnou informaci, popis Pavla začíná negativními vlastnostmi, zatímco Jan je popsán nejdříve pozitivně. Prvotní informace totiž zatřídí specifického člověka do určitého mentálního schématu "co je zač" a zbavit se toho předsudku už je poté obtížné či dokonce nemožné, nechceme-li mít s daným člověkem "nic společného". (Pozn.: Tento a podobné experimenty však bývají kritizovány pro slabou externí validitu (přímou neaplikovatelnost závěrů do reality). V umělé situaci experimentu poskytují oba popisy skutečně naprosto identické informace o anonymních lidech, měly by být proto logicky hodnoceni stejně, bez ohledu na uspořádání vlastností. Fakt, že lidé podlehnou manipulaci a začíná-li popis negativně, je daný člověk hodnocen hůře, proto může být logickou či kognitivní chybou. Nicméně, v realitě hraje i samotné podání informací roli. Lidé třeba nechtějí přímo pomluvit druhého, přesto však chtějí naznačit, že daný člověk není hoden úcty, a proto při jeho popisu vědomě začnou od negativních vlastností. Aronson se ve své knize sice snaží nuance společenských vztahů postihnout, někdy je však taktně ignoruje. Obecně jde o vášnivě diskutovaný metodologický problém experimentálního testování společenských vztahů; experimenty se snaží destilovat vliv konkrétní proměnné, proto ostatní vlivy musí držet konstantní. Sociální realita však nikdy jednorozměrná není a jaký faktor ve skutečnosti bude hrát důležitější roli, nelze přímo vysoudit z řady experimentů testující jednotlivě různé faktory. Podobným problémem sociální psychologie je nereplikabilita mnohých experimentů.)

Rána! "Pane bože, moje noha… nemohu se hýbat. Ach… můj kotník… nemůžu to ze sebe sundat." Nářek postupně odeznívá. Tato scéna nastala poté, co vám a ještě jednomu cizímu člověku zadal výzkumník dotazníky a poté odešel do vedlejší místnosti pro nějaké materiály. Cizí člověk stále sedí. Půjdete ověřit, co se mohlo stát? … Spíše ne, platí-li výsledky experimentu od Lataného a Rodinové (pdf), kteří takto testovali efekt přihlížejících – čím více lidí je přítomno neštěstí, tím menší je pravděpodobnost, že kdokoliv zasáhne. Odpovědnost se totiž rozplyne mezi všechny zainteresované a nikdo ji nepřijme za svou. Absence nějaké akce navíc dále signalizuje, že zásah třeba nemusí být ani nutný. Opačně by to asi dopadlo, kdybyste byli v místnosti sami, jak naznačuje původní pokus, kdy ve 2/3 případech šel osamocený člověk ihned nabídnout pomoc.

Podíl lidí, kteří šli pomoci, když byli v místnosti sami ("Alone") nebo byli-li v místnosti ještě s někým ("with Stooge"). Výsledky jsou naneseny i dle času v sekundách, kdy přispěchali pomoci.

Se znalostí fundamentální chyby přisouzení a vlivu efektu přihlížejících by již novinová zpráva "Několik svědků odmítlo pomoci zraněnému člověku …" v nikom neměla vyvolávat jen rozhořčení nad soudobým úpadkem morálky. Jistě, mohla by, mnozí z nás jistě nemusí být vůbec ctnostní (kapitoly o životě sociopatů v knize však nehledejte). V Tvoru společenském ale nejsou odsudky a moralizování (skoro), ale vykreslování důvodů, situací a okolností, proč se lidé zachovají tak, jak se zachovají.

Jistou nevýhodou knihy je její určitá nevyhraněnost. Širokým a detailním záběrem nejde o další ze záplavy populárně psychologických děl, kniha by chtěla být spíše plnohodnotnou "učebnicí" sociální psychologie, čemuž napovídá i řada (někdy triviálně) názorných příběhů. Pohříchu však jinak postrádá jakoukoliv jinou formu ilustrace, obrázku či grafu; jedinou grafikou jsou paradoxně čáry konformity Solomona Asche.

V Aschových pokusech byla subjektům ukázána úsečka (Exhibit 1) a nato 3 další úsečky různé délky (A, B a C v Exhibit 2). Úkolem participantů bylo označit tu, která byla té první nejpodobnější. Úkol vcelku prostý, protože 2 úsečky jsou ostentativně větší či menší. Než však subjekt odpověděl, musel nejprve vyslechnout odpovědi ostatních účastníků experimentu. Ti však byli spolupracovníky Asche a všichni odpovídali stejně, nicméně jinou než "zjevně správnou" úsečku. Zkoumáno bylo, zda subjekty podlehnou konformitě většinového názoru a odpoví stejně nebo se jemu veřejně postaví a odpoví dle názoru svého. Experiment byl za 60 let od svého vzniku mnohokráte zopakován i různě modifikován a zhruba třetina lidí většinou opustí pravdu a odpoví s většinou.

Silné zakořenění knihy v reáliích Spojených států také trochu hatí vtažení českého čtenáře do představované problematiky. Třeba peripetie soudu s O. J. Simpsonem, afroamerickým hráčem fotbalu obviněným z brutální vraždy ex-manželky a jejího (údajného) milence, pro Čecha kontroverzní asi nikterak nebudou.

Působení předsudků či selektivního zpracovávání informací podporujícího již existující názor (nejen) o obviněných je však lidskou univerzálií, takže postačí dosadit si za jména někoho "známého" a závěry zůstanou platné nadále, i to je kouzlem knihy.


Psáno pro Vesmír.

Chatrnost národních předsudků

Od zavedení pojmu stereotyp či předsudek na počátku 20. století je odborná literatura plná důvodů, proč jsou nepřesné. To pohříchu nebrání lidem, aby je coby rychlou mentální zkratku dále používali. Důvodem jejich rozšířenosti je i to, jak mnohé studie ověřující platnost stereotypů dokázaly, že někdy mohou být i velmi přesné – třeba ty o ženách a mužích či o starých a mladých (zde je korelace mezi předsudky a skutečnými osobnostními charakteristikami úctyhodných 0,74).

Antonio Terracciano (pdf) s velmi početným, mezinárodním týmem se zaměřili na přesnost národních předsudků, tedy zda představy o typických představitelích jednotlivých národů jsou (relativně) přesné. Občané 26 kultur vypovídali o tom, jakými osobnostními charakteristikami vynikají jejich typičtí soukmenovci. Výpovědi byly zpracovány do pětifaktorového modelu osobnosti, standardního psychologického testu. Nato bylo využito moře existujících výsledků tohoto testu na lidech v jednotlivých zemích a oba soubory porovnány.

Ačkoliv se ukázalo, že myšlení lidí je ve značném zajetí stereotypních názorů, neodpovídá vůbec realitě (korelace mezi předsudky a výsledky testů u skutečný lidí je zanedbatelných 0,12). Dle analýzy stereotypů jsou třeba Kanaďané více podobní Indům než Američanům, povaha Číňanů z Hong Kongu se blíží Maďarům více než typickým Číňanům. I když jisté "národní vlastnosti" byly odhadnuty správně, obecně "ducha národů" kvalifikujeme dosti chybně.


Psáno pro Vesmír.