Propaganda v plné síle

Tento sloupek bude o znepokojujícím výzkumu, který byl proveden těsně před jedním z nejvýznamnějších geopolitických zvratů posledních let – ruskou invazí na Ukrajinu. Jeho cílem bylo zjistit, jaký vliv má propaganda na obyčejné občany.

Autoři Suthan Krishnarajan a Jakob Tolstrup provedli velké sociologické šetření v Rusku v únoru 2021, rok před invazí, a získali tak vzácný předválečný pohled na ruskou psychiku, zejména na reakce Rusů na státem sponzorovanou propagandu.

Výzkumníci použili dotazníkový experiment s přibližně čtyřmi tisíci ruskými respondenty, jimž předložili fiktivní scénáře, které zahrnovaly provokace od Gruzie či Lotyšska, ať už bezpečnostní (rozmístění raket), nebo kulturní (omezení ruského jazyka ve školách). Po nich si respondenti přečetli variantní propagandistické reakce prezidenta Putina, od deeskalačních ("tyto akce nejsou přímým ohrožením naší země") až po eskalační ("akce jsou přímým ohrožením bezpečnosti naší země a budou opětovány"). 

Bez jakékoliv propagandy podporovalo vojenskou akci proti zmíněným zemím jen asi 8 % Rusů. Když však byli vystaveni propagandě, zejména bezpečnostním hrozbám, podpora vojenské agrese vyskočila nad 40 %. Mezi Putinovými příznivci se toto číslo vyšplhalo na 59 %, přičemž po vystavení propagandě bylo proti válce pouze 15 % z nich. 

Studie však především odhalila jeden velmi znepokojivý aspekt: jakmile se veřejné mínění přiklonilo k agresi a proválečné tužby pevně zakořenily, ani Putinova deeskalační prohlášení už nesnížila podporu války. To naznačuje výrazný problém při zvrácení nálad veřejnosti, jakmile byly zformovány účinnou propagandou.

Narativ o vnějších hrozbách, umocněný mocným vůdcem, zabetonuje veřejné mínění směrem k podpoře vojenské agrese. Na takové válečné sentimenty pak ale musí reagovat i protistrana. Výzkum kolegy Michala Smetany z Pražského centra pro výzkum míru a dalších spolupracovníků ukazuje, že třeba v Německu se zvýšila ochota použít jaderné zbraně na ruská vojska z 6 % na dvojnásobek, v Nizozemsku je dokonce přes pětinu respondentů nyní ochotno hodit atomovou bombu na ruské vojáky. Takový názorový posun může být (a je) ruskou stranou jednoduše zneužit jako správnost výchozích varování a potvrzení národního ohrožení.

Porovnání německých ("DE") a nizozemských ("NL") responentů v ochotě užít jaderné zbraně. Porovnání mezi lety 2020 (šedá) a 2022 (černá) u různých scénářů, třeba zaměření jaderného výbuchu na vojsko ("targeting Russian military units") nebo demonstrativní užití bomby ("demonstrative explosion to deescalate"). Jak patrno, ochota radikálně vzrostla.

 

Často si neuvědomujeme, že jakmile jsou názory a postoje veřejnosti zakořeněny, je extrémně obtížné je změnit, protože se stanou standardním pozadím života. Zvažte tradici vánočního stromku. Lidé porazí či koupí kompletně zdravý stromek a vystaví si jej v bytě. Na umírající dřevinu věší jídlo a třpytky. Až stromeček uschne, vyhodí jej. Chování neodlišitelné od psychiatrického onemocnění. Tradice je však tak pevně zakořeněna v naší kultuře jako něco, co je obvyklé, co je dokonce jediné správné, že se stala součástí našich životů bez většího zpochybňování. A zkuste teď někoho přesvědčit, aby stromek nazabíjel.

 

Psáno pro Lidové noviny.

V jeskyni konspiračních teorií

Co stojí za epidemií konspiračních názorů o šíření covidu-19 nebo víry v bizarní důsledky vakcinace, jako je očipování či změna DNA? Pohříchu důvodů je mnoho a nelze očekávat, že je jedno magické řešení zvrátí. Přesto existují opatření, která zkusit lze. 

Především tendence věřit v konspirační teorie až holé nesmysly je evolučně výhodná a prostupuje napříč historií. Dlouhodobě přežívali spíše mírní neurotici často se mýlící v hrozbách, které se nenaplnily, než realisté, kteří ignorovali nepravděpodobné nebezpečí, které přes všechna očekávání stejně nastalo. V době nejistoty a zvratů proto přirozeně cítíme lehce neadekvátní úzkosti a strach. 

Tyto negativní emoce aktivují intenzivnější hledání smyslu a "jakéhokoliv" vysvětlení. V malém to prožívá každý, když se bojí ve tmě. Kdejaký obrys se zdá být útočníkem. Každý zvuk musí být křičením vzdálené oběti. Víra i v nesmyslné teorie dodá pocit kontroly, či spíše iluzi kontroly. Prostředí je "pochopeno" a nabízí se možnost reakce – napadení či vyhnutí se nebezpečí, byť vymyšlenému.

Proti nepřátelským koalicím

Američtí psychologové Jennifer Whitsonová a Adam Galinsky tento jev dokázali ve studii, v níž účastníci řešili těžký kvíz. Jedna polovina účastníků dostávala upřímnou zpětnou vazbu a byla celkem úspěšná. Druzí se manipulativně dozvídali, že téměř vše dělají špatně – vznikl u nich pocit ztráty kontroly. Nechápali, co se děje. Nato všem účastníkům experimentu Whitsonová a Galinsky dali puntíkaté obrázky, v nichž měli identifikovat tvary. V některých zjevně byly: plachetnice, pes, židle, jiné však byly ryzí šum, jen náhodně vytvořená směska bodů. Účastníci, kteří cítili ztrátu kontroly, však i v těchto obrázcích našli nějaký význam či obrazec a byli ochotni se hádat, že "tam skutečně něco je", i když nebylo. 

Příklad použitých puntíkatých obrázků, v prvním je patrná plachetnice a v druhém... co je v druhém?

Ztráta kontroly není jen libůstka experimentálních psychologů. Francouzský tým vědců pod vedením Laurenta Cordoniera nedávno ukázal, že čím méně v určité zemi funguje liberální demokracie, čím více bují korupce a roste nezaměstnanost – tedy tam, kde lidé ztrácí pocit moci něco ovlivnit, tím více obyvatelstvo věří konspiračním teoriím. 

U velkých společenských změn tento mentální mechanismus vede lidi k přeceňování pravděpodobností, že ostatní tvoří nepřátelské koalice, že se někdo spikl a chce převzít kontrolu nad jejich životy – jako že covid-19 vypustili George Soros a Bill Gates, či byl vytvořen na zakázku farmaceutických firem vyvíjejících vakcíny. 

Toto vysvětlení bujení konspiračních teorií nenabízí vládě mnoho příležitostí pro léčbu, protože netransparentní, zkorumpované a kleptokratické vedení země je vlastní příčinou ztráty sebedůvěry občanů něco změnit a uchýlení se do jeskyně stínových konspiračních teorií. Příležitost ke kultivaci uvažování občanů však mají organizace, jejichž členové či zákazníci mají moc či sebevědomí je posouvat – sportovní či zájmové kluby, podniky, profesní asociace by neměly stát opodál. Měly by se zavázat k podpoře odpovědného chování, tj. vakcinaci, a aktivně bojovat proti dezinformacím. 

Psychologie osobnostních charakteristik naopak zdůrazňuje, že lidé se liší v míře vyhledávání nových či intenzivních zážitků, a tedy i ochotou podstoupit kvůli těmto pocitům rizika – ať již finanční či reputační. Přitom nemusí jít o rizikové chování jako extrémní sporty, začátek podnikání či braní drog, ale i o činnosti bez rizika, které přinášejí vzrušení a intenzivní emoce, jako je chození do kina na horory, orientační běh či odkrývání tajemství – ať již vědecky či jinak. 

Věřící v konspirační teorie jsou vlastně fanoušci detektivek, které také zahrnují tajemství, vznášející se nebezpečí a neznámé síly, jimž člověk úplně nerozumí. A čím je konspirační teorie zajímavější, více vzrušující a poutající pozornost, tím více ji lidé považují za hodnou prozkoumání a sdílení. Síla dobrého příběhu je příliš mocná a aspekt přesnosti ne až tak důležitý. 

Stačí pak, aby určité příběhy a mýty definovaly i náležitost ke skupině, názorové či politické, a i vzdělaní lidé bez okolků věří v bludy, jako třeba že přetékání nemocnic pacienty bylo proto, aby anesteziologicko-resuscitační oddělení pro nemocnice zajistily větší přísun financí, a proto si tam pacienty s covid-19 nechávaly bezpředmětně. 

Zde pro zpravodajství a sociální média nedávno navrhl americký psycholog Gordon Pennycook s kolegy jednoduché opatření. Před vlastním sdílením či přeposláním se měli uživatelé zamyslet nad přesností zprávy, kterou hodlají propagovat. I tato triviální intervence – zdůraznění, že nemá jít jen o zábavnost, novost či přihlášení se k vlastní skupině – mnohé přivedla k zastavení šíření informací, které po krátkém ověření skutečně nemohly být pravda. A to i uživatele Twitteru jinak sdílící obsah mediálních žump typu Breitbart či Infowars. Ač intervence byla úspěšná, efekt nebyl velký – kvalita sdílených zpráv vzrostla jen o pár procent. Studie je však příkladem, že lze experimentovat s formou nabídky obsahu a že sociální a jiná média by mohly převzít odpovědnost za to, jaké informace jejich uživatelé dále vysílají do světa. 

Jedna ze studií týmu Pennycooka; účastníci experimentu byli nejdříve instruováni, aby se zamysleli nad přesností jedné zprávy (modrá skupina) nebo nikoliv (červená skupina). Následně viděli řadu titulků zpráv, pravdivých ("True") i nepravdivých ("False"), a byla sledována jejich ochota je sdílet. Jak patrno, intervence vedla k nižší ochotě sdílet nepravdivé zprávy. Zároveň stojí za povšimnutí obří procento lidí, které sdílí zjevné nepravdy.

Absence ověřování informací

V neposlední řadě, byť nejdůležitější, a i nejméně překvapivým důvodem víry v konspirační teorie je nízké kritické myšlení. Studie dokládají, že čím dogmatičtější nebo nereflektivní styl uvažování lidé používají, tím více věří v konspirační bludy. Desetiletí zanedbávání výuky práce s vyhledáváním a ověřováním informací na školách či novináři, kteří dávají prostor notorickým lhářům a nositelům bludného myšlení, nemohou nemít negativní vliv. 

Naštěstí školy, organizace občanské společnosti i proziskové konzultantské firmy již nabízejí nespočet kurzů, jak s informacemi pracovat. Hrozbou je však stratifikace lidí, kteří si význam kritického myšlení uvědomují a vzdělávají se, a lidí, kteří jsou schopni vytvořit si nezvratitelný názor na cokoliv po přečtení si jedné zprávy, a proto příležitost k osobnímu růst nikdy neuvidí. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Jak na proočkování

Ač biomedicínské vědy dokázaly za necelý rok přijít s několika vakcínami proti koronaviru, pouhá třetina Čechů je ochotna se jimi očkovat. Polovina Česka je dokonce silně proti. Za takového stavu bude očkování společensky neúčinné, protože nezajistí skupinovou imunitu – lidé, u nichž očkování nebude efektivní, či občané, kteří jej nechtějí či nemohou dostat, ochráněni nebudou. 

Jak výrazně se vytratila důvěra v biomedicínský systém, nabízí kontrast s reakcí na objev vakcíny proti obrně. Psycholog Steven Pinker v knize Osvícenství píše: dne 12. dubna 1955 skupina vědců oznámila, že vakcína Jonase Salka proti obrně – nemoci, na kterou umírali tisíce lidí ročně a mnoho dětí připoutala k umělým plicím – byla shledána účinnou a bezpečnou. Lidé poslouchali zprávy o vakcíně v úžasu, začaly zvonit zvony, auta troubila, rozezněly se sirény a vojáci pálili salvy. Mnozí si vzali den volna, zavřely se školy či se v nich pořádaly oslavy, lidé si připíjeli v ulicích, objímali děti, chodili do kostelů a smáli se na cizince.

Knihu Enlightenment Now: The Case for Reason, Science, Humanism, and Progress od: Steven Pinker vydalo v roce 2018 nakladatelství Viking.

Nic ani vzdáleně podobného letos nenastalo. Kompletní vakcinační ochranu nemohou dodat vědy exaktní, ale společenské. Měly by navrhnout, jak přesvědčit odpůrce a motivovat přesvědčené, aby se naočkovali. 

Nejjednodušší motivací je nabídnout za vakcinaci peníze. Kdyby stát odměňoval každého očkovaného, řekněme, 2 tisíci korunami, opatření by sice stálo 20 miliard korun – ale šlo by toliko o týdenní ztrátu ekonomiky, kterou jsme obětovali jarní uzávěrou. Lze vytvořit i loterii, v níž každý očkovaný dostane tiket s šancí vyhrát miliardy. 

Leč peněžní motivace nemusí být nejefektivnější cestou: občané si mohou usmyslet, že jsou-li za očkování placeni, může být vakcína nebezpečná. Ještě vážnější problém je, že lidé, kteří cítí povinnost udělat morální věc, mohou být finančními podněty odrazeni. Nabídnete-li dárcům krve peníze za odběr, mnozí odmítnou. Z dobrého skutku a pocitu pomoci potřebným se v jejich očí stala mrzká transakce. Finance lze však přenechávat charitě či lze za vakcinaci dávat i hmotné odměny, které nevytlačí altruistickou motivaci.

Jiným způsobem přesvědčení je sociální tlak. Přirozeně napodobujeme chování blízkých, kolegů, ikon sportovního, uměleckého či politického života. Živý televizní přenos, jak Zeman spolu s Drahošem, hráči Slávie i Sparty, pražští filharmonici i skupina Kabát dostávají injekci, by očkování standardizovalo a u neočkovaných vyvolalo úzkostný pocit, že neudělali něco, co ostatní ano. Jistě se najdou jedinci, kterým kolektivní atmosféra "kdo není očkovaný, není Čech" přijde nevhodná a vymezí se. Nechme jim jejich unikátnost a osamocení. 

Ačkoli vakcíny jsou nové, byly rigorózně testovány a jsou bezpečné. Vždy ale existuje riziko, že se u nějaké skupiny lidí mohou objevit nežádoucí účinky, což může být propagandisticky zneužito. Když velmi různorodí lidé budou signalizovat, že jsou očkováni, šíření lží se omezí, protože šiřitelé jednoduše nenajdou publikum. 

Posledním krokem musí být ulehčení očkovací procedury, u některých vakcín opakované. Lidé často
upřímně plánují něco udělat – jít na vyšetření či zákrok – ale nakonec selžou. Studie ukazují, že zdravotníkem předdefinovaný termín vyšetření, který se dá jednoduše změnit, spojený s upozorněním SMS týden a den dopředu, dokáže radikálně zlepšit závazky pacientů. Fungujeli systém hladce, lidé nečekají, nejsou zmateni nejasnými informacemi, očkování se ukáže být i příjemné – pacient dostane dárek, sladkost či odznak "Jsem očkován" – a míra proočkovanosti letí nahoru. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Pravda a lež

Jediný lidmi vytvořený objekt přímo viditelný z vesmíru je Velká čínská zeď. Květ slunečnice se otáčí za sluncem. Přemíra cukru u dětí vyvolá nekontrolovatelnou aktivitu a neposlušnost... I když se tvrzení zdají být až fádně jasná, dokázali byste uhodnout, které/á z nich neplatí?

Otázka je trochu chytákem, protože není pravdivé žádné z nich. Velká čínská zeď je poměrně útlá, i v maximu šířky nedosahuje více než 10 metrů. Navíc má podobnou barvu jako většina jejího okolí. Kdyby byla vidět z vesmíru ona, byly by i všechny dálnice – což nejsou. U slunečnic je věc trochu složitější, protože listy a poupata se za sluncem skutečně otáčejí, rozkvetlé květenství se ale nehýbe a trvale směřuje k východu. Vliv cukru na hyperaktivitu dětí je zase jednoznačná nepravda. Žádná vědecká studie nebyla zatím schopna ukázat, že by se děti staly nezbednější jen proto, že snědly sladkosti, čokoládu či i rafinovaný cukr. Pověra setrvává v myslích rodičů asi proto, že mohou zlobivost svých ratolestí na něco svést.

Přesto si je naprostá většina lidí jista pravdivostí alespoň jednoho tvrzení. Mnozí i poté, co se dozvědí, že jde o nepravdy, nejsou schopni uznat, že se mýlí. „Určitě je to pravda, četl či slyšel jsem to už mockrát.“ Stokrát opakovaná lež se stala pravdou. (Mimochodem, v Česku se autorství teze často přisuzuje Josephu Goebbelsovi, nicméně neexistuje žádný důkaz, že by tuto či podobnou frázi vymyslel či pronesl.)

Fenomén opakovaných lží nakonec velkou částí občanů považovaných za pravdy je na výslunní zájmu společenských věd zejména poté, co se Donald Trump stal prezidentem USA. V předvečer voleb byly totiž nejsdílenější, nejlajkovanější a nejkomentovanější články na sociálních médiích zjevně falešné – což iniciovalo dosud nekončící debaty, do jaké míry mohou falešné zprávy ovlivňovat volby (a to nejen v USA).

Američtí psychologové Gordon Pennycook, Tyrone Cannon a David Rand (pdf) se proto jali otestovat, zda opakování nepravdivých informací skutečně vede k tomu, že je lidé považují za pravdivější. Účastníkům svého experimentu v 1. kole ukazovali titulky pravdivých i nepravdivých zpráv a žádali je o zhodnocení, zda by podobné zprávy sdíleli svým blízkým. Šlo o desítky zpráv, pozitivních i negativních, o faktech i o různých politicích. Třeba, že Trump poslal vlastní letadlo, aby přivezlo 200 mariňáků z Iráku v roce 1991 (nepravda) nebo že Trump slíbil, že bude ochraňovat práva gayů (pravda).

Nato účastníci v 2. kole vyplňovali dlouhý osobní dotazník a na konci experimentu, v 3. kole, měli u dalších titulků zpráv ohodnotit, zda je považují za pravdivé či nikoliv. Do této poslední fáze však byly někdy zamíchány i zprávy z 1. kola experimentu – některé falešné zprávy účastníci tedy viděli dvakrát. Bylo možné zkoumat, zda „seznámení se“ se zprávou zvýší hodnocení její pravdivosti vůči zprávám, které účastník viděl poprvé. Pohříchu se potvrdilo, že lživé zprávy, které lidé již jednou viděli, hodnotili jako pravdivější. Konejšivým výsledkem bylo, že lživé zprávy jako celek byly hodnoceny jako trochu méně pravdivé než skutečné pravdivé zprávy.

Šokováni výsledky se psychologové snažili zjistit, co by pomohlo, aby lidé opakovaným lžím nezačali věřit více. Provedli další experiment a u falešných zpráv uváděli upozornění, že zpráva je považována za nepravdivou nezávislou institucí ověřující fakta (analogií českého projektu Demagog.cz). Bohužel ani tato varování nezměnila stejný trudný závěr – lidé opakovaným lžím věřili více. Varování měla i nečekaný negativní efekt: účastníci experimentu všechny zprávy – pravdivé i nepravdivé – najednou posuzovali za méně pravdivé. Upozornění, že jsou bombardováni falešnými zprávami nevedlo k ignorování falešných zpráv, ale k obecnému pocitu nedůvěry ve zpravodajství.

Graf ukazuje vyšší hodnocení přesnosti zpráv ("Accuracy rating") účastníky experimentu, pakliže je viděli opakovaně - v 1. i 3. kole experimentu (červená, "Familiarized") než zpráv, které viděli poprvé (modrá, "Novel"). Zároveň je patrno, jak malý vliv mělo upozornění ("Warning"), že jsou zprávy nehodnověrné.

 
Pouhé jediné zopakování lži navodí pocit, že je na ní cosi pravdy. Některým lžím jsme přitom vystavování měsíce a roky. Zvažme, jak silným klamům můžeme věřit.

Jediným pozitivním výsledkem studie je, že lidé nevěří i opakovaným lžím, pakliže jsou v rozporu s elementárním vzděláním, třeba že Země je perfektní čtverec. Ministerstvo školství by se mohlo zamyslet, zda osnovy necílit více na učení, jak kriticky ověřovat informace. Schopnosti pro blaho národa asi důležitější než znalost, že Země je rotační elipsoid.


Psáno pro Lidové noviny.

To mi vysvětlete

Se zaslepenci může být rozumná řeč – když nejdříve zkusí popsat, jak by jejich návrhy fungovaly.

Víte, jak funguje šicí stroj? Téměř každý věří, že šicí stroj zná. Zkuste tedy vysvětlit, jak dokáže jehla pohybem nahoru a dolů vytvořit souvislý šev, když se na rozdíl od ručního šití na druhé straně neobrací. Co drží nit z rubu?

U téměř jakéhokoliv problému rychle získáváme iluzorní pocit vhledu. Intuitivně chápeme, "jak se věci dějí": fotobuňka "pozná", když se před ní něco mihne, útok několika raket USA na cíle v Sýrii "nastartuje" globální válku, česká ekonomika se "přehřívá", a potřebuje proto "zchladit". Niterně cítíme, nebo jsme si dokonce i jisti, že tyto metafory znamenají ryzí pochopení toho, co se děje. Zaměňujeme ale reklamní slogan za technický manuál.

Jakmile bychom měli vysvětlit, jaká elektronika a jak identifikuje pohyb, jaké jsou a jak se projeví motivace všech aktérů mezinárodní politiky, nebo bychom dokonce měli předpovědět vývoj chování milionů subjektů v ekonomice, narazili bychom na svou gigantickou neznalost. V diskuzích se o mechanismech a detailech fungování světa nemluví. Mnohem snazší je diskutovat o tom, co z názorů vyplývá. Debaty jsou pak plné spekulací, co by se dalo či mělo dělat, hodnotících soudů, co je dobře a špatně a kdo je hlupák nebo podplacený korupčník.

Iluze vhledu

Americký ekonom a komentátor Thomas Sowell popsal tento stav, kdy lidé pouze signalizují, jaké mají názory, aniž chápali svět kolem sebe, trudně: "Bolestivým znakem špatného vzdělání je neschopnost člověka formulovat souvislý argument. Lidé ventilují svoje emoce, zpochybňují motivy druhých, odvážně něco prohlašují a opakují fráze – prostě dělají všechno možné, jen doopravdy nepřemýšlejí." Psycholog Philip Fernbach z univerzity v Coloradu je v hodnocení lidstva mírnější a tvrdí, že lidé nejsou primárně povrchní a hádaví. K tomu je ale dovádí zmíněný iluzorní pocit vhledu. Když jsme si jisti, že náš názor skutečně odráží, jaký svět je nebo by být měl, nemáme problém tento názor druhým říkat či vnucovat. Výsledkem je lajkování lží a věření dezinformacím, stačí, že jsou v souladu s našimi předsudky. Následují nekonečné plytké hádky. Cestou z téhle žumpy je přimět lidi formulovat základy, na kterých své názory staví. Fernbach se svým týmem uspořádal experiment (pdf).

Nejprve nechal skupinu Američanů hodnotit různá politická opatření, například sankce proti Íránu kvůli jeho nukleárnímu programu nebo zvýšení věku odchodu do důchodu. V souladu se svým politickým přesvědčením byli někteří účastníci experimentu extrémně pro, jiní naopak proti. Nato je Fernbach vyzval, aby opatření mechanicky vysvětlili, tedy rozepsali, jak skutečně bude fungovat. A to narazili.

Graf ukazuje, jak extrémně (lhostejno zda pro či proti) lidé hodnotí různé politiky („Position Extremity“) v závislosti na tom, mají-li vysvětlit, jak by politika fungovala („Mechanism“) nebo jaké důvody pro ni či proti ní shledávají („Reason“); obojí v závislosti, zda mechanismus či důvody uvádějí před či po hodnocení dané politiky. Jak ukazuje graf, po vysvětlení, jak by politika fungovala, se snižuje extremita názorů. Naopak, mají-li lidé uvést důvody pro politiku, jejich názory na politiku to neovlivní.

 
Třeba zavilý zastánce nezvyšování věku odchodu do důchodu musel uznat, že vlastně neví, jaká je aktuální hranice, kolika let se lidé dožívají, natož kolik peněz se za penze utratí. Neuměl jednoznačně vysvětlit, kde na důchody vzít. Když stát zruší "plýtvající úřady", peníze automaticky nepůjdou do penzijního systému. Zvýší-li se daně firmám, odejdou do zahraničí. Politika zvyšující porodnost se projeví až za desítky let, navíc nemusí projít Kongresem. Nezvýší-li se věk brzy, systém může zbankrotovat…

Bez emocí

Studie uzavírá, že musí-li lidé detailně vysvětlit mechanismus fungování svého názoru, začnou o jeho správnosti pochybovat. Připustí, že světu tolik nerozumějí nebo nemají dostatek informací, aby mohli být kategoričtí. Musí přijmout, že existuje víc možných perspektiv, jak se na problém dívat, protože ho ovlivňuje mnoho faktorů, do kterých nevidí. Fernbachův experiment varuje, že se nemáme ptát na důvody, proč někdo něco podporuje či něčemu odporuje, místo toho se máme zajímat, jak přesně bude fungovat to, co navrhuje nebo před čím varuje. Když odkryjeme mechanismus plánů, dokážeme o nich konstruktivně a bez silných emocí diskutovat. Případně se ukáže, že někdo věří jakési nelogické mystice, a lze ho tedy ignorovat.

Chcete-li diskutovat o šicích strojích, musíte vědět, že když jehla projde tkaninou, na niti se vytvoří smyčka, kterou zachytí chapač ukrytý pod pracovní plochou. Jakmile jehla znovu proděraví látku, protáhne smyčku novou smyčkou, čímž vytvoří šev. Bez téhle znalosti se nesnažte ostatní přesvědčovat o tom, jaký šicí stroj je nejlepší.


Psáno pro Finmag.

Jak utopit pravdu. Válka podle mediálního kalendáře

Když věnujete pozornost nějaké události, přicházíte o možnost vnímat další informace. Politici strategicky využívají omezené pozornosti voličů, aby utopili negativní zprávy v moři irelevantních informací. Nová studie o izraelsko-palestinském konfliktu ukazuje, že i vojenské operace Izraele jsou plánovány na dny informačně bohaté, aby se vyhnulo přílišné medializaci jejich případného neúspěchu.

Politici jsou odpovědní do míry, s jakou je o jejich počínání informována veřejnost. Bez dohledu informovaných voličů politika degeneruje do korupční hry, v níž si zájmové skupiny odklánějí zdroje a manipulují právem a státními institucemi.

Vedle médií, která se nebojí konfrontovat státní moc nepříjemnou pravdou, je však informovanost veřejnosti závislá i na schopnosti občanů informace zpracovávat. V informačním nadbytku není problém informace najít, ale poznat důležitost určitých zpráv vůči informačnímu šumu. Kdykoliv totiž lidé diskutují o nějakém tématu, znamená to, že k jinému tématu mlčí. V mediálním poradenství je proto znám přístup „utopení pravdy“ – praxe, při níž se zveřejnění negativních zpráv spojí s událostmi, které je pravděpodobně zastíní. Notorickým případem je Jo Moore, mediální poradkyně britské Labor party, která po útocích na Světové obchodní centrum 11. září 2001 radila svým nadřízeným, ať rychle provedou či zveřejní cokoliv, co chtějí navždy pohřbít. V dnech a týdnech po útoku islamistů na USA se britská média nezabývala přízemními záležitostmi, jakými jsou veřejné zakázky, jmenování spřátelených osob do klíčových pozic či přidělováním netransparentních dotací. Pozornost všech byla vyčerpána jinde.

Lze dohledat několik podobných strategických rozhodnutí politiků, které nastaly „shodou okolností“ v době výrazných událostí. Ruská vojska zaútočila na Gruzii v roce 2008 při začátku letní olympiády; Silvio Berlusconi coby italský premiér vydal kontroverzní dekret omilostňující řadu za korupci odsouzených politiků ke dni, kdy se Itálie kvalifikovala do světového poháru ve fotbale; podobně i Izrael útočil na Gazu v době semifinále mistrovství světa ve fotbale.

Není to však jen náhoda, děje-li se tolik událostí, nebo jsou politici skutečně takto sofistikovaní? Otázku si položili ekonomové Ruben Durante a Jekatěryna Žuravskaja z evropského Centra pro výzkum hospodářské politiky a pokusili se ji ověřit na případě izraelsko-palestinského konfliktu. Obě strany jsou velmi závislé na mezinárodní podpoře a pomoci. Palestinci spoléhají na arabské země, Izrael zase na USA. Americká podpora Izraele však typicky poklesne, ukáže-li se, že jeho vojenské operace proti palestinským teroristům (zejména Hamásu) vedly i k zabití civilistů. Izrael je zároveň v „mediální nevýhodě“, jelikož coby demokratický stát někdy výsledky vojenských akcí zveřejňuje. Mnohdy přitom nelze stoprocentně zajistit, že útok nepovede i k civilním obětem. Pro Izrael je proto prospěšné plánovat útoky, aby jejich případný neúspěch zakryly ostatní zprávy, typicky politické a sportovní události v USA. Naopak Hamásu může být americká veřejná podpora lhostejná.

Durante a Žuravskaja nashromáždili data o amerických politických událostech, federálních a státních volbách, důležitých projevech a o významných sportovních utkáních mezi lety 2000 až 2011 a podívali si, zda je disproporčně předcházely útoky Izraele na palestinské teroristické cíle. Potvrdilo se, že čím více je informacemi nabytý den v USA, tím větší je pravděpodobnost, že Izrael den předem zaútočí. Zatímco u palestinských útoků podobná závislost neplatí. Pochopitelně zjištění neplatí za všech okolností, kupříkladu urgentní likvidace zrovna identifikovaných teroristických vůdců probíhá zcela nezávisle na tom, co se v USA děje. Naopak, využívá-li Izrael těžkou vojenskou techniku a zasahuje-li v obydlených oblastech, čeká spíše na informačně nabytý den.

Poměr dnů (v %) během nichž Izrael útočil na Palestince při konání významných politických či sportovních událostí v USA ("Major political/sport events") a ve dnech bez nich ("No major political/sports events").

Studie dokázala, že i vojenské kampaně jsou plánovány dle své potenciální mediální odezvy. Hlubší pointa je také zřejmá – vždy zvažujme, jaké důležitější události, skandály či kontroverze mohou být zakrývány informační pěnou nejen tiskových mluvčí a PR agentur.


Psáno pro Finmag.

Odvaha alespoň v nákupním košíku?

Ekonom obvykle nevěří tomu, co lidé říkají. Mluvit totiž většinou nic nestojí. Chceme-li poznat, jaké hodnoty člověk skutečně drží, je třeba sledovat, jak se chová. Někdo neustále plká o hrozbě velké uhlíkové stopy, nicméně jezdí autem do klimatizovaných restaurací pít kalifornské víno. Jiný káže o podpoře nezaměstnaných, není však ochoten prodejcům Nového prostoru dát ani pár korun. Většina občanů tvrdí, jak dbají o kvalitní stravu, nejprodávanější jsou však levné, průmyslově zpracovávané potraviny.

Sonal Pandya a Rajkumar Venkatesan (pdf) se zaměřili na to, zda spotřebitelé budou ochotni obětovat oblíbené výrobky ze země, s níž jejich národ vstoupil do politické rozmíšky. Vybrali si událost roku 2003, kdy Francie odmítla podpořit USA při invazi do Iráku (zásah, který schválila OSN). Američané tento krok povšechně vnímali jako zradu spojeneckých závazků, což vyústilo v protifrancouzské nálady a výzvy k bojkotům francouzské produkce. Spor nabral až absurdní roviny, když bramborové hranolky, jež jsou v USA nazývány „French fries“ – francouzké hranolky, americký kongres ve svých prostorech přejmenoval na „Freedom fries“ – hranolky svobody.

Americké veřejné mínění týkající se podpory války v Iráku (černá linka), kladného vnímání Francie (červená linka) a ochoty nakupovat francouzské zboží (modrá linka) chvíli před a po (čárkovaná zelená linka) invazi. Jak patrno, se zhoršující se pověstí Francie klesla i ochota Američanů kupovat její výrobky.

Jelikož je pro spotřebitele složité sledovat, odkud produkce přímo pochází (zejména je-li složena z částí, jež se vyrábí v mnoha zemích), měřili ekonomové nenávist k v francouzským značkám. Ač kosmetika L’Oréal či pivo Raison D’Être mohlo vzniknout kdekoliv, signalizuje francouzskou provenienci. Měl-li tedy výrobek podobný název či skupinu písmen jako „oui“ či „eau“, byl zařazen coby „francouzský“. Na základě dat z 1100 supermarketů o prodejích více než 8000 značek se potvrdilo, že Američané omezili nákupy francouzských výrobků.

Čím více protifrancouzských zpráv média vydávala či čím více v daném supermarketu nakupovalo rodilých Američanů, tím byl propad intenzivnější. Ač si o důvodech bojkotu můžeme myslet cokoliv, alespoň protestující jen planě nevypouštěli vzduch z úst, ale nesli reálné náklady omezením své dosud oblíbené spotřeby.


Psáno pro Vesmír.

‚Cizáci propouštějí naše lidi‘ čili o objektivnosti médií

Kriticky uvažující člověk by nikdy neměl brát zprávy doslova, objektivnost zpravodajství neexistuje. Příkladem, čtete nyní tento text a neexistuje přitom žádný „objektivní“ důvod, zda se zrovna problém objektivnosti médií stal důležitějším, ohrožujícím či zajímavějším. Určování agendy, čili „o čem se píše“, tak může být mocnou manipulací médií, kterouž usměrňují omezenou pozornost občanů.

Guido Friebel a Matthias Heinz (pdf) se v SRN zaměřili na prokázání, zda místní tisk znevýhodňuje zahraniční firmy, třeba tím, že častěji a detailněji píše o jejich negativních stránkách. Nashromáždili případy, v nichž se domácí a zahraniční firmy zbavovaly zaměstnanců a novinové zprávy, které o propouštění psaly (jedním z jejich ukazatelů byl počet slov článku na každého propuštěného zaměstnance). Zatímco neplatí, že by média referovala o zahraničních firmách či jimi vytvářených pracovních místech více, pakliže zahraniční firma začne propouštět, noviny jsou toho plné. O domácích firmách se píše v podstatě stále stejně, bez ohledu na počet propuštěných.

První část grafu ukazuje, kolik slov napíší noviny o propuštěném zaměstnanci, jedná-li se o domácí firmy ("Domestic"), druhá část ukazuje totéž pro zahraniční firmy ("Foreign") dle intenzity aktuální nezaměstnanosti (měřeno dle kvintilů měr nezaměstnanosti).

Překvapivě se nepotvrdilo, že by za nerovným přístupem k „cizákům“ stály zájmy některých novinářů či majitelů médií. Předpojatí byli vlastně všichni, což napovídá, že spíše nadbíhají poptávce čtenářů, kteří chtějí číst více o „nespravedlivostech“ zahraničních firem než o jejich přínosech.

Studie tak i ukazuje, že výhody globalizace máme tendenci brát za dané (více příležitostí k práci, ale i více zboží, jejich variant, za nižší ceny) a ani už je možná nevnímáme, zatímco negativa nás přitahují a nadzvedávají. Místo vytvoření objektivního názoru si prostě chceme potvrdit vlastní předsudky.


Psáno pro Vesmír.

Jak moc jsou lidé ovlivnitelní médii?

Vliv médií na smýšlení a rozhodování lidí je bezesporu značný, přesto je poměrně nesnadné tento efekt potvrdit. Čteme, posloucháme a sledujeme totiž média, která máme rádi – což obvykle znamená, že podporují naše již existující názory a zájmy. Vydavatelé proto mohou spíše nadbíhat předsudkům svých sledujících, než aby byli nutně tvůrci jejich světonázoru a ovlivňovali jejich chování.

David Yanagizawa-Drott (pdf) si na prokázání vlivu médií vybral extrémní příklad politické propagandy – rwandskou genocidu, při níž vládnoucí majorita Hutuů vyvraždila zhruba půl až milión členů etnika Tutsiů a umírněných soukmenovců. Na zabíjení se podílela nejen armáda a místní milice, ale i běžní Hutuové. Za silou odpovědnou, aby se tolik obyčejných lidí chopilo mačet a rozsekali své sousedy, bývá obviňováno mj. i rwandské veřejné rádio. Jeho propagandistické vysílání útočilo na Tutsie, obviňovalo je ze snahy o převrat a úpadek země. Rétorika moderátorů velela k odplevelení země od švábů a signalizovala, že vražda a krádež majetku Tutsiů nebude státem jakkoli postihována.

Jelikož je rwandská geografie členitá, Yanagizawa-Drott mohl využít velmi rozmanité kvality signálu rozhlasu a stanovit, zda tam, kde byl slyšet vždy a jasně, bylo vraždění intenzivnější než v oblastech, kam se signál „náhodou“ nedostal.

Podíl lidí ve vesnicích majících v dané oblasti dobrý příjem propagandistického rozhlasu. Červené body jsou vysílače.

Potvrdil, že stíhaných za násilí v době genocidy je razantně více v oblastech majících dobré pokrytí rozhlasem. Jeho vysílání rovněž dokázalo zintenzivnit nábory milicí a stmelilo a nabudilo jejich členy. Potvrdilo se rovněž, že ve vesnicích, v nichž žila méně vzdělaná populace, byl vliv propagandy nejsilnější. Z analýzy vyplývá, že zhruba 10 % pachatelů zvěrstev se jich účastnilo jen a pouze kvůli vlivu rozhlasu.

Celkový počet stíhaných osob za násilí v době genocidy v jednotlivých oblastech Rwandy (k bílým místům neexistují data).

Psáno pro Vesmír.