Po vydání zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu nastaly tradiční monology dvou neposlouchajících se. Jeden tábor – správně – připomíná, že alarmismus není řešení. Již od prvního varování od OSN v roce 1972, kdy Zemi zbývalo pár let, než na její záchranu bude pozdě, je zjevné, že se strašení nenaplňuje. U svobodomyslných tyto zprávy nyní vyvolávají toliko vzdor, u bojácnějších zmar a apatii.
Druhý tábor naopak – a také správně – reaguje, že neschopnost přesně
predikovat, v čem a jak moc špatně na tom Země bude, neznamená, že
situace se nezhoršuje. Klima se zjevně mění a souhrnně spíše k horšímu
pro lidstvo. První v řešení spoléhají na technologické inovace a
adaptaci na nové podmínky; druzí preferují bezprostřednější regulace a
příkazy. Tento komentář nemá ambici zamotanou diskusi rozseknout. Mou
pointou je, že zájem o prostředí i v Česku pomalu narůstá, jsme ve špici
v recyklaci a mnoho lidí už nechce toliko stát opodál environmentálním
problémům – co tedy běžný občan zmůže?
Apel na zájem o blízké
Nejprve se vypořádejme s jednou z nejčastějších námitek proti
environmentálně zodpovědnému chování, tedy že individuální změna chování
globálně nic nezmění. Jistě, environmentální politika vyžaduje vládní
opatření a mezivládní koordinaci, ať už jde o uhlíkovou daň, či jinou
regulaci externalit typu zplodin a odpadu od dopravy po průmysl.
Individuální úspory jsou absolutně dopaduprázdné.
Příkladem, i malá farma promrhá denně množství vody, co běžná rodina může uspořit za rok omezenou spotřebou, používáním užitkové vody na toaletě či vzduchové sprchy místo vany (sprcha, která nasává vzduch, sníží spotřebu vody a je i příjemnější). Komparace s plýtváním a znečištěním v průmyslu by byla cvičením v absurditě. Koneckonců i já se smál známému, který do práce jezdí na kole, aby snížil svou uhlíkovou stopu. Načež jeho celoroční snaha přijde vniveč, když si zaletí do Španělska k moři.
Ač jsou tyto individuální úspory irelevantní a nekoordinované, mají enormní smysl coby demonstrace hodnot nebo ještě lépe jejich skutečné přijetí. Maxima amerického ekologického aktivisty Wendella Berryho "o životě člověka, který ví, že svět mu nedali otcové, ale že si ho vypůjčil od svých dětí" je zprofanovaná, jelikož je na každém druhém pamfletu environmentálních hnutí jako argument pro vlastně cokoliv. Leč málokdo dočte pokračování: "… Zemi bude opatrovat a nebude jí škodit, ne proto, že by měl takovou povinnost, ale proto, že svět miluje a miluje své děti." Apel na osobní čest a zájem o blízké je lepším přístupem, protože jde o hodnoty, které každý chce mít (či je alespoň signalizovat ostatním) a dlouhodobě mohou změnit chování.
Ideálním příkladem je praxe v Japonsku, kde děti ve školách samy musí uklidit celou budovu, než jdou domů. Uvědomí si, že nedojedené jídlo je zbytečné (a smradlavé) plýtvání, odpadky magicky nemizí a používání čisticích prostředků opravdu není příjemné cvičení. Takto kultivovaný cit pro neplýtvání a starostlivost v nich vychovává celoživotní zájem o prostředí a komunitní blaho.
Kde chybí dlouhodobé vychování, tam umí pomoci behaviorální vědy se
svými poznatky, za jakých okolností lidé systematicky chybují při
nedosahování svých dlouhodobých zájmů a hodnot. Jedním z takových
opatření je, že si lidé sami omezí možnost volby, aby se dokopali k
rozhodnutí, které dlouhodobě plánují, ale podléhají momentální lenosti
či pohodlí.
Omezit plýtvání
Zvažme stravování, konkrétně chov zvířat pro maso, který zatěžuje
prostředí spotřebou vody a produkcí skleníkových plynů řádově více než
pěstování rostlin a hub. Řada lidí zároveň preferuje jíst méně masa ze
zdravotních důvodů, nicméně v závazku nejednou selhávají, jelikož jsou
obklopeni nabídkou skvělých masitých jídel.
Terénní experimenty však ukazují, že připraví-li si domácnost týdenní (tak nějak) vegetariánské menu dopředu, obvykle jej dodrží – sní asi o šestinu více zeleniny. Podobně zavedou-li podnikové jídelny či restaurace dny bez masa – byť zaměstnanci stále mají možnost si maso objednat –, roste spotřeba vegetariánských jídel až o polovinu. Častou námitku, že "vegetariánské jídlo se nedá jíst", lze lehce vyvrátit pokusy se slepým ochutnáváním. Většina lidí – včetně mě – kupříkladu nerozezná smažené a okořeněné portobello žampiony od trhaného kuřecího masa.
Stejně jednoduché je snížení plýtvání jídla tím, že si domácnost
rozparceluje lednici dle druhu a trvanlivosti jídel, nikoliv tradiční
"přihrádkovou hromadu". Překvapivě efektivní je i koupě menších talířů.
Jelikož pocit sytosti je ovlivněn vizuálními podněty – a na menších
talířích jídlo vypadá větší –, sní lidé méně, množství odpadu pak
dlouhodobě klesne asi o pětinu.
Zítra to roztočíme, drahoušku
Dalším příkladem je zdůraznění normy. Téměř nikdo nevyhodí odpadek v
uklizeném parku, ale v zašpiněném podchodu klidně. Jednáme, zhusta
automatizovaně, dle odtušených norem chování druhých v daném prostředí.
Je třeba dokázáno, že spotřeba a nakupování mezi sousedy koreluje, tedy
že se vzájemně napodobují. Pořídí-li jeden velké SUV, roste obludnost
vozového parku v sousedství. Podobně koupí-li jeden sluneční panely,
následují druzí.
Ukázka účtu za elektřinu, kterou jedna společnost v USA posílá klientům z této studie. Grafika je založena na 87 podobných domácnostech v oblasti. Je ukázáno, kolik spotřebují efektivní sousedi (zeleně), průměrní sousedi (šedě) a obeslaná domácnost (modře), ti spotřebují o 8 % více než je průměr. Podobné intervence dokáží snížit spotřebu asi o 7 %. |
Tento sociální tlak lze jednoduše využít. Když firmy z plynárenství, vodovodů či energií začnou rozesílat nejen spotřebu domácnosti, ale i jak si stojí v porovnání s průměrem spotřeby sousedů, rodiny se snaží intenzivně spořit, aby nebyly nejhorší široko daleko.
Spotřebitelé si totiž často neuvědomují, jak moc zatěžují prostředí – a své peněženky –, protože náklady mnohé spotřeby (a plýtvání) nejsou výrazné. Nikdo z nás neví, kolik stojí vyprání prádla, jedna sprcha či sledování filmu v noci, protože energie a voda jsou placeny souhrnně a zálohově. Nainstaluje-li si domácnost na spotřebiče cenoměry – udělátka měřící spotřebu vody či elektřiny nebo plynu a ukazující v penězích, kolik aktuálně vše stojí – klesá spotřeba obvykle až o třetinu.
Nakonec je to vždy chování a preference každého jednotlivého člověka, které jsou zodpovědné za mnohé z našich největších environmentálních problémů. Změna k přírodě zodpovědnějšímu chování přitom může být jednoduchá. Občané by se neměli bát experimentovat a svůj život zkusit posunout tam, kde Zemi mohou škodit nejméně.
Psáno pro Lidové noviny.