Kdo má řídit?

Kdybychom měli vybrat dobrého manažera, koho zvolíme? Člověka, který se sám hlásí o vedení? Nejlepšího odborníka v týmu? Charismatického extroverta? Nejlepší dosavadní evidence ukazuje, že ani jednoho z nich. 

Otázka „kdo je dobrým manažerem?“ se může zdát triviální, protože odpověď se nabízí: ten či ta, kdo mají spokojené podřízené a dosahují cílů organizace. Problém je, že určit, kdo za takové výsledky může, není snadné. Jsou-li v týmu motivovaní, samostatní a schopní lidé, manažer nemusí dělat nic, přesto bude za hvězdu. V nefunkční organizaci plné vyhořelých lidí i nejschopnější manažer zajistí sotva udržení statu quo. Zkrátka, odvodit, kdo může za výsledky, je často nemožné, protože jde o kombinace kvalit zaměstnanců, manažerů, organizace i vnějších podmínek. Jak tedy poznat skutečně schopného manažera? 

Tým ekonomů proto provedl experiment, v němž byli účastníci náhodně rozděleni do tříčlenných týmů s jedním manažerem. Náhodně byly tak vytvořeny schopné i neschopné týmy. Tým měl plnit úlohy ve třech druzích práce – řešení problémů číselně, prostorově a analyticky, ale jeho celkový výsledek se počítal podle výkonu v druhu práce, kde dopadli nejhůře. Nestačilo tedy mít jednoho génia, který všechno vyřeší. Bylo nutné hlídat, kdo nestíhá, kde se tým zasekává, přidělovat lidi podle schopností a průběžně je motivovat.  

Manažer viděl celkové skóre týmu, ale který druh práce dopadá nejhůře, už musel aktivně zjišťovat. Pracovníci naopak viděli jen skóre ve svém druhu práce. Takové podmínky odráží povahu většiny firem, v nichž zaměstnanci neovlivní, jak pracují ostatní, a manažer musí sledovat, zda a kde jsou v celém procesu úzká místa. Musí pracovníkům přiřazovat úkoly, které jim nejlépe jdou, a motivovat je, aby je dokončili kvalitně. Manažeři v experimentu zároveň týmy střídali, a dalo se tak měřit, jaký dopad mají u různě schopných týmů. A jak zněl výsledek? Špatný manažer dokáže změnit schopný tým v podprůměrný, zatímco dobrý manažer z průměrného týmu vytáhne překvapivě mnoho. 

Nejzajímavější na studii bylo, že polovina manažerů byla vybrána náhodně, polovina podle toho, jak moc chtěli řídit. Ti, kteří se o roli nejvíc drali, si vedli hůře než manažeři vybraní losem. Touha být šéfem je spíše signálem, že jednotlivec chce mít moc, nikoliv ukazatelem, že ji využije pro efektivitu či blaho týmu. Navíc, lidé toužící po řízení přeceňovali své sociální dovednosti. Dokonce platilo, že čím lépe hodnotili své mezilidské dovednosti, tím horší byl jejich výkon. Nejsilnějším znakem dobrého manažera bylo umění rozdělovat pozornost mezi důležité a zbytečné a pochopení, že každé rozhodnutí, co lidé mají dělat, znamená, že něco jiného nedělají. 

Graf porovnává různé způsoby, jak vybrat manažera, a ukazuje, jak kvalitní manažeři z nich v průměru vycházejí. Vodorovná osa ukazuje „manažerský efekt“, tedy o kolik daný manažer zlepšuje výkon týmu poté, co výzkumníci odečetli samotnou šikovnost členů týmu. Čím více je čára vpravo, tím lepší manažeři vycházejí. Zelené rozdělení ukazuje, co bychom čekali, kdyby se manažeři vybírali náhodně. Někdy by náhoda vybrala lepší skupinu, někdy horší, ale většina výsledků by byla kolem středu. Svislé čáry pak ukazují jiné metody výběru. Nejhůře dopadá sebe-nominace: tedy situace, kdy se manažerem stane ten, kdo o roli nejvíce stojí. O něco lépe vychází běžný princip „nejlepší pracovník bude povýšen na manažera“, známý jako Peterův princip, ale ani ten není nejlepší. Výběr podle emoční vnímavosti také nevypadá jako zásadní zlepšení. Nejlépe vychází výběr podle schopnosti ekonomického rozhodování, tedy schopnosti dobře rozdělovat pozornost, chápat priority a rozhodovat se při omezených zdrojích. Podobně dobře vychází i výběr podle fluidní inteligence, tedy schopnosti řešit nové problémy.

U pohovorů na manažerské pozice by firmy měly klást méně otázek typu „kde se vidíte za pět let?“ a více otázek, z nichž se ukáže, zda kandidát dokáže vidět, co se děje teď.

 

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu MF Dnes.

Přelud úspěchu

Proč někteří lidé, produkty a firmy dosahují úspěchu, zatímco jiní selhávají? Toť shrnutí agendy všech ekonomických, marketingových či obchodních škol. 

Odpovědí je obvykle narativ úspěchu. Příklad či malý soubor pečlivě vybraných případů, který ilustruje determinanty úspěchu. Úspěch v podnikání? Nenechat si vymýt hlavu na vysoké škole! Veleúspěšní podnikatelé univerzitu nedokončují – Gates, Jobs, Zuckerberg a další. Trh oceňuje nekonvenčnost, jinakost. Malcolm Gladwell ve své knize David a Goliáš šel ještě dále a tvrdí, že žádoucí je až dyslexie, protože učí průbojnosti vyrovnat se s obtížemi. Opět na základě příběhů úspěšných podnikatelů. Jaké firmy jsou úspěšné? Ty, které mají disciplínu při dělání byznysu! Tak to učí Jim Collins dle analýzy nejúspěšnějších 11 firem a autor jedné z nejprodávanějších manažerských knih vůbec, Jak z dobré firmy udělat skvělou. 

Netýká se to jen obchodního zdaru. Hledáme-li odpověď, co dělat dobře, narativy úspěchu jsou všudypřítomné. Jak mít šťastný manželský život? Vezmi si příklad z párů, které jsou spolu přes 50 let a nikdy se nehádají! Jak žít dlouho a zdravě? Následuj rutinu stoletých lidí z modrých zón, kteří pijí každý den sklenku vína!

Zdravý rozum velí hledat příčinu úspěchu mezi úspěšnými. Zdravý rozum se ale mýlí. Znak, který najdeme u úspěšných, totiž můžeme stejně snadno najít i u neúspěšných. Když se tam ale nepodíváme, nezjistíme, že ve skutečnosti žádoucí vliv nemá. 

Ve skutečnosti nedostudovaní nejsou disproporčně častěji miliardáři, spíš jsou nezaměstnanými. Z Collinsonových hvězdných firem od napsání knihy několik zkrachovalo a obecně byly ziskové méně než průměrné firmy. Podobně rady nehádat se v manželství ignorují příklady párů, které se také nehádaly, ale přesto se rozešly nebo nebyly nikdy šťastné. Století mohou pít víno, ale alkohol prokazatelně snižuje dobu dožití a bez něj by se patrně dožili ještě vyššího věku. Zkrátka, z úspěchů lze velmi snadno vybrat určitý rys, ale to neznamená, že je tento rys skutečně klíčový pro úspěch. 

Byli jste nyní upozorněni a už stejnou chybu neuděláte. Zase špatně. Uděláte. V nedávné studii výzkumníci některým účastníkům ukázali příklady úspěšných firem se zakladateli, kteří byli ze školy vyhozeni. Jiní účastníci viděli příklady těch, co úspěšně vystudovali. Všichni měli poté sázet na úspěch nových firem. Některé byly založeny nedostudovanými, jiné vysokoškoláky. Ačkoli účastníci byli upozorněni (! ) na možnost udělat chybu – vysuzovat příčinu úspěchu jen z mála narativů o úspěšných –, jejich rozhodnutí byla ovlivněna úvodními příklady. Ti, kteří viděli příklady o zakladatelích-vysokoškolácích, vsadili o 55 procentních bodů více na firmy zakladatelů s vysokoškolským vzděláním než ti, kterým byli ukázáni zakladatelé-nedostudovaní. 

Poměr sázek na firmy absolventů, kteří založili podnik, v závislosti na původně zobrazených příbězích:
Viděli data absolventů ("Saw graduates data"), Neviděli žádná data ("Saw no data"), a Viděli data o nedostudovaných ("Saw dropouts data"). Jak patrno, lidé sázeli na ty firmy, u nichž před tím viděli příběh úspěchu.

Účastníci měli vysokou důvěru ve svá rozhodnutí a mnozí poskytli i detailní vysvětlení, kterým své rozhodnutí ospravedlňovali. Narativ úspěšných je prostě nevysaditelnou drogou. 

 

Psáno pro Lidové noviny

Iluze morálního úpadku

Svět se zdá být na pokraji rozkladu. Válka je běžnou součástí zpráv. V reflexi nezměrného utrpení i jinak rozumní lidé volají po genocidě jedné či druhé strany. Zkušenost se smrtící pandemií covidu nezasadila ani semínko ohleduplnosti či akceptaci hygienických norem, soutěž o poprskání nejširšího perimetru spoluobčanů v MHD je standardem. Pokles morálky – ve vlídnosti, upřímnosti či jen základní lidské slušnosti – se zdá být nepřehlédnutelným. 

Pohříchu se stejným hodnocením součastníků se setkáváme odnepaměti. Před dvěma tisíciletími názor Tita Livia o jeho spoluobčanech nemohl být horší. Považoval je za nemorální zpustlíky a společnost odsuzoval k temnu, "v němž už nebudou schopni unést své nemorálnosti ani čelit lékům potřebným k jejich vyléčení". 

Zdá se, že každá generace trpí iluzí úpadku morálky, píší v nedávné studii Adam Mastroianni z Kolumbijské a Daniel Gilbert z Harvardovy univerzity. Dlouhodobá šetření, co si lidé o ostatních myslí, třeba americké z let 1949–2019, ukazují, že 85 procent respondentů už desetiletí udává, že morálka je v úpadku. To i přesto, že věří, že u mnoha etických problémů – přístup k postiženým, LGBT a jiným znevýhodněným skupinám – se situace zlepšuje. 

 

V každé zemi, kde agentura Pew provedla průzkum v roce 2002 nebo 2006 (znázorněno červeně), většina účastníků uvedla, že morální úpadek je přinejmenším "středně velký problém".

Nejde jen o USA. Lidé na celém světě věří, že morálka klesá, a věří tomu tak dlouho, jak dlouho se jich na to ptáme. Stejných výsledků dosáhneme, když se součastníků zeptáme, jak milí, čestní, příjemní a dobří byli lidé v minulosti – čím starší generace, tím je hodnocena jako morálnější. 

Podíváme-li se však na objektivní data o nemorálnosti – jako třeba vraždy či znásilnění –, jejich míry historicky klesají. Podobné závěry ukazují dlouhodobá šetření, v nichž se sledují každodenní životy respondentů. Mastroianni a Gilbert nashromáždili data od 4,5 milionu lidí z let 1965 až 2020, kteří odpovídali, zda se k nim ostatní chovají s respektem, zda jim pomáhají či zda oni pomáhají druhým (se zavazadlem, s ukázáním cesty). Nic nenaznačuje, že by se ctnostné chování vytrácelo. Spíše naopak. Lidé spolu více a lépe spolupracují. 

Proč si myslíme, že morálka upadá? Nesčetné studie ukázaly, že lidé jsou obzvláště náchylní vyhledávat a sledovat negativní informace. Sociální sítě a masmédia tuto tendenci znásobují zaměřením se téměř výhradně na děsivé skutky a osoby. Typickým projevem jsou nové algoritmy sítě X (Twitter), které nejspíše cílí jen na naštvání maximálního počtu uživatelů, aby ti reagovali další agresivitou (a tedy i příspěvky). Zároveň lidé trpí nostalgií, minulost si naopak vybavují více příjemnou, zbavenou křivd a utrpení. 

Mastroianni a Gilbert potvrdili, že zeptají-li se respondentů na morálku lidí v jejich přímém okolí (a ne na "lidstvo jako takové", o kterém se jen zprostředkovaně dočítají), respondenti si uvědomí, že lidé kolem nich jsou spíše morálnější než naopak. Mladé sice považují za trochu méně morální než seniory, vnímání všudypřítomnosti morálního úpadku se však vytratí. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Paměťové pasti

Pro studenty je konec školního roku stresujícím obdobím. Pochopitelně. Pro učitele však také. Zkoušky nejsou jen hodnocením studentů, ale i výpovědí, jaký dopad učitelova práce měla. Mnohdy je to marnost. Učitel důležitou látku vysvětlí, odkáže na učebnici, cvičí ji, studenti píšou úkoly, ke kterým dostanou zpětnou vazbu. Znovu vysvětlování, znovu procvičování v učebnici… Pak zkouška a student neomylně dělá stejné chyby jako na začátku. Učitel si nemůže připadat neschopněji. Často pak viní studenty: Nízká motivace. Žádná příprava. Pohrdání znalostmi. To za nás nebývalo!

Problémem těchto výkřiků je, že stejně špatně se učí lidé napříč činnostmi – daňový poplatníci dělají stejné chyby, za které již byli penalizováni. Manažeři opakovaně řídí projekty ke krachu, protože zapomínají na ověřené praktiky. Spotřebitelé si berou nevýhodné úvěry, ač jimi byli dříve vytrestáni. Lékaři předepisují antibiotika chybně, i když jsou na to upozorňováni pojišťovnami. Chyba špatného učení musí být ukryta někde mnohem hlouběji.

Trio čínských ekonomů, Soo Hong Chew, Wei Huang a Xiaojian Zhao, se tedy jalo systematicky otestovat, proč se lidé nepoučí, i když dostanou zpětnou vazbu a za dobrý výkon jsou odměňováni.

Účastníci jejich experimentu řešili Ravenovy matice, formu IQ testu. Po skončení se dozvěděli výsledky – co zvládli dobře a co ne. Po několika měsících přišli lidé znovu a dostali velmi podobný test – mnohé otázky byly identické, pár však bylo nových (důležitý detail!). Zobrazeny byly i správné odpovědi.

Tentokrát se jich výzkumníci ptali, zda si zapamatovali, jak v původním testu odpověděli: správně či špatně, zda vůbec podobnou otázku dostali, popř. zda si nic nepamatují. Účastníci byli motivováni odpovídat pravdivě, protože za každou správnou odpověď získali značnou odměnu.

Experiment dokázal odpovědět, co si ze svého výkonu pamatujeme – zda úspěchy či selhání – a jak přesně. Výsledky studie ukazují na tři výrazná paměťová zkreslení.

Prvním je pozitivní amnézie: Rychle zapomínáme věci, které jsme udělali špatně, a pamatujeme si věci, které jsme udělali správně. Odpověděl-li člověk v testu špatně, v polovině případů uváděl, že si otázku nepamatuje. Naopak, odpověděl-li správně, většinově si otázku pamatoval. Jasně, paměť není dokonalý záznam, tak to není překvapivé. Další zkreslení je však horší.

Lidé věřili bludům. Když se jich výzkumníci ptali, co si pamatují o otázkách, které v prvním testu vůbec nebyly, účastníci odpovídali, že si je pamatují a že je zmákli – v celé polovině případů! Lidé nic neudělali, věřili, že ano a navrch, že to bylo skvěle.

 

Graf ukazuje, jak u nově přidaných otázek 5 a 6 (a celkově "Overall") lidé odpovídali, nakolik je zvládli. Jak patrno, lidé si je v polovině případů "pamatovali" a zároveň udávali, že je měli správně ("Positive") -- zjevně trpěli bludem ("delusion"). Opačně to neplatí, téměř nikdo si nepamatoval, že neexistující otázku nezvládl ("Negative").

Finální paměťové zkreslení nasazuje výsledkům korunu. Lidé konfabulovali: U čtvrtiny otázek, které měli špatně, si mysleli, že je zodpověděli správně. Opačně to nefungovalo. Měli-li odpovědi správně, téměř nikdy si nemysleli, že by je měli špatně.

Všechny paměťové klamy navíc fungují podvědomě. Nelze vědomě rozhodnout, co zapomenete či že si něco budete pamatovat jinak, než bylo. Učení tedy není jen nedokonalé, je výrazně zkreslené. Po špatném výkonu se lidé často nepoučí. Mozek naopak vytvoří fantazie, jak skvělí jsme byli.

 

Psáno pro Lidové noviny.

Oběť viníkem

Zvažte následující situaci. Anna se vyučila prodavačkou, ale postupně se vypracovala na účetní středně velké logistické firmy. Z této pozice zodpovídá za agendu oběhu účetních dokladů, od faktur, přes evidenci majetku, po mzdové účetnictví. Práce je stresující, jelikož doklady pocházejí z různých zemí, často na nich chybí povinné údaje či jsou chybně vyplněné. Finanční odbor firmy se dále skládá z Jindřicha, ekonoma, který stanovuje a kontroluje finanční a investiční plán a je odpovědný za smlouvy s bankou a pojišťovnou. Jindřich bývá v posledních měsících často na nemocenské kvůli chronické nemoci. Anna se nabídla, že mu s jeho každodenní běžnou agendou pomůže, protože se začaly hromadit nevyřízené úkoly. Majitel firmy na to uvedl, že je mu lhostejné, kdo co dělá, on chce, aby vše bylo hotovo. Anna dostala přidáno a kdykoliv je Jindřich pozadu ve svých běžných povinnostech, zastoupí jej. V letošním roce došlo k překvapivému pohybu měnového kurzu a firmě jen kvůli této kurzové změně klesly tržby o 30 % a dostala se do výrazné ztráty. Vyšlo najevo, že pětiletá smlouva s pojišťovnou kryjící kurzové ztráty vypršela minulý rok a pro letošek nebyla uzavřena. Majitel vyvodil z této situace osobní odpovědnost Anny a sesadil ji na pozici pomocné účetní.

Do jaké míry je podle Vás potrestání Anny zasloužené? Zamyslete se. Vnímáte-li příběh jako většina lidí, pak za spíše zasloužené. Jistě, dá se omluvit, že smlouvy nebyly její odpovědnost, v krátkém záskoku nemohla získat povědomí o pětiletém kontraktu, navíc pojišťovna asi Jindřicha oslovila, měl ji informovat. Popřípadě měl majitel jasně rozhodnout, kdo má jakou odpovědnost, ne alibisticky neřešit, kdo co má dělat. Na druhé straně se Jindřichovy agendy zhostila Anna sama, za svou novou odpovědnost dostala přidáno, měla se tedy informovat o důležitých úkolech. Jindřich byl navíc zjevně indisponován.

Situace je záměrně ambivalentní. Jen z popisu nelze jednoznačně určit vinu. Proč tedy většina lidí vnímá, že si Anna trest zaslouží? S kolegy z Fakulty podnikohospodářské VŠE, Štěpánem Bahníkem, Lucií Vrbovou a Jiřím Hájkem, jsme s využitím řady podobných scénářů, v nichž respondenti hodnotili zasloužení či vinu, zkoumali bizardní fenomén „vinění obětí“.

Vinění obětí nastává, je-li obětem dávána odpovědnost za jejich nezasloužené neštěstí. Dojde-li k znásilnění, mnozí z nás si myslí, že „si o to ta holka musela říci“ (jak byla oblečená, jak se chovala, mluvila; pachatel jako by nemohl ani jednat jinak). Nabourá-li řidič, je to bezpochyby jeho vina (možnost, že mohl být ohrožen jiným řidičem či selhala součástka auta či praskla vozovka, jsou zcela ignorovány).

Tendence k vinění obětí je vysvětlována jako psychohygienický návyk. Umožňuje totiž zachování ideje spravedlivého světa. Lidé ve svém životě potřebují cítit, že svět je v zásadě uspořádaným, příliš neměnným, a hlavně spravedlivým místem k životu. Je dokázáno, že čím intenzivněji člověk věří ve spravedlivý svět (ať již ve skutečnosti je či není), tím vyššího psychologického klidu dosahuje.

Přítomnost osob, které by nezaslouženě trpěly (oběti znásilnění, nezaslouženě propuštění, cizí vinou zranění řidiči), ideu spravedlivého světa narušuje. Není-li možné aktivně obětem pomoci či potrestat bezrozporné viníky, je rozpor mezi realitou a ideálem spravedlivého světa řešitelná obviněním oběti. Neštěstí, které zažívá, je vnímáno jako důsledek jejího špatného rozhodnutí, nedostatečných schopností či charakterových vad. A svět je zase spravedlivý.

I náš výzkum potvrdil, že v pracovních vztazích jsou typicky viněny oběti. Zkoušeli jsme i otestovat, zda naše participanty při hodnocení oblomí, když budou muset před svým hodnocením zvážit perspektivu oběti. Co asi cítí, jak vnímá situaci. Neukázalo se však, že by to na ně mělo jakýkoliv vliv. Naopak participanti, co náhodně měli zvážit perspektivu „pachatele“ možného bezpráví (v úvodní situaci majitele), přisuzovali obětem ještě intenzivnější vinu. I když je pro vlastní psychický klid jednoduché druhé odsoudit a tím bezpráví „vyřešit“, věřme, že se tím svět nestává spravedlivějším, ba právě naopak.

Na druhé straně k spravedlivému světu nevede ani univerzální viktimizace, tedy pocity, že jednotlivec nikdy za nic nemůže a svět mu dluží spokojený a bezstarostný život. Není-li tomu tak, cítí se jako oběť. Jak v USA došlo k této epidemii uvádí kniha The Coddling of the American Mind: How Good Intentions and Bad Ideas Are Setting Up a Generation for Failure od: Greg Lukianoff a Jonathan Haidt, kterou loni vydalo nakladatelství Penguin Press. Mně se líbil imperativ učení na univerzitách: All students must be prepared for the world they will face after college… The playing field is not level; life is not fair. But college is quite possibly the best environment on earth in which to come face-to-face with people and ideas that are potentially offensive or even downright hostile.… I don’t want you to be safe emotionally. I want you to be strong. That’s different. I’m not going to pave the jungle for you. Put on some boots, and learn how to deal with adversity. I’m not going to take all the weights out of the gym; that’s the whole point of the gym. This is the gym.

Psáno pro Lidové noviny.

O Spartě a Slavii (skoro)

Chyba přisouzení je psychologický pojem popisující, jak lidská mysl utváří oblíbenost věcí i tím, že jim přisuzuje momentální vlastnosti okolí. Přestože s danou věcí nijak nesouvisí. Kupříkladu, restauraci můžeme vnímat za špatnou, s hořkým jídlem a bez jakékoliv šance, že bychom ji navštívili znovu. Toto hodnocení však může být důsledkem okolnosti – při dávné večeři jsme se tam pohádali s přítelkyní a negativní emoce pak překreslily ostatní vjemy – jídlo či restaurace mohly být ve skutečnosti excelentní, ale my je navždy budeme vnímat negativně. Podobně, lidé hodnotí filmy coby kvalitnější, koukají-li na ně unaveni. Při opakovaném sledování jsou pak zhrozeni, jak si nemohli nevšimnout chatrného příběhu, hloupých replik a nevalného výkonu herců. Často se našimi oblíbenými jídly či nápoji stanou ty, které jsme poprvé jedli či pili, když jsme byli mimořádně hladoví či žízniví. Chyby přisouzení jsou všudypřítomné, protože nedokážeme vydestilovat „pravou“ zkušenost s člověkem, věcí či službou, protože setkání s nimi je vždy mixem vjemů a emocí celého kontextu situace.

Notorickým příkladem jsou i dovolené. Kareem Haggag a Devin Pope (pdf) z Chicagské univerzity analyzovali data o návštěvách amerických zábavních parků, počasí a zároveň rozeslali tisícům návštěvníků dotazník zjišťující, jak se bavili, zda hodlají znovu přijet a jestli doporučí výlet svým příbuzným či přátelům. Zjistili, že když klient navštívil park při hrozném počasí, nebyl moc spokojen (nepřekvapivě), ale také se snížila jeho ochota park znovu navštívit či jej někomu doporučit – park samotný však za počasí pochopitelně nijak nemohl. Naopak lidé, kteří měli štěstí na hezké počasí o stejném parku před všemi básnili.

Vztah mezi počasím v době návštěvy respondenta (osa y; 1-nepříjemné až 7-velmi příjemné) a jak je pravděpodobné, že návštěvu zábavního parku doporučí známým (osa x; 1-vůbec až 7-určitě). Jak patrno, čím horší počasí, tím nižší šance na doporučení (park samotný však za počasí pochopitelně nemůže a atrakce a služby poskytuje stejné; respondenti se však nedokáží oprostit od počasí, když hodnotí park samotný).

Zkoumání dovolených se zdá být triviální, leč chyba přisouzení může stát i za celoživotní oblibou či nenávistí. S chybou přisouzení se totiž pojí další psychologická chyba – utvrzování, tendence hledat informace, které potvrzují názor či preferenci, kterou již máme. Jakmile se rozhodneme, jak věci jsou, v nekonečné záplavě informací poté snáze rozeznáváme ty, které potvrzují, co si myslíme. Navíc podobné informace i vyhledáváme.

Představte si, že na webu narazíte na dva články, jeden s titulkem: „10 důvodů, proč je Miloš Zeman výborný prezident“ a druhý „10 důvodů, proč je Miloš Zeman tragický prezident“ – který si přečtete? Studie ukazují, že Zemanovi odpůrci kliknou na druhý článek, o tragédovi, a jen nepatrná část z nich se pak podívá na první, který pak i notně zkritizují. U Zemanových obdivovatelů to bude stejné, jen v opačném gardu. Podívají se na první článek, o státníkovi, a v druhém také hned skočí do komentářů, aby autorovi textu vyčinili, co ignoroval. Utvrzování jednoduše vede k polarizaci, jelikož lidé nejsou ochotni připustit alternativní pohled na svět či možnost, že si formovali názor na základě povrchních, náhodných či zcela irelevantních dojmů. Svá přesvědčení si pak posilují tím, že protichůdné informace ignorují či hned kritizují.

Norský zpravodajský portál nedávno zavedl kvíz z informací z článku, než umožnil čtenáři pod něj napsat on-line komentář. Odpovědi na kvíz byly přímo v textu, přesto mnoho čtenářů nebylo schopno kvíz splnit – nebyli totiž ochotni článek dočíst celý či zohlednit informace, které neodpovídaly jejich předsudkům. Ilustrativní je i klasický experiment (pdf), v němž studenti měli hodnotit, jak přesvědčivá je argumentace v různých tématech – třeba zda kouření vede či nikoliv k rakovině plic nebo zda je křesťanství pokrytectví a skrývání přečinů či nikoliv. Proslovy, které měli studenti hodnotit, však byly nahrány nekvalitně a posluchači měli tlačítkem upravovat zvuk, aby dobře slyšeli. Ukázalo se, že kuřáci se nijak nesnažili zlepšit kvalitu, když byl proslov o škodlivosti kouření, naopak byla-li pasáž o kritice medicínského výzkumu – začali ladit, jak diví. Podobně věřící vcelku ignorovali šumějící kritiku církve a o kvalitní poslech se pokoušeli, jen když se o křesťanství mluvilo dobře.

I když nyní – jasně – víte, proč fandíte Slávii a ne Spartě, proč máte raději pivo a ne víno, že sousedi jsou k nesnesení, a nikoliv hodni pozvání na grilování, a že budete volit toho a ne jiného – zkuste zvážit, že prvotní zalíbení či zášť mohly vzniknout více-či-méně náhodou a následně vás psychologické utvrzování zabetonovalo na preferenci něčeho, co byste si při hlubším promyšlení či prožití nevybrali. Dejte šanci alternativám, mnohdy ukáží, že jsou hodny mnohem většího podílu ve vašem životě.


Psáno pro Lidové noviny.