Sport, alkohol a znásilnění

Významné sportovní události jsou často příležitostí, aby se fanoušci, skalní i občasní, sešli v hospodách, klubech či na domácích večírcích. Fandí, baví se a zapíjejí výhry nebo prohry. Sportovní zápasy tak v určitých dnech vyvolávají intenzivnější setkávání lidí a větší spotřebu alkoholu. Jason Lindo, Peter Siminski a Isaac Swensen (pdf) si proto položili otázku, zda větší nabuzenost a při/opilost lidí povede i k rozšíření sexuálních napadení.

Sebrali data o nahlášených znásilněních a dalších zločinech a propojili je s daty o zápasech americké univerzitní fotbalové ligy. Předpokládali, že ve dnech zápasů bude v univerzitních kampusech více večírků, více popíjení... a více znásilnění než v jiné, podobné dny. Přesně to i nalezli – ve dnech zápasů narůstá znásilnění mladých žen o 28 %. Jelikož se lidé více a déle „baví“ při výhrách domácích, roste zejména při nich počet znásilnění – stejně jako se zvyšuje počet zatčených za řízení pod vlivem alkoholu, rušení nočního klidu či vandalství. Zjištění podporující, že za sexuálními (a dalšími) zločiny stojí především alkohol.

Prohry, překvapivě, k záplavě opilosti tolik nevedou a kriminalitu proto spíše neovlivňují – až na jednu podstatnou výjimku, kterou je domácí násilí (pdf). Prohraje-li a to obzvláště nečekaně (jak se ze sázkařských kurzů zdá) domácí tým, muži doma týrají ženy mnohem více.

Nárůst násilí na partnerovi (osa y) a sázkařské očekávání, jak hra dopadne (osa x, "predicted win" - očekávaná výhra, "predicted close" - vyrovnané šance a "predicted loss" - očekávaná prohra), když domácí prohrají. Graf ukazuje, že když se očekává, že domácí tým vyhraje a ve skutečnosti prohraje, násilí na partnerce je nejvyšší.

Psáno pro Vesmír.

Posouvají nás kolegové?

Psát, že nás spolupracovníci inspirují, je natolik triviální, že to hraničí s urážkou čtenáře. Přesto ve sféře organizačního výzkumu neexistuje mnoho studií, které by dokázaly přesně určit, jak silně, jak dlouho a zda vůbec kolegové ovlivňují, jak děláme svou práci.

Důvodem je hlavně nemožnost ve firmách experimentovat – mít několik týmů srovnatelných pracovníků dělajících podobné, měřitelné úkony a do některých skupin nově zařadit člověka inteligentnějšího, do jiné zaměstnance s úžasnými zkušenostmi, do jiné extroverta a pak sledovat, zda a jak se mění chování ostatních. Ve firmách je takové zkoumání nemožné. Každý tým má různorodou agendu, zaměstnanci provádějí mnoho specifických úkolů, navíc velmi špatně měřitelných, manažeři často a zásadně mění podmínky práce... Při změnách tolika faktorů zároveň, je téměř nemožné vysoudit, jak kvality jednoho pracovníka ovlivňují druhé.

Casey Ichniowski a Anne Preston (pdf) si proto pro svůj výzkum vybrali firmu, kde se podmínky natolik nemění – fotbalový tým. Produktivitu pracovníka-hráče lze jednoduše měřit, hráči zároveň pracují v několika různých týmech najednou – svůj klub a národní družstvo – a často i přecházejí mezi různými kluby. Existuje proto obrovské množství informací o „produktivitě“ lidí i firem, v nichž panují různé kombinace charakteristik pracovníků a jejich týmů. Pravidla hry se přitom téměř nemění. Využit byl i přelomový soudní verdikt, který umožnil hrát v evropských fotbalových soutěžích cizincům, což vyústilo ve skokový nárůst nabídky nových hráčů.

Procentní podíl zahraničních hráčů v pěti vrcholných evropských soutěžích. V roce 1995 Evropský soudní dvůr radikálně omezil bariéry vstupu pro cizince do evropských fotbalových soutěží.

Potvrdilo se, že fotbalisté se od sebe velmi intenzivně učí. Noví hráči ve výborných týmech se začnou zlepšovat mnohem rychleji než stávající kolegové, získají komplikovanější techniku, úspěšněji přihrávají a zvyšuje se jim pravděpodobnost úspěšných střel na branku. Touto svoji expertizou pak ovlivní i kolegy na jiném pracovišti. Kupříkladu, stane-li se nováček národního týmu členem excelentního evropského klubu, zvýší poté i výkon ostatních hráčů národního týmu – což ukazuje nejen zřejmou pravdu, že týmy s lepšími fotbalisty hrají lépe, ale hlavně, že jednotliví fotbalisté své umění zlepší, stane-li se jejich kolegou někdo schopný, s novými zkušenostmi či technikou. Jinak řečeno, stejný hráč přispěje k produktivitě národního týmu více, stane-li se i členem excelentního evropského klubu, než když jím nebyl (přestože byl stále velmi schopný).

Interview s hráči tyto závěry venkoncem potvrzují: „Přímo před sebou vidíte, jak se dělá skutečný fotbal. Spoluhráči jsou učitelé, kteří hrají před vašima očima.“ Nepřekvapí ani, jak se firma vyvíjí, nenabírá-li či se dokonce zbavuje svých talentů.


Psáno pro Vesmír.

Materazziho efekt: Proč druhé štveme?

Při světovém fotbalovém poháru v Berlíně roku 2006 stály proti sobě týmy Itálie a Francie. Galy vedl Zinedine Zidane, patrně jeden z nejlepších hráčů světa. Hra končila remízou 1:1 a došlo na prodloužení. V 110. minutě Marco Materazzi, italský obránce, zatahal Zidana za dres. Ten opáčil, že mu jej klidně po zápase nechá, když po něm tolik touží. Ital odvětil: "raději bych si vzal děvku, jakou je tvá sestra". Zidane zkratoval a vší silou praštil hlavou do Materazziho hrudi. Tato rána byla jeho posledním aktem fotbalisty. Obdržel červenou kartu, Francie bez něho prohrála mistrovství na penalty a Zidane nato ukončil svou profesionální kariéru. Materazzi se na druhé straně stal národním hrdinou. I když krutý posměšek byl nejspíše dílem zápalu hry, Uriho Gneezyho z Kalifornské univerzity a Alexe Imase z Amsterodamské univerzity (pdf) inspiroval k otestování, zda vyvolávání zlosti u druhých lidé využívají i strategicky – aby cíleně podlomili jejich rozvážnost.

Experimentální ekonomové využili prostý počítačový experiment: "duel". Dva hráči od sebe stojí "20 kroků" a na monitoru oba postupně volí z 2 alternativ. Buď udělají krok, což postupně zvýší (zprvu mizivou) pravděpodobnost zásahu, nebo vystřelí... Optimální strategií je udělat tolik kroků, až se pravděpodobnost dostane na 0,5 a poté vystřelit. Mnozí hráči však často neunesou napětí, zariskují a střelí dříve, i přestože je šance na zásah stále nízká. Když se netrefí, prohrávají a odměnu obdrží soupeř. V tomto případě zhruba 100 korun.

Těsně před tím než došlo na duel, hráči sehráli ještě jeden krátký pokus. Jeden z nich se náhodně stal "Diktátorem" a měl určit, kolik minut nezáživné administrativní práce má druhý hráč, "Pracovník", v závěru pokusů odpracovat (co mu zbývalo, když souhlasil s účastí na experimentech a dostal za to zaplaceno). Diktátor mohl být benevolentní a žádnou práci nepožadovat, nicméně mohl chtít až maximálních 20 minut.

Krátkozraká impulzivita zlosti

Většina Diktátorů určila svým Pracovníkům plnou třetinu hodiny (jen 6 % z nich nestanovilo žádnou práci) a dobře věděli, proč tak činí. Hráči-Pracovníci, naštvaní kvůli nutnosti zůstat takovou dobu nad nudnou činností, nato stříleli v duelu příliš brzy a své odměny prohrávali.

Pro odlišení, zda za jejich chováním opravdu stála okamžitá emoce zlosti (a ne třeba dlouhodobá zášť či pomstychtivost vůči Diktátorům), se odehrála další série podobných pokusů. Jen mezi rozhodnutím Diktátora o odpracované době a samotným duelem byla delší pauza – kdy měly pocity vyprchat. Potvrdilo se, že v tomto případě již Pracovníci "vychladli" a vztek je již nesvedl k zbrklému výstřelu.

Výdělek Diktátorů pakliže přidělili Pracovníkům plných 20 minut (šedý sloupec) a nebo méně minut (černý sloupec) v rozdělení na střelbu ihned poté ("No Delay") nebo po delší pauze ("Delay"). Jak patrno, nejvíce vydělali, když pracovníky bezprostředně maximálně naštvali.

Každý z nás na sobě určitě někdy sleduje, že jej vztek zrazuje a při zpětném pohledu své chování považuje za hloupé a pošetilé. Nicméně někdy je tomu i naopak. Cítíme, že vztek nás dokáže motivovat, vybičovat k výkonu, kterého bychom asi jinak nebyli schopni. Gneezy s Imasem proto uspořádali další baterii pokusů, v nichž by vztek mohl naopak dát lidem výhodu. Subjekty tentokrát soutěžily v maximálním stisku dlaní (mačkaly dynamometer). Opět byly před samotným pokusem rozděleny na Diktátory a Pracovníky, náhodně spárovány a mohly získat odměnu, pakliže stisknou silněji než přidělený oponent.

Vyhrávající vzteklouni

Za této situace se chování hráčů proměnilo. Diktátoři již neudělovali dvacetiminutovky, naopak pětina z nich nepožadovala po pracovnících vůbec žádnou práci. A to přesto, že za každých udělených 5 minut mohli obdržet zhruba 15 korun odměny navíc! Velmi dobře věděli, proč tak činí.

Pracovníci, kterým bylo přece jen někým uděleno maximum práce, byli totiž natolik naštvaní, že síla jejich stisku byla o třetinu intenzivnější než u Pracovníků, kterým nebyla přidělena žádná práce. Vztek vedl k větší síle, vítězství a odměně. Efekt opět trval jen, když mačkání následovalo v okamžitém sledu po přidělení práce; v delším časovém odstupu se emoce i síla vytratily.

Obě linie experimentů názorně ukázaly nejen celkem zřejmou pravdu, že jsme otroky svých vášní, jež špatně ovládáme. Naznačily rovněž, že někteří z nás dokáží být v běžném životě výbornými intuitivními stratégy, kteří velmi dobře rozlišují, kdy druhé přemíra emocí spíše vykolejí nebo naopak povzbudí a přizpůsobí své chování danému kontextu.

Podobné manipulace se přitom – pochopitelně – netýkají jen soupeření a zlosti. Stejný tým ekonomů spolu s Kristófem Madarászem (pdf) již dříve ukázal, že vyvolá-li se u lidí pocit viny jsou chvíli nato velmi ochotní pokles své sebeúcty vykoupit vyššími příspěvky na charitu.

Takže radou třeba pro charitativní organizace vybírající na hladovějící v Africe je, aby si s fotografií podvyživeného dítěte stoupli před restaurace. Popřípadě se dá i predikovat, že vybírající v podstatě na jakýkoliv účel nejvíce uspějí před vykřičenými domy; odtud odcházející budou jistě chtít ulehčit svému pošpiněnému svědomí (a tedy i peněžence). (Pozn.: Ve skutečnosti výsledky tohoto zkoumání už víme; v pilotním pokusu (tehdy) mí studenti Tomáš Mlčoch a Lenka Weichetová ukázali, že lidé zrovna opouštějící nevěstince jsou ochotní přispívat do sbírky více než lidé pohybující se na běžné ulici.)


Psáno pro Vesmír.

Fanoušci fotbalu zírající na dno pytlíku s brambůrky

Sportovní utkání jsou univerzálně následována nárůstem kriminality, zejména spjaté s alkoholem, dopravními nehodami i domácím násilím. Roste počet infarktů, jak mužů tak žen. Jedna strana při hře (obvykle) prohraje a její fandové jednoduše potřebují svoji frustraci nějak ventilovat.

Yann Cornil a Pierre Chandon (pdf + doplňkové materiály) k seznamu důsledků porážky přidali i přejídání se tuky. V letech 2004 a 2005 změřili konzumaci jídla ve vybraných amerických městech a sledovali, jak se bude měnit zejména v pondělí, den po důležitých utkáních amerického fotbalu.

Předpověď byla nasnadě, obyvatelé měst, jejichž tým prohrál, budou konzumovat více jídla, zejména toho nezdravého (s nasycenými tuky). Ve vítězstvíslavících městech budou žít naopak zdravěji, jelikož se díky výhře svého týmu cítí šťastnější, nad věcí, bez potřeby utápět frustraci v jídle. Města, jejichž týmy nehrály či žádné týmy nemají, sloužily k porovnání.

První (a) obrázek ukazuje spotřebu nasycených tuků v neděli, pondělí a v úterý ve městech, která vyhrála (bílý sloupec), prohrála (černý), nehrála (pruhovaný šikmo) a nemající fotbalový tým (pruhovaný). Druhý obrázek (b) ukazuje totéž měřeno v celkovém příjmu kalorií, efekt je již slabší.

Jak patrno z obrázku výše, výsledky jsou přesně takové, obyvatelé deklasovaných měst snědli o 16 % více tuku, navíc i v následujícím dni pokračovali v tučnějších jídlech. Z detailních výsledků vyplývá, že efekt je nejsilnější u nejoddanějších fanoušků, u nichž kupř. po prohře vzrostla spotřeba tuků až o třetinu a při těsných utkáních (u nichž sázkaři vypisují nízké kurzy), kdy prohra nejvíce zklame.

Cornil a Chandon efekt ověřili i experimentálně, když nechali účastníky pokusu-fanoušky vypracovat esej o výhře nebo prohře jejich oblíbených týmů. Nato měli řešit slovní hlavolam. Připraveny byly i misky s brambůrky, čokoládové tyčinky, hroznové víno a malá rajčata. Ačkoliv se neprokázalo, že by fanoušci píšící o prohře nato snědli více jídla, přesto podstatně častěji volili to nezdravé.