Koho do týmu

Proč i dobří lidé spolupracují s padouchy? Proč tolerujeme v týmu ty, kdo se zjevně neřídí pravidly? Může to znít neintuitivně, ale volba nečestného člověka je v určitých situacích strategicky výhodná. Naše nedávná studie (preprint) s kolegy z Fakulty podnikohospodářské VŠE, Štěpánem Bahníkem, Markem Hudíkem a Nicolasem Sayem, zkoumala, za jakých okolností jsme ochotni dát přednost nečestným kolegům. Naše zjištění ukazují, že i lidé, kteří si zakládají na čestnosti, jsou ochotni přehlédnout neetické jednání druhých, pokud to znamená, že tito nečestní kolegové dokážou zajistit výhody jejich týmu. Čestní lidé sami neudělají nic špatného, ale tyjí z nečestnosti křiváků. 

Naše laboratorní studie byla jednoduchá. Účastníci experimentu hráli hru s házením kostkou. Měli uhodnout, co padne, a pakliže se trefili, vyhráli peníze. V jedné verzi hráči hlásili své předpovědi před hodem, možnost podvádění tedy neexistovala. Ve druhé verzi však podvádět mohli, protože si měli jen „myslet“, co padne, a až po hodu nahlásili, zda se trefili, či ne. Někteří nepodváděli, jiní maximálně – tvrdili, že si vždy mysleli správně, co padne, a získali balík.

Vlevo vidíte verzi, v které nešlo podvádět. Participanti zaškrtli, zda padne lichý či sudý počet bodů. Hod byl učiněn a vydělali či nevydělali odměnu. Vpravo si však predikci mají jen myslet, hod je učiněn a nato mají odpovědět, zda uhádli či ne; podvádění je tak velmi snadné.

My jsme se zaměřili na pozdější kola hry. Z účastníků jsme vytvořili malé „týmy“, ve kterých hlasovali, kdo z nich by měl hrát verzi umožňující podvádění. Měli přitom informaci, jak se ostatním dařilo v předchozích kolech – tedy jak velcí podvodníci asi jsou. Pro různé týmy jsme důsledky podvádění zvoleného člena měnili. V jedné verzi podvádění jednoho znamenalo, že členové jeho skupiny dostanou méně peněz. V druhé verzi okrádal zvolený člen vybranou charitu (na začátku studie jsme charitě přislíbili peníze a hráči si z těchto peněz mohli brát) a peníze si rozdělili. A v poslední verzi jsme sledovali „dopad na nikoho“ – tedy čím víc nahází zvolený člen, tím víc všichni získají. 

Když náklady podvádění dopadly přímo na účastníky nebo charitu, lidé upřednostnili poctivé kolegy. Ale když byly výhody podvádění bez zjevné oběti sdíleny mezi skupinu, lidé dávali přednost podvodníkům. Naše studie ukazuje tvrdou realitu: poctivost u druhých je žádoucí, ale ne když se může objevit příležitost, aby „naši“ něco získali – pak chceme ve skupině i křiváky, kteří zdroje zajistí. Jakkoli. 

Důsledky tohoto zjištění přesahují hranice laboratoře. Naše zjištění ilustrují dilema, kterému čelí jednotlivci, organizace i společnosti jako celek: mělo by být prioritou najímání čestných lidí, nebo je někdy účelné upřednostnit ty, kdo pravidla obejdou? V realitě často vidíme, že morální integrita není vždy na prvním místě. V konkurenčním prostředí se mohou lidé i týmy přiklánět k pragmatismu – někdy dokonce vědomě volí ty, jejichž etika je sporná, ale jejich výsledky hmatatelné. Když je ve hře společný zisk a negativní důsledky zůstávají skryté, přivřeme oči. 

Otázka tedy není jen „Kdo pro nás může zajistit úspěch?“, ale také „Jaký druh kultury tímto rozhodnutím vytváříme?“. Volba nečestného člověka nám snad krátkodobě přinese zisk, ale jakmile se pravidla hry ohnou, může být těžké je narovnat.

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Co sledujete v televizi?

Má enormní význam, jaké zprávy čteme, do jakých knih se ponoříme a jaké pořady sledujeme. 

Každodenní konzumace médií nejen baví či informuje, ale postupně formuje naše vnímání a očekávání, čímž předurčuje naše rozhodování a může tak změnit náš osud. Zvažme lidi frustrované, nevěřící, že se v jejich životě může něco zlepšit. Neochotní zkoušet nové prožitky, získávat zkušenosti či informace, zůstanou jen ve svém splínu a v jejich životě se – neomylně – skutečně nic nezlepší. Bez naděje, bez inspirace, není zlepšení.

Jedinečný experiment v inovativním přístupu k pochopení vlivu konzumace různých obsahů médií na životní aspirace provedli britsko-francouzští ekonomové Tanguy Bernard, Stefan Dercon, Alemayehu Seyoum Taffesse a Kate Orkinová v chudých regionech Etiopie. Vyrobili dokumentární pořady o jedincích ze srovnatelného chudého prostředí, kteří dosáhli úspěchu v zemědělství nebo podnikání. Tyto příběhy nebyly fiktivní, šlo o skutečné příběhy o vytrvalosti a úspěchu lidí z okolí.

Účastníci studie – lidé z extrémně chudého etiopského venkova – byli rozděleni do skupin. První skupina zhlédla tyto inspirativní dokumenty, druhá skupina, sloužící k porovnání, sledovala běžný etiopský televizní zábavní program. Výzkumníci účastníkům z obou skupin pokládali otázky ohledně jejich životních cílů, očekávání ohledně budoucna a nespočtu dalších údajů bezprostředně po promítání, poté znovu po šesti měsících a ještě o pět let později.

Výsledky jsou pozoruhodné: studie odhalila skutečně významné rozdíly v blahobytu mezi oběma skupinami. Ti, kdo sledovali dokumenty, nejenže zvýšili svou ochotu pracovat, věnovali o hodinu denně více práci na svých farmách, ale také víc investovali do technologicky vyspělejších zemědělských vstupů. A nezůstalo jen u pracovní produktivity – sledování inspirativních a návodných dokumentů vedl k trvalému nárůstu investic do lidského kapitálu. Pět let po experimentu domácnosti, které sledovaly dokumenty, utrácely za vzdělání svých dětí o 39 procent víc. Tato investice se proměnila v hmatatelné výsledky: ve srovnání s jejich vrstevníky v kontrolní skupině dvojnásobek dětí dokončil základní školu. Tyto domácnosti také hlásily zlepšené životní podmínky od lepší kvality bydlení po nárůst vlastnictví věcí, jako jsou mobilní telefony a vybavení domácnosti. Navíc zažívaly mnohem méně měsíců potravinového nedostatku a hlásily vyšší subjektivní pohodu. 

Obrázek ukazuje změnu aspirací ("Aspirations Index") a naděje ("Expectations Index") a jejich kombinaci u sledované skupiny ("Treatment") a kontrolních skupin ("Placebo") a jejich změnu ("Difference") po promítání, po půl roce a po pěti letech.

 

Důvodem jejich lepšího života byl významný posun v aspiracích a očekáváních do budoucna. Studie zjistila, že ihned po zhlédnutí dokumentů – a pozoruhodně i o pět let později – byly aspirace a optimismus o lepší budoucnosti mnohem vyšší než v kontrolní skupině. Tento posun naznačuje, že možnost se poučit, i jen přes média, od lidí, kteří překonali podobné obtíže, jakým člověk čelí, může mít hluboký pozitivní dopad na jeho osud. Experiment ukazuje skutečně transformační sílu konzumace některých obsahů médií. A co sledujete vy?

Psáno pro Lidové noviny.

Rádoby letci

Už jste někdy seděli v letadle a říkali si: "S tímhle bych jistě dokázal/a také letět?" Podle nedávného výzkumu nejste sami! Studie novozélandských psychologů zjistila, že znepokojivě hodně osob bez jakýchkoli zkušeností s létáním věří, že by dokázaly bezpečně přistát s letadlem v případě nevolnosti pilota. Nejde přitom jen o létání. Lidé jsou připraveni poskytovat autoritativní rady, jak řešit epidemie, vyhrát války či nastartovat hospodářství, aniž by měli sebemenší vhled do extrémní komplexity daných problémů. 

Kde se bere taková patologická sebedůvěra? Osobnostní rysy mohou být jedním z faktorů. Narcistní a extrovertní jednotlivci, zejména muži, se vyjadřují k čemukoli a doufají, že i křik bez obsahu přitáhne pozornost a obdiv. Podobně funguje i vychloubání. Například 12 % mužů v dotazníkovém šetření uvedlo, že by v tenise porazilo Serenu Williamsovou (toho času 23násobnou vítězku Grand Slamu). Podobně si 8 % Američanů (ale jen 2 % Britů) myslí, že by v souboji se slonem či s lvem zvítězilo.

K přehnané sebedůvěře přispívá tzv. Dunningův-Krugerův efekt – jakási iluze mistrovství, kterou trpí lidé s nízkými znalostmi či schopnostmi. Nevíme-li o určité oblasti nic, nevíme ani to, co nevíme. Můžeme tedy žít v přesvědčení, že jsme v dané oblasti dobří. Typickým příkladem jsou lidé, kteří neumí gramatiku a jejichž texty jsou jazykovým peklem, přičemž jsou si jisti, že chyby nedělají. Pochopitelně! Kdyby pravidla detailně znali, chyby by nedělali, protože je ale neznají, chybují a neuvědomují si to.

Dalším psychologickým mechanismem za sebevědomím může být pocit nadprůměrnosti. Jelikož si u druhých všímáme hlavně chyb a nedokonalostí, dospíváme k blaženému pocitu, že jsme lepší než ostatní či že jsme alespoň lepší než průměrný člověk. Jenže každý nemůže být lepší než ostatní.

V souhrnu se zdá, že pocit jednoduchosti či plynulosti, se kterými bychom problém řešili, nikoli skutečná expertiza, vyvolá sebedůvěru, že problém zvládneme. Tým psychologů vedený Maryanne Garryovou tuto domněnku ad absurdum otestoval právě na příkladu, v němž by pasažéři museli odřídit letadlo. Představili účastníkům experimentu situaci, v níž pilot není schopen s letadlem přistát a mají ohodnotit své schopnosti přistát sami. Náhodně vybraní účastníci předtím viděli video z kokpitu, jak pilot s letadlem přistál. Video však bylo zcela neinformativní. Neukazovalo, jaká tlačítka zmáčknout, jaké kontrolky jsou důležité, prostě nic, co by laikovi alespoň trochu mohlo pomoci. Video však vyvolalo pocit, jak pro experta jednoduchá činnost přistávání je. 

Graf ukazuje hodnocení účastníků, jak jsou sebevědomí ("Confidence"), že by přistáli s letadlem stejně jako pilot. Ve skupině, co viděla neinformativní video ("Video"), je patrné vyšší sebevědomí než ve skupině, která video neviděla ("No video").

Účastníci, kteří video viděli, udávali, že jsou schopni přistát, "aniž by zemřeli", a dokonce se mnozí domnívali, že by to zvládli se stejnou bravurou jako pilot. Ve skupině, která video neviděla, takto sebevědomí nebyli. 

Dostupnost snadno pochopitelných informací, ne nutně správných či přesných informací, vede k pocitu vhledu, což vyvolá falešný pocit kompetence a tragédii rádoby expertů na všechno. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Nespokojené duše

Proč jsme pořád nespokojení? Psychologové odpovídají, že vinen je proces hédonické adaptace; lidově "zvyknutí si". Když se čehokoli chtěného zmocníme, ať již nového mobilu, vysněného zaměstnání, bytu, postupně se na to adaptujeme a pocity radosti vyprchají. Hledáme pak další zlepšení. Ještě výkonnější mobil, lepší kariéru, prostornější byt. Přestože toho dosáhneme, další možné zlepšení je hned za rohem. Chtění zničí užívání si. 

Dva američtí psychologové, Ethan Ludwin-Peery a Adam Mastroianni, však upozornili, že hédonická adaptace není ani tak vysvětlení, proč jsme nespokojení, jako prostě popis toho, že si zvykáme. Proč si ale zvykáme na dobré věci? Proč nepřestaneme hledat zlepšení, když už jsme spokojeni? Proč nevyhraje vděčnost za to, co už máme? 

Začali s testem domněnky, že má-li se něco změnit, lidé očekávají, že se to zlepší. Platí-li, že intuitivně vidíme především možná zlepšení, tím hůře bude náš aktuální stav vypadat při srovnání, a budeme tedy konstantně nespokojeni. 

Odstartovali studii (která je velmi poutavě popsána na Mastroianniho blogu) a v USA se ptali respondentů, jak by "cokoli" mohlo být "jiné". Pod "cokoli" zařadili skutečně cokoli: mobil, YouTube, přátele, mikrovlnku, jejich život, zvířecí mazlíčky a desítky dalších položek… A lidé odpovídali. Třeba že by "měl být ohebnější a flexibilnější" (u mobilu) či "plný peněz" (u života). Následně respondenti hodnotili, zda by daná změna vedla ke zlepšení, zhoršení, či žádnému efektu, a téměř do jednoho udávali, že změna by vedla ke zlepšení. Připomeňme, že měli zadáno, ať si představí, že věci mají být "jiné": bez rozdílu si představovali, jak by mohly být lepší. 

Toto zjištění platí bez ohledu, jak s danou věcí byli aktuálně spokojeni. U věcí, které respondenty štvaly (politika, zprávy, covid-19), přišli, pochopitelně, s řadou možných zlepšení. Leč stejně u věcí, s nimiž byli spokojení. Nejvíce jim radost přinášeli zvířecí mazlíčci (mnohem víc než třeba přátelé), a i tak uváděli mnoho vylepšení; "trpělivější", "zdravější", "aby uměl mluvit". 

Graf shrnující hodnocení respondentů: na ose y jsou položky, u kterých respondenti uváděli, jak by mohli být "jiné" a na ose x hodnocení, jaké ono "jiné" bude, od -3 (mnohem horší) po 3 (mnohem lepší). Jak patrno, lidé pod jiným vždy uvedli nějaké zlepšení.

Možná však tyto výsledky ovlivnila formulace otázky. Pokud se nás někdo ptá, jak by něco mohlo být "jiné", podtextem může být zlepšení. Řeknete-li kadeřnici, že chcete něco "jiného", vlasy vám nevytrhne (což by byla také změna), ale pokusí se o kreativnější (tj. lepší) účes. Oba psychologové se tedy respondentů zeptali explicitně, jak by "cokoli" mohlo být "lepší či horší" nebo "horší či lepší". Dospěli ke stejným výsledkům. Lidé opět přicházeli jen se zlepšeními. 

Asi si říkáte, že Američané jsou přirozeně pozitivnější, podnikavější, optimističtější. Nevím, jak by to dopadlo u nás, ale stejný výzkum byl uskutečněn s Poláky a dopadl stejně. V Číně rovněž. Roli nehrají ani osobnostní rysy, i lidé úzkostlivější a depresivnější se soustředí na to, jak věci zlepšovat. 

Čemukoli věnujeme pozornost, najdeme, jak by to mohlo být lepší. Postoj, který bezpochyby stojí za vzestupem lidské civilizace. Zároveň však omezení bránící nám, abychom byli vděčni za to, jaké věci už jsou. A to by vždycky mohly být i mnohem, mnohem horší.

 

Psáno pro Lidové noviny.

Když chybí důvěra

Zprávy o uvolňování v Německu, Rakousku, Itálii či Dánsku doprovází volání, ať i Česko zahodí jho hygienického otrokářství a vrátí se ke svobodě před covidem. Ponechme stranou, že kromě Dánska byla ve zmiňovaných zemích opatření mnohem tvrdší než v Česku, a uvolňují tak na naši úroveň. Dánsko opatření skutečně ruší, premiérka Mette Frederiksenová však spoluobčany varuje, že na podzim se restrikce nejspíše vrátí.

Dánové své vládě věřili a většina z nich, včetně zástupců opozičních stran, restrikce vnímala jako omezující, nedokonalá, ale nutná. Téměř každý je očkovaný, převážná část třetí dávkou. Opatření, od vakcinace po pomoc v nemoci, byla spontánně spoluorganizována místními úřady. 

Demonstrace s šibenicemi a blokování pandemického zákona opozicí ukazuje, že Česko je jiné. Z covidové krize si odnášíme rozorání společenské důvěry. Zmínka o očkovací kampani je vulgarismem. Zeptáte-li se obyvatel na smysl testování, nezanedbatelná část odpoví, že byla zavedena, aby si výrobci testů a laboratoře nahrabali. Trasování byly praktiky StB. I zjevně inteligentní lidé tvrdí, že zdravým dětem covid neublížil, i přes nezvratné důkazy pro opak. Jedinou reakcí některých obcí na covid byla úprava úředních hodin. 

Nastavení mysli, že vše je spiknutí, nikdo se o nikoho nestará a nikomu nelze věřit, může být nejhorším traumatem epidemie.

Rozčilení není program

Představte si městečko s necelými čtyřmi tisíci obyvateli. Město nemá nemocnici a nejbližší je několik hodin jízdy. Ve městě nejsou ani žádné školy. Autobusové spojení do okolních měst vlastně neexistuje. K dispozici nejsou žádné noviny ani lokální zprávy. Naprostá většina obyvatel chybějící školy i nemocnici nese velmi trpce, přitom žádná z existujících politických stran nevyvinula jakoukoliv aktivitu, aby je zřídila. Žádný tlak na kraj či na vládu v posledních desetiletích není zaznamenán. 

Neexistují ani žádné dobrovolnické aktivity, které by absentující školství a zdravotní péči v místě mírnily, jako jsou dětské kroužky či doučování od vzdělanějších obyvatel. Sousedé se nejsou schopni domluvit, aby zajistili dopravu a prostory lékaři, který by byl ochoten do městečka někdy přijet. Podobně absentuje snaha o rozšíření autobusového či jakéhokoliv jiného dopravního spojení. 

Trudný popis jihoitalského městečka Chiaromonte z konce 50. let přinesla slavná studie amerického sociologa Edwarda Banfielda. Zajímalo jej, proč přes zjevnou nespokojenost a deprivaci od základních služeb se sousedé nikdy nezorganizovali, nevytvořili skupinu či spolek. Místo toho desetiletí osamoceně nadávali. Přičemž, řečeno Masarykovým klišé, "rozčilení není program". 

Banfield svá studia uzavřel vysvětlením, že na jihu Itálie vymizela (či nikdy nevznikla) společenská důvěra. Mimo okruh nejbližší rodiny místní ostatním nevěří. Ilustrovala to i tradice, při níž otec dal syna na vysokou zídku. Řekl mu, ať zavře oči a skočí. Slíbil, že jej chytne. Neudělal to. Brečícího kluka nato seřval, že je hlupák. "Tady nesmíš nikomu věřit!" Rada, kterou cynik možná ocení jako hlubokou, ale je-li aplikována univerzálně, znemožňuje dosažení společenských cílů. 

Nedůvěřuje-li občan úředníkovi či politikovi, neobrátí se na něj s žádostí o řešení problému. Nevěříte-li policii a soudům, necháváte zločiny nevyšetřovány a netrestány. Nedůvěřujete-li sousedům, nevznikne komunita, jež by zavedla služby, které by prospívaly většímu okruhu lidí. Nedůvěřujeteli médiím, minou vás důležité informace. Nedůvěřujete-li kolegům, nezaložíte firmu, protože se bojíte, že vás okradou. 

Od doby původní studie byl tento jednoduchý závěr rozšířen, Italové na jihu nejsou asociální (pořádají řadu společných oslav a pomáhají si při neštěstích) a za chudobou jihu stojí celá řada dalších faktorů geografickou izolací počínaje a vládou mafie konče. Koncept sociální důvěry však zůstal významným faktorem určujícím hospodářskou prosperitu a kvalitu života jakéhokoliv regionu. Studie ukazují, že země, ve kterých si lidé věří, zvládly covid s nižším počtem obětí i intenzitou protiepidemických opatření. Dokázaly tím krizi využít k rozvoji podnikání a inovací a v důsledku podnítila pandemie i vzkvétání dobrovolnictví a občanských aktivit. 

Graf ukazuje míru proočkovanosti (osa x v %) a vnímanou míru korupce vlády („Government corruption“; osa y) v 177 zemích světa. Obyvatelé korupcí promořených zemí solidární očkování odmítli a raději se promořili covidem s masivními ztrátami na životech. Detailní metodika.

Zbabělým politikům navzdory

Věřme, že ač tam máme našlápnuto, neskončíme v Chiaromonte. Třeba v Praze je inspirativní příběh sousedského spolku Homolka. Skupina sousedů léta kultivuje přírodu v okolí, starají se o místní přírodní koupaliště a sokolovnu. Podporují bezobalové hospodářství. Pořádali nespočet akcí pro rodiny. To všechno za ignorování či aktivního škození místního zastupitelství. Konečně poslechli i Masarykovu radu a jdou do voleb coby Praha 5 sobě. Podobným spolkem sousedů je Osmička žije, opozice v zastupitelstvu Prahy 8, za nimiž je vidět obrovské nadšení a zároveň konstruktivní protiakce k etickým a ekonomickým selháním místního úřadu.

Nechť rozkvět těchto ambiciózních občanských aktivit, důvěra v bližní a motivace věci měnit je odkazem covidové krize, nikoliv bláhová a neinformovaná lůza v ulicích a ubozí a zbabělí politici, kteří jí naslouchali a dovedli Česko v roce 2021 k nejvíce mrtvým od druhé světové války. 

 

Tento graf naopak ukazuje míru proočkovanosti (osa x v %) a mezilidskou důvěru („Interpersonal trust“; osa y). Čím více si lidé věřili, tím méně pro ně bylo problematické nechat se naočkovat.

Psáno pro Lidové noviny.

Pozor na pohádky!

Staneme se těmi, o nichž posloucháme příběhy. Tato maxima Yuriho Berezkina, ruského antropologa, o osudu člověka, byla nyní otestována americkými ekonomy s řeckými a čínskými kořeny, Steliosem Michalopoulosem a Melanie Meng Xue. Potvrdili, že příběhy vzniklé před staletím vrhají „dlouhý stín“; mají výraznou moc nad naším soudobým myšlením.

Berezkin nashromáždil bohatý korpus motivů folkloru tisíce národů, etnik a místních kultur. Za folklorní motiv považoval příběhy či epizody s ponaučením, které lze najít ve svatých i běžných textech, bájích a příslovích. Příkladem, kulturně nejtypičtějším motivem je „test zetě“, tedy vystavení muže úkolům a nebezpečným situacím, v nichž má prokázat, zda je hoden ruky své nastávající. Podobně jako úkoly krále Plaváčkovi v české pohádce Tři zlaté vlasy děda Vševěda. [Nejoblíbenější pohádka, možná ironicky, Marka Hudíka.]

Jiné motivy jsou velmi specifické, třeba kmen kanadských domorodců, Heiltsuků, si unikátně předávají zkazku, že „během konce světa – planetárního požáru – budou hořet ústřice, tak že jejich lastury zčernají.“ Považujte se za varované.

Berezkina zajímalo, jak příběhy vznikají a vyvíjejí s tím, jak lidé migrují. Mnohá jeho zjištění nepřekvapí: kultury žijící v blízkosti tektonických zlomů mají příběhy spíše o katastrofách a zemětřeseních, zatímco etnika žijící na úrodných půdách si více vyprávějí o obilí a úrodě.

Ekonomové etnografický korpus využili ambiciózněji. Předpokládali, že historické příběhy, které od dětství posloucháme, se vědomě i podvědomě otisknou do názorů a vzorů chování. Náš světonázor je tak předurčen motivy, kterými žila naše kultura.

Xue a Michalopoulos se zaměřili na vliv folkloru na mezilidskou důvěru, ochotu k podstupování rizik a genderové normy. Důvěru v motivech měřili tak, že zaznamenávali příběhy o podvodech a zda se vyplatily či byl podvodník vytrestán. Co se týče riskování, sledovali, zda příběhy obsahují hodně výzev, soutěží a problémů a zda hrdina uspěl či jeho cesta skončila tragédií. Typický „riskující“ motiv, přítomný v 115 kulturách, bývá tento: „Plazí příšera vyžaduje lidi (obvykle panny) jako oběti nebo unese dívku či uzavře zdroje vody. Hrdina ho zabije.“ Ekonomové zkoumali i genderové normy, tedy jaké role muži a ženy v příbězích hrají.

Příklad výskytu motivu "krále"; ekonomové jej využili pro měření sklonu příslušné kultury k politické centralizaci.

Zjistili, že lidé, kteří vyrůstali při poslechu příběhů, v nichž jsou šibalové odhaleni a potrestání, jsou dnes důvěřivější a žijí v hospodářsky vyvinutějších oblastech.

Kultury s tradičními příběhy bohatými na hrdiny, kteří úspěšně zdolali výzvy, mají tendenci více riskovat a zdají se být podnikavější měřeno počtem patentů i nově založených firem.

Společnosti, jejichž folklór zobrazuje ženy jako submisivnější a častěji se zapojující do domácích úkolů než muži, mají tendenci odsouvat ženy do podřadných rolí, a to jak v minulosti, tak i dnes. Charakteristickým příkladem je Afghánistán, kde v tradičních příbězích vystupují téměř výlučně muži a dodnes se jedná o zemi, v které ženy nevládnou ani základními svobodami a právy.

Výzkum rovněž potvrdil, že si takto vytvořené postoje lidé berou s sebou, i když emigrují. I druhá generace přistěhovalců má postoje stále bližší svému původnímu folkloru než lidem, s kterými žijí nyní.

 

Psáno pro Lidové noviny.