Útok válku v Sýrii spíš prodlouží

Vojenské intervence jsou posledním možným nástrojem, jak shora zlepšit fungování společnosti, a takové pokusy, bohužel, obvykle selhávají. Ostatně v ekonomii asi není těžšího úkolu než navrhnout zlepšení institucí země, které přinese předpokládaný efekt. Opatření pravidelně nepřežívají náraz na existující společenskou strukturu a zvyky lidí. Ilustrativně třeba program školení a zkvalitnění technického vybavení ruských ozbrojených sil v boji proti mafii vyústil hlavně ve vyšší úplatky policistům, když vydávali své nové zbraně gangsterům.

Život v zemi s válečným konfliktem navíc razantně mění způsob uvažování občanů. Uvyknou na násilí jako regulérní prostředek k řešení problémů. Změna jejich charakterů je dlouhotrvající a lidé si své nové uvažování s sebou nesou nejen do budoucna, ale i do zcela odlišných podmínek.

Násilí jako regulérní strategie

V nezvyklé, ale v tomto bodu osvětlující studii můj student Matouš Skořepa dokázal, že zahraniční hráči americké basketbalové ligy (NBA), kteří jako mladí chlapci vyrůstali v zemi, v níž zrovna probíhal nějaký ozbrojený konflikt – byť je nemusel jakkoliv zasáhnout –, se mnohem častěji uchylují k faulům. Ačkoliv jako všichni hráči NBA čelí naprosto stejným motivacím i trestům, jednoduše už nemají takové zábrany k ataku protihráče. Silně v nich zakořenila kultura násilí, v níž se v dětství či dospívání pohybovali. Berou ho snáze jako regulérní životní strategii. Nepřekvapí proto, že i většina vnějších, mezinárodních zásahů do občanských válek končí neúspěšně.

Pravděpodobnost ukončení konfliktu a měsíce trvání války v závislosti, zda dojde či nikoliv k vnější intervenci.

Americký empirický politolog Patrick Regan (pdf) ukázal unikátní analýzou 150 konfliktů běžících ve 2. polovině 20. století, že externí intervence obvykle vede spíše k prodloužení trvání války než k jejímu ukončení. I když se zdálo, že dlouhotrvající konflikty nakonec "přilákají" zásah, spíše platí, že jsou jím oživeny. Za posledních 60 let vzplanou každý rok zhruba dvě občanské války, takže dat k analýze bylo dostatek.

I krátká vnější podpora rebelů totiž u nich vyvolá očekávání, že dosáhnou snáze svých cílů, a nejsou ochotni ke kompromisu. Navíc začnou přeceňovat pravděpodobnost své konečné výhry a pokračují v bojích. Umocněno je to za podmínek značné nerovnosti v přístupu ke zdrojům mezi vládní a povstaleckou stranou. Nerovnost v bohatství mobilizuje povstalce, protože více z nich může z revoluce získat. Platí rovněž, že ideologické občanské války končí dříve než etnicko-náboženské.

Snad někdo Rusy uplatí

Pohříchu se zdá, že americká intervence v Sýrii bude krátkodobá a v zemi se stále častěji objevují etnické a náboženské antipatie spíše než ryzí opozice vůči vládnoucímu režimu. Z Reganova modelu však vyplývá, že dochází-li k růstu počtu obětí za měsíc, pravděpodobnost ukončení války vzroste (celkový počet obětí nemá překvapivě na dobu trvání občanské války žádný vliv). Plyne z něj ale i pesimistická předpověď: dojde-li k mezinárodní podpoře jak vlády, tak rebelů, klesá pravděpodobnost blízkého ukončení konfliktu na nulu. Věřme proto, že někdo uplácí Rusy, aby ukončili podporu Asada.

Závěr Reganovy analýzy je přesto jednoznačný: "Bez ohledu na to, jak je intervence naplánována a zrealizována, zdá se, že neexistuje žádný mix strategií, který by zkrátil očekávanou dobu občanské války." Pochopitelně, jde o obecný model ignorující specifika a vycházející z historie, kterou, doufejme, potenciálně zasahující mocnosti znají. Nenabízí však vyhlídku na jakýkoliv rychlý konec syrského konfliktu.


Psáno pro Hospodářské noviny.

Ve zkratce ...

Ingrid S. Johnsrude s kolegy (pdf) ukázali, že lidé jsou schopni v změti hlasů lépe identifikovat řeč svého životního druha. Překvapivě jej však dokáží i mnohem lépe ignorovat, když chtějí slyšet hlas ostatních (tato schopnost se ale s věkem vytrácí).

„Koho chleba jíš, toho píseň zpívej,“ ověřovali Daniel C. Murrie s kolegy (pdf) u soudních znalců, psychologů a psychiatrů. Experimentálně potvrdili, že domnívají-li znalci, že pracují pro obžalobu, přisuzují pachatelům vyšší míru psychopatie i rizika recidivy. Naopak ti, kteří věří, že pracují pro obhajobu, jsou k pachatelům smířlivější.

K děsuplným závěrům došlo konsorcium lékařů (pdf), když se ptali žen, které navštěvovaly 12 ortopedických klinik v Kanadě, USA, Nizozemí, Dánsku a Indii, zda byly týrány partnerem. 2 % z nich odpověděly, že jsou nyní na klinice právě proto, šestina žen přiznala, že byly týrány v minulém roce. Třetina žen byla partnerem týrána někdy ve svém životě.

David Cutler, Jonathan Skinner, Ariel Dora Stern a David Wennberg (pdf) se podívali na geografickou variaci v nákladech na léčení v USA. Odhalili, že rozdíly v (nákladech) léčení nejsou téměř vůbec vyvolávány poptávkou pacientů, ale rozhodováním lékařů. To je však často v rozporu s doporučovanými standardy léčby. 36 % výdajů na konci života pacientů a 17 % výdajů celkem tak může být vydáno, ač nejsou poptávány, ani aniž by byly medicínsky potřeba.

Marihuana a alkohol jsou substituty, naopak pití alkoholu a kouření tabáku jsou komplementy – užíváme si jejich spotřebu obvykle dohromady, takže s konzumací jednoho roste i konzumace druhého. Zdražíme-li tedy cigarety vyšší daní, omezíme kouření (i když podpoříme černý trh) a je nabíledni předpověď, že snížíme i spotřebu alkoholu. Kelly C. Young-Wolff s kolegy (pdf) potvrdila, že zejména u mladých mužů a chudších osob to tak funguje.

Marihuana jako spása silnic

Zákony na lékařské využití konopí umožňují pacientům získat od lékaře předpis na dávku marihuany. Obvykle také povšechně dekriminalizují pěstování, držení a užívání konopí. 20 amerických států si již prošlo debatou, zda marihuana vede k zločinnosti a otevírá cestu k těžkým drogám či naopak má významné pozitivní medicínské dopady, je bezpečnější než řada legálních drog a kriminalita je vyvolávána spíše represivní politikou státu – a zákony schválily.

Užívání konopí a pití alkoholu jsou přitom, ekonomickým žargonem, substituty. Roste-li spotřeba jednoho, klesá spotřeba druhého, jelikož oba uspokojují „podobné“ potřeby. Dalo se tedy očekávat, že ulehčený přístup k jointům vyvolá pokles konzumace alkoholu. (Proto se hlasy proti legalizaci konopí dají mnohdy vysledovat k lihovarnickému a pivovarnickému průmyslu.)

A jelikož alkohol je význačnou příčinou dopravních nehod, nejčastějším to důvodem smrti mladých osob, D. Mark Anderson, Benjamin Hansen a Daniel I. Rees (pdf) mj. zauvažovali, že snazší zpřístupnění konopí by mohlo vést i k poklesu úmrtí na silnicích.

Nejdříve potvrdili, že ve státech s volnějším přístupem k marihuaně skutečně pokleslo opíjení se alkoholem. Nato zvážili celou baterii rozdílů mezi státy s povoleným užíváním konopí a státy represivnějšími (od tolerance volání mobilem po přísnost vydávání řidičských průkazů) a dokázali, že nástup konopí skutečně vede k poklesu počtu smrtelných dopravních nehod o 8-11 %.

Vývoj počtu smrtelných dopravních nehod u lidí 20-39 let ve státech se schválenými zákony o lékařském využívání konopí (černé čtverce) a státy bez zákonů (křížky). Rok 0 značí začátek platnosti zákona.

Výsledky pochopitelně neznamenají, že řízení pod vlivem marihuany je bezpečnější (i když to některé studie naznačují). Provedená analýza nic podobného neumožňuje zjistit. Alkohol se totiž často konzumuje v hospodách, na večírcích, tedy mimo bydliště, naopak marihuana se obvykle kouří v pohodlí domova. Výsledky mohou znamenat jen to, že s rozšířením konzumace marihuany se omezil počet jízd pod vlivem. I to je však samozřejmě přínos.

Proč je dobré mít atraktivní slečnu (muže) v záloze

Jaký člověk skutečně je, nelze rychle a jednoduše zjistit. Prvotní zdání zkrátka klame. Jakýkoliv signál důvěryhodně ukazující jedincovy kvality je proto k nezaplacení. Do ekonomie koncept signalizace přinesl Michael Spence. Ukázal, že i když vzdělání nedává studentům naprosto žádnou produktivní hodnotu, kterou by mohli využít ve firmách, je přesto užitečné. Vytváří totiž síto určité úrovně snahy, schopnosti pracovat, pamatovat si, čehokoliv, co může být znakem i dobrého zaměstnance. (A jelikož vzdělání kvůli snižujícím se standardům signalizační úroveň ztrácí, jsou studenti "nuceni" dodávat další signály – zahraniční či mnohonásobné studium, stáže a náročné mimoškolní aktivity, ad.) Nicméně signalizační teorie nepatří jen trhu práce.

Benjamin M. Winegard, Bo Winegard a David C. Geary (pdf) vyšli z faktu, že vysoce atraktivní jedinci jsou vzácní, žádaní a dost nároční na získání. Poskytují proto výborný signál, že i jejich partner musí být velmi kvalitní. Už dříve bylo přitom dokázáno, že přitažlivost muže u žen razantně vzroste, je-li doprovázen přitažlivou dámou. Ona je totiž pro ostatní ženy signálem, že muž musí mít "něco", čím si ji byl schopen získat. Winegardovi a Geary na sympaticky prostém pokusu ukázali, že podobné zvyšování statutu je všudypřítomné.

Účastníky svého experimentu, studenty, rozdělili na páry muž a žena a řekli jim, že budou po univerzitním kampusu sbírat odpovědi do oficiálního anketního šetření o vysokém školství. Zároveň je nabádali, ať se k sobě chovají, jako kdyby spolu chodili, protože respondenti pak budou ochotněji odpovídat.

Někomu byl přiřazen velmi atraktivní partner, dalšímu spíše quasimodovský typ. Než studenti začali se sběrem dat, měli ještě uvést termíny, kdy budou ochotni po kampusu chodit. Zároveň si mohli vybrat, kde budou data sbírat. Zda v místnostech plných spolužáků nebo v kancelářských prostorách univerzity, kde pobývají postarší zaměstnanci školy.

V pozitivních hodnotách ochota zpovídat spolužáky, v negativních hodnotách zaměstnance fakulty. Nejprve u mužů, pak u žen. Modrá značí přiřazení k atraktivnímu partnerovi, červená k neatraktivnímu. Zelená je kontrolní skupina, jejíž členové by data sbírali sami.

Počet hodin, které byli studenti ochotni věnovat šetření. Nejprve u mužů, pak u žen. Modrá značí přiřazení k atraktivnímu partnerovi, červená k neatraktivnímu. Zelená je kontrolní skupina, jejíž členové by data sbírali sami.

Výsledky byste asi uhodli: studenti, kteří přišli k sexy spolupracovníkům, byli ochotnější věnovat šetření více hodin a chtěli sbírat data u svých spolužáků. Studenti majíce přiřazeny nehezké společníky, byli ochotni vyzpovídat v pár hodinách jen zaměstnance fakulty. Výsledky jsou podobné u obou pohlaví, muži se však "chlubili" pochopitelně více (ženy se za své nehezké partnery až tak nestyděly). Zároveň platí, že efekt nastává bez ohledu na to, zda jsou osoby v realitě ve vztahu či nezadaní. Účastníci experimentu také potvrdili, že je v rozhodování skutečně ovlivnilo zvažování dopadu atraktivity kolegy na svůj vlastní statut a přitažlivost.

Autoři dále spekulují, že získané výsledky umožňují lépe pochopit, proč si někdo vystavuje fotografie sebe se slavnými lidmi a naopak proč máme tendenci se vyhýbat lidem ze dna sociálního žebříčku.

Růže, byť zvaná jinak, voněla by stejně – leč firmy jinak voní

Vyslovuje-li se nám slovo snadně, plynule, považujeme oslovovanou věc za příjemnější, známější, atraktivnější. Jde-li o název obchodní značky, i si ji lépe pamatujeme. Plynulé „věci“ jsou považovány za bezpečnější. Třeba v jedné studii (pdf) se návštěvníci zábavného parku byli ochotni projet na „Chuntě“, na „Vaiveahtoishii“ však již nikoliv.

T. Clifton Green a Russell Jame (pdf) analyzovali akciová data a jali se ověřit, zda stejná mentální zkratka platí i v extrémně konkurenčním prostředí burzy. Tedy, zda investoři preferují akcie firem, jejichž jména jsou kratší a lépe vyslovitelná, než když je tomu naopak. Kupříkladu, že mezi investory jsou oblíbenější „Lesní laboratoře“ více než třeba „Allergan Ligand Retinoid Therapeutics“. A našli, co hledali.

Zejména pro menší firmy platí, že plynulost jejího názvu zvyšuje její zastoupení v portfóliu investorů, častěji se s ní obchoduje a firma dosahuje i vyššího tržního ocenění. Oba ekonomové se podívali i na historické případy a ukázali, že korporace jsou si této pravidelnosti patrně vědomy, takže svá jména obvykle zkracují a ulehčují jejich výslovnost, což je obvykle opět následováno lepšími vyhlídkami jejich akcií. Stejná závislost platí i u podílových fondů, ty s plynulejšími názvy jsou mezi investory nejpopulárnější.

Graf ukazuje sílu vlivu plynulosti názvu akcie (1 – neplynulé, 5 – nejvíce plynulé) na řadu ukazatelů (zleva do prava): šíři vlastnictví – u malých i institucionální investorů (fondů), na likviditu akcií obchodovanou u brokerů i celkovou a Amihudovu, Tobinovo q a podíl tržní ceny a účetní hodnoty (při očištění od specifik charakteru firem).

Fanoušci fotbalu zírající na dno pytlíku s brambůrky

Sportovní utkání jsou univerzálně následována nárůstem kriminality, zejména spjaté s alkoholem, dopravními nehodami i domácím násilím. Roste počet infarktů, jak mužů tak žen. Jedna strana při hře (obvykle) prohraje a její fandové jednoduše potřebují svoji frustraci nějak ventilovat.

Yann Cornil a Pierre Chandon (pdf + doplňkové materiály) k seznamu důsledků porážky přidali i přejídání se tuky. V letech 2004 a 2005 změřili konzumaci jídla ve vybraných amerických městech a sledovali, jak se bude měnit zejména v pondělí, den po důležitých utkáních amerického fotbalu.

Předpověď byla nasnadě, obyvatelé měst, jejichž tým prohrál, budou konzumovat více jídla, zejména toho nezdravého (s nasycenými tuky). Ve vítězstvíslavících městech budou žít naopak zdravěji, jelikož se díky výhře svého týmu cítí šťastnější, nad věcí, bez potřeby utápět frustraci v jídle. Města, jejichž týmy nehrály či žádné týmy nemají, sloužily k porovnání.

První (a) obrázek ukazuje spotřebu nasycených tuků v neděli, pondělí a v úterý ve městech, která vyhrála (bílý sloupec), prohrála (černý), nehrála (pruhovaný šikmo) a nemající fotbalový tým (pruhovaný). Druhý obrázek (b) ukazuje totéž měřeno v celkovém příjmu kalorií, efekt je již slabší.

Jak patrno z obrázku výše, výsledky jsou přesně takové, obyvatelé deklasovaných měst snědli o 16 % více tuku, navíc i v následujícím dni pokračovali v tučnějších jídlech. Z detailních výsledků vyplývá, že efekt je nejsilnější u nejoddanějších fanoušků, u nichž kupř. po prohře vzrostla spotřeba tuků až o třetinu a při těsných utkáních (u nichž sázkaři vypisují nízké kurzy), kdy prohra nejvíce zklame.

Cornil a Chandon efekt ověřili i experimentálně, když nechali účastníky pokusu-fanoušky vypracovat esej o výhře nebo prohře jejich oblíbených týmů. Nato měli řešit slovní hlavolam. Připraveny byly i misky s brambůrky, čokoládové tyčinky, hroznové víno a malá rajčata. Ačkoliv se neprokázalo, že by fanoušci píšící o prohře nato snědli více jídla, přesto podstatně častěji volili to nezdravé.

Éra vzdělaných žen

Dívky na základních a středních školách většiny vyspělých zemí prospívají lépe než chlapci. Nicméně tato jejich snaha se nezúročí na trhu práce, kde naopak muži dosahují mzdové prémie. Převažujícím důvodem je (potenciální) odchod žen ze zaměstnání kvůli mateřství. Hrozící ztráta investic firmy do zaměstnankyně, jakož i očekávatelný úbytek jejích odborných schopností neomylně vyústí, že ženy nejsou přijímány na perspektivní pozice. Ženy proto tolik necílí ani na nejvyšší kvalifikace, protože by je jednoduše nedokázaly na trhu práce využít tolik jako muži. To se však změnilo.

Nicole M. Fortin, Philip Oreopoulos a Shelley Phipps (pdf) se podívali na desetiletí trvající americká šetření „Sledování budoucnosti“. Při něm se u žáků zjišťují známky, nejrůznější socio-demografické údaje, ale i jejich plány do budoucnosti. Odhalili, že dívky stále častěji plánují magisterská a doktorská studia, a proto se ještě intenzivněji zlepšují v prospěchu na středních školách (jejich podíl na nejlepších studentech se od 80. let zdvojnásobil).

Podíl maturantů, kteří rozhodně chtějí jít na magisterské či doktorské studium. Modrá linka jsou muži, růžová ženy (rozdíl je nanesen v šedivých sloupcích).

U chlapců k ničemu podobnému nedochází. Jsou stále častěji předvoláváni za přestupky, zůstávají po škole, prospěch se jim natolik nezlepšuje a stále vyhlížejí i na méně kvalifikované profese jako řemeslník či voják či jim postačuje jen bakalářské vzdělání. Ženy cílí na lékařky či právničky, což je navíc dáno i tím, že méně kvalifikované pozice pro ně díky rozvoji techniky mizí, jednoduše již není třeba tolik administrativních pracovnic.

Nezmění-li se plány chlapců pro budoucnost, nastane doba vzdělaných žen odkládajících pořízení potomka a fakticky nezávislých na příjmu partnera. Tyto podmínky mj. doprovází oslabení rodinných vztahů, nicméně i mnohem uvolněnější sexuální kultura.

Ve zkratce ...

Samuel A. Swift s kolegy (pdf) experimentálně zjistili, že posuzujeme ostatní dle výsledků, kterých dosáhli, bohužel nikoliv za jakých podmínek. Takže třeba studenti s lepšími známkami z benevolentnějších univerzit či pracovníci z lehčích provozů jsou hodnoceni jako schopnější a mají vyšší šanci na vzestup.

Učebnice jsou studentům venkoncem k ničemu, jde-li o výsledky ve standardizovaných testech, tvrdí Maria Kuecken a Marie-Anne Valfort (pdf) na základě dat z 11 subsaharských zemí.

Na jakém tvaru talířků by měly restaurace nechávat účty hostům? Nicolas Guéguen (pdf) zkusil vedle standardního kruhu i srdcovité a čtvercové a potvrdil, že hosté na srdci nechávají spropitné častěji a zároveň vyšší.

Sean P. Salter, Franklin G. Mixon Jr. a Ernest W. King (pdf) naznačují, že hezčí realitní agenti vydělávají více – dosáhnou vyšších cen byť i za cenu méně častých prodejů.

Paolo Campana a Federico Varese (pdf) si přečetli policejní odposlechy ruské a italské mafie a zjistili, že nejvíce si důvěřují rodinně spříznění padouši, nepřekvapivě, ještě více si však věří gangsteři, kteří spolu spáchali násilný zločin.

"Vraždy, které mohly být vyřízeny jedním nebo dvěma muži, byly místo toho prováděny všemi nejdůvěryhodnějšími "vojáky". U každého se očekávalo, že vystřelí alespoň jednu kulku a to i v případě, že oběť již byla mrtvá. Jeden za všechny a všichni za jednoho. Augusto [kmotr] požadoval plnou účast, i když to bylo zbytečné… Každý pachatel se stává "rukojmím" všech ostatních, nemá pak motivaci je zradit či udat." (str. 279, vnitřní citace vynechány).

Zajatci všednosti

Můj pravidelný sloupek v Lidových novinách:

Psychologové Daniel Simons a Christopher Chabris prosluli v 90. letech experimentem s neviditelnou gorilou. Exoticky znějící pokus měl otestovat tendenci ignorovat okolí a ostatní, jsme-li zaměřeni na něco důležitého. Původní experiment psychologů však byl vystavěn tak, že by si jen málokdo vsadil, zda bude úspěšný.

Účastníci sledovali video dlouhé něco přes minutu. Měli za úkol spočítat, kolikrát si sportující hráči v bílém tričku přihrají basketbalovým míčem. Úkol byl trochu ztížen tím, že video zabíralo poměrně úzký prostor u výtahů v jedné budově. Navíc se tam pohybovali i lidé v černých tričkách, hrající si taktéž s míčem. Pravý test, účastníkům utajený, byl skryt v nečekané události.

V půli videa přichází mezi pobíhající hráče žena zahalená v kostýmu gorily. Chvíli se bije v prsa a nato odchází. Scéna s ní trvá asi 5 vteřin. Po konci videa se Simons a Chabris ptali účastníků na počet přihrávek míčem. Většina jej zhruba uhádla. Poté se jich zeptali, zda si všimli něčeho nečekaného. Třeba gorily. Nezaregistrovalo ji 56 % z nich. 

Od té doby byla uspořádána řada konkurenčních experimentů a většina končí podobně. Asi polovina lidí, kteří jsou zabráni do nejrůznějších úkolů, nevidí podněty, na které zrovna neorientují svoji pozornost. Jev byl proto nazván slepota z nepozornosti. Někdo jí trpí více, někdo méně – třeba při pokusech na počítání přihrávek a s gorilou nejlépe dopadají basketbalisté: jsou přivyklí sledovat i okolí, nejen míč.

Podobné experimenty však bývají kritizovány, protože jsou od reality dost odtažité. Konají se v laboratořích, jejich účastníci se mohou cítit nesví, navíc nejsou obvykle motivováni, aby se pokusu upřímně věnovali. Zda je slepota z nepozornosti významným a nebezpečným problémem, se proto říci nedalo. Trafton Drew z harvardské lékařské fakulty se spolupracovníky (pdf) tuto nejistotu v nové studii změnili.

Nechali své kolegy, radiology s rozsáhlými zkušenostmi, hledat v černobílých snímcích plic pěti "pacientů" abnormální plicní uzliny. Činnost, kterou radiologové dělají každý den nespočetněkrát. Uzliny na snímcích vypadají jako malinkaté bílé kruhy. Každý "pacient" měl přes dvě stě snímků a lékaři byli v prohlížení limitováni třemi minutami. Pravý účel experimentu byl opět skryt. U jednoho "pacienta" byly do pěti jeho snímků vloženy obrázky gorily (černé, s bílým okrajem). Na počest originálního pokusu. Obrázky byly velké zhruba 3 na 5 centimetrů, takže v prostoru by gorila zaujímala asi obsah menší krabičky od zápalek.

Jeden ze snímků plic s gorilou.

Dvacet z 24 radiologů si při hledání uzlin gorily nevšimlo. Když jim byl po konci pokusu snímek ukázán znovu s dotazem, zda na něm neshledávají nic zvláštního, gorilu hned odhalili. Nejzajímavější výsledky experimentu pak poskytly kamery zaměřené na oči radiologů. Na snímky s gorilou se lékaři dívali v průměru přes 6 vteřin, někteří se i půl sekundy koukali přímo na gorilu, přesto si jí nevšimli.

Když byl pokus opakován s laiky, kteří předtím prošli rychlokurzem na hledání plicních uzlin, gorilu nenašel žádný z nich. Také našli jen 12 % uzlin, radiologové jich našli polovinu (je ovšem otázka, zda je to úctyhodný výkon). Experimenty přesvědčivě varují, že jsme-li zaujati všedním, rutinním, zcela nám uniká všechno nezvyklé a unikátní.

Stádní chování snadno a rychle ... ekonomie, IT a zábava však stojí zvlášť

Vedou spotřebitelská doporučení k popularitě nejkvalitnějších výrobků; zajistí rating komentářů vítězství nejlepších názorů v diskuzích? A nebo kolektivní inteligence snadno selhává, protože většina z nás snadno podlehne stádnímu chování, takže slepí pak následují slepé?

Položivše si tyto otázky, Lev Muchnik, Sinan Aral a Sean J. Taylor (pdf + doplňkové materiály) otestovali, zda náhodné zlepšení či zhoršení ratingu právě vloženého komentáře povede k jeho dlouhotrvající vyšší či nižší popularitě. Na jedné webové názorové stránce bylo z 101 281 komentářů náhodně vybráno 4 049, které dostaly ihned pozitivní hodnocení a 1 942 komentářů, které dostaly negativní hodnocení. Zbytek sloužil coby kontrola. Bylo sledováno, zda se tato manipulace časem vytratí a zůstane vlastní kvalita komentáře či vznikne falešná kaskáda (ne)popularity.

Čekáte-li "pochopitelně" vznik stádního chování, zklamáni nebudete. Úvodní manipulace se kumulovala, takže komentáře, které z počátku náhodně získaly pozitivní hodnocení, začaly dále získávat na popularitě. V souhrnu jim pozitivní manipulace přinesla o 25 % lepší rating. Ocenění – vzniklé naprostou náhodou – vytvořilo trvalou bublinu oblíbenosti.

Nicméně nebuďte samolibí, zcela očekávatelně to celé nedopadlo. Manipulace negativním ratingem efektivní nebyla. Ačkoliv z počátku náhodně negativně označené komentáře dále v popularitě propadaly (i když pozitivní hlasy také získávaly), v delším období u nich došlo ke korekci a skončily nakonec stejně jako vůbec neovlivněné komentáře (dá se však zaspekulovat, že v Česku by výsledky byly asi odlišné).

Celkový rating komentářů (95% interval spolehlivosti), které byly zpočátku negativně označené (modrá), neolivněné (zelená) a pozitivně označené (červená).

V rozlišení na specifická témata se nejintenzivnější stádní chování ukázalo v diskuzích o politice, „kultuře a společnosti“ a obchodě (opět jen pozitivní, negativní manipulace nefungovala). Naopak v ekonomii, IT, zábavě a obecném zpravodajství byl rating komentáře ovlivněn hlavně jeho kvalitou, nikoliv manipulací.

Celkový rating komentářů v obchodě, "kultuře a společnosti", politice, IT, zábavě, ekonomii a obecném zpravodajství. Zelené (s hvězdičkou) jsou výsledky (95% interval spolehlivosti) neovlivněných komentářů, červené (s trojúhelníkem) jsou výsledky pozitivně ovlivněných komentářů.

Zabil jsem Člověka, už jsem jen váš ...

Vždy jsme součástí nějaké skupiny, studentů fakulty, týmu v nějakém projektu, sportovního mužstva či Zombií útočících na Lidi. Negin R. Toosi, E. J. Masicampo a Nalini Ambady (pdf) si poslední dvě jmenované skupiny zvolili, aby prozkoumali, co nejvíce ovlivní člověka k přimknutí nové skupině.

Lidé totiž frekventovaně mění, ke které alianci zrovna přísluší a pravidelně se stávají i soupeři svých dřívějších kolegů. Psychology zajímalo, který faktor nejintenzivněji ovlivní, že se začneme cítit jako členové nové skupiny.

Moderovaná hra Zombie v. Lidi trvá obvykle několik týdnů a hraje se v kampusech (vysokých) škol. Všichni hráči začínají jako Lidi; až na jediného hráče, který se stává Zombií. Všichni hráči nosí šátky signalizující jejich role. Zombie nakazí Člověka, když jej zabije a nakrmí se na něm (tj. chytne hráče). Zpět Člověkem se Zombie stát již nemůže. Lidé se mohou bránit krátkodobým omráčením Zombií (tj. hodí po nich určenou věc). Zombie definitivně umírají, pakliže za 48 hodin nesní žádného Člověka (hráč opouští hru). Nicméně mohou kus Člověka sdílet až s 2 dalšími Zombiemi. Hra končí, pakliže se ze všech hráčů stanou Zombie (vítězství Zombií) nebo když poslední Zombie zemře hlady (vítězství Lidí).

Sounáležitost k nové skupině nepredikovala doba strávená v ní, ani míra spolupráce, ale akt vystoupení proti původní skupině. Ač hráči vystupovali průměrně 79 hodin jako Zombie a jen 66 hodin jako Lidé, ač jim bylo sdíleno krmě z několika Lidí, nejdůležitější událost, která způsobila, že se začali cítit jako Zombie, bylo zabití Člověka.

Problémem této studie však je, že někteří hráči mohli od začátku preferovat stát se Zombií a pakliže se tak stalo, začali intenzivní hon na Lidi (někteří naopak nechtěli být Zombiemi a po nakažení odešli definitivně zemřít do ústraní). Vystoupení proti původní skupině by pak byl důsledek vstupu do nové, preferovanější skupiny, nikoliv důvod zajišťující vyšší příslušnost ke skupině.

Tým psychologů se proto zaměřil i na basketball a v průběhu několika sezon sledovali přestupy hráčů mezi kluby a jejich dlouhodobý výkon na hřišti: přihrávky spoluhráčům, blokace protihráčů, jejich střel či kradení míčů. Závěr i této studie je však stejný, příslušnost k novému týmu nejvíce podnítil útok na původní mužstvo, nikoliv čas v něm strávený či nějaká forma spolupráce.

Hráči, kteří hned po přestupu intenzivně blokovali své bývalé spoluhráče, se později ukázali jako nejvíce kooperativní pro svůj nový tým, měřeno počtem přihrávek. Naopak neplatilo, že by v předešlé hře, ještě jako členové nyní konkurenčního týmu, projevili ke svému současnému týmu nějakou náklonnost (třeba slabším blokováním). Útok na bývalé druhy zničí zbylá empatická pouta, zároveň prokáže loajalitu k novým partnerům a přechod do nové skupiny je zajištěn.

Měli by být lékaři tlustí?

Sara N. Bleich s kolegy (pdf) se podívala, jakou víru mají pacienti s nadváhou a obezitou ke svým praktickým lékařům. Úroveň obecné důvěry ve své lékaře se v USA ukázala jako poměrně vysoká.

Výzkum však byl zaměřen zejména na to, zda obézní lidé více věří radám ohledně stravy či fyzické aktivity, je-li jejich lékař sám obézní. Důvěryhodnosti doporučení ke zlepšení životního stylu asi nepřidá, jsou-li od člověka, který sám žije nezdravě, že.

Ukázalo se, že nikoliv. Praktičtí lékaři s normálním BMI dosáhli u dietetických opatření 77% důvěryhodnosti, ti s nadváhou ale až 87% a obézní praktici 82%. Podobné, byť slabší, výsledky byly zjištěny i u doporučení ohledně fyzické aktivity. Zdá se, že rada od tlustého lékaře má větší váhu, jelikož o celé „situaci“, jak to s jídlem a cvičením je, ví dost. Na toto vysvětlení ukazuje i překvapivé zjištění, že pacienti s problémy s váhou očekávají, že obézní lékaři je budou nejvíce odsuzovat.

Vnímání pacientů o tom, zda je bude praktický lékař za jejich váhu odsuzovat dle BMI praktických lékařů: normálních, s nadváhou a obézních.

Jak ulehčení milosrdenství mohlo zničit recyklování

Lidskou šlechetnost vidíme kolem sebe často, příspěvky na charitu, všední ochota pomoci, nezištné vydávání stylisticky vybroušených blogů. Nicméně, mnohdy se člověk chová altruisticky, jen protože je k tomu nepřímo přiměn ostatními. Tlakem zachovat se, jak druzí čekají. Chudákovi ležícímu před námi hodíme minci, poněvadž by nám bylo trapné jej nemilosrdně minout, on i kolemjdoucí příspěvek od nás očekávají. Když ale vidíme žebráka na druhé straně ulice, přejít nás už nic „nenutí“, sociální tlak zde není tak silný. Darovat peníze nepřejde nikdo.

Nechtěné důsledky tak může vyvolat jakákoliv nabídka, která umožní i příspěvek na charitu. Lidé se jí budou vyhýbat jako celku, aby obešli tlak přispět, když vnitřně nechtějí.

Mikael Knutsson, Peter Martinsson a Conny Wollbrant (pdf) popisují případ švédských supermarketů, které v bohulibé snaze zvýšit dárcovství třetímu světu zavedly převádění hotovosti z vrácených lahví charitě. Jak patrno na obrázku níže, každý spotřebitel vracející zálohované lahve, plechovky či PET lahve měl možnost peníze vybrat nebo je převést na charitu.

Žlutý nápis a tlačítko říkají „Zmáčkni zde a pomož svým vkladem domácnostem v chudých zemích,“ zelené tlačítko značí „Zmáčkni zde pro výběr hotovosti“.

Z postupného zavádění těchto automatů a faktu, že v některých obchodech charitativní volbu nemají, se dalo zjistit, jak spotřebitelé budou reagovat. Očekávatelně se recyklace v obchodech s charitativními automaty propadla, kdykoliv byly zavedeny a úprk spotřebitelů následoval i v dalších měsících.

Samotáři snadněji onemocní ... zejména při stresu

Lidé žijící osamoceně jsou nemocnější. Samo o sobě nic překvapivého. Churavějící člověk si obtížněji najde partnera, popřípadě je pro něj složitější udržovat značný okruh přátel. Nemoci tak produkují osamění.

Na druhé straně se samotářům nemusí dostávat psychické podpory bližních, mohou se více stresovat, žít v obavách a v důsledku špatného psychického stavu pak snadněji onemocnět. Tedy i osamění může produkovat nemoci.

Lisa M. Jaremka s kolegy (pdf) se pokusila vnést do věci více světla a prozkoumala, jak imunitní systém více či méně osamělých reaguje na stres.

Účastníci experimentu podstupovali úkoly spolehlivě stresující většinu lidí, jako je simulovaný pracovní pohovor či provádění aritmetických operací nahlas, před dalšími lidmi. Při experimentu jim byly zároveň měřeny prozánětlivé látky v krvi. Participanti byli poté rozděleni na 2 skupiny, více a méně osamocené.

Ukázalo se, že tělo osamělejších lidí reaguje na stres větší produkcí prozánětlivových faktorů. Ty souvisí s vyšší nemocností i úmrtností.

Tvorba dvou prozánětlivých faktorů, před stresujícími úkoly a 45 a 120 minut po nich u hodně osamocených (čárkovaná linka) a méně osamocených (plná linka).

Jsme stále individualističtější?

Jean M. Twenge, W. Keith Campbell a Brittany Gentile (pdf) si myslí, že ano. Ve svém zkoumání využili databázi Google Books a aplikaci ngram viewer, která umožňuje sledovat relativní frekvenci slov v jím indexovaných knihách. Podívali se na americké publikace vydané v angličtině mezi léty 1960 a 2008, 766 513 knih celkem.

Jejich předpověď byla, že zájmena v 1. osobě jednotného čísla (já, moje) se budou objevovat v knihách stále frekventovaněji, stejně jako zájmena v 2. osobě (ty, tvoje) – využívání druhé osoby má značit větší důraz na odlišení jedince od ostatních a zároveň může ukazovat, že spisovatelé častěji mluví k čtenáři.

Na druhé straně zájmena v 1. osobě množného čísla (my, naše) budou v literatuře relativně vzácnější. Jak patrno z grafu níže, "individualističtější" zájmena mají poslední dobou navrh.

Proužkovaná řada ukazuje relativní frekvenci zájmen 1. osoby č. j., plná řada 2. osob a tečkovaná řada zájmena 1. osoby č. mn.

Jsou ženy lepšími úvěráři?

Ženy jsou obecně bojácnější, jejich ochota jít do riskantnějších podniků je v porovnání s muži nižší a neprojevují tak nadměrný optimismus. Na těchto východiscích založili Thorsten Beck, Patrick Behr a Andre Guettler (pdf) svou analýzu přes 31 000 úvěrových smluv jedné banky, aby určili, které pohlaví má lepší kvalifikaci pro udělování půjček.

Zjistili, že půjčky schválené dámami mají o 4-5 procentních bodů nižší pravděpodobnosti vzniku nedoplatků. Výsledky dále naznačují, že za lepší výkon žen asi nezodpovídá jejich ustrašenost, ale spíše zodpovědnější monitorování dlužníků. Ženy mají na potížisty prostě lepší oko.

Nech brouka žít

Můj pravidelný sloupek v Lidových novinách:

Jidáš prodal Ježíše za třicet stříbrných a podle Dante Alighieriho za to patří do nejhorší úrovně pekla. Největší kritik kapitalismu Karel Marx si pak myslí, že

"peníze mají moc ničit jednotlivce i pouta společnosti. Proměňují věrnost v nevěru, lásku v nenávist, nenávist v lásku, ctnost v hřích, hřích v ctnost, služebníka v pána, pána ve služebníka, hloupost v inteligenci a inteligenci v hloupost".

Jeho úvaha má ale jistou potíž: peníze totiž ničí zjevně charakter v jakémkoliv společenském systému. Vinit tedy z rozpadu morálních norem trh je přinejmenším problematické.

Navíc mezinárodní studie přesvědčivě ukazují, že čím je tržní směna v zemi rozvinutější, tím se lidé mají nejen blahobytněji, ale žijí i morálněji - měřeno nižším počtem vražd, intenzivnější ochotou pomáhat druhým či třeba vyšší návratností ztracených peněženek. Jenže: co když někde jsou lidé prostě mravnější a i bez trhu by se chovali dobře? Hlavou taková otázka vrtala i dvěma německým ekonomům-Arminu Falkovi a Noře Szechové, kteří se proto rozhodli prozkoumat celou věc experimentálně (pdf).

Jejich úvaha byla následující: morální normy mohou být v různých místech a dobách, řekněme, flexibilní. Vědomé a bezdůvodné zabití živého tvora ale asi nebude považovat za mravně přípustné žádná zdravá společnost. Nabídli proto účastníkům svého experimentu volbu: buď si odnesou deset euro, nebo zachrání myš. Odmítnou-li peníze, bude mít myš zajištěno dožití v útulné kleci. Když zvolí peníze, hlodavec bude odeslán k zabití. Instruktážní video přitom účastníky experimentu nešetřilo: názorně jim ukázalo, jak by byly myši zplynovány.

Skoro polovina (46 %) lidí přesto zvolilo pro svou myš smrt. A to byl teprve začátek. Druhá verze experimentu zavedla do rozhodování trh - konkrétně dvojitou aukci. Subjekt v roli prodejce dostal opět myš a směl stanovit cenu, za kterou je ochoten její život prodat. Nakupující dostal 20 euro a nabízel cenu, za níž je ochoten myš koupit. Pokud se obě strany dohodly, peníze si ve smluveném poměru rozdělily a na myš čekala plynová komora. Když k dohodě ani po 10 kolech vyjednávání nedošlo, peníze nedostal nikdo a myš přežila. Prodejce tedy byl ve stejné situaci jako dříve: buď odmítne peníze a myš bude žít, nebo smění její bytí za hotovost. Falk a Szechová přepokládali, že eroze morálky bude ještě větší. Už proto, že obchodu se v této podobě účastnilo více lidí, takže odpovědnost (a vina) byly tedy více rozptýleny. Následoval pak ještě poslední díl pokusu. Podmínky při něm byly stejné jako u dvojité aukce, celé transakce se však účastnilo několik prodejců a několik nakupujících najednou.

Podíl účastníků experimentu ochotných zabít myš za 10 euro a méně při jednotlivé nabídce, při dvojité aukci a při mnohostranné aukci.

Kdykoli mezi stranami došlo k dohodě na ceně, myš zemřela. Falk a Szechová samozřejmě předpokládali, že výsledky v této části budou také nejkrvavější. Prodejce si totiž snadno mohl říci, že i když on myš neprodá, někdo jiný to udělá, takže k záchraně života stejně nedojde a jediným výsledkem pak bude jeho prodělek. Kdo čekal happy end, bude zklamán: všechny předpoklady výzkumníků se naplnily. V dvojité aukci bylo 72 procent prodejců ochotno zpeněžit život myši, v mnohačetné aukci to pak bylo už 76 %, přičemž průměrná cena myšího života činila pět euro. Poučení je prosté: dobrovolná tržní směna je samozřejmě úžasný výdobytek, v některých situacích ale může doslova zabít.

Čemu (a komu) prospívá korupce

V Hospodářských novinách mi vyšel komentář:

Téměř tři čtvrtiny Čechů považují zdejší politické strany za zkorumpované. Drtivá většina Čechů si zkrátka – i v kontextu excesů "protikorupční" vlády Petra Nečase – zkrátka myslí, že je uplácení v českém byznysu a politice všudypřítomné.  Poněkud překvapivě však na tom v rámci Evropské unie nejsme nejhůř. Podle Globálního barometru korupce vydávaného Transparency International si něco podobného jako Češi myslí o svých politicích 91 procent Kypřanů, 89 procent Italů a 83 procent Španělů. Je tedy Evropa skutečně tak prolezlá korupcí?

Problémem všech takových indexů a průzkumů je, že neodliší, zda korupce natolik bují, či ji občané toliko více vnímají – kvůli aktuálním aférám, třeba netransparentnímu financování kampaně, nebo protože policie zrovna obvinila nějakou známou politickou či byznysovou figuru. Obojí je v podstatě pozitivum, úplatkářství je odhalováno a stíháno, ve skutečnosti se mohou institucionální podmínky lepšit.

Navíc, korupce nemusí nutně pro společnost jako celek znamenat náklady. Firmy se politickou korupcí mohou snažit obejít zbytečné byrokratické obstrukce či úklady jiných privilegovaných firem, které ovládají odlišné politické skupiny. Některé politicky napojené firmy mohou být dokonce produktivní a jejich upřednostnění přinese služby za nižší ceny. Tolik tedy ekonomická teorie. Pochopitelně na druhé straně může jít o firmy extrémně neproduktivní, parazitující na státních zdrojích a ničící kvalitu veřejných služeb, podnikatelskou kulturu i občanské hodnoty. Potíž je v tom, že jak tomu reálně je, nelze říci od stolu.

V pravdě unikátní je proto nedávná analýza (pdf) Federica Cingana z italské centrální banky a Paola Pinottiho z Bocconiho univerzity umožňující nahlédnout, zda politicky napojené firmy znamenají pro zemi spíše výnosy, či břímě. Oba ekonomové totiž shromáždili finanční údaje o nákladech, výnosech a cenách velkých firem italského průmyslu za léta 1985–1997. Údaje pak spojili s účastí lokálních politiků – zhruba 11 tisíc z nich – ve vedení těchto podniků. Uplatnili na to jednoduchou úvahu: jak se budou měnit příjmy firem, v nichž sedí politik vládnoucí strany či koalice. Snažili se odfiltrovat hospodářské otřesy a lokální specifika a došli k následujícímu závěru: vládní konexe průměrně zvyšují výnosy i zisk napojených firem o šest procent. Firmy spojené s opozicí a nenapojené podniky žádnou podobnou vzpruhu nezažijí, zakusí naopak dlouhodobý propad.

Vývoj indexu výnosů firem, které získaly (plná linka) a ztratily (čárkovaná) napojení na majoritní vládu při volbách v roce 1990.

Ještě zajímavější jsou však detaily analýzy. Většina nárůstu zisku napojených firem pramení z domácích výnosů (nikoliv z exportu), zároveň je efekt nejsilnější u podniků dodávajících služby veřejným či státním organizacím a v provinciích s vysokými veřejnými výdaji a značnou korupcí. Studie proto uzavírá, že u daných firem nemůže růst produktivita, spíše přes ně dochází k odklonu veřejných zdrojů pro soukromé zisky. Odhadem 20 procent veřejných peněz je tak promrháno.

Cingano a Pinotti dále ověřili, že čím mocnější politik ve firmě působí, tím vyššího zisku firma – i on na odměnách – dosáhnou. Růst odměn je však mnohem nižší než růst zisků, takže politici jsou v podstatě poměrně levní (skeptik by dodal, že jsou jim odměny vypláceny nějakou skrytější formou). Nicméně platí, že nejvýše postavení politici "svým" firmám k ziskům nepomáhají. Nejspíše proto, že jejich vysoké postavení je spjato i se značným zájmem médií a veřejného mínění, a tedy je nutí k transparentnosti.

Studie je velmi přesvědčivým důkazem, že politická korupce je zhoubou. Ukazuje také, že odpovědnost politiků lze jednoduše vynutit reálným dohledem.

Bezpodmínečné a detailní zveřejňování údajů o čemkoliv, kam plynou veřejné prostředky – ať již registrem státních a veřejných smluv a zakázek – by mělo být v každé zemi skutečně bojující s korupcí samozřejmostí.