Když chybí důvěra

Zprávy o uvolňování v Německu, Rakousku, Itálii či Dánsku doprovází volání, ať i Česko zahodí jho hygienického otrokářství a vrátí se ke svobodě před covidem. Ponechme stranou, že kromě Dánska byla ve zmiňovaných zemích opatření mnohem tvrdší než v Česku, a uvolňují tak na naši úroveň. Dánsko opatření skutečně ruší, premiérka Mette Frederiksenová však spoluobčany varuje, že na podzim se restrikce nejspíše vrátí.

Dánové své vládě věřili a většina z nich, včetně zástupců opozičních stran, restrikce vnímala jako omezující, nedokonalá, ale nutná. Téměř každý je očkovaný, převážná část třetí dávkou. Opatření, od vakcinace po pomoc v nemoci, byla spontánně spoluorganizována místními úřady. 

Demonstrace s šibenicemi a blokování pandemického zákona opozicí ukazuje, že Česko je jiné. Z covidové krize si odnášíme rozorání společenské důvěry. Zmínka o očkovací kampani je vulgarismem. Zeptáte-li se obyvatel na smysl testování, nezanedbatelná část odpoví, že byla zavedena, aby si výrobci testů a laboratoře nahrabali. Trasování byly praktiky StB. I zjevně inteligentní lidé tvrdí, že zdravým dětem covid neublížil, i přes nezvratné důkazy pro opak. Jedinou reakcí některých obcí na covid byla úprava úředních hodin. 

Nastavení mysli, že vše je spiknutí, nikdo se o nikoho nestará a nikomu nelze věřit, může být nejhorším traumatem epidemie.

Rozčilení není program

Představte si městečko s necelými čtyřmi tisíci obyvateli. Město nemá nemocnici a nejbližší je několik hodin jízdy. Ve městě nejsou ani žádné školy. Autobusové spojení do okolních měst vlastně neexistuje. K dispozici nejsou žádné noviny ani lokální zprávy. Naprostá většina obyvatel chybějící školy i nemocnici nese velmi trpce, přitom žádná z existujících politických stran nevyvinula jakoukoliv aktivitu, aby je zřídila. Žádný tlak na kraj či na vládu v posledních desetiletích není zaznamenán. 

Neexistují ani žádné dobrovolnické aktivity, které by absentující školství a zdravotní péči v místě mírnily, jako jsou dětské kroužky či doučování od vzdělanějších obyvatel. Sousedé se nejsou schopni domluvit, aby zajistili dopravu a prostory lékaři, který by byl ochoten do městečka někdy přijet. Podobně absentuje snaha o rozšíření autobusového či jakéhokoliv jiného dopravního spojení. 

Trudný popis jihoitalského městečka Chiaromonte z konce 50. let přinesla slavná studie amerického sociologa Edwarda Banfielda. Zajímalo jej, proč přes zjevnou nespokojenost a deprivaci od základních služeb se sousedé nikdy nezorganizovali, nevytvořili skupinu či spolek. Místo toho desetiletí osamoceně nadávali. Přičemž, řečeno Masarykovým klišé, "rozčilení není program". 

Banfield svá studia uzavřel vysvětlením, že na jihu Itálie vymizela (či nikdy nevznikla) společenská důvěra. Mimo okruh nejbližší rodiny místní ostatním nevěří. Ilustrovala to i tradice, při níž otec dal syna na vysokou zídku. Řekl mu, ať zavře oči a skočí. Slíbil, že jej chytne. Neudělal to. Brečícího kluka nato seřval, že je hlupák. "Tady nesmíš nikomu věřit!" Rada, kterou cynik možná ocení jako hlubokou, ale je-li aplikována univerzálně, znemožňuje dosažení společenských cílů. 

Nedůvěřuje-li občan úředníkovi či politikovi, neobrátí se na něj s žádostí o řešení problému. Nevěříte-li policii a soudům, necháváte zločiny nevyšetřovány a netrestány. Nedůvěřujete-li sousedům, nevznikne komunita, jež by zavedla služby, které by prospívaly většímu okruhu lidí. Nedůvěřujeteli médiím, minou vás důležité informace. Nedůvěřujete-li kolegům, nezaložíte firmu, protože se bojíte, že vás okradou. 

Od doby původní studie byl tento jednoduchý závěr rozšířen, Italové na jihu nejsou asociální (pořádají řadu společných oslav a pomáhají si při neštěstích) a za chudobou jihu stojí celá řada dalších faktorů geografickou izolací počínaje a vládou mafie konče. Koncept sociální důvěry však zůstal významným faktorem určujícím hospodářskou prosperitu a kvalitu života jakéhokoliv regionu. Studie ukazují, že země, ve kterých si lidé věří, zvládly covid s nižším počtem obětí i intenzitou protiepidemických opatření. Dokázaly tím krizi využít k rozvoji podnikání a inovací a v důsledku podnítila pandemie i vzkvétání dobrovolnictví a občanských aktivit. 

Graf ukazuje míru proočkovanosti (osa x v %) a vnímanou míru korupce vlády („Government corruption“; osa y) v 177 zemích světa. Obyvatelé korupcí promořených zemí solidární očkování odmítli a raději se promořili covidem s masivními ztrátami na životech. Detailní metodika.

Zbabělým politikům navzdory

Věřme, že ač tam máme našlápnuto, neskončíme v Chiaromonte. Třeba v Praze je inspirativní příběh sousedského spolku Homolka. Skupina sousedů léta kultivuje přírodu v okolí, starají se o místní přírodní koupaliště a sokolovnu. Podporují bezobalové hospodářství. Pořádali nespočet akcí pro rodiny. To všechno za ignorování či aktivního škození místního zastupitelství. Konečně poslechli i Masarykovu radu a jdou do voleb coby Praha 5 sobě. Podobným spolkem sousedů je Osmička žije, opozice v zastupitelstvu Prahy 8, za nimiž je vidět obrovské nadšení a zároveň konstruktivní protiakce k etickým a ekonomickým selháním místního úřadu.

Nechť rozkvět těchto ambiciózních občanských aktivit, důvěra v bližní a motivace věci měnit je odkazem covidové krize, nikoliv bláhová a neinformovaná lůza v ulicích a ubozí a zbabělí politici, kteří jí naslouchali a dovedli Česko v roce 2021 k nejvíce mrtvým od druhé světové války. 

 

Tento graf naopak ukazuje míru proočkovanosti (osa x v %) a mezilidskou důvěru („Interpersonal trust“; osa y). Čím více si lidé věřili, tím méně pro ně bylo problematické nechat se naočkovat.

Psáno pro Lidové noviny.

Abychom neupadli před cílem, Účel světí prostředky také v kampani za co nejvyšší proočkovanost populace

Ochota lidí očkovat se proti covidu je stále nedostatečná, aby bylo možné (nejen) v Česku dosáhnout kolektivní imunity. Zůstane-li až čtvrtina populace neočkovaná, jak naznačují průzkumy, prostor pro množení a mutaci viru bude příliš velký. Dalším epidemickým vlnám se nevyhneme. Značná část úsilí věnovaného vývoji a distribuci vakcíny proti covidu tak může přijít vniveč. Abychom neupadli před příslovečnou cílovou páskou, je třeba v nadcházejících týdnech zintenzivnit komunikaci výhod (a určitých malých rizik) očkování, ale i zvolit kreativnější cesty, jak nadchnout lidi pro naději, kterou univerzální proočkovanost nabízí. Behaviorální vědy nabízejí paletu nástrojů umožňujících přiblížit se této metě.

Pomoz seniorovi, získej očkování

Právě nyní je ideální čas na spuštění programu "pomoz seniorovi, získej očkování" jako na Slovensku, v USA a dalších zemích. Marketing firem dlouhodobě využívá podobný trik při oslovování těžko získatelných klientů. Přivede-li jim někdo zákazníka, získá slevu či jiné výhody. Nabídka funguje, protože lidé jsou snáze přesvědčitelní blízkým člověkem a osobním doporučením než reklamou a PR propagací. Předně blízkým věří a zároveň tuší, že se službou či výrobkem mají zkušenost, takže jim eventuálně pomohou a poradí. 

V Česku nejsou naočkovány statisíce šedesátníků a sedmdesátníků. Někteří z principu vakcinaci odmítají. Jiní trpí úzkostí z rezervačního systému a vypadnutí z rutiny, budou-li muset někam cestovat. Další se bojí, že se při očkování v nemocnici nakazí. Jiní se nechtějí trápit dopravou, MHD, či v labyrintu masových očkovacích center. Dodejme motivaci jejich mladším bližním. Pomohou-li seniorovi se dostavit do očkovacího centra, získají očkování sami bez ohledu na věkový limit. Obavy, že se v inzerátech "bude kšeftovat s babičkami" či že "dědové budou chtít uplatit," jsou určitě namístě. Věřím, že mnohá taková etická klopýtnutí budou více než kompenzována zvýšenou ochranou nejohroženějších spoluobčanů, kteří by se jinak na očkování nedostavili. 

Když se přenesete přes "americký" styl vyprávění, při němž každý vědec je geniální a každé testované opatření je treskutě úžasné, v knize How to Change: The Science of Getting from Where You Are to Where You Want to Be od: Katy Milkman, kterou letos vydalo nakladatelství Portfolio, najdete řadu dobrých nápadů, jak se či ostatní motivovat ke změně chování.

Další behaviorální intervencí je omezení prokrastinace se nechat naočkovat. Zvažte, kolikrát jste si vzpomněli (či vám manžel/ka připomněl/a), že musíte zajít na úřad, objednat se u lékaře, či na výměnu pneumatik. Vždy v nejméně vhodný moment, kdy jste neměli čas. Za chvíli jste na to zapomněli, abyste si vzpomněli v noci, kdy už se s tím zase nedalo nic dělat. A tak dále i po několik dní. Až jste povinnost zcela vypustili. Podobně mnoho lidí může plánovat na očkování jít, ale neustále se zapomínají registrovat, až se naučí očkování ignorovat zcela. Předobjednání může snadno spojit záměr s chováním. Studie z USA ukazují, že lidé, kteří jsou předobjednaní na očkování, se s větší pravděpodobností nechají očkovat, i když mohou svůj termín změnit či zrušit, než lidé, kteří se musejí sami aktivně registrovat. 

Klíčová je rovněž možnost takto předobjednat celé firmy, státní instituce, spolky, či osoby, které jsou v péči neziskovek či úřadů. Domluva s očkovacím centrem umožní, že lidé ze stejné organizace jsou předobjednáni na stejný den, organizace objedná dopravu a sociální tlak "většiny" zajistí, že skutečně jen ortodoxní odmítači vakcinace zůstanou pozadu. 

Podobně lze skupinovou či organizační identitu využít v soutěživosti, kterou manažeři či jiní lídři někdy dokážou zažehnout. Dosáhnou vyšší proočkovanosti fotbaloví fanoušci Plzně, či Slavie (co navíc spojit lístek na zápas s objednáním na očkování)? Vězni na Pankráci, nebo na Mírově? Zaměstnanci RegioJetu, nebo Českých drah? Navíc i zákazníci jistě upřednostní firmu – ať už je to dopravce, pohostinství, či maloobchod –, která bude hrdá na plnou proočkovanost svých zaměstnanců, než konkurenta, jehož zaměstnanci vakcínám nevěří.

Oslaďme si to

Posledním, leč neméně účinným nástrojem přesvědčování je oslovované prostě uplatit. Etikové mohou být opět na štíru s tím, že morální imperativ očkováním ochraňovat sebe a své blízké je nahrazen materialistickými dary. Leč opět věřím, že účel zde světí prostředky. Uzávěry hospodářství stojí miliardy korun týdně, zbankrotované firmy i lidské osudy, proto i tisícové dary mohou být efektivním nástrojem zvýšení vakcinace, která uzávěry učiní zbytečnými. 

Odměna nemusí být nutně hotovostí od státu. Ve světě existuje nespočet příkladů, jak lze oslovit jinak těžko přesvědčitelnou populaci – restaurace a pivovary nabízí očkovaným piva zdarma (byť by se po očkování pít alkohol neměl), firmy svým vakcinovaným zaměstnancům dávají dny volna a příspěvky na dovolenou, školy očkovaným studentům výhody při registraci předmětů a města umožňují očkovaným zadarmo cestovat MHD. Koneckonců i běžný rozum říká, že nepříjemnou aktivitu je nutno něčím osladit, aby se stala příjemnější. 

Mnoho z uvedených opatření bylo ověřeno. Některá fungují velmi, jiná málo, mnohá k vakcinaci přivedla nespočet lidí, některá naopak přesvědčila jednotlivce o jejich konspiračních teoriích. Nicméně, je lepší zkoušet a i mockrát neuspět, než nezkusit nic a pak vinit ty, kteří měli přijít, ale nepřišli.

Psáno pro Lidové noviny.

Jak na proočkování

Ač biomedicínské vědy dokázaly za necelý rok přijít s několika vakcínami proti koronaviru, pouhá třetina Čechů je ochotna se jimi očkovat. Polovina Česka je dokonce silně proti. Za takového stavu bude očkování společensky neúčinné, protože nezajistí skupinovou imunitu – lidé, u nichž očkování nebude efektivní, či občané, kteří jej nechtějí či nemohou dostat, ochráněni nebudou. 

Jak výrazně se vytratila důvěra v biomedicínský systém, nabízí kontrast s reakcí na objev vakcíny proti obrně. Psycholog Steven Pinker v knize Osvícenství píše: dne 12. dubna 1955 skupina vědců oznámila, že vakcína Jonase Salka proti obrně – nemoci, na kterou umírali tisíce lidí ročně a mnoho dětí připoutala k umělým plicím – byla shledána účinnou a bezpečnou. Lidé poslouchali zprávy o vakcíně v úžasu, začaly zvonit zvony, auta troubila, rozezněly se sirény a vojáci pálili salvy. Mnozí si vzali den volna, zavřely se školy či se v nich pořádaly oslavy, lidé si připíjeli v ulicích, objímali děti, chodili do kostelů a smáli se na cizince.

Knihu Enlightenment Now: The Case for Reason, Science, Humanism, and Progress od: Steven Pinker vydalo v roce 2018 nakladatelství Viking.

Nic ani vzdáleně podobného letos nenastalo. Kompletní vakcinační ochranu nemohou dodat vědy exaktní, ale společenské. Měly by navrhnout, jak přesvědčit odpůrce a motivovat přesvědčené, aby se naočkovali. 

Nejjednodušší motivací je nabídnout za vakcinaci peníze. Kdyby stát odměňoval každého očkovaného, řekněme, 2 tisíci korunami, opatření by sice stálo 20 miliard korun – ale šlo by toliko o týdenní ztrátu ekonomiky, kterou jsme obětovali jarní uzávěrou. Lze vytvořit i loterii, v níž každý očkovaný dostane tiket s šancí vyhrát miliardy. 

Leč peněžní motivace nemusí být nejefektivnější cestou: občané si mohou usmyslet, že jsou-li za očkování placeni, může být vakcína nebezpečná. Ještě vážnější problém je, že lidé, kteří cítí povinnost udělat morální věc, mohou být finančními podněty odrazeni. Nabídnete-li dárcům krve peníze za odběr, mnozí odmítnou. Z dobrého skutku a pocitu pomoci potřebným se v jejich očí stala mrzká transakce. Finance lze však přenechávat charitě či lze za vakcinaci dávat i hmotné odměny, které nevytlačí altruistickou motivaci.

Jiným způsobem přesvědčení je sociální tlak. Přirozeně napodobujeme chování blízkých, kolegů, ikon sportovního, uměleckého či politického života. Živý televizní přenos, jak Zeman spolu s Drahošem, hráči Slávie i Sparty, pražští filharmonici i skupina Kabát dostávají injekci, by očkování standardizovalo a u neočkovaných vyvolalo úzkostný pocit, že neudělali něco, co ostatní ano. Jistě se najdou jedinci, kterým kolektivní atmosféra "kdo není očkovaný, není Čech" přijde nevhodná a vymezí se. Nechme jim jejich unikátnost a osamocení. 

Ačkoli vakcíny jsou nové, byly rigorózně testovány a jsou bezpečné. Vždy ale existuje riziko, že se u nějaké skupiny lidí mohou objevit nežádoucí účinky, což může být propagandisticky zneužito. Když velmi různorodí lidé budou signalizovat, že jsou očkováni, šíření lží se omezí, protože šiřitelé jednoduše nenajdou publikum. 

Posledním krokem musí být ulehčení očkovací procedury, u některých vakcín opakované. Lidé často
upřímně plánují něco udělat – jít na vyšetření či zákrok – ale nakonec selžou. Studie ukazují, že zdravotníkem předdefinovaný termín vyšetření, který se dá jednoduše změnit, spojený s upozorněním SMS týden a den dopředu, dokáže radikálně zlepšit závazky pacientů. Fungujeli systém hladce, lidé nečekají, nejsou zmateni nejasnými informacemi, očkování se ukáže být i příjemné – pacient dostane dárek, sladkost či odznak "Jsem očkován" – a míra proočkovanosti letí nahoru. 

 

Psáno pro Lidové noviny.

Rok navíc

Jakou cenu má dvanáct měsíců života? Napoví tabulky zdravotních pojišťoven nebo účtenky za detektory kouře – a trojčlenka.

V ekonomii zdravotnictví není slavnější studie než té od Tammy Tengsové z Dukeovy univerzity v Severní Karolíně: „Pět set zákroků zachraňujících život a jejich nákladová efektivita“ (pdf). Tengsová v ní se svými kolegy v polovině devadesátých let aplikovala ekonomickou analýzu nákladů a přínosů na výdaje veřejného zdravotnictví.

Americké pojišťovny například platí mamografické vyšetření ženám starším padesáti let. Většině vyjde negativně, ale někdy pohříchu odhalí nádor. Následná léčba je obvykle úspěšná a prodlouží tak životy mnoha nemocných. Podělí-li se náklady na vyšetření a léčbu množstvím získaných let, zjistíme, že u pravidelného mamografického screeningu této skupiny vyšel „rok života navíc“ na necelé tři tisíce dolarů, což je méně než u žen výrazně mladších, které ještě nejsou tak ohrožené, a u kterých se tak většina vyšetření vlastně „promrhá“.

Povinná očkování koupí rok života dokonce za koruny. Jsou totiž levná, a jelikož prodlužují život už dětem, náklady na vakcínu se rozpustí. Naopak rok života navíc získaný dialýzou pro pacienty se selhávajícími ledvinami stál v době srovnání desetitisíce dolarů.

Tým vědců nepřesvědčoval, že by bylo nutné drahou léčbu eliminovat. Upozornili jen, že chce-li stát rozdělovat finance efektivně, měl by je dávat do oblastí, kde může zlepšit zdraví za mnohem méně peněz – jednoduše proto, že za stejný rozpočet získají občané delší život.

Graf z článku Tengsové ukazuje náklady (v USD roku 1993) na rok zachráněného života u různých opatření. Jak patrno, sice se nadproporčně využívají velmi levná opatření (která jsou vlastně zadarmo), existuje i značný podíl opatření, které stojí miliony a miliardy.

Ekonomové se navíc nezastavili jen u medicíny. Absurdní podle nich bylo třeba povinné vyztužení budov v amerických oblastech postižených zemětřeseními: takto zachráněný rok života stál stamiliony korun. Naopak kampaně proti nadměrnému pití organizované vládou a firmami sice zástupy alkoholiků nepřesvědčí, jsou ale levné a nějakou účinnost mají, takže rok života navíc přinesou skoro zadarmo. (Což je relevantní zejména pro Česko, kde každý den někdo zemře v důsledku opilosti a čtyři lidé kvůli cirhóze jater.)

Není rok jako rok

Nejde ale jen o holý život. Při kalkulacích efektivnosti zdravotnických opatření se dnes používá ukazatel QALY: quality-adjusted life year, rok života zohledňující jeho kvalitu. Hodnota 1 znamená život v plném zdraví, 0 smrt. (Záporné hodnoty popisují situace, kdy je smrt vítanější než život.)

Představte si, že jste po ochrnutí odkázáni na vozík. Existuje léčba, která vás postaví zpět na nohy, ale zkrátí vám život o polovinu. Pokud byste na ni přistoupili, QALY života na vozíku má hodnotu nejvíce 0,5. Kdyby naopak někdo nebyl ochoten obětovat ani minutu života, QALY by bylo 1. Pak by samozřejmě nedávalo smysl ho léčit.

Zvažování QALY upřednostňuje taková opatření či léčbu, která život nejen prodlužují, ale současně berou ohled i na jeho kvalitu. Třeba transplantace ledvin: i když jsou příprava, operace a pooperační péče drahé, pacient po ní může prožít téměř normální život, není neustále unavený, netráví dvanáct nebo víc hodin týdně na dialýze a nebojuje s pravidelnými infekcemi. Přestože je operace mnohem dražší než dialýza, po přepočtu na QALY vyjde asi čtyřikrát výhodněji.

Opusťte budovu

Studie Tammy Tengsové a jejích kolegů vyvrátila sentimentální argument, že na lidský život nejde dát cenovku, protože je nevyčíslitelné hodnoty. Vlády – a nejen ony – to samozřejmě dělat musejí.

Nelze investovat do všeho najednou, vybírat by se proto měla nejúčinnější opatření. Zvolíte-li jedno, nezbydou vám peníze na druhé a lidé, kterým by pomohlo, zbytečně zemřou, zraní se nebo onemocní.
Vlády bohužel odmítají zachraňovat životy za tisíce korun v jedné oblasti, aby je jinde zachraňovaly za stamiliony. Stejně nekonzistentně svůj život oceňují i jednotlivci. V roce 2017 v Česku zemřelo 34 lidí v důsledku vystavení kouři a ohni. Jde sice o vzácnou příčinu skonu: 0,03 % z celkových 112 tisíc úmrtí, riziko nicméně existuje a každý se může rozhodnout, zda ho chce zmenšit, či ne. Dobré detektory kouře stojí asi tisíc korun a snižují pravděpodobnost úmrtí při požáru o 45 procent.

Trojčlenkou se můžeme dobrat k tomu, že kdo není ochotný obětovat tisícovku, aby snížil riziko smrti z 0,0003 na 0,00016, života si necení ani na 7,1 milionu.

No dobře: kalkulovat cenu života z jediného rozhodnutí je směšné. Lidé ale čelí nespočtu podobných voleb: připlatit si za bezpečnější auto, přestěhovat se do dražší čtvrti s lepší vzduchem, zaplatit nadstandardní lékařské testy? Při rozhodování poodkrývají, kolik jsou ochotni – a schopni – dobrovolně obětovat peněz, aby snížili známé riziko smrti, a tím naznačují, na kolik si svého života vlastně cení. Naprostá většina podobných studií pochází z USA, viz například práce Roberta W. Hahna nebo Thomase J. Kniesnera. Podobnou metodou nejčastěji docházejí k intervalu 13 až 40 miliónů korun.

Buďte cyniky

Háček je ovšem v tom, že by si řada lidí byla ochotná za ledasco připlatit, ale jednoduše na to nemají – což neznamená, že si svého života necení.

Alternativou je měřit ochotu podstupovat rizika za vyšší odměnu. Existují různé pracovní pozice, které vyžadují podobné vzdělání, kvalifikaci a zkušenosti, ale některé jsou rizikovější než jiné. Z úmrtnostních tabulek a dat životního pojištění lze odvodit, že v určitých oblastech profesionálové umírají častěji a zároveň obvykle mívají vyšší příjmy. Na kolik si pracovníci cení svého života, jsou-li ochotni akceptovat vyšší mzdu za vyšší riziko smrti, lze opět spočítat „trojčlenkou“. Zde se však kalkulace výrazně rozcházejí: cena života je pohybuje od 20 do 500 milionů korun.

Závěrem nelze nevzpomenout slavné repliky z hry Oscara Wilda Vějíř lady Windermerové: „Kdo je to cynik?“ ptá se Cecil Graham. „Muž, který zná cenu všeho a hodnotu ničeho,“ odpovídá lord Darlington. Graham na to: „A sentimentalista, můj drahý Darlingtone, je muž, který vidí absurdní hodnotu ve všem, a přitom nezná tržní cenu jediné věci.“

Buďte raději cyniky! Chtějte po vládě efektivní výdaje na zajištění zdraví obyvatelstva, nakupujte věci a služby, které vás skutečně chrání, a je-li vaše práce nebezpečná, řekněte si o vysoký plat.


Psáno pro Finmag.

Škoda, že se v Česku málo šťouchá

Když v roce 2008 ekonom Richard Thaler a právník Cass Sunstein vydali knihu Šťouch, Jak postrčit k lepšímu rozhodování o zdraví, majetku a štěstí, byla senzací. Zároveň i častý cíl kritiky: mělo jít toliko o módní, povrchní pop-psychologii, zajímavosti bez reálného dopadu. Nová studie ukazuje, že kritici se mýlili.

„Pošťouchnutí“ je jednoduché opatření, kterému se dá vyhnout – není to příkaz ani vynucovaná norma. Opatření přitom využívá psychologického vhledu, aby přimělo lidi se rozhodnout žádoucím směrem. Například, majitel firmy může chtít, aby se jeho zaměstnanci nechali očkovat proti chřipce – je lhostejno, pramení-li jeho snaha z empatie ke kolegům či se chce vyhnout problémům s jejich absencí a administrativě s pracovními neschopenkami. Zaměstnancům může očkování nařídit – což zavání tyranií, může jim očkování zaplatit, to je zase drahé. Nebo je může přesvědčit, ať se zajdou očkovat ve vlastním zájmu. Prostý informující mail však asi nepostačí – v záplavě jiných mailů a povinností se upozornění lehce ztratí. Psychologický výzkum přitom nabízí řadu způsobů, jak zvýšit efektivnost přenosu rad – a pomocí nich lze navrhnout účinné pošťouchnutí. Může být přitom tak triviální, jako výzva, ať si zaměstnanci napíší datum a čas, kdy na očkování plánují jít.

Hned si to napiš

Harvardská ekonomka, Brigitte Madrian, s kolegy (pdf) takové pošťouchnutí otestovala v terénním experimentu. Spolupracovali s velkou americkou firmou, která zaměstnancům poslala doporučení k očkování proti chřipce. Náhodně vybraní zaměstnanci získali jen tuto informaci, jiní byli navíc instruováni, aby si hned napsali, v jaký den a v jakou hodinu hodlají jít. Psychologové totiž ukázali, že vytvoření konkrétního myšlenkového plánu „tehdy a tehdy udělám to to“ zvýší pravděpodobnost, že daný cíl naplníme. I při krátkém uvažování, kdy zajdu k lékaři, musím promyslet, zda mám čas, jak tam zajedu, zvážit jiné své povinnosti – všechno toto uvažování uhnízdí plán jít se očkovat více než jen prchavá myšlenka povinnosti „že bych tam měl zajít“.

Madrian s kolegy zjistila, že ze zaměstnanců, kteří získali jen informaci o očkování, přišlo 33 %. Z těch, kteří si měli navíc napsat den a hodinu, přišlo 37 %. Říkáte si, že to je mizivý rozdíl. Ano, zvýšení účasti o 4 procentní body není mnoho, leč opatření spočívalo v přidání jediné věty do informačního dopisu, který by byl beztak poslán. Náklady opatření jsou skoro nulové a přínosem u firmy s tisíci zaměstnanci jsou desítky očkovaných navíc a potenciálně uspořené tisíce dolarů, které by jinak plynuly z jejich nemoci či absence.

Jiná pošťouchnutí jsou řádově účinnější, kupř. slavné opatření na zvýšení úspor (pdf), které Thalera (a jeho spoluautora Shloma Benartziho) proslavilo – tedy napsat do pracovní smlouvy, že zaměstnanec si automaticky bude šetřit určitý podíl ze mzdy do penzijního spoření, pakliže však nesouhlasí, může se vyvázat. Takto napsané smlouvy vyústí v téměř univerzální pojištění všech zaměstnanců. Když je však smlouva sestavena klasicky, tedy, že zaměstnanec musí naopak souhlasit s penzijním spořením, uváže se jen minorita. Lidé často preferují to, co je. Nechtějí přemýšlet, vyvíjet akci a případně jí litovat – status quo je nejpreferovanější alternativou. Využití automatického přihlášení (s možností se odhlásit) má významný dopad a opět nestojí skoro nic.

Když nic, aspoň moc to nestálo

Obrovskou výhodnost pošťouchnutí – mnohdy nic nestojí a dodají výsledky – si oblíbily zejména vlády a ministerstva financí v řadě rozvinutých států světa. Nejznámější organizací, která pošťuchování realizuje, je notorický Behavioural Insights Team ve Velké Británii (v Česku, pohříchu, podobná instituce stále chybí). Jeho přínosem není jen hledání efektivních, nenásilných cest, jak přimět občany rozhodovat se lépe při hledání práce, v péči o zdraví, časném placení daní či šetření energiemi. Tato „Jednotka Šťouch“ zejména naučila britské úředníky, že zvažovaná opatření je nutné otestovat v malém a až když se ukáže, co funguje, zavést nejúčinnější politiku v celonárodním rozsahu.

Relativní efektivnost různých intervencí na zvýšení úspor na penzi, vstupu na vysokou školu, pořízení energeticky úsporných spotřebičů či bydlení a očkování proti chřipce. Graf porovnávání efektivnost na 1 vydaný dolar u pošťouchnutí (třeba ono plánování času a data očkování), tmavé sloupce, a u "klasických" opatření, světlé sloupce, spočívajících v peněžních dotacích, slevách atp. Jak patrno, šťouchnutí jsou obvykle mnohem nákladově efektivnější. Samozřejmě jsou výsledky poplatné vybrané oblasti, v jiných nemusí být pošťouchnutí tak výhodné.

V nové studii Thaler, Sunstein, Benartzi a další (pdf) uzavírají, že pošťouchnutí jsou obecně extrémně nákladově-efektivní. Někdy sice moc nefungují, ale protože jsou tak levná, selhání skoro nic nestojí a jejich otestování alespoň ukáže, za jakých podmínek jednoduchá řešení nejsou vhodnou cestou a kdy je nutné zkusit jiný přístup. Když fungují, efekty jsou značné – kupř. stačí odběratelům elektřiny ukázat, že ve srovnatelných obydlích spotřebovávají jejich sousedé průměrně méně elektřiny a odběratelé sníží spotřebu o 2 %; 1 dolar vydaný na tuto kampaň vedl k úspoře 30 kWh.

Doufejme, že sofistikované firmy a úřady pochopí užitečnost pošťouchnutí a zvolí jej místo obvyklých strategií – příkazy a opatření založené na dojmech, že mají fungovat nebo nedělat nic.


Psáno pro Finmag.