Soudit a trestat

Uklidni se, než se rozhodneš. Notorická rada varující před jednáním, které je vedeno emocemi – ať již zlostí, zklamáním či radostí. Emoce mají moc zužovat alternativy, které nás v dané situaci napadnou, v řadě situací proto vedou ke špatným volbám až tragédiím.

Naštve-li nás někdo, v mysli začnou probublávat jen myšlenky, jak jej ponížit či mu ublížit. Všechny ostatní úvahy o kvalitách člověka či povaze situace se vytratí. Vzpomeňte třeba, když vás auto nebezpečně předjelo či málem srazilo. Troufnu si odhadnout, že úvahu typu „řidiči se muselo stát něco strašného doma či v práci, je vystresovaný a není divu, že se mu na nepřehledném a úzkém sjezdu nemotorně řídí. Sám/Sama teď také nejedu úplně bravurně“ mělo přesně 0 % z nás. Mysl jsme měli plnou úvah, jakou mentální retardací daný řidič trpí a co bychom mu udělali, kdybychom jej dostali do rukou (či pod kola). Nejproblematičtějším důsledkem vlády emocí však je, že nás hněv hned neopustil. Určitá „přednasranost“ se nás držela a přinesli jsme si ji do práce či domů. Nebylo-li něco přesně dle našich očekávání, rychle následovalo řešení situace konfliktem.

Důležitým vhledem psychologie je pravidlo, formulované Danielem Kahnemanem jako: Nic není tak důležité, jak si myslíš, když na to myslíš. Tendencemi, pnutími a nápady, kterými je v určitém okamžiku okupována naše mysl, bychom se neměli okamžitě podvolit. Měli bychom se vždy snažit o širší perspektivu a zvážit jen faktory, které jsou podstatné, což „jak to cítíme“ často být nemusí.

Předchozí odstavce jsou trivialita sama. Ano, tu a tam se necháme unést. V důležitých rozhodnutích či u profesionálů, odborníků ale rozhodně není pravidlem, aby byli labilní a následovali každé hnutí svých emocí. Problémem je, že tato úvaha předpokládá, že si své pocity, náchylnosti či averze v „důležitých okamžicích“ uvědomujeme a jsme schopni je řídit.

Američtí ekonomové Ozkan Eren a Naci Mocan (pdf) proto otestovali, jak dobří jsou v potlačování náhodných emocí vysoce kvalifikovaní profesionálové, kteří by se měli rozhodovat jen dle komplexních, ale jasných pravidel. Kriminální soudci.

Pro svoji studii si vybrali americký stát Louisianu, nikoliv že by měla nějak zajímavou zločinnost, ale protože zde lze poměrně dobře předvídat, kdy budou mnozí soudci naštvaní. V Louisianě je totiž extrémně oblíbený americký fotbal. Svatby jsou plánovány, aby nezasahovaly do důležitých zápasů; jakmile jsou oznámeny místa a termíny zápasů, telefonní síť padá pod náporem lidí chtějící si rezervovat místa v barech a restauracích; vlastně žádná akce není naplánována na neděli, hraje-li se fotbal. Studoval-li navíc soudce na Louisianské státní univerzitě, jejíž tým patří mezi nejoblíbenější, dá se očekávat, že bude skalním fanouškem.

Eren a Mocan nejdříve ověřili, jak intenzivní tresty soudci udělovali za různé přečiny, jak zohlednili závažnost zločinu a nejrůznější informace o obviněném. Zcela očekávatelně potvrdili, že za závažnější zločiny či recidivistům se uděluje delší trest. Pak se ale podívali, jaké byly rozsudky, když louisianský fotbalový tým nečekaně prohrál. Nečekané prohry zvolili proto, že jsou obzvláště emočně nabité. Samotná prohra proti mnohem lepšímu soupeři zamrzí, ale nenaštve. Asi si teď říkáte, jak ale lze kvantifikovat „nečekanost“ – těžko. Ekonomové proto využili sázkové kurzy. Pakliže bookmakeři shodně očekávali, že Louisiana vyhraje a kurz na prohru byl vysoký a Louisiana přesto prohrála – byla prohra vskutku nečekaná.

O tom, jak by naopak rozhodování mělo vypadat, abychom nepodléhali irelevantním pohnutkám, je kniha Farsighted: How We Make the Decisions That Matter the Most od: Steven Johnson, kterou letos vydalo nakladatelství Riverhead Books. Její recenze se na blogu objeví (můj slib však může být jen projevem chyby plánování).

 
Soudci po nečekané prohře svého oblíbeného týmu skutečně ihned od pondělí a v celém následujícím týdnu udělovali mnohem delší tresty za jinak stejné zločiny. Překvapivé je, že došlo-li k očekávané či i překvapivé výhře, milosrdnější nebyli. Zbytnělá přísnost se navíc ventilovala hlavně na minoritní, černošské obviněné, kteří v „normálních“ dnech ale diskriminováni nebyli. Vztek z prohraného zápasu tedy umožnil průchod i jinak potlačovaným averzím. Pozor, aby vaše soudy druhých, nebyly jen ukázkou vaší vlastní viny.


Psáno pro Lidové noviny.

Nike: příběh nejdražší fajfky světa

V roce 1962 vyšel z ekonomické fakulty Stanfordu a půjčil si od otce 50 dolarů. Plán měl jednoduchý: dovážet kvalitní, ale levnou sportovní obuv z Japonska. První rok vydělal osm tisíc dolarů. Dnes má jeho Nike obrat třicet miliard ročně. Phil Knight sepsal strhující vlastní životopis.

O pár let později: Philip vyučuje účetnictví na lokální univerzitě. Svůj malý podnik, přeprodej japonského zboží, provozuje ve sklepě domu svých rodičů, u kterých pořád ještě bydlí. Na všechno, co jeho podnik vlastní, si musel půjčit, což jeho společníci asi ani netuší. Neodpovídá jim na dopisy, respektive nechává korespondenci vyřizovat svou „ne zcela informovanou“ sestru.

Takto začínalo podnikání Phila Knighta. Ze sklepní firmy vybudoval největší sportovní firmu světa: Nike. Kniha Shoe Dog jsou memoáry mírného neurotika, který chtěl vyhrávat a zanechat na tomto světě nesmazatelnou stopu. A ač je Knightův životopis knihou niternou a hloubavou, nezapře, že autor je hlavně úspěšný podnikatel.

Knihu Shoe Dog od: Phil Knight vydalo (namluvenou) loni nakladatelství Simon & Schuster Audio.

Knight si čtenáře rychle získá upřímností, s jakou mluví o svých omezeních, chybách a selháních. Na první schůzku se zástupci japonské firmy Onitsuka, od které chtěl získat zastoupení pro prodej tenisek Tiger, přišel pozdě. Spletl si místo konání. Když se zpožděním dorazil a vedení Onitsuky se ho ptalo, s jakou firmou mají čest, Knight neměl odpověď. „Do krve se mi vyplavil adrenalin. Cítil jsem, že musím utéct, toužil jsem běžet a schovat se, což mě přeneslo v myšlenkách na nejbezpečnější místo na světě. Dům mých rodičů… Do mého pokoje zaplněného kartičkami s basebalisty, knihami, hudbou a plakáty – všemi věcmi, které mi byly svaté. Mezi stěny ověšené blue ribbons, modrými stuhami – cenami z běžeckých závodů, tím jediným, na co jsem ve svém životě byl neochvějně hrdý. Zamumlal jsem: ‚Blue ribbon… Pánové, zastupuji Blue Ribbon Sports‘.“

Maléry pana účetního

Přestože vystudoval obchodní fakultu, neměl reálné zkušenosti s obchodem (nepočítáme-li krátké období, kdy na Havaji prodával encyklopedie, protože utratil všechny peníze na cestu). Boty Tiger ho jako profesionálního běžce fascinovaly kvalitou a jejich nízká cena a absence na americkém trhu ho uchvátila jako podnikatele. Jenže to byl také celý jeho podnikatelský plán – žádné velké rozmýšlení, jen velké nadšení. Výhradní zastoupení přesto získal.

Knight se později stal certifikovaným účetním a pracoval v prestižní konzultantské firmě Price Waterhouse, jeho vlastní firma se ale vyznačovala vlnami krizí a platební neschopností. Dotoval ji z dobře placeného zaměstnání.

Původní podnikatelský model – bankovní půjčka, koupě a dovoz bot z Japonska, jejich prodej, splátka půjčky a opětovná žádost o další, větší půjčku na nákup většího množství bot – byl rizikový, stresující a neudržitelný. Zejména, když se ho ambiciózní manažer Onitsuky snažil nahradit jinými distributory. „V okamžiku, kdy si odskočil z jednání, jsem vyskočil od svého stolu. Otevřel jsem jeho kufřík, rychle ho prohledal a vzal složku s dokumenty (…) složka obsahovala, kromě jiného, seznam osmnácti konkurenčních distributorů napříč Spojenými státy a naplánované schůzky s polovinou z nich.“ S Onitsukou se rozkmotřili a Knightovi „nezbylo“ než rozjet vlastní výrobu bot.

Milovaní a vyždímaní otcové zakladatelé

V podobných pasážích zprvu nejde než obdivovat Knightovu bezelstnost. Nicméně, jak se jeho životní příběh rychle posouvá – díky velmi zdatnému vypravěči – čtenář zjistí, že se přešlapy vrší. A že časem vyšly najevo. Spory ohledně distribučních práv mezi Onitsukou a Blue Ribbon Sports se dostaly před soud, kde se Knight musel přiznat ke krádeži dokumentů. Dřívější upřímná zpověď čtenáři už pak nepůsobí tolik autenticky a svádí k úvahám, jestli se Knight nedoznává jen k tomu, co se později beztak provalilo – a co jiného nepřiznal.

Podezření zesiluje v závěru knihy. Ten sleduje období, kdy se z Blue Ribbon Sports stala Nike, která rostla v korporátního giganta. Tyto pasáže už nejsou tak detailní a Knight kontroverze třeba typu nehod nebo dětské práce v jeho továrnách spíš odpálkovává, než aby se jim věnoval.

I když jsou jeho memoáry pochopitelně sebestředné, Knight neupírá zásluhy za budování firmy i vlastního charakteru mnoha lidem, které za život potkal. Mezi nimi zejména svému běžeckému trenérovi, mentorovi a později spoluzakladateli firmy, Billu Bowermanovi. Člověku, pro kterého byl sport středobodem bytí – většinu běžeckých bot na trhu považoval za odpad a svým běžcům raději vyráběl vlastní. V domácí dílně experimentoval s designem obuvi, různými látkami a formami gumy – a eventuálně dal vzniknout několika řadám atletických bot Nike. Jelikož jeho „dílenská“ technologie byla amatérská a materiály někdy toxické, za experimentování zaplatil zdravím. Výběr spolupracovníků Knight vůbec podřídil jejich nadšení pro boty a vůlí pracovat pro něj a pro Nike. Nic jiného nemělo význam.

„Podíval jsem se kolem stolu a zaplavily mě emoce. Kamarádství, loajalita, vděčnost. Dokonce láska. Jistě, láska. Rovněž si ale pamatuji pocit šoku, kdo jsou muži, které jsem shromáždil. Tohle jsou zakládající otcové multimiliardové společnosti, která prodává atletické boty: invalida na vozíku, dva morbidně obézní chlápci a kuřák, který si zapaluje jednu cigaretu od druhé.“

Zanechali na světě stopu, otisk boty s fajfkou.


Psáno pro Finmag (ze série dobrých knih roku 2017).

Stojí za úspěchem talent či dřina?

Stávají se velmistry šachisté, kteří si od rána do noci přehrávají partie či jedinci s extrémně vysokým IQ, kteří třeba ani tolik netrénují? Mohou za virtuózní hudební představení roky cvičení a odříkání nebo je důležitější, že se hráč narodil s výjimečným hudebním sluchem a mimořádnou motorikou? V současnosti vyhrává názor, podepřený některými studiemi, že vrozené schopnosti jsou důležité, ale rozhodující je vytrvalý trénink – nejlepší se svému umění prostě věnují mnohem intenzivněji.

Třeba slavná studie violoncellistů ukázala, že nejlepší hráči odehráli ve svém životě na nástroj přes 10 000 hodin, dobří 7 800 a průměrní jen 4 600 hodin. Odtud vzniklo populární pravidlo, že deset tisíc hodin věnovaných jedné činnosti, může v ní z kohokoliv udělat experta.

Tábor zastánců vrozeného nadání kontruje, že to je ale talent, který umožňuje, že se lidem činnost daří a proto u ní vytrvají déle. Nadání umožňuje začít shromažďovat zkušenosti už i velmi mladým dětem. Raný začátek pak vede k delší praxi, obé je ale zase důsledkem vrozených vloh. Na rozetnutí pře provedli Brooke Macnamara, David Hambrick a Frederick Oswald (pdf) analýzu všech relevantních studií, které se zabývaly získáváním expertízy – od her, hudby, sportů či vzdělání. Nepřekvapivě se potvrdilo se, že ti nejlepší věnují svým zájmům více času, ale vytrvalá praxe samotná není tím nejdůležitějším faktorem, ba naopak.

Procento výkonu, které je vysvětlitelné časem věnovaným tréninku (světlá část) a procento výkonu vysvětlené jinými faktory (tmavší část) u her (zejména šachy), hudby, sportů, vzdělání (zde jde jistě o podcenění, jelikož jde složité odfiltrovat kupř. dřívější znalosti studentů) a odborných zaměstnání (jako jsou programátoři či třeba rozhodčí; zde však analýza nevyšla přesvědčivě).

Počet hodin věnovaných určité činnosti ozřejmí toliko osminu vysvětlení, proč v ní lidé excelují (ve hrách více, 26 %, v hudbě 21 %, ve sportu 19 % a při vzdělávání jsou důležitější jiné faktory, protože čas věnovaný učení vysvětlí jen 4 % úspěchu). Metody analyzovaných studií jsou velmi různorodé, což jistě mohlo ovlivnit dosažené závěry. Přesto bylo celkem přesvědčivě dokázáno, že jen soustředěné cvičení či trénink k úspěchu nedovedou a stojí za ním spíše jiné faktory, ať již vrozené či dané výchovou nebo prostředím.


Psáno pro Vesmír.

Přihrát či nepřihrát, to je oč tu běží

V zaměstnání, ve sportu, ale i v rodině často čelíme tzv. mixovaným odměnám – znamenaje, že nás odměňuje úspěch celé skupiny, nicméně existuje též motivace hrát jen na sebe. Někdy dokonce za i cenu neúspěchu celku. Být součástí spolupracujícího týmu, který levně a rychle vyřeší projekt je úžasný pocit. Leč získat vyšší mzdu či povýšení je pocit úžasnější – i když to vyžaduje vyštvání schopného kolegy, zpoždění a překročení rozpočtu. Podobně, vyhraje-li sportovní tým finále, splní se životní sny všech hráčů, nicméně jim jde i o jejich vlastní statistiky – chtějí být přitažliví pro sponzory, elitnější kluby či se stát celebritami. Místo přihrávky a jistějšího bodu se najednou jeví i vlastní riziková střela jako lepší alternativa.

Eric Uhlmann a Christopher Barnes (pdf) pro zodpovězení, jak se lidé vypořádají s podobnými konflikty motivací, analyzovali data o výkonu hráčů americké basketbalové ligy v sezónách 2004-2013. Zjistili, že během běžných zápasů si hráči přihrávají a hra se zdá být obecně velmi kooperační. Ovšem, když klub postoupí do play-off, velmi sledovaných finálových her, strategie hráčů se změní. Hra se stane individualističtější. Basketbalisté místo přihrávek častěji střílí sami. Přitom spolupráce na hřišti je faktorem významně ovlivňujícím šanci týmu na vítězství.

Proč se tak hráči chovali, názorně ukazuje analýza jejich mezd. Porovná-li se počet přímo střelených košů nebo asistencí a mzda v další sezóně, vyjde, že za každý koš z pole hráč získává o 22 045 dolarů vyšší odměnu, za každou přihrávku naopak ztratí 6 117 dolarů. To neznamená, že by hráči byli za přihrávky trestáni. Čísla znamenají, že majitelé klubu, trenéři – ať již o spolupráci hráčů mluví sebečastěji – při odměňování (či nabídce nových kontraktů) zvažují hlavně počet hráčem naházených košů. Na asistence se zapomene.


Psáno pro Vesmír.

Sportem k optimismu, kariéře... a nebo ne?

Sledovanost sportovních událostí je obrovská. Na olympijský závod rychlobruslařky Martiny Sáblíkové se v Česku dívalo 1,5 miliónů lidí, více než polovina všech diváků, kteří seděli u obrazovek. Zápas našich hokejistů se Slováky přitáhl půlmiliónu diváků navíc. Další se pídili po výsledcích na internetu, v novinách či rádiu. Pár sportovních příběhů ovládl pocity značné části obyvatelstva.

Přináší ale sledování sportu jen chvilkové vzrušení fanoušků nebo mají hromadné zvraty nálad – v uvedených příkladech nadšení z vítězství – i nějaký dlouhodobější dopad? Mají. A fenomén Sáblíková může dokonce fungovat jako dobrá aktivní politika nezaměstnanosti.

Philipp Doerrenberg a Sebastian Siegloch, ekonomové z Kolínské univerzity, totiž zauvažovali, že mnoho našich zlomových rozhodnutí vyvěrá z náhlé změny rozpoložení mysli. Třeba koupě vozu je často vyvolána závistí, že si nové auto pořídil soused či švagr. Mnoho pracujících si začne zvyšovat kvalifikaci po uvědomění, že jejich nadřízený je ve své pozici jen kvůli titulu, nikoliv díky své inteligenci či schopnostem. Někteří nezaměstnaní se odhodlají přestěhovat za prací poté, co se potkají se svými bývalými spolužáky, třeba méně nadanými, kteří žijí úspěšnějším životem ve vedlejším kraji.

Podobné odhodlání "udělat něco se svým životem" může obstarat i národní sportovní úspěch. Ať již vezmeme jakýkoliv sport, vždy bude symbolikou vzepjetí, ochoty nevzdat se a překonat nevýhodu, ač se zdá sebevíce fatální. Mnozí z nás o nějaké změně, kroku do neznáma tu a tam zauvažují a sportovní úspěch může přispět k našemu odhodlání takový krok udělat.

Oba jmenovaní ekonomové využili data konání fotbalových zápasů o evropský či světový pohár (pdf) a dlouhodobé statistické šetření, které v Německu běží již od roku 1984. V jeho rámci se od obyvatel zjišťují detailní osobní údaje, od jejich zaměstnání a příjmu, přes zdravotní stav po spokojenost s životem. Tazatelé se přitom respondentů vyptávají průběžně během roku, takže někteří lidé ryzí náhodou odpovídají před pohárovými zápasy a jiní zase těsně po nich. Porovnáním odpovědí obou těchto skupin se lze dopátrat, co s životními vyhlídkami dokáží udělat významný sportovní zápas.

Nezaměstnaní respondenti – zejména mladí muži – byli po prestižních utkáních více motivováni hledat si práci, byli ochotni pracovat na plný a nejen na částečný úvazek a zároveň se zvýšil jejich optimismus, že nějakou práci naleznou. Dokonce se zvýšily i jejich požadavky na nejnižší akceptovatelnou mzdu (což paradoxně může snížit pravděpodobnost, že nějakou práci skutečně naleznou). Efekt je dokonce tak silný, že se lidé po úspěšných fotbalových zápasech cítili zdravější (resp. se necítili zdravotně natolik špatně) a podstatně méně se obávali nepříznivého vývoje hospodářství.

Pohled na vládní prohlášení a rekordní počet nezaměstnaných naznačuje, že Česko při podpoře pracovního trhu věří jen v růst hospodářství a sezónní příležitosti. Doufejme tedy, že sportovně-motivační síly budou enormní. Nicméně zejména u nás se dá očekávat i zcela protichůdný efekt: švédský ekonom Peter Skogman Thoursie (pdf) si totiž všiml, že během populárních sportovních událostí roste celková nemocnost. Ve Švédsku, kde je zavedena velmi štědrá nemocenská, onemocní při olympijských hrách o 7 % více zaměstnanců, než je jinak obvyklé. U těch, co v práci přesto zůstanou, pak klesá produktivita.

Názorná ilustrace "sportovní nemocnosti" je podíl mužů a žen tč. na nemocenské. Na obrázku je tento poměr nanesen při světovém lyžařském šampionátu v Oberstdorfu dle věkových skupin 20-44 a 45-60 let. Jak patrno, když závody začaly ("5") muži razantně překonali ženy v odchodech na nemocenskou.

Podobný účinek se vyskytuje i u studentů. Je dokázáno (pdf), že v době konání oblíbených sportovních turnajů se zhoršují studijní výsledky vysokoškoláků (pochopitelně je na místě opět hlavně mužský rod) v přímé závislosti s tím, jak dobře se vede oblíbeným týmům. Zároveň roste spotřeba alkoholu a vysedávání po hospodách.


Psáno pro Lidové noviny.

Sportování vede k vyšší mzdě

Sport zlepšuje fyzickou kondici a, je-li provozován hromadně či v týmech, i sociální schopnosti a prohlubuje síť známých. Sportovci musejí být cílevědomí, otrlí a schopní překonávat obtíže. Nikoho by proto asi nepřekvapilo, že zaměstnanci intenzivně se věnující v minulosti či aktuálně nějakému sportu by měli brát i vyšší mzdy. Na druhou stranu však sportu musí obětovat mnoho času a hrozí jim i vyšší riziko zranění.

Navíc do kauzálního vysvětlení sportovec=vyšší plat vstupuje i vliv zdravotního stavu či životního stylu. Sportuje-li někdo, je to (do jisté míry) demonstrace, že je zdravý, takže jeho vyšší mzda může být odvozena od jeho výborného zdravotního stavu a nikoliv aktivit. Sportovci mají navíc zdravější životní styl než nesportovci. Dopad sportu na výdělek proto není přímočarý.

Michael Lechner a Nazmi Sari (pdf) využili kanadské národní šetření o zdraví populace, které vedle plejády socio-ekonomických charakteristik dlouhodobě a poměrně detailně zjišťuje zdravotní stav, ale i sportovní návyky a obecně fyzickou aktivitu Kanaďanů.

Graf ukazuje dopad změny z neaktivního životního stylu na středně aktivní (plná červená linka, čárkovaně jsou intervaly spolehlivosti) a ze středně aktivního na aktivní (plná modrá linka, čárkovaně jsou intervaly spolehlivosti) na příjem člověka (v kanadských dolarech).

Vedení (mladých) dospělých k intenzivnímu sportu a fyzické aktivitě se ukázalo být velmi dobrou strategií, aby dosáhli během 8 až 12 let na o 10 až 20 % vyšší mzdu (platí, skutečně, jen u "intenzivnějšího" sportu či aktivit, tj. dennímu výdeji energie nad 1,5 kcal na kilogram váhy, což zhruba odpovídá alespoň 30 minutám aerobního cvičení 5 dní v týdnu). Efekt sportování na mzdu je v tomto ohledu srovnatelný zhruba s jedním až dvěma roky vzdělání navíc.


Psáno pro Vesmír.