Měřit s mírou

Zbytečné operace i neotevřené kriminální případy. Když se manažeři nebo politici nechají zaslepit metrikami, snadno se jim podaří docílit pravého opaku toho, k čemu měla čísla pomoci.

Od svých chytrých hodinek se každý večer dozvídám, kolik kroků jsem ušel, a zda plním svůj (minimalistický) závazek aktivního pohybu. Všiml jsem si ale, že ač teď chodím více, závazek neplním – při tlačení kočárku se mi totiž kroky nepočítají. Hodinkám chybí houpání ruky sem-tam a myslí si, že jedu na kole. Upřímně mě rozezlilo, o kolik kilometrů chůze jsem přišel.

Naštvání je pochopitelně iracionální – že chybí digitální doklad, nehraje přece žádnou roli, pokud jsem doopravdy chodil. Psychologové věnující se gamifikaci však vědí, že obsese viditelnými metrikami je silnou a návykovou emocí. Jakmile výkonům přiřadíte číslo, lidé pocítí slast z dosažení cíle. Ještě větší dávku endorfinů dostanou, když se zlepšují – ať už jde o kroky, naposlouchané minuty chytrých podcastů či kredity ve věrnostních programech.

Přitom může jít i o body zcela irelevantní. Americko-čínská dvojice behaviorálních vědců, Luxi Shenovéa Christophera Hsee, kdysi vytvořila prostou počítačovou hru: hráči měli v časovém limitu napsat co nejvíc slov. Kromě počtu vložených slov viděli na obrazovce i „body“. Jedna skupina hráčů získávala za každé slovo konstantní počet bodů, v druhé příděl bodů s každým dalším slovem rostl, v poslední naopak postupně klesal.

I když byly body samoúčelné a neměly naprosto žádný význam, hráči ve skupině s rychle rostoucím skóre se mnohem více snažili a hru si k tomu užívali. Ti, kterým bodová odměna postupně klesala, byli naopak naštvaní. S poznatkem pracuje řada videoher: body, levely, schopnosti či odměny získávají začínající hráči mnohem rychleji, aby si rostoucími pocity úspěchu vytvořili na hře závislost.

Jak vyčíslit spokojenost

Příběhy s krokometrem a irelevantními body jsou banální, dobře ale ilustrují všudypřítomný jev, o kterém v knize Tyranie metrik píše americký historik Jerry Muller. Manažerská mantra „chceme-li cokoliv zlepšit, musíme to být schopni změřit a dát lidem motivaci s tímto ukazatelem pohnout,“ začala podle Mullera dávno prosakovat z firem do osobního a veřejného života. A zejména v politice má děsivé dopady.  

Knihu Tyranie metrik od: Jerry Z. Muller vydalo letos v překladu nakladatelství Academia.

Metrika je vždy zjednodušením činnosti i jejího smyslu. Skutečným cílem není ujít deset tisíc kroků denně, ale být aktivní a zdravý. Pravidelná chůze s tímto přáním silně souvisí, sama ovšem zdravím není. Metrika naopak může působit kontraproduktivně – zbavuje totiž odpovědnosti za složitý cíl ve prospěch dosažení jednoduchého čísla. Má známá hubne podle aplikace, která měří týdenní sportovní výkony. Jelikož někdy nestíhá a nechce „selhat“, v některých dnech dohání zmeškané… a občas se při tom zraní. A dosáhne-li cíle, odmění se obžerstvím – řečeno ještě eufemisticky.

U komplexního cíle je stanovení jednoduché metriky fakticky i teoreticky nemožné. Nelze jej zjednodušit natolik, aby se neztratily jeho podstatné charakteristiky. Přitom jakákoliv veřejná služba, argumentuje Muller, ať už jde o veřejnou správu, zdravotnictví, školství, policii či armádu, je navázána na extrémně těžko definovatelné cíle, jako jsou spokojený život, zdraví, moudrost či bezpečí. Svůdnost metrik zde začne páchat zlo.

Když zlepšování škodí

Například cílem práce policie je všeobecné bezpečí a co nejčastější dopadení pachatelů. Objasněnost trestných činů je obvyklou a přehlednou metrikou, a proto i základem pro odměny policistů. Pohříchu je však metrika motivuje k tomu zločiny překvalifikovávat: ze zjevně neobjasnitelné krádeže se stane ztráta majetku. Sbor se také přeorientuje na jednoduché přečiny, za které se dá snadno udělat čárka, místo řešení komplexních problémů bez konkrétní oběti. Kdo by se chtěl zabývat korporátními finančními machinacemi, když nikdo nenahlásil újmu, že?

Nebo se podívejme na cíl nemocnic – jejich cílem je poskytování kvalitní zdravotní péče. Jako metrika kvality se často stanovuje úmrtnost po operacích. Zdá se být rozumná, protože čím více pacientů přečká po zákroku měsíc bez úhony, tím lépe. Leč epidemiologické studie z USA ukazují, že chirurgové kvůli metrice posílají rizikové pacienty na jiná oddělení či je vůbec neoperují, aby si nezkazili skóre. Zato mají motivaci zbytečně operovat mladší a zdravější pacienty, u kterých by byla vhodnější konzervativnější léčba. Pacientům tak metrika odpírá nejvhodnější péči.

Podobně: je-li cílem univerzity motivovat vědce k přelomovým výzkumům, jak potom měřit onu přelomovost? Význam objevu není často jasný po desetiletí. Počet studií v nejprestižnějších vědeckých časopisech se zdá být jednoduše vyhodnotitelnou, efektivní metrikou – leč opět vytvoří motivaci jeden objev raději rozdělit do několika menších studií a publikovat okamžité výsledky bez robustního ověřování. Důsledkem je nepřehledná záplava objevů, které jsou navíc mnohdy brzy vyvráceny jako neúplné či zcela chybné. Stejně na univerzitách dopadá snaha odměňovat učitele dle dotazníků spokojenosti studentů. Výsledkem je snížení standardů, inflace dobrých známek a nahrazení výuky infotainmentem.

Muller metriky nezavrhuje – jsou bezesporu užitečným nástrojem pro další úsudek, ne však úsudkem samotným. Alternativou by bylo dát se všanc jakékoliv subjektivní víře, která se zrovna namane – což by bylo horší. Muller ale názornými příklady varuje před situacemi, kdy metriky zdáním tvrdých dat a jejich transparentnosti vedou nejprve k tunelovému vidění světa – a když se na ně naváží odměny, pak rovnou k dokonalé slepotě. Citátem amerického prozaika Uptona Sinclaira: „Je těžké přimět člověka, aby něčemu porozuměl, když jeho plat závisí na tom, že neporozumí.“

 

Psáno pro Finmag.

Teorie růstu všeho

Proč stromy nerostou do nebe, srdce každého savce udeří 1,5 miliardkrát za život a města neumírají? Kniha Škála teoretického fyzika Geoffreyho Westa se vrací do doby velkých teorií a snaží se vydestilovat obecné zákonitosti, které řídí růst všeho kolem.

Geoffrey West je britský fyzik, ročník 1940. Většinu profesního života trávil v Americe, v kalifornském Stanfordu a v laboratořích výzkumu elementárních částic v Los Alamos. Známý je ale především jako ředitel amerického Santa Fe Institutu, samoorganizující se akademické instituce, která se zabývá výzkumem komplexních systémů.

Jeho před nedávnem vydaná kniha Scale je – jak jinak – o škálovatelnosti. Tedy o tom, jak se věci mění, když rostou. Zvětší-li se třeba hmotnost zvířete na dvojnásobek, jeho příjem energie se také zvýší, ale jen zhruba o 75 procent. Větší živočichové žijí mnohem efektivněji, dospívají později a dožívají se vyššího věku, protože jejich metabolismus je pomalejší. Zatímco nejmenším rejskům tluče srdce až tisíckrát za minutu, slonovi třicetkrát a velrybě toliko šestkrát za minutu. Všechna tato zvířata přitom mají stejný krevní tlak (kvůli nutnosti překonat stejný odpor v kapilárách zásobujících kyslíkem buňky, jež mají savci fakticky identické). Není tedy překvapením, že tělo rejska se vzdá po roce života, zatímco velryba se dožívá i víc než stovky let. Na druhou stranu má ale každý růst své limity… žádný strom neroste do nebe, protože „náklady na udržení“ už jsou prostě od určité výšky – neudržitelné.

Města a firmy jako organismy

West tvrdí, že tyto metabolické zákonitosti lze přenést na jakékoliv komplexní adaptivní systémy – platí prý nejen u živočichů či rostlin, ale i u firem nebo měst. Dokazuje, že zvětšíme-li počet obyvatel města na dvojnásobek, „nároky“ města na délku potrubí či elektrických sítí a silnic či na počet benzinových pump se pochopitelně také zvýší, ale jen o 85 procent. Tak jako u zvířat i u rostoucích měst existují úspory z rozsahu.

Mechanickým vysvětlením škálovacích zákonitostí je dle Westa teorie sítí. Komplexní systém propojuje všechny své součásti až k finální jednotce, která musí být obsloužena – ať jde o buňku, elektrický spotřebič nebo člověka. Takové systémy čelí řadě fyzikálních omezení a náhodných šoků, bude proto u nich docházet k přirozenému výběru, který je vyladí do „podobného“ optima síťových vztahů, ať jde o cévy, silnice či internet – a ty lze popsat stejnými matematickými zákonitostmi.

Knihu Scale: The Universal Laws of Growth, Innovation, Sustainability, and the Pace of Life in Organisms, Cities, Economies, and Companies od: Geoffrey West vydalo loni nakladatelství Penguin Press.

Pointou knihy je ale zjištění, že přes všechny analogie jsou města přece jen jiná než organismy. Třeba nikdy neumírají (až na vzácné výjimky). Ani když na ně hodíme atomovou pumu. Za jejich nesmrtelností a zdánlivě nekončícím růstem stojí sociální fenomény, které jinde v přírodě nenajdeme – ty totiž dají vzniknout rostoucímu škálování. Města umožňují častější potkávání různých lidí, jejich intenzivnější spolupráci a specializaci. Zvýšíme-li tedy jednou počet obyvatel, objem mezd, počet patentů, vědců či umělců se také zvýší – ale o 115 procent. Urbanizace proto dokáže vyvolat exponenciální růst. Pochopitelně mnohem intenzivněji rostou i negativní jevy jako kriminalita, znečištění odpadky či počet sexuálně přenosných nemocí.

West z těchto závěrů vyvodí malthusiánskou předpověď, že stále rychleji rostoucí města nezbytně narazí – vyčerpají zdroje, zničí životního prostředí. Je si však vědom, že řešením kolapsu jsou inovace, které změní způsob využívání energie. Problém je, že i udržitelné inovace budou muset přicházet rychleji a rychleji. Budou?

Firmy se organismům podobají víc, a proto nakonec také umřou, i když platí, že větší a silnější mohou žít déle. Růst a inovace jsou u nich čím dál intenzivněji zpomalovány „náklady udržování“, administrativou a byrokracií, až podlehnou šoku, když se jejich životní prostředí příliš změní.

Čím zachází, tím schází

Westova kniha je plná odboček, které ilustrují základní myšlenku škálovatelnosti: o práci inženýrského génia Isambarda Kingdoma Brunela (podle ankety BBC druhého největšího Brita) při škálování lodí nebo třeba o nemožnosti existence Godzilly, která by se zhroutila pod vlastní vahou. (Všimněte si, že myš má nohy malinkaté, téměř neviditelné, zatímco nohy slona jsou už téměř jeho dominantním znakem, velrybu už by žádné nohy neunesly, může proto žít jen v moři…)

Nevadí, ani když si West odskočí k osobním historkám, stručným lichotivým poznámkám o kolezích nebo když se snaží pobavit vtípkem. Škála je jakýmsi shrnutím Westovy vědecké kariéry, proto se vlastně očekává, že se autor občas zatoulá do krajin (auto)biografie.

Přesto jsou v knize místa, která by snesla editorské škrty. Chuť obracet stránky se někdy vytrácí pod tíhou vágních a abstraktních proklamací a nezáživných výčtů, které mají dokládat jejich univerzálnost. Příklad z úvodu kapitoly o městech: „Věda je ve svém ideálu hledáním společných, pravidelných, principiálních a všeobecných pravidel, která překračují a zakládají strukturu a chování každé jednotlivé složky, ať už jde o kvark, galaxii, elektron, buňku, letoun, počítač, člověka nebo města. A je na svém samotném vrcholu, pakliže to může udělat v kvantitativním, matematickém, prediktivním rámci, jako je tomu například u elektronů, letadel a počítačů…“

Ještě horší je ale lámání logiky argumentace, ke kterému v závěrečných kapitolách o městech a firmách dochází stále častěji. West módně s odkazy na N. N. Taleba kritizuje ekonomy, že nejsou vědečtí (v definici výše) a jejich modely nejsou dost přesné a univerzální, aby dokázaly v hospodářství cokoli předpovídat. Sám pak ale nabízí toliko stylizované statistiky, že téměř každá firma v horizontu desítek let zbankrotuje či ji někdo koupí nebo že existují pozitivní korelace mezi počtem zaměstnanců a výnosy či ziskem. Wow, konečně věda!

Škála vlastně odráží svůj obsah. Stejně jako organismus (nebo firma) se zpočátku rychle a inspirativně rozvíjí, mohutní a sílí – a ke konci umírá kvůli neudržitelným nákladům na další pokračování.


Psáno pro Finmag.