V zaměstnání, ve sportu, ale i v rodině často čelíme tzv. mixovaným odměnám – znamenaje, že nás odměňuje úspěch celé skupiny, nicméně existuje též motivace hrát jen na sebe. Někdy dokonce za i cenu neúspěchu celku. Být součástí spolupracujícího týmu, který levně a rychle vyřeší projekt je úžasný pocit. Leč získat vyšší mzdu či povýšení je pocit úžasnější – i když to vyžaduje vyštvání schopného kolegy, zpoždění a překročení rozpočtu. Podobně, vyhraje-li sportovní tým finále, splní se životní sny všech hráčů, nicméně jim jde i o jejich vlastní statistiky – chtějí být přitažliví pro sponzory, elitnější kluby či se stát celebritami. Místo přihrávky a jistějšího bodu se najednou jeví i vlastní riziková střela jako lepší alternativa.
Eric Uhlmann a Christopher Barnes (pdf) pro zodpovězení, jak se lidé vypořádají s podobnými konflikty motivací, analyzovali data o výkonu hráčů americké basketbalové ligy v sezónách 2004-2013. Zjistili, že během běžných zápasů si hráči přihrávají a hra se zdá být obecně velmi kooperační. Ovšem, když klub postoupí do play-off, velmi sledovaných finálových her, strategie hráčů se změní. Hra se stane individualističtější. Basketbalisté místo přihrávek častěji střílí sami. Přitom spolupráce na hřišti je faktorem významně ovlivňujícím šanci týmu na vítězství.
Proč se tak hráči chovali, názorně ukazuje analýza jejich mezd. Porovná-li se počet přímo střelených košů nebo asistencí a mzda v další sezóně, vyjde, že za každý koš z pole hráč získává o 22 045 dolarů vyšší odměnu, za každou přihrávku naopak ztratí 6 117 dolarů. To neznamená, že by hráči byli za přihrávky trestáni. Čísla znamenají, že majitelé klubu, trenéři – ať již o spolupráci hráčů mluví sebečastěji – při odměňování (či nabídce nových kontraktů) zvažují hlavně počet hráčem naházených košů. Na asistence se zapomene.
Psáno pro Vesmír.
Žádné komentáře:
Okomentovat